(2)
Asi v devět večer jsem byl zpátky ve své ulici. Rozhlédl jsem se na obě strany a teprve pak jsem vešel do Berglundu. Výčep byl o kus níž na protější straně, ztemnělý, jeden dva lidé měli sice nosy přitlačené k oknu, ale žádný nával tam nebyl. Lidé sice viděli policii a pohřební službu, ale nevěděli, co se stalo. Až na mladíky postávající v dragstóru na rohu kolem hracích automatů. Ti vědí všechno, jenom ne jak se udržet v zaměstnání.
Vítr vál neustále, horký jako z pece, a vířivě hnal prach a cáry papíru vzhůru po zdech domů.
Vešel jsem do vestibulu Berglundu a vyjel výtahem do čtvrtého patra. Odsunul jsem dveře, vyšel a venku stála vysoká dívka a čekala na zdviž.
Měla hnědé vlnité vlasy pod slamákem s širokou krempou a sametovou stuhou s volnou mašlí, široké modré oči a řasy, které taktak že jí nesahaly k bradě. Byla oblečena od modrých šatů prostého, ale všechny linie zdůrazňujícího střihu, které snad byly z krepdešínu. Přes to měla něco, co snad bylo pestrobarevným bolerkem.
Zeptal jsem se: "Je tohle bolerko?"
Pohlédla na mě zvysoka a pohnula rukou, jako by chtěla odehnat dotěrný hmyz.
"Ano. Dovolte – pospíchám. Ráda bych..."
Nepohnul jsem se. Nenechal jsem ji vejít do zdviže. Hleděli jsme jeden na druhého a ona velmi pomalu začala rudnout.
"Na vašem místě bych v těchhle šatech nevycházel na ulici," řekl jsem.
"Co si to dovolujete...?"
Výtah zařinčel a začal sjíždět dolů. Nevěděl jsem, co řekne. Její hlas se nevyznačoval nakřápnutým řízem holek, co vysedávají v pivnicích. Zněl měkce a lehce jako jarní déšť.
"Nic na vás nehraju," řekl jsem. "Hrozí vám nebezpečí. Jestli vyjedou výtahem do tohohle poschodí, budete mít zrovna jen tolik času, abyste zmizela z chodby. Napřed si sundejte ten klobouk a to sáčko – a hoďte sebou!"
Ani se nepohnula. Jen obličej jako by jí trochu zbledl pod nepříliš silnou vrstvou líčidla.
"Hledají vás poldové. Takhle oblečenou. Dejte mi příležitost a já vám povím proč."
Rychle otočila hlavu a ohlédla se zpátky do chodby. Při jejím vzhledu jsem jí ani nemohl zazlívat, ze se pokusila o další podvůdek.
"Jste drzý! Kdo vůbec jste? Já jsem paní Leroyová a bydlím v bytě číslo třicet jedna. Mohu vás ujistit..."
"Pak jste na nesprávném patře. Tohle je čtvrté." Zdviž se zastavila dole v přízemí. Šachtou k nám dolehl rachot otevíraných dveří.
"Pryč," sykl jsem. "Rychle!"
Rychle si strhla klobouk z hlavy a svlékla bolerko. Oboje jsem zmuchlal pod paži, uchopil ji za loket, obrátil ji a už jsme šli chodbou.
"Bydlím ve dvaačtyřicítce. V přední půlce, proti vám, jen o poschodí výš. Rozhodněte se. Opakuji – nic na vás nehraju, čestně."
Uhladila si vlasy rychlým pohybem jako ptáček, který si čechrá peří. Pohybem, který má za sebou deset tisíc let praxe.
"Do mého bytu," rozhodla, strčila si kabelku pod paži a rázně vykročila chodbou. Výtah se zastavil v poschodí pod námi. Zastavila se současně s ním, obrátila se a pohlédla na mě tázavě.
"Schodiště je vzadu vedle výtahové šachty," řekl jsem vlídně.
"Žádný byt tu nemám," řekla.
"Ani jsem si nemyslel, že máte."
"Hledají mě?"
"Ano, ale dřív než zítra to tady nezačnou pořádně prošťourávat. A to jen tehdy, jestli se jim nepodaří identifikovat Waldovo tělo."
Pohlédla na mě. "Walda?"
"Jo tak, vy Walda neznáte!"
Zvolna zavrtěla hlavou. Výtah začal zase sjíždět šachtou dolů. V modrých očích se jí zatřepetal strach jako zčeřená voda.
"Ne," vydechla, "ale vyveďte mě z téhle chodby."
Byli jsme už skoro u mých dveří. Zastrčil jsem klíč do zámku, otočil, otevřel dveře, natáhl ruku po vypínači a rozsvítil. Protáhla se kolem mě jako vlna. Ve vzduchu se vznášel slabounký závan santálového dřeva.
Zamkl jsem dveře, hodil klobouk na křeslo a hleděl na ni, jak přešla k šachovému stolku, na němž jsem měl rozestavenou šachovou partii, kterou jsem neuměl uzavřít. Jen co byla uvnitř, za zavřenými dveřmi, strach ji opustil.
"Podívejme, vy hrajete šachy?" řekla se zdrženlivou opatrností, jako by si byla přišla prohlédnout mou sbírku známek. Škoda že …
