Proměnlivá země (Roger Zelazny)

Kapitola 8

Rozložitý muž s kudrnatými vlasy a vousy, s čerstvou krvácející ránou, táhnoucí se z levého ramene dolů přes prsa a hrudník, a se širokým mečem v ruce se opatrně plížil podzemními tunely Věčného hradu. Po boji, který svedl potmě, se mu už podařilo odpravit jakousi nepojmenovatelnou kožnatou příšeru, která ho neslyšně napadla zezadu v jedné z chodeb, jimiž před chvílí procházel. Stále ještě se pohyboval temnotou a zorničky jeho očí byly nepřirozeně rozšířené. Jeho kletby se podivuhodně podobaly kletbám Melbriniononsadsazzersteldregandishfeltseliora, s nímž se nahoře v sále utkal sice v menší tichosti, ale se stejným výsledkem. Klel, protože dolů do tohoto bludiště s úspěchem sledoval jistý pach, dokud nedorazil k místu, kudy proběhla stáda oněch prasatům podobných tvorů a pachové stopy beznadějně pomotala. Teď byl ztracen; nezbývalo mu nic jiného než bezcílně bloudit sem a tam a doufat, že na stopu opět narazí. Ze všeho nejvíc ho ovšem rozčilovala skutečnost, že si byl jistý, že před chvílí svého muže viděl, jak před ním přebíhá jednu z křižovatek. Zavolal na něj dokonce jménem, nedočkal se však odpovědi. Když k onomu místu došel, muž se už ztratil z dohledu, a přestože se mu pak chvíli dařilo úspěšně sledovat jeho stopu, ten zatracený prasečí puch se znovu objevil, smísil se s ní a překryl ji.

Dorazil k příčné chodbě, zabočil doleva a na další křižovatce se dal opět doleva. Pomyslel si, že není důležité, kterou chodbu si vybere. Důležité bylo být neustále v pohybu. Dřív nebo později…

Hlasy!

Otočil se. Ne. Ozývaly se někde před nim, nikoli za jeho zády.

Spěšně pokračoval v cestě a hlasy po chvíli zesílily. Zahlédl před sebou další křižovatku chodeb, rozběhl se a zůstal stát v jejím středu. Pomalu se otáčel, až konečně znehybněl čelem k chodbě, která odbočovala doprava.

Ano.

V chodbě byl zákrut, ostrá zatáčka. A někde za ní se pohybovali a hovořili lidé. Vydal se tím směrem a tentokrát nijak nespěchal. Kousek před sebou už viděl první záblesky matného světla.

Když dospěl k zatáčce, spatřil skupinku mužů. Procházeli další příčnou chodbou zprava doleva a muž, který šel v čele, držel vysoko nad hlavou zdviženou pochodeň. Mohlo jich být asi tak půl tuctu, včetně jednoho starce. Jejich slovům sice nerozuměl, zdálo se však, že mají dobrou náladu. Oblečeni byli v hadrech, a když k nim přišel blíž, uvědomil si, že jejich pach je velice výrazný, jako by byli dlouhou dobu zavřeni na nějakém místě, naprosto postrádajícím hygienická zařízení.

Čekal ve tmě a díval se, jak přecházejí křižovatku. Netrvalo dlouho a sám stál v chodbě, kterou procházeli. Pak se obrátil směrem, odkud přišli, a zamířil tam.

Zakrátko dorazil do velké místnosti, kde v držáku na stěně pomalu dohořívala jediná pochodeň. Po jeho levé ruce stála police s řetězy a zámky. V koutech bylo pohozeno několik zaprášených mučících nástrojů.

Stopa vedla přes místnost a mířila do otevřených dveří. Tam se s ní také mísil pach, který hledal. Vlastně už ho registroval delší dobu, od chvíle, kdy zabočil tímto směrem. Tady byl ale silnější a za dveřmi…

Na prahu dveří se zarazil a pohlédl dovnitř. V kobce nikdo nebyl a světlo v ní dosud hořelo. Z kruhů, zasazených do zdí, visely prázdné řetězy. Na podlaze se všude kolem povalovaly zámky.

Vykročil kupředu a znovu se zarazil.

Ta podlaha…

Napřáhl před sebe meč a odhrnul stranou hromádky rákosí a slámy. Na zemi pod nimi se cosi válelo. Něco, co mu bylo matně povědomé…

Náhle se hlasitě zajíkl a uskočil, jako by ho pohled na tu věc šokoval. Pocítil, že mu na čele vyrazil pot, a tiše zaklel.

Rychle stáhl meč zpět a zastrčil ho do pochvy.

Pak ustoupil a vrátil se stejnou cestou až do chodby, kde bez námahy sledoval onen pronikavý lidský zápach, který za sebou zanechali muži, jež předtím zahlédl. Pochyboval, že by ho i ti prasečí tvorové dokázali zcela překrýt.

 

Jelerak stál před malou mosaznou miskou, položenou na trojnohém podstavci. V misce doutnavým ohněm hořelo sedmnáct různých ingrediencí různého stupně odpornosti a před očima mu do vzduchu stoupaly kotouče štiplavého dýmu, proplouvaly kolem něj a zanechávaly za sebou ne zcela nepříjemnou vůni. Vyslovil příslušné zaklínadlo a pak je začal rychlejším tempem opakovat. Z misky se ozývaly drobné prskavé zvuky a čas od času z ní vylétla jiskra.

Byl vytvořen spojovací most a mezi Jelerakem a objektem jeho zájmu začal narůstat nenápadný psychický tlak.

Poté, co podruhé dospěl ke konci zaklínadla, začal je opakovat znovu, tentokrát ještě hlasitěji a rychleji. Prskání a jiskření hořící směsi teď už vůbec neustávalo. Když se tentokrát blížil ke konci, rozpřáhl ruce, zůstal nehybně stát a závěrečná slova vyštěkl tak silným hlasem, až skoro křičel.

Dým na okamžik zavířil a hmota v misce, která teď už nepřetržitě tmavorudě žhnula, se jasně rozzářila; vyšlehl z ní paprsek světla, který se chvíli vznášel ve vzduchu nad trojnožkou a pak se zformoval do podoby šarlatového písmene, počáteční runy výrazu, označujícího slovo „panna“.

Když se písmeno stabilizovalo, vyslovil Jelerak stručný příkaz a jasně zářící znamení od něj začalo pomalu odplouvat. Spustil ruce k tělu a z jeho postoje vyprchalo napětí. Přikryl misku víčkem a vydal se za svým výtvorem klenutými dveřmi ven do chodby.

Písmeno se vznášelo v úrovni jeho očí, podobné zářivému paprsku, unášenému jakýmsi zbloudilým vánkem, či sluncem zrůžovělé plachtě na temném moři, a Jelerak, s levým koutkem úst zkřiveným v úsměvu, kráčel za ním.

Proplétalo se labyrintem chodeb, neustále spělo zhruba jižním směrem a po prvním schodišti, k němuž dorazili, se sneslo dolů. Jelerak, který teď měl ruce zastrčené v kapsách, seběhl za ním, a tak pokračovali v sestupu až do přízemí. Tam písmeno bez sebemenšího zaváhání zabočilo doleva a čaroděj za ním.

Následoval je malými ostrůvky jasného světla v místech, kde hořely voskovice, a jeho stín se zvětšoval a znovu zmenšoval, poskakoval a kroutil se – v jednu chvíli dosahoval obří velikosti a za okamžik zase připomínal rohatého trpaslíka. Nepatrně zívl, když procházel kolem kořenáče s pokrouceným suchým křoviskem – byl to jeden z jeho čarodějných rivalů, kterého před dávnou dobu proměnil v keř a zamořil mšicemi. Když ho míjel, utrhl jeden list. Na stonku se objevila kapička krve.

Kolem něj proletěl netopýr a slétl až k zemi, jako by ho chtěl pozdravit. Na římsách se hemžili pavouci a po zemi pobíhaly krysy, dychtivé dělat mu společnost.

Po chvíli konečně písmeno proplulo klenutým vchodem do hlavního sálu, kde se jeho záře odrážela v okolních zrcadlech; potom však vešel Jelerak a všechna zrcadla potemněla.

Písmeno ho provedlo přední částí sálu, kde se nakonec zastavilo a nehybně se vznášelo před masivní hlavní branou. Jelerak přemýšlivě svraštil obočí a zůstal chvíli stát za ním. Potom pronesl jakýsi příkaz, písmeno zamířilo doprava a vnořilo se do dveří postranního pokoje. Když je následoval, vzduch kolem něj se na okamžik zaplnil hlasitým tikáním velkých hodin.

Proplulo pokojem, plným temných stínů a zastavilo se před menšími dvířky v čelní zdi.

Stále ještě zamračený Jelerak dvířka otevřel a podíval se ven, kam mezitím písmeno vylétlo. Pásmo kolem hradu se zdálo být stálé, přestože za určitou hranicí se dole země vzdouvala a vlnila, ozývaly se odtud pronikavé výbuchy a mezi kotouči sirnaté mlhy se mihotaly zlověstné ohníčky. Měsíc byl už vysoko na obloze a jeho tvář byla zahalena topasovou maskou. Velkolepá hvězdná báň jako by byla menší a vzdálenější…

Jelerak vyšel ven za písmenem a cítil, jak se mu pod nohama nepatrně zachvěla země. Světélko zamířilo k čemusi, co vzdáleně připomínalo pěší stezku, vedoucí dolů mezi skály k místu, kde se dříve nacházelo jezírko a kde se nyní tyčil nízký kopec. Chladný vítr mu pleskal kolem těla šosy pláště, když jistým krokem spěšně vyrazil dolů po balvany posetém svahu.

Zhruba na poloviční cestě dolů se písmeno zdvihlo výš do vzduchu a zabočilo doprava přes hrbolatý, příkře se svažující sráz. Jelerak jen na malý okamžik zaváhal a pak začal šplhat za ním.

Písmeno, které se drželo těsně u svahu, pokračovalo jižním směrem. Pak se náhle ztratilo.

Jelerak přidal do kroku a rychle postupoval kupředu, dokud je znovu nespatřil. Prolétlo kolem velkého balvanu a nyní se nehybně vznášelo před jakousi skalní rozsedlinou. Z otvoru ve skále proudilo matné světlo.

Jak postupoval blíž, rozeznával v jeho záři další podrobnosti. Když konečně stanul přímo před rozsedlinou, spatřil před sebou jasné zlověstné světlo. Zářící runa poletovala ze strany na stranu, jako by se jí nechtělo dovnitř. Jelerak však pronesl další slovo a runa vplula do otvoru.

Následoval ji a runa mu opět zmizela; ztratila se za ohybem praskliny vlevo od něj. Když tam sám zabočil, zarazil se a hleděl před sebe.

Cesta před ním byla zcela zatarasena ohnivou stěnou – tmavě rudými, téměř olejnatými plameny, které se neslyšně vzájemně proplétaly a zase rozplétaly, a přestože tu nebylo vidět nic, čím by se mohly živit, vydávaly slabý pach síry. Runa už zase nehybně visela ve vzduchu několik kroků před nimi.

Jelerak velice pomalu vykročil kupředu se zdviženýma rukama a s dlaněmi nataženými před sebe. Když byly obě jeho dlaně jen asi jednu stopu před ohnivým závojem, zastavil se a začal jimi opisovat drobné kruhy, mířil nahoru a dolů i do obou stran.

„Tohle není dílo Prastarého, zlato moje,“ obrátil se k písmenu. „Není to žádná emanace, ale opravdové kouzlo, a navíc kouzlo velice zvláštní. Jenže… všechno má nějakou slabou stránku, ne?“ dodal, náhle zkřivil prsty a rukama prudce vyrazil před sebe.

V okamžení jimi pak máchl do stran a plameny se před ním rozestoupily jako roztažená záclona. Postupně učinil oběma rukama magické gesto, při němž točil zápěstími a luskal prsty.

Plameny zůstaly v roztažené poloze. Písmeno kolem něj prolétlo dovnitř.

Jelerak prošel mezi ohněm a zadíval se na spícího bílého koně a spící plavovlasou dívku, které na Dilvishův popud vysvobodil z podoby skleněné sochy. Písmeno přilnulo k dívčinu čelu a začínalo blednout.

Poklekl a sklonil se k dívce, aby si ji lépe prohlédl. Potom se rozpřáhl a udeřil ji do tváře.

Rázem otevřela oči.

„Co…? Kdo…?“

Pak pohlédla Jelerakovi do očí a znehybněla.

„Odpověz mi mé otázky,“ vybídl ji. „Naposledy jsem tě viděl uprostřed zářících věží ve společnosti muže jménem Dilvish. Jak ses dostala sem?“

„A kde to vlastně jsem?“ odpověděla otázkou.

„V jeskyni, která je ve svahu nedaleko hradu. Cesta dovnitř byla zahrazena nesmírně zajímavým ochranným kouzlem. Kdo je vytvořil?“

„To nevím,“ ujistila ho, „a taky nemám ponětí, jak jsem se sem dostala.“

Pohlédl jí do očí ještě pozorněji.

„Co je poslední, na co si před probuzením vzpomínáš?“

„ Potápěli jsme se – klesali jsme do bahna – kousek od břehu jezírka.“

„ ›Potápěli‹? Kdo tam byl s tebou?“

„Můj kůň – Bouřňák,“ vysvětlovala, vztáhla ruku a pohladila spícího oře po krku.

„Co se stalo s Dilvishem?“

„Brodil se jezírkem s námi a uvázl v něm zrovna jako my,“ odpověděla. „Pak se ale objevil nějaký démon, vytáhl ho z bahna a odnesl ho po svahu vzhůru.“

„A od té doby jsi ho neviděla?“

„Ne.“

„Víš, jestli ho odnesl do hradu?“

Zavrtěla hlavou.

„To jsem neviděla.“

„A co se stalo pak?“

„Nevím. Probudila jsem se tady. Právě teď.“

„Už to začíná být únavné,“ zavrčel Jelerak a vstal. „Tak vstávej a pojď se mnou.“

„Kdo jsi?“

Zasmál se.

„Někdo, kdo potřebuje, abys mu prokázala jistou zvláštní službu. Tudy!“

Ukázal zpět směrem, odkud přišel. Arlata vstala a pevně sevřela rty.

„Ne,“ odpověděla. „Nepůjdu s tebou, dokud se nedozvím, kdo jsi a co ode mne chceš.“

„Nudíš mě,“ prohlásil a zdvihl ruku.

Téměř současně zdvihla ruku i ona v gestu, které se velice podobalo jeho vlastnímu.

„No prosím! Takže něco o magii víš.“

„Myslím, že zjistíš, že jsem v ní zběhlá stejně dobře jako mnozí jiní.“

„Spi!“ přikázal náhle a Arlatiny oči se zavřely. Zapotácela se. „Teď otevři oči a dělej přesně to, co ti přikážu: pojď za mnou.

Takhle se musí na svobodu,“ dodal, když se od ní odvracel, a ona jej následovala v jeho šlépějích.

Vyvedl ji ven do noční tmy a ve světle proměnlivé země pokračovali srázem k pěší stezce.

 

Následovali Lormana a Lorman měl zase namířeno ke zdroji emanací. Vystoupili vzhůru po temném schodišti a prošli zadní částí hlavního sálu, kde se jen na okamžik zastavili, aby si se směsicí úžasu a potěšení prohlédli žalostné pozůstatky svého někdejšího démonického mučitele, a zamířili do úzké chodbičky, na jejímž konci zabočili doprava.

Prošli kolem schodiště a pokračovali dál; ubírali se severním směrem a pomalu se propracovávali k čelní zdi hradu.

„Už to začínám cítit,“ pošeptal Derkon Hodgsonovi.

„Co?“ podivil se Hodgson.

„Přítomnost nějaké obrovité a šílené bytosti. Je to pocit ohromné síly, kterou ta bytost vyzařuje a vyvolává tak neklid v okolní krajině. Je to… přímo děsivé.“

„Když v ničem jiném, v tom s tebou souhlasím.“

Odil se zdržel komentáře. Galt s Váném se drželi za ruce a postupující skupinku uzavírali. Zdi kolem se tetelily, místy se v nich objevovaly průhledné skvrny a v jejich hloubi tančily přízračné stíny. Zahalovala je oblaka zeleného kouře, který vyvolával dávivý kašel. Otvorem ve stropu je pozorovala jakási zachmuřená chlupatá tvář, která po malé chvíli zmizela v záblesku ohně, doprovázeném hlasitým smíchem.

U prvního okna, kolem něhož procházeli, se zastavili a pohlédli na proměnlivou zemi venku, kde se v kotoučích dýmu na obloze tryskem proháněli kostlivci v sedlech koňských koster.

„Už se blížíme!“ zachroptěl Lorman hlasem, který ostatní považovali za příliš zvučný.

Konečně dorazili na galerii, kde jim dlouhá řada oken umožňovala četné výhledy na neustále se měnící venkovní panoráma. Galerie samotná se nacházela v prázdném, tichém koutě, kde se nepřirozené úkazy, které je provázely na celé jejich dlouhé cestě, nijak neprojevovaly. Jakmile se zde ocitli, všichni pocítili přítomnost oné bytosti, o níž mluvil Der kón.

„Tohle je jeho místo, že?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Lorman. „Jeho místo je nahoře před námi. Tam odpočívá šílený Tualua a vysílá své noční můry, které pustoší svět. Vypadá to, že tu jsou ještě dvě další spojovací galerie. Řekl bych, že pro účely naší operace bude nejvhodnější ta nejsevernější. To znamená, že chceme- li se k ní dostat, budeme muset projít jeho komnatou. Jakmile ji ale budeme mít za sebou, nemělo by nám už nic bránit v cestě.“

„Pokud se nám to podaří a zůstaneme naživu,“ vyptával se Odil, „opravdu se ho v tom chaosu, který bude následovat, pokusíme zabít?“

„Hrozně by mě mrzelo, kdyby všechna ta síla přišla vniveč…“ ozval se Vane.

„… zvlášť když už jsme kvůli ní tolik vytrpěli,“ připojil se Galt.

„Zavázali jsme se přísahou, která zaručuje naše poctivé úmysly,“ zahihňal se Lorman.

„Samozřejmě,“ dodal Derkon.

Hodgson souhlasně přikývl.

„Pokud do toho budu mít co mluvit,“ prohlásil, „alespoň část té síly bude použita k dobrému účelu.“

„Tak dobrá,“ uzavřel Odil diskusi roztřeseným hlasem.

Prošli celou galerií a zpomalovali pokaždé, když míjeli jedno z oken skýtajících pohled na ohněm ozářený chaos. Když konečně dorazili do komnaty s jámou, zamířili na její druhou stranu a drželi se blízko při zdi. Z hlubin jámy se občas ozvalo tiché zašplouchání.

Když se zády ke zdi opatrně plížili kupředu, vyměňovali si kradmé pohledy. Nikdo z nich nepromluvil. Teprve když měli komnatu za sebou a dorazili ke vchodu na protější galerii, někteří z nich si uvědomili, že všichni jako jeden muž zadržovali dech.

Rychle procházeli druhou galerií a zabočili na prvním rohu, ke kterému dospěli, aby se ztratili z dohledu komnaty. Zjistili, že se ocitli ve velkém, spoře osvětleném výklenku, po jehož straně se opět táhla řada oken, ze kterých mohli dole pod sebou pozorovat další výjevy z lávou zalité proměnlivé země.

„Výborně,“ prohlásil Lorman, když celý prostor prošel z jednoho kouta do druhého. „Emanace jsou tady silné. Musíme se rozmístit tak, abychom utvořili kruh. Bude to poměrně jednoduchá záležitost soustředění sil a jejich orientaci si vezmu na starost já. Takhle ne. Hodgsone – ty se postav sem. Bude na tobě, abys vyslovil závěrečnou formulaci odeklínadla; nejlepší bude, když se o to postará bílý čaroděj. Ty běž tamhle, Derkone! Každý z nás bude mít přidělenou vlastní úlohu. Za chvíli vás s ní seznámím. Utvoříme čočku. Ty pojď sem, Odile.“

Jeden po druhém se šest čarodějů postavilo v záři hořící země na místa. Kolem oken pomalu prolétl bezhlavý přízrak, následovaný pěti dalšími různými částmi těl, z nichž poslední tlouklo na buben v rytmu výbuchů dole pod ním.

„Je to dobré nebo špatné znamení?“ zeptal se Galt Vanea.

„Jako u většiny znamení,“ odpověděl jeho společník, „je těžké říct to jistě, dokud už není pozdě.“

„Obával jsem se, že řekneš něco takového.“

„Teď dávejte dobrý pozor,“ vyzval je Lorman. „Vysvětlím vám, co máte dělat…“

 

Dilvish ležel podepřen na jednom lokti. Semirama si ho s úsměvem prohlížela.

„Synu Selarův,“ ozvala se pak, „ať se stane cokoli, nebudu litovat, že jsem tě potkala a seznámila se s tebou, který se tak velice podobáš svému předkovi.“ Urovnala si přikrývky kolem těla a pokračovala. „Nijak mě netěší věřit všem těm věcem o Jelerakovi, protože se vždycky choval jako můj přítel. Už před tvým příchodem jsem však měla podezření, že jsou pravdivé. Jistě, i v mé době se děly nejrůznější krutosti a já jsem jim dávno přivykla. A v této době a na tomto místě jsem nebyla povinována loajalitou nikomu jinému…

Ale teď…“ Posadila se. „Teď cítím, že přišel čas, abych odtud odešla a ponechala ho jeho vlastnímu osudu. Nebude to trvat dlouho a obrátí se proti němu i sám Prastarý. Pak bude mít příliš starostí na to, aby nás pronásledoval. Transportní zrcadlo je uvolněné. Následuj mě a uprchni se mnou jeho prostřednictvím. S tvým mečem a s pomocí jistých sil, které ovládám, pro sebe brzy získáme království. “

Dilvish pomalu zavrtěl hlavou.

„Mezi mnou a Jelerakem je jistý spor, který musí být dořešen, než odtud odejdu,“ prohlásil. „A když už mluvíme o mečích, nějaký by se mi hodil.“

Předklonila se a objala ho.

„Proč se musíš tolik podobat svému předkovi?“ zanaříkala. „Varovala jsem tehdy Selara, že nemá jezdit do Shoredanu. Věděla jsem, co se tam stane. Teď najdu tebe jen proto, aby ses stejně jako on bezhlavě vrhl do záhuby… Je snad prokletý celý tvůj rod, nebo za to mohu jen já?“

„Musím to udělat,“ vysvětloval a přitiskl ji k sobě.

„To on říkal také a bylo to za velice podobných okolností. Připadám si, jako bych najednou znovu četla stejnou starou knihu.“

„V tom případě doufám, že její nejnovější vydání má trochu vylepšený konec. Pomoz mi, aby to nebylo ještě krutější, než je to teď.“

„O to se můžu vždycky postarat,“ odpověděla s úsměvem, „pokud budeme spolu. Jestli se o to pokusíš a podaří se ti to, odvedeš mě s sebou?“

Prohlížel si ji v podivném světle, které se teď do komnaty linulo okny za jeho zády, a stejně jako jeho předek před celými věky odpověděl: „Ano.“

Později, když vstali z postele, oblékli se a Semirama poslala Lishu, aby se podívala po nějaké zbrani, nalili si sklenici vína a její myšlenky se opět zatoulaly k Jelerakovi.

„Je jako padlý anděl,“ ozvala se, „který se zřítil z velkých výšin. Nechci po tobě, abys odpouštěl něco, co odpustit nedokážeš, pamatuj ale, že nebyl vždycky takový, jaký je dnes. Nějakou dobu se dokonce se Selarem přátelili.“

„Nějakou dobu?“

„Pohádali se až později. Nevím, kvůli čemu to bylo. Tehdy ale byli skutečně přátelé.“

Dilvish, který se opíral o sloupek postele, zamyšleně hleděl do své sklenice.

„To mě ovšem přivedlo ke zvláštní myšlence,“ poznamenal.

„K jaké?“

„Když jsme se setkali, mohl se mě velice jednoduše zbavit – mohl mě na místě zabít, mohl mě uspat nebo od sebe odvrátit moje myšlenky jinam, jako by vůbec neexistoval. Zajímalo by mě… Nebyla to snad právě skutečnost, že se podobám Selarovi, která ho přiměla k tak neobvyklému jednání?“

Zavrtěla hlavou.

„Kdo ví? Ráda bych věděla, jestli on sám zná všechny důvody toho, co dělá.“

Usrkla trochu vína a vychutnávala jej na jazyku.

„Ty je snad znáš?“ zeptala se, když polkla.

Dilvish se usmál.

„Zná je vůbec někdo? Vím toho dost, abych si byl jistý, že pravda je na mé straně. Dokonalou znalost situace přenechávám bohům.“

„To je od tebe velice šlechetné,“ ušklíbla se.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Kdo je tam?“ zavolala.

„To jsem já, Lisha.“

„Pojď dál.“

Žena vešla a přinášela cosi zabaleného v zeleném šátku.

„Našla jsi nějaký meč?“

„Našla jsem jich několik. V komnatě nahoře, kterou mi ukázal jeden ze sloužících.“

Rozvázala šátek a ukázala tři čepele.

Dilvish dopil sklenici a odložil ji stranou. Přistoupil k ženě a zbraně jednu po druhé potěžkal.

„Tenhle je jen pro parádu.“

Odložil jej stranou.

„Tenhle má slušný koš, ten druhý je ale o něco těžší a má lepší hrot. I když tenhle je zase ostřejší…“

Máchl oběma meči vzduchem, zkusil je zastrčit do pochvy a pak se rozhodl pro druhý z nich. Potom se obrátil a objal Semiramu.

„Počkej tady,“ požádal ji. „Sbal si pár věcí a buď připravena rychle vyrazit. Čert ví, jak to všechno dopadne.“

Políbil ji a zamířil ke dveřím.

„Sbohem,“ hlesla.

Když kráčel chodbou, zmocnil se ho zvláštní pocit. Nebylo teď slyšet žádné vrzání ani škrábání, kterého bylo předtím kolem plno. V celém hradě panoval nepřirozený klid – napjatá atmosféra překypující očekáváním, podobná okamžiku ticha mezi dvěma údery obrovského zvonu. Jako bolestivé elektrické šoky ho zaplavovaly vlny bezprostředně hrozícího nebezpečí, následované panickým děsem, s nímž bojoval, aniž by mu rozuměl; svůj nový meč měl povytažený z pochvy a svíral ho rukou, jejíž klouby zbělely křečovitým stiskem.

 

Baran už posedmé zaklel a posadil se na podlahu uprostřed svých čarodějných pomůcek. Z očí mu vytryskly slzy zklamání, stékaly mu po tvářích po obou stranách nosu a ztrácely se v jeho kníru.

Cožpak se mu dnes vůbec nic nepodaří udělat správně? Sedmkrát vyvolal elementáry, vysvětlil jim jejich úkol a vyslal je do Jelerakova zrcadla. Všichni téměř okamžitě zmizeli, což znamenalo, že nějaká síla drží zrcadlo otevřené. Že by to byl samotný Jelerak, připravující se k návratu? Nemůže se snad každým okamžikem stát, že se Jelerak v zrcadle objeví, vystoupí z jeho rámu, svýma nehybnýma prastarýma očima mu pohlédne do tváře a vyčte z ní všechna tajemství jeho duše, jako by je měl napsaná na čele?

Baran vzlykl. Bylo to tak nespravedlivé – být přistižen při zrádném počínání dřív, než se mu je podaří dovést do úspěšného konce. Každou chvíli…

Jelerak se však za sklem neobjevoval a konec světa zatím nepřicházel. Bylo dokonce možné, že zničení jeho elementálů měla na svědomí nějaká jiná síla.

Co si tedy počít?

Vypudil všechny tyto pocity z mysli a přinutil se přemýšlet. Jestliže to nebyl Jelerak, musel to být někdo jiný. Jenže kdo?

Nějaký jiný čaroděj, samozřejmě. Mocný čaroděj, který dospěl k závěru, že uzrál čas, aby pronikl sem dovnitř a ujal se vlády…

A přece na něj ze zrcadla hleděla jen jeho vlastní tvář a žádná jiná. Na co ten druhý čeká?

Byla to záhada a popuzovalo ho to. Uvažoval o tom, jestli by se s ním nemohl dohodnout, pokud je to někdo cizí. Je přece sám poměrně slušným čarodějem… Proč se něco neděje?

Promnul si oči a pomalu vstal. Měl za sebou velice neuspokojivý den.

Přešel k malému okénku a vyhlédl ven. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že něco není v pořádku, a ještě delší dobu potřeboval k tomu, aby mu došlo, co se vlastně děje.

Proměnlivá země už se zase přestala měnit. Krajina pod měsícem, uhánějícím po obloze, byla sice zahalená dýmem, ale jinak se nehýbala. Kdy k tomu došlo? Nemůže to být moc dlouho…

Tahle přestávka signalizovala další dočasné utlumení Tualuova vědomí. Možná že nyní je vhodná chvíle k tomu, aby se ujal iniciativy a převzal kontrolu. Měl by jít dolů, sehnat tu zatracenou královnu a přitáhnout ji k jámě – než sem někdo pronikne zrcadlem a předejde ho. Spěšně přešel místnost a cestou ještě zkontroloval strážní kouzlo, které předtím vyčaroval.

Když dospěl ke dveřím, zmocnilo se ho podivné napětí a spolu s ním se vrátila i závrať tak silná, že něco podobného dosud nikdy nezažil.

Ne! Teď ne! Ne!

Ve stejném okamžiku, kdy dokořán otevřel dveře a chvatně vykročil směrem ke schodišti, mu však bylo jasné, že tentokrát je to jiné. V tom pocitu bylo něco víc než jen návrat všech jeho předchozích obav, předtucha nějaké události, k níž – jak teď pochopil – přispěla i všechna jeho dřívější kouzla. Připadalo mu, jako by celý hrad v určitém smyslu se zatajeným dechem očekával příchod velkolepého dramatu, jehož chvíle už téměř nastala. Zdálo se, že to… neblahé tušení se do jisté míry přeneslo i na Tualuu a zapůsobilo na něj takovým šokem, že se na chvíli utišil. Bylo to…

Došel k hornímu konci schodiště, pohlédl dolů a otřásl se hrůzou. Celá jeho osobnost jako by v té chvíli byla rozpolcená.

Zaťal zuby, vztáhl ruku a šlápl na první schod…

 

Nebývá obvyklé, že by monstrózně mohutné prastaré budovy byly dílem lidských rukou. Výjimkou nebyl ani Věčný hrad; jestliže lze původ většiny starobylých měst vysledovat k architektonické vynalézavosti bohů a polobohů, totéž platilo i pro masivní stavbu v pohoří Kannais, která vznikla ještě mnohem dřív než všechna tato města a která v průběhu věků sloužila všem myslitelným účelům – byla královským palácem i věznicí, veřejným domem i univerzitou, klášterem i opuštěnou troskou, v níž strašili ghúlové. Vyprávělo se dokonce, že měnila i svou podobu tak, aby co nejlépe vyhovovala potřebám těch, kdo jí užívali. Někteří lidé (s odvrácenýma očima a s posunkem, zahánějícím zlé síly) tvrdili, že v ní zaznívají ozvěny všech uplynulých věků a že je pozůstatkem oněch dob, kdy po zemi kráčeli Starší bohové, je jejich styčným bodem s pozemským světem, jejich hračkou, nástrojem či dokonce jakýmsi podivným živoucím organismem, stvořeným vyššími silami, jejichž vize přesahovala rozměry pouhého lidstva – kterému právě ony síly dopřály požehnání či prokletí jiskry polovědomí a bolestné zvídavosti, jež byla počátkem jeho duše. Byla vystavěna v dobách, kdy se lidé stávali něčím víc než pouhými chlupatými zvířaty, šplhajícími v korunách stromů, která dnes někteří z nich považovali za svoje předky, a byla vystavěna z důvodů, známých pouze oněm zářným bytostem; jakýmsi tajemným způsobem jim na neznámém místě sloužila jako meziprostorové útočiště do té doby, než se odebraly k blaženosti vyššího řádu a zanechaly za sebou nedozrálé ovoce svého zasahování do života jinak spokojených lidoopů. Podle názoru některých metafyzicky smýšlejících jedinců byla tato stavba vybudována na nadčasové úrovni ze spirituálních substancí a nebyla tudíž v pravém slova smyslu součástí tohoto primitivního světa, do něhož byla přenesena; byla tvořena ze stejné části dobrem a zlem i jejich zajímavějšími protějšky láskou a nenávistí, takže se vyznačovala krásou právě tak ďábelskou jako andělskou, byla obklopena aurou, pohlcující vše kolem sebe bez rozdílu jako nějaká psychická houba, byla naživu asi tak, jako je naživu člověk, jemuž funguje pouze část pravé mozkové hemisféry, a byla zakotvena v prostoru a času aktem rozpolcené a tudíž nedokonalé vůle, přitom však vůle nadřazené normálním pozemským změnám osudu z mnoha nepozemských důvodů, jejichž seznam by oni metafyzikové jen neradi podruhé opakovali.

Praktičtěji zaměření mudrcové samozřejmě tohle všechno prohlašovali za naprostý nesmysl. Tvrdili, že staré budovy, ve výjimečných případech dokonce i dobře stavěné budovy, mohou používáním získat určitou patinu a jejich atmosféra je silně ovlivňována všemi tělesnými či psychickými dojmy, které lze zaznamenat uvnitř jejich zdí – zejména v případě budov, nacházejících se v horských oblastech a vystavených široké škále meteorologických vlivů. A je pochopitelné, že když podobné místo obývají lidé, počíná si stavba téměř dokonale v souladu s jejich očekáváním, stejně jako celý okolní svět. Je to dáno jeho senzitivitou.

Věčný hrad, plný čarodějů a démonů a ukrývající ve svých zdech jednoho z Prastarých, se opět změnil. Byly vyvolány další aspekty jeho povahy.

Ke zkoušce jeho skutečné povahy samozřejmě došlo, když byla vyzvána na souboj ona nedokonalá vůle, na níž spočívaly jeho základy; stejně tak měl být předložen důkaz jeho dobra nebo zla.