6. KAPITOLA
Wolfe, pro něhož první láhev piva představuje jen pouhý úvod, si naplnil sklenici z druhé láhve, odložil ji a zaklonil se v křesle.
„Snažil jsem se zjistit, jak se tento konkrétní jedinec, pan Cyril Orchard, stal hostem vašeho programu. Informace z tisku vybízejí k závěru, že nikdo z vás, včetně slečny Shepherdové a pana Savareseho, ho skutečně dobře neznal. Přesto byl zavražděn. Později o tom s vámi budu hovořit ještě několikrát, ale pro tuto chvíli se vás zeptám všech najednou: měli jste s Cyrilem Orchardem cokoliv do činění nebo jste s ním byli nějakým způsobem ve spojení anebo jste o něm měli nějakou povědomost dřív, než se objevil ve vašem programu? Cokoliv, co už zde nebylo řečeno?“
Začal s Madeline Fraserovou a všech šest buď odpovědělo ne nebo zavrtělo hlavou.
Wolfe zamručel. „Předpokládám,“ řekl jim, „že policie neodhalila nic, co by tomuto negativnímu tvrzení odporovalo, protože kdyby na něco přišli, sotva byste byli tak bláhoví, abyste se to snažili přede mnou zatajit. Přistupoval bych k celé věci úplně jinak, kdybych nevěděl, že na tom policie pracuje už sedm dní a nocí. Probrali si vás a mají k tomu vycvičené a nadané lidi. Také mají úřední pravomoc a tisíc mužů – dvacet tisíc. Otázkou je jen to, zda jejich metody a schopnosti na tuto práci postačí; vše, co mohu udělat, je používat svoje metody a svoje schopnosti.“
Wolfe se předklonil, aby se napil piva, osušil si rty kapesníkem a zase se opřel.
„Ale potřebuji se dozvědět, co se vlastně stalo – od vás, ne z novin. Tak tedy jsme dospěli k tomu, že v úterý před dvěma týdny jste se sešli ve vysílacím studiu. Přišli i oba hosté – pan Cyril Orchard a profesor Savarese. Je tři čtvrtě na jedenáct. Vy ostatní jste tam také, u stolu s mikrofony nebo v jeho blízkosti. Po jedné straně úzkého stolu sedí slečna Fraserová a profesor Saverese, naproti nim pan Orchard a pan Meadows. Probíhá zkouška hlasitosti. Asi dvacet stop od stolu je první řada křesel pro obecenstvo. To sestává z asi dvou set osob. Jsou to téměř výhradně ženy, často oddané ctitelky slečny Fraserové, které se vysílání zúčastňují pravidelně. Je tento obraz správný – nemyslím přibližně správný – prostě správný?“
Přisvědčili. „Žádnou chybu v tom nevidím,“ řekl Bill Meadows.
„Řada z nich,“ dodala Madeline Fraserová, „by chodila častěji, kdyby dokázaly sehnat lístky. Žádostí o vstupenky je vždycky dvakrát víc, než kolika můžeme vyhovět.“
„O tom nepochybuji,“ zavrčel Wolfe. Prokázal velkou zdrženlivost, když jí nepověděl, jak je nebezpečná. „Ale žadatelé, kteří nedostali vstupenky, a tedy tam nebyli, nás nezajímají. Jeden z důležitých prvků obrazu, o němž jsem se ještě nezmínil, zůstává zatím ve skrytu. Za zavřenými dveřmi elektrické ledničky, která stojí u protější stěny, je uloženo osm lahví Príma doušku. Jak se tam dostaly?“
Odpověď zazněla z divanu, promluvil Fred Owen. „Vždycky míváme ve studiu tři nebo čtyři krabice v zamčené kom…“
„Prosím vás, pane Owene.“ Wolfe mu pohrozil prstem. „Chci naslouchat co možná nejvíce hlasům těchto šesti lidí.“
„Byly ve studiu,“ prohlásil Tully Strong. „V komoře. Zamykáme je tam, protože by tam jinak dlouho nezůstaly.“
„Kdo těch osm lahví vzal z komory a přenesl je do lednice?“
„Já.“ To promluvila Elinor Vanceová a já vzhlédl od svého zápisníku, abych se na ni ještě jednou mrknul. „To je jedna z mých povinností při každém vysílání.“
Ta má jediný problém, pomyslel jsem si; je přepracovaná. Scénáře, rešerše, obsluha baru – a co ještě?
„Osm láhví se nedá odnést najednou,“ podotkl Wolfe.
„Já vím. Vzala jsem čtyři a pro další čtyři jsem se vrátila.“
„A nechala jste komoru otevřenou… Ne,“ přerušil se Wolfe, „tyhle drobnosti budou muset počkat.“ Přeběhl opět očima po celé řadě. „Tak je tedy máme v lednici. Pochopil jsem, že vy všichni, až na jednoho, se vysílání účastníte dosti často. Výjimkou jste byl vy, pane Traube. Vy býváte přítomen jen málokdy. Proč jste tam byl?“
„Protože jsem byl nervózní, pane Wolfe.“ Traubův reklamní úsměv a sametový bas…
