Postup číslo tři (Rex Stout)

IV.

Kam si sednout, byla ožehavá otázka - ne pro Wolfa, který samozřejmě zamířil ke svému nadměrnému křeslu vyrobenému na zakázku, ani pro klientku, jelikož Wolfe ukázal prstem na červenou klubovku, která ji usadí tváří k němu, ale pro mě. Stůl postavený do pravého úhlu k Wolfovu už nebyl můj. Položil jsem ruku najedno ze žlutých křesílek, abych je odsunul, když Wolfe zavrčel: "K čertu, nebuďte malicherný. Máme práci." Šel jsem, sedl si na své bývalé místo a zeptal se ho: "Mám pokračovat?"

"Jistě." Podíval jsem se na ni. Při pořádném osvětlení a bez čepice vypadala velice pohledně, dokonce i když byla v pěkné kaši. "Chtěl bych," řekl jsem, "abyste mi to potvrdila. Zabila jste tu ženu?"

"Ne. Ne!"

"Dobře. To je vyřízeno. Tentokrát postup číslo dvě, pravdu. Je Judith Bramová vaše přítelkyně?"

"Ano."

"Půjčila vám svůj taxík?"

"Ano."

"Proč?"

"Požádala jsem ji o to."

"Proč jste ji o to požádala?"

"Protože... to je dlouhá historie."

"Zkraťte ji, jak nejvíc to půjde. Možná nebudeme mít moc času." Poposedla na okraj křesla, do kterého by se vešla dvakrát. "Znám Judy tři roky. Dělala taky modelku, ale nebavilo ji to. Je velice nekonvenční. Zdědila nějaké peníze a asi před rokem si koupila taxík a licenci. Jezdí, když na to má náladu, a má nějaké pravidelné zákazníky, kteří si myslí, že je to móda jezdit v taxíku, který řídí žena. Můj manžel patří mezi ně. Často -"

"Váš manžel?" zeptal se Wolfe. "Slečno Holtová?"

"Nežijí spolu," řekl jsem mu. "Nejsou rozvedeni, ale užívá své dívčí jméno. Pracuje jako manekýnka. Pokračujte, ale stručně." Poslechla. "Můj manžel se jmenuje Waldo Kearns. Maluje obrazy, ale neprodává je. Má své peníze. Často volá Judy, aby ho někam odvezla, a včera večer, když jsem byla u ní, zavolal a řekl jí, aby pro něj přijela dneska večer v osm, a já požádala Judy, aby mě nechala jet místo sebe. Už několik měsíců jsem se snažila se s ním sejít, abych si s ním promluvila, ale on se se mnou odmítá vidět. Na dopisy neodpovídá. Chci se rozvést, a on ne. Myslím, že důvod, proč nechce, je -"

"To vynechte. Pokračujte."

"No... Judy řekla, že si to auto můžu vzít. Dneska večer v sedm jsem k ní přišla a ona ho přivezla z garáže a dala mi své sako a čepici a já s ním jela do -"

"Kde Judith bydlí?"

"Bowdoinova ulice. Číslo sedmnáct. Ve Vil age."

"Znám to tam. Tam jste nasedla do taxíku?"

"Ano. Jela jsem s ním do Ferel ovy ulice. Je to na západ od Varicku, pod -"

"Já vím, kde to je."

"Pak víte, že to je slepá ulice. Skoro na konci je alej, která vede mezi zdmi k malému domku. Ten patří mému manželovi. Bydlela jsem tam s ním skoro rok. Dostala jsem se tam něco před osmou, otočila auto a zaparkovala před alejí. Judy říkala, že tam na něj vždycky čeká. Nepřišel. Nechtěla jsem jít do domu, protože jakmile by mě uviděl, zavřel by přede mnou dveře, ale když nepřišel ani v půl deváté, vystoupila jsem a šla -"

"Jste si jista tím, kolik bylo hodin?"

"Ano. Podívala jsem se na hodinky. Jistě."

"Kolik na nich máte teď?" Pozvedla zápěstí. "Jedenáct a dvě minuty."

"Správně. Prošla jste alejí?"

"Ano. K domu. Na dveřích je mosazné klepátko, žádný zvonek. Zaklepala jsem s ním, ale nikdo nepřišel. Zaklepala jsem několikrát. Slyšela jsem, jak uvnitř běží rádio nebo televize, tak tak jsem to rozeznala, takže jsem klepala hlasitě. Přes okno mě nemohl poznat, protože byla dost tma a já měla čepici naraženou do čela. Jistěže si to rádio mohl pouštět Morton, jeho komorník, jak ho nazývá, ale myslím, že ne, protože by byl uslyšel to klepání a přišel ke dveřím.

Nakonec jsem to vzdala a vrátila se k autu, a jak jsem nastupovala, spatřila jsem ji. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký trik, který na mě nahrál, ale když jsem se podívala zblízka, uviděla jsem ten nůž a pak jsem ji poznala - a byla mrtvá. Kdybych se byla neotočila a nechytila se co nejpevněji volantu, myslím, že bych omdlela. Nikdy v životě jsem ještě neomdlela. Seděla jsem tam-"

"Kdo to byl?"

"Byla to Phoebe Ardenová. To kvůli ní se můj manžel nechtěl rozvést. Jsem si tím jistá, nebo alespoň představovala jeden z důvodů. Myslím, že si říkal, že dokud je ženatý se mnou, nemůže od něj čekat, že si ji vezme, a zrovna tak to od něj nemohla čekat ani žádná jiná. Ale o tom jsem nepřemýšlela, když jsem tam seděla, myslela jsem na to, co mám dělat. Vím, že správné bylo zavolat polici , ale řídila jsem Judyin taxík a, což bylo horší, musela bych přiznat, že ji znám, a oni by to zjistili o ní a o mém manželovi. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla."

"Musela to být pěkná chvíle. Vystoupila jste z taxíku a šla do domu v půl deváté. Jak dlouho jste byla pryč?"

"Nevím. Několikrát jsem zaklepala a dívala se do oken a pak ještě zaklepala." Uvažovala. "Nejmíň deset minut."

"Pak jste se vrátila do auta v půl a deset a odtamtud sem to netrvá víc než deset minut. Sem jste dorazila v devět dvacet. Seděla jste tam půl hodiny?"

"Ne. Rozhodla jsem se, že ji - že to tělo musím dostat z auta. Našla jsem v přihrádce tu látku. Myslela jsem, že nejlepší to bude někde na nábřeží, a jela jsem tam, ale nenašla jsem žádné příhodné místo. Dvakrát se mě snažili zastavit nějací lidé a jednou, když jsem zastavila na semaforu, otevřel nějaký muž dvířka, a když jsem mu řekla, že vezu zásilku, stejně mi málem vlezl dovnitř. Pak jsem myslela, že to auto prostě někde nechám, kdekoli, a šla jsem do budky volat Judy a chtěla jsem jí říci, aby oznámila, že ho ukradli, ale nebrala to. Pak jsem si vzpomněla na Nera Wolfa a na vás a zajela jsem sem. Neměla jsem moc času vymyslet si to s tou sázkou, akorát na cestě sem. Věděla jsem, že to za moc nestojí, když jsem vám to říkala."

"To jsem si myslel také." Mračil jsem se na ni. "Chci, abyste si uvědomila jednu věc. Věřím vám, když říkáte, že jste ji nezabila, ale to neznamená, že to spolknu celé. Na příklad, ten rozvod. Jestli je to tak, že se chtěl rozvést váš muž, aby si mohl vzít Phoebe Ardenovou, a vy jste mu to nepovolila, pak by to vypadalo jinak."

"Ne." Teď se mračila ona na mě. "Řekla jsem vám pravdu, každé slovo. Lhala jsem vám tam venku, ale kdybych vám lhala teď, byla bych blázen."

"To byste tedy byla. Jak dobrá přítelkyně je Judith Bramová?"

"Je to moje nejlepší přítelkyně. Je trochu divoká, ale mám ji ráda. Moc."

"Jste si jistá, že si to zaslouží?"

"Ano."

"Radši si držte palce." Otočil jsem se k Wolfovi. "Jelikož mi s tím pomáháte, a já si toho vážím, měli bychom se shodnout.

Přijímáte fakt, že ji nezabila?"

"Jako pracovní hypotézu ano."

"Není pak pravděpodobné, že ji zabil někdo, kdo věděl, že slečna Holtová bude řídit ten taxík? Jelikož se Kearns neukázal, a vylákal ji tím z auta, a v domě bylo puštěno rádio nebo televize?"

"Pravděpodobné, ale zdaleka ne jisté. Mohlo k tomu dojít nezávisle na tom, bez přípravy. Nebo měly ty potíže vzniknout slečně Bramové a ne slečně Holtové." Vrátil jsem se k Miře. "Jak blízcí jsou si Judy Bramová a váš manžel?"

"Blízcí?" Zamračený výraz se na její tváři usadil zřejmě natrvalo. "Nejsou si blízcí. Jestli tím myslíte důvěrní. Pochybuju o tom, že Judy někdy dovolila nějakému muži, aby se k ní choval důvěrně. Můj manžel to možná zkusil. Řekla bych, že ano."

"Mohla mít Judy nějaký důvod zabít Phoebe Ardenovou?"

"Dobrý bože, ne."

"Nebylo možné, že Judy, takovou, jak ji neznáte, napadlo, že by ráda prolomila s vaším manželem ledy, a Phoebe Ardenová jí stála v cestě?"

"Řekla bych, že ano, pokud chcete říci, že možné je všechno, ale nevěřím tomu."

"Slyšela jste, na co jsem se ptal pana Wolfa a co na to odpověděl. Stále ještě se mi líbí úvaha, že ať už ji zabil kdokoli, věděl, že tam tím taxíkem pojedete.

Je samozřejmě možné, že to Judy Bramová někomu řekla."

"Ano, je to možné, ale já tomu nevěřím. Judy by to neudělala. Prostě by to neudělala."

"Také je možné, že jste to někomu řekla vy. Řekla jste to někomu?" Cuklo jí ve rtu. Dvakrát. Dvě vteřiny. "Ne," odpověděla. "Lžete. Nemám čas být zdvořilý. Lžete. Komu jste to řekla?"

"To vám nepovím. Ta osoba, které jsem to řekla, nemohla ...nemohla nic udělat. Některé věci možné nejsou."

"Kdo to byl?"

"Ne, pane Goodwine. Skutečně." Vytáhl jsem z kapsy dvacku a desetidolarovku a další dvacku z peněženky, vstal a došel k ní. "Tady máte těch padesát babek," řekl jsem. "Mě vynechte. Můžete odejít zadním vchodem."

"Ale já vám říkám, že nemohl nic udělat."

"Pak se mu nic nestane. Já ho neukousnu. Ale musím vědět všechno, co víte vy, jinak to není k ničemu." Znovu jí cuklo ve rtu. "Vy byste to opravdu udělal? Jen tak byste se na mě vykašlal?"

"Jistojistě. A taky to udělám. S politováním a přáním všeho nejlepšího." Nadechla se. "Včera večer jsem zavolala svému příteli a řekla mu to. Jmenuje se Gilbert Irving."

"Je to víc než přítel?"

"Ne. Je ženatý a já jsem vdaná. Jsme přátelé, to je vše."

"Zná vašeho manžela?"

"Ano. Znají se léta, ale nikdy se nesblížili."

"Znal Phoebe Ardenovou?"

"Setkal se s ní. Neznal ji."

"Proč jste mu řekla o svém plánu jet tam taxíkem"

"Protože jsem chtěla vědět, co si o tom myslí. Je to velmi - velmi inteligentní muž."

"Co si o tom myslel?"

"Myslel si, že je to pošetilé. Ne doslova pošetilé, zbytečné. Myslel si, že můj manžel mě odmítne vyslechnout. Opravdu, pane Goodwine, tohle je pošetilé. Neexistuje absolutně žádný -" Ozval se domovní zvonek. Udělal jsem tři kroky, než jsem si uvědomil, že tady už nepracuju, a pak, protože jsem nechtěl být malicherný, jsem pokračoval do haly a podíval se ven. Na verandě stáli muž a žena. Jeden pohled stačil na to, abych rozeznal inspektora Cramera, ale tu ženu jsem si musel prohlédnout pozorněji. Vyrazil jsem přes halu. V tu chvíli jsem to nevěděl určitě, jelikož na fotografi majitelky taxíku dopadalo málo světla. Ale pak jsem si byl jistý - byla to Judith Bramová.