Cesta slávy (Robert A. Heinlein)

XIII

Nejmenší drak šel za námi až k jeskyni – ne útočně (i když nevěřím ničemu s tak velikými zuby), ale – co víc, řekl bych, že nás sledoval jako kachně, které jde za kýmkoli, kdo vede. Pokoušel se vejít za námi a najednou couvl, když se jeho rypák dotkl neviditelné opony, jako kotě zasažené jiskrou statické energie. Potom okouněl venku a vydával naříkavé zvuky.

Začal jsem pochybovat o tom, jestli ochrany, které Star postavila, zadrží také oheň. Poznal jsem to rychle, když starý drak hned potom přispěchal, strčil hlavu do otvoru, trhnul sebou přesně stejně rozhořčeně jako to dračí mladě, potom se na nás zadíval a začal chrlit oheň.

Ne, ochrany ten plamen nezastavily.

Byli jsme dost hluboko uvnitř jeskyně, takže nás ten plamen nezasáhl, ale dým, zápach a horko byly příšerné a zůstávaly pořád příšerné, i když to bylo pořádné daleko.

Kolem ucha mi prosvištěl šíp a ten drak o nás ztratil zájem. Na jeho místo přišel jiný, který ještě nebyl tak zpracovaný. Rufo nebo možná Star ho přesvědčili, ještě než měl čas použít svou opalovací lampu. Vzduch se pročistil; někde uvnitř jeskyně byl průduch.

Mezitím Star rozsvítila světlo a draci svolali protestní shromáždění. Ohlédl jsem se za sebe – byla tam úzká nízká cesta, která se klikatě svažovala. Přestal jsem si všímat Star a Rufa a vnitřku celé jeskyně; přicházel další výbor.

Předsedu jsem trefil do měkkého patra, ještě než stačil vybouchnout. Místopředseda to vzal místo něho a dostal jasně najevo, co si o něm myslím, než se taky stačil rozmyslet. Výbor se dal na ústup a jeho členové řvali jeden přes druhého.

Dračí mládě po celou dobu okounělo kolem. Když dospělí zmizeli, zase přisel ke vchodu, jen kousíček od místa, kde si před tím spálil čumák. „Koo–werp?“ řekl smutně. „Koo–werp? Keet!“

Prostě chtěl jednoduše vejít dál.

Star mě chytila za ruku. „Pokud si milord muž přeje, jsme připraveni.“

„Keet!“

„Hned teď,“ souhlasil jsem, potom jsem zařval: „Nech toho, mladej! Běž za mámou.“

Rufo otočil hlavu směrem ke mně. „Asi nemůže jít k mámě,“ řekl. „Vypadá to tak, že jsme ji zlikvidovali.“

Neodpověděl jsem, protože mě to dojalo; dospělý drak, kterého jsme zabili, se vzbudil v tom okamžiku, kdy jsem stoupnul mláděti na ocas. Vypadá to jako mateřská láska, jestli ji draci vůbec znají – nevím.

Ale je hrůza, když nemůžete zabít draka a potom cítit úlevu.

Bloudili jsme klikatými cestami zpátky k tomu kopci, vyhýbali jsme se stalaktitům a šlapali jsme vedle stalagmitů, Rufo měl baterku a vedl nás. Dostali jsme se ke klenuté jeskyni, kde byla podlaha vyhlazená do lesku mnohaletým působením vápence. Byly tam stalaktity jemných pastelových odstínů u stěn, a hezký, skoro symetrický lustr, který visel uprostřed, ale pod ním nebyly žádné stalagmity. Star a Rufo zavěsili lampy se světélkujícím tmelem, což je normální lehké noční osvětlení používané v Nevii, na dvanáct míst; jeskyně se zalila měkkým světlem, a stalaktity jako by byly zdůrazněny.

Rufo mi ukázal pavučiny, které mezi nimi visely. „Tihle pavouci jsou neškodný,“ řekl. „Jsou jen velký a ošklivý. Dokonce ani nekoušou, jako některý pavouci. Ale – dávej pozor, kam šlapeš!“ Strhl mě zpátky. „Tyhle věci jsou jedovatý na pouhý dotek. Slepýši. To je to, co nás tak dlouho zdrželo. Museli jsme se přesvědčit, že je tohle místo bezpečné, než postavíme ochrany. Ale teď, když ona staví zábrany u vstupů, tak to ještě jednou zkontroluju.“

Takzvaní slepýši byli průhlední, velcí asi jako vzrostlí chřestýši a slizcí jako slimáci; byl jsem rád, že je vidím jen mrtvé. Rufo je nabodl na meč a odnesl před vchod, kterým jsme do jeskyně vstoupili.

Za chvíli se vrátil a Star stavěla ochrany. „Tak je to lepší,“ řekl s povzdechem, když si čistil meč. „Nechci, aby mi tu smrděli. Rozkládají se pěkně rychle a připomíná mi to zelenou kůži. Nebo kopr. Už jsem ti říkal něco o tom období, kdy jsem se plavil na lodi ze Sydney jako kuchař? Měli jsme na palubě ještě jednoho kámoše, kterej se nikdy nekoupal a ve svý soukromý kajutě choval tučňáka. Samozřejmě samici. Ten pták byl čistotnější než jeho pán a obvykle –“

„Rufo,“ řekla Star, „pomůžeš mi se zavazadly?“

„Už jdu, milady.“

Vyndali jsme jídlo, spací pytle, víc šípů, věci, které Star potřebovala k čarování, a kanystry na vodu – taky ze skládací bedny. Už dřív mě Star upozorňovala, že Karth-Hokesh je místo, jehož chemické prostředí není vhodné pro život lidí; všechno jídlo a pití jsme si museli vzít s sebou.

Díval jsem se na ty litrové kanystry s nelibostí. „Pusinko, myslím, že si budeme muset stanovit denní dávky, a vody je málo.“

Potřásla hlavou. „Nebudeme jí potřebovat víc, vážné.“

„Lindbergh přeplul Atlantik jen se sendvičem s burským máslem,“ vložil se do toho Rufo. „Ale já jsem ho přemlouval, aby si toho vzal s sebou víc.“

„Jak můžeš vědět, že toho nebudeme potřebovat víc?“ trval jsem na svém. „Hlavně vody.“

„Já si do svého kanystru dám koňak,“ řekl Rufo. „Ty se rozdělíš se mnou, já zase s tebou.“

„Lásko moje, voda je těžká. Kdybychom chtěli nést s sebou všechno, pro případ všech nebezpečí, jako Bílý rytíř, budeme moc těžký na to, abychom bojovali. Bude mě stát spoustu úsilí přenést tři lidi, zbraně a minimum oblečení. Nejlehčí jsou živé bytosti; můžu si brát energii z vás obou. Potom jsou materiály, které jednou žily; asi už jsi si všiml, že naše oděvy jsou z vlny, šípy ze dřeva a struny ze střev. Věci, které nikdy nežily, jsou nejtěžší, hlavně ocel, pořád musíme mít meče a jestli ještě chceme mít střelné zbraně, budu se muset snažit až na pokraj svých sil, abych je přenesla, protože teď je potřebujeme. Ale, milorde hrdino, já tě prostě jenom informuji. Rozhodnout musíš ty – a myslím, že jsem schopná zvládnout stokrát vyšší váhu neživých předmětů, pokud je to nezbytné. Pokud si vybereš, co ti tvoje nitro napoví.“

„Moje nitro šlo na ryby. Ale Star, lásko moje, odpověď je hrozně jednoduchá. Vezmi všechno.“

„Milorde?“

„Jock nám dal půl tuny potravin, aspoň to tak vypadá, s tak dostatečným množstvím vína, že bychom ho mohli i prodávat, a trochu vody. Plus nejrůznější typy nejlepších nevijských nástrojů na zabíjení, bodám a mrzačení. Dokonce i brnění. A další věci. V té skládací bedýnce je dost věcí, abychom přežili i obléhání, aniž bychom jedli nebo pili cokoli z Karth-Hokeshe. Krásné je na tom to, že to váží jen asi patnáct liber, když je to zabalený – ne padesát, jak jsi říkala, že jsi schopná s velkou námahou přemístit. Naložím si to na záda a ani to nepoznám. Nebude mě to brzdit; může mě to dokonce ochránit při útoku zezadu. Co říkáš?“

Její výraz byl asi takový, jaký má matka ve chvíli, kdy dítě objeví ten podvod s čápem a diví se, co si počít s tak zajímavou věcí. „Milorde muži, váha je mnohem vyšší. Pochybuji, že by nějaká čarodějnice nebo kouzelník byli schopni přenést všechno bez cizí pomoci.“

„Ale když je to složený?“

„To na to nemá vliv, milorde; váha pořád zůstává – dokonce nebezpečněji. Představ si mohutnou pružinu, která je silně stlačená a uchovává si tak obrovskou energii. Stojí to strašně síly, dostat skládací bedýnku přes transfer v kompaktní formě, ono to může také vybouchnout.“

Vzpomněl jsem si na blátivý vulkán, který nás zmáčel, aniž připustil jakoukoli diskusi. „Dobře, mýlím se. Ale mám jednu otázku. Když je tam ta hmota pořád, proč to váží tak málo, když se to složí?“

Star měla tentýž ustaraný výraz. „Promiň, milorde, ale mluvíme každý jiným jazykem – matematickým jazykem – ten by mi umožnil ti to vysvětlit. Slibuji ti, že ti umožním studium, pokud budeš chtít. Zatím si třeba mysli, že je to zkrocená vesmírná tkanina. Nebo si mysli, že ta hmota je tak strašně daleko – v jiném směru – od stěn bedýnky, že na ni místní gravitace má jen zanedbatelný vliv.“

(Vzpomněl jsem si na to, jak mě jednou moje babička prosila, abych jí vysvětlil, jak funguje televize – vevnitř, ne ty srandovní obrázky. Jsou věci, které nelze naučit jednoduchým způsobem, nejde to populárně pro laiky; musí se při tom používat hlava. To je zrada v době, kdy lhostejnost se nám stala vlastní a kdy zkušenost jednoho je stejně dobrá jako zkušenost jiného. Ale je to tak. Jak říká Star, svět je takový, jaký je, a lhostejnost neodpouští.)

Ale já byl pořad zvědavý. „Star, je nějaký způsob, jak bys mi mohla vysvětlit, proč se některé věci transportují snadno a některé hůř? Třeba dřevo snáz než železo?“

Podívala se smutně. „Ne, protože to sama nevím. Magie není věda. Je to soubor možností, jak dělat různé věci – způsobů, které fungují, ale my nevíme proč.“

„Něco jako engineering. Design teoreticky a potom to stejně musíš posílit.“

„Ano, milorde muži. Kouzlení jsou vlastně pravidla daná pouze zkušenostmi.“

„A,“ přidal se Rufo, „filozof je vědec bez rukou. Já jsem filozof. To je nejlepší profese ze všech.“

Star mu nevěnovala pozornost, vytáhla blok a nakreslila mi, co si pamatovala o té velké věži, odkud musíme ukradnout Fénixovo vejce. Ukázalo se, že ten blok je velká krychle z plexiskla; vypadalo to tak, cítil jsem to tak a zůstávaly na tom otisky prstů.

Ale Star měla dlouhé ukazovátko, které nořila dovnitř, jako by ten blok byl jen vzduch. Koncem toho ukazovátka načrtávala obrazce ve třech dimenzích; po hrotu zůstávala zářivá linka tam, kde chtěla – byla to trojrozměrná školní tabule.

Nebylo to kouzlo, byla to jen vyspělá technika – a jednou úplně odrovná náš způsob technického kreslení, tak, jak nás to učili, hlavně co se týče letadlových motorů a ultravysokých frekvenčních schémat – je to dokonce lepší než rozložená stejnorozměrnost pod průhledným krytem. Blok měl stranu asi o třiceti palcích a na náčrtek uvnitř jsem se mohl podívat z libovolného úhlu – mohl jsem si ho i otočit a prohlédnout si ho zespoda.

Věž vysoká jednu míli neměla jehlanovitý tvar, byl to masivní blok, něco jako ty stupňovité budovy v New Yorku, ale mnohem větší.

Uvnitř byl labyrint.

„Milorde šampióne,“ řekla Star smířlivě, „když jsme odjížděli z Nice, měli jsme s sebou úplný náčrtek celé věže. Teď to ale musím udělat zpaměti. Ale myslím, že jsem ten náčrtek studovala dost podrobně, takže doufám, že propojení trefím, i když třeba parametry nebudou úplně přesné. Myslím, že si přesně pamatuji tři správné cesty, ty, které vedou k Vejci. Je možné, že špatné cesty a slepé chodby nebudou úplné; ty jsem tak pečlivě nestudovala.“

„Myslím, že to nebude nějak zvlášť vadit,“ ubezpečil jsem ji. „Když budu znát ty správné cesty, nebude vadit, že nebudu přesně znát ty špatné. Ty, které nebudeme používat. Když, tak jen z nouze, pro úkryt.“

Zakreslila správné cesty zářivě červenou barvou, ty špatné zeleně – a na výkresu byla spousta zelené barvy a mnohem méně červených čar. Tvor, který projektoval tu věž, musel být pěkně poťouchlý. To, co vypadalo jako hlavní vchod, se rozvětvovalo a sbíhalo, míjelo těsně Komoru s Vejcem, potom zase vedlo točitě zpátky dolů a vypeklo vás to jako „Cesta k východu“ P.T. Barnuma.

Jiné cesty vedly dovnitř a zamotaly vás do labyrintu tak, že se odtud nedalo vyjít, jenom tak, že se budete držet při levé stěně. Kdybyste to tak udělali, umřete hlady. Dokonce i cesty označené červeně byly velmi spletité. Pokud byste nevěděli, kde to Vejce je, mohli byste třeba i vstoupit správně a celý rok k němu zcela bezúspěšně hledat cestu.

„Star, byla jsi v té věži?“

„Ne, milorde. Byla jsem v Karth-Hokeshi. Ale mnohem dál, v Jeskynních kopcích. Věž jsem viděla jen z veliké dálky.“

„Někdo tam musel být. Tvoji nepřátelé ti tu mapu určitě neposlali.“

Řekla střízlivě: „Milorde, šedesát tři chrabrých mužů zahynulo, když shromažďovalo informace, které ti teď předávám.“

(No, tak to teď zkusíme se šedesátým čtvrtým!) Zeptal jsem se: „Existuje nějaký způsob, jak se naučit jen ty červené cesty?“

„Samozřejmě, milorde.“ Stiskla kontrolku a zelené čáry zmizely. Červené cesty začínaly všechny u jednoho ze tří vstupů, jedna u „dveří“ a dvě u „oken“.

Ukázal jsem na tu nejnižší: „To jsou jediné ze třiceti nebo čtyřiceti dveří, které vedou k Vejci?“

„Ano, máš pravdu.“

„Takže hned za těma dveřma na nás budou čekat, aby nás zničili.“

„To je velmi pravděpodobné, milorde.“

„Hmmm…“otočil jsem se na Rufa. „Máme v té kořisti nějakej lehkej a pevnej provaz?“

„Mám jeden, co ho Jock používá pro vytahování. Je asi tak těžkej jako rybářskej vlasec, praská asi při váze patnáct set liber.“

„Hodnej kluk!“

„Řek jsem si, že ho třeba někdy budeš chtít. Tisíc yardů bude stačit?“

„Jo. Něco lehčího než je tohle.“

„Nějaký hedvábný provaz.“

Během hodiny jsme vykonali veškeré přípravy, všechno, co jsem chtěl, a labyrint jsem si přesně vryl do paměti – jako abecedu. „Star, miláčku, můžeme se vydat na cestu. Nechceš říct kouzelné slovo?“

„Ne, milorde.“

„Proč ne? Pomohlo by nám to udělat všechno rychle.“

„Protože nemůžu, miláčku. Ta Brána není opravdová brána; vždycky je tu problém načasování. Tahle bude otevřena na několik minut asi tak za sedm hodin, potom se několik týdnů nemůže otevřít.“

Měl jsem černé myšlenky. „Když se to ti řvouni, po kterých jdeme, dozví, tak nás zabijou hned, jak vyjdeme ven.“

„Doufám, že ne, milorde Šampióne. Budou nás sledovat z Jeskynních kopců, protože ví, že někde v těch kopcích máme Bránu – a to je ta Brána, kterou jsem chtěla použít. Ale tahle Brána, dokonce i kdyby o ní věděli, je tak špatně umístěna – pro nás – že by jen těžko mohli předpokládat, že se odvážíme tudy jít.“

„Ty mě vždycky tak povzbudíš. Nemyslela jsi na to, že by bylo vhodné mi říct, co bych tak asi mohl očekávat? Tanky? Kavalerii? Velký zelený obry s chlupatýma ušima?“

Vypadala ustaraně. „Cokoli ti řeknu, může tě to zmýlit, milorde. Můžeme jen předpokládat, že jejich šiky budou spíš konstrukce než živé bytosti… což znamená, že mohou být cokoli. A také to, že všechno může být iluze. Říkala jsem ti o gravitaci?“

„Myslím, že ne.“

„Odpusť mi, jsem unavená a už nejsem tak bystrá. Gravitace je variabilní, někdy matoucí. Plochý povrch se může jevit jako svah a potom může prudce stoupat. Další věci… cokoliv může být iluzorní.“

Rufo řekl: „Šéfe, jak se to bude hejbat, tak to zastřel. Když to bude mluvit, probodni tomu chřtán. Tak zmaříš veškeré iluze. Nepotřebuješ na to žádnej program; budem tam jenom my – a ty druhý. Takže když si nebudeš jistej, zabij to. Bez váhání.“

Zašklebil jsem se na něj. „Bez váhání. Dobře, starosti si budeme dělat až na místě. Takže necháme toho blábolení.“

„Ano, milorde muži,“ ozvala se Star. „Nejlíp uděláme, když se několik hodin vyspíme.“

Něco se v jejím hlase změnilo. Podíval jsem se na ni. Celá byla trochu jiná. Vypadala menší, něžnější, byla ženštější a měkčí, než ta Amazonka, která před necelými dvěma hodinami střílela šípy do zvířete stonásobně těžšího, než je ona sama.

„Dobrý nápad,“ řekl jsem pomalu a rozhlédl jsem se kolem. Zatímco Star malovala cesty ve věži, Rufo zabalil to, co jsme si nemohli vzít a – teď jsem si toho všiml – položil jeden spací pytel na jednu stranu jeskyně a další dva vedle sebe, co nejdále, jak to šlo, od toho prvního.

Mlčky jsem se jí zeptal pohledem a pokrčil jsem rameny s němou otázkou „Co teď?“

Její pohled neřekl ani ano, ani ne. Místo toho zavolala: „Rufo, jdi spát a nech si zhojit tu nohu. Nelehej si na ni. Lehni si buď na břicho, nebo čelem ke stěně.“

Poprvé Rufo projevil nesouhlas s tím, co děláme. Odpověděl nesouvisle ne na to, co Star přímo řekla, ale na to, co asi naznačila: „Nemůžeš mě schovat, abych se nedíval!“

Star mi řekla hlasem velmi hlubokým, který jsem slyšel jen málokdy: „Promiň mu, milorde muži. Je to starý muž a má své mouchy. Když už je v posteli, zhasnu světla.“

Zašeptá! jsem: „Star, moje milovaná, pořád to ještě není přesně ono. Takhle jsem si líbánky nepředstavoval.“

Podívala se mi do očí: „Je to tvoje přání, lásko moje?“

„Ano. Je na to třeba džbánek vína a pecen chleba. Ani slovo o tom, že má být garde. Promiň.“

Položila štíhlou ruku na můj hrudník, podívala se na mě. „Jsem ráda, milorde.“

„Opravdu?“ Nepochopil jsem, proč to říkala.

„Ano. Oba se musíme vyspat. Na zítřek. Tvoje silná paže s mečem nám zítra může zabezpečit celou spoustu zítřků.“

Bylo mi líp a usmál jsem se na ni. „Dobře, princezno moje. Ale pochybuju, že budu spát.“

„Ale budeš spát.“

„Chceš se vsadit?“

„Poslouchej mě, milorde. Zítra… až vyhraješ… rychle se vrátíme domů. Už žádné čekání, žádné potíže. Chci, abys znal jazyk, kterým se u nás mluví, aby sis nepřipadal jako cizinec. Chci, aby to jednou byl tvůj domov. Ano? Lehne si milord do postele? Lehni si na záda a já ti dám lekci jazyka. Usneš, Ty to víš, že usneš.“

„No… to je príma nápad. Ale ty se potřebuješ vyspat snad ještě víc než já.“

„Promiň, milorde, ale nemáš pravdu. Čtyři hodiny spánku dodají pružnost mému kroku a píseň na mé rty.“

„Tak…“

Za pět minut jsem ležel na zádech, díval jsem se do nejkrásnějších očí ze všech světů a poslouchal jsem její milovaný hlas; mluvila něžně jazykem, který byl pro mě neznámý…