(9)
Vůz zarazil na vrcholu kopce před vysokými dvoukřídlovými vraty z tepaného železa, za nimiž stál malý domek. Dveře domku byly dokořán a ve žlutém světle stál vazoun v plášti a klobouku, hluboko staženém do čela. Pomalu vyšel ven do deště, ruce v kapsách. Déšť mu stékal po nohou a albín se opřel o sloupek vrat, cvakaje zuby. Vazoun se zeptal: "Co chcete? Poslouchám."
"Hoď kostrou, bráško. Pan Conant chce navštívit tvýho šéfa."
Muž za vraty si odplivl do mokré tmy. "A má bejt? Copak nevíte, kolik je hodin?"
Conant pojednou otevřel dvířka auta a přešel ke vratům. V prostoru mezi hlasy a autem šuměl déšť. Malvern pomalu otočil hlavu a poklepal Jean Adrianovou na ruku. Prudce mu ji odstrčila. Zašeptala: "Blázínku... ach, vy blázínku!"
Malvern vzdychl.
"Báječně se bavím, andílku. Báječně."
Muž za vraty vytáhl klíče na dlouhém řetízku, odemkl a otevřel vrata dokořán, až zarachotila v závěsech. Conant a albín se vrátili k vozu. Conant se zastavil s podpatkem zaháknutým na stupátku. Malvern vytáhl z kapsy velkou plochou láhev, ohmatal ji, jestli neutrpěla újmu, a odšrouboval uzávěr. Napřáhl ji k dívce. "Dejte si na kuráž."
Neodpověděla mu, nepohnula se. Malvern se napil sám, láhev zastrčil a přes Conantova široká záda pohlédl na rozlehlý park zmáčených stromů a hrozen osvětlených oken, který jako by visel na obloze.
Z kopce k nim sjížděl vůz, probodával reflektory vlhkou tmu, zabočil k sedanu a zastavil vedle něho. Conant k němu přistoupil, vstrčil hlavu dovnitř a něco řekl. Vůz zacouval, obrátil se zpátky na příjezdovou cestu, šplouchl světly na zeď parku, zmizel a znovu se objevil na konci příjezdové cesty jako bílý ovál, tvrdě se odrážející od kamenného podjezdu pro kočáry.
Conant nasedl do sedanu a albín vjel za druhým vozem na příjezdovou cestu. Nahoře na kulatém vybetonovaném parkovišti, lemovaném cypřiši, všichni vstoupili.
Velké dveře, k nimž vedlo několik schodů, byly otevřené a v nich stál muž v županu. Targo, pevně svírán dvěma muži, právě stoupal po schodech. Neměl ani klobouk, ani plášť, a jeho rozložitá postava v bílém saku se obrovitě tyčila mezi oběma pistolníky.
Ostatní ho následovali vzhůru po schodech. Komorník v županu je zavedl halou, na jejíchž stěnách visely vedle sebe portréty něčích předků, a pompézním malovaným foyerem do další chodby a do dřevem vykládané pracovny s tlumenými světly, těžkými závěsy a hlubokými koženými křesly.
Za velkým tmavým psacím stolem, umístěným ve výklenku, který tvořily nízké, vyčnívající police s knihami, stál nezvykle vysoký hubený muž. Jeho bílé vlasy byly tak husté, že tvořily jednolitou hmotu. Měl malá, přímá, zatrpklá ústa, černé mělké oči a bílý vrásčitý obličej. Trochu se hrbil a jeho téměř nepřirozeně vyzáblá postava byla zahalena do modrého manšestrového županu lemovaného saténem.
Komorník zavřel dveře a Conant je znovu otevřel a kývl bradou na oba muže, kteří přivedli Targa. Odešli. Albín se postavil za Targa a vrazil ho do křesla. Targo se tvářil netečně, nejapně. Na tváři měl špinavou šmouhu a v očích omámený výraz.
Dívka se k němu rozběhla a řekla: "Bože, Dukeu – jsi v pořádku, Dukeu?"
Targo na ni zamžoural a křivě se usmál. "Takže tys to teda práskla, co? Nestarej se, je mi prima." Hlas mu zněl nepřirozeně. Jean Adrianová od něho odstoupila, posadila se a schoulila se, jako by jí bylo zima.
Vysoký muž se chladně rozhlédl po všech přítomných a netečně řekl: "Jsou toto ti vyděraci – a bylo nezbytné přivést mi je sem uprostřed noci?"
Conant ze sebe setřásl plášť a hodil ho za lampu na podlahu. Zapálil si novou cigaretu a stál rozkročen uprostřed místnosti, rozložitý, tvrdý, drsný chlapík, jistý sám sebou. Řekl: "Tahle dívka chtěla s vámi mluvit a omluvit se vám a slíbit, že už nebude vyvádět. Ten chlápek v zmrzlinářským saku je Targo, ten boxer. Trochu si dneska večer pohrál v jednom nočním lokálu s bouchačkou a na direkci tak mlátil kolem sebe, že do něho nacpali prášky na spaní, aby ho uklidnili. Ten druhej je Ted Malvern, kluk starýho Marcu…
