V nejlepších rodinách

13. KAPITOLA

„Žádný jiný postup,“ prohlásil Wolfe, „nepřipadal v úvahu. Přijal jsem od paní Rackhamové peníze a ona byla zavražděna. Zavázal jsem se chránit její zájmy, tedy jsem se musel postavit proti zájmům Arnolda Zecka, jemuž jsem však nebyl rovnocenným soupeřem. Musel jsem ho překvapit ze zálohy. Uvažoval jsem: Když odejdu, jak budete jednat vy? Bylo třeba, abyste se choval, jako kdybych zmizel a vy jste nevěděl vůbec nic. Za jakých okolností byste to dokázal provést co nejpřesvědčivěji? Jste sice schopen přetvářky, ale proč bych vás měl vystavovat tak tvrdé zkoušce? Stačilo prostě…“

„To vynechte,“ přerušil jsem ho. „Schovejte si to na později. Jak si stojíme a jaké máme šance? Máme vůbec nějaké?“

„Myslím, že ano. Kdyby šlo jen o to, odhalit jednu či několik Zeckových operací, bylo by to snadné jako nic.“ Luskl prsty. „Ale protože je třeba jeho samého zlikvidovat – mohu vám říci jen tolik, že jsem dospěl do stádia, kdy mi už můžete pomoci. Už třikrát jsem s ním mluvil.“

„Kdo a čím přesně jste?“

„Přijel jsem z Los Angeles. Když jsem odtud devátého dubna odešel, jel jsem do jižního Texasu, na pobřeží Mexického zálivu, a prožil jsem tam nejbolestnější měsíc svého života – až na jedno období, ale to už je dávno. Po měsíci jsem nebyl k poznání.“ Otřásl se. „Potom jsem se vydal do Los Angeles, protože tam žije jeden důležitý člověk, který se mi cítí být zavázán, dokonce víc, než skutečně je. Je sice důležitý, ale ne počestný. Tyto dva výrazy nejsou vzájemně zaměnitelné.“

„Nikdy jsem netvrdil, že jsou.“

„Jeho prostřednictvím jsem se setkal s jistými lidmi a angažoval se na jistých aktivitách. Vypadal jsem příšerně, ale v kruzích, kde jsem se pohyboval, považovali moje rašící strniště za maskování, jímž také skutečně bylo. Na veřejnosti jsem se ukazoval co nejméně. S pomocí dvou nedocenitelných výhod – svého mozku a svého významného dlužníka – a s tím, že jsem dočasně odložil skrupule, jsem ve velmi krátkém čase vzbudil velice příznivý dojem, zejména díky mnou vytvořenému schématu, jež nám umožnilo získat podstatné finanční částky současně od deseti různých osob, s minimálním rizikem. Jistěže v tom hrálo svoji roli i štěstí, ale nikdo, kdo se chce dostat Arnoldu Zeckovi na kobylku, nezůstane naživu, nebude-li mu přát štěstí.“

„A tak vás v Los Angeles začala pálit půda pod nohama.“

„Nic takového. Ale byl jsem už fyzicky i psychicky připraven vrátit se na Východ, a protože jsem věděl, že na dotazy, směrované do Los Angeles, přijdou příznivé odpovědi, přicestoval jsem dvanáctého července. Vzpomínáte si, jak jsem kdysi o Arnoldu Zeckovi – tehdy jsem mu říkal X – vyprávěl Sperlingovům?“

„Vzpomínám.“

„Tehdy jsem v krátkosti popsal jednotlivé stupně zločinu. Zaprvé je zde sám zločinec. Nebo nějaký gang. Při problémech, jaké představuje zbavování se kořisti či potřeba ochrany proti odhalení a stíhání, se jen zřídkakdy může vyhnout spolupráci s jinými lidmi. Potřebuje krytí, právníka, svědky, kteří mu potvrdí alibi, nějakou páku na policii či komplice s politickým vlivem – tak či onak vždycky někoho nebo něco potřebuje. A tak jde za někým, koho zná nebo o kom slyšel – za mužem, jemuž budeme říkat A. Jestliže A narazí na nějaké potíže, poradí se s B. Ten by to již měl umět zařídit, a pokud ne, tedy s tím zajde k C. C obvykle dokáže zařídit všechno, ale když ne, spojí se s D. A to už jsme docela blízko. D má přístup k Arnoldu Zeckovi, a to nejen pro zde popsaný účel, ale i v souvislosti s jedním či více podniky, které Zeck řídí.“

Wolfe si poklepal ukazovákem na hruď; podobné gesto jsem u něj nikdy neviděl, nejspíš si ho osvojil společně s vráskami a vousy. „Já jsem D, Archie.“

„Blahopřeji.“

„Děkuji. Zasloužil jsem si vaše blahopřání, a tedy je přijímám. Jen se na mě podívejte.“

„Jo. Dívám se. Počkejte, až vás uvidí Fritz.“

„Jestli mě někdy uvidí,“ podotkl Wolfe chmurně. „Máme šanci, nic víc. Kdybychom potřebovali jen důkazy o Zeckově spoluúčasti na nezákonnostech, nebyl by to žádný problém; vím, kde takové důkazy jsou, a mohl bych si je opatřit. Jenže on má zbudované ochranné valy úplně všude a díky jim je téměř nezranitelný. Bylo by bláhové předpokládat, že by vůbec mohl být odsouzen, a i kdyby ano, pořád by byl naživu, takže bychom si nijak nepomohli. Teď, když jsem se proti němu musel postavit a on to ví, může to skončit jen dvěma způsoby…“

„Jak to ví?“

„Zná mě. A protože mě zná, ví, že mám v úmyslu dostat vraha paní Rackhamové. Hodlá mi v tom zabránit. Ani…“

„Počkejte okamžik. Připustíme-li, že ví co podniknete jako Nero Wolfe, co ví o vás jako o Roederovi? Řekl jste, že jste D, tedy musíte být na Zeckově výplatní listině.“

„Nejsem jeho zaměstnanec. Dostal jsem za úkol uvést zde do chodu totéž schéma, jež jsem vymyslel a použil v Los Angeles. To, jak jsem to provedl, na něj učinilo natolik dobrý dojem, že mi svěřil odpovědnost i za jiné aktivity.“

„A Max Christy a ten řidič dole – to jsou Zeckovi lidé?“

„Ano – vzdálení spolupracovníci.“

„Tak co znamená ten švindl s Barrym Rackhamem? Což Rackham nedostával prachy od Zecka?“

Wolfe si povzdechl. „Archie, kdybychom měli více času, nechal bych vás vymluvit, co hrdlo ráčí. Mohl bych zavřít oči a předstírat, že jsem doma.“ Důrazně zavrtěl hlavou. „Ale musíme se dát do práce. Říkal jsem, že ten řidič je Zeckův vzdálený spolupracovník, je to však jen moje domněnka. Jsem tu nový; rozhodně ještě nemám naprostou důvěru. Určitě mě pozorují a možná, že ten řidič podává hlášení přímo Zeckovi. Proto jsem tak protahoval náš rozhovor v autě, než jsem navrhl, že zajdeme sem. Nemělo by nám to trvat déle než hodinu, takže mě radši nechte…“

Odmlčel se, protože jsem popadl za kliku a otevřel dveře dokořán. Zatímco mluvil, došel jsem ke dveřím po špičkách. Ujistil jsem se, že je chodba v obou směrech prázdná, zavřel jsem dveře a vrátil se na svoji židli.

„Jen se ptám,“ namítl jsem, „co znamená ta hra s Rackhamem?“

„Jak dlouho,“ otázal se Wolfe, „nám kdysi v kanceláři trvala diskuse o nějaké jednoduché záležitosti, například o falšování…