Sestřička

16

Osmá hodina čtyřicátá pátá minuta následujícího rána mě zastihla hned v sousedství fotografického závodu Kamera v Bay City, už po snídani, jak si se slunečními brýlemi na nose klidně pročítám místní noviny. Losangeleským tiskem jsem se už prokousal, ale nenašel jsem tam ani zmínku o sekáčku na led v hotelu Van Nuys ani nikde jinde. Nebyl tam dokonce ani titulek ZÁHADNÁ VRAŽDA V PŘEDMĚSTSKÉM HOTELU, bez udání jmen a popisu zbraně. Zato Bay City News mají na vraždu vždycky místa dost. Daly ji na první stránku, hned vedle cen masa.

MÍSTNÍ OBČAN NALEZEN MRTEV VE SVOBODÁRNĚ V IDAHO STREET

Na anonymní telefonické udání přikvačila včera pozdě večer policie do domu v Idaho Street naproti skladišti dříví společnosti Seamans a Jansing. Policisté, kteří vnikli do nezamčených dveří bytu pětačtyřicetiletého Lestera B. Clausena, správce svobodárny, našli ho v pokoji na gauči mrtvého. Clausen byl zabit sekáčkem na led, který mu dosud vězel v týle. Po předběžném vyšetření prohlásil koroner Frank L. Crowdy, že Clausen byl silně opilý a je možné, že ho smrt zastihla v bezvědomí. Policie nenalezla žádné stopy po zápasu.

Poručík detektivního sboru Moses Maglashan se případu pohotově ujal a vyslechl nájemníky domu po jejich návratu z práce, zločin však zůstal až dosud neobjasněn. V rozhovoru s reportérem našeho listu koroner Crowdy prohlásil, že Clausenova smrt by mohla být sebevraždou, avšak umístění rány činí tuto možnost velmi nepravděpodobnou. Prohlídkou domovní knihy bylo zjištěno, že z ní byla nedávno vytržena stránka. Poručík Maglashan prohlásil po zevrubném výslechu nájemníků, že na chodbách svobodárny byl několikrát spatřen silnější muž středního věku, hnědých vlasů a hrubých rysů obličeje, avšak žádný z nájemníků nevěděl, jak se dotyčný jmenuje ani jaké má povolání. Když Maglashan pečlivě prohledal všechny místnosti domu, vyslovil názor, že jeden z nájemníků se nedávno a to dosti chvatně vystěhoval. Poškozená domovní kniha, charakter tamějšího okolí a nepřesný popis zmizevšího muže však pátrání nesmírně znesnadňuje.

„Nemám prozatím ani potuchy, proč byl Clausen zavražděn,“ prohlásil Maglashan včera pozdě v noci. „Ale už jsem toho muže delší dobu sledoval. Znám celou řadu jeho společníků. Je to obtížný případ, ale my jej vyřešíme.“

Byl to pěkný článeček a Maglashanovo jméno se v něm vyskytovalo pouze dvanáctkrát v textu a dvakrát v podtitulcích obrázků. Na třetí stránce byla uveřejněna jeho fotografie, jak drží sekáček na led a hledí na něj, čelo svraštělé v hlubokém zadumání. Byl tam také náramně výstižný obrázek domu 449 v Idaho Street a fotografie čehosi ležícího na gauči a přikrytého prostěradlem a poručíka Maglashana, jak na to přísně ukazuje. Dále tam byl portrét starosty, jak sedí za psacím stolem a srší výkonností, a pod tím interview, v němž se vyjadřoval k otázkám poválečné zločinnosti. Pronesl přesně to, co starostové obvykle pronášejí - mdlý odvar z projevů J. Edgara Hoovera, prošpikovaný několika zvlášť zdařilými mluvnickými hrubkami.

Za tři minuty devět se otevřely dveře fotografického závodu Kamera a obstarožní černoch začal zametat smetí přes chodník do kanálu. Přesně v devět zajistil úhledný mladík v brýlích zámek na dveřích krámu a já vešel dovnitř s černo-oranžovým lístkem, který měl doktor G. W. Hambleton přilepený k vnitřku paruky.

Ten úhledný mladík se na mne pátravě díval, když mi za ten lístek a trochu drobných předával obálku, která obsahovala maličký negativ a půl tuctu lesklých kopií zvětšených na osminásobek negativu. Neřekl nic, ale podle toho, jak si mě prohlížel, si patrně pamatoval, že nejsem týž člověk, který mu negativ přinesl.

Vyšel jsem ven, posadil se do vozu a prohlédl jsem si svůj úlovek. Na snímcích byl muž a světlovlasá dívka, sedící v těsném boxu v restauraci, mísy jídel před sebou. Oba se dívali vzhůru, jako by něco náhle upoutalo jejich pozornost, takže měli právě tak čas zareagovat, než spoušť cvakla. Z osvětlení bylo zřejmé, že snímek byl pořízen bez fotoblesku.

Ta dívka byla Mavis Weldová. Muž byl spíš drobnější, přisnědlý, poněkud nevýrazný. Nepoznal jsem ho. A taky jsem neměl proč. Vycpaná kožená sedadla v boxu byla pomalována tančícími párky. To znamená, že to bylo v restauraci U tanečníka. Čímž se ten celý zádrhel zadrhl ještě víc. Kdyby se totiž v tomhle podniku opovážil nějaký všetečný amatér stisknout spoušť bez svolení ředitele, vyrazili by ho takovým fofrem, že by padal až na Hollywoodský bulvár. Domyslel jsem si, že to muselo být uděláno skrytou kamerou, podobně jako snímek Ruth Snyderové v elektrickém křesle. Někdo asi měl ten aparátek zavěšený na šňůrce pod límcem saka tak, aby čočka vykukovala z rozepjaté vesty, a na spoušti musel mít takové zařízení, aby ji mohl stisknout v kapse. Nebylo mi zatěžko uhodnout, kdo tu fotku bral. Pan Orrin P. Quest sebou musel hezky hbitě a tiše mrsknout, aby se odtamtud dostal, dokud ještě měl hlavu na krku.

Zastrčil jsem obrázky do kapsičky u vesty a přitom jsem se dotkl kousku zmačkaného papíru. Vytáhl jsem jej ven a četl: Doktor Vincent Lagardie, Wyoming Street, Bay City. To byl ten Vince, s nímž jsem mluvil telefonem, ten, kterého se Lester B. Clausen zkoušel dovolat.

Obstarožní polda pajdal kolem zaparkovaných vozů a značkoval pneumatiky žlutou křídou. Pověděl mi, kde je Wyoming Street. Rozjel jsem se tam. Byla to příčná ulice, hodně daleko za obchodní čtvrtí, rovnoběžná se dvěma číslovanými ulicemi. Číslo 965 byl rohový dřevěný šedobílý dům. Na dveřích měl mosazný štítek s nápisem Dr. Vincent Lagardie, ordinace 10-12 a 2,30-4.

Dům vypadal klidně a slušně. Po schodech stoupala žena s malým chlapcem, který se bránil a vzpouzel. Přečetla si štítek na dveřích, pohlédla na hodinky, které měla přišpendlené ke klopě, a nerozhodně si hryzla rty. Chlapec se obezřele rozhlédl a pak ji kopl do kotníku. Žena ucukla, ale neztratila trpělivost. „Ale Johnny, copak to děláš tetičce Fern, to nesmíš,“ řekla mírně.

Otevřela dveře a odvlekla toho malého opičáka dovnitř. Šikmo napříč př…