Vládci stínů (Roger Zelazny)

V.

Za dva dny jsme dorazili k růžovým a černým pískům velkého moře. Třetího dne zrána jsme došli na pláž, poté, co jsme se předešlého večera za soumraku úspěšně vyhnuli malému vojenskému oddílu. Neměli jsme chuť vyjít do otevřeného prostoru, dokud přesně nelokalizujene schodiště na Rebmu.

Vycházející slunce vrhalo miliardy zářících střípků do zvlněných a zpěněných vod. Oči jsme měli oslněné jejich tancem, takže jsme neviděli pod vodní hladinu. Dva dny jsme přežívali o vodě a ovoci, měl jsem ukrutný hlad, ale zapomněl jsem na to, když jsem pohlédl na ty široké svažité pruhované pláže s náhlými zákrutami a výčnělky oranžových, růžových a červených korálů, nepravidelně roztroušenými nalezišti škeblí, naplaveného dřeva a ohlazených kaménků – a za tím vším moře. Stoupalo a klesalo, jemně šplouchalo, celé zlaté a modré a královsky purpurové. Pod fialovou oblohou úsvitu vydávalo moře svůj životodárný zpěv jako požehnání.

Kolvir, hora obrácená k východu, jež po celé věky držela Amber jako matka své dítě, stála asi dvacet mil severně od nás. Slunce ji pokrylo zlatem a vytvořilo z duhy závoj nad městem. Random se na to podíval, zaskřípal zuby a pak se odvrátil. Asi jsem to udělal taky.

Deirdre se dotkla mé ruky, hlavou naznačila směr a vydala se na sever podél pobřeží. Random a já jsme ji následovali. Zřejmě postřehla nějaký orientační bod.

Ušli jsme asi čtvrt míle, když jsme ucítili, že se země lehce chvěje.

„To je dusot koní,“ zasyčel Random.

„Podívejte se!“ zvolala Deirdre a s hlavou zvrácenou dozadu ukazovala směrem nahoru. Sledoval jsem očima její gesto. Nad námi kroužil sokol.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptal jsem se.

„Támhleta hromada kamení,“ řekla. Uviděl jsem ji asi tak sto yardů od nás, byla přibližně osm stop vysoká, vystavěná ve tvaru pyramidy z šedých kamenů velikosti lidské hlavy, ošlehaných větrem, odřených pískem a omletých vodou.

Dusot kopyt se ozýval hlasitěji a slyšeli jsme i zvuk loveckého rohu, ale ne toho Julianova.

„Utíkejte!“ zvolal Random. Rozběhli jsme se. Asi po pětadvaceti krocích se sokol snesl k nám. Vrhl se na Randoma, ale ten už měl vytasený meč a seknul po něm. Sokol pak obrátil pozornost na Deirdre. Vyrval jsem meč z pochvy a pokusil jsem se ho seknout. Vznesl se a znovu klesl, a tentokrát jsem narazil mečem do něčeho tvrdého. Myslím, že jsem ho srazil, ale nevím to jistě, protože jsem se nechtěl zastavovat a ohlížet se. Dusot koňských kopyt byl už slyšet bez přestání a zvuky lesního rohu zněly blízko nás.

Doběhli jsme k hromadě kamení a Deirdre zamířila přímo k moři. Nehodlal jsem se dohadovat s někým, kdo zřejmě ví, co dělá. Takže jsem šel za ní a koutkem oka jsem zahlédl muže na koních.

Byli stále ještě v dálce, ale už hřměli po pláži, psi štěkali, trubky troubily a Random a já jsme běželi jako o život a vrhli jsme se do příboje za naší sestrou.

Byli jsme po pás ve vodě, když Random poznamenal: „Čeká mě smrt, když tu zůstanu a zemřu, když půjdu dál.“

„Ta první ti bezprostředně hrozí,“ řekl jsem, „zatímco s tou druhou můžeš ještě vyjednávat. Tak se pohni!“

A šli jsme dál. Byli jsme na nějaké skalnaté plošině, která se svažovala do moře. Nevěděl jsem, jak budeme dýchat, zatímco půjdeme mořem, ale zdálo se, že Deirdre se tím netrápí, tak jsem se snažil o totéž. Moc se mi to však nedařilo. Když už voda kroužila a šplouchala kolem našich hlav, začal jsem si dělat starosti. Avšak Deirdre šla stále dopředu, sestupovala a my s Randomem ji následovali.

Každých pár stop dno o něco pokleslo. Scházeli jsme po ohromném schodišti, nazvaném Faiella-bionin.

Ještě jeden krok a voda se mi dostane nad hlavu. Deirdre už byla pod vodní hladinou.

Tak jsem se zhluboka nadechl a ponořil se. I zde byly schody, a tak jsem šel po nich dál. Divil jsem se, že mne voda přirozeně nenadnáší, že zůstávám stále vzpřímený a každý schod mne nese dolů jako na normálním schodišti, jenom mám trochu zpomalené pohyby. Začal jsem přemyslet, co budu dělat, až se budu muset nadechnout.

Kolem Randomovy a Deirdriny hlavy byly bubliny. Zkoušel jsem vypozorovat, jak to dělají, ale nechápal jsem to. Jejich hrudník se zvedal a klesal jako obvykle.

Když jsme byli asi deset stop pod hladinou, Random na mne pohlédl a zleva jsem uslyšel jeho hlas. Bylo to jako bych měl ucho přitisknuté na dno vany a slova zaznívala, jakoby do ní někdo ze strany kopal. Ale přesto byla jasná.

„Nevěřím, že přesvědčí psy, aby šli za námi i kdyby dostali do vody koně.“

„Jak můžeš dýchat?“ pokoušel jsem se zeptat a vzdáleně jsem uslyšel svá vlastní slova.

„Uklidni se,“ řekl rychle. „Jestli zadržuješ dech, tak vydechni a neměj obavy. Můžeme dýchat tak dlouho, dokud se budeme držet schodiště.“

„Jak je to možné?“ zeptal jsem se.

„Jestli se nám to podaří, dozvíš se to,“ řekl a jeho hlas zněl zvučně skrz chladnou plynoucí zeleň.

V té chvíli jsme byli asi tak dvacet stop pod hladinou a já jsem vydechl malé množství vzduchu a opatrně jsem se zkusil nadechnout. Nepocítil jsem nic zvláštního, tak jsem v tom pokračoval. Objevily se další bubliny, ale jinak mi ten přechod nebyl ani trochu nepříjemný. Necítil jsem, že by se během dalších deseti stop nějak zvýšil tlak a schodiště, po kterém jsme sestupovali, jsem viděl jako přes nazelenalou mlhu. Vedlo stále dolů, přímo a rovně dolů. A zezdola vycházelo jakési světlo.

„Když se nám podaří projít vstupní branou, budeme v bezpečí,“ řekla sestra.

„Vy budete v bezpečí,“ opravil ji Random a já jsem si říkal, copak asi provedl, že jím v městě Rebma tolik opovrhují.

„Jestli mají koně, kteří tudy nikdy předtím nejeli, budou muset za námi pěšky,“ řekl Random. „V tom případě to dokážeme.“

„V tom případě by za námi nemuseli jít vůbec,“ řekla Deirdre.

Pospíchali jsme.

Ve chvíli, kdy jsme byli asi tak padesát stop pod hladinou, voda kolem značně ztmavla a ochladila se, ale ta záře tam dole před námi byla stále jasnější a po dalších deseti schodech jsem rozeznal její zdroj: po pravé straně se zvedal nějaký sloup, na vršku byla jakási koule a ta zářila. Asi o patnáct schodů níž nalevo se vyskytoval další takový útvar. A pak zas jeden na pravé straně a tak to šlo pořád dál.

Když jsme se k tomu přiblížili, voda se oteplila a samo schodiště se vyjasnilo: bylo bílé s růžovozeleným nádechem, vypadalo jako z mramoru. A navzdory vodě nebylo kluzké. Bylo široké asi tak padesát stop a po každé straně se táhlo zábradlí ze stejné hmoty.

Scházeli jsme po něm dolů a kolem nás plavaly ryby. Když jsem se podíval zpátky přes rameno, neuviděl jsem nic, co by nasvědčovalo, že nás někdo pronásleduje.

Vyjasnilo se. Dospěli jsme k prvnímu světlu, ale nebyla to koule na sloupu. Tu jsem si domyslel, když jsem se pokoušel ten jev alespoň částečně logicky vysvětlit. Zřejmě to byl oheň, asi tak dvě stopy vysoký, tančil na vrcholku ohromné pochodně. Rozhodl jsem se, že se na to optám později a že si budu – mohu-li to tak říct – šetřit dech na rychlý sestup, který ještě zdaleka nebyl u konce.

Poté, co jsme sestoupili na osvětlenou cestu a prošli jsme kolem šesti dalších pochodní, uslyšel jsem Randoma, jak říká: „Jdou po nás.“ Znovu jsem se ohlédl a uviděl jsem vzdálené postavy, jak sestupují za námi. Čtyři z nich byli na koních.

Je to zvláštní pocit, smát se pod vodou a slyšet se při tom. „Tak ať,“ řekl jsem, „Teď když jsme se dostali takhle daleko, cítím, jak do mne vstupuje síla!“

Ale přesto jsme spěchali dál. Voda nalevo i napravo od nás zčernala jako inkoust, jenom schodiště, po kterém jsme se hnali v šíleném úprku, bylo osvětlené a v dálce před sebou jsem uviděl něco, co vypadalo jako majestátní oblouk.

Deirdre brala schody po dvou a teď bylo už cítit chvění od staccatového bušení koňských kopyt.

Tlupa ozbrojených mužů, která vyplňovala cestu od zábradlí k zábradlí, byla nahoře daleko za námi. Ale ti čtyři na koních nás doháněli. Běželi jsme za Deirdre, která spěchala dolů a ruku jsem držel stále na meči.

Tři, čtyři, pět světel jsme přešli, než jsem se znovu otočil a uviděl muže na koních asi tak padesát stop za námi. Ti, co šli pěšky, ještě nebyli vidět skoro vůbec. Vstupní oblouk se rýsoval před námi ve vzdálenosti asi dvou set stop. Byl velký, zářící jako alabastr, zdobený tritony, nymfami, mořskými pannami a delfíny. A zdálo se, že na opačné straně oblouku jsou nějací lidé.

„Asi se diví, proč jsme přišli,“ řekl Random. Tak jako tak to bude čistě teoretická otázka, pokud se tam nedostanem,“ poznamenal jsem a pospíchal dál, neboť další pohled zpět mi odhalil, že nás jezdci na koních dohonili o dalších deset stop.

Tak jsem vytáhl meč. Zablýskal se ve světle pochodně. A totéž učinil Random.

Asi po dalších dvaceti schodech bylo už chvění uvnitř zeleni tak hrozivé, že jsme se museli zastavit a obrátit zpět, aby nás nerozsekali na útěku. Už nás skoro měli.

Brána teď byla asi sto stop za námi, ale klidně to mohlo být i sto mil, jestli se s těmi čtyřmi jezdci nevypořádáme. Muž, který se na mě řítil, zamával mečem a já se jen sehnul. Napravo kousek za ním byl další jezdec, Pochopitelně jsem se přesunul k zábradlí, aby mě měl po levé straně. To od něj vyžadovalo úder křížem přes tělo, protože meč držel v pravé ruce.

Když mě napadl, odrazil jsem ho „ala quarte“ a zaútočil. Byl skloněný hluboko v sedle a hrot mého meče mu vnikl zprava do krku.

Zvedla se obrovská vlna krve a jako karmínový kouř zakroužila uvnitř nazelenalého světla. Dostal jsem bláznivý nápad: tohle by měl vidět Van Gogh.

Kůň pokračoval dál v běhu a já se zezadu vrhl na druhého jezdce. Otočil se, aby mi vrátil úder a podařilo se mu to. Ale síla mé rány, umocněná rychlostí jeho jízdy ve vodě, ho vyhodila ze sedla. Jak padal, kopl jsem ho, až se zapotácel. Když se snažil nabrat rovnováhu, udeřil jsem ho, ale tentokrát ho to odneslo až za zábradlí. Uslyšel jsem výkřik, když narazil na tlak vody kolem. Pak už byl zticha.

Obrátil jsem svou pozornost na Randoma. Ten už zabil jednoho jezdce i s koněm a zápasil s druhým, který stál na zemi. Než jsem se k nim dostal, zabil i jeho a smál se. Nad nimi se vzdouvala krev a já jsem si najednou uvědomil, že jsem ho opravdu znal – toho šíleného, smutného, ošklivého Vincenta Van Gogha, a že to je vážně škoda, že tohle nemůže namalovat.

Pěšáci už nás skoro doháněli, tak jsme se obrátili a zamířili dolů k oblouku. Deirdre už byla za ním.

Běželi jsme a stihli jsme to. Na své straně jsme teď měli spoustu mečů a pěšáci se museli vrátit s nepořízenou. Pak jsme schovali meče a Random si povzdechl: „Tak a to je můj konec.“ Šli jsme se připojit ke skupině lidí, kteří tu stáli, aby nás bránili.

Randomovi okamžitě nařídili, aby odevzdal meč. Pokrčil rameny a předal jim ho. Pak k němu přišli dva muži, vzali ho mezi sebe, třetí si stoupl za něj a pokračovali jsme dolů po schodech.

V té vodě jsem ztratil pojem o čase, ale měl jsem pocit, že jsme šli tak čtvrt nebo půl hodiny, než jsme dospěli k cíli naší cesty. Před námi stála zlatá brána Rebmy. Prošli jsme jí a vstoupili do města.

Všechno jsme viděli jako v zeleném oparu. Budovy rozličných barev, křehké a většinou vysoké, byly seskupené do všemožných tvarů. Barvy mi vstoupily do očí a prolétly myslí – pátral jsem v paměti po vzpomínkách. Ale neuspěl jsem. Jediným výsledkem mého dolování byla ona dobře známá bolest, která doprovází vše to, co je zpola zapomenuto a napůl se vybavuje. Byl jsem si však jist, že jsem už kráčel těmito ulicemi nebo aspoň takovými, které se jim velice podobaly.

Od té doby, co byl Random pod dozorem, nepronesl jediné slovo. Deirdre se pouze pozeptala na naší sestru Llewellu. Bylo jí řečeno, že je na Rebmě.

Prozkoumal jsem náš doprovod. Tvořili ho muži s šedivými, purpurovými či černými vlasy a všichni měli zelené oči kromě jednoho, který je měl světle hnědé. Na sobě měli pouze krátké šupinaté kalhoty, pláště sepnuté na prsou sponou a krátké meče, které jim visely na opascích z mořských škeblí. Všichni měli po těle jen velmi málo chlupů. Žádný z nich na mne nepromluvil, i když někteří na mne bezostyšně civěli a jiní zase vrhali zlostné pohledy. Ale zbraň mi ponechali.

Uvnitř města nás vedli širokou ulicí osvětlenou plameny na sloupech. Ty byly rozmístěny ještě v kratších vzdálenostech od sebe než na Faiella-bioninu. Lidé na nás zírali zpoza osmihranných, barevně tónovaných oken a kolem plavaly ryby se zářivými břichy. Když jsme zahnuli za roh, dostali jsme se do studeného proudu, který chladil jako vánek. Po několika krocích nás ovanul zas jiný, tentokrát teplý.

Vedli nás do paláce uprostřed města. Poznal jsem to stejně jistě jako má ruka poznala rukavici, kterou mám za pasem. Byl to odraz paláce na Amberu, pouze zastřený zelení a zmatený spoustou podivně rozmístěných zrcadel, která byla zasazena ve zdech zevnitř i zvenku. Na trůnu ve skleněném sále, který jsem si matně vybavoval, seděla žena. Měla zelené vlasy se stříbrnými pruhy a oči měla kulaté, jak dva nefritové měsíce. Nad nimi se zvedalo obočí podobné křídlům olivově zelených racků. K tomu malá ústa, malá brada a široké, vysoko posazené a oblé tváře. Na hlavě čelenku z bílého zlata a kolem krku křišťálový náhrdelník. Byl ukončen zářivým safírem, který spočíval mezi jejími něžnými obnaženými ňadry s bledě zelenými bradavkami. Na sobě měla krátké modré šupinaté kalhoty se stříbrným páskem a v pravé ruce držela žezlo z růžového korálu. Na každém prstě měla prsten a na každém prstenu kámen, zbarvený jiným odstínem modři. Neusmála se, když promluvila:

„Co zde pohledáváte, vy vyvrhelové z Amberu?“ Její hlas zněl jak jemně plynoucí šelest.

Na její slova zareagovala Deirdre: „Prcháme před hněvem prince Erika, který sídlí v pravém městě. Mám-li být upřímná, rádi bychom ho odstranili. Jste-li jeho přátelé, pak jsme ztraceni a sami jsme se vydali do jeho rukou. Ale mám pocit, že zde není zrovna oblíben. Takže jsme tě, vznešená Moiro, přišli požádat o pomoc.“

„Vojáky na přepadení Amberu vám nedám,“ odvětila. „Jak jistě víte, chaos by se odrazil v mé vlastní říši.“

„Rádi bychom od tebe získali něco jiného, drahá Moiro,“ pokračovala Deirdre, „Chceme jen maličkost, která ti nezpůsobí bolest ani újmu a neohrozí ani tvé poddané.“

„Vyslov se! Neboť, jak jistě víš, Erik je zde stejně málo oblíben jako tento zbabělec, který stojí po tvém pravém boku.“ S těmito slovy ukázala na Randoma, v jehož drze upřímném pohledu se zračil obdiv a v koutcích úst mu pohrával slabý úsměv.

Jestliže bude platit – jakkoli draze – za cokoliv, co provedl, učiní tak jako pravý princ z Amberu – stejně jako před mnoha lety mí tři mrtví bratři, blesklo mi hlavou. Bude trpět a přitom se jim vysmívat i s ústy plnými své vlastní krve a když bude umírat, vysloví neodvolatelnou kletbu, která se naplní. Teď vím, že i já mám tuto moc a použiju ji, jestli mne k tomu okolnosti donutí.

„Ta věc, o kterou vás chci požádat, je pro mého bratra Corwina, který je též bratrem paní Llewely, jež tu s vámi přebývá. Věřím, že vám nikdy nezavdal důvod k pohoršení.“

„To je pravda. Ale proč mluvíš za něj?“

„To je součást jeho problému, lady Moiro. Sám tě nemůže žádat, protože neví o co. Když pobýval mezi stíny, postihla ho nehoda, při níž přišel o značnou část paměti. Jsme tady proto, abychom mu ji pomohli obnovit a navrátili mu jeho vzpomínky na staré časy. Potom se bude moci postavit Erikovi na Amberu.“

„Pokračuj,“ vyzvala ji žena na trůnu a prohlížela si mne zpoza stínu svých dlouhých řas.

„V této budově je místnost, do které málokdo chodí,“ řekla Deirdre. „V té místnosti je na podlaze vyznačen v hořících obrysech duplikát věci, kterou nazýváme Vzor. Pouze syn nebo dcera posledního vládce Amberu může projít tímto Vzorem a přežít to. Získává tím moc nad stínem.“ Teď Moire několikrát zamrkala a já jsem uvažoval, kolik bylo asi těch, které poslala po této cestě, aby získali pro Rebmu kontrolu nad touto silou. Samozřejmě neuspěla. „Projde-li Corwin Vzorem,“ pokračovala Deirdre, „domníváme se, že mu to vrátí paměť a vědomí, že je princ z Amberu. Nemůže to učinit přímo na Amberu a pokud vím, zde je jediné místo, kde je duplikát, až na Tir na Nogth, kam teď pochopitelně nemůžeme.“

Moire upřela zraky na mou sestru, zběžně pohlédla na Randoma a potom zase na mne.

„Je Corwin ochoten se o to pokusit?“ zeptala se. Uklonil jsem se.

„Jistě, má paní,“ řekl jsem a ona se usmála. „Velmi dobře, máte mé svolení. Nemohu vám však dát žádné záruky bezpečnosti za hranicemi své říše.“

„Co se toho týče, Vaše Veličenstvo, neočekáváme žádné laskavosti. Postaráme se o to sami při našem odjezdu.“

„Kromě Randoma,“ řekla, „který zde bude bezpečný dost.“

„Co tím míníte,“ zeptala se Deirdre, neboť Random by těžko za těchto okolností mohl mluvit sám za sebe.

„Jistě si vzpomínáte, že v jednu dobu přicházel Random do mé říše jako přítel a poté nás ve spěchu opustil s mou dcerou Morganthe.“

„Slyšela jsem tom, ale nevěděla jsem, nakolik je tento příběh pravdivý.“

„Je to pravda“, řekla Moire, „a o měsíc později se mi dcera vrátila. Několik měsíců poté, co se jí narodil syn Martin, spáchala sebevraždu. Máš k tomu co dodat, princi Randome?“

„Nemám,“ řekl Random.

„Když Martin dorostl,“ pokračovala Moire, „rozhodl se, neboť byl z královské krve, že projde Vzorem. Je to jediný z mých lidí, komu se to podařilo. Poté odešel do stínu a od té doby jsem ho neviděla. Co tomu říkáš, lorde Randome?“

„Nic,“ odvětil Random.

„Budeš tedy potrestán,“ odvětila Moire. „Buď se oženíš s ženou dle mého výběru a zůstaneš s ní v mé říši po dobu jednoho roku, nebo zaplatíš životem. Co na to odpovíš, Randome?“

Random neřekl nic, jen rychle přikývl.

Moire narazila žezlo na opěradlo svého tyrkysového trůnu.

„Velmi dobře. Budiž.“

A stalo se.

Odebrali jsme se do pokojů, které nám poskytla, abychom obnovili své síly. Později se objevila u mých dveří.

„Buď zdráva, Moiro,“ řekl jsem.

„Často jsem si přála se s vámi setkat, lorde Corwine z Amberu.“

„Já též,“ lhal jsem.

„Vaše hrdinské činy jsou pověstné.“

„Děkuji, ale stěží si vzpomínám na pár okamžiků.“

„Smím vstoupit?“

„Jistě,“ svolil jsem a ustoupil stranou.

Vešla do krásně zařízeného apartmá, kterým mne obdařila a posadila se na roh oranžové pohovky.

„Kdy budete chtít vyzkoušet Vzor?“

„Co nejdřív to bude možné,“ odpověděl jsem jí.

Uvažovala o tom a pak se zeptala:

„Kde jste byl mezi stíny?“

„Velmi daleko odsud,“ odpověděl jsem. „Na místě, kde mne naučili, co je to láska.“

„Je nezvyklé, že by pán z Amberu měl tuto schopnost.“

„Jakou schopnost?“

„Schopnost milovat,“ odvětila.

„Možná, že jsem se špatně vyjádřil.“

„O tom pochybuji,“ řekla, „neboť vaše balady otvírají srdce.“

„Jste velmi laskavá.“

„Ale nemýlím se,“ odpověděla.

„Jednou vám věnuji baladu.“

„Co jste dělal, když jste pobýval mezi stíny?“

„Myslím, že jsem byl voják z povolání. Bojoval jsem za každého, kdo mně zaplatil. Také jsem skládal hudbu a slova k mnohým lidovým písním.“

„Obojí se k vám hodí.“

„Prosím vás, řekněte mi, co bude s Randomem?“

„Ožení se s jednou z mých poddaných, s dívkou jménem Vialle. Je slepá a nemá žádné nápadníky z našeho rodu.“

„Jste si jistá,“ zeptal jsem se, „že to bude pro ni to nejlepší?“

„Získá tímto způsobem dobré postavení, i když Random po roce odjede a už se nevrátí. Ať už si o něm myslím cokoliv, přece jenom je to princ z Amberu.“

„Co když se do něj zamiluje?“

„Je něco takového vůbec možné?“

„Já ho mám jako bratra docela rád.“

„To je asi poprvé, co šlechtic z Amberu něco takového říká.. Přičítám to vaší poetické duši.“

„V každém případě,“ řekl jsem, „byste se měla přesvědčit, že je to pro tu dívku to nejlepší.“

„Již jsem to uvážila a jsem si tím jista. Ať už jí způsobí jakoukoliv bolest. Zotaví se z toho a po jeho odjezdu bude na mém dvoře velkou dámou.“

„Doufám, že máte pravdu,“ souhlasil jsem a odvrátil zrak.

Pocítil jsem, jak se mě zmocňuje smutek.

„Co vám mám na to říct?“ pokračoval jsem.

„Snad děláte dobře.“

„Doufám, že ano.“ Políbil jsem jí ruku.

„Vy, lorde Corwine, jste jediný princ z Amberu, jehož bych mohla podporovat,“ řekla mi. „Snad kromě Benedikta, ale ten už je tak deset, dvanáct let pryč a jen Lir ví, kde leží jeho kosti. Škoda.“

„To jsem nevěděl, řekl jsem, mám v hlavě takový zmatek, promiňte. I já budu Benedikta postrádat, je-li mrtev. Byl mým učitelem ve vojenském umění, naučil mě zacházet se všemi zbraněmi. A byl laskavý.“

„Stejně jako vy, Corwine,“ řekla mi. Vzala mne za ruku a přitáhla k sobě.

„Ne, to není tak docela pravda,“ odpověděl jsem a posadil se na pohovku vedle ní.

„Máme do večeře ještě spoustu času,“ řekla a opřela se o mne ramenem. Její kůže byla na dotyk hladká a jemná.

„Kdy bude večeře?“ zeptal jsem se.

„Až ji zahájím,“ řekla a přitiskla se ke mně ještě víc.

Stáhl jsem ji k sobě a našel jsem háček ke sponě, která ukrývala její jemné bílé břicho. Pod ním toho bylo hebkého ještě víc, se zelenými chloupky. Tam na pohovce jsem jí složil baladu. Její ústa odpovídala beze slov.

Když jsme se najedli – naučil jsem se jíst pod vodou, což vám popíšu při vhodnější příležitosti – povstali jsme z našich míst ve vysokém mramorovém sále, vyzdobeném červenými a hnědými sítěmi a provazci a vydali jsme se zpátky úzkou chodbou hluboko dolů až po samo mořské dno, zpočátku po točitém schodišti, které se kroutilo v naprosté tmě a zářilo.

„Krucinál!“ zaklel Random, sestoupil se schodiště a začal plavat vedle něj.

„Takhle to bude opravdu rychlejší,“ řekla Moire.

„Je to ještě hodně daleko,“ poznamenala Deirdre, která znala toto schodiště z Amberu. Seskočili jsme dolů a plavali temnotou podél té zářivé točité věci. Asi tak za deset minut jsme stanuli na dně. Stáli jsme pevně, aniž by nás voda nadnášela. Prostor kolem nás osvětlovalo několik slabých plamenů, umístěných ve výklencích na zdi.

„Proč je to tady tak odlišné od jiných míst pod mořem?“ zeptal jsem se.

„Prostě je to tak,“ řekla Deirdre, čímž mne rozčilila.

Byli jsme v obrovské jeskyni, z níž do všech stran vybíhaly tunely. Zamířili jsme k jednomu z nich.

Už jsme jím šli strašně dlouho, když se objevily postranní průchody. Některé z nich byly uzavřeny dveřmi nebo mřížemi. U sedmého jsme se zastavili.

Byly zde ohromné šedivé dveře z jakéhosi, břidlici podobného materiálu, zpevněného kovovými pásy. Byly dvakrát vyšší než já a jak jsem na ně hleděl, připomněly svými rozměry tritony, se kterými jsme se setkali po cestě. Pak se Moire usmála, jen pro mne, vytáhla z kroužku u pásku velký klíč a zastrčila ho do zámku.

Ale nedokázala s ním otočit. Asi tu už hodně dlouho nikdo nebyl.

Random něco zavrčel a odstrčil rukou Moiru stranou.

Ozvalo se cvaknutí.

Strčil nohou do dveří a my jsme nahlédli dovnitř.

V místnosti velikosti tanečního sálu, na černé podlaze, hladké jako sklo, ležel Vzor. Třpytil se a chvěl jako chladný oheň a dodával celé místnosti zdání jakési nehmotnosti. Byl to složitý ornament, plný zářivé síly a byl sestaven převážně z křivek, i když poblíž středu bylo i několik přímek. Připomínalo mi to fantasticky spletitou, do životní velikosti zvětšenou verzi tištěného bludiště, v němž bloudíte tužkou, abyste se dostali někam dovnitř nebo naopak z něčeho ven. Jako bych viděl nápis START někde vzadu za námi. Vzor měřil asi tak sto yardů do šířky a sto padesát do délky.

Něco mi to připomínalo. Zmocnilo se mne vzrušení a začalo mi bušit v hlavě. Myšlenky se mi rozutekly po prvním dotyku s touto věcí. Jsem-li opravdu princ z Amberu, musím mít někde v krvi, v nervovém systému a v genech tento Vzor nějak zaznamenán, tak abych dokázal správně reagovat a tou zatracenou věcí projít.

„Teď bych si vážně dal cigaretu,“ řekl jsem a dívky se zasmály snad až příliš pohotově a poněkud vysokými a rozechvělými hlasy.

Random mě vzal za ruku a řekl: „Je to těžká zkouška, ale dá se zvládnout, jinak bychom tu nebyli. Jdi velice pomalu a nenech se ničím rozptylovat. Při každém tvém kroku se zvedne sprška jisker, ale nezneklidňuj se tím. Nemůžou ti ublížit. Po celý čas budeš cítit, jak tebou prochází slabý proud a po chvíli se tě zmocní zvláštní opojení. Ale neustále buď soustředěný a hlavně si pamatuj, že se nesmíš zastavit. Stále jdi, ať se děje cokoliv a neuhýbej z cesty, mohlo by tě to zabít.“ Zatímco mluvil, procházeli jsme místností u stěny, kterou jsme měli po pravé ruce a obcházeli jsme Vzor, směřujíce k jeho vzdálenějšímu konci. Dívky se táhly za námi.

Zašeptal jsem mu: „Snažil jsem se jí vymluvit ty plány, co s tebou má, ale marně.“

„Myslel jsem si, že to zkusíš, ale nedělej si se mnou starosti. Rok vydržím třeba i stát na hlavě a možná, že mne dokonce pustí i dřív – když budu dostatečně nepříjemný.“

„Dívka, kterou ti sehnala, se jmenuje Vialle a je slepá.“

„Paráda,“ řekl, „bezvadnej fór.“

„Vzpomínáš si na to regentství, o kterém jsme mluvili?“

„Jo.“

„Tak se k ní chovej hezky, zůstaň celý rok a já na tebe nezapomenu.“

Nic na to neřekl. Pak mi stiskl ruku.

„Nějaká tvá přítelkyně, co?“ zasmál se pro sebe.

„Tak jsme domluveni?“

„Jo, domluveni.“

A už jsme stáli na místě, kde v rohu místnosti začínal Vzor. Popošel jsem dopředu a prohlížel si linii, vyplněnou ohněm, která začínala kousek od mé pravé nohy. Vzor byl jediným zdrojem světla v místnosti. Voda kolem něj byla mrazivá.

Postoupil jsem ještě o krok a položil jsem levou nohu na stezku, která byla ohraničena modrobílými jiskrami. Postavil jsem se na ni i pravou nohou a ucítil jsem proud, o němž mluvil Random. Udělal jsem další krok. Zajiskřilo to a začaly mi vstávat vlasy na hlavě. Pak se ta věc stočila prudce zpátky, až jsem měl celý Vzor za zády. Učinil jsem dalších deset kroků a setkal jsem se s určitým odporem. Bylo to, jako by přede mnou vyrostla temná překážka, která mne zatlačovala zpátky pří každém pokusu postoupit dopředu.

Bojoval jsem s ní. Tak tohle je první Závoj, pochopil jsem náhle a dostat se za něj bude velký úspěch, dobré znamení, které ukáže, že jsem opravdu částí Vzoru. Každý krok vyžadoval najednou hrozné úsilí a z vlasů mi vystřelovaly jiskry. Soustředil jsem se na tu ohnivou čáru. Šel jsem po ní a těžce oddechoval.

Z ničeho nic tlak povolil. Závoj zmizel stejně nečekaně, jako se přede mnou objevil. Prošel jsem přes něj a něco jsem získal. Získal jsem kus sebe sama.

Viděl jsem kosti jako tyčky, potažené papírovou kůží mrtvých z Osvětimi. Byl jsem i v Norimberku. Slyšel jsem hlas Stephena Spendera recitovat Vídeň a viděl jsem Matku Kuráž přecházet přes jeviště v den Brechtovy premiéry. Viděl jsem vzlétat rakety z maskovaných základen v Peenemunde, Vandenbergu, na Kennedyho mysu, z Kyzyl Kumu v Kazachstánu a vlastníma rukama jsem se dotýkal čínské zdi. Pili jsme pivo a víno a Shaxpurjjjávě říkal, že se ožral a šel se ven vyzvracet. Vstoupil jsem do zelených lesů Západní rezervace a tam získal tři skalpy. Při pochodu jsem si broukal nějakou melodii. Chytla se a vzniklo z toho „Auprés, de ma blonde“. Vzpomínal jsem a vzpomínal na svůj život ve stínovém místě, které jeho obyvatelé nazvali Zemí.

Další tři kroky a v ruce jsem držel zakrvácený meč. Uviděl jsem tři mrtvé muže a koně, s kterým jsem proletěl Francouzskou revolucí. A bylo toho mnohem a mnohem víc, stále jsem se vracel do minulosti…

Udělal jsem další krok a vracel jsem se zpátky….

Zpátky ke smrti! Byla teď všude kolem. A také příšerný smrad. Vycházel z rozkládajícího se masa. Uslyšel jsem vytí psa, ubitého k smrti. Oblohu zaplavily mraky černého kouře, kolem mne zavál ledový vítr a přinesl několik kapek deště. Hrdlo jsem měl vyprahlé, ruce se mi třásly a hlavu jsem měl v jednom ohni. Všemi opuštěný, potácel jsem se ulicemi, zrak zamlžený horečkou, která mne spalovala. Stoky byly plné odpadků, mrtvých koček, moče a výkalů. S rachotem a vyzváněním zvonce prohrčel kolem vozka smrti a pocákal mě blátem a studenou vodou.

Ani nevím, jak dlouho jsem takhle bloumal, než mě chytla za ruku nějaká žena. Na ruce měla prsten s lebkou. Zavedla mě k sobě a až tam zjistila, že nemám peníze a blábolím nesmysly. Zmalovanou tváří jí přeběhl ustrašený výraz a setřel úsměv z jejích zářivě rudých úst. Vyběhla ven a já se zhroutil na postel.

Později – a zas nevím, za jak dlouho – přišel nějaký muž. Byl to ten její velkej Černej Davy. Praštil mě do tváře a postavil na nohy. Uchopil jsem ho za pravé rameno a pověsil se na něj. Napůl mě nesl a napůl vlekl směrem ke dveřím.

Když jsem pochopil, že mě chce vyhodit ven na mráz, zesílil jsem sevření, abych tomu zabránil. Tiskl jsem ho vší silou, která mi ještě zbyla a mumlal nesouvislé prosby. Pak jsem uviděl skrze pot a slzy, jak se mu roztáhla tvář a uslyšel výkřik, vycházející z hloubi otvoru mezi jeho zkaženými zuby.

Zlomil jsem mu ruku v místě, kde jsem ji tak pevně svíral.

Ostrčil mě, klesl na kolena a rozplakal se. Sedl jsem si na podlahu a na chvíli se mi rozjasnilo v hlavě.

„Já… tady… zůstanu,“ řekl jsem, „dokud mi nebude líp. Vypadněte. Jestli se vrátíte, zabiju vás.“

„Seš nakaženej,“ zařval, „zítra si přijdou už jen pro tvoje kosti!“ A pak si odplivnul a vypotácel se ven.

Dolezl jsem ke dveřím, zastrčil závoru, odplazil se zpátky do postele a usnul.

Jestli si druhého dne přišli pro mé kosti, tak měli smůlu. Asi o deset hodin později, uprostřed noci, jsem se totiž probudil zbrocen studeným potem a uvědomil jsem si, že mi poklesla horečka. Byl jsem zesláblý, ale zase jsem měl všech pět pohromadě. Pochopil jsem, že jsem přežil mor.

Vzal jsem si pánský plášť, který jsem našel v šatníku a ze zásuvky jsem vybral nějaké peníze.

Pak jsem se onoho roku, kdy vypukl mor, vydal cosi hledat do londýnské noci…

Neměl jsem vůbec ponětí, kdo jsem a co tam vlastně dělám.

A tak to všechno začalo.

Byl jsem už hodně hluboko ve Vzoru a okolo mých nohou nepřetržitě sršely jiskry a dolétaly mi až ke kolenům. Už dlouho jsem nevěděl, ani kterým jdu směrem, ani kde stojí Random s Deirdre a Moire. Tělem mi procházel proud a oči jakoby se mi celé chvěly. Do tváří se mi zabodávaly tisíce jehel a vzadu za krkem jsem cítil chlad. Zaťal jsem zuby, aby mi necvakaly.

Takže o paměť mě nepřipravila ta autonehoda. Ztratil jsem ji už v době panování Alžběty I. A Flora musela dojít k názoru, že mi ji nedávná nehoda opět vrátila. Určitě věděla v jakém jsem byl stavu. Náhle mě došlo že byla se mnou na Zemi hlavně proto, aby mě hlídala.

Už od šestnáctého století?

Tím jsem si nebyl jist. Ale zjistím si to.

Udělal jsem dalších šest spěšných kroků a dostal se na konec oblouku, až k místu, kde začínaly rovné linie.

Položil jsem na ně nohu a s každým dalším krokem vyrostla přede mnou nová překážka. Byl to druhý Závoj. Zabočil jsem do pravého úhlu, pak znovu a ještě jednou.

A bylo to tady. Stal jsem se princem z Amberu. Tak je to pravda. Měl jsem čtrnáct bratrů a šest z nich je po smrti. Mrtvé jsou i dvě z mých osmi sester. Velkou část našeho života jsme strávili putováním po stínech nebo po našich vlastních vesmírech. Je to sice otázka čistě akademická, ale z filozofického hlediska důležitá, zda-li ten, kdo má moc nad stínem, může stvořit svůj vlastní vesmír. Ať už je definitivní odpověď jakákoliv, tak prakticky to dokážeme.

Začala další křivka a jak jsem jí procházel, zdálo se mi, že jdu klihem.

Jeden, dva, tři… zvedal jsem své ohnivé boty a znovu je nechal klesat k zemi.

V hlavě mi bušilo a v srdci jsem cítil tlak, jako kdyby se mi mělo roztrhnout na kousky.

Amber!

A najednou, když jsem si vzpomněl na Amber, šlo se mi opět lehce.

Amber, největší město, jaké kdy bylo a bude. Amber tu byl už od nepaměti a bude tu navždy a každé jiné město kdekoliv, všechna ostatní města jsou jen odrazem stínu některého stadia Amberu. Ambere, Ambere… Vzpomínám na tebe a už nikdy nezapomenu. A myslím si, že kdesi uvnitř jsem tě stále v sobě nosil po všechna ta staletí, kdy jsem bloumal po stínu Země. Vždyť často mě v noci trápívaly představy o tvých zelených a zlatých štíhlých věžích a o tvých točitých terasách. Vzpomínám si na tvé široké promenády a plochy vyzdobené zlatými a rudými květy. Vybavuji si, jak sladce voní tvůj vzduch, před sebou vidím paláce a parky. Amber, to nesmrtelné město, z něhož každé jiné město odvozuje svůj tvar. Nemohu na něj zapomenout ani teď, stejně tak jako nezapomenu na ten den, kdy jsem procházel Vzorem na Rebmě a kdy jsem se kochal představou Amberu uvnitř odrazu jeho vlastních zdí, čerstvě nasycen po dlouhém hladovění a příjemně osvěžen po milování s Moirou, ale nic z toho se nedá srovnat s láskou a potěšením, které ve mně vyvolává vzpomínání na Amber. I nyní, jak tu stojím a rozjímám uprostřed Chaosu a vyprávím tuto historii tomu jedinému, který mi naslouchá – a snad ji i uchová, aby nezanikla spolu se mnou – dokonce i teď vzpomínám s láskou na město, pro které jsem se narodil, abych mu vládnul.

Dalších deset kroků a pak jsem se střetl s kroutícím se ohnivým filigránem. Zkusil jsem jím projít a pot mi mizel ve vodě stejně rychle jako se vytvářel.

Bylo to rafinované, přímo ďábelsky vymyšlené. Zdálo se, jako by voda v místnosti začala proudit a s obrovskou silou se mě snažila smést ze Vzoru. Bojoval jsem a odolával. Instinktivně jsem věděl, že když opustím Vzor dřív, než jej dokončím, bude to má smrt. Neodvážil jsem se pozvednout oči od svítící linky před sebou, abych se podíval, kam až jsem došel a jak velký kus cesty mi ještě zbývá.

Proudy opadly a vzpomínky se mi vrátily. Vzpomínky na to, jak jsem žil jako princ na Amberu… Ne, na to se mě neptejte, nic vám do nich není. Patří jen mně. Některé zlé a kruté, jiné snad vznešené, vzpomínky, táhnoucí se až k mému dětství ve velkém paláci na Amberu, nad kterým vál zelený praporec mého otce Oberona, se znakem bílého jednorožce ve skoku.

Random prošel Vzorem. Dokonce i Deirdre to dokázala. Dokážu to i já Corwin, bez ohledu na to, co se mi postaví do cesty.

Vynořil jsem se z filigránu a šel po Velké křivce, vrhly se na mne síly, které tvarují vesmír a vytepaly mě k obrazu svému.

Měl jsem však jednu výhodu proti všem, kteří se pokusili tudy projít. Věděl jsem, že se mi to už jednou podařilo, takže to mohu zvládnout i teď. To mi pomáhalo přemoci všemožné podivné úzkosti, které mě přepadaly jako černé mraky a zas mizely, jen aby se mohly vrátit dvakrát tak silné. Procházel jsem Vzorem a znovu si všechno vybavoval, všechny ty dny, které předcházely staletím stráveným na Zemi a zjevovala se mi také jiná místa ze stínu, mnohá z nich zvláštní a blízká mému srdci a také jedno, které jsem měl hned po Amberu nejraději.

Prošel jsem třemi dalšími křivkami, pak po přímé linii a sérií úzkých oblouků – a opět jsem si uvědomil to, co jsem si ve skutečnosti nikdy uvědomovat nepřestal: já jsem ten, který vládne stínům.

Pak následovalo deset zatáček, z kterých se mi zatočila hlava, další krátký oblouk, zakončený přímou linií a – Poslední závoj.

Pohyboval jsem se jako v agónii. Všechno na mne útočilo, abych opustil cestu. Voda byla studená, pak zas vařící. Zdálo se, že na mne neustále naráží. Bojoval jsem o každý krok. Jiskry mi zde dosahovaly až k pasu, zvedaly se k hrudi, pak k ramenům. Dostaly se mi do očí, byly všude kolem. Stěží jsem viděl i sám Vzor.

Pak krátký oblouk, končící v temnotě.

Jeden, dva… A udělat poslední krok, bylo jako zkoušet projít betonovou zdí.

Dokázal jsem to. Pak jsem se pomalu otočil a pohlédl zpátky na dráhu, kterou jsem prošel. Padl bych na kolena, kdybych si mohl dovolit takový přepych. Ale jsem princ z Amberu a nemohu se v přítomnosti sobě rovných před ničím sklonit. Ani před Vzorem ne!

Vesele jsem pokynul tím směrem, kde jsem předpokládal, že jsou ostatní. Ale nakolik mě mohou rozeznat, to jsem nevěděl.

Pak jsem tam chvíli stál a přemýšlel.

Teď už jsem věděl, jakou moc má Vzor. Vůbec by nebyl problém dostat se zpátky.

Ale proč se vracet?

Neměl jsem sice své karty, ale stejně tak dobře mi může posloužit síla Vzoru…

Čekají však na mne – bratr, sestra a Moire s prsy podobnými mramorovým sloupům.

Deirdre, ta se teď o sebe dokáže postarat sama. Koneckonců, zachránili jsme jí život. Myslím, že není mou povinností ji ochraňovat v jejím každodenním životě. Random zas bude uvázán rok na Rebmě, pokud snad neměl tolik rozumu, že se vrhl za mnou a dostal se Vzorem až do tohoto klidného středu, odkud by mohl uniknout. A co se týče Moiry, jsem moc rád, že jsem ji poznal a možná se za ní někdy podívám… Zavřel jsem oči a sklonil hlavu.

Ale ještě než jsem to udělal, uviděl jsem, jak kolem mne proletěl stín.

Že by Random? Pokouší se uprchnout? Stejně neví, kam mám namířeno. Nikdo to neví. Když jsem otevřel oči, stál jsem uprostřed toho samého Vzoru, pouze zrcadlově obráceného.

Byla mi zima, byl jsem příšerně unaven, ale byl jsem na Amberu – v skutečném pokoji, jehož odraz jsem právě opustil. Ze Vzoru se mohu přemístit, kamkoliv si jen budu přát, po celém městě.

Ale dostat se zpátky nebude snadné.

Tak jsem tam stál, kapala ze mne voda a přemýšlel jsem.

Jestli si Erik zabral královské apartmá, snad ho najdu tam. Nebo možná v korunovačním sále. Potom se budu muset sám znovu dopravit na místo, kde najdu sílu. Ještě jednou budu muset projít Vzorem, abych dosáhl bodu, z něhož mohu uniknout.

Věděl jsem o jedné skrýši v paláci a tam jsem se přesunul. Byl to oddělený prostor bez oken, do něhož prosakovalo světlo z průzorů, umístěných vysoko nahoře. Uzamkl jsem zevnitř jediný posuvný panel, kterým bylo možné sem vejít, oprášil jsem dřevěnou lavici u zdi, rozprostřel na ni svůj plášť a natáhl se, abych si zdřímnul. Kdyby se někdo v té tmě štrachal ke mně dolů, uslyšel bych ho dlouho předtím, než by se sem dostal. Usnul jsem.

Za chvíli jsem se probudil, vstal jsem, oprášil si plášť a znovu si ho oblékl. Nahoru do paláce se šplhala řada kolíků. Začal jsem je zdolávat. Třetí patro, které jsem hledal, jsem poznal podle značek na zdi.

Vyhoupl jsem se na malé odpočívadlo a pátral po kukátku ve dveřích. Našel jsem ho a nahlédl dovnitř. Nikde nikdo. Knihovna byla prázdná. Odsunul jsem panel a vstoupil.

Uvnitř mě omráčilo velké množství knih. To se mi stává vždycky. Prohlédl jsem celou místnost, včetně vystavených vitrín a konečně jsem dospěl k místu, kde jsem v křišťálové skříňce našel vše, co bylo třeba k našim soukromým rodinným hrám. Byly tam čtyři balíčky karet. Hledal jsem nějaký způsob, jak se zmocnit jednoho z nich, aniž bych spustil poplašné zařízení, které by mi mohlo zabránit karty použít.

Až po deseti minutách se mi podařilo tu hroznou skříňku přechytračit. Bylo to moc šikovně vymyšlené. Pak jsem se s balíčkem v ruce pohodlně usadil, abych uvážil veškeré své možnosti.

Karty byly stejné jako ty Flořiny, zachycovaly nás jakoby pod sklem a na dotyk byly chladné. Teď jsem už věděl proč. Zamíchal jsem je, vyložil si je před sebe a snažil se z nich vyčíst, co mě čeká. Uviděl jsem neblahé události, které postihnou celou naši rodinu. Tak jsem je zas složil. Až na jednu.

Nechal jsem si kartu, která zobrazovala mého bratra Bleyse.

Ostatní jsem vrátil do balíčku a ten zastrčil za pásek. Pak jsem si prohlížel Bleyse.

Asi tou dobou to v zámku velkých dveří zaskřípalo. Co teď? Uvolnil jsem si z pochvy meč a čekal přikrčený za stolem.

Jak jsem vykukoval ven, uviděl jsem chlapíka, kterému jsme říkali Dick. Zřejmě to tu přišel uklidit, neboť začal vysypávat popelníky a odpadkové koše a stíral prach z polic.

Bylo by dost; ponižující, kdyby mě takto objevil, tak jsem se mu ukázal sám.

Vstal jsem a pozdravil ho: „Ahoj Dicku, pamatuješ se ještě na mne?“

Otočil se, zbělel jak křída, zarazil se v úprku a odpověděl: „Jistěže, mylorde. Jak bych mohl zapomenout?“

„Domnívám se, že by to bylo možné, po tak dlouhé době.“

„To nikdy, lorde Corwine,“ odpověděl.

„Dejme tomu, že jsem zde bez oficiálního souhlasu, zaměstnán poněkud nedovoleným průzkumem,“ řekl jsem. „Kdyby se to Erikovi nelíbilo, až mu povíš, že jsi mě viděl, tak mu prosím vysvětli, že jen uplatňuju svá práva a že se se mnou brzy setká osobně.“

„Vyřídím mu to, mylorde,“ řekl a uklonil se.

„Pojď si ke mně chvíli sednout, kamaráde a řeknu ti víc.“

Sedl si a tak jsem začal.

„Byly doby, kdy se zdálo, že jsem se na věky ztratil a navždy vás opustil. Ale já jsem stále naživu a při plné síle a tak se obávám, že musím zpochybnit Erikův nárok na trůn. Vím, že to nebude jednoduché, nicméně on není prvorozený a řekl bych, že ho spousta lidí přestane podporovat, když se objeví někdo jiný. Z těchto, ale i z mnoha dalších – většinou osobních – důvodů jsem se rozhodl, že s ním budu bojovat. Nevím sice ještě přesně jak, ale vždyť se mu proboha někdo musí postavit! Zaslouží si to! Tohle mu všechno řekni. A taky mu vyřiď, že kdyby mě chtěl hledat, najde mě mezi stíny, ale mezi jinými než dříve. On už bude vědět, co tím myslím. A nebude snadné mě zničit. Budu se chránit přinejmenším tak dobře jako on tady. Budu ho pronásledovat od čerta k ďáblu a nepřestanu, dokud jeden z nás nebude mrtev. Co ty na to, starý brachu?“

Sklonil se k mé ruce a políbil ji.

„Sláva tobě, lorde Corwine z Amberu,“ řekl a v očích měl slzy.

Pak se za ním ozvalo prásknutí a rozletěly se dveře.

Do místnosti vstoupil Erik.

„Nazdar,“ řekl jsem a vložil do hlasu co nejurážlivější tón.

„Nečekal jsem, že vstoupíš tak brzy do hry. Aspoň mi povíš, jak se věci daří, tady na Amberu…“

Oči se mu v úžasu rozšířily, avšak hlas se mu zbarvil sarkasmem a nenapadla by mě lepší odpověď než ta, kterou mi dal: „Pokud jde o věci, těm se daří dobře, ale s některými lidmi to vypadá dost mizerně.“

„Škoda,“ řekl jsem, „a nedalo by se to nějak dát do pořádku?“

„Vím o jednom způsobu,“ řekl a pak se upřeně zadíval na Dicka, který se rychle vytratil a zavřel za sebou dveře. Uslyšel jsem, jak s cvaknutím zapadly.

Erik si uvolnil meč.

„Tak ty chceš trůn,“ začal.

„To snad chceme všichni, ne?“

„Asi ano,“ povzdechl si. „Mám dojem, že nám to všem straší v hlavě. Nevím, čím nás ta směšná pozice tak přitahuje, že se kvůli ní ženeme do neštěstí. Ale musím ti připomenout, že jsem tě už dvakrát porazil a naposledy jsem ti milosrdně daroval život ve světě stínů.“

„Nebylo to až zas tak milosrdné,“ řekl jsem. „Nechal jsi mě tam umírat na mor. A poprvé, co si vzpomínám, to bylo zatraceně nerozhodný.“

„Tak si to rozdáme spolu teď, Corwine,“ řekl. „Jsem starší než ty a jsem taky lepší. Chceš-li mě vyzkoušet ve zbrani, jsem k tomu dostatečně vybaven. Probodni mě a trůn bude tvůj. Zkus to. Ale nemyslím, že se ti to podaří. Chci to s tebou vyřídit hned teď. Uvidíme, co ses naučil na stínu Země.“

A v ruce držel meč, ale i můj meč už byl připraven.

Obešel jsem stůl.

„Jakou ty máš ale drzost,“ povídám mu. „V čem jsi lepší než ostatní, že nám chceš vládnout?“

„V tom, že jsem obsadil trůn,“ řekl. „Zkus mi ho vzít.“

Tak jsem to zkusil.

Zkusil jsem výpad na hlavu a on ho odrazil. Rychle mi oplatil útok ranou na srdce a já mu zas zaútočil na zápěstí.

On mě odrazil a kopnul do stoličky, co byla mezi námi. Špičkou pravé nohy jsem ji odhodil s nadějí, že ho zasáhnu do tváře, ale netrefil jsem se a on šel znovu po mně.

Odrazil jsem jeho útok a on zase můj.

Zkusil jsem jeden fantasticky dokonalý výpad, který jsem se naučil ve Francii a který vyžadoval úder, předstíraný útok v kvartě, další falešný útok v sixtě a výpad s obratem do útoku na jeho zápěstí.

Seknul jsem ho a vytryskla krev. „Ty zatracenej mizero,“ zavrčel a stáhl se. „Hlásili mi, že tě doprovází Random.“

„To je pravda,“ řekl jsem, „dalo se nás proti tobě dohromady víc.“ Zaútočil a srazil mě zpátky a já najednou vycítil, že přes veškerou snahu se mám stále ještě od něj co učit. Je jedním z největších šermířů kterým jsem kdy čelil. A mě se zmocnil pocit, že ho nedokážu porazit, a tak jsem se bránil jak blázen a ve stejném stylu ustupoval. A on mě krok za krokem zatlačoval dozadu. Oba dva jsme měli za sebou staletí dřiny pod vedením těch největších mistrů v šermířském umění. Nejlepší z těch, co zůstali naživu, je můj bratr Benedikt, ale teď tu není, aby tak či onak jednomu z nás pomohl. Levou rukou jsem popadl věci se stolu a hodil je po Erikovi. Ale všemu se vyhnul a energicky postupoval proti mně. Já ho zas zleva obešel, dělal jsem prostě všechno možné, ale nedokázal jsem odlákat hrot jeho meče od svého levého oka. Bál jsem se. Ten chlap byl prostě vynikající. Kdybych nebyl tak plný nenávisti, asi bych mu i zatleskal.

V jednom kuse jsem jen ustupoval, srážel mě strach a vědomí toho, že na něj pořád ještě nemám. Je skutečně lepší než já, dostanou-li se ke slovu meče. Proklínal jsem ho, ale nechtěl jsem si nic nalhávat. Zkusil jsem tři další složité útoky, ale pokaždé mě porazil. Odrážel mě a stále nutil, abych ustupoval před jeho vlastními útoky.

Teď aby jste si to špatně nevykládali. Já jsem vážně dobrej. Jenomže on je, jak se zdá, lepší.

V hale za dveřmi se začaly ozývat nějaké poplašené a omluvné hlasy.

Přicházeli Erikovi dvořané. Jestliže mě nezabije dřív, než se sem dostanou, pak se o to zcela jistě postarají oni. Pravděpodobně ranou z kuše.

Z pravého zápěstí mu kapala krev. Ruku měl stále jistou, ale cítil jsem, že za jiných okolností bych ho s takovýmto zraněním dokázal utahat už jen tím, že bych se bránil. A možná by se mi i podařilo ve vhodné chvíli, až by víc zmalátněl, prorazit jeho obranu.

Potichu jsem zaklel a on se zasmál.

„Jseš blázen, že jsi sem chodil,“ řekl.

Všiml si, co dělám, až když už bylo pozdě. (Neustále jsem ustupoval, až jsem se dostal zády ke dveřím. Bylo to riskantní, nenechat si místo na další ústup, ale bylo to pořád lepší, než jistá smrt.) Levou rukou se mi podařilo spustit závoru. Dveře byly velké a těžké a teď je budou muset vyrazit, aby se dostali dovnitř. Získal jsem tím několik dalších minut. A taky mi to vyneslo ránu do ramene. Když jsem zavíral závoru, mohl jsem se totiž jen částečně krýt před útokem. Ale bylo to jen levé rameno. Ruka, ve které jsem držel meč, zůstala nedotčena. Usmál jsem se, abych dal najevo, jak jsem sám se sebou spokojen.

„Možná, že jsi byl blázen ty, že jsi vešel právě sem,“ řekl jsem. „Už nejseš zdaleka tak rychlej.“ A zkusil jsem tvrdý, rychlý a zákeřný výpad.

Odrazil ho, ale přepadl přitom o dva kroky dozadu. „Ta rána tě vyřídí,“ pokračoval jsem. „Ruka ti slábne, už cítíš, jak ji opouští síla…“

„Drž hubu,“ zvolal a já jsem poznal, že jsem se mu dostal pod kůži. To mi poskytovalo určité výhody. Soustředil jsem veškeré své síly na to, abych ho rozdrtil. Věděl jsem, že tohle tempo moc dlouho neudržím. On to ale vědět nemohl.

Zasil jsem do něj sémě strachu, a tak uskočil zpět, aby unikl mému nenadálému útoku.

Ozvalo se bouchání na dveře, ale s tím jsem se nemusel ještě nějaký čas znepokojovat.

„Dostanu tě Eriku,“ řekl jsem, „vydržím teď víc než dřív a s tebou je konec.“

Uviděl jsem, jak se mu strach z očí šíří po celé tváři a proniká i do stylu jeho boje. Už se jen bránil a unikal před mými útoky. A vím bezpečně, že to na mě nehrál. Takže se mi podařilo ho oklamat, protože on byl přece vždycky lepší než já. Ale co když to byla z mé strany taky trochu psychická záležitost? Co když jsem sám sebe téměř ubil tím svým poraženeckým postojem, který ve mně Erik pomáhal pěstovat? Co když jsem po celou tu dobu sám sebe klamal? Třeba nejsem o nic horší než on. Zkusil jsem ten samý útok, který jsem už jednou použil a podařil se mi. Na jeho předloktí zůstala rudá stopa.

„To zrovna nesvědčí o tvé inteligenci, Eriku, dvakrát se chytit na ten samý trik.“ řekl jsem mu a on zacouval za velké křeslo. Nějakou dobu jsme bojovali přes něj.

Bušení na dveře ustalo, utichly i hlasy, které skrz ně vykřikovaly různé dotazy.

„Šli pro sekery,“ řekl Erik, jen co popadl dech. „Teď už tu budou hned.“

Já však nenechal svůj úsměv vyhasnout ani když jsem promluvil. „Pár minut jim to ještě potrvá a víc nepotřebuju, abych to s tebou skončil. Teď už se mi stěží ubráníš. Stále ti teče krev – jen se podívej!“

„Drž už konečně hubu!“

„A až se dostanou dovnitř, bude tady už jen jeden princ z Amberu a ty to nebudeš.“

On pak smetl levou rukou z police řadu knih. Padaly na mně i všude kolem.

Ale nevyužil toho, aby na mne zaútočil. Přeběhl pokoj a cestou sebral malé křeslo.

Nacpal se do rohu, křeslo a meč držel před sebou.

Venku na chodbě se ozvaly rychlé kroky a pak začaly bušit do dveří sekery.

„Tak pojď,“ řekl, „zkus si mě teď dostat!“

„Máš strach, co?“

Zasmál se.

„To jsou jen řeči,“ odpověděl, „dřív než vylomí dveře, mě nedostaneš a pak už bude s tebou amen.“

Měl pravdu. V tomhle postavení se mi ubrání – přinejmenším těch pár minut.

Rychle jsem přešel pokojem k protější stěně.

Otevřel jsem panel, kterým jsem vešel do místnosti.

„Máš štěstí,“ řekl jsem. „Asi zůstaneš naživu. Až se setkáme příště, už ti nikdo nepomůže.“

Odplivl si, počastoval mě několika sprostými nadávkami, a zatímco jsem prolézal posuvnou stěnou a zavíral ji za sebou, sklopil dokonce křeslo, aby mohl připojit vulgární gesto.

Ozvala se rána a panelem, který jsem právě zajišťoval, pronikla osm palců dlouhá čepel a zablýskala se kus ode mne. Hodil po mně mečem. Riskantní, pokud bych se rozhodl, že se vrátím. Ale věděl, že to neudělám, neboť dveře už byly na spadnutí. Co nejrychleji jsem se sešplhal po hřebech a dostal jsem se až k místu, kde jsem předtím spal. Prchal jsem a rekapituloval si právě ukončený souboj. Zpočátku jsem se bál muže, který mě dříve porazil. Ale teď nevím. Možná, že ta staletí strávená na Zemi byla přece jen k něčemu. Asi jsem se zdokonalil. Myslím, že se teď Erikovi ve zbrani vyrovnám. Měl jsem z toho dobrý pocit. Až se zas uvidíme – a jsem si jist, že ano – a jestli nás nikdo nebude rušit, pak… kdo ví, jak to dopadne? Rozhodně se tomu vyhýbat nebudu. Dnešní setkání ho jistě vystrašilo. A tím bude jeho ruka pomalejší a tím víc bude váhat, až se střetneme příště.

Na posledních patnácti stopách jsem se pustil a seskočil. Jak jsem přistál, přikrčil jsem se v kolenou. Před svými pronásledovateli jsem měl náskok jen těch příslovečných pár sekund, ale byl jsem si jist, že mi budou stačit k tomu, abych unikl.

Měl jsem totiž karty.

Vytáhl jsem tu, na které byl Bleys, a upřeně se na ni zadíval. Bolelo mě rameno, ale když jsem ucítil ten chlad, zapomněl jsem na to.

Z Amberu se dalo odejít přímo do stínů dvěma způsoby…

Jedním z nich byl Vzor, ale ten se pro tyto účely používal jen málokdy.

A pak tu byly trumfy, pokud ovšem mám bratra, kterému bych mohl věřit.

Uvažoval jsem o Bleysovi. Téměř bych mu věřil. Byl sice můj bratr, ale měl potíže a mohl by potřebovat mou pomoc.

Pozorně jsem si ho prohlížel. Na hlavě měl korunu ohnivě rudých vlasů, oblečen do červené a oranžové barvy, v pravé ruce meč a v levé sklenici vína. V jeho modrých očích tančil sám ďábel, vousy mu rudě plály a v ornamentu na meči jsem rozpoznal část Vzoru. Prsteny se mu blýskaly. Zdálo se mi, že se hýbe.

Spojení přišlo jak závan ledového větru.

Postava z karty se teď zdála být v životní velikosti a měnila pozice podle toho, jaký postoj Bleys právě zaujímal. Oči na mne ještě tak docela nezaostřil a ústa se pohybovala.

„Kdo to je?“ ptal se a já ho slyšel.

„Corwin,“ odpověděl jsem a on ke mně vztáhl ruku.

„Tak pojď ke mně, jestli chceš.“

Naklonil jsem se dopředu a naše prsty se setkaly. Vykročil jsem.

Stále jsem v levé ruce držel kartu, ale stál jsem teď spolu s Bleysem na nějakém útesu. Z jedné strany byla propast a na druhé straně stála pevnost. Obloha nad námi měla barvu ohně.

„Nazdar, Bleysi,“ pozdravil jsem ho a zastrčil kartu k ostatním. „Díky za pomoc.“

Cítil jsem se najednou hrozně slabý, stále mi ještě krvácelo levé rameno.

„Ty jsi zraněn,“ zvolal a přehodil mi ruku přes rameno. Chtěl jsem přikývnout, ale místo toho jsem omdlel.

Tu samou noc, o něco později, jsem se rozvaloval ve velkém křesle uvnitř pevnosti a upíjel whisky. Kouřili jsme, podávali si flašku a povídali si. „Tak ty jsi byl opravdu na Amberu?“

„Jo, to jsem byl.“

„A v souboji jsi poranil Erika?“

Přikývl jsem.

„Sakra! Škoda, žes ho nezabil!“ Pak chvíli přemýšlel. „No, vlastně je to tak lepší. Pak bys obsadil trůn ty a mám asi větší šanci zvítězit nad Erikem než nad tebou. Tak nevím. Jaké máš plány?“

Rozhodl jsem se, že budu zcela upřímný.

„Všichni chceme na trůn,“ řekl jsem, „takže není důvod si něco nalhávat. Nechystám se tě kvůli tomu zabít – to bych byl blázen – ale na druhé straně se také nehodlám vzdát svého nároku jen proto, že využívám tvé pohostinnosti. Random by měl taky zájem, ale ten na to nemá. O Benediktovi už dlouho nikdo neslyšel. Gérard a Caine, jak se zdá, raději podporují Erika, než aby prosazovali své vlastní nároky. To samé Julian. Takže zbývá Brand a naše sestry. U kterýho čerta je zalezlý Brand, to nevím, ale zato vím, že Deirdre je bezmocná, pokud něco neupeče s Llewellou na Rebmě. Flora, ta je jen Erikův poskok. Kde skončila Fiona, nemám zdání.“

„Takže zbýváme my dva,“ řekl Bleys a nalil nám oběma další skleničku. „Řekl bych, že máš pravdu. Nevím sice, co se každému z nás zrovna teď honí hlavou, ale dovedu odhadnout, v jakém poměru jsou naše síly a myslím, že jsem teď nejsilnější. Bylo od tebe moudré, že jsi přišel za mnou. Podpoř mě a dostaneš panství.“

„Máš šlechetné srdce,“ řekl jsem. „Uvidíme.“ Oba jsme se napili.

„A co jiného bys chtěl dělat?“ zeptal se a já si uvědomil, že je velmi důležité, co odpovím.

„Můžu si postavit svou vlastní armádu na obléhání Amberu,“ sdělil jsem mu.

„A mezi kterými stíny se nacházejí tvá vojska?“

„To je pouze moje věc,“ odvětil jsem mu. „Ale myslím, že s tebou bojovat nebudu. Pokud jde o trůn, budu rád, když na něj usedneš ty, Gérard, já nebo Benedikt, pokud ještě žije.“

„Ovšem přednost bys dal sobě.“

„Samozřejmě.“

„Myslím, že si rozumíme, takže můžeme spojit síly – prozatím.“

„To je i můj názor,“ přisvědčil jsem, „jinak bych se ti takhle do rukou nevydal.“

Usmál se pod vousy.

„Někoho jsi potřeboval,“ pokračoval „a já jsem byl to nejmenší zlo.“

„Máš pravdu.“

„Kdyby tu tak byl Benedikt. A kdyby se Gerard nezaprodal Erikovi.“

„Kdyby, kdyby…“ řekl jsem mu. „Zkus jednou rukou něco dělat a druhou si něco přát a uvidíš, ve které to něco najdeš.“

„Tos' řek' hezky.“

Chvíli jsme kouřili a mlčeli.

„Nakolik ti můžu věřit?“ zeptal se.

„Přesně tolik, co já tobě.“

„Tak se na něčem dohodnem. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že už jsi dávno mrtvej. Nenapadlo by mě, že se v rozhodující chvíli objevíš a budeš se dožadovat svých práv. Ale jseš tady a nedá se s tím nic dělat. Tak se můžem dát dohromady – spojit své síly – a zaútočit na Amber. Ten z nás, který přežije, získá trůn. A když přežijem oba, tak se to přece vždycky může rozhodnout soubojem!“

Přemýšlel jsem o tom. Vypadá to, že lepší dohodu bych asi nikde nezískal.

Tak jsem prohlásil: „Rád bych se na to vyspal. Řeknu ti to ráno, jo?“

„Tak fajn.“

Dopili jsme a pak jsme zabředli do vzpomínek. V rameni mi trochu cukalo, ale pomohla mi whisky a hojivá mast, kterou mi sehnal Bleys. Po určité době jsme byli tak opilí, že jsme div nad sebou nebrečeli. Je to zvláštní, mít rodinu a přitom tak dlouho žít bez ní a jít si svou osamělou cestou. Ach bože! Vedli jsme nekonečné řeči, že jsme měsíci rozmluvili nebe, dřív než jsme měli dost. Pak mě Bleys poplácal po zdravém rameni, řekl, že už má nakoupeno a že tu ráno někde bude sluha, který mi přinese snídani. Přikývl jsem, objali jsme se a on se odebral k odpočinku. Popošel jsem k oknu a z tohoto výhodného postavení jsem viděl hluboko dolů do rokle.

Táborové ohně pode mnou hořely jako hvězdy. Byly jich tisíce. Vypadá to, že Bleys zřejmě shromáždil ohromnou armádu. Záviděl jsem mu, ale na druhou stranu jsem byl rád. Jestliže někdo může zničit Erika, pak je to pravděpodobně Bleys. Nebyl by špatným vládcem na Amberu, i když bych tam raději viděl sebe.

Díval jsem se ještě chvíli a uviděl jsem, jak se mezi světly pohybují podivné postavy. Přemýšlel jsem, jak asi vypadá jeho armáda.

Tak či onak, bylo to víc, než jsem měl já.

Namířil jsem si to zpátky ke stolu a nalil si poslední skleničku.

Ale než jsem jí do sebe hodil, rozžal jsem svíčku a v jejím světle vytáhl balíček ukradených karet.

Rozložil jsem je před sebou, až jsem objevil tu, na které byl zobrazen Erik. Položil jsem ji doprostřed stolu a zbytek jsem dal stranou.

Po chvíli karta ožila. Uviděl jsem Erika v pyžamu a uslyšel, jak říká: „Kdo je to?“ Měl ovázanou ruku.

„To jsem já,“ řekl jsem, „Corwin. Jak se ti daří?“

On zaklel a já se zasmál. Byla to nebezpečná hra, o to nebezpečnější, že jsem byl opilý, ale pokračoval jsem: „Jen jsem ti chtěl říct, že jsem v pořádku. Chtěl jsem ti také vzkázat, žes' měl pravdu – o tom strašení v hlavě. Ale ty už ji stejně dlouho nosit nebudeš. Tak se měj, bratře! Ten den, kdy se vrátím na Amber, bude tvým posledním. A pamatuj na to – neboť ten den není daleko.“

„Jen přijeď,“ řekl mi, „s radostí tě propíchnu…“

Jeho oči se na mne zaostřily a pak jsme byli velice těsně u sebe.

Udělal jsem na něj dlouhý nos a přejel jsem dlaní kartu.

Bylo to jako zavěsit telefon. Zastrčil jsem Erika k ostatním.

Když jsem usínal, přemýšlel jsem o té Bleysově armádě, která zaplňovala průsmyk dole pode mnou a uvažoval jsem, jaká asi bude Erikova obrana.

Vůbec to nebude lehký.