8. KAPITOLA
Ve věznici ve White Plains používají celé galony dezinfekčních prostředků, které samozřejmě rozprašují denně, včetně neděle. Toto tvrzení mohu doložit dvěma důkazy: Prvním je slovo bachaře z druhého patra bloku, který se jmenuje Wilkes a osobně mi to potvrdil, a druhým je můj čich, převyšující běžný průměr.
Během dvaceti hodin, které jsem tam strávil, – o velikonoční neděli a následující den – jsem neměl možnost provést inspekční prohlídku, ale kromě toho smradu jsem nepřišel na nic, o čem by stálo za to napsat do novin, pokud člověk chápe, že se společnost musí chránit proti individuím mého ražení. Moje cela – vlastně naše, protože jsem měl spolubydlícího – byla čistá jaksepatří. Na pokrývkách bylo cosi, co člověka nutilo držet si je dále od brady, ale třeba za to mohly jen mé předsudky. Osvětlení nebylo nijak skvělé, ale stačilo na to, aby si při něm člověk mohl třicet dnů číst.
Se svým okolím a se svým spolubydlícím jsem se doopravdy seznámil až v pondělí. Byl jsem strašlivě ospalý, když se mnou dole skončili a uvedli mě do mé komnaty. Naléhali na mě, ale nijak zuřivě. Dovolili mi zatelefonovat Fritzovi, že se nevrátím domů, což bylo dobře, protože jsem si vůbec nedovedl představit, co by vyváděl, kdyby po Wolfově zmizení ještě ztratil kontakt se mnou. Také jsem směl zavolat Nathanielu Parkerovi, jedinému právníkovi, kterého je Wolfe ochoten pozvat na večeři. Ale s ním jsem neuspěl, protože někam odjel na víkend. Když jsem se konečně natáhl na palandu, deset vteřin poté, co jsem se hlavou dotkl polštáře, sestávajícího z mých kalhot, zabalených do košile, jsem pro tento svět zemřel.
Právě ty kalhoty, či spíše kabát a sako, které k nim patřily, učinily můj pobyt ve vězení hned od počátku příjemnějším, než by jinak mohl být. Měl jsem za sebou asi polovinu času, jenž jsem potřeboval k spánku, když tu se ozval příšerný rámus a já zvedl hlavu a otevřel oči. Na protější straně cely na druhé palandě, tak daleko, že bych musel natáhnout celou paži, abych se ho dotkl, seděl můj spolubydlící – ramenatý chlápek asi v mých letech, možná o něco starší, s chumáčem rozcuchaných černých vlasů. Seděl a zíval.
„Co je to za randál?“ otázal jsem se. „Někdo utekl z vězení?“
„Za deset minut je snídaně a kontrola,“ odpověděl a jen tak v ponožkách si stoupl na podlahu. „Pitomej zvyk.“
„Jsou to blbouni,“ souhlasil jsem a usedl jsem na okraj palandy.
Cestou k židli, jíž používal místo skříně na šaty, pohlédl na moji židli a přistoupil blíž, aby si prohlédl kabát a sako. Promnul v prstech klopu, podíval se na podšívku a prozkoumal knoflíkové dírky. Potom se beze slova vrátil na svoji stranu, udělal celé dva kroky a začal se oblékat. Následoval jsem ho.
„Kde se můžeme umýt?“ zajímal jsem se.
„Až po snídani,“ odvětil, „když na tom budeš trvat.“
Na opačné straně mříží se objevil muž v uniformě, zapracoval rukama a dveře cely se rozlétly.
„Okamžik, Wilkesi,“ oslovil ho můj spolubydlící a zeptal se mě: „Vzali ti věci?“
„Přirozeně. Tohle je moderní věznice.“
„Dal by sis šunku s vejci?“
„To by bylo přesně ono.“
„Bílý, nebo žitný chleba?“
„Bílý.“
„Máme podobný vkus. Takže dvakrát, Wilkesi. Všechno dvakrát.“
„Jak si přejete,“ pronesl bachař zřetelně a odešel. Můj parťák, který si právě zastrkoval kravatu pod límeček košile, mi vysvětlil: „Pokud jde o nástup a kontrolu, nepřipouštějí tu žádné výjimky, ale člověk si může vylepšit dlabanec. Najíme se tady, v soukromí.“
„Tohle,“ prohlásil jsem důrazně, „je opravdové lidské bratrství. Byl bych rád, aby ta snídaně byla na mě, hned jak se dostanu ke své náprsní tašce.“
Mávl rukou. „Zapomeň na to.“
Jak jsem zjistil, nástup a kontrola nesloužily jako příležitost pro konverzaci. Bylo nás tam asi čtyřicet, všech možných tvarů a velikostí, a upřímně řečeno, vcelku jsme nebyli žádná nóbl parta. Ve tvářích přítomných se odrážela směs pachů snídaně a dezinfekce, nemluvě o důvodech, ať už byly jakékoliv, které tam každého z nich dostaly. Byla to pro mě úleva, vrátit se s mým kámošem z…
