Ďábel a slečna Chantal

Farář střídmě povečeřel a usedl sám do jedné kostelní lavice. Každým okamžikem se tam měl objevit starosta.

Jeho pohled spočinul na stěnách nabílených vápnem, na oltáři, jejž místo vzácného uměleckého díla zdobily jen laciné reprodukce obrazů světců, kteří v těchto končinách pobývali v dávné minulosti. Lid Viscosu nebyl nikdy příliš pobožný, přestože svatý Sabin se významnou měrou zasloužil o vzkříšení vesnice. Jenže to lidé zapomněli, a raději vzpomínali na Ahaba, na Kelty, na prastaré pověry svých předků, a nechápali, že k vykoupení stačí jedno gesto, jedno jediné gesto: přijmout Ježíše jako jediného Spasitele lidstva.

Před několika hodinami se sám nabídl jako mučedník. Byl to riskantní tah, ale on byl připraven jít až do konce a přinést sebe sama jako oběť, kdyby lidé nebyli tak povrchní a tak lehce manipulovatelní.

"To není pravda. Jsou povrchní, ale ne tak snadno manipulovatelní."

To bylo vidět, když ho mlčením či naopak lstivými výroky přiměli, aby řekl, co si přáli slyšet: o oběti, která vede k vykoupení, o oběti, která znamená spásu, o úpadku, z něhož opět povstane sláva. Předstíral, že říká, co lidé chtějí slyšet, ale řekl jen to, čemu věřil.

Velmi mlád se začal připravovat na kněžské povolání a to bylo jeho skutečné poslání. Vysvěcen byl již v jednadvaceti letech a na věřící hluboce působila jak jeho kázání, tak jeho schopnost spravovat svoji farnost. Každý večer se modlil, staral se o nemocné, navštěvoval vězení, hladovým rozdával jídlo - přesně tak, jak to stálo v Písmu svatém. Pověst o něm se brzy rozšířila po kraji a dolehla k uším biskupa - muže proslulého moudrostí a spravedlností.

Biskup ho pozval spolu s dalšími mladými duchovními na večeři.

Při jídle hovořili o různých záležitostech a nakonec se biskup s obtížemi, neboť byl již starý, zvedl a chystal se každému z přítomných nalít vodu. Všichni to odmítli, jen on biskupa požádal, ať naplní jeho sklenici až po okraj.

Jeden z knězi zašeptal tak, aby ho biskup slyšel: "Všichni jsme odmítli vodu, protože víme, že nejsme hodni pít z rukou tohoto svatého muže. Jen jeden z nás nechápe, jakou oběť náš nadřízený přináší, když zvedá tu těžkou karafu."

Vraceje se ke své židli, biskup pravil:

"Vy, kteří se považujete za světce, jste neměli dost pokory přijmout, a já jsem neměl radost dávat. Jen on dovolil, aby se dobro projevilo."

A vzápětí ho jmenoval do důležitější farnosti.

Spřátelili se a nadále se pak často vídali. Když pochyboval, utíkal se k tomu, koho nazýval "svým duchovním otcem", a obvykle odcházel spokojen s jeho odpovědí. Jednou odpoledne k němu například přišel v úzkosti, když neměl žádnou jistotu, že jeho činy se líbí Bohu.

Jel za biskupem a zeptal se ho, co má dělat:

"Abraham přijímal cizince, a Bůh byl spokojen," zněla odpověď.

"Eliáš neměl rád cizince, a Bůh byl spokojen. David se pyšnil tím, co vykonal, a Bůh byl spokojen. Publikán se před oltářem kál z toho, co učinil, a Bůh byl spokojen. Jan Křtitel odešel do pouště, a Bůh byl spokojen. Pavel šel do velkých měst římské říše, a Bůh byl spokojen.

Jak mám vědět, co Všemocnému Bohu působí radost? Dělejte, co vám poroučí srdce, a Bůh bude spokojen."

Den po tomto rozhovoru biskup - jeho velký duchovní učitel - zemřel na silný infarkt. Farář si jeho smrt vyložil jako znamení a od té doby dělal přesně to, co mu biskup poradil: znovu naslouchal svému srdci. Někdy dal almužnu, jindy žebrákovi řekl, aby šel pracovat.

Někdy měl velmi vážné kázání, jindy s věřícími zpíval. Zpráva o jeho chování se donesla novému biskupovi, a on byl k němu opět zavolán.

Ke svému úžasu se setkal s tím, kdo tenkrát před lety komentoval, že si nechal od nadřízeného nalít vodu.

"Vím, že teď stojíte v čele velké farnosti," řekl nový biskup s ironií v očích. "A že jste byl celá léta velkým přítelem mého předchůdce.

Možná jste toužil zaujmout jeho místo."

"Ne. Toužil jsem po moudrosti."

"Tak to musíte být velmi vzdělaný. Ale slyšel jsem o vás různé historky. Že někdy dáte almužnu, ale jindy odmítnete pomoc, kterou je naše církev povinna poskytovat."

"Moje kalhoty mají dvě kapsy. V každé z nich je popsaný kus papíru, ale peníze si dávám jen do levé kapsy."

Nový biskup byl tím příběhem vyveden z míry a chtěl vědět, co stojí na těch papírech.

"Do pravé kapsy jsem si napsal: nejsem nic než prach a popel. Na papíru v levé kapse, kam si dávám peníze, stojí: jsem projevem Božím na zemi. Když vidím bídu a nespravedlnost, strčím ruku do levé kapsy a pomohu. Když vidím lenost a drzost, strčím ruku do pravé kapsy, a vidím, že nemám, co bych dal. A tak se mi daří udržovat rovnováhu mezi světem hmotným a světem duchovním."

Biskup mu poděkoval za krásný obraz dobročinnosti, řekl mu, že se může vrátit na svoji faru, ale že hodlá uskutečnit změny v celém kraji. O něco později ho jmenoval farářem ve Viscosu.

Ihned ten vzkaz dešifroval: závist. Učinil však slib, že bude sloužit Bohu kdekoliv, a tak se pln pokory a horlivosti vydal do Viscosu.

Byla to nová výzva.

Uplynul rok a pak ještě jeden. Ani po pěti letech se mu nepodařilo, ať dělal co dělal, přivést do kostela více věřících. Ocitl se v obci ovládané přízrakem minulosti jménem Ahab, a tak nic z toho, co říkal on, nemělo větší váhu než pověsti, které v ní kolovaly.

Uplynulo deset let. Koncem desátého roku pochopil svůj omyl: jeho hledání moudrosti se změnilo v aroganci. Byl natolik přesvědčen o božské spravedlnosti, že ji neuměl uvést do rovnováhy s uměním diplomacie. Domníval se, že žije ve světě, kde Bůh je všude. Odhalil však, že žije mezi lidmi, kteří ho často mezi sebe nevpustili.

Po patnácti letech pochopil, že se odtamtud nikdy nedostane. Bývalý biskup byl nyní důležitým kardinálem a pracoval ve Vatikánu.

Měl značně velké vyhlídky na zvolení papežem, a tak jistě nemohl nikdy dovolit, aby nějaký vesnický kněz roznesl, že on ho ze závisti a žárlivosti poslal do vyhnanství.

Po určité době zcela podlehl naprostému nedostatku podnětů: nikdo nemůže odolávat tak dlouho lhostejnosti. Napadalo ho, že kdyby byl zavčas zanechal přípravy na kněžský stav, mohl být Bohu mnohem užitečnější. On však donekonečna své rozhodnutí odkládal, neboť stále věřil, že se situace změní, a teď je pozdě: již nemá žádný kontakt se světem.

O dvacet let později se jednou v noci probudil se zoufalým pocitem, že žil zcela marný život. Byl si vědom, že je schopen velkých věcí, ale že se mu podařilo uskutečnit velmi málo z nich. Vzpomněl si na ty dva papírky, které nosil v kapsách, a zjistil, že strká ruku pořád do pravé kapsy. Chtěl být moudrý, ale nebyl dobrým politikem.

Chtěl být spravedlivý, ale nebyl moudrý. Chtěl být politikem, ale nebyl odvážný.

Kde je tvá velkorysost, Pane? Proč jsi mi udělal to, co jsi udělal Jobovi? Což již nebudu mít v životě jinou šanci? Dej mi ještě jednu příležitost!

Vstal, otevřel namátkou Bibli, jako to dělal vždy, když potřeboval odpověď. Připadl na pasáž, v níž při poslední večeři Kristus žádá, aby ho zrádce vydal vojákům, kteří ho hledají.

Kněz celé hodiny přemýšlel o tom, co právě přečetl: proč Ježíš žádal, aby se zrádce dopustil hříchu?

"Aby se naplnilo Písmo," řekli by teologové. Ale i tak, proč Ježíš naváděl člověka k hříchu a k věčnému zatracení?

To by Ježíš nikdy neudělal. Ve skutečnosti byl zrádce pouze oběť, jako On sám. Zlo se muselo projevit a splnit svoji úlohu, aby dobro mohlo konečně zvítězit. Kdyby nebylo zrady, nebylo by kříže, Písmo by nebylo naplněno, Ježíšova oběť by nesloužila jako příklad.

Druhého dne přišel do jejich vsi nějaký cizinec, jako mnozí jiní, kteří přicházeli a odcházeli. Farář tomu nevěnoval pozornost a nedával to do souvislosti s Ježíšovou žádostí či s větou, kterou četl.

Když slyšel příběh o modelech, kterých užíval Leonardo dá Vinci, když maloval Poslední večeři, vzpomněl si, že stejný text četl v Bibli, ale domníval se, že to všechno je jen náhoda.

Až když jim slečna Prymová vyprávěla o té sázce, pochopil, že jeho modlitba byla vyslyšena.

Zlo se muselo projevit, aby dobro mohlo konečně obměkčit srdce místního lidu. Poprvé od okamžiku, kdy vstoupil do této farnosti, viděl kostel plný lidí. Poprvé přišly do sakristie nejdůležitější osoby ze vsi.

"Zlo se muselo projevit, aby pochopili hodnotu dobra." Tak jako se zrádcem v Bibli, který brzy poté, co dokonal svůj čin, pochopil, co udělal, totéž se stane s lidmi z obce. Budou se tolik kát, že jediným útočištěm bude církev a Viscos se stane - po mnoha letech - obcí věrných.

Jemu připadla role nástroje zla. To bylo gesto nejhlubší pokory, jakou mohl před Bohem projevit.