Mozaika Parsifal (Robert Ludlum)

8

Z oblohy asi padesát kilometrů severně od letiště v Palombara Sabina se snášelo neoznačené letadlo. Mířilo z Bruselu a pečlivě se vyhýbalo všem vojenským i civilním vzdušným trasám; ke svému cíli se přibližovalo v takové výšce a takovou rychlostí, že téměř nebylo možné je zpozorovat. Objevilo se sice na obrazovkách radarů protivzdušné obrany, ovšem i s tím se počítalo: světelný bod se rozsvítil a zase zmizel, aniž by to někdo komentoval nebo se na něco ptal. Až přistane v Palombaře, vystoupí z něj muž, který tajně nasedl v Bruselu ve tři hodiny ráno místního času - muž beze jména, známý pouze pod označením Apač. Tento člověk, stejně jako mnoho jemu podobných, nemohl riskovat celní a pasové formality: jistě, vzhled i jméno je možné změnit; jenže všechna místa, kde se tak děje, jsou pod bdělým dohledem lidí, kteří vědí, co hledat, a jejichž paměi funguje jako pevný disk počítače. Pro Apače a jemu podobné byl prostě takový způsob cestování spíše normou než co jiného.

Pilot snížil tah motorů a naváděl letoun nad lesy směrem k letišti. Přistávací dráha byla skoro dva kilometry dlouhá, se zakamuflážovanými hangáry a kontrolní věží: když na ni dosedla kola podvozku a malou kabinu zaplnil řev zpětného tahu motorů, mladý pilot se na sedadle otočil a zavolal na zrzavého muže ve středních letech, který seděl za ním.

„Tak jsme tady, Indiáne! Můžete si vyndat luk a šípy.“

„Velice vtipné,“ poznamenal Ogilvie a rozepnul si bezpečnostní pás. Podíval se na hodinky. „Kolik je hodin? Mám ještě washingtonský čas.“

„Pět padesát sedm. Jste pozadu o šest hodin. Máte ještě půlnoc, kdežto tady je skoro ráno. V kanceláři vás už čekají, takže doufám, že jste se trochu vyspal.“

„Tak akorát. Převoz je připravený?“

„Rovnou do náčelníkova wigwamu na Via Vittorio.“

„Hm. To jako na vyslanectví?“

„Přesně tak. Jste zvláštní zásilka k přímému dodání rovnou z Bruselu.“

„Chyba. Na vyslanectví zapomeňte.“

„Máme svoje rozkazy.“

„Dávám vám jiné.“

Ogilvie vstoupil do malé kanceláře ve služební budově, která byla vyhrazena pro cestující jeho druhu. Byl tu jen nejnutnější nábytek a okna chyběla vůbec; naproti tomu zde měl k dispozici dva telefonní přístroje, oba trvale napojené na šifrovací zařízení. Venku na chodbě hlídkovali tři nenápadní muži oblečení do pracovních kombinéz, pod nimiž se skrývaly zbraně: kdyby se nějaká neznámá osoba pokusila cestujícího napadnout nebo kdyby to nedejbože vypadalo, že má u sebé fotoaparát, bez váhání by zbraně vytáhli a v případě nutnosti i použili. Tato opatření byla výsledkem zvláštních dohod mezi neznámými zástupci obou zúčastněných vlád, jejichž zájmy přesahovaly rámec obvyklé tajné spolupráce: zkrátka a dobře, bez nich by to nešlo. Vlády na celém světě se cítily ohrožené zvenčí i zevnitř, od levicových i pravicových fanatiků, jejichž jediným cílem bylo narušovat stávající stav. Hnacím motorem fanatismu byly vždycky senzace, bombasticky inzerované podvracení normální činnosti, a proto osoby, které měly proti extrémistům bojovat, musely do země přijíždět tajně. Předpokládalo se, že Palombarou procházejí právě takoví strážci pořádku, a dnešní cestující skutečně věřil, že jím je. Jestliže se mu nepodaří najít jednoho šíleného agenta, nebezpečného paranoika, který měl v hlavě informace o tisíci tajných operací za posledních šestnáct let, mohly by padnout dohody a agenturní sítě po celé Evropě. Informátoři by zmizeli a nové by ani nenapadlo se objevit. Prostě, Michaela Havelocka bylo třeba vyhledat a odvézt s sebou - žádný terorista by nemohl napáchat víc škody néž on.

Ogilvie došel ke stolu, zvedl telefon po své levici (byl černý, což znamenalo, že se používá pro místní hovory) a vytočil číslo, které měl naučené zpaměti. O dvanáct vteřin později se ozval ospalý hlas podplukovníka Lawrence Baylora Browna.

„Haló, Brown.“

„Baylor Brown?“

„To je Apač?“

„Jo. Jsem v Palombaře. Víte něco?“

„Ani ň. A to jsem po celém Římě rozeslal stopaře. Nepřišli na nic.“

„Cože jste?“

„Poslal stopaře. Každý, koho můžeme zaplatit nebo kdo je nám zavázaný -“

„Sakra, odvolejte je! Co vás to k čertu napadlo?“

„Hele, kámo, klídek. Vypadá to, že si nebudeme rozumět.“

„To je mi úplně fuk! Tady máte co dělat s tajnou službou a on je chytrej jak zmije, kámo. Jakmile zjistí, že po něm jdete, řekne si, že jste porušili pravidla hry - a on na to přijde. A pak udeří. Ježíšikriste, copak si myslíte, že se ho nikdo nikdy nesnažil vystopovat?``

„A vy si myslíte,.že ty moje stopaře zná?“ kontroval Baylor rozzlobeně.

„Radši si promluvíme.“

„Tak přijeďte sem.“

„Další věc,“ pravil Ogilvie. „Velvyslanectví nepadá v úvahu.“

„Jak to?“

„Jeden důvod je, že by mohl stát v okně naproti přes ulici.“

„No a co?“

„Ví, že bych se nikdy neměl na velvyslanectví ukázat. Na každý vchod míří jedna kamera KGB a jsou v provozu celý den.“

„Vždyť ani neví, že jste tady.“

„Bude to vědět, až mu to řeknete.“

„Jak vás mám ohlásit?“ zeptal se důstojník podrážděně.

„Stačí Apač.“

„To mu něco řekne?“

„Určitě.“

„Mně to nic neříká.“

„Taky nemusí.“

„My se určitě neshodneme.“

„To je mi líto.“

„Když teda nechcete sem, kde se sejdeme?“

„V zahradách Borghese. Najdu vás.“

„To bude lepši, než kdybych já měl hledat vás.“

„Mýlíte se, Baylore.“

„V tomhle?!“

„Ne. Myslím, že se nakonec shodneme.“ Ogilvie se na chvíli odmlčel. „Od teďka za dvě hodiny. Do té doby se s vámi objekt možná spojí.“

„Za dvě hodiny.“

„A Baylore!“

„Ano?“

„Odvolejte ty svoje zatracený stopaře, kámo.“

Březen se k zahradám Borghese nezachoval právě přívětivě. Ačkoli byla římská zima tradičně mírná, vzduch byl stále ještě chladný a nedovoloval tak vykvést keřům a stromům, které na jaře a v létě vytvářely obrazce plné zářivých barev. Cestičky pod vysokými borovicemi vedoucí k velkému muzeu vypadaly špinavě a borovicové jehličí se tvářilo unaveně a ospale. Lavičky podél pěšin pokrýval prach, jako by se přes park Villa Borghese natáhla průhledná plastiková vrstva: dubnové deště ji sice smyjí, jenže zatím tu vládla březnová mrtvolnost.

Ogilvie stál za tlustým kmenem starého dubu na kraji parku za muzeem. Bylo ještě příliš brzo, a tak se zahradou procházelo jen pár studentů a ještě méně turistů, kteří se potulovali po pěšinkách a čekali, až stráže otevřou vrata vedoucí k pokladům Casino Borghese. Bývalý agent, který se na okamžik vrátil zpět do terénu, pohlédl na hodinky a nazlobeně se zamračil: bylo za dvacet minut devět. Důstojník vojenské rozvědky se opozdil o víc než půl hodiny a Ogilvie se zlobil stejnou měrou na něj i na sebe. Jak se mu snažil rozmluvit schůzku na velvyslanectví a dát jasně najevo, kdo tu velí, nevěnoval dost pozornosti výběru místa setkání, takže volil nešťastně. A podplukovník na to jistě přišel, možná právě to ho zdrželo. V tuto dobu vládl v zahradách Borghese příliš velký klid, bylo tu příliš málo lidí a mnoho tmavých koutů, odkud by je mohl kdokoli pozorovat a zachytit každé jejich slovo. Ogilvie se tiše proklínal, rozhodně se tím jako velitel operace moc dobře neuvedl. Atašé musel určitě jet oklikami, často měnit auta a přitom bedlivě pozorovat přístroje, jestli neodhalí nějaké odposlouchávací zařízení. Kameramani KGB byli na hlídaní amerického velvyslanectví dobře vycvičeni a podplukovník se tím pádem nacházel ve značně nepříjemné situaci - díky podivné postavě z Washingtonu s krycím jménem Apač. Znělo to, jako by ho k tomu inspirovala reklama na ovesné vločky.

Jistě, bylo to zvláštní krycí jméno, ale jeho použití nebylo zdaleka tak nesmyslné, jak by se móhlo zdát. Před sedmi lety měli v Istanbulu dva tajní agenti s krycími jmény Apač a Navaho zabránit KGB ve spáchání jedné vraždy; nepovedlo se jim to a k dovršení smůly padl Navaho ve čtyři ráno do léčky na opuštěné ulici. Dvě skupiny střelců KGB ho sevřely do kleští a nebyl by z toho vyvázl živý, kdyby se na poslední chvíli nepřiřítil Apač v ukradeném autě, nezastavil o kus dál na pěší zóně a nezařval na svého kolegu, aby nasedl, jestli je mu život milý. Ogilvie pak prorazil palebnou přehradu, což ho stálo škrábanec na spánku a dva zásahy do pravé ruky. Muž, který si před sedmi lety říkal Navaho, by na Apače neměl jen tak snadno zapomenout - bez jeho pomoci by Michael Havelock tehdy v Istanbulu zahynul. Ogilvie počítal s tím, že mu paměť slouží dobře.

Křup. Otočil se: uviděl černou ruku, téměř zakrývající černou tvář s velkýma očima. Baylor dvakrát ostře zavrtěl hlavou a přitiskl si na ústa ukazováček. Pak se pomalu přiblížil a odtáhl Ogilvieho pod dub, načež ukázal směrem na jih, ke vchodu do muzea. Asi čtyřicet metrů od nich tam postával muž v tmavém obleku a nejistě se rozhlížel; z dálky se ozvalo trojí zatroubení automobilu a zvuk startovaného motoru. Muž vylekaně nadskočil a rozběhl se po zvuku, až zmizel za východní zdí parku.

„Pitomé místo,“ prohodil podplukovník s pohledem na hodinky.

„To troubili vaši?“ chtěl vědět Ogilvie.

„Stáli u brány Veneto - dost blízko, aby je bylo slyšet. O nic jiného nešlo.“

„Je mi líto,“ pronesl bývalý agent pomalu. „Už jsem tu dlouho nebyl. Takové chyby většinou nedělám. Co já pamatuju, vždycky tu bylo nabito.“

„Jen klid. Nemám pocit, že to byla chyba.“

„Nechte toho. Soucit nepotřebuju.“

„Nechápete. Do vašich citů mi nic není. Předtím mě nikdy KGB nesledovala - nebo jsem o tom aspoň nevěděl. Proč právě teď?“

Ogilvie se usmál: koneckonců, velel tu on.

„Odvolat stopaře. Myslím, že jsem vám to už říkal.“

Černý důstojník chvíli mlčel.

„To bych tady skončil,“ pronesl nakonec.

„Možná.“

„Žádné možná. Určitě. Stejně už jsem dohrál - proto jsem taky přišel pozdě.“

„Spojil se s vámi.“

„S plnou parádou. Jsem první, kdo půjde z kola ven. Přilepil se té Karasové na paty a sledoval ji až do Civitavecchie - odtamtud odplula, ovšem neřekl mi, na které lodi a kam. Nastražili tam na něj past, jenže on je prokoukl a obrátil ji proti nim. Dostal do rukou organizátora - jednoho malého prostředníka z přístavu - a dostal z něj něco - nebo si to aspoň mysli - co ho rozpálilo doběla.“

„Co to je?“

„Dvojí naprogramování. Stejná taktika, jakou použili na něj. Poštvali jsme ji proti němu.“

„Jak?“

„Někdo ji přesvědčil, že přešel k Sovětům a že ji chce zabit.“

„Pěkná pitomost.“

„Jenom opakuju, co mi říkal - a co řekli jemu. Konečně, zní to logicky. Hodně by se tím vysvětlilo. KGB má ve svých službách pár sakra dobrých herců, takže jí mohli nabulíkovat, co chtěli. Byla by to dobrá strategie - on ze hry a ona na útěku - jak zneškodnit vysoce výkonnou dvojici.“

„Chci říct, že celá ta záležitost je pitomost,“ zdůraznil Ogilvie. „Žádná Jana Karasová neexistuje - zabili ji na pláži Montebello na Costa Brava. A patřila ke KGB - lépe řečeno k VKR. Tak to bylo, a s tím nikdo nehne. Jenže o to ani nejde. Důležité je, že je po smrti.“

„On tomu nevěří a když s ním mluvíte, přestanete tomu věřit sám. Já tomu taky přestávám věřit.“

„Havelock věří tomu, čemu věřit chce nebo musí. Slyšel jsem, jak tomu říkají doktoři - zkrátka a dobře, má o kolečko míň. Tu a tam si uvědomí, co se doopravdy děje; ale jinak je blázen.“

„Mluví zatraceně přesvědčivě.“

„Protože nelže, v tom to je. Viděl to, co viděl.“

„Právě tohle tvrdí.“

„Jenže vidět to nemohl, a o to tu jde taky. Má halucinace. Nevidí očima, ale hlavou, a ta není v pořádku.“

„Taky mluvíte přesvědčivě.“

„Protože nelžu a mám hlavu v pořádku.“ Ogilvie vytáhl z kapsy balíček cigaret, strčil si jednu do úst a žapálil ji stařičkým zapalovačem. „To jsou fakta, podplukovníku. Ještě zbývá zaplnit nějaké to prázdné místo, ovšem jinak to platí. Havelocka musíme chytit.“

„To nebude tak snadné. Třeba má halucinace, jenže ani tak to není žádný amatér. Ostatně, vydržel v terénu šestnáct let. Je chytrý a umí se bránit.“

„To víme. Mimochodem, řekl jste mu, že jsem tady?“

„Řekl jsem mu, že přijel člověk jménem Apač.“ Armádní důstojník se odmlčel.

„No a?“

„Nelíbilo se mu to. Proč zrovna vy?“

„Proč ne?“

„Nevím. Třeba vás nemá rád.“

„Je mi zavázaný.“

„Možná právě proto.“

„Copak - jste psycholog, nebo snad právník?“

„Ode všeho trochu,“ opáčil podplukovník.

„Vy ne?“

„Teď jsem jenom naštvaný. Co tím chcete ksakru říct?“

„Jak na vás Havelock reagoval. ,Takže poslali Pistolníka,` povídá. To je vaše další krycí jméno?“

„Ne. Jenom blbý vtip“

„Nemluvil zrovna pobaveně. V poledne vám zavolá instrukce.“

„Na velvyslanectví?“

„Ne. Mám si najmout pokoj v Excelsioru. Máte tam jít se mnou a vzít si telefon.“

„Ten parchant,“ procedil Ogilvie mezi zuby. Copak - nějaký problém?“

„Bude vědět, kde jsem, ale já nebudu mít ani páru, kde je on. Může mě sledovat a já ho přitom neuvidím.“

„Co na tom? Máte se přece setkat, abyste ho chytil.“

„Nechci vás urazit, podplukovníku, ale jste v tomhle oboru zelenáč. Tlačí mě ke zdi.“

„Jak to?“

„Budu potřebovat dva muže - nejlíp Italy a pokud možno co nejmíň nápadné - aby mě sledovali, až odejdu z hotelu.“

„Proč?“ .

„Protože on by mohl dostat mě,“ pronesl bývalý agent zamyšleně. „Zezadu. Na nacpaném chodníku. Zná všechny fígle. Chlápek se skácí na ulici a přítel mu pomůže do auta, které naštěstí stojí nedaleko. Oba jsou Američani, nic zvláštního na tom není.“

„Jenom v případě, že s vámi nebudu já. Protože funguju jako spojka, neměl by proti tomu nic mít.“

„Vážně jste zelenáč. Okamžitě by se rozletěl do Káhiry nebo bůhvíkam. A kdybyste se mě snažil nespustit z očí, přišel by na vás. Nechci vás -“

„…urazit, jistě. Má to svoje minus. Seženu vám ty dva.“ Důstojník se na okamžik zamyslel a pak dodal: „Nebudou to dva muži. Muž a žena budou vypadat líp.“

„Dobře. Má to něco do sebe, podplukovníku.“

„Taky mám jedno doporučení, které ovšem popřu, kdyby mi ho pak někdo chtěl připisovat. A soudě podle vaší přezdívky Pistolník, klidně bych mohl tvrdit, že jsem ho slyšel od vás.“

„Nemůžu se dočkat.“

„Zodpovídám tady za pěkně rozlehlou oblast. Práce pro vládu a pro Pentagon se občas prolínají, tomu se nedá zabránit - tuhle potřebuju službičku já, tamhle někdo jiňý, a kruh zúčastněných lidí je pořád širší a širší, i když se často neznáme ani od viděni.“

„Nerad se opakuju,“ přerušil ho Ogilvie, „ale co tím ksakru chcete říct?“

„Mám spoustu známých - lidí, co mi věří. Kdybych musel odejít, byl bych pochopitelně nerad, kdyby tím agentura utrpěla, a samozřejmě, kdyby tihle mí známí přišli k úhoně. Havelock by jim mohl pořádně ublížit. Dělal v Itálii, na Jadranu, v Ligurském moři, od Terstu přes hranice a po celém severním pobřeží až k Gibraltaru. Mohl by vyprovokovat odvetné akce - a já si nemyslím, že nějaký praštěný agent na odpočinku za to stojí.“

„Taky si to nemyslím.“

„Tak ho odstraňte. Myslím úplně.“

„Něco takového jste ode mě skutečně slyšet nemohl.“

„Takže to slyším teď?“

Muž z Washingtonu chvíli mlčel a pak odpověděl: „Ne.“

„Proč ne?“

„Protože takový čin by mohl mít nepříjemné následky.“

„To není možné. Na to neměl čas.“

„To nevíte. Jestli mu to šíbe už od Costa Brava, nikdo nemá ponětí, kde všude mohl ulít materiály, a jaké. Mohl je nechat aspoň v deseti zemích - a s nimi instrukce, že je mají zveřejnit, pokud nepřijde na dohodnuté schůzky. Během posledních šesti týdnů byl v Londýně, Amsterdamu, Paříži, v Aténách a Římě. Proč? Proč zrovna tam? Mohl si vybrat jakákoli místa na světě, ale ne, on jede zrovna tam, kde předtím pracoval. Mohl to dělat schválně.“

„Spíš je to náhoda. Znal to tam, navíc byl už ze hry venku a cítil se v bezpečí.“

„Třeba, a třeba ne.“

„Stejně to nechápu. Když ho chytíte, stejně na ty schůzky nedorazí.“

„Jsou jisté možnosti...“

„Aha, kliniky. Laboratoře a doktoři s injekcemi, co člověku rozvážou jazyk?“

„Právě.“

„Podle mě se pletete. Nevím, jestli Karasovou skutečně viděl, ale ať už viděl cokoli - ať se stalo cokoli - muselo se to stát během posledních čtyřiadvaceti hodin. Neměl čas něco zařizovat. Může tvrdit, že měl, jenže to není pravda.“

„To je jen váš názor, nebo jste jasnovidec?“

„Ani jedno. To je fakt. Mluvil jsem s člověkem v šoku, s někým, kdo právě zažil něco, z čeho se mu protočily panenky mimochodem, takhle to sám popsal. Tady nešlo o nějakou halucinaci, prostě se to stalo. Když mluvíte o něčem, co mohl provést - o nějakých uložených dokumentech a tak - říkáte jen to, co jsem vám řekl já, protože on to pověděl mně. Spekuloval s tím, co mohl udělat, a ne s tím, co skutečně udělal. A to je sakra rozdíl, pane stratégu.“

„Kvůli tomu chcete jeho hlavu?“

„Chci, aby o ni nepřišla spousta jiných.“

„To je i v našem zájmu. A proto jsem tady.“

„Takže vy ho dokážete přivést zpátky živého,“ ušklíbl se Baylor.

„Hrdinný kapitán Korkorán.“

„To přece stačí.“

„Ne. Co když vám to nevyjde? Co když vám uteče?“

„Neuteče.“

„Je to jen váš názor, nebo jste jasnovidec?“

„Je to fakt.“

„Ne. Pouhý předpoklad a navíc rizikový faktor, na který se nemůžu spoléhat.“

„Budete muset, vojáku. Mluví k vám velitel.“

„Tak vám to vysvětlím po lopatě, civilisto. S velením na mě nechoďte. Málem jsem si ošoupal nohy až k tomu svýmu černýmu zadku, abych se v týhle bílý armádě - nahoře bílý, vespod černý - k něčemu dostal. A teď na mě přijde tajnej agent s krycím jménem jako z…“

„…reklamy na ovesný vločky,“ nadhodil Ogilvie.

„To jste se trefil. Ovesný vločky. Prostě, žádný pořádný jméno, žádná funkce, se kterou bych se moh' ohánět, kdybych se dostal do průšvihu, jenom bublina z kreslenýho seriálu. Když vybouchnete a Havelock vezme roha, na odstřel půjdu já - černá huba to zbabrala, celá síť je v hajzlu. Vyhoďte ho z kola ven.“

„Vy hajzle pokrytecká,“ vyjel muž z Washingtonu zhnuseně. „Vám jde jen o to, jak si zachránit krk!“

„Mám k tomu spoustu důvodů, moc nevinných na to, abyste je pochopil. A takových jako já bude víc... Ať se v tomhle městě vrtnete kam chcete, narazíte na mě. Když ho dostanete po svým, fajn. Odvezu vás do Palombary a posadím do letadla s děkovným dopisem v latině. Ale jestli vám to nevyjde, oddělám si ho sám.“

„A to mi říká někdo, kdo tomu jeho příběhu uvěřil a který za něj orodoval.“

„Já za něj neorodoval, já jsem to jenom hlásil. A je úplně jedno, jestli mu věřím nebo ne. Ohrožuje mě, moji funkci tady v Římě a valnou většinu sítě, kterou jsem vytvořil na rozkaz svojí vlády a za peníze daňových poplatníků.“ Podplukovník se zarazil a usmál se. „To mi stačí k tomu, abych zmáčkl spoušť.“

„Vy se dostanete daleko.“

„To taky chci, ale musím něco ukázat.“

Ogilvie odstoupil od stromu a zadíval se směrem ke spícím keřům vzadu. Když promluvil, zněl jeho hlas vyrovnaně.

„Mohl bych vás postrádat, víte. Třeba i zabít, kdyby na to přišlo.“

„Dobře,“ souhlasil důstojník. „Zapomenu na ten Excelsior. Objednáte si pokoj na moje jméno a až Havelock zavolá, budete předstírat, že jsem to já. Čeká, že tam budu, potvrdím, že jste tady, ví, že mi na tom záleží. A mimochodem, až s ním budete mluvit, nesnažte se mluvit moc jako negr. Jsem absolvent Oxfordu, ročník '71.“

Agent se otočil. „Jste taky něco jinýho. Můžu vás dostat před vojenský soud. Přímé neuposlechnutí rozkazu.“

„Při rozhovoru, který se nikdy nekonal? Nebo snad konal, a já jen po vojensku hodnotil situaci? Subjekt nepovažoval kontakt za přijatelný - potřebujeme do Říma někoho jiného. Co vy na to, Pistolníku?“

Ogilvie mlčel asi minutu; zahodil cigaretu a zašlápl ji.

„Máte talent, podplukovníku,“ prohlásil nakonec. „Potřebuju vás.“

„Chcete ho přece dostat, no ne?“

„Jasně.“

„Myslel jsem si to. Poznal jsem vám to na hlase. Jenže jsem si to potřeboval ověřit, pane stratégu. Považujte mě prostě za pojištění, které nechcete platit, ale váš účetní si postavil hlavu. Když na to dojde, nic není ztraceno. Můžu si to obhájit líp než kdokoli v celým Washingtonu: jsem jediný, kdo s ním mluvil a vím, co udělal a co ne.“

„Za chvíli třeba zjistíte, že jste se mýlil.“

„Risknu to. Tak jsem si jistý.“

„Nemusíte být. Na vás ani nedojde, protože mi neupláchne.“

„To rád slyším. Kromě toho párku, co se vám pověsí na paty až vyjdete z hotelu, potřebujete ještě něco?“

„Nic. Všechno mám s sebou.“

„Co mu chcete napovídat?“

„To, co chce slyšet.“

„Co použijete?“

„Zkušenosti. Jak jste to zařídil s tím pokojem?“

„Objednal jsem ho před tři čtvrtě hodinou,“ opáčil Baylor. „Akorát to není pokoj, ale apartmá, takže má dva telefony. Jenom pro případ, kdybyste se mě snažil doběhnout s místem schůzky. Poslechnu si ho taky.“

„Tlačíte mě do kouta, synku.“

„Co se dá dělat. Podívejte se na to z mýho pohledu: dneska večer odletíte do Washingtonu, ať už s ním, nebo bez něho, ale v každým případě vám nic nehrozí. Když ho dostanete, všechno v pořádku. Když ne, přeberu to já. V Pentagonu na mě dají - za těchhle okolností to bude ,nouzové řešení`, a tudíž přijatelné pro všechny strany.“

„Vyznáte se, co?“

„Dost. Tak se vraťte do ráje, pane stratégu, a užívejte si radosti papaláše. Pronášejte si moudrosti a terén nechte na nás. Bude se vám žít líp.“

Ogilvie ovládl tik, který mu už už hrozil zkroutit tvář; ucítil, jak mu z hrudního koše vystřeluje do krku prudká bolest. Sílila a každý den se dostala o kus dál - posel nevyhnutelného.

„Díky za radu,“ pravil.