Tunel do nebes

5. Nova

Jackův úkryt byl pod kolmým útesem u potoka, u kterého byl Rod okraden. V tomto místě útesy ohraničovaly malé údolí a potok se točil mezi nízkými naplavenými břehy. Jeskyně byla vytvořena převislým vápencem, který zastřešoval místo vymleté v útesu vodou. Stěna pod ním bula příliš prudká na to, aby se po ní dalo vyšplhat, vápencový převis ji chránil shora a voda tekla těsně kolem paty skály. Jediná cesta vedla proti proudu, kde se dala skála slézt a pak traverzovat k jeskyni.

Vyšplhali opatrně nahoru na útes, protáhli se pod nízkým převisem, který byl na vrcholu, a vkročili na břidlicovou plošinu. Místnost byla otevřená z jedné strany, docela široká i dlouhá, ale vzadu vysoká jen metr, takže postavit se dalo jen na kraji. Jack nabral hrst štěrku, hodil ji dovnitř a čekal s nožem v ruce.

„Nikdo není doma.“ Vplazili se dovnitř. „Jak se ti to tady líbí?“

„Je to skvělý…, když budeme držet hlídky. Něco by mohlo vylézt stejnou cestou, kterou jsme přišli. Měl jsi docela štěstí.“

„Možná,“ Jack zašmátral ve tmě a vytáhl několik suchých trnitých keřů. Položil je na stezku a tak zablokoval přístup. „To je moje poplašné zařízení.“

„Nezastaví to nic, co by tě stopovalo a chtělo dostat.“

„Ne, ale vzbudil bych se a hodil bych po tom pár kamenů. Je jich tu celá hromada. Mám taky několik světlic.“

 „Myslel jsem - neříkal jsi, že máš zbraň?“

„Neříkal, ale mám. Ale když nevidíš, nemá to cenu.“

„Zdá se, že to je v pořádku. Vlastně to je výborné. Myslím, že jsem si pomohl, když jsem se s tebou spojil.“ Rod se rozhlédl. „Ty máš oheň!“

„Ve dne jsem to několikrát risknul. Syrové maso už nemůžu ani vidět.“

Rod si povzdychl. „Já vím. Myslíš, že bychom mohli…“

„Už je skoro tma. Nezapaloval jsem ho nikdy, když by mohl být vidět. Co bys místo toho řekl pečeným játrům k snídani? Soleným?“

Rodovi se seběhly sliny. „Máš pravdu, Jacku. Chtěl bych se napít, než bude příliš tma. Co kdybychom sešli dolů a kryli se?“

„Není třeba. Vzadu je měch, posluž si.“

Rod si gratuloval, že potkal takového dobrého hospodáře. Měch byl z kůže malého zvířete, které se nedalo poznat, když byl naplněný vodou. Jack tu kůži sice očistil, ale jinak ji neošetřil ani nevydezinfikoval. Rod si ani neuvědomil, že voda nechutná příliš dobře: dlouze se napil, utřel si ústa rukou a pohodlně se natáhl.

Neusnuli hned. Seděli potmě a porovnávali si údaje. Jackova třída přišla o den dřív, ale se stejnými instrukcemi. Jack souhlasil, že doba návratu už dávno minula.

„Myslím, že jsem to propásl, když jsem byl v bezvědomí,“ říkal Rod. „Nevím, jak dlouho jsem o sobě nevěděl… Myslím, že moc nechybělo a byl jsem mrtvý.“ '

„Tak to není, Rode.“

„Proč ne?“

„Já jsem byl v pořádku a počítám dny. Žádné odvolání nebylo.“

„Jseš si jistý?“

„Jak bych to mohl propásnout? Siréna je slyšet na dvacet kilometrů, ve dne používají kouřové rakety a v noci světlomety; a podle zákonů to musí dělat celý týden, ledaže by se všichni vrátili…, což se určitě nestalo.“

„Možná jsme mimo pásmo. Ve skutečnos…