5. KAPITOLA
Zbývající část noci, víc než šest hodin od půl jedné do východu slunce, bych býval mohl klidně strávit v posteli, pokud jde o to, co jsem během té doby získal. Dozvěděl jsem se jen jediné: že devátého dubna slunce vychází v 5.39 a ani na to nebylo spolehnutí, protože jsem nevěděl, je-li tohle skutečný horizont. V Birchvalu byl kromě jiných i poručík Con Noonan, ale jeho styl byl křečovitý.
Dokonce ani po příjezdu samotného okresního prokurátora Clevelanda Archera nezavládla atmosféra oddané služby spravedlnosti. Ne, že by všichni z nich nebyli pro spravedlnost, ale museli si uchovávat jistou perspektivu, což není jednoduché za okolností, kdy byla zavražděna tak prominentní a bohatá daňová poplatnice, jakou byla paní Rackhamová, a na krátkém seznamu podezřelých byli:
a) její manžel, nyní vdovec a možná již také prominentní a bohatý daňový poplatník,
b) schopný mladý politik, jenž byl zvolen do státní sněmovny,
c) snacha zavražděné, jež možná byla ještě prominentnější a bohatší poplatnicí než vdovec,
d) viceprezident miliardářské newyorské banky.
Ti všichni byli součástí perspektivy, ačkoliv by si člověk přál, aby tomu tak, proboha, nebylo a on se mohl soustředit na další tři podezřelé, tedy:
e) bratrance zavražděné, pěstitele psů, kteří se s nikým nekamarádí,
f) její sekretářku, obyčejnou zaměstnankyni,
g) soukromé očko z New Yorku, jemuž by bylo třeba na nějaký čas zastřihnout jazyk.
Když narazíte na takovouhle sestavu, pak prostě nejde odvézt je všechny do White Plains a nakázat mládencům, ať se do nich pustí a potom sesbírají střepy. Až na patnáct minut, které jsem strávil o samotě s Conem Noonanem, jsem se po celé první dvě hodiny zdržoval v obývacím pokoji, kde jsme se předtím dívali na televizi. Společnost mi dělali členové rodiny, hosté, pět domácích zaměstnanců a dva představitelé zákona.
Vůbec tam nebylo veselo. Dvě služky vytrvale vzlykaly. Barry Rackham přecházel sem a tam, občas se posadil a potom zase vyrazil a s nikým nemluvil. Oliver Pierce s Linou Darrowovou seděli na pohovce a polohlasně, křečovitě rozmlouvali. Většinou mluvil on. Bankéř Dana Hammond byl nervózní. Většinou ochable seděl se spuštěnou bradou a zavřenýma očima, ale čas od času se pomalu zvedl, jako by ho něco bolelo, a šel něco povědět ostatním, obvykle Annabel nebo Leedsovi. Když mě tam přivedli, Leeds zrovna začal zatápět v krbu a tím se zabýval i celou dobu potom. Podařilo se mu rozdělat takový oheň, že si Annabel přesedla na druhou stranu místnosti. Ona z nich byla nejklidnější, ale z toho, jak měla zaťatou čelist, jsem uhodl, že tomu tak není proto, že by necítila pohnutí.
Jednoho po druhém je vodili ven z místnosti k soukromému rozhovoru a zase je přiváděli zpátky. Teprve když přišla řada na mě, krátce po mém příchodu, jsem zjistil, že je přítomen poručík Noonan. Seděl za stolem v menší místnosti naproti přes halu a vypadal ublíženě. Nepochybně měl těžký život – narodil se totiž s instinkty vlastními Hitlerům či Stalinům v zemi, v níž lidé trvají na tom, že si budou o věcech rozhodovat sami. Polda, který mě přivedl, mě postrčil směrem k židli na opačné straně stolu.
„Už zase vy,“ pronesl Noonan.
Přikývl jsem. „Přesně tohle mě napadlo. Neviděl jsem vás od doby, kdy jsem nepřejel autem Louise Ronyho.“
Nečekal jsem, že to s ním škubne, a také neškublo. „Vyšetřujete tady otravu psa, k níž došlo v Hillside Kennels.“
Nijak jsem to nekomentoval.
„Je to tak?“ vyštěkl. „Tedy, jestli hodláte odpovídat na otázky.“
„Ach, odpusťte, nevěděl jsem, že to je otázka, znělo to spíš jako prohlášení.“
„Vyšetřujete otravu psa?“
„Začal jsem s tím. Hodinu jsem na tom s Leedsem dělal, než jsme se vydali sem na večeři.“
„To nám řekl i on. Pokročil jste s tím nějak?“
„Nijak zvlášť. Byli u toho kibicové, což mi moc nepomohlo. Paní Freyová a pan Hammond.“
„Přišli jste sem všichni společně?“
„Ne. Leeds a já jsme sem dorazili asi hodinu poté, co od nás paní Freyová s panem Hammondem odešli.“
„Jeli jste autem?“
„Šli jsme pěšky…
