Gilgameš v pustinách (Robert Silverberg)

Na horizontu tančily jedovatě zelené záblesky a jako břitva ostrý východní vítr bičoval plochou holou pustinu a zvedal mračna šedohnědého prachu. Gilgameš se zeširoka usmál. U Enlila, konečně pořádný vítr! Byl to vítr zabíjející lvy, vítr, jenž vysušuje vzduch a ničí. Když vane takový vítr – těžký, ostrý a žhavý –, znamená to, že lov bude úspěšný.

Napnul zrak, zahleděl se do dálky a vyhlížel svou dnešní kořist. Jeho luk, zhotovený z různých druhů prvotřídního dřeva, nebyl schopný napnout nikdo, kromě něj. Žádný muž nebyl schopen vypustit z něho svou rukou šíp, kromě něj a jeho milovaného, třikrát ztraceného přítele Enkida. Byl klidný a připravený. Tak pojďte, potvory! Pojďte si pro smrt! Zde stojí Gilgameš, král Uruku, a vy jste dnes nástrojem jeho zábavy!

Ostatní muži v této zemi, kteří vycházeli na lov, brali s sebou pušky, ta odporná zařízení, které přinesla Nová smrt, s velkým hlukem, ohněm a kouřem chrlícím smrt na velkou vzdálenost, brali si dokonce i smrtící lase­rové zbraně, z jejichž ohavných čumáků vylétá modrobílý plamen. Jak jsou všechny tyhle stroje na zabíjení zbabělé! Gilgamešovi se hnusily a stejně tak i většina jiných výmyslů Nové smrti, těch uhlazených a uspěchaných přivandrovalců do Pekla. Kdyby to šlo, nikdy by se jich ani nedotkl. Po celá tisíciletí, kdy žil v tomto podsvětí, nepoužil žádných jiných zbraní než těch, které poznal během svého prvního života: oštěp, kopí, dvojsečná sekera, lovecký luk a spolehlivý bronzový meč. V lovu těmito zbraněmi už získal značnou zručnost. Vyžadovaly vynaložení velkého úsilí a postoupení nema­lého rizika. Ale vždyť lov je přece souboj?! Pak to tak tedy musí být. Pokud by bylo účelem zabít svou kořist nejrychlejším, nejsnadnějším a nejbezpečnějším způsobem, je samozřejmě nejlepší prohánět se v bitevním stroji vysoko nad lovištěm, vrhat jaderné pumy, fuj, a v jediném zátahu zpustošit pět království překypujících bestiemi.

Věděl, že jsou tací, kteří jej kvůli takovým názorům považují za blázna. Třeba Caesar. Sebejistý, chladnokrevný Julius s paprskometem za opaskem a samopalem přes rameno. „Proč si to nepřipustíš?“ zeptal se jej jednou Caesar, míjející ve svém jeepu Gilgameše, který byl připraven vyrazit ven, do volné divočiny Pekla. „Všechno tvé lpění na šípech, oštěpech a kopích je jen čirá přetvářka. Už nežiješ ve starém Sumeru.“

Gilgameš si odplivl. „Lov s devítimilimetrovým automatem? Lov s granáty, kazetovými bombami a lasery? Tomu říkáš sport, Caesare?“

„Nazývám to přijetím reality. Ty nenávidíš technologii? V čem je rozdíl mezi užíváním luku a pušky? Pouze v technologii, Gilgameši. Je to něco jiné­ho, než kdybys zabíjel zvířata vlastníma holýma rukama.“

„Také to tak nedělám,“ odpověděl mu Gilgameš.

„Bah! Rozumím tvé hře. Ohromný, neohrabaný Gilgameš, jednoduchý, prostý a přerostlý hrdina doby bronzové! Příliš se přetvařuješ, kamaráde! Chceš zůstat neústupným barbarem s tvrdou palicí, neboť ti to umožňuje být sám při svém lovu a svých toulkách, a co ty hledáš, to opravdu chceš. Ale tajně uctíváš sám sebe, jako nadřazeného každému, kdo žil v méně kruté éře, než byla tvá vlastní. Hodláš obnovit staré zablácené cesty pradávné minulosti, že? Jestliže jsem tě správně přečetl, pak se snažíš ovládnout čas, vyčkávat se svým lukem a šípy v bezútěšné Pustině do té doby, než usoudíš, že nastala pravá chvíle na vzpouru, která ti umožní získat zde svrchovanou moc. Že je to tak, Gilgameši? Drží tě bláznivá představa svrhnout samotného Satana a touha vládnout nám všem. A pak budeme opět žít ve městech z bláta a vyškrabávat muří nožky do hliněných destiček, budeme zpátky na cestě, kterou jsme už prošli. Co říkáš?“

„Říkám, že to je všechno nesmysl, Caesare.“

„Ano? Tohle místo je plné králů, císařů, sultánů, faraónů, šáhů, prezi­dentů, diktátorů a jeden každý z nich chce opět být prvním. Jak se domnívám, nejsi výjimka.“

„V tom se tedy velmi pleteš.“

„Pochybuji. Obávám se, že věříš tomu, že jsi nejlepší z nás: ty, houževnatý bojovník, tvůrce cihel, stavitel ohromných chrámů a vznešených zdí, planoucí maják starého hercismu. Myslíš si, že jsme všichni ničemní, zdegenerovaní debilové a že ty jsi jediný opravdu ryzí muž. Ale jsi stejně domýšlivý a ambi­ciózní jako my všichni. Že je tomu tak? Jsi hlupák, Gilgameši, obrovský svalnatý hlupák!“

„Alespoň nejsem takový kluzký a lstivý had jako ty, Caesare. Jsi schopen si kvůli vlastnímu uspokojení nasadit paruku a sledovat ženské obřady.“

Caesara jako by se urážka ani nedotkla. „A tak uplynuly tři čtvrtiny tvého času zde v Podsvětí zabíjením stupidních monstrózních nestvůr a také tím, že jsi každého přesvědčoval, že se bráníš mít cokoli společného s moderními zbraněmi, i když tomu tak není. Neoklameš mě! Tvou ctností není, že odmí­táš zabíjet slušnou dvojhlavňovkou 0.47 Rigby. Možná je to chlouba intelektu, ale daleko spíše lenost. Když jsi kdoví před kolika tisíci lety vyrůstal, luk se právě stával zbraní. Máš ho rád, neboť jej důvěrně znáš. Ale jakou řečí teď mluvíš, co? Je to tvé těžkopádné eufratské blábolení? Ne, vypadá to jako angličtina, viď? Vyrůstal jsi i s angličtinou, Gilgameši? Když jsi dospíval, jezdil jsi také v jeepu? Zřejmě ti některé z nových způsobů vyhovují.“

Gilgameš pokrčil rameny. „Mluvím s tebou anglicky, protože tenhle jazyk se tu teď používá. V duchu mluvím svou starou mateřštinou, Caesare. Srdcem jsem ještě stále Gilgameš z Uruku a budu lovit tak, jak lovím.“

„Uruk se dávno rozpadl v prach. Tohle je posmrtný život, kamaráde. Jsme zde už dlouho. A jestli se nepletu, budeme tu, na tomhle místě, i po všechny budoucí věky. Noví lidé sem stále přinášejí nové nápady a ty není možné ignorovat. Co to máš na ruce, Gilgameši? Nejsou to snad náramkové hodinky? Určitě digitální, že?“

„Budu lovit stejně jako dosud,“ zopakoval Gilgameš. „Když lovíš puškou, není v tom sport. Není to důstojné.“

Caesar potřásl hlavou. „Nikdy jsem nepochopil lov pro zábavu. Ano, zabití několika jelenů nebo jednoho či dvou kanců, když táboříš v nějakém ponurém galském lese a tví muži chtějí maso. Ale lov ze záliby? Vraždění ohyzdných zvířat, která ani nejsou jedlá? U Apollóna, to je podle mne nesmyslné!“

„Jak pro koho.“

„Ale když už musíš lovit, tvé zdráhání použít spolehlivou kulovnici…“

„Nikdy mne nepřesvědčíš!“

„Ne,“ povzdechl si Caesar. „Zdá se, že to nedokážu. Dobře vím, že se přu s reakcionářem.“

„Reakcionářem! V mé době mě považovali za radikála,“ ohradil se Gilgameš. „Když jsem byl králem v Uruku…“

„Právě,“ potvrdil s úsměvem Caesar. „Králem v Uruku. Existoval někdy král, který by nebyl zpátečnický? Vložil sis na hlavu korunu a to ti pomátlo mozek. Třikrát mi Antonius nabízel korunu, Gilgameši, třikrát, a…“

„… a ty jsi třikrát odmítl, je to tak. To vše vím. Toto byla ctižádost? Ty si myslíš, že jsi měl moc i bez tohoto symbolu. Kdo tě zklamal, Caesare? Brutus ne, jak jsem slyšel. Brutus řekl, že jsi ctižádostivý. A Brutus…“

To ho vydráždilo. „Proklatě, neříkej to!“

„… byl čestný muž,“ dokončil Gilgameš, potěšený Caesarovou porážkou.

„Říká se, že tohle je místo trápení,“ řekl Gilgameš klidně. „Pokud je tím trápením pravda, nezbývá ti nic jiného, než spolknout povídání druhých. Ponech mne svým lukům a šípům, Caesare, a vrať se ke svému jeepu a svým nízkým pletkám. Ano, jsem blázen a reakcionář. Ale ty o lovu nic nevíš. Nikdy mi v ničem nerozumíš.“

Tohle vše se odehrálo před jedním, dvěma nebo pěti lety – ať už s náramkovými hodinkami či bez nich, v Pekle se směr toku času nedodržo­val, zde nikdy nevykouklo z nebe nehybné ozdravující oko Ráje – a teď byl Gilgameš daleko od Caesara a všech jeho oblíbenců, daleko od rušného centra Pekla a takových únavných měšťáků, jako byl Caesar, Alexandr, Napoleon a ten podlý malý chlápek Guevara, kteří se dokonce i tady honí za mocí.

Ať se ženou, když se jim chce, ty nové odpadky posledních dnů. Jednoho dne mohou dostat rozum – a co by koneckonců bylo smyslem tohoto místa, když ne právě tohle?

Gilgameš raději odešel. Neklidný odpočinek těchto padlých císařů, králů, faraónů a šáhů pociťoval jako toužebné znovunastolení pekla v jeho nejvlastnější podobě. Caesar se mýlil v Gilgamešových tužbách stejně jako v důvodech, které vedly k jeho lpění na starých loveckých nástrojích. Daleko odtamtud, v Pustině, v pusté mrazivé periférii Pekla, Gilgameš doufal najít klid. To bylo vše, co nyní chtěl: klid. Kdysi toho chtěl daleko víc, ale to už bylo dávno.

V řídkém porostu se něco pohnulo.

Že by lev?

Ne, uvědomil si Gilgameš. V Pekle žádní lvi nejsou, jen cizí nezemské bestie. Odporné chlupaté potvory, s rozpláclým čumákem, mnoha nohama a kalnýma zhoubnýma očima, hladká lesklá stvoření s tvářemi žen a těly zmrzačených psů, a další – horší, mnohem horší. Některé z příšer měly kožo­vitá křídla, jiné byly vyzbrojeny ocasy ostrými jako trn škorpióna, další měly takový chřtán, že když jej rozevřely, mohly zhltnout slona. Gilgameš věděl, že všechna ta stvoření jsou nějakým druhem démonů. Nevšímal si toho. Lov byl lov, kořist byla kořist. V zápalu boje bylo jedno, o koho jde. To by ten flou­tek Caesar nikdy nepochopil.

Gilgameš vyňal šíp z toulce, lehce jej založil do luku a vyčkával.