Postup číslo tři

VIII.

Abychom mu nekřivdili, Kearns to zvládl tak dobře, jak by člověk čekal - dokonce ještě o něco líp.

Překvapil mě. Ani nepípl. Stůl ho zachránil před pádem. Zůstal o něj tři vteřiny opřený, pak se podepřel rukou a s její pomocí se narovnal, zahýbal hlavou dvakrát dozadu a dopředu, řekl si, že má krk stále ještě na svém místě, a vykročil. První kroky byly nejisté, ale ve chvíli, kdy došel ke dveřím do haly, nabyl jistoty a zatáčku zvládl dobře. Šel jsem do haly a počkal, než si vzal z police klobouk a otevřel si dveře. Zavřel je za sebou, aniž by jimi práskl. Když jsem se vrátil do kanceláře, Irving zrovna říkal: "Měl bych se vám omluvit. Je mi to líto."

"Byl jste vyprovokován," řekl mu Wolfe. Pokynul na červenou klubovku. "Posaďte se."

"Moment." Už jsem tam byl. "Myslím, že bych se vám měl také omluvit, pane Irvingu, že jsem vám neřekl, že je tady, a teď se vám omlouvám ještě jednou. Musím panu Wolfovi sdělit něco, co nepočká. Nebude to dlouho trvat."

Šel jsem a otevřel dveře do předního pokoje. "Kdybyste mohl jít sem." Moc se mu to nezamlouvalo. "Mám naléhavé záležitosti," řekl. "Já také. Prosím vás."

"Vy se jmenujete Archie Goodwin?"

"Ano." Na vteřinu zaváhal a pak šel a překročil práh a já za ním zavřel dveře. Jelikož jsou dveře i stěny zvukotěsné, nemusel jsem šeptat: "Chci vám podat hlášení. Mluvil jsem s jeho ženou."

"Jistě. Postačí nám Shrnutí?"

"Ne." Pravil jsem. "Ale pro jednu záležitost ano. Asi dvacet metrů od místa, kde parkoval taxík, je kamenictví, které by mohlo sloužit jako dokonalý úkryt, lepší byste si nemohl přát. Můj rozhovor s paní Irvingovou musíte mít doslova."

"Spusťte." Začal jsem jejím popisem. Už před lety mi řekl, že když popisuju nějakého člověka, musí ho vidět a slyšet, a já se to tehdy naučil. Také umím předvádět rozhovory slovo od slova - a mnohem delší než to krátké švitoření s paní Irvingovou. Když jsem skončil, zeptal se mě na jednu věc. "Lhala?"

"Nemám ponětí - ani tak, ani tak. Jestli ano, je dobrá. Jestli to byla směsice, nechtěl bych to třídit."

"Velmi dobře." Zavřel oči. Ve vteřině se opět otevřely. "Přiveďte ho." Otevřel jsem dveře do předního pokoje a řekl mu, aby šel dovnitř. Vešel, zamířil k červené kožené klubovce, posadil se a zadíval se na Wolfa.

"Měl bych vám vysvětlit," řekl, "že jsem tady jako přítel slečny Miry Holtové, ale ona mě sem neposlala." Wolfe přikývl. "Včera večer se o vás zmínila. Řekla, že jste inteligentní muž."

"Obávám se, že mi lichotí." Očividně pro něj bylo normální sedět v klidu. "Přišel jsem k vám pro informace, ale nemohu předstírat, že na to mám nějaké zvláštní právo. Mohu vám jenom říci, proč je chci.

Když jsem se dnes ráno dozvěděl z rozhlasu, že je slečna Holtová ve vazbě, vyrazil jsem do města promluvit si s ní a nabídnout jí svoji pomoc, ale po cestě jsem si řekl, že by to nebylo moudré, protože by se to mohlo mylně vykládat, jelikož jsem pouze její přítel. Tak jsem místo toho zavolal svého právníka. Jmenuje se John H. Darby. Vyložil jsem mu si…