Sloup ohně a jiné příběhy (Ray Bradbury)

NEVIDITELNÝ CHLAPEC

Vzala vysušenou žábu a velkou železnou naběračkou ji roztloukla na prášek a mluvila k tomu prášku, zatímco jej roztírala v kostnatých dlaních. Korálkovýma ptačíma očima blýskala k chatrči. Pokaždé, když se tam podívala, mihla se v úzkém okénku hlava a schovala se.

„Charlie!" křičela stará bába. „Už ať jsi venku! Vyrábím kouzlo z ještěrek na otevření těch rezavějch dveří. Vylez ven a já nebudu ani třást zemí, ani zapalovat stromy, ani nutit slunce, aby zapadalo v pravý poledne!"

Jedinou odpovědí bylo teplé světlo na vysokých stromech, huňatá veverka pobíhající kolem kmene borovice, mravenci, pochodující v tenkém hnědém zástupu po bosé žilnaté noze staré ženy.

„Už jsi tam hladověj dva dny, zatracenej idiote!" lapala po dechu a tloukla naběračkou do balvanu, až se jí rozhoupal kouzelný váček u pasu. Celá zpocená se zvedla a vyrazila k chatrči, rozdrcenou žábu v sevřené pěsti. „Vylez, povídám!" Prskla špetku prášku dovnitř zámku. „Dobře, však já si pro tebe přijdu!" sípala.

Hnědou rukou točila klikou, nejdřív na jednu, pak na druhou stranu. „Ó, pane," prozpěvovala, „otevři tyhle dveře do široka."

Když se nic neotevřelo, přidala ještě špetku a zadržela dech. Dlouhá zmačkaná modrá sukně šustila, když nahlížela do svého kouzelného váčku. Jestli tam nenajde nějakou šupinatou příšeru, nějaké kouzlo, které by bylo silnější než ta žába, kterou zabila před řadou měsíců právě pro takový případ.

Slyšela, jak Charlie na druhé straně dveří dýchá. Rodiče mu začátkem týdne utekli kamsi do města. Chlapec běžel skoro šest mil ke staré bábě, aby nebyl sám - byla to jeho teta, nebo sestřenice či co, a jemu nevadilo, jaká je. Stará žena si zvykla, že se Charlie kolem ní točí, a pak, asi před dvěma dny, se rozhodla, že si ho u sebe nechá, aby jí nebylo smutno. Píchla se do hubené paže, vysála tři kapky krve, plivla si přes pravý loket, dupla na cvrčka a zároveň pevně chytila levou rukou Charlieho. Křičela: „Jsi můj syn, jsi můj syn, na věčné časy můj!

Charlie vyrazil jako splašený zajíc, rozrazil křoví a utíkal domů.

Ale stará bába se prosmýkla křovím rychle jako ještěrka, nadběhla mu v uličce a Charlie se pak zavřel v téhle staré poustevnické chatrči a odmítal vyjít ven. Mohla lomcovat dveřmi a okny jak chtěla, mohla do nich tlouci hnědou pěstí nebo švihala do rituálních ohňů, nebo vysvětlovat, že teď už je doopravdy její syn, nebylo jí to nic platné.

„Charlie, jsi tam?" ptala se a žhnoucíma očima vyvrtávala do prken dveří díry.

„Jo, jsem tu celej," odpověděl vážně a velice unaveně.

Třeba každou chvíli vypadne ven. Plná naděje zápasila s klikou. Možná dala o špetku víc žabího prášku a zadřela zámek. Vždycky svá kouzla přehnala nebo nedotáhla, uvažovala zlostně. Nikdy je neuměla udělat akorát, čert to vem!

„Charlie, já jen chci někoho, s kým bych si mohla večer povídat, někoho, s kým bych seděla u ohně. Někoho, kdo by ráno přinesl dřiví na podpal a odháněl špatnou náladu, co přilejzá s prvníma mlhama. Já tě nechci k sobě uvázat kvůli svěj m kouzlům, synku; to abych nebyla sama." Olízla si rty. „Víš co, Charlie, ty vylezeš ven a já tě naučím spoustu věcí!"

„Jakejch věcí?" řekl podezřívavě.

„Naučím tě, jak levně koupit a draze prodat. Jak chytit hranostaje, useknout mu hlavu a nosit ho teplýho v zadní kapse. Co ty na to?"

„Nechci," řekl Charlie.

Rychle pokračovala: „Naučím tě, jak se stát neprůstřelným. Když na tebe někdo střelí, nic se ti nestane."

Když se Charlie neozýval, svěřila mu to tajemství tenkým rozechvělým šeptem: „V pátek za úplňku vykopeš kořeny pomněnky a zašiješ je do bílýho hedvábí. To pak budeš nosit kolem krku."

„Jsi praštěná" pravil Charlie.

„Naučím tě, jak zastavit krev v žilách a jak přimět zvířata stát na místě a jak zbavit koně slepoty, tohle a všechno možný tě naučím. Taky jak vyléčit zdutou krávu a zbavit kozu uřknutí. Ukážu ti, jak se udělat neviditelným!"

„Je," vzdychl Charlie.

Srdce staré ženy tlouklo jako tamburína Armády spásy.

Z vnitřní strany se pohnula klika.

„Ty," ozval se Charlie, „ty si ze mě děláš legraci."

„Nedělám," zvolala stará bába. „Vopravdu, Charlie, budeš jak okno, doopravdy skrz tebe bude vidět. Fakt, dítě, můžeš mi věřit!"

„Opravdicky neviditelný?"

„Opravdicky neviditelný!"

„A nechytíš mě, když vyjdu ven?"

„Ani se tě nedotknu, chlapče!"

„Noó," protáhl zdráhavé, „tak teda jo."

Dveře se otevřely. Charlie tam stál, hlavu skloněnou, bradu přitisknutou k hrudníku a hleděl na své bosé nohy. „Tak mě udělej neviditelným," řekl.

„Nejdřív musíme chytit netopýra." rozhodla stará paní. „Budeš hledat, jo?"

Dala mu kousek sušeného hovězího masa na zahnání hladu a sledovala ho, jak šplhá na strom. Lezl výš a výš. Bylo příjemné dívat se na něho, bylo příjemné mít ho kolem sebe po tolika letech samoty, kdy nebylo komu popřát dobré ráno - leda ptačímu trusu a stříbřitým pěšinkám hlemýžďů.

Netrvalo dlouho a větvemi se dolů snášel netopýr se zlomeným křídlem. Stará žena ho chytla; tloukl sebou, teplý v jejích dlaních, a mezi porcelánově bílými zuby vyrážel výkřiky. Za ním seskočil Charlie, ruce zaťaté a vítězně ječel.

Toho večera, když měsíc uždiboval voňavé borové šišky, vytáhla stará bába zpod svých širokých modrých šatů dlouhou stříbrnou jehlu. Potlačovala vzrušení a tajné očekávání, pečlivě rozložila mrtvého netopýra a namířila chladnou jehlu - přesně, musí to být přesně.

Už dávno pochopila, že její kouzla, navzdory veškeré námaze, nejrůznějším solím a sirným směsím, neúčinkuji. Přesto stále snila o tom, že jednoho dne začnou účinkovat, že rozkvetou temně rudými květy a rozzáří se stříbrnými hvězdami na důkaz toho, že jí Bůh odpustil. Že jí odpustil její růžové čelo a růžové myšlenky i její horké tělo a horké myšlenky tenkrát, když byla mladá. Dosud tak neučinil, nedal jí jediné znamení, neřekl jediné slovo. To však věděla jen stará žena.

„Připraven?" zeptala se Charlieho, který seděl se zkříženými koleny, dlouhýma rukama objímal své hezké nohy, pusu otevřenou a zuby zaťaté. „Připraven," zašeptal a na pažích mu naskočila husí kůže.

„Tak!" vbodla jehlu hluboko do pravého oka netopýra. „Tak!"

„O!" ječel Charlie a schovával obličej.

„Teď ho zabalím do plátna, a tu máš, dej si ho do kapsy. Pořád ho tam nos, tak, celé, jak ti to dávám. Tu máš!"

Schoval kouzlo do kapsy.

„Charlie!" zvolala bojácně. „Charlie, kde jsi? Nevidím tě, chlapče!"

„Tady!" vyskočil a světlo přeběhlo v červených pruzích po jeho těle. „Tady jsem, stařenko!" rozčileně hleděl na své paže, hrudník, nohy, prsty na nohou. „Tady jsem!"

Zdálo se, že její oči sledují tisíc světlušek míhajících se v divokém nočním tanci.

„Charlie, tedy to šlo rychle. Zmizel jsi jako kolibřík. Charlie, vrať se ke mně!"

„Ale já jsem pořád tady!" kvílel.

„Kde?"

„U ohně, u ohně! A -já se vidím. Vůbec nejsem neviditelný!"

Stará žena se zhoupla na patách. „Pochopitelně se vidíš! Každá neviditelná osoba se vidí. Jak jinak bys mohl jíst, chodit, pohybovat se z místa na místo. Charlie, dotkni se mě. Sáhni na mne, ať vím, že jsi tady!"

Nejistě natáhl ruku.

Předstírala úlek a škubla sebou, když sejí dotkl. „Ach!"

„To myslíš doopravdy? Opravdu mě nevidíš?" ptal se. „Fakt?"

„Ani trochu!"

Vybrala si strom a upřeně se na něj dívala zářivýma očima. Dávala si pozor, aby nepohlédla na chlapce. „Tedy, tentokrát jsem to opravdu dokázala!" vzdychla nevěřícně. „Úžasné. Nejrychlejší zmizení, jaké jsem kdy udělala! Charlie, Charlie, jak ti je?"

„Jak vodě z hor - jsem celý rozdivočený."

„Zvykneš si, uklidníš se."

Po chvíli se zeptala: „No, a co teď budeš dělat, Charlie, když jsi neviditelný?"

Viděla, jak mu hlavou proletěly tisíce nápadů. V očích se mu ďábelskými ohníčky roztančilo dobrodružství a pootevřená ústa zrovna hovořila o tom, co pro kluka znamená být horským větrem. Jako ze sna pravil: „Poběžím přes pole s obilím, vyšplhám na sněhové hory, na farmách budu krást bílý kuřata. A když se nebudou prasata koukat, buduje kopat do růžověj ch zadků. A budu štípat hezký holky do lýtek, když budou spát, a ve škole jim budu rozepínat podvazky." Charlie se díval na starou ženu a ta koutkem oka zahlédla, jak se mu obličej změnil darebnou představou. „A ještě něco budu dělat, dělat, dělat," prozpěvoval si.

„Na mně nic nezkoušej," varovala ho stará bába. „Jsem už slabá jako led na jaře a nic nevydržím." Potom: „A co vaši?"

„Naši?"

„Přece nemůžeš domů v takovým stavu. Vyděsil bys je k smrti. Matku by to porazilo jako strom v lese. K čemu to bude, když o tebe budou zakopávat, a když tě máma bude co chvíli volat, třebas jí budeš stát za zadkem."

O tomhle Charlie dosud neuvažoval. Trochu zchladl a jen zašeptal: „Sakra." Opatrně si osahával dlouhé kosti.

„Bude ti hrozně smutno. Lidi budou koukat skrz tebe jak skrz sklenici vody, budou do tebe strkat, protože nebudou vědět, že tam jsi. A ženské, Charlie, ženské -"

Polkl. „Co ženské?"

„Žádná se na tebe nikdy nepodívá. A žádná holka se nedá líbat od chlapce, když ho ani nevidí\"

Charlie kopal bosým palcem do hroudy. Špulil rty. „No, stejně zůstanu neviditelný, aspoň na čas. Chci si užít legrace. Dám si pozor, neboj. Budu se držet daleko od vozů a od koní i od táty. Táta střílí při každém šustnutí." Charlie rozčileně mrkl. „Chápej, já budu neviditel-nej a táta do mě klidné vyprázdní kulovnici, kdyby si mě spletl s veverkou na dvoře."

Stará žena přikývla ke stromu. „To je pravděpodobné."

„Tak jo," rozhodl zvolna, „zůstanu neviditelný do rána a ráno můžeš zase udělat, abych byl celej, stařenko."

„Teda, ty jsi dobrej, vždycky bys chtěl bejt to, co bejt nemůžeš," poznamenala stará bába směrem k broukovi na kládě.

„Jak to myslíš?" ptal se Charlie.

„Pochop," vysvětlovala, „byla to opravdu fuška, udělat tohle kouzlo. Bude chvíli trvat, než přestane působit. Jako když se stírá nátěr, víš."

„Ty!" vykřikl. „Tys mne začarovala! Tak mě zas odčaruj. Chci abych byl vidět!"

„Nekřič," řekla. „Sedře se to, neboj. Napřed z ruky, potom z nohy, postupně."

„To bude teda pohled, až budu pobíhat po kopci a bude ze mé vidět akorát ruka!"

„Jako pětikřídlý pták, když skáče po kamenech a ostružiníku."

„Nebo noha!"

„Jako růžový králi cek, co poskakuje v křoví."

„Nebo hlava bez těla!"

„Jako vlasatý balón na poutí!"

„Jak dlouho to bude trvat, než zase budu celej?" ptal se.

Váhavě mu svěřila, že by to mohlo trvat celý rok. Sténal. Roz-vzlykal se, kousal se do rtů a zatínal pěstí.

„Tys mě začarovala, tys to udělala, tys mi to provedla. Teď nemůžu domů!"

Zamžikala. „Vždyť můžeš zůstat tady, dítě, zůstaň tady, v pohodlí, budeš tu jako v bavlnce."

Odsekl: „To jsi udělala schválné! Hnusná stará čarodějnice, chceš mě tady uvěznit!" Škubl sebou a zmizel v křoví.

„Charlie, vrať se!"

Žádná odpověď - jen otisky bosých nohou na měkkém temném drnu a dusivý pláč, který se ztrácel v dálce.

Čekala a pak si rozdělala oheň. „Vrátí se," šeptala. A v duchu uvažovala: „Teď budu mít společnost celé jaro a léto. Potom, až mě unaví a budu chtít klid, ho pošlu domů."

Když se k ránu začalo šeřit, Charlie se tiše vrátil. Sklouzl po trávě dolů, tam, kde ležela stará žena jako vybělená tyčka natažená u chladnoucího popela.

Sedl na hromádku štěrku a díval se na ni.

Neodvážila se na něho podívat, ani někam do dálky. Přišel úplně nehlučně, tak jak mohla vědět, že tu někdo je? Nemohla.

Seděl tam, na tvářích ještě stopy slz.

Předstírala, že se zrovna probouzí - celou noc oko nezahmouřila -zvedla se, brblala a zívala, točila se kolem dokola k slunci.

„Charlie?"

Oči se stěhovaly z borovic k poli, k obloze, k dalekým kopcům. Volala jeho jméno mnohokrát za sebou a měla chuť se otočit a hledět přímo na něho, ale zarazila se. „Charlie? Ach, Charlie!" volala a slyšela ozvěnu. Jak volá totéž.

Seděl a pomalu se začal usmívat, neboť si náhle uvědomil, jak se musí cítit osamělá, třebaže on je tak blízko. Snad cítil. Jak v něm roste skrytá moc, snad se cítil bezpečný před světem, rozhodně ho nyní jeho neviditelnost těšila.

Řekla nahlas: „Kde jen ten hoch může být? Kdyby aspoň dělal hluk, abych věděla, kde zrovna je, nachystala bych mu snídani."

Připravovala jídlo, podrážděná tím, že byl stále potichu. Opékala slaninu na ořešákovém dřevu. „Ta vůně ho přitáhne," brumlala si.

Když se otočila, sebral vonicí slaninu a s chutí ji snědl. Obrátila se zpět a vykřikla: „Proboha!"

Podezíravě obhlížela paseku. „Charlie, jsi tady?"

Charlie si pečlivě otíral bradu zápěstím.

Pobíhala po pasece a dělala, že se ho snaží najit. Nakonec, myslela si jak není chytrá, předstírala, že je slepá, a namířila přímo k němu, ruce před sebou. „Charlie, kde jsi?"

Uhnul jako blesk, přikrčil se a schoulil.

Potřebovala veškerou duševní sílu, aby ho nezačala honit, jenže člověk nemůže honit neviditelné chlapce, a tak si sedla, brblala, prskala a snažila se opéci další slaninu. Každý další kousek, který upekla, Charlie ukradl ještě horký a odnesl si ho někam pryč. Konečně křičela s rozpálenými tvářemi: „Já vím, kde jsi! Přesně tady! Slyším, jak běžíš!" Ukázala trošku stranou od místa, kde byl, ne přesně. Kousek odběhl. „Teď jsi tam!" křičela. „Tam a tam!" ukazovala na všechna místa, kterými v příštích pěti minutách proběhl. „Slyším tě, když zmáčkneš list trávy, když zakopneš o květinu, když zlomíš větvičku. Mám dobré uši, tenké jako plátky růže. Slyším i hvězdy, když putuji po obloze!"

Tiše pádil mezi borovicemi a volal na ni: „Neuslyšíš mě, když budu sedět na skále. Jen tak sedět!"

Celý den seděl na vyhlídkové skále, kolem něho vál vítr a on seděl bez hnutí a cumlal si jazyk.

Stará žena sbírala v lese klestí a cítila, jak se jeho oči plíží po její páteři. Chtělo sejí vyhrknout: „Vždyť já tě vidím, vidím tě! S tou neviditelnosti to byl podfuk. Normálně tě vidím!" Ale polkla žluč a stiskla rty.

Druhý den ráno začal dělat naschvály. Vyskakoval na ni zpoza stromu. Dělal obličeje - skokana, ropuchu, pavouka, vytahoval si rty rukama, ohrnoval si víčka a vyvaloval oči, mačkal si nos, až bylo dírkami vidět, jak mu přemýšlí mozek.

Jednou upustila klestí. Předstírala, že se lekla sojky. Udělal pohyb, jako by ji chtěl uškrtit. Trochu se chvěla.

Pak dělal jako by ji chtěl plácnout po zadku a plivnout jí do obličeje. Tahle gesta zvládla, aniž mrkla okem, nebo cukla koutkem úst.

Vyplazoval jazyk, vydával odporné zvuky. Stříhal ušima, až se jí chtělo smát. Nakonec se taky rozesmála a vysvětlovala to rychle: „Teď jsem zasedla mloka! To to lechtá!"

Než bylo poledne, celé to šílenství vyvrcholilo. Tlouklo dvanáct, když se Charlie přiřítil údolím úplně nahý!

Stará bába šokem div neomdlela.

„Charlie!" téměř zavolala.

Charlie uháněl na kopec a zase dolů - nahý jako den, nahý jako měsíc, holý jako slunce a čerstvé vylíhlé kuře, paty mu svítily a kmitaly jako křídla poletujícího kolibříka.

Stará žena zamkla jazyk v ústech. Co mohla říct? Charlie, jdi se obléci? Nestydíš se? Přestaň s tím? Copak mohla? Ach, Charlie, Charlie, bože! Copak to teď mohla říct? Teď?

Viděla ho, jak tančí na skále, jak tam poskakuje nahý jako v den, kdy se narodil, jak podupává holými chodidly, jak se plácá do stehen a vtahuje a nafukuje bílé břicho, jako by nafukoval a splaskával pouťový balón.

Pevně zavřela oči a modlila se.

Po třech hodinách tohoto divadla prosila: „Charlie, Charlie, pojď sem. Chci ti něco říct!"

Přišel, jako když padá list, díky bohu oblečený.

„Charlie," řekla s pohledem k borovicím, „vidím tvůj pravý palec. Vážně ho vidím."

„Opravdu?" ujišťoval se.

„Ano," odpověděla velice smutně. „Vypadá jak žába rohatka v trávě. A tady, tady nahoře je tvé levé ucho. Vznáší se ve vzduchu jak růžový motýl."

Charlie tančil. „Vtěluju se, vtěluju se!"

Stará paní přikývla: „Teď se objevil tvůj kotník"

„Vrať mi vobě nohy!" přikazoval Charlie.

„Máš je."

„A co ruce?"

„Jednu vidím, leze ti po koleně jako pavouk sekáč."

„A druhá?"

„Už se taky plíží."

„Mám tělo?"

„Už se docela tvaruje."

„Budu potřebovat i hlavu, abych mohl domů, stařenko."

Domů, myslela si unaveně. „Ne!" řekla, paličatá a rozzlobená. „Ne, hlavu nemáš. Vůbec žádnou," volala. Hlavu nechá až nakonec. „Ani kousek, ani kousek," tvrdila.

Kvílel: „Já nemám hlavu!"

„Neřvi, už máš, už máš svou pitomou hlavu!" odsekla a vzdala se. „A teď mi vrať mýho netopýra s jehlou v oku!"

Hodil ho po ní. „Hojojooo!" jeho výskot se nesl údolím a dlouho potom, co se rozběhl domů, slyšela ozvěnu, která výskala s ním.

Pak sebrala své roští, vyschlá a unavená, a vyrazila zpět k chatrči. Vzdychala a mluvila sama se sebou. A Charlie ji celou cestu sledoval, teď skutečně neviditelný, takže ho neviděla, jen slyšela: jako když padá borová šiška, jako když bublá podzemní pramen, jako když veverka rozhoupe větev. U ohně za soumraku pak spolu seděli, on neviditelný a ona ho krmila slaninou, a když si ji nevzal, snědla ji sama. Pak chvíli kouzlila a konečně usínala s Charliem, vyrobeným z klacků a hadrů a oblázků, ale teplým a jejím. Dřímal jí v rozechvělém mateřském náruči... a povídali si ospalými hlasy o báječných věcech, dokud svítání pomalu, pomaloučku neuhasilo oheň...