(3)
V první chvíli jsem ho nepoznal. Snad právě z opačného důvodu, proč ho asi nepoznal Waldo. Tam v lokále měl po celou dobu na hlavě klobouk a teď ho neměl. Vlasy mu končily přesně na čáře, kde by začínal klobouk. Nad touto čarou byla tvrdá bílá suchá kůže, téměř tak lesklá jako zjizvená tkáň. Nebyl jen o dvacet let starší. Byl to úplně jiný člověk.
Poznal jsem však zbraň, kterou držel v ruce, terčovou automatickou dvaadvacítku s velkou muškou vpředu na hlavni. A poznal jsem jeho oči. Jasné, roztěkané a mělké jako oči ještěrky.
Byl sám. Lehounce mi přitiskl pistoli k obličeji a procedil mezi zuby: "Jo, já. Jdem dovnitř!"
Couvl jsem co nejmíň a zastavil se. Přesně tak, jak to na mně chtěl, aby totiž mohl zavřít dveře a nemusel se otočit. Poznal jsem mu na očích, že zrovna tohle na mně chce.
Nebyl jsem vystrašen. Byl jsem paralyzován.
Když zavřel dveře, pomalu mě tlačil dál do pokoje, až jsem patou na něco narazil. Nespouštěl zrak z mých očí.
"Hele, šachovej stolek," řekl. "Nějakej vošoust tady hraje šachy. Ty?"
Polkl jsem. "To není vlastně hra. Dělám to jen tak pro špás."
"K tomu ale pátrej dva," usoudil měkce chraptivým hlasem, jako by ho kdysi při výslechu třetího stupně nějaký policajt vzal obuškem přes průdušky.
"Tohle je problém, ne partie. Podívejte se na figurky."
"Já to nepoznám."
"Jsem tu sám, abyste věděl," řekl jsem hlasem, který se mi netřásl víc, než bylo třeba.
"To je mi fuk. Stejně jsem v rejži. Stejně mě zejtra nebo za tejden nějakej polda načapá, tak co? Mně se prostě nelíbil tvůj ciferník, chlapče. A zrovna tak ciferník toho frajerskýho třasořitky v bílý kazajce, co kdysi hrál levýho backa za Fordham či něco takovýho. K čertu s chlapama, jako jste vy dva."
Mlčel jsem a nehýbal se. Velká muška mě ďobla do tváře, téměř mazlivě. Muž se usmál.
"A navíc je to nutný," pokračoval. "Pro strejčka Příhodu. Starej mukl jako já nenechává po sobě slušný votisky, ani když je nalítej. A jestli po mně nezůstanou slušný votisky, pak proti mně můžou mluvit jenom dva svědkové. A proto je pošlu do pekla. Máš to spočítaný, chlapče. Hádám, že to víš."
"Co vám provedl Waldo?" Snažil jsem se, aby to znělo, jako bych to opravdu chtěl vědět, a ne že tím chci zabránit, abych se třásl jako osika.
"Shodil na mě vybílení jedny banky v Michiganu, a tak jsem kvůli němu vyfasoval čtyři roky. A jeho zprostili žaloby. Čtyři roky v Michiganu, to není žádná rekreace. Ve státech, kde nedávaj provaz, dokážou člověku ty čtyři roky pěkně vosladit!"
"Jak jste věděl, že tam přijde?" vypravil jsem ze sebe.
"Já to nevěděl. Jo, hledal jsem ho. Bodejť že jsem po něm prahnul. Včera večír jsem ho zahlíd na ulici, ale ztratil se mi. Do ty doby jsem ho nehledal. Pak už jo. Koumes, ten Waldo. Jak je mu?"
"Je po smrti."
"Jsem furt dobrej," uchichtl se. "Nalítej nebo střízlivěj. No, teďka si za to stejně už nic nekoupím. Kápli už poldové na to, kdo jsem?"
Neodpověděl jsem dost rychle. Přitiskl mi pistoli na krk, až jsem se zakuckal a málem mu po ní sáhl.
"No tak," napomenul mě mírně. "No, tak pitoměj přeci nejseš. Mluv."
Spustil jsem ruce dolů k bokům dlaněmi k němu. Takhle je jistě chtěl mít. Vůbec se mě nedotýkal, jen pistolí. Jako by mu na tom nezáleželo, jestli náhodou taky nemám u sebe zbraň. Asi mu na tom nezáleželo – pokud mu šlo jenom o jedno.
To, že se vrátil sem do ulice, svědčilo, že mu zřejmě nezáleželo vůbec na ničem. Třeba i na něj působil ten horký vítr. Opíral se o má zavřená okna dunivě jako příboj pod molem.
"Mají vaše otisky," řekl jsem. "Nevím, jak dobré."
"Budou dost dobrý, ale ne pro dálnopis. Budou je muset poslat letecky do Washingtonu a vodtamtaď zpátky, aby je zkontrolovali. Proč jsem asi za tebou přišel, pověz, chlapče?"
"Slyšel jste mě tam v lokále mluvit s tím mládencem. Pověděl jsem mu, jak se jmenuju a kde bydlím."
"Tos mi řekl jak. Ptal jsem se proč." Usmál se na mě. Coby snad poslední úsměv v životě mi připadal pěkně všivý.
"Nechtě toho," ohradil jsem se. "Kat taky nebude na vás chtít, abyst…
