7.
Za denního světla to byl půvabný kout světa. Před průčelními okny vytvářely nažloutle růžově begónie jednolitý celek a macešky zase kulatý koberec kolem kořenů akácie. Purpurová popínavá růže pokrývala mřížoví na jedné straně domu, bronzově zelený kolibřík jemně oštipoval hrachory, kterých tu rostla spousta podél zdi garáže.
Vypadalo to zde jako domov trvale usazeně manželské dvojice, která si vybrala pobřeží oceánu, aby zde ve stáří užila co nejvíc slunce.
Galbraith plivl na stupátko mého auta, vyklepal si dýmku, cinkl, aby otevřeli bránu, s dupáním prošel po cestičce a přitiskl palec na tlačítko vkusného měděného zvonku.
Čekali jsme. Ve dveřích se otevřelo zamřížované okénko a pod naškrobeným čepečkem, jaký nosí ošetřovatelky, se tam ukázal dlouhý nažloutlý obličej.
"Otevřete! Policie!" houkl hromotlucký Galbraith.
Zařinčel řetěz, spadla zástrčka. Dveře se otevřely. Ošetřovatelka byla ženská kolem stopětaosmdesáti centimetrů, s dlouhými pažemi a velkýma rukama, ideální spolupracovnice pro výslech právem útrpným. S jejím obličejem se teď cosi stalo, viděl jsem, že se usmívá.
"Vida, pan Galbraith," šveholila hlasem vysokým i hrdelním současně. "Jak se máte, pane Galbraith? Chcete vidět pana doktora?"
"Jo, a hodně rychle," zahučel Galbraith a rázoval za ní.
Prošli jsme halou. Dveře kanceláře byly zavřené. Galbraith je kopnutím otevřel. Šel jsem mu v patách a obrovitá sestra cupitala za mnou.
Doktor Sundstrand, naprostý abstinent, si dával ranního frťánka z čerstvě načaté litrové láhve. Tenké vlasy měl slepené a sknoceně potem, kostnatá maska jeho obličeje byla popsána vráskami, které tam ještě včera večer nebyly.
Spěšně odtrhl ruku od láhve a usmál se na nás úsměvem zmrzlé ryby. Spustil podrážděné: "Co je? Co je? Myslím, že jsem dal příkazy –"
"Eh, sklapněte," řekl Galbraith a přistrčil si židli blíž k psacímu stolu. "Odchod, sestro."
Sestra ještě cosi zašvitořila a zmizela ve dveřích. Dveře se zavřely. Doktor Sundstrand vypadal jako hromádka neštěstí. Očima přejel můj obličej odshora dolů.
Galbraith položil na psací stůl oba lokty a podepřel si pěstí nakynulý podbradek. Upřeně, nenávistně pohlížel na doktora, který se div nepropadl hanbou.
Po chvíli – zdála se skoro nekonečná – se zeptal téměř tiše: "Kdepak je Farmář Saint?"
Doktor vytřeštil oči. Ohryzek mu divoce poskakoval ve výstřihu bílého pláště. Zelenavé oči se začaly plnit zběsilou zlobou.
"Žádný vejmluvy!" řval Galbraith. "Víme všechno o těch vašich čachrech se soukromým sanatoriem, o tom, jak jste tady ukrejval zločince, o drogách a ženskejch. Udělal jste botu navíc, když jste tady násilím držel tohohle šerloka, co je z velkýho města. Tentokrát vám vaše velká zdejší ochrana nic nepomůže. Tak ven s tím, kde je Saint? A kde je ta holka?" Docela náhodou jsem si vzpomněl, že jsem se o Isobel Snareové před Galbraithem ani slovem nezmínil – pokud mínil právě ji.
Ruka doktora Sundstranda těžce klesla na psací stůl. Čirý údiv jako by přidal k jeho strachu i poslední kapku ohromení.
"Kde jsou?" řval opět Galbraith.
Dveře se otevřely a hromotlucká sestra sem znovu vpadla. "Pane Galbraith, pacienti čekají. Prosím, nezapomeňte na pacienty, pane Galbraith!"
"Jděte se vycpat!" houkl na ni Galbraith přes rameno.
Zůstala stát ve dveřích. Sundstrand konečně našel v hrdle hlas, ale byl to víc šepot nežli hlas. Řekl unaveně: "Jako byste to nevěděl."
Pak jeho roztřesená ruka zapadla do kapsy pláště a vynořila se s lesklou pistolí. Galbraith sebou mrskl stranou, svezl se ze židle. Doktor na něho dvakrát vystřelil a dvakrát se minul. Sáhl jsem také pro pistoli, ale nevytáhl ji. Galbraith se na podlaze smál a jeho velká pravačka, která vklouzla do podpaží, se vynořila s lugerem. Vypadal přesně jako můj luger. Vystřelil jenom jednou.
V doktorově dlouhém obličeji se nic nezměnilo. Neviděl jsem, kam ho kulka zasáhla. Hlava mu poklesla a udeřila o psací stůl, bouchačka s třeskem dopadla na podlahu. Ležel bez hnutí s tváří na desce stolu.
Galbraith zamířil na …
