Tunel do nebes (Robert A. Heinlein)

9. „Radostné znamení“

Starosta Cowper začal dobře. Souhlasil s návrhem, že Bob a Carmen budou mít vlastni ubytování. Přerušil práci na ochranné zdi a poslal celou vesnici stavět domek pro líbánky. Až jeho zástupce, Roy Kilroy, mu připomněl, že má poslat někoho na lov.

Sám hodně pracoval, protože ustanovil svatbu na dnešní večer a chata proto musela být dostavěná do západu slunce. Jelikož došly kameny, museli rozebrat část zdi, aby mohli dostavět domek. Stavba byla nezbytně prostá, protože neměli ani nářadí, ani maltu nebo jílové bláto, ani nic, čím by otesali trámy. Byla to kamenná budka vysoká asi jako člověk, o ploše několika čtverečních metrů a s dírou pro dveře. Střecha byla složená z nejtlustších stébel obrovské trávy, která rostla proti proudu a vypadala jako bambus - osadníci jí říkali jednoduše 'bambus'. Položili je jako došky a zaplácali blátem, ale střecha se pak hrozně prohnula.

Ale byl to dům a měl dokonce dveře, které se daly zavřít - spletené z chomáčů trávy a vyztužené bambusem. Neměly panty ani zámek, ale vyplňovaly díru, a když se podepřely dřevem a kamenem, držely na místě. Podlaha byla čistá a pokrytá čerstvými širokými listy.

Jako bouda pro bernardýna by to posloužilo dobře; jako obydlí pro lidi to nebylo nic moc. Ale bylo to lepší, než v čem žili lidé v celé historii a prehistorii. Bob a Carmen se na obydlí nedívali kriticky.

V přestávce na oběd si Rod sebevědomě sedl ke skupině okolo Cowpera. Dlouho do noci bojoval se svým vědomím a nakonec se rozhodl, že jediné, co může udělat, je smířit se s těmi trpkými hrozny a předstírat, že mu chutnají. Může začít tím, že se nebude vyhýbat Cowperovi.

Kuchařem dne byla Margery Chungová. Ukrojila i Rodovi kus spáleného masa. Poděkoval jí a začal žvýkat. Cowper mluvil. Rod se nesnažil odposlouchávat, ale koneckonců nebyl tu žádný důvod, proč neposlouchat - což je ten jediný způsob, jak zajistit nezbytnou disciplínu ve skupině.

„Jsem si jistý, že se mnou souhlasíte.“ Cowper vzhlédl a uviděl Roda. Zatvářil se mrzutě a pak se na něj usmál. „Ahoj, Rode.“

„Nazdar, Grante.“

„Podívej, kamaráde, máme tady schůzi výkonného výboru. Nevadilo by ti, kdyby sis snědl oběd někde jinde?“

Rod zrudl a postavil se.

„Aha! Jo, jistě.“ Cowper vypadal, že uvažuje.

„Nic soukromého, samozřejmě - jenom dáváme věci dohromady. Na druhou stranu bys mohl přisednout a poradit nám.“

„Co? Ne, ne! Nevím, o čem jste mluvili.“ Začal odcházet.

Cowper nenaléhal. „Musíme pracovat, máme toho dost. Uvidíme se později. Kdykoliv.“ Usmál se a otočil.

Rud odešel. Slyšel, že ho někdo zdraví, vděčně se otočil a uviděl Jimmyho Throxtona.

„Pojď za zeď,“ řekl potichu, „Tajná šestka má piknik. Viděl jsi náš šťastný pár?“

„Myslíš Carmen a Boba?“

„Víš o nějakém jiném? Támhle jsou - hladově koukají na svou budoucí vilu. Uvidíme se za zdí.“

Rod zašel za zeď a našel tam Jacqueline a Caroline, jak sedí u potoka a jedí. Ze zvyku se rozhlédl okolo a odhadoval krytí proti případnému útoku masožravců a únikové cesty zpět za ohradu. Už to ani nedělal vědomě, zvlášť když bylo kolem plno dalších lidí. Přidružil se k dívkám a sedl si na kámen.

„Čau, děti.“

„Ahoj, Rode.“

„Čau, Roddie,“ dodala Caroline. „Co nového na Hradě?“

„Myslím, že nic. Hele, jmenoval včera Grant výkonný výbor?“

„Jmenoval asi tisíc výborů, ale žádný výkonný, ledaže by se to stalo až potom, co jsme se odebrali na lože. Proč výkonný výbor? Potřebujeme ho asi tak jako bicykl.“

„Kdo v něm je, Rode?“ zeptala se Jacqueline.

Rod se zamyslel a vyjmenoval obličeje, které viděl sedět vedle Cowpera. Vypadala zamyšleně. „To jsou jeho nejlepší kamarádi z Tellerské univerzity.“

„Jo, myslím.“

„To se mi nelíbí,“ odpověděla. „Co je na tom špatného?“

„Možná nic… Možná. Jenom mě zajímá, co můžeme očekávat. Cítila bych se líp, kdyby tam byli všichni a ne jenom jeho kamarádi. Víš, co myslím.“

„Ale Jacku, musíš mu nechat trochu prostoru.“

„Nevím proč,“ vložila se Caroline, „ti, kdo tam seděli, jsou ti samí, které předseda jmenoval i do dalších výborů. Je to úzká špička. Všiml sis toho, že nikdo z nás nebyl jmenován do nějakého důležitého výboru - já jsem ve výboru pro likvidaci odpadů a táborovou sanitaci, Jackie je v přípravě jídla a ty nejseš nikde. Měl jsi být v ústavním, zákonodárném a organizačním výboru, ale on se jmenoval předsedou a na tebe zapomněl. Sečteno.“

Rod neodpovídal. Caroline pokračovala: „Budu pokračovat, jestli ty ne. Nejdřív se ustanoví výbor pro nominace. Pak zjistíme, že jen ti, kteří dosáhli jisté věkové hranice, řekněme dvacet jedna let, mohou vykonávat nějakou úřední funkci. Docela brzy se výkonný výbor změní v parlament - bude se pravděpodobně jmenovat jinak, s právem veta, které bude moci být přehlasováno tříčtvrteční většinou, a tu nikdy nezískáme. Tak by to aspoň nastrojil můj strýček Phil.“

„Strýček Phil?“

„Hochu, to byl politik! Neměla jsem ho ráda, políbil tolik dětí, že měl našpulené rty. Schovávala jsem se, když přišel na návštěvu. Ale postavila bych ho proti těmhle. Byla by to bitva dinosaurů. Podívej, Rode, svázali nám ruce a nohy; já říkám, že bychom měli zmizet hned po svatbě.“ Otočila se k Jacqueline. „Je to tak, partnere?“

„Jistě… Jestli s tím souhlasí Rod.“

„No, já s tím nesouhlasím. Hele, Carol, nelíbí se mi to. Abych řekl pravdu… no, byl jsem dost naštvaný, když mě vykopli z vedení. Ale nemůžu do toho zatáhnout vás ostatní. Není nás dost, abychom založili další kolonii, aby to bylo bezpečné.“

„Ale Roddie, tam venku je ještě třikrát tolik lidí na stromech, než je tady v táboře. Tentokrát budeme  tvořit kolonii pomaleji a budeme si vybírat, koho přijmeme. Šest Je dobrý začátek. Protlučeme se.“

„Ne šest, Carol. Čtyři.“

„Co? Šest! Dohodli jsme se na tom včera, než tě Jimmy vzbudil.“

Rod zavrtěl hlavou.

„Jak můžeme chtít po Bobovi a Carmen, aby odešli… potom, co jim všichni postavili jako svatební dar vlastní dům?“

„Dobře… Vem to čert, postavíme jim jiný!“

„Šli by s námi, Carol - ale nemůžeme to od nich chtít.“

„Myslím,“ řekla Jacqueline zdráhavě, „že na tom něco je.“

Hádka ustala, protože se objevil Bob, Carmen a Jimmy. Zpozdili se, vysvětloval Jimmy, protože museli bezpodmínečně prohlédnout dům. „Jako bych neznal každý jeho kámen. Jej, moje záda.“

„Děkuju ti, Jime,“ řekla Carmen jemně. „Namasíruju ti záda.“

„Prosím!“ Jimmy si lehnut na břicho.

„Hej,“ protestovala Caroline, „nanosila jsem víc kamenů než on. Většinou postával okolo a kibicoval.“

„Dozorčí práce je zvlášť únavná,“ řekl Jimmy samolibě. „Ať ti je namasíruje Bob.“

Ani jeden z nich se už k masáži nedostal, protože na ně od zdi zavolal Roy Kilroy.

„Hej, vy tam dole - přestávka na oběd je pryč. Zpátky do práce.“

„Promiň, Jimmy. Později,“ řekla Carmen.

Jimmy se vyškrábal na nohy. „Bobe, Carmen počkejte. Chci vám něco říct.“

Zastavili se. Rod zamával na Kilroye. „Hned jsme tam!“ Otočil se k ostatním.

Jimmy vypadal, že hledá těžko slova.

„Ehm, Carmen… Bobe. Nastávající Baxterovi. Víte, že vás máme rádi. Myslíme si, že to je skvělé, že se berete - každá rodina by měla mít svatbu. Ale.. no, nenakupuje se tu moc dobře a nevěděli jsme, co vám dát. Tak jsme to probrali a rozhodli se vám dát tohle. Je to od nás všech. Svatební dar.“ Jimmy vrazil ruku do kapsy, vytáhl balíček špinavých karet s oslíma ušima a podal je Carmen.

Bob Baxter se tvářil překvapené. „Hrome, Jimmy, nemůžeme si vzít tvoje karty - tvoje jediné karty.“

„Já - chceme, abyste si je vzali.“

„Ale..“

„Ticho, Bobe!“ řekla Carmen a vzala si karty. „Díky, Jimmy. Díky moc. Všem moc děkujeme.“ Rozhlédla se okolo. „Tím, že se vezmeme, se nic nezmění, víte to, že jo? Jsme pořád jedna rodina. Čekáme, že všichni… si přijdete zahrát karty… k nám domů stejně jako..“

Najednou se zastavila a začala plakat. Zabořila hlavu do Bobova ramena. Pohladil ji. Jimmy vypadal, že začne plakat a Rod se cítil v rozpacích.

Vyrazili zpět; Carmen měla jednu ruku okolo Jimmyho a druhou okolo svého snoubence. Rod šel vzadu s Carol a Jackie.

„Řekl vám o tom Jimmy?“ zašeptal.

„Ne,“ odpověděla Jacqueline.

„Mně taky ne,“ přidala se Caroline. „Chtěla jsem jim dát moji pánev na dušení, ale teď tak den dva počkám.“ Carolinin 'batoh s kamením' obsahoval plno nečekaných věcí - mimo jiné diář, foukací harmoniku a půllitrový rendlík. Čas od času vyrukovala s nějakou další překvapivou, ale o to užitečnější věcí. Proč si je vzala a kam je dala, když odložila batoh, bylo malé tajemství, ale jak říkal Matson: „Každý podle svých metod. Přežití není věda, je to umění.“ A bylo nesporné, že se v jeskyni objevila zdravá, najedená a s překvapivě čistým oblečením na to, že strávila měsíc v divočině.

„Nečekají, že jim dáš svou pánev, Caroline.“

„Já ji neužiju, když je tu tak plno, a oni s ní budou moci hospodařit. Stejně jim ji chci dát.“

„Já jim dám dvě jehly a nit. Bob dal přednost lékárničce před šitíčkem, takže je nemají. Ale taky chvíli počkám.“

„Já nemám nic, co bych jim dal,“ řekl Rod nešťastně.

Jacqueline se na něj podívala. „Můžeš jim vyrobit vak na vodu, Rode,“ řekla jemně. „Bude se jim líbit. Můžeme ho nakonzervovat, takže vydrží.“

Rod se rozveselil. „Hele, to je skvělý nápad!“

 

„Sešli jsme se zde,“ řekl srdečně Grant Cowper, „abychom spojili tyto dva lidi ve svátost manželskou. Nebudu říkat obvyklá varování, protože všichni víme, že tomuto svazku nestojí v cestě žádné překážky. Ve skutečnosti je to ta nejlepší věc, která se mohla přihodit naší malé komunitě; radostné znamení věcí budoucích, slib do budoucna, záruka toho, že jsme pevné rozhodnuti udržet planoucí pochodeň lidské civilizace, která byla čerstvě zažehnuta na této planetě, navždy zářící do budoucnosti. Znamená to, že -“

Rod přestal poslouchat. Stál po ženichově pravici jako jeho svědek. Jeho povinnosti nebyly obtížné, ale teď zjistil, že má hroznou chuť kýchnout. Zahýbal nosem, pak si zoufale třel horní ret, až to překonal. Tiše vydechl a poprvé byl rád, že má vše na starosti Grant Cowper. Vypadalo to, že umí volit správná slova, což Rod neuměl.

Nevěsta byla doprovázena Caroline Mshiyeniovou. Obě dívky měly kytice ohnivých divokých květin.

Carol měla na sobě šortky a tričko jako vždy, nevěsta měla na sobě džíny a bundu. Vlasy měla vyčesané, její vymydlený obličej zářil ve světle ohně a byla oslnivě krásná.

„Kdo vede tuto ženu?“

Jimmy Throxton vystoupil a chraplavě řekl: „Já.“

„Prsten, prosím.“

Rod ho měl na malíčku a sundal ho se značným zápolením. Byl to prsten vyšších ročníků z Ponce de Leon a zapůjčil ho Bill Kennedy. Podal ho Cowperovi.

„Carmen Eleonoro, bereš si tohoto muže za právoplatného manžela, aby tě opatroval v dobrém i ve zlém, v nemoci i zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano.“

„Roberte Edwarde, bereš si tuto ženu za právoplatnou manželku? Budeš ji opatrovat a starat se o ni, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Budu. Totiž, ano. Oboje.“

„Vezmi její ruku do své. Navlékni jí prsten. Opakujte po mně  -“

Rod měl znovu nutkání kýchnout, takže část propásl.

„- tak, z moci hlavy obce této suverénní komunity, která mi byla svěřena, prohlašuji vás za muže a ženu! No tak ji polib, nebo ti snad mám pomoct?“

Carol i Jackie plakaly; Rod přemýšlel, co se stalo. Propásl možnost políbit nevěstu, ale Carmen se k němu přitočila, objala ho a políbila. Zjistil, že si potřásá rukou s Bobem.

„No, myslím, že to tak je. Nezapomeň, že ji musíš přenést přes práh.“

„Nezapomenu.“

„No, řekl jsi mi, abych ti to připomněl. Ať vám žehná svatý Duch.“