19. KAPITOLA
Tohle, pomyslel jsem si, když jsem se ve čtvrtek ráno česal, nás konečně někam dostane. To je opravdu krok kupředu.
A pak, když jsem hodil kartáč do zásuvky, jsem se nahlas zeptal: „Jo? A jakým směrem?“
Při vyšetřování vraždy se očekává, že člověk stráví nejmíň polovinu času štěkáním pod nesprávným stromem. Někdy vás to naštve, ale co, jestli opravdu patříte do detektivní branže, tak na to zapomenete a podíváte se na věc ještě jednou. V tom ale tentokrát nebyla potíž. Nepobíhali jsme kolem zjišťování původu zvláštního zvuku, abychom nakonec zjistili, že to byla kočka na plotě. Ani zdaleka ne. Všechnu tuhle práci jsme přenechali poldům. Každý náš krok mířil přímo k jádru věci. Naše dvě hlavní odhalení – páska na láhvi a způsob práce prodejního oddělení časopisu Co můžeme očekávat – nepochybně patřila k důležitým součástem obrazu smrti Cyrila Orcharda, kterou jsme vyšetřovali.
Tedy to byl krok dopředu. No fajn. Když postoupíte o krok vpřed, měl by následovat druhý krok stejným směrem. A to právě byl kámen, na němž jsem si toho rána vylámal zuby. V koupelně, při oblékání i při snídani jsem si znovu procházel celou situaci ze všech úhlů a pohledů a musel jsem si přiznat toto: jestliže mě Wolfe povolá nahoru do svého pokoje a požádá mě o návrhy ohledně mého denního programu, neřeknu ani popel.
Abyste pochopili, o co mi jde: snažím se ospravedlnit své jednání. Když mě povolal do svého pokoje, popřál mi dobré jitro, zeptal se, jak jsem se vyspal, a nařídil mi zavolat inspektoru Cramerovi a pozvat ho k nám na jedenáctou hodinu, řekl jsem jen: „Ano, pane.“
Sám od sebe jsem se také rozhodl někomu zatelefonovat. Protože šlo o porušení Wolfem vydaného zákona, nechtěl jsem volat z kanceláře, a tak když jsem se vydal na procházku do banky s šekem jednoho klienta, který platil ve splátkách, zapadl jsem do budky. Jakmile se mi ozval Lon Cohen, sdělil jsem mu, že se potřebuji čistě soukromě zeptat na něco, co nijak nesouvisí s detektivní živností. Vysvětlil jsem mu, že jsem dostal nabídku zaměstnání za částku, jež odpovídá desetinásobku hodnoty jeho práce a celé polovině hodnoty mého výkonu, a i když nemám v úmyslu od Wolfa odejít, jsem přece jenom zvědavý. Slyšel někdy o chlápkovi jménem Arnold Zeck? A co o něm slyšel?
„Nic pro tebe,“ odpověděl Lon.
„Jak to myslíš, nic pro mě?“
„Myslím tím, že nepotřebuješ materiál pro článek do nedělních novin, ale důvěrné informace a ty já nemám. Zeck je prostě otazník. Slyšel jsem, že si koupil dvacet členů Sněmovny reprezentantů a šest čelních představitelů okresu a taky jsem zaslechl, že je to obyčejný vyděrač. Povídá se, že když o něm napíšeš něco, co mu není vhod, najdou tvoji mrtvolu okousanou od žraloků vyplavenou u Montauk Pointu, ale víš, jak si mládenci občas vymýšlejí. Ještě jedna drobnost – je to čistě mezi námi?“
„Navždycky.“
„U nás v archívu o něm není ani čárka. Jednou, před několika lety, jsem o něm náhodou něco hledal, tehdy když daroval námořnictvu svoji jachtu. Nic jsem nenašel, což je dost zvláštní u chlápka, který rozdává jachty a vlastní nejvyšší kopec ve Westchesteru. Co je to za zaměstnání?“
„Zapomeň na to. Vůbec o tom neuvažuji. Myslel jsem si, že mu ta jachta ještě patří.“
Rozhodl jsem, že to nechám plavat. Měla-li opravdu nastat chvíle, kdy se Wolfe vyplíží ze dveří a začne si shánět úkryt, nechtěl jsem, aby k tomu došlo mojí vinou.
Cramer se dostavil chvíli po jedenácté. Nechoval se nijak žoviálně a já také ne. Když přichází – jak už jsem ho zažil – s úmyslem roztrhat Wolfa na kousíčky nebo mu alespoň vyhrožovat, že ho odvleče do města nebo mu pošle papír podepsaný soudem, mívá obyčejně plamen v oku a je celý našponovaný. Tentokrát se zapomněl natolik, že mi dovolil, abych mu pověsil kabát a klobouk. Ovšem když vstoupil do kanceláře, viděl jsem, jak napřímil ramena. Natolik si zvykl, že při vstupu do této místnosti potřebuje bojovnost, že to prostě fungovalo automaticky. Zabručel na pozdrav, posadil se a zeptal se:
„Tak co zase máte?“
Wolfe ho…
