Krev Amberu (Roger Zelazny)

Kapitola sedmá

Vyspal jsem se docela dobře, i když se někde v dálce prali psi a vyli celou noc. Vinta neměla chuť pokračovat v naší hře na otázky a odpovědi a já jsem zase nehodlal připustit, aby obtěžovala dál Luka, když byl v tak mizerném stavu. Přesvědčil jsem ji, aby opustila náš pokoj. Uvelebil jsem se v pohodlné židli a nohy si natáhl na sesličku. Doufal jsem, že budeme moci pokračovat s Lukem v rozhovoru. Usnul jsem, zrovna když jsem se snažil rozhodnout, komu z nich důvěřuji méně.

Probudil mne křik ptáků s prvním ranním rozbřeskem. Protáhl jsem se a zamířil jsem do koupelny. Když jsem byl asi v půli koupele, uslyšel jsem Lukovo kašlání a také jsem rozeznal, že volá mé jméno.

„Pokud nekrvácíš, budeš muset počkat,“ zavolal jsem nazpět a začal se utírat. „Chceš trochu vody?“

„Jo. Přines trochu.“

Omotal jsem kolem sebe ručník a přinesl mu pití.

„Motá se tu stále ta ženská?“ byla jeho první otázka.

„Ne.“

„Dej mi to pití a běž se podívat do haly. Já to snad zvládnu sám.“

Přikývl jsem a podal mu sklenku. Dveře jsem otevřel skutečně velmi opatrně. Vyšel jsem na chodbu a zašel i za roh. Nikdo nebyl v dohledu.

„Vzduch je čistý,“ houkl jsem a vrátil se zpátky do pokoje.

Luke byl pryč.

Za chvilku jsem ho zaslechl z koupelny.

„Mohl jsi počkat. Byl bych ti pomohl,“ řekl jsem mu.

„Na malou to snad ještě zvládnu sám,“ odpověděl a belhal se zpět do pokoje se zdravou rukou opřenou o zeď. Zvolna se sesul na kraj postele. „Musel jsem se ubezpečit, jak to se mnou vypadá. Zatracený šrámy,“ chytil se za žebra.

„Počkej, pomohu ti zpět do postele.“

„Dobře. Hele, ne abys jí řekl, že jsem schopen se hýbat.“

„No tak dobře,“ přikývl jsem. „Ale teď si lehni a ještě si odpočiň.“

Potřásl hlavou. „Rád bych ti řekl, co jen budu moci, než zas přijde otravovat,“ řekl, „a vezmi na to jed, že tu bude co nejdřív.“

„To víš jistě?“

„To víš, že jo. Ona není člověk a můžu ti říct, že je na nás dva zaměřená víc než kterýkoliv modrý kámen. Nevím nic o tvém způsobu čarování, ale i já mám svůj a ten mi o ní leccos prozradil. Ta tvoje otázka, kým byla, mne přivedla k tomu, že jsem o ní začal přemýšlet. Ty už sis o ní udělal jasno?“

„Bohužel ještě úplně ne.“

„Co já vím, je schopná měnit podoby jako šaty a… taky umí procházet Stínem.“

„Říkají ti něco jména Meg Devlinová nebo George Hansen?“ zeptal jsem se.

„Ne. Měly by?“

„Asi ne. Ale jsem si skoro jist, že v obou případech to byla ona.“

Vynechal jsem Dana Martineze. Nejen proto, že střílel po Lukovi a kdybych se o něm zmínil, Lukova nedůvěra vůči ní by ještě vzrostla, ale hlavně proto, že jsem nechtěl, aby si myslel, že jsem věděl o jeho guerilové operaci v Novém Mexiku. A tato zmínka by k tomu pravděpodobně vedla.

„Taky byla Gail Lampronová.“

„Cože, tvoje stará přítelkyně ze školy?“ podivil jsem se.

„Jo. Hned jsem věděl, že je mi něčím povědomá. Ale došlo mi to až později. Má všechny Gailiny pohyby. Jak otáčí hlavu nebo jak pohybuje rukama a očima, když mluví. A navíc se zmínila o dvou příhodách, u kterých byl pouze jeden svědek – Gail.“

„Vypadá to, jako by chtěla, abys ji poznal.“

„Taky se mi zdá,“ připustil.

„Zajímalo by mě, proč to tedy neřekla rovnou?“

„Asi nemohla. Myslím si, že na ní lpí nějaké kouzlo nebo kletba, těžko to rozhodnout. Není to lidská bytost a vůbec je tu mnoho tajemného.“ Zase při tom zašilhal po dveřích. „Běž to zase omrknout,“ dodal.

„Stále ještě klid,“ řekl jsem. „Ale teď mi…“

„Až příště,“ přerušil mne. „Teď musím zmizet.“

„Chápu, že chceš od ní zmizet, ale…“ začal jsem.

Zavrtěl hlavou. „To není hlavní důvod,“ řekl. „Musím se co nejdřív dostat do Pevnosti Čtyř Světů.“

„Ale v tom stavu, v jakém jsi…“

„Prostě ber to tak. Já budu brzo v pořádku, ale myslím, že Sharu Garrul slábne. Jít tam je jediný způsob, jak zjistit, co se stalo.“

„A co se vlastně stalo?“

„Matka mne volá na pomoc. Poté, co ses jí zbavil, se vrátila do Pevnosti.“

„Proč?“

„Co proč?“

„Proč se vrátila do Pevnosti?“

„Pevnost je centrum síly. Tím, jak se tam setkávají čtyři světy, se uvolňuje ohromné množství energie, kterou může ten, kdo má o ni zájem, využít…“

„Ty čtyři světy se tam skutečně potkávají? To znamená, že když zamíříš různými směry, můžeš se dostat na různé stíny?“

Chvíli si mne pozorně prohlížel. „Ano,“ konečně odpověděl, „ale když se mne budeš ptát na všechny podrobnosti, tak se nikdy nedostaneme k tomu, co ti chci říci.“

„A já to zase nepochopím, když nebudu rozumět většině toho, co povídáš. Takže ona se vrátila do Pevností, aby získala nějakou sílu, a místo toho se dostala do potíží. Tak tě zavolala na pomoc. Na co vůbec tu sílu potřebuje?“

„Hm, jak to říct. Víš, měl jsem nějaký problémy s Cyklickým fantomem. Měl jsem skoro pocit, že se mi podařilo ho přemluvit, aby se přidal na naši stranu. Ale matka si asi myslela, že to jde dost pomalu, a rozhodla se ho spoutat pomocí nějakého obrovského kouzla…“

„Počkat. To mluvíš o Fantomovi? Jak ses k němu dostal? Přece ty Trumfy, co jsi namaloval, jsou dost nepodařené.“

„To vím. Prostě jsem do něj vstoupil.“

„Jak jsi to dokázal?“

„S potápěčskou výstrojí. Oblékl jsem si neoprénovou kombinézu a vzal si kyslíkové bomby.“

„Proboha! To je zajímavý přístup.“

„Ne nadarmo jsem byl u firmy nejlepší prodavač. Skoro jsem ho přesvědčil. Ale matka zjistila, kde jsem tě ukryl a chtěla tě násilím přimět ke spolupráci, aby to vypadalo, že ses přidal na naši stranu. Pak se náš plán zhroutil a já jsem ji musel od tebe nějak dostat. Rozdělili jsme se a já myslel, že půjde nazpět na Kashfu, ale ona zamířila místo toho do Pevnosti. Mám pocit, že Sharu se nějak osvobodil a podařilo se mu zajmout matku. To nevím jistě, ale dostal jsem od ní naléhavou zprávu…“

„Ten starý čaroděj už je tam uvězněn jak dlouho?“

Luke potřásl rameny. „Kdo to má vědět. Ten nikoho nezajímá. Byl tam jako věšák, už když jsem byl malý chlapec.“

„Věšák?“

„Jo. Prohrál v čarodějnickém souboji. Už ani přesně nevím, jestli ho porazila matka nebo otec. Ať už to byl kdokoli, porazil ho úplně ve všem včetně vzývání duchů. Pak ho ještě zmrazili, že byl jako prkno. Přestěhovali ho někam k vrátnici. Lidé si pak na něj věšeli pláště a klobouky. Sluhové ho sem tam oprášili. Já jsem mu dokonce vyryl do levé nohy své jméno jako do stromu. Vždycky jsem si myslel, že je nábytek. Až hodně později jsem se o něm dozvěděl, že byl ve dnech slávy docela schopný.“

„Nasazoval si při práci modrou masku?“

„Teď jsi mě dostal. Nevím vůbec nic o jeho technice. Ale přestaňme tady rozumovat, než bude po matce. Asi bychom už měli jít a já ti řeknu zbytek později.“

„Aha,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ty jsi včera večer sám připustil, že jsi můj vězeň. Musel bych být tedy opravdový hlupák, kdybych tě pustil, teď když jsi mi ještě zdaleka neřekl všechno. Pro Amber představuješ opravdovou hrozbu. Ta bomba, co jsi použil při pohřbu, byla až příliš skutečná. Myslíš, že tě pustím, abys v tom mohl pokračovat?“

Usmíval se, ale pak úsměv zmizel. „Že ses musel narodit jako Corwinův syn! Nestačilo by ti mé čestné slovo?“ zeptal se konečně.

„To nevím. Dostal bych se do velkých potíží, kdyby se dozvěděli, že jsem tě nechal jen tak jít. Co mi vlastně chceš slíbit? Odpřísáhneš, že přestaneš se svou válkou proti Amberu?“

Kousal si spodní ret. „To, Merle, nemohu udělat.“

„Jsou tu ještě jiné skutečnosti, o kterých jsi nemluvil, nebo se snad mýlím?“

Přisvědčil. Pak se najednou zašklebil. „Ale udělám ti takový návrh, že ho nebudeš moci odmítnout.“

„Nesnaž se mi vnutit takové hlouposti.“

„Počkej chvilku a uvidíš, že tentokrát to nepůjde jen tak odmítnout.“

„Luku, já se nenechám podfouknout.“

„Vydrž minutku. Šedesát vteřin. Až skončím, můžeš říct ne.“

„Tak dobře,“ povolil jsem. „Povídej.“

„Získal jsem informaci, která by mohla být životně důležitá pro bezpečnost Amberu, a jsem si jist, že to kromě mě nikdo neví. Když mi pomůžeš, dám ti ji.“

„Proč bys něco takového dělal?“

„To je vše, co ti mohu nabídnout. Pomoz mi odsud na nějaké místo, kde čas letí mnohem rychleji a kde bych se mohl dát do pořádku a přitom by to v časovém měřítku Pevností nebylo více než den.“

„Stejný čas je i tady, alespoň myslím.“

„Taky pravda. Potom ale…“

Zvrátil se nazpět do postele, chytil se zdravou rukou za prsa a začal hořekovat.

„Luku!“

Zdvihl hlavu, mrkl na mne, podíval se na dveře a naříkal dál.

Krátce nato se ozvalo zaklepání.

„Dále,“ zvolal jsem.

Vešla Vinta a oba nás studovala. Prohlížela si Luka a na okamžik se zdálo, že s opravdovou účastí. Přistoupila k posteli a položila ruku na Lukova ramena. Stála tak asi půl minuty a pak oznámila:

„Budete žít.“

„Teď zrovna nevím,“ odtušil Luke, „jestli je to požehnání, nebo kletba.“ Pak kolem ní obtočil svou zdravou ruku, strhl ji k sobě a políbil.

„Ahoj Gail,“ řekl. „Už jsme se dlouho neviděli.“

Odtáhla se s daleko menším odporem, než bych očekával.

„Opravdu je vidět, že se tvůj stav zlepšil,“ podotkla, „a zdá se, že ti v tom Merle pomáhá, jak může.“ Slabě se usmála a pak dodala: „Jo, je to dávno, ty sportovče. Stále máš rád míchaná vajíčka?“

„Ano,“ přikývl. „Ale ne půl tuctu. Dnes stačí jenom dvě. Nejsem nějak ve své kůži.“

„Tak jo,“ řekla. „Pojď, Merle, potřebuji tvoji pomoc.“

Luke na mne vrhl legrační pohled, bezpochyby přesvědčen, že chce Vinta se mnou mluvit o něm. Já si nebyl zcela jist, jestli ho mohu nechat samotného, i když jsem měl balíček jeho Trumfů ve své kapse. Nevěděl jsem zatím vše o jeho schopnostech a ještě méně mi byly jasné jeho úmysly. Tak jsem se snažil výzvu zahrát do autu.

„Myslím, že by měl někdo zůstat s naším invalidou,“ namítl jsem.

„Ten bude v pořádku,“ ujistila mne rychle, „a já budu potřebovat tvou pomoc, abych nemusela burcovat sloužící.“

Možná, že má pro mě Vinta nějakou zajímavou novinku. Oblékl jsem si košili, prohrábl si vlasy a byl jsem připraven.

„Tak jo. Za chvíli jsem zpátky, Luku.“

„Koukni se cestou po nějaké holi nebo uřízni nějakou větev, abych se měl o co opřít,“ požádal mne.

„Není na to trochu brzo?“ podivila se Vinta.

„To nikdy nevíš,“ odpověděl.

Popadl jsem svůj meč a následoval Vintu. Když jsme vyšli ven a sestupovali po schodech dolů, napadlo mne, že když jsme spolu dva, máme si vždy co říci o tom třetím.

„Takže Luke využil příležitost a navštívil tě,“ poznamenala Vinta.

„Jeho věc.“

„Musí na tom být opravdu špatně, když ty jsi jediný, na koho se může obrátit.“

„Řekl bych, že máš pravdu.“

„Jsem si jistá, že potřebuje ještě něco navíc, kromě místa na zotavenou.“

„Asi ano.“

„Jaképak asi! Už se přece o tom musel zmínit.“

„Možná.“

„Tak buď jo, nebo ne.“

„Vinto, většinou jsi mi řekla, cos chtěla,“ řekl jsem. „A naopak. Nedlužím ti žádné vysvětlení. Ještě jsem se nerozhodl, jestli ti mohu věřit. Jestli ano, tak ti to řeknu.“

„Takže on tě dostal. Kdybys mi řekl, o co jde, možná bych ti mohla pomoci.“

„Ne, díky. Ty jsi stejná jako on.“

„Mně jde o tvé dobro. Neukvapuj se při odmítání spojenců.“

„To nechci,“ namítl jsem, „ale když se nad tím zamyslíš, vím toho o Lukovi mnohem víc než o tobě. Myslím, že o něm vím věci, které mluví proti němu, a zrovna tak vím, kdy mi pomohl.“

„Doufám, že na to nechceš vsadit svůj život.“

Vešli jsme do kuchyně, kde Vinta promluvila se ženou, kterou jsem ještě neviděl, ale která tam patrně byla ve službě. Dala jí pokyny k přípravě snídaně a odvedla mne bočními dveřmi na verandu. Odtamtud mi ukázala skupinku stromů nedaleko.

„Tam bys mohl najít nějakou vhodnou větev na Lukovu hůl,“ poznamenala.

„Pravděpodobně ano,“ pokýval jsem a vykročil tím směrem. „Tak ty jsi byla Gail Lampronová,“ pronesl jsem znenadání.

„Ano.“

„Těm tvým proměnám nerozumím.“

„O tom ti nehodlám nic vyprávět.“

„A mohla bys mi vysvětlit proč?“

„Ne.“

„Nemůžeš, nebo nechceš?“

„Nemůžu.“

„Ale kdybych už něco věděl, budeš mě moci trochu doplnit?“

„Možná. Zkus to.“

„Když jsi byla Don Martinez a vystřelila na nás, koho jsi chtěla trefit?“

„Luka.“

„A proč?“

„Dospěla jsem k závěru, že není tím, za koho se vydává, a že pro tebe představuje nebezpečí.“

„A tys mne chtěla chránit,“ dodal jsem.

„Přesně tak.“

„Co jsi myslela tím, že 'není tím, za koho se vydává'?“

„To mi tak uklouzlo. Tady to vypadá jako vhodný strom.“

„Je příliš silný, ale podívejme se tím směrem.“

Zamířili jsme ke skupince stromů. Moc velký výběr tam nebyl. Jak jsem se prodíral houštím, zahlédl jsem podivné stopy, které vedly ke stromu více napravo, a tam…

„Co to je?“ vyrazil jsem ze sebe víceméně řečnickou otázku, protože mi bylo jasné, že o tom Vinta nebude také nic vědět.

Ve stínu při úpatí stromu ležela nějaká tmavá hmota. Dorazil jsem k ní před Vintou. Byl to jeden z Bayleových psů, velký hnědý chlapák. Měl prokousnuté hrdlo, krev byla tmavá a sražená. Sedělo na něm pár much. O kus dál jsem zahlédl zbytky menšího psa. Ten byl roztrhaný.

Prohlédl jsem si pozorně místo okolo zbytků malého psa. V bahnité půdě byly vidět stopy velkých pracek. Alespoň to nebyly tříprsté stopy těch psích příšer, které jsem měl tu čest vidět v minulosti. Vypadaly prostě jako stopy velkého psa.

„To se muselo stát včera,“ podotkl jsem. „Měl jsem dojem, že jsem slyšel zvuky psího zápasu.“

„Kdy to bylo?“ zeptala se Vinta.

„Krátce po tom, co jsi odešla. Byl jsem dost ospalý.“

Pak udělala něco velice zvláštního. Poklekla, naklonila se a očuchala stopu. Když se napřímila, zarazil mne výraz její tváře.

„Co jsi zjistila?“

Pokývala hlavou a hleděla k severovýchodu.

„Nejsem si zcela jistá, ale přišlo to odtamtud,“ pronesla konečně. Dál jsem studoval zem, pak jsem se dokonce vydal po stopě, která vedla k cestičce. Sledoval jsem stopu, ta mi však po pár desítkách metrů, kde končilo křovisko, zmizela. Konečně jsem se otočil nazpět.

„Řekl bych, že prostě jeden pes napadl druhého. Asi za tím nic víc není. Měli bychom najít tu hůl a vrátit se nazpět, pokud ještě chceme teplou snídani.“

Uvnitř jsem zjistil, že někdo již odnesl Lukovu snídani nahoru. Zklamalo mne to. Hodlal jsem mu jídlo odnést sám a pokračovat s ním v konverzaci. Teď to už nešlo, protože jsem měl obavu, že by se ke mně Vinta připojila a z povídání ve dvou by nebylo nic. Za těchto okolností mi nezbylo nic jiného než zůstat s ní dole a nechat Luka samotného déle než jsem původně zamýšlel.

„Najíme se zde,“ řekla Vinta a odvedla mne do velké haly. Domníval jsem se, že je to proto, že okna mého pokoje jsou nad terasou a Luke by mohl poslouchat, co si povídáme. Posadili jsme se k velkému stolu z tmavého dřeva, kde již bylo prostřeno.

„Co teď hodláš podniknout?“ zeptala se, když jsme osaměli.

„Co tím myslíš?“

„Myslím s ním,“ pohlédla na mne zpříma. „Vezmeš ho zpátky do Amberu?“

„Asi by to bylo dost logické, ne?“ odpověděl jsem.

„Měl bys ho tam dopravit co nejdřív. V paláci bude mít dobrou zdravotní péči.“

„To ano,“ souhlasil jsem.

„Opravdu to chceš udělat?“ optala se po pár soustech.

„Proč se ptáš?“

„Protože udělat cokoli jiného by bylo velmi dětinské. Luke s tím ale určitě nebude souhlasit. Myslím si, že se ti bude snažit něco nabulíkovat. Něco, co by mu dávalo nějakou šanci dostat se na svobodu, až se zotaví. Ty víš, čeho je schopen. Bude to znít jako něco strašně důležitého, ale nic za tím nebude. Musíš si být vědom toho, že je to jeden z největších nepřátel Amberu a až bude zase schopen proti němu vyrazit, ty mu budeš stát v cestě.“

„To zní rozumně,“ přikývl jsem.

„Ještě jsem neskončila.“

„Co máš ještě?“

Usmála se a párkrát si kousla, aby mne udržela v napětí. Konečně pokračovala:

„Luke má nějaký důvod, proč přišel zrovna za tebou. Mohl se doplazit na spoustu jiných míst, kde by mu ošetřili rány, ale on přišel zrovna sem, protože něco chce. Je to hazardní hráč, ale má to dobře spočítaný. Nenaleť mu. Ty mu nic nedlužíš.“

„Nevím, proč si myslíš, že nejsem schopen se o sebe sám postarat,“ namítl jsem.

„To jsem neřekla, ale některá rozhodnutí jsou na vážkách. A někdy stačí málo, aby se zvrátila na druhou stranu. Ty znáš Luka, ale já taky. Teď není čas ho nějak šetřit.“

„Teď jsi zabodovala,“ přiznal jsem. „Tak ty už ses rozhodl mu dát, co chce?“

Usmál jsem se a napil se kávy. „Nebyl dostatečně přesvědčivý na to, aby mne dostal na svou stranu. Chtěl jsem ještě pokračovat, abych zjistil, co má přesně za lubem.“

„Nikdy jsem neřekla, že se ti nepodaří zjistit, co bys chtěl. Chci ti jen připomenout, že rozmluva s Lukem může někdy připomínat konverzaci s drakem.“

„Jo,“ připustil jsem, „já vím.“

„Čím déle budeš odkládat rozhodnutí, tím to bude těžší.“

„Měla jsi ho ráda?“ optal jsem se po dalším doušku kávy.

„Ráda?“ podívala se překvapeně. „Měla. A ještě mám. Ale to s tím nemá nic společného.“

„Nevěděl jsem o tom,“ připustil jsem.

„Asi ti úplně nerozumím.“

„Chtěl jsem si jen ověřit, jestli bys mu byla schopna ublížit i bez pádného důvodu.“

„To bych nebyla.“

„Luke pro mne teď nepředstavuje žádnou hrozbu.“

„Zdá se, že ne.“

„Přemýšlel jsem o tom, nechat Luka v tvé péči zde a vypravit se do Amberu a připravit je na tu novinu.“

Rázně zavrtěla hlavou. „Ne,“ skoro vykřikla, „tu odpovědnost na sebe teď nemohu vzít.“

„Proč ne?“

Otálela s odpovědí.

„Prosím tě, neříkej mi, že mi to nemůžeš říci,“ pobízel jsem ji. „Zkus najít nějaký způsob, jak mi říci co nejvíc.“

Mluvila pomalu a opatrně vážila každé slovo. „Pro mne jsi mnohem důležitější ty než Luke. Ty jsi stále v nebezpečí, i když přesně nevím, o co jde. Zdá se, že za tím tentokrát není Luke. Provázet tě těmito nástrahami je pro mne mnohem důležitější než hlídat Luka. Takže tu nemohu zůstat. Jestli se vracíš do Amberu, já jdu s tebou.“

„Oceňuji tvůj zájem, ale přece mi nebudeš stále v patách.“

„Ani jeden z nás nemá jinou volbu.“

„Co když použiji trumf a zmizím na nějaký vzdálený stín?“

„Budu tě muset následovat.“

„V této podobě, nebo budeš vypadat zase jinak?“

Pohlédla stranou a rýpala se v jídle.

„Jednou už jsi připustila, že se můžeš převtělovat do jiných lidí. Nějakým zvláštním způsobem zjistíš, kde jsem a pak na sebe bereš podobu někoho z mého okolí.“

Napila se kávy.

„Podívej, já chápu, že ti něco nedovoluje mi to říci, ale tohle už já vím.“

Rychle přikývla a předstírala, že jí.

„Když si představíme, že já se odtud vytrumfuji a ty mne budeš svým zvláštním způsobem sledovat,“ řekl jsem a myslel jsem na svůj telefonický rozhovor s Meg Devlinovou a paní Hansenovou. „Potom se skutečná Vinta Bayleová probudí ve svém vlastním těle a nebude si nic pamatovat. Je to tak?“

„Ano,“ odpověděla slabým hlasem.

„A tím by Luke zůstal ve společnosti ženy, která by byla celá žhavá ho zabít, jakmile by zjistila, o koho se jedná.“

Slabě se usmála. „Je to tak,“ řekla.

Jedli jsme tiše. Ona vyzkoušela všechno možné, aby mne přesvědčila, že mám vzít Luka s sebou, až se budu trumfovat do Amberu. Nemám rád, když se někdo snaží mnou manipulovat nebo mne k něčemu nutí. Pak se nechtě snažím dělat přesný opak toho, co se po mně chce.

Když jsem dojedl, naplnil jsem znovu naše šálky. Popíjel jsem kávu a díval se na sbírku obrazů psů na protější stěně. Popíjel jsem a mlčel jsem, protože je pro mne snazší tiše přemýšlet, než mluvit o ničem.

Konečně promluvila ona: „Tak co uděláš?“

Dopil jsem kávu a vstal. „Odnesu Lukovi tu hůl,“ řekl jsem.

Odsunul jsem židli a zamířil do rohu, kde jsem odložil hůl.

„A potom?“ naléhala. „Co uděláš potom?

Otočil jsem se a podíval se na ni. Seděla velmi vzpřímeně za stolem s rukama opřenýma o desku stolu. Její rysy znovu připomínaly Nemesis a ve vzduchu bylo skoro cítit elektřinu.

„Udělám to, co musím udělat,“ řekl jsem a vykročil jsem ze dveří.

 

Jakmile jsem byl z dohledu, pořádně jsem zrychlil. Když jsem se dostal ke schodům a za mnou stále nikdo nebyl, bral jsem schody po dvou. Již po cestě vzhůru jsem vytáhl kartu a připravil si tu pravou.

Hned, jak jsem vběhl do pokoje, viděl jsem Luka, jak odpočívá, opřen o polštáře v posteli. Podnos se zbytky snídaně ležel na sesličce vedle postele. Zavřel jsem dveře a zastrčil závoru.

„Co se děje? Někdo na nás útočí nebo co?“ zajímal se Luke.

„Připrav se, za chvíli startujeme,“ odvětil jsem.

Popadl jsem jeho dýku a zamířil k posteli. Pomohl jsem mu zvednout se a podal mu hůl a zbraň.

„Tlačila na mne dost,“ řekl jsem, „ale rozhodl jsem se nevydat tě teď Randomovi.“

„No, to je paráda,“ komentoval mé prohlášení.

„Ale musíme hned vypadnout.“

„To mi vyhovuje.“

Opřel se o hůl a pomalu vstal. Z haly jsem zaslechl nějaký hluk, ale již bylo pozdě. Pozdvihl jsem kartu a soustředil se.

Někdo začal bušit na dveře.

„Myslím, že děláš něco velice nesprávného,“ volala zvenku Vinta.

Neodpověděl jsem. Vize začala jasnět

Rám dveří se otřásl pod náhlým silným útokem a závora málem povolila pod mimořádně silným kopnutím. Jak jsem chytal Luka za ruku, zahlédl jsem na jeho tváři obavy.

Vinta vpadla do pokoje a její ruce se sápaly po Lukovi, kterého jsem za sebou táhl. Skoro dosáhla, ale opravdu jenom skoro. Její výkřik: „Blbče!“ se změnil v jekot a ona sama se změnila v barevné spektrum, zavlnila se a zmizela.

Stáli jsme na skleněné plošince a Luke konečně zase začal zhluboka dýchat.

„Koukám, že necháváš věci dojít do krajnosti, ty chlape,“ okomentoval situaci, rozhlížel se kolem sebe a bylo vidět, že to tu poznává.

Křivě se pousmál.

„Známé místo,“ pronesl, „tvá oblíbená křišťálová jeskyně.“

„Podle mé vlastní zkušenosti,“ řekl jsem s úsměvem, „zde čas běží přesně tak rychle, jak sis přál.“

Přikývl a začali jsme stoupat do modrého kopce.

„Stále je tu spousta zásob,“ dodal jsem s úsměvem, „i ten spacák by měl být tam, co jsem ho nechal.“

„To přijde vhod,“ ocenil.

Ještě než jsme dosáhli úpatí, zastavil a zprudka oddechoval. Viděl jsem, jak jeho upřený pohled sklouzl k hromadě kostí po naší levici. Už to byl skoro měsíc, co tam spadli ti dva, co odvalili vstupní balvan. Mrchožrouti měli tedy dost času na svou práci. Luke se zachvěl, postoupil kousek dopředu a opíraje se o modrou skálu sesunul se na zem.

„Musím si chvilku odpočinout, než polezeme nahoru,“ řekl trochu omluvně, „a to i když mi pomůžeš.“

„Jistě,“ přisvědčil jsem. „Alespoň můžeme dokončit náš rozhovor. Jestli si dobře vzpomínám, tys mi udělal nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. A to za to, když tě dopravím na místo, jako je toto, kde by ses dal do pořádku, abys mohl rychle vyrazit do Pevnosti. Tak teď je řada na tobě s tou informací životně důležitou pro bezpečnost Amberu.“

„Správně,“ souhlasil, „a taky jsi ještě neslyšel konec mého příběhu. Podivuhodně to do sebe zapadá.“

„Říkal jsi mi, že se tvoje matka vrátila do Pevnosti, tam se dostala do nějakých potíží a zavolala tě na pomoc.“

„Přesně tak,“ přitakal. „Vykašlal jsem se na Cyklického fantoma a snažil se jí pomoci. Dal jsem se dohromady s Daltem, a ten mi slíbil pomoc při útoku na Pevnost.“

„Zdá se, že vždycky přijde vhod znát bandu žoldáků, kterou můžeš přivolat na pomoc,“ podotkl jsem.

Zvláštně se na mne podíval, ale myslím, že se mi podařilo udržet si nevinný výraz.

„Vedli jsme je skrz Stín a zaútočili jsme na Pevnost,“ řekl pomalu. „Myslím, že jsme to museli být my, koho jsi tam viděl.“

„Zdálo se mi, že jste se přes opevnění dostali. Co jste udělali špatně?“ optal jsem se zamyšleně.

„To je to, co mi stále není jasné,“ přiznal váhavě. „Jejich obrana slábla pod našimi útoky, když tu najednou se Dalt obrátil proti mně. Na čas jsme se rozdělili, on se pak objevil a zaútočil na mne. Nejdřív jsem si myslel, že se spletl. Všichni jsme byli špinaví a zamazaní od krve. Řval jsem, že jsem to já, a ze začátku jsem mu ani nekladl odpor. Myslel jsem, že je to nedorozumění a že si za chvíli svůj omyl uvědomí.“

„Myslíš, že tě prodal? Nebo že to bylo něco, co plánoval dlouhou dobu? Nějaká zášť vůči tobě?“

„Moc se mi to nezdá. To asi ne.“

„Tak něco nadpřirozeného?“

„To by mohlo být ono. Já nevím.“

Najednou mi vytanula na mysli divná myšlenka. „Věděl, že jsi zabil Caina?“

„Ne. Slíbil jsem si, že nikdy nikomu o sobě neřeknu všechno.“

„Nekecáš trochu?“

Zasmál se, otočil se, jako by mi chtěl poklepat na rameno, zarazil se a začal o tom přemýšlet.

„Proč se ptáš?“ zeptal se po chvíli.

„Nevím. Jenom mne to tak napadlo.“

„Co kdybys mi pomohl vstát, abych se konečně mohl podívat na tvé zásoby.“

Vstal jsem a pomohl mu na nohy. Pohnuli jsme se směrem napravo, kde byl svah nejschodnejší, a vedl jsem ho pomalu nahoru. Když jsme se dostali na vrchol, opřel se o ruce a zadíval se do otvoru.

„To nebude snadné, dostat se dolů,“ pronesl s obavou. „Alespoň pro mě. Původně jsem si myslel, že bys mohl vyvalit ze špižírny sud, já bych se na něj spustil a pak slezl na zem, ale teď vidím, že je to větší díra, než jsem myslel. Mám docela obavu, že to nesvedu.“

„Ale, ale,“ pronesl jsem. „Počkej. Mám nápad.“

Otočil jsem se a slezl zase dolů. Dole jsem zamířil napravo, až jsem zmizel Lukovi z očí. Nechtěl jsem před ním používat Logrus, pokud nebylo zbytí. Nechtěl jsem, aby věděl, jak pracuje, a hlavně jsem nechtěl prozradit, co všechno dokážu. Obecně nemám rád, když o mně lidi moc vědí.

Logrus se na můj povel objevil. Mé přání bylo vyslyšeno a stalo se cílem. Ale bylo to daleko, velmi daleko. Snažil jsem se skutečně pěknou chvilku. Skutečně jsme museli být hodně mimo centrum Stínu.

Spojení! Podařilo se!

Nijak jsem tím neškubal, spíš jsem začal vyvíjet pomalý, ale stálý tlak. Cítil jsem, jak se to ke mně pomalu sune stínem.

„Haló, Merle. Je všechno v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl jsem, ale dál jsem se o něj nijak nezajímal.

Už to bylo blíž a blíž, až… už jsem to držel. Zapotácel jsem se, protože jsem to držel příliš blízko k jednomu konci. Vzdálenější konec byl opřen o zem. Přehmátl jsem a chytil to za šprušlík blízko prostředku. Pořádně jsem ho popadl a odnesl ho ke stěně.

Opřel jsem ho v místě, kde byla stěna nejprudší, a rychle jsem vylezl nahoru. Jakmile jsem byl nahoře, začal jsem ho hned za sebou vytahovat.

„Hele, kde jsi vzal ten žebřík?“ optal se Luke.

„Našel jsem ho,“ utrousil jsem uštěpačně.

„Vypadá, jako by na něm bylo ještě napsáno 'Čerstvě natřeno'.“

„Možná to tu někdo nedávno zapomněl.“

Začal jsem žebřík spouštět do otvoru.

Chvíli to trvalo, než dosáhl dna. Ověřil jsem jeho stabilitu.

„Slezu první a počkám dole,“ řekl jsem.

„Mohl bys vzít s sebou mou hůl a meč?“

„Jistě.“

Slezl jsem s jeho věcmi a pak začal sestupovat Luke.

„Musíš mě jednou taky naučit ten trik,“ řekl a těžce při tom dýchal.

„Nevím, co máš na mysli,“ odpověděl jsem.

Sestupoval pomalu, zastavoval na každém schůdku a dolů se dostal úplně znavený a zadýchaný. Jakmile dosáhl země, svalil se na zem a přitiskl si dlaň na žebra. Po chvíli se odsunul trochu dozadu a opřel se o stěnu, aby si udělal pohodlí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Za chvíli budu,“ přisvědčil. „Není to úplně legrace, když jsi probodnutý.“

„Chceš pokrývku?“

„Ne, děkuju.“

„Odpočiň si tady a já se jdu podívat do špižírny, co tam vlastně ještě zůstalo. Chceš něco přinést?“

„Trochu vody,“ poprosil mne.

Zásoby byly v pořádku a spací pytel byl stále na svém místě. Vrátil jsem se s pitím pro Luka a také se vzpomínkou, jaké to bylo, když jsem byl na jeho místě.

„Je to v suchu,“ oznámil jsem mu. „Je tam ještě všeho dost.“

„Nevypil jsi všechno víno, že ne?“

„Neboj.“

„To je dobře.“

„Co takhle, abys mi už řekl tu životně důležitou informaci o hrozbě pro Amber?“

„Ještě ne,“ usmál se.

„Myslel jsem, že to byla naše dohoda.“

„Ještě jsi to neslyšel celé. Byli jsme přerušeni.“

Potřásl jsem hlavou. „Dobrá, tak jsme byli přerušeni,“ připustil jsem. „Tak mi to dopověz.“

„Musím se znovu zmátořit, dobýt Pevnost a osvobodit matku…“

Přikyvoval jsem.

„Potom, až bude volná, dám ti ty informace.“

„Cože? Počkat! To bys chtěl tedy opravdu trochu moc.“

„Ne tak moc na to, kolik platím.“

„Zdá se, že kupuji zajíce v pytli.“

„Asi máš pravdu. Ale věř mi. Bude to stát za to.“

„Co když už pak bude pozdě?“

„Ne, uvědomuji si důležitost času. Moje rekonvalescence nepotrvá déle než dva dny v Amberu. A tak rychle to nepůjde.“

„Luku, začínám si myslet, že je to jenom finta.“

„Podívej se, takové věci nikdo neprozradí nepříteli moc dopředu. Myslím, že by mi to mohlo pomoci i od šibenice.“

„Ty by ses vzdal i své pomsty?“

„Zatím nevím. Moc jsem o tom přemýšlel. A kdybych se dal touto cestou, hodilo by se mi mít nějaký trumf v ruce.“

„Jestli se tohle někdo dozví a zjistí, že jsem tě nechal jít, aniž bych měl cokoliv v ruce, budu skutečně v průšvihu.“

„Já to neřeknu, když ty to neřekneš.“

„Ale co Vinta?“

„Pamatuj, že ta tvrdí, že její hlavní cíl je chránit tebe. A navíc, až se vrátíš, ona tam už nebude. Nanejvýš tam bude pravá Vinta a ta bude právě probuzená z hlubokého spánku.“

„Jak si tím můžeš být tak jist?“

„Protože ty jsi zmizel. Už tě asi všude hledá.“

„Víš, co je ona doopravdy zač?“

„Ne, ale někdy ti pomůžu o tom popřemýšlet.“

„Teď ne?“

„Ne. Teď se musím vyspat. Už mne to zas bere.“

„Takže si ještě jednou ujasněme naši dohodu. Co hodláš podniknout, jak to chceš udělat a co mi za to slíbíš?“

Zívnul. „Zůstanu tady, dokud se neseberu. Až budu připraven zaútočit na Pevnost, ozvu se ti. To mi ostatně připomíná, že ty máš ještě moje Trumfy.“

„Pokračuj. Jak se chceš dostat do Pevnosti?“

„Pracuju na tom. To ti taky řeknu. I když s tím bys nám mohl pomoci. Vůbec bych se nebránil tomu mít s sebou ještě jednoho čaroděje. Jakmile budeme uvnitř a matka bude volná, řeknu ti, co jsem slíbil, a ty tu zprávu můžeš vzít do Amberu.“

„A co když prohraješ?“

Podíval se stranou. „Tahle možnost tu vždycky je,“ souhlasil po chvíli. „Co s tím? Všechno to napíšu a vezmu to s sebou. Dám ti to buď pomocí Trumfu, nebo osobně před tím, než zaútočíme. Ať vyhraju, nebo prohraju, ty dostaneš, co chceš.“

Natáhl ke mně zdravou ruku a potřásli jsme si rukama.

„Souhlasím,“ řekl jsem.

„Tak mi dej mé Trumfy a já se ti ozvu, až se budu moci pohybovat.“

Nechtělo se mi do toho. Nakonec jsem sáhl do kapsy, která už byla dost tlustá, vytáhl některé jeho karty – zbytek zůstal s mými v kapse – a podal mu je.

„Co s těmi zbývajícími?“

„Chci si je prostudovat, souhlasíš?“

Potřásl rameny. „Co mi zbývá. Nakonec, vždyť já si je zase mohu udělat. Ale matčinu mi dej.“

„Tady je.“

Vzal ji a pak řekl: „Nevím, co si myslíš, ale dám ti radu – nesnaž se nijak potkat s Daltem. On není nic moc, i když je v pořádku, natož teď, kdy se s ním něco děje. Drž se od něj stranou.“

Přikývl jsem a vstal.

„Už jdeš?“ zeptal se.

„Ano.“

„Nech mi tu ten žebřík.“

„Všechno je to tvoje.“

„Co jim řekneš v Amberu?“

„Zatím asi nic,“ přiznal jsem. „Chceš přinést něco k jídlu, než půjdu? Ušetřil bych ti jednu cestu.“

„Ano. To je dobrý nápad. Přines mi i flašku vína.“

Vrátil jsem se s plným rancem jídla a spacákem.

Začal jsem stoupat po žebříku a najednou se zastavil.

„Ty vůbec nevíš, co uděláš, viď?“

Zasmál se: „Nebuď si tím tak jist.“

Když jsem byl na vrcholku, zadíval jsem se na ten balvan, který mne už jednou věznil. Už dříve jsem přemýšlel, že by mi udělal službu. Mohl jsem ho tam mít jistého a pustit ho, až bude moci na nohy. Kdybych použil ten balvan, nemohl by mi nikam zmizet. Pak jsem od tohoto plánu odstoupil, nejenom proto, že jsem byl jediný, kdo věděl, že je uvnitř, a kdyby se mi něco stalo, byl by s ním konec. Ale hlavně proto, že kdybych ho držel úplně izolovaného, nemohl by mne přivolat ani pomocí mého Trumfu, až bude fit.

Stoupl jsem si k balvanu a zatlačil ho trochu k otvoru.

„Merle! Co to děláš?“ ozvalo se zespoda.

„Hledám nějaké žížaly na ryby,“ odpověděl jsem.

„Nech toho! Ne…“

Zasmál jsem se a zatlačil balvan ještě blíž.

„Merle!“

„Myslel jsem, že by se ti to hodilo zavřené, kdyby začalo pršet, ale asi to nepůjde. Je to příliš těžké. Zatím se měj.“

Otočil jsem se a vyskočil. Pomyslel jsem si, že by mu trochu adrenalinu navíc mohlo udělat dobře.