Strata (Terry Pratchett)

Od té chvíle fungovala Stříbřena jako tlumočnice.

“Ta řeč, to je latina, řeč Říše řémské. Rozdíl je jen v tom, že tihle lidé mluví o Římu a ne o Řému.”

Kin se na okamžik zamyslela. “Romulus a Rémus,” rozjasnila se jí vzápětí tvář. “Zakladatelé Řému. Slyšela jsi někdy tu legendu?”

“Myslím, že jsem ji zahlédla v jakési antologii folklóru.”

“Takže tady, na ploše, vyhrál souboj o právo pojmenovat město Romus, ne Remulus. Co ještě říkají?”

“No, spoustu nesmyslů o démonech, takové ty obvyklé povídačky těchhle primitivních kmenů. Slyšela jsi někdy výraz troll? Pořád se dívají na Marca a opakují tohle slovo. Taky toho hodně namluví o bozích, ani byste nevěřili.” Kin se rozhlédla kolem. Tihle lidé byli buď skutečně primitivní, nebo to museli být nepřekonatelní herci. Možná, že plochu postavili právě ti jejich bohové.

“Zeptej se na ty bohy,” požádala Stříbřenu. Následoval dlouhý rozhovor. Starší muži při něm občas ukazovali k nebi. Leiv a jeho otec mlčky přihlíželi a pozorně naslouchali.

Nakonec Stříbřena spokojeně pokývala hlavou a obrátila se ke Kin. “Tak, teď jenom doufám, že jsem to všechno pochopila správně,” řekla. “Oni mají tam nahoře dost velké množství bohů, ale ten hlavní se jmenuje Christos. Jeho nejvyšší kněz žije v Římě. Pak tady existoval ještě jiný bůh, který tenhle svět stvořil v šesti dnech. Protože jsem předvídala vaše otázky,” zvedla tlapu přesně v okamžiku, kdy Kin už už otvírala ústa, “vyžádala jsem si další podrobnosti. Ten bůh-stvořitel měl množství menších pomocných bohů s křídly, a pak je tady ještě jakási nižší bytost, tvor jménem Saitan, který mi podle jejich vyprávění připadá jako agitátor. A to všechno je zabaleno do běžného religiózního balastu.”

“Šest dnů, to je příliš rychle,” zavrtěla Kin hlavou. “Společnosti by to trvalo přinejmenším šest let a to i když počítám s panelovými díly. Fakticky, tohle bych odsunula mezi mýty.”

“Je to nezvykle přímočaré,” upozornila ji Stříbřena. “V převážném množství vesmírných mýtů je svět většinou vytvořen z dvanácterníku otčíma božské bytosti, krve svatého brouka, nebo něčeho takového.”

Kin se zamračila. Země měla mnoho náboženství a přijala jich alespoň stejné množství, kolik jich poskytla jiným světům. Pro každou sektu lidí, podílející se na složitých ehftnických časových rituálech, byla vyčleněna skupina mixů-bubeníků, oblečených v šafránově zbarvena roucha, kteří neustále s bubnováním a modlitbami procházeli zasněženými mixskými ulicemi. Bylo to ovšem většinou tak, že zaměstnanci Společnosti, kteří se sami účastnili podnikání v oboru tvoření, se žádnou vírou neunavovali, a když, tak volili něco podstatnějšího a nerozporuplného, jako je vicca nebo budhismus.

Kin ve své době pila z rozličných pohárů, jen tak, prostě ze zvědavosti. Postav se, klekni, vystup na horu, zpívej, choď nahá, toč se, tancuj, hoduj, třes se hrůzou, přejídej se, modli se - občas to bylo celkem zábavné, ale vždycky obrácené do nitra člověka a většinou velmi neskutečné.

Leivův otec měl dlouhý rozhovor s jedním z kněží a ten se zase obrátil ke Stříbřeně. Stříbřena se rozesmála a odpověděla mu.

“Chtěl by koupit ta kamna z Valhally,” překládala.

“Co chce koupit?”

“Samoservar. Říká, že je známo, že ve Valhalle všichni muži neustále hodují a pijí. Teď už ví proč - protože mají tyhle kamna, ze kterých se řine jídlo a pití.”

“Řekni mu, že není na prodej.” Podívala se přímo na Eiricka Raudeho. Rudého Erica. Tam na Zemi byl v srdci Valhally nízký pahorek; stál v místě, kde se do Dlouhého fjordu vlévaly vlny pěti vnitrozemských moří. Tomu místu se říkalo Ericova brada a v pahorku byl pohřben Rudý Eric. Byla to velká turistická atrakce.

Stříbřena se zhluboka nadechla.

“Potom taky chtějí, abychom opravili slunce,” pokračovala. Muž, který pozorně sledoval Kininu tvář, začal pomalu mluvit latinsky.

“On tvrdí, že tuhle zimu prý bylo jaro. Pak údajně poněkud pohaslo slunce. Zažili několik nocí, kdy blikaly hvězdy. A - hm - teď se prý taky něco stalo s jednou planetou.” Kin se na starého muže chvíli dívala. Pak zašla do haly, kde nechala Stříbřena stát samoservar, a namačkala na jeho klávesnici pohár sladkého piva. Přinesla ho zpět a vtiskla ho do Ericovy zjizvené ruky.

“Řekni mu, že to byla naše vina. Řekni mu, že kdybychom odhalili tajemství tohohle světa, pověsili bychom na oblohu novou planetu a pokusili se opravit slunce. Říkal, že hvězdy blikaly?”

“Tohle se ale očividně čekalo. Ten dříve zmíněný Christos se narodil téměř před tisíci lety a oni tady všeobecně věří, že se zhruba touhle dobou znovu vrátí na svět. Podívej se na moře.”

Kin se obrátila. Vlny olizovaly pláž dokonce i tady, daleko v klidném fjordu. Až sem od moře doléhal hukot bouře. A nebe při tom bylo modré jako šmolka.

“Říkala jsem hned, že plocha není spolehlivá,” řekla. “Vypadá to, jako kdyby se její ovládací systém porouchal. Ale Erick mi zase nepřipadá příliš ustaraný, Stříbřeno.”

“On říká, že toho slyšel mnoho o bozích a některé z nich už dokonce viděl. Říká, že je může přijmout za své, nebo si jich nevšímat. Jestliže prý jim opravíme počasí, dají nám spoustu dřeva.”

“Dřeva?”

Stříbřena se obrátila a pohledem přeletěla vesnici. “Zdá se, že je to tady velmi vzácný materiál,” upozornila Kin. “Všimni si, že tady nejsou žádné stromy.”

Tohle by mělo být klimatické optimimum, pomyslela si Kin. Nebo tak to alespoň bylo na Zemi. Expanze na sever proběhla během delších teplých období, v době, kdy byl prakticky obyvatelný celý pobřežní pás Grónska...

Tady zase některé noci blikaly hvězdy. Marco s Kin strávili noc v hale, zatímco Stříbřena dala přednost přírodnímu chladu a uložila se ke spánku v lodi. Nikdo si ani nedovolil naznačit, že by se měla Kin uložit mezi ženami. Bohyně jsou něco jiného.

Ležela a upírala pohled do plamenů ohně. Až sem, dovnitř, zřetelně doléhalo dunění příboje. Vlny, pomyslela si. Ten mrňavý měsíc tímhle způsobem fungovat nemůže. To znamená, že tady musí být nějaký druh řízeného pohybu moře a ten začíná vynechávat.

Zatoužila po sensemu. V ústech po něm sice zůstávala chuť podobná opičí moči, ale zabíral okamžitě. Stačila jedna tableta a už jste se netrápili tím, že nemůžete usnout, ani nějakým kamenem, který vás tlačí do zad. Následoval krátký, hluboký a kupodivu bezesný spánek.

Nakonec se vzdala, vstala a prošla temnou síní ven. Muž, hlídající u vchodu, spěšně ustoupil stranou, aby mohla projít.

Nebe zářilo myriádami hvězd. Kin se otřásla, ale nedokázala neobdivovat ten padělaný vesmír, který se rozkládal nad temným hučícím fjordem.

Nebyla to země. Byl to plochý kotouč skoro pětadvacet tisíc kilometrů v průměru o váze zhruba 5.67 x 10²¹ tun. To znamenalo, že na něm musela být gravitace vytvářena uměle, nebo bylo jeho slaboučké podloží lemováno neutroniem. Otáčel se velmi pomalu, jako by se otáčela mince vhozená do medu, a s sebou si nesla své falešné slunce, měsíc a celou rodinu falešných planet. To všechno Kin dobře věděla, ale když tady teď seděla, její mozek se tomu vzpíral uvěřit.

Otřásla se, když jí přeběhla zima. Zmrazené hvězdy.

Svět na klíček. Svět bez astronomie. Možná, že tady nějaká astronomie existovala, ale pak to byl vůči místním astronomům ošklivý kanadský žertík. Svět, kde lidé lačnící po nových objevech padali do nekonečné hlubiny. Draci. Trollové. Směska nejpodivnějších mýtů.

Poblíž toho, čemu musela z nedostatku lepších výrazů říkat obzor ploché Země, objevila na nebi planetu. Ne, na planetu se to pohyboval příliš rychle.

Bod se najednou změnil v dlouhý ohnivý pás na obloze. Dopadl na zem někde na východě. Kin měla pocit, že ucítila slabý otřes.

Rozběhla se k řadě zakotvených lodí, kde stála obrovská postava lesklá jinovatkou.

“Jsi to ty, Stříbřeno?”

Pitomost. Ty jsi ale husa. Kolik mixů se tady v okolí pohybuje?

“Kin! Určitě jsi to taky viděla.”

“Co to bylo?”

“Podstatná část naší lodi. Byla to jenom otázka času, Marco ji měl rovnou zničit a ne ji tam nechat. Doufejme jenom, že ty trosky spadly do moře, nebo do nějaké neobydlené oblasti. Věřila jsem, že dopadnou na spodní stranu planety.”

“No, neznám lepší způsob, jak ohlásit jsme tady těm, kteří tu vládnou. Nejdřív jsme jim rozbili planetu a pak jsme na ně shodili svou vlastní loď,” ušklíbla se Kin.

“Ještě než spadla loď, všimla jsem si něčeho jiného,” upozornila ji Stříbřena. “Vidíš támhletu planetu? Co to podle tebe je?”

“No, kdybychom byli na Zemi, byla by na tom místě Venuše - ne, počkej, tahle nemá -”

“To je ono, nemá měsíc.”

Kin pocítila záchvěv vzrušení. Budovatelé plochy na něco zapomněli. Jak se to mohlo stát? Venuše a Adonis, její věrný souputník skoro tak velký, jako zemská Měsíčná, který ráno a večer dominoval pozemskému nebi. Dovedlo tvořitele plochy k tomu, aby ten charakteristický objekt vynechali? To byla záhada.

“Jeden by mohl napsat o vztahu mezi astronomií a sociologií celý films,” řekla Stříbřena. “Tak například, vždycky jsem měla takový dojem, že lidé se vypravili do vesmíru jako první, protože jim jejich oběžnice neustále dokazovaly, že ve vesmíru všechno kolem něčeho obíhá.

Vždycky jste měli před očima ten druhý svět s jeho oběžnicí, aby vám připomínal, že zdaleka ne všechno obíhá kolem Země. Zatímco my jsme měli dvojité slunce a kungové oblohu neviděli vůbec. Kdyby váš sesterský svět neměl vlastní oběžnici, nebyla by historie vašeho světa zdaleka tak jednoduchá.”

Seděly tam bok po boku a pozorovaly, jak planeta bez oběžnice pomalu klesá po světélkující obloze k obzoru. Kin se přitiskla ke Stříbřeně a zabalila se do její srsti. Napadlo ji, zda je samoservar, který přestěhovali do haly, v bezpečí. Jistě ano. Muži k Marcovi chovali zdravý respekt.

Jak se zdálo, myslela Stříbřena na totéž, protože najednou řekla: “Kin? Spíš?”

“Hmm.”

“Musíš mi slíbit, že kdyby se samoservar porouchal, omráčíš mě a dovolíš Marcovi, aby mě usmrtil.”

Kin se narovnala a usmála se do tmy. “Na něco takového klidně zapomeň. Ostatně, jak bych tě mohla omráčit?”

“I teď máš v ruce dlaňový ochrompal. Už jsem si toho všimla několikrát,” odpověděla jí Stříbřena klidně. “Učili mě, jak se dívat. Museli byste mě zabít. Strach z toho, co by se ze mě stalo, je hrozný. Je to moje noční můra.”

Kin nezávazně zabručela, pohodlněji se opřela a v duchu se začala obírat mixskou rasou. Mixové nedokázali strávit bílkoviny v takové podobě jako lidé nebo kungové. To znamenalo, že než se všeobecně rozšířily samoservary, mohli mixové do vesmíru cestovat jen uložení v mrazících hibernačních boxech.

Byly to doby, kdy se odehrávaly ty nejpodivnější historky. Tak například se stalo, že jedna pozemská loď převážela čtyři mixské vyslance na Velkou zemi a došlo k poruše na mrazícím zařízení. Všichni vyslanci byli civilizovaní. Obvykle to bývá tak, že když mix nedostane svou dávku potravy, změní se během dvou dnů v zuřící zvíře. Miliony let vývoje se utopí ve vodopádu slin.

Vyslancům to trvalo šestapadesát hodin.

Nepřežil nikdo. Poslední vyslanec - mixka - spáchala sebevraždu po tom, kdy se probrala z tupého spánku a zjistila, co leží kolem ní v kabině. Něco takového by průměrný mix neudělal, ale průměrný mix není vysoce inteligentní zástupce svého rodu, vyškolený navíc v mezirasových způsobech a kultuře.

Jednoduchá pravda spočívala v tom, že mixové prostě rádi pojídali mixy. Dokázali byste včlenit rituální kanibalizmus do vyspělé civilizace? Oni ano.

Existovala takzvaná Hra. Pravidla byla prastará, mnohokrát prověřená a jednoduchá. Jako hrací plocha byl vyčleněn pruh pralesa nebo tundry o stanovených rozměrech a do něj z každé strany vstoupil jeden mix. Zbraní a jejich volby se týkala zvláštní pravidla. Vítěz se skvěle najedl.

Kin najednou pocítila neodolatelnou zvědavost.

“Hrála jsi někdy Hru, Stříbřeno?” zeptala se tiše.

“Samozřejmě. Třikrát, když byla touha v mých ústech nepřekonatelná,” odpověděla jí mixka. “Dvakrát doma, a jednou ilegálně, úplně někde jinde. V tom posledním případě byla mou soupeřkou profesorka lingvistiky z geltské univerzity na Regiu. Její větší část mám stále ještě uloženou doma v mrazáku. Teď mi z toho začíná být smutno, protože si začínám myslet, že její smrt byla pravděpodobně zbytečná.”

“Ale teď máte servary. Už nemusíte hrát Hru.”

Stříbřena pokrčila rameny. “Teď už je to prostě tradice,” odpověděla. “To, co jsme kdysi dělávali z nutnosti, dneska děláme... ze sportu, tak nějak by se to asi dalo nazvat. Hraje v tom ale roli i jistá potřeba projevit odvahu, ztotožnění s naší prastarou minulostí a potvrzení našeho nejniternějšího mixství. Vy to musíte považovat za barbarství.”

To bylo konstatování, nikoliv otázka. Kin ale i přesto zavrtěla hlavou.

“Hry se občas dokonce účastnili lidé,” pokračovala po chvíli mixka. “Byli ochotní bohatě zaplatit za možnost dokázat si svou... co? Mužnost? Když vyhráli, nechtěli nic jiného než hlavu své oběti, aby si ji mohli pověsit na stěnu. Tomu já říkám barbarství.”

“Hm, a co se stalo, když vyhrál mix?”

“Dostal za odměnu dva odsouzené mixské zločince.”

Kin si pomyslela: tyhle věci provádějí mixové na svém vlastním světě a nám do toho nic není. Mimozemšťané se nedají soudit podle lidských měřítek a hodnot. A lidé to stejně pořád zkoušejí.

Proud jejích myšlenek byl náhle odveden stranou výkřikem z velké haly. Z temného vchodu vyrazil muž, zapotácel se, sevřel si bok a upadl do trávy.

Kin se vrhla k dlouhému domu a v běhu z opasku tahala ochrompal. Slyšela, jak jí v patách dupe Stříbřena.

Síň byla plná temných bojujících stínů. Kin tak tak stačila uskočit stranou, když kolem ní proběhl jakýsi muž oděný v kůži, kterého pronásledoval jiný muž mávající sekerou. Namířila ochrompal a stiskla spoušť. Výsledek nebyl okamžitý. Dvojice ještě udělala několik kroků, ale pak se jim podlomily nohy a na zem už dopadli ve spánku.

Kin vešla do síně s ochrompalem nastaveným na minimální sílu a maximální rozptyl a teď jím pohybovala sem a tam jako kosou. Připotácel se k ní jeden z bojovníků s pozdviženým mečem, ale usnul ve stoje a upadl přímo na ni. Když do Kin stokilový seveřan narazil, odletěla několik metrů a upadla na zem. Chvíli se zalykala pronikavým zápachem nemytých těl a špatně vydělaných kůží, ale pak se jí podařilo odvalit se stranou. Ochrompal v pádu upustila a v okamžiku, kdy se po něm začala rozhlížet, viděla, jak ho zvedl jeden z válečníků a zvědavě mu nahlíží do hlavně. Uprostřed všeobecné vřavy mu po tváři přeběhl výraz dokonalého míru. Padl jako podťatý strom.

Na Kin se vrhl další muž. Vykopla kupředu a vzhůru a byla odměněna pohledem na to, jak se mu nejdřív zkřížily oči nad kořenem nosu, pak ze sebe vyrazil strašlivý řev a nakonec se skrčil a oběma rukama si sevřel podbřišek.

To, co se v temnotě odehrávalo, nebyl boj, ale něco jako hospodská rvačka. Většina mužů prostě a jednoduše slepě sekala kolem sebe a vrhala se na každého, kdo se objevil v dosahu.

Podařilo se jí zvednout se na nohy, ale znovu téměř upadla na podivně kluzké podlaze. Mezi bojujícími postavami zahlédla ve svitu několika loučí Marca, který s meči ve všech čtyřech rukou bojoval jako ďábel. Za ním si tiše pobrukoval samoservar a vzduchem se šířil vtíravý nasládlý zápach.

Ode dveří se ozval výkřik a do místnosti vbelhal starý Eirick s tváří zrůzněnou hněvem. Oháněl se svou berlí a nemilosrdně bil do svých mužů, jakmile se některý z nich přiblížil na dosah.

Pak se propadla střecha. Jeden z bojujících, který uskakoval před troskami řinoucími se ze stropu, vrazil do Kin a ona ho srazila k zemi úderem malíkové hrany. Rozbořeným stropem vnikalo do místnosti šeré ranní světlo. Část dlouhé stěny se vyboulila dovnitř a zřítila se v oblaku prachu. V otvoru Kin na okamžik zahlédla obrovskou nohu porostlou bílou srstí.

V otvoru propadlé střechy se vzápětí objevila Stříbřenina silueta, která se černě rýsovala proti světlejšímu nebi. Mixka se nadechla a domem otřásl strašlivý řev. Rozhostilo se ticho, přerušované jen sténáním raněných a jakýmsi podivným zurčením.

Stříbřena zařvala podruhé. Nastalo skutečné pandemonium, protože každý, kdo ještě nespal nebo se mohl aspoň trochu hýbat, vyrazil zděšeně ke dveřím.

Kin se podívala na zem. Stála až po kotníky v lepkavé, napěněné tekutině.

Podívala se na samoservar. Z výdejního okénka se řinul vodopád jantarově žluté kapaliny a rozšiřoval jezírko, zaplavující zem. Marco se podíval jejím směrem a ona měla dojem, že se snaží ze všech sil zaostřit. Pak si spokojeně oddechl a upadl na záda.

Kin, která už věděla, co může očekávat, nastavila spojené dlaně a ochutnala proudící tekutinu. Byla sladká a silná, jakýsi druh výjimečně silného piva. Tam, kde leželi ranění a umírající, se rozlitým nápojem šířily tmavší skvrny.

Kin zastavila proud piva a nastavila servar na výrobu protilátky. Když z otvoru vyjela miska odporně páchnoucí modré tekutiny, chytila kunga za hřeben na hlavě, jediným pohybem ho zvedla do sedu, vlila mu obsah misky do úst a nechala ho znovu padnout na záda do kaluže splašků.

Když Stříbřena seskočila dírou ve střeše dovnitř, prošly spolu s Kin síní. Samoservar byl nastaven na výrobu různých mastí k zastavení krve a rychlému zacelení ran. Po chvilce uvažování ho Kin naprogramovala na dodávku regeneračních stimulantů určených k dorůstáni končetin. Obvykle se s použitím pokročilých medicínských postupů v takových případech příliš nesouhlasilo, protože mívaly často za následek těžké psychické dopady na velkou část populace, ale k čertu, vždyť tahle plochá Země byla sama o sobě jediný obrovský šok. Těžce raněným rány prostě obalila mastí jako bahnem a doufala, že zabere.

Po nějaké chvíli Marco zasténal a posadil se. Vrhl na ně mírně nepřítomný pohled. Kin si ho nevšímala.

“Leivovi muži jim vyprávěli o tom, jak servar na palubě vyráběl alkohol,” řekl pak velmi pomalu a opatrně. “Když jsem jim potom vyrobil trochu na ukázku, začali se chovat nelogicky a dožadovali se dalšího pití. A nakonec se do sebe prostě pustili.”

“Ten podělaný božský nástroj z Valhally,” zabručela Kin a obrátila se nazpět ke své práci.

Z temnoty pod střechou se ozvalo chraptivé zachechtání a dolů se sneslo černé pero.