Ďábel a slečna Chantal

Byla tu ještě jiná verze: cizinec mluvil pravdu. Kdyby Chantal zlato ukradla a jednou provždy odešla, nezachránila by obec od daleko většího nebezpečí?

Ovšem ještě dřív, než vyšla z domu a zamířila k horám, už jí bylo jasné, že něčeho takového není schopna. Proč zrovna v tuhle chvíli, kdy může od základu změnit svůj život, má takový strach? Copak nespí, s kým se jí zachce, a nenabízí se někdy víc, než je třeba, jen aby jí hosté dali tučné spropitné? Nezalže si občas? Nezávidí kamarádům z mládí, kteří se teď objeví v obci jen na svátky koncem roku, když navštěvují příbuzné?

Pevně zlato popadla, vstala, a pak je s pocitem slabosti a bezradnosti zase strčila do díry a zahrabala. Nedokázala si je vzít, a to ne proto, že je, nebo není poctivá -, ale protože ji zachvátila hrůza. Uvědomila si, že v uskutečnění snů brání lidem dvě věci: když si představují, že jsou nemožné, anebo naopak když při náhlém otočení kola osudu naprosto nečekaně zjistí, že se změnily v cosi možného. A právě v té chvíli se objeví strach z cesty, o níž se neví, kam povede, z života, který před člověka staví dosud neznámé výzvy, z možnosti, že věci, na něž jsme si zvykli, nadobro zmizí.

Lidé chtějí všecko změnit, ale zároveň si přejí, aby bylo všecko pořád při starém. Chantal dost dobře nechápala, proč tomu tak je, ale právě tak to teď cítila. Možná že už natolik uvázla ve Viscosu a zvykla si na svoji prohru, že jakákoli naděje na vítězství jí připadala jako nesnesitelné břemeno.

Cizince už zřejmě omrzelo její mlčení a co nevidět - možná hned odpoledne - si vybere někoho jiného. Ona však byla příliš zbabělá, než aby svůj osud změnila.

Ruce, které se dotýkaly zlata, měly teď správně držet smeták, hadr a houbu. Chantal se obrátila k pokladu zády a vykročila do vsi, kde už na ni Čekala hoteliérka s mírně popuzeným výrazem, protože jí slíbila, že uklidí výčep dřív, než vstane jejich jediný host.

Dívčina obava se nesplnila: cizinec neodjel. Večer ho uviděla u výčepního pultu ještě zábavnějšího než jindy, jak vypráví historky, které možná nebyly tak docela pravdivé, ale určitě je aspoň ve své fantazii hluboce prožil. Jejich oči se opět zcela neosobně střetly, jen když přišel zaplatit pití za všechny kolem.

Chantal byla úplně vyčerpaná. Modlila se, aby už hosté odešli, ale cizinec zrovna oplýval výmluvností a donekonečna vykládal příběhy, které ostatní poslouchali s pozorností, zájmem a tou odpornou úctou - lépe řečeno ponížeností -, s níž se venkované chovají k návštěvníkům z velkých měst, protože je považují za vzdělanější, inteligentnější a modernější.

"Blbci," pomyslela si. "Nechápou, jak jsou důležití. Nevidí, že pokaždé, když si někdo kdekoli na světě strčí do úst nějaké sousto, vděčí za to takovým lidem, jako jsou obyvatelé Viscosu, kteří pracují od rána do noci, v potu tváře obdělávají půdu a s neuvěřitelnou trpělivostí pečují o dobytek. Svět je potřebuje víc než všechny ty měšťáky, a přece se chovají - a připadají si - jako nějaké méněcenné a zbytečné bytosti, plné zábran."

Cizinec se však zřejmě rozhodl dokázat, že jeho kultura stojí za víc než námaha každého z těch mužů a žen kolem výčepu. Ukázal na zarámovaný obrázek na stěně:

"Víte, co to je? Jeden z nejslavnějších obrazů na světě: Poslední večeře Páně s učedníky, jak ji namaloval Leonardo da Vinci."

"Tak…