Prima jed

16. KAPITOLA

Žádné další odpovědi nepřišly. To platilo nejen pro úterní poledne, ale i pro zbytek dne a večera a pro středeční ráno a odpoledne. Nic se nedělo.

Nepřekvapilo mě to. Z povahy telefonátu od muže, jehož jméno jsem měl podle rozkazu zapomenout, vyplývalo, že na předplatitelích Dostihového almanachu a Co můžeme očekávat, jak se jmenoval plátek o politice a ekonomii, vydávaný nebožkou Beulou Poolovou, je něco zvláštního. Ale i kdyby na nich zaručeně nic nebylo a všichni byli čistí a poctiví, dva jmenovaní vydavatelé byli právě zavražděni a kdo by byl takový moula, aby odpovídal na inzerát a potom na spoustu dotěrných otázek? Ve středu při obědě jsem poznamenal něco v tomto smyslu a vysloužil jsem si od Wolfa jako odpověď jen zavrčení.

„Alespoň jsme měli naznačit, že dostanou své peníze zpátky nebo tak něco,“ naléhal jsem.

Žádná odpověď.

„Mohli bychom to uveřejnit znova a připsat to tam. Nebo bychom mohli nabídnout odměnu pro každého, kdo nám dodá jméno jednoho z Orchardových či Poolové předplatitelů.“

Bez odpovědi.

„Také bych mohl zajít k Fraserové domů a promluvit si s celou tou partou a kdo ví, co mi povědí?“

„Ano, udělejte to.“

Podezíravě jsem si ho prohlédl. Myslel to vážně.

„Teď?“

„Ano.“

„To už na tom musíte být bledě, když začínáte přijímat moje návrhy.“

Přitáhl jsem si telefon a vytočil číslo. Ozval se Bill Meadows a vůbec nevypadal vesele, dokonce ani když se dozvěděl, že jsem to já. Po chvilce rozhovoru však jsem byl ochoten mu odpustit. Zavěsil jsem a oznámil Wolfovi:

„Hádám, že to budu muset odložit. Slečna Fraserová i slečna Koppelová jsou pryč. Bill mluvil trochu mlhavě, ale pochopil jsem, že posledně jmenovanou z nějakého důvodu nechaly městské úřady sebrat a ta druhá se ji z toho snaží vytáhnout. Množná potřebuje pomoc. Proč bychom to nezjistili?“

„Nevím, můžete to zkusit.“

Otočil jsem se a vytočil číslo Watkins 9-8241. Inspektor Cramer nebyl k mání, ale sehnal jsem někoho stejně dobrého – někdy myslím, že je dokonce lepší – seržanta Stebbinse.

„Potřebuji nějaké informace,“ oznámil jsem mu, „v souvislosti s tím honorářem, který vy, lidičky, vyděláváte pro pana Wolfa.“

„To my taky,“ přiznal upřímně. „Máte nějaké?“

„Teď zrovna ne. Máme s panem Wolfem poradu. Čím slečna Koppelová zranila vaše city a kde je? A kdybyste viděl slečnu Fraserovou, pozdravujte ji ode mě.“

Nadšeně zařval smíchy. Purley se moc často nesměje, rozhodně ne, když je ve službě, a mně se to nelíbilo. Počkal jsem, až mě uslyší, a pak jsem se zeptal:

„Co je na tom sakra tak legračního?“

„Nikdy jsem nečekal, že se toho dočkám,“ prohlásil. „Vy mi voláte a ptáte se, kde je váš klient. Co se děje? Nechutná snad Wolfovi jíst?“

„Znám taky jeden, ještě lepší. Zavolejte mi, až se dosmějete.“

„Už jsem skončil. Neslyšeli jste, co madam Koppelová provedla?“

„Ne, slyšel jsem jen, co jste mi vy řekl.“

„Nu, zatím jsme to nepustili na veřejnost. Možná si to budeme chtít nějakou chvíli nechat pro sebe, nevím.“

„Pomůžu vám nechat si to pro sebe. Pan Wolfe taky.“

„Je to jasné?“

„Ano.“

„Oukej. Samozřejmě jsme jim všem zakázali opustit jurisdikci. Dnes ráno si slečna Koppelová vzala taxík na letiště La Guardia. Sbalili ji, když se pokoušela nastoupit do letadla na Detroit. Tvrdí, že chtěla navštívit svoji nemocnou matku ve Fleetvillu, což je osmdesát mil od Detroitu. Jenže nepožádala o dovolení, aby tam směla letět, a dozvěděli jsme se, že její matka není o nic nemocnější, než byla po celý rok předtím. Tak jsme ji vzali do vazby jako závažného svědka. Zdá se vám to příliš svévolné? Nechtěl byste nás trochu proklepnout?“

„Můžete se zasmát ještě jednou. Kde je slečna Fraserová?“

„Se svým advokátem v kanceláři státního zástupce. Dohadují se o kauci.“

„Máte nějaký lepší důvod, než jaký uvedla slečna Koppelová, proč vlastně se vydala na ten výlet?“

„O tom nic nevím. To není moje kategorie. Jestli se chcete pouštět do takových detailů, asi by se měl spíš Wolfe zeptat inspektora.“

Zkusil jsem to na něj ještě z jednoho či dvou jiných směrů, ale buď mi už Purley pověděl opravdu všechno, anebo si zbytek uložil do jiné zásuvky, kterou se mu nechtělo otevírat. Zavěsil jsem a informoval Wolfa o novinkách.

Přikývl, jako by se ho to vůbec netýkalo. Zamračil jsem se na něj:

„Nebylo by zajímavé, kdyby se tu jedna z nich či obě cestou domů zastavily na kus řeči? Nebo snad by podle vás bylo projevem vulgární zvědavosti ptát se slečny Koppelové, proč si tak nutně potřebovala zaletět do Michiganu?“

„Pchá. Na to se jí vyptává policie, ne?“ Wolfe byl roztrpčený. „Strávil jsem s těmi lidmi bezpočet hodin a dostal jsem z nich něco, jen když jsem měl v ruce nějaký bič. Proč bych se měl věnovat zbytečnostem? Pot…