7
Telefon na mém psacím stole zazvonil přesně ve čtyři hodiny.
„Už jste našel Orrina, pane Marlowe?“
„Ještě ne. Kde jste?“
„No přece v tom dragstóru vedle -“
„Přijďte nahoru a přestaňte si hrát na Matu Hari,“ řekl jsem.
„Nedokážete říct ani jedno zdvořilé slovo?“ odsekla.
Zavěsil jsem a nalil jsem si pořádný hlt Starého myslivce, abych si posílil nervy na ten rozhovor. Sotva jsem začal tankovat, uslyšel jsem z chodby klapot jejích podpatků. Šel jsem ke dveřím a otevřel je.
„Račte vstoupit tudy a vyhnete se návalu,“ řekl jsem.
Způsobně se posadila a čekala.
„Nepodařilo se mi zatím zjistit nic jiného, než že se v tom brlohu na Idaho Street šmelí s čajíčkem,“ řekl jsem. „Čili s marihuanou.“
„No ne, to je ale ohavnost,“ řekla.
„Na tomto světě musí člověk snášet jak dobré, tak i zlé,“ řekl jsem. „Orrin se o tom asi dověděl a pohrozil jim, že to udá.“
„A vy myslíte,“ řekla zase jako malá holčička, „že mu za to mohli ublížit?“
„No pro začátek ho nejspíš zkusili jen pořádně vylekat.“
„Kdepak, pane Marlowe, Orrin by se zastrašit nedal,“ řekla rázně. „Ten se vždycky děsně navzteká, když mu někdo vyhrožuje.“
„To jistě,“ řekl jsem. „Jenže já mluvím o něčem jiném. Nahnat strach můžeme každému - chce to jen správnou techniku.“
Zkřivila vzdorovité ústa. „Ne, pane Marlowe, Orrin má pro strach uděláno.“
„No dobrá,“ řekl jsem. „Tak ho tedy nevystrašili. Řekněme, že mu jenom uřízli nohu a mlátili ho s ní přes hlavu. Co by v takovém případě udělal - podal by si stížnost na Hlavní nádraží?“
„Děláte si ze mne legraci,“ poznamenala zdvořile. Její hlas byl studený jako polévka v penziónu. „A to je všechno, co jste za celý den udělal? Nezjistil jste nic víc, než že se Orrin odstěhoval a že to okolí je podezřelé? Vždyť na to jsem přišla sama, pane Marlowe. Myslela jsem, že vy jako detektiv - a vůbec -“ protáhla a zbytek nechala viset ve vzduchu.
„Udělal jsem ještě něco víc,“ řekl jsem. „Nalil jsem správci trochu ginu a prohlédl jsem si hotelovou knihu a pobesedoval s chlápkem, který se jmenuje Hicks. George W. Hicks. Nosí paruku. Toho jste asi neviděla. Bydlí, vlastně bydlel v Orrinově pokoji. No a tak mě napadlo -“ Teď byla řada na mně, abych něco protáhl do ztracena.
Utkvěla na mně světle modrýma očima, zvětšenýma čočkami brýlí. Drobná ústa měla pevně sevřená, ruce sepjaté na té veliké hranaté brašně, kterou položila před sebe na psací stůl, a celé její tělo, ztuhlé, vzpřímené a upjaté, vyjadřovalo nesouhlas.
„Zaplatila jsem vám dvacet dolarů, pane Marlowe,“ řekla mrazivě. „Měla jsem za to, že je to odměna za celodenní práci. Ale nezdá se mi, že to, co jste vykonal, je celodenní práce.“
„Není,“ řekl jsem. „Máte pravdu. Ale den ještě neskončil. A s tou dvackou si hlavu nelamte. Jestli chcete, já vám ty peníze vrátím. Ani jsem na ně nesáhl.“
Vytáhl jsem zásuvku psacího stolu a vzal z ní ty její bankovky. Přistrčil jsem je k ní po desce stolu. Pohlédla na ně, ale nedotkla se jich. Zvedla pomalu oči a upřela je do mých.
„Takhle jsem to nemyslela. Vím, že děláte, co můžete, pane Marlowe.“
„S těmi fakty, které znám.“
„Ale já vám řekla všechno, co vím.“
„To se mi nezdá,“ řekl jsem.
„Nemůžu za to, co se vám zdá nebo nezdá,“ řekla kousavě. „Koneckonců uznáte, že kdybych už věděla všechno to, co se dovědět chci, nechodila bych sem a nežádala bych vás, abyste to vyšetřil, že ne?“
„Neříkám, že víte všechno, co chcete vědět,“ odpověděl jsem. „Tady jde o to, že já nevím všechno, co potřebuju vědět, abych vám mohl pomoct. A to, co mi tady vykládáte, nedává žádný smysl.“
„Co nedává smysl? Řekla jsem vám pravdu. Jsem Orrinova sestra. Tak snad můžu posoudit, jaký je to člověk.“
„Jak dlouho pracoval pro Kalifornskou západní?“
„To už jsem vám řekla. Přišel sem do Kalifornie skoro přesně před rokem. Dostal ihned práci, protože ji vlastně měl zamluvenou, už než se sem vypravil.“
„Jak často psal domů? Totiž předtím, než přestal vůbec psát.“
„Každý týden. Někdy i častěji. Psal střídavě matce a mně. Ale všechny ty dopisy byly ovš…
