Plout do Cařihradu (Robert Silverberg)

Lázně se choulily k citadele. Tvořila je jedna veliká nádrž rozměrů velikého bazénu, vylože­ná cihlami spojenými sádrovou maltou a před vodou izolovanými asfaltem a osm menších nádrží, ležících severně od většího. Phillips si myslel, že celý komplex ve starověku sloužil rituálním účelům, lid používal velký bazén a malé bazénky byly určeny pro kněží a nobilitu. Teď, jak se zdálo, byly lázně udržo­vány jen pro potěšení občanů navštěvujících město. Když Phillips docházel ke konci pasáže vedoucí k hlavnímu bazénu, viděl jich patnáct nebo dvacet ležících ve vodě nebo se povalujících na břehu, zatím­co dočasní, toho tmavého druhu z Mohendžo-dára, jim roznášeli nápoje a kousky masa. To vše mu při­pomnělo luxusní lázně. S těmi také, konečně, má tu čest. Dočasní měli bedra opásána rouškami, občané byli nazí. Ve svém dřívějším životě se několikrát set­kal s tímto druhem nedbalé veřejné nahoty, to za svých cest do Kalifornie a jižní Francie. Tehdy se cítil poněkud rozpačitě. Tady si na to už začínal zvykat.

Šatny, malé cihlové klícky, byly s nádvořím, kde ležel bazén, spojeny řadami úzkých schodišť. Vešli do jedné z nich a Belilala rychle vyklouzla ze širokých bavlněných šatů, které měla oblečené od té doby, co sem dnes ráno dorazili. Zkřížila ruce, opřela se o zeď a čekala na něj. Za chvíli shodil tógu a následoval ji na nádvoří. Byl trochu nejistý, když se po veřejném místě procházel, jak jej pánbůh stvořil.

Cestou k hlavnímu bazénu míjeli soukromé lázně. Vypadalo to, že žádné z nich nejsou obsazené. Byly to luxusní místnosti s krásně vykládanými cihlovými podlahami a pečlivě navrženým systémem, odvá­dějícím přebytek vody do hlavní strouhy. Phillips byl udiven důmyslností prastarých stavitelů. Díval se do jedné kabiny, pak do druhé, aby zjistil, kudy vedou trubky a ventilace. Když vešel do poslední kabiny, zaskočeně zjistil, že je obsazená. Robustní, usměvavý muž s mohutnými svaly, širokým hrudníkem, rudou hřívou, padající na ramena a se špičatou bradkou se tam vesele koupal se dvěma ženami. Phillips koutkem oka postřehl živou změť rukou, nohou, prsou, zadků.

"Promiňte," vykoktal celý zrudlý a rychle vycouval. Blábolivě opakoval omluvy: "Neměl jsem ponětí, že je to obsazeno… nechtěl jsem rušit…"

Belilala bez zastavení šla dál chodbou a Phillips se hnal za ní. Za jeho zády zněly hlasité salvy bezsta­rostného smíchu, jemné hihňání a ozvěna čeřené vody. Zřejmě si jej ani nevšimli.

Zmateně se na chvíli zastavil a znova si v duchu zopakoval celou tu překvapivou scénu. Něco mu tu nehrálo. Ty ženy, v tom si byl naprosto jist, byly občankami – drobné, štíhlé, ukázkové, tmavovlasé a dívčí postavy – standardní typ. Ale ten muž? Ta obrovská kadeřavá hříva? Občané nenosili dlouhé vlasy. A ještě k tomu zrzavé. A ani také nikdy neviděl tak mohutného, svalnatého občana. Nebo vousatého. Ale dočasný to také být nemohl. Phillips si nedokázal představit důvod, proč by se v Mohendžo-dáru měl objevit dočasný s tak anglosaským vzhledem. A pokud už ano, nebylo ani pomyšlení, aby dočasný takhle dováděl s občankami.

"Charlesi?"

Pohlédl před sebe. Belilala, ozářena sluneční svato­září, stála u východu z pasáže. "Charlesi," zopa­kovala, "zabloudils?"

"Jsem tady za tebou," odpověděl. "Už jdu."

"Kohos tam viděl?"

"Muže s vousy."

"S čím?"

"S vousy," řekl. "Zrzavými chlupy, rostoucími na tváři. Přemýšlím, kdo to může být."

"Nikoho takového neznám," odpověděla Belilala. "Jediným vousatým mužem, kterého znám, jsi ty. Ale tvé vousy jsou černé a denně si je holíš." Rozesmála se. "Pojď už! U bazénu vidím několik přátel."

Dohonil ji a ruku v ruce vyšli na dvůr. Okamžitě se u nich objevil číšník, drobný sloužící dočasný s plným tácem nápojů. Phillips jej odbyl mávnutím ruky a namířil si to k bazénu. Měl pocit, že je hrozně nahý. Představoval si, že odpočívající občané na něj upřeně hledí a studují jeho primitivní chlupaté tělo, jako kdyby byl nějakou mýtickou bestií, minótaurem nebo vlkodlakem, povolaným pro jejich zábavu. Belilala odplavala stranou, aby si s někým pohovořila a Phillips vklouzl do vody, celý šťastný, že skryje jeho nahotu. Voda byla hluboká, teplá, příjemná. Rychlý­mi silnými tempy přeplaval na druhou stranu.

Elegantně ležící občan na okraji bazénu jej obdařil úsměvem.

"Konečně jsi tady, Charlesi!" Char-less. Ty dvě slabiky. Někdo z Gioiny party, Stengard? Hawk? Nedokázal si vzpomenout. Všichni si byli tak podobni.

Nezávazně oplatil úsměv. Hledal něco, co by mohl říct a nakonec se otázal: "Jak dlouho tu jsi?"

"Už mnoho týdnů. Možná i měsíců. Je to ale nádherný úspěch, tohle město, viď Charlesi? Jak absolutní jednota nálady…tak naprostý výraz výji­mečné přímé estetiky…"

"Ano. Přímé, to je to pravé slovo," odpověděl Phillips vážně.

"Je to Gioin termín. Její názor. Jen jsem ji citoval."

Gioia. Bodlo jej to.

"Mluvil jsi teď někdy s Gioiou?"

"Přímo ne. Potkala ji Helena. Vzpomínáš si na Helenu, že?" Ukázal na dvě nahé ženy, stojící na cihlovém okraji bazénu, které uždibovaly maso a klevetily. Vypadaly jako dvojčata. "Tamhle je Hele­na. S tvou Belilalou." Aha, Helena. Takže by to měl být Hawk, řekl si Phillips, pokud ovšem v poslední době nedošlo k nějakým změnám.

"Jak je ta tvá Belilala sladká," řekl Hawk. "Gioia udělala dobře, že pro tebe vybrala právě ji."

Zase to zabolelo. Víc.

"Bylo to tak?" otázal se. "Gioia mně vybrala Beli­lalu?"

"To je přece samozřejmé," Hawk vypadal překva­peně. Bylo to zřejmě něco, co se nemuselo vysvětlovat. "Co sis myslel? Že Gioia prostě odejde a nechá tě opuštěného?"

"Asi ne. Gioia ne."

"Je velice citlivá, mírná, že?"

"Belilala? Ano, moc," řekl Phillips opatrně. "Nádherná žena, miláček. Ale já samozřejmě doufám, že se co nejdříve sejdu s Gioiou. Říká se, že je v Mohendžo-dáru skoro od otevření."

"Ano, byla tu."

"Byla?"

"Vždyť ji přece znáš," řekl Hawk lehce, "Samozřejmě, že odtud už zase odjela."

Phillips se k němu naklonil, "Samozřejmě," řekl. Napětím ochraptěl. "A kam vyrazila teď?"

"Myslím, že do Timbuktu. Nebo do New Chicaga. Už nevím. Říkala, že doufá, že stihne v Timbuktu slavnost uzavření. Ale pak musel Fenimon z něja­kého naléhavého důvodu do New Chicaga. Už nevím, jak se rozhodli." Hawk smutně mávl rukou. "Stejně je škoda, že opustila Mohendžo-dáro před příchodem nového hosta. Konečně, čas, který strávila s tebou byl pro ni tak přínosný, že i tenhle by jí mohl mnohé poskytnout. Tím jsem si jist."

Neznámý pojem v Phillipsově vědomí spustil poplašný signál.

"Host?" otázal se a natáhl hlavu k Hawkovi. "Jaké­ho hosta myslíš?"

"Ty ses s ním ještě nesetkal? Ach, jistě, vždyť jsi teprve přijel."

Phillips si olízl rty. "Asi jsem ho přesto viděl. Dlou­hé rusé vlasy? A stejná bradka?"

"Jo, to je on. Jmenuje se Willoughby. A je… čím to vlastně je? Viking, pirát nebo něco takového. Úžasná vitalita a síla. Zajímavá postava. Myslím si, že bychom měli mít o hodně víc hostů. Všichni souhlasí s tím, že jsou o hodně dokonalejší než dočasní. Rozho­vor s dočasným je víceméně rozhovorem se sebou samým, že? Není v pravém slova smyslu poučný. Ale host, někdo jako ten Willoughby nebo ty, Charlesi, může být skutečně velice poučný, host může změnit náš názor na skutečnost…"

"Odpusť," řekl Phillips, který ucítil zvýšený tep ve skráních. "Nemohli bychom se k tomuto rozhovoru vrátit později?" Opřel se rukama na rozehřátých cihlách a rychle se zvedl z bazénu. "Snad u večeře… nebo pak… ano?"

Když vcházel do zastřešené části budovy, zaschlo mu v hrdle a chyběl mu vzduch. Rychle minul síň a nahlédl do malé kabiny. Bradatý muž tam stále ještě byl. Seděl po prsa po­nořený ve vodě a každou paží objímal jednu ženu. Jeho oči v šeru intenzívně planuly. Náramně spokoje­ně se usmíval, zdálo se, že kypí živelností, sebejisto­tou a životní vervou.

Ať je tím, za koho jej považuji, modlil se Phillips. Příliš dlouho jsem mezi těmi lidmi byl sám.

"Mohu vstoupit?" otázal se.

"Jistěže, bratře!" zahulákal muž ve vaně. "Vstup při Bohu milém a děvku svou přiveď též. Místa, věru jest v této lázni dosti pro větší než naši kompanii!"

Tento mohutný křik v Phillipsově duši způsobil veliký nával radosti. Jak nádherný hlas dobrodruha! Jak bohatý, smyslný, jak naprosto neobčanský!

A ten zvláštní archaický způsob řeči! "Při Bohu milém, věru!" Co je to za jazyk? Jaký jiný než starý alžbětinský? Měl v sobě něco z Shakespearovy plynu­losti. A přízvuk – irský? Ne, nepříliš, byl anglický, ale takový, jaký Phillips v životě neslyšel.

Občané tak nemluví, ale host může.

Takže to byla pravda. Phillipsovi se ulevilo. Už nebude sám! Další relikt uplynulých časů… další tulák… druh v tomto chaosu, bratr v neštěstí…kama­rád na cestě, hozený bouří času dokonce dál než on.

Vousáč se srdečně usmál a pozval pohybem hlavy Phillipse dál: "Nu, přidej se k nám, přidej, chlape! Jak milé jest spatřiti opět poctivou anglickou tvář mezi všemi těmi Maury a portugalskými taškáři! Nu, což jsi učinil s děvkou svou? Děvek nikdy dosti není, che?"

Jeho síla a vitalita byly neuvěřitelné, takřka přehnané. Řval, křičel, ječel. Byl tak moc tím, čím měl být, že působil spíš dojmem postavy ze starého filmu o pirátech než čehokoli jiného. Tak přesný, tak opravdový, že až neskutečný. Přehrávající Angličan z alžbětinské éry, ukřičený mladý Falstaff bez břicha.

"Kdo jsi?" otázal se Phillips ochraptěle.

"Ha, jsemť Neda Willouhgbyho syn Francis, z Plymouthu. Posledně v službách Jejího Nejpro­testantečtějšího Veličenstva, nyní unesen silami nečistými a hozen mezi tyto Indy česnohlavé, či jak se zvou. A tys kdo?"

"Charles Phillips," na chvíli zaváhal, "z New Yorku."

"New York? Co to je za místo? Věru, chlape, místo takové mně známo není."

"Je to město v Americe."

"Město v Americe, jistě! A co to za kratochvíli?! V Americe, pravíš, ne na Měsíci nebo, náhodou jakou­si, na dně mořském?" Obrátil se k ženám. "Slyšely jste? Z města v Americe jest! S tváří pravého Angli­čana, ačkoli ne zvyků ani jazyka jeho! Město v Ameri­ce! Město! Na krev Pána našeho, co ještě uslyšímť?"

Phillips se zachvěl. Začal dostávat strach. Tento člověk možná chodil ulicemi Shakespearova Londý­na. Připíjel si s Marlowem, Essexem, Walterem Raleighem, viděl lodě španělské armády na kanálu. Phillipsova mysl to dokázala zvládnout jen s největší námahou. Podivný sen, jehož byl hrdinou, se stával ještě podivnějším. Zmalátněl jako plavec, unavený soubojem s příbojem. Horká, dusná atmosféra lázně ho připravovala o vědomí. Zmizely poslední pochyby. Nebyl jediným primitivem, jediným hostem, putu­jícím po padesátém století. Udělali další pokusy. Opřel se dlaněmi o zárubně dveří, aby získal rovno­váhu a otázal se: "Když jsi hovořil o Jejím Veli­čenstvu, měl jsi na mysli Alžbětu První, že?"

"Jistě, že Alžbětu! A že první, to se rozumí samo sebou, ačkoli proč dávat jí příjmí toto? Jen jedinou jest. První, a též Poslední, proto Bože ochraňuj ji, neboť není jiné."

Phillips jej bedlivě sledoval. Věděl, že musí být opatrný. Jediný chybný krok a ztratí veškeré naděje na to, že jej Willoughby bude brát vážně. Kolik meta­fyziky ten člověk může pochopit? Co může vědět, on nebo kdokoli jiný z jeho časů o minulosti, současnosti, budoucnosti a o tom, jak se dá z jednoho času přenést stejně lehce jak ze Surrey do Kentu? Tato idea vznikla ve dvacátém století, v nejlepším případě koncem století devatenáctého, fantastická myšlenka, již zřejmě ani nikdo nebral vážně, dokud Wells nevyslal svého poutníka časem a přikázal mu, aby pohlédl na zrudlé slunce pozemského soumraku. Willoughbyho svět byl světem protestantů a katolíků, králů a králo­ven, malých plachetnic, rapírů u boku, volských spře­žení, ale tento svět se Phillipsovi nezdál vzdálenější a cizejší než svět občanů a dočasných. Riziko, že jej Willoughby ani nezačne chápat, bylo veliké.

Jenže tento člověk a on byli přirozenými spojenci proti světu, který jim byl cizí. Phillips se rozhodl zariskovat.

"Alžběta První je královnou, jíž sloužíš," řekl. "Jednou bude v Anglii jiná panovnice tohoto jména. Vlastně už byla."

Willoughby potřásl hlavou jako rozpačitý lev.

"Druhá Alžběta, pravíš?"

"Druhá a úplně jiná než první. Za mnoho let po tvé Královně Panně. Bude vládnout v dobách, na něž ty myslíš jako na časy, které teprve přijdou. Vím to naprosto jistě."

Angličan se na něj zadíval a svraštil čelo.

"Ty vidíš do budoucnosti? Jsi tedy jasnovidcem? Nebo snad nekromantem? Jsi jedním z oněch démo­nů, kteří mne sem přinesli?"

"Vůbec ne," odpověděl Phillips klidně. "Jen stejně ztracená duše jako ty."

Vešel do místnůstky a přidřepl vedle vany. Obě občanky jej fascinovaně sledovaly. Nevšímal si jich a položil Willoughbymu otázku: "Víš ty vůbec, kde jsi?"

Angličan se naprosto trefně domníval, že jsou v Indii.

"Zdá se mi, že Maurové tito malí jsou původu indického."

Víc už z toho, co jej potkalo, nechápal. Nechápal, že již není v šestnáctém století. A, samozřejmě, vůbec nedokázal pochopit, že toto zvláštní ponuré cihlové město, v němž se ocitl, je hostem z daleko vzdá­lenějších dob, než on. Existuje vůbec, uvažoval Phillips, nějaký způsob, jímž by se mu to dalo vysvětlit?

Byl v Mohendžo-dáru teprve tři dny a myslel si, že jej sem odnesl čert.

"Přišli pro mne, když jsem spal," prohlásil, "i zajali mne oni sluhové Satanáše Mefistofela. Bůh jen ve své velikosti ví proč, a v jednom okamžení přenesli do tohoto vysušeného místa z Anglie, kdež jsem užíval odpočinutí v kruhu rodiny své a druhů svých. Bylť jsem v čase mezi výpravou jednou a druhou jaks jistě pochopil, očekávajíc Drakea a jeho korábu; zajisté je ti známo jméno přeslavného Francise Drakea. Při krvi Pána našeho, jaký to plavec! Měli jsme opětně vyraziti na Oceán, on i já, ale jsemť zde, na cizím místě…" Villoughby se naklonil k Phillipsovi a řekl: "Táži se tě, jasnovidče, kterak to býti může, že člověk usíná v Plymouthu a probouzí se v Indii? Zvláštní to jest, ne-li?"

"Přesně tak," odpověděl Phillips.

"Ten, ale, koho do kola pozvali, tančiti má, i kdyby jen skákal, že? Tak pravím já," ukázal na obě občanky. "I tak, bych potěšení nalezl v této zemi pohanské, zábavy vyhledávám u těchto mladic portu­galských."

"Portugalských?" podivil se Phillips.

"Ba, a kýmž ony býti mohou, ne-li Portugalkami? Nevládnou-li Portugalci tomuto pobřeží indickému? Pomysli, jsouť tu dva druhy lidí – černí a ti druzí, světlí, pánové a vládci, povalující se v lázni této. Indo­vé nejsou-li to, což tuším nejsou, pak tedy jedině Portugalci býti mohou."

Rozesmál se, přitáhl si obě ženy k sobě a začal rukama hníst jejich ňadra, jako kdyby to byla jablka na větvi.

"Copak nejste právě vy dvě malé, nahé, studu neznající papeženky Portugalkami?"

Zasmály se, ale nic neřekly.

"Ne," odpověděl Phillips. "Je to Indka, ale ne ta, kterou se domníváš znát. A tito lidé nejsou Portu­galci."

"Nejsou Portugalci?" otázal se Willoughby zmate­ně.

"Ne víc než ty nebo já. Jsem si tím naprosto jist."

Willoughby pohladil své vousy. "Přiznávám, že zdají se mi podivnými na Portugalce. Nezaslechl jsem od nich ni jediné slabiky jazyka portugalského, nazí se ukazují v této své lázni jako Adam a Eva, nic mi nebránili, že jsem jejich mladice sobě přivlastnil, což není zvykem Portugalců v rodných zemích. Sám Bůh ví. Než to pomyslel jsem sobě, že jest to Indie i že žijí tu na jinou způsobu…"

"Ne," zopakoval Phillips. "Říkám ti, že to nejsou ani Portugalci ani žádný jiný tobě známý evropský národ."

"Pověz mi tedy, kdož jsou lidé tito!"

Opatrně, opatrně, říkal si Phillips. Jen opatrně!

"Nebudeme se příliš mýlit, budeme-li je považovat za nějaký druh duchů," řekl, "nebo dokonce démonů či čarodějníků, kteří nás pomocí kouzel vytrhli z našich míst na světě," přestal, hledal způsob, jakým by se mohl s Willoughbym podělit (a který by Angli­čan dokázal i pochopit) o toto tajemství. Hluboce se nadechl. "Přenesli nás nejen přes moře, ale i přes léta. Byli jsme oba, ty i já, uneseni daleko do dnů, které teprve nastanou."

Willoughby na něj vrhl naprosto udivený pohled.

"Do dnů, které teprve nastanou? Čas, pravíš, ještě nezrozený? To nedokážu pochopit!"

"Pokus se tomu porozumět. Oba jsme trosečníky na stejném člunu, člověče! Ale nedokážeme si nijak pomoci, nedokážu-li ti to vysvětlit…"

Willoughby zakroutil hlavou a vykoktal: "Zajisté, ctný příteli, tvá slova považuji za čiré bláznovství. Dnešek jest dneškem, zítřek zase zítřkem jest. Může-li někdo způsobem jakýmsi přejít z jednoho v druhé než zítřek v dnešek se promění?"

"Nevím jak," odpověděl Phillips. Na Willoughbyho tváři bylo vidět rozpaky, bylo jasné, že Angličan jen velice mlhavě chápe to, co mu Phillips vysvětluje, chápe-li to vůbec. "Vím ale," pokračoval, "že svůj svět a všechno, co na něm bylo, zemřelo a odešlo a stejný osud potkal i můj svět, i když jsem se narodil čtyři sta let po tobě, v době druhé Alžběty."

Willoughby pohrdavě vypískl: "Čtyři sta…"

"Musíš mi věřit!"

"Ó ne, ne!"

"Taková je pravda. Tvá doba je pro ně pouhými dějinami. A tvá i má doba je dějinami pro ně – prasta­ré dějiny. Říkají nám hosté, ale ve skutečnosti jsme zajatci." Phillips cítil, že mu tato námaha způsobuje mdloby. Dobře si uvědomoval, jak bláznivě to všechno Willoughbymu zní. A i jemu to začínalo znít stejně. "Ukradli nás našim časům, v noci, jako cikáni."

"Styď se chlape! Blouzníš v horečkách!"

Phillips zakroutil hlavou. Vztáhl ruku a silně stiskl Willoughovo zápěstí. "Prosím tě, vyslechni mě!" Občanky se vážně dívaly, něco si šeptaly, zakrývaly si dlaněmi ústa a hihňaly se. "Otázej se jich!" vykřikl Phillips. "Donuť je, aby ti řekly, které je teď století! Myslíš si, že šestnácté? Zeptej se!"

"A kterépak býti může, ne-li šestnácté po Pánu našem Kristovi Ježíši?"

"Řeknou ti, že padesáté!"

Willoughby na něj pohlédl s politováním. "Člověče! Člověče, jak žalostný je stav tvůj! Zajisté jest století padesáté," rozesmál se. "A nyní slyš, bratře. Jest toliko jediná Alžběta, bezpečná na svém trůnu westminsterském. A tuto jest Indie, léta páně 1591. Ukradněmež Portugalcům těmto koráb jakýsi a rozje­deme se do Anglie i odtamdtud, dá-li Bůh, i do své Ameriky dostati se můžeš."

"Není žádná Anglie."

"Ach, jak můžeš praviti takového cos, nejsi-li bláznem?"

"Města a národy, které jsme znali, už nejsou. Tito lidé, Francisi, žijí jako čarodějové." Už není třeba si něco nalhávat, pomyslel si Phillips unaveně. Věděl, že prohrál. "Dokážou vyčarovat města z pradávných časů, budují je tady, a vůbec kde je napadne jen proto, aby uspokojili své rozmary, a když je přestanou bavit, zbourají je a postaví si nová. Víš, jaká jsou to města? Jen pět na celém světě! Egyptská Alexandrie, Timbuktu v Africe, New Chicago v Americe, veliké město v Číně – ty bys asi řekl Kitaji – a pak toto město, které se jmenuje Mohendžo-dáro a které je o hodně starší než Řecko, než Řím, než Babylon."

Willoughby klidně prohlásil: "Ne. Obyčejné nesmysly. Pravíš, že se nacházíme tuto v dalekém zítřku a pak zase, že v městě jakémsi z časů pradávných!"

"Jen vyčarovaném," odvětil zklamaně Phillips.

"Je to je obraz takového města, který tito lidé vytvo­řili pro vlastní zábavu. A my jsme tu ze stejného důvodu – ty i já, abychom je bavili. Jen bavili."

"Šílencem jsi naprostým."

"Pojď tedy se mnou. Pohovoř si s občany u velikého bazénu. Ptej se jich, který je teď rok, jak ses zde ocitl." Phillips opět uchopil Willoughbyho za ruku. "Musíme se spojit. Budeme-li spolupracovat, najdeme snad nějakou možnost, jak se z tohoto místa dostat…"

"Nech mne na pokoji, bratře."

"Snad…"

"Nech mne!" zařval Willoughby a vytrhl ruku. Jeho oči ztmavly vztekem. Zvedl se ve vaně, divokým zrakem přelétl lázeň, aby našel nějakou zbraň. Občanky couvly, i když se zdálo, že jsou fascinovány jeho nekontrolovatelným výbuchem. "Pryč s tebou! Nech mne na pokoji, šílenče jakýsi!"