(2)
Francine Leyová seděla v nízkém červeném křesílku za stolkem, na němž stála alabastrová mísa. Z mísy stoupal cigaretový kouř, který tam právě odfoukla, a vytvářel v nehybném teplém vzduchu různé obrazce. Ruce měla sepjaté za hlavou a šedomodré oči byly malátné, vyzývavé. Mezi tmavými, volně zkadeřenými kaštanovými vlasy prosvítaly modravé stíny.
George Dial se předklonil a tvrdě ji políbil. Jeho rty byly při polibku horké a dívka se zachvěla. Ani se nepohnula. Když se zase napřímil, malátně se na něho usmála. Dial řekl zastřeným, chraplavým hlasem: „Poslyš, Francy, kdy už pustíš k vodě toho hazardního hráče a dovolíš mi, abych se o tebe staral?“
Francine Leyová pokrčila rameny, aniž vytáhla ruce zpod hlavy. „Hraje fér, Georgei,“ protáhla. „To je dneska vzácnost a ty nemáš dost peněz.“
„Můžu si je opatřit.“
„Jak?“ Hlas měla hluboký a chraplavý. Hladil Georgea Diala jako smyčec violoncello.
„Od Candlesse. Leccos na toho ptáčka vím.“
„Jako například?“ nadhodila Francine Leyová znuděně.
Dial se nepatrně ušklíbl. Široce otevřel oči a zatvářil se jako neviňátko. Francine Leyové připadalo, že bělmo jeho očí je lehce zbarveno něčím, co nebylo bílé.
Dial máchl nezapálenou cigaretou. „Hodně – například jak loni podfoukl jednoho ostrého chlápka z Rena. Jeho nevlastní bratr měl tady na krku žalobu z vraždy a Candless od něho vyinkasoval pětadvacet papírů, že ho z toho vyseká. Pak ale sfoukl se státním návladním nějaký jiný případ, na bráchu se vykašlal, a ten dostal provaz.“
„A co s tím udělal ten ostrý chlápek?“ zeptala se Francine Leyová lehce.
„Zatím nic. Asi si řekl, že se s tím nedalo hnout. Člověk nemůže mít pořád navrch.“
„Ale mohl by leccos udělat, kdyby věděl, jak to bylo,“ nadhodila Francine Leyová a potřásla hlavou. „Kdo byl ten ostrý chlápek, Georgei?“
Dial ztlumil hlas a zase se k ní naklonil. „Jsem trouba, že ti to říkám. Nějaký Zapparty. V životě jsem ho nepotkal:“
„A nikdy to nechtěj – pokud máš rozum, Georgei. Ne, díky. Přece s tebou nepůjdu rovnou do maléru!“
Dial se slabounce usmál a ve snědé, hladké tváři se zablýskly pravidelné zuby. „Nech to na mně, Francy. Na všechno zapomeň, kromě jednoho, totiž že jsem do tebe blázen.“
„Připrav nám něco k pití,“ vyzvala ho dívka.
Obývací pokoj v hotelovém apartmá, kde spolu hovořili, byl celý zařízen v červené a bílé, příliš důstojně, příliš upjatě. Bílé stěny byly pomalovány červenými vzorky, bílé žaluzie byly zarámovány červenými závěsy, před krbem s plynovým hořákem ležel červený koberec s bílým okrajem. U zdi mezi dvěma okny stál bílý sekretář.
Dial k němu přistoupil a nalil do dvou sklenic skotskou, přidal led a sodu a odnesl sklenice přes pokoj k místu, kde stále stoupal z alabastrové mísy tenký proužek kouře.
„Pusť toho hazardního hráče k vodě,“ řekl Dial a podal jí sklenici. „Ten tě dostane do maléru.“
Usrkla ze sklenky a potřásla hlavou. Dial jí vzal sklenici z ruky, usrkl ze stejného místa na obrubě, naklonil se k ní s oběma sklenicemi v rukou a znovu ji políbil na rty.
Vchod do předsíně byl zakryt červenými závěsy. Byly poodhrnuté a ze škvíry mezi nimi vyhlédla mužská tvář. Chladné šedé oči zamyšleně přihlížely polibku. Nato se závěsy zase nehlučně spustily.
Za okamžik hlučně zaklaply dveře a předsíní se rozlehly kroky. Závěsy se rozhrnuly a do pokoje vešel Johnny De Ruse. To už si Dial zapaloval cigaretu.
Johnny De Ruse byl vysoký, štíhlý, klidný; na sobě měl tmavý, elegantně střižený oblek. Z koutků chladných šedých očí se mu rozbíhaly jemné vějířky šibalských vrásek. Měl úzká, jemná, nikoli měkká ústa a dlouhou bradu s hlubokým důlkem.
Dial na něho pohlédl a nedbale mu pokynul. De Ruse přistoupil beze slova k sekretáři, do sklenice si nalil trochu whisky a vypil ji nezředěnou.
Chvíli stál zády do místnosti a bubnoval prsty po hraně stolu. Pak se obrátil, slabě se usmál, přívětivým, trochu zpěvavým hlasem řekl: „…’zdárek, lidičky,“ a odešel do vedlejšího pokoje.
Octl se ve velké, pompézně zařízené ložnici s manželskými postelemi. …
