Sonáta bez doprovodu (Orson S. Card)

Třetí věta

„To máme dnes krásné ráno!“ zpíval dělník z party cestářů, který pocházel z Oklahomy.

„Kolébej mou duši v klíně Abrahámově!“ zpíval cestář, který se naučil zpívat, když se jeho rodina sešla s kytarami.

„Veď mě, světlo vlídné, když je kolem šero!“ zpíval cestář, který věřil.

A silniční dělník bez rukou, který přenášel značky upozorňující řidiče, aby zastavili nebo zpomalili, poslouchal, ale nezpíval.

„Proč nikdy nezpíváš?“ zeptal se ho cestář, který měl rád Rodgerse a Hammersteina; ptali se všichni a často.

Ale muž, kterému říkali Šugar, jen pokrčil rameny. „Není mi do zpěvu,“ odpovídal, pokud vůbec odpověděl.

„Proč se mu říká Šugar,“ zeptal se jednou nový parťák.

A muž, který věřil, mu řekl: „Má iniciály C. H., ale čte se to jako š. Jako Šugar. C a H. Chápeš?“ A nový chlapík přikývl. Byl to hloupý žertík, ale jeden z těch, jakými si party silničních dělníků zpříjemňují život.

Ne že by ten život byl tak těžký. Vždyť i tito lidé prošli zkouškami a dělali práci, při níž byli nejšťastnější. Byli pyšní na bolest, když je slunce spálilo, i na své namožené svaly, a cesta, která se za nimi táhla a zužovala, byla pro ně to nejkrásnější na světě. A tak si celý den při práci zpívali a věděli, že snad ani nemohou být šťastnější než jsou.

Až na Šugara.

Pak přišel Guillermo. Malý Mexičan, který mluvil s přízvukem. Všem, kteří se zeptali, tvrdil: „Jsem možná ze Sonory, ale moje srdce patří Milánu!“ A když se ho někdo zeptal proč (a často i tehdy, kdy se nikdo na nic nezeptal), vysvětlil: „Jsem italský tenor v mexickém těle.“ A dokázal to tak, že přezpíval všechny tóny, které kdy napsali Pucini a Verdi. „Caruso byl nula,“ chvástal se Guillermo. „Poslechněte si tohle!“

Guillermo měl desky a zpíval podle nich. Když někdo z cestářů při práci začal zpívat, přidal se k jeho písni a sladil se s ní, nebo zpíval obligát nad melodií svým vysokým tenorem, který bral střechu nad hlavou a stoupal až k oblakům. „Já umím zpívat,“ říkal Guillermo, a ostatní silniční dělnicí mu brzy začali odpovídat: „To teda umíš, Guillerno! Zazpívej to ještě jednou!“

Ale jednou večer přišla na Guillerma upřímnost a vyšel s pravdou ven.

„Ale kamarádi, já žádný zpěvák nejsem.“

„Jak to myslíš? Jsi zpěvák!“ ozvala se jednohlasná odpověď.

„Hloupost!“ zvolal teatrálně Guillermo. „Jestli jsem tak velký zpěvák, tak proč nikdy nejezdím nahrávat? No? Tohle má být velký zpěvák? Hloupost! Velké zpěváky vychovávají, aby byli velcí zpěváci. Jsem jenom chlap, kterej rád zpívá, ale talent nemám žádný. Jsem jenom chlap, kterej rád pracuje na cestě s takovýma, jako jste vy, a zpívá z plných plic, ale v opeře bych to nezvládl! Nikdy!“

Neřekl to smutně. Řekl to vroucně, sebejistě. „Sem patřím! Zazpívám vám, když mě rádi posloucháte. Sladím se s vámi, když cítím harmonii v srdci. Ale nemyslete si, že Guillermo je nějaký velký zpěvák, protože to není pravda!“

Byl to večer, kdy byli upřímní všichni a vysvětlovali, proč jsou na cestě šťastní a nikde jinde nechtějí být. Všichni kromě Šugara.

„A co ty, Šugare, nejsi tady šťastný?“

Šugar se usmál. „Jsem šťastný. Líbí se mi tady. Je to práce, kterou mám rád. A rád poslouchám, jak zpíváte.“

„Tak proč si nezazpíváš s námi?“

Šugar zavrtěl hlavou. „Neumím zpívat.“

Ale Guillermo se na něj znalecky podíval. „Prý neumím zpívat! Neumím zpívat. Chlap bez rukou, kterej odmítá zpívat, není chlap, kterej zpívat neumí. No ne?“

„Co to má sakra znamenat?“ zeptal se muž, který rád zpíval lidové písně.

„To znamená, že ten chlapík, kterýmu říkáte Šugar, je podvodník. Neumím zpívat! Podívejte se mu na ruce. Všechny prsty má pryč! A kdo odřezává lidem prsty?“

Cestáři nezkoušeli hádat. Člověk mohl přijít o prsty mnoha způsoby a neslušelo se, aby se na to někdo vyptával.

„O prsty přijde ten, kdo poruší zákon a Strážci mu je odřežou. Co asi dělal s těmi prsty, které chtěli Strážci zastavit? Porušoval zákon, ne?“

„Nech toho,“ řekl Šugar.

„Když chceš,“ řekl Guillermo, ale tentokrát nerespektovali Šugarovo soukromí ostatní.

„Řekni nám to,“ naléhali.

A Šugar odešel ven.

„Řekni nám to,“ naléhali a tak jim to Guillermo řekl. Že Šugar je určitě Tvůrce, který porušil zákon, a tak mu hudbu pro příště zakázali. Představa, že Tvůrce pracuje v silniční partě – přestože porušil zákon – naplnila muže úžasem. Tvůrci byli vzácní, byli to nejváženější muži a ženy.

„Ale proč prsty?“

„Protože určitě zkusil dělat hudbu i potom,“ řekl Guillermo. „A když porušíš zákon podruhé, vezmou ti možnost porušit ho potřetí.“ Guillermo mluvil vážně a lidem ze silniční party zněl Šugarův příběh velkolepě a strašlivě jako opera. Nahrnuli se k Šugarovi do pokoje a našli ho, jak se dívá do zdi.

„Je to pravda, Šugare?“ zeptal se muž, který měl rád Rodgerse a Hammersteina.

„Byl jsi Tvůrce?“ zeptal se muž, který věřil.

„Byl,“ řekl Šugar.

„No tak, Šugare,“ promluvil muž, který věřil, „Bůh nemůže chtít po člověku, aby přestal zpívat, i když porušil zákon.“

Šugar se usmál. „Boha se nikdo neptal.“

„Šugare,“ ozval se konečně Guillermo, „je nás v partě devět, devět, a nejbližší lidé jsou odtud na míle daleko. Znáš nás, Šugare. Přísaháme na hroby našich matek, my všichni, že to nikomu neprozradíme. Proč bychom to dělali? Jsi jeden z nás. Ale zpívej, sakra chlape, zpívej!“

„Nemůžu,“ řekl Šugar. „Nerozumíte tomu.“

„Bůh to tak nechtěl,“ řekl muž, který věřil. „Každý z nás dělá to, co má nejraději. A ty, ty miluješ hudbu a nemůžeš zazpívat ani tón. Zpívej nám! Zpívej s námi! Budeme to vědět jen ty, my a Bůh!“

Všichni slibovali. Všichni prosili.

A když další den spustil ten, který měl rád Rodgerse a Hammersteina 'Nedívej se, lásko', Šugar si začal pobrukovat. Když muž, který věřil, zpíval 'Bůh našich otců', Šugar se tiše přidal. A když muž, který měl rád lidovky, zpíval 'Jen ať se kočár houpá,' připojil se Šugarův neznámý, pisklavý hlas. Všichni se rozesmáli, zaradovali a přivítali jeho hlas v písních.

To, že Šugar začal sám písně vymýšlet, muselo přijít. Nejdříve harmonie, neslýchané harmonie, při nichž se Guillermo nejprve zamračil, po chvíli se usmál a nakonec se přidal, když nejlépe, jak dovedl, vycítil, co Šugar s hudbou dělá.

A po harmoniích Šugar začal zpívat vlastní melodie s vlastními slovy. Opakovaly se, slova byla prostá a melodie ještě prostší. Ale dával jim nezvyklé tvary a stavěl z nich písně, jaké do té doby nikdo neslyšel, písně, které zněly falešně, a přitom byly absolutně čisté. Netrvalo dlouho a muž, který měl rád Rodgerse a Hammersteina, a muž, který miloval lidovky, a muž, který věřil, se učili Šugarovy písně a zpívali je radostně, truchlivě, zlostně a jásavě při práci na cestě.

I Guillermo se písně naučil a jeho mocný tenor se v nich postupně měnil, až jeho hlas, který byl vlastně úplně obyčejný, získal neobyčejnost a čistotu. A jednou Guillermo Šugarovi řekl: „Hej, Šugara, vždyť ta tvá muzika je úplně špatná. Ale líbí se mi, když ji mám v nose! Chápeš to? Líbí se mi, když ji mám v puse!“

Některé písně byly hymny. „Nech mě hladového, Pane,“ zpíval Šugar a silniční parta zpívala s ním.

Některé písně byly o lásce. „Dej ruce do něčích kapes,“ zpíval Šugar hněvivě; „Ráno slyším tvůj hlas,“ zpíval Šugar něžně; „Přišlo léto?“ zpíval Šugar smutně a silniční parta zpívala s ním.

Jak plynuly měsíce, parta se měnila, jeden ve středu odešel a nový ve čtvrtek nastoupil místo něj, na různých místech byly potřebné různé profese. Pokaždé, když přišel někdo nový, Šugar mlčel, dokud se nezavázal slovem, aby měl jistotu že tajemství zůstane tajemstvím.

Nakonec Šugara zničilo to, že jeho písně byly tak nezapomenutelné. Muži, kteří odešli, je zpívali v nových partách, tam se je cestáři naučili a učili je zase dál. Cestáři učili písně v barech a na cestě; lidé se je naučili rychle a měli je rádi. Tak se stalo, že jednoho dne je zaslechl slepý Strážce se psem a okamžitě poznal, kdo je zpíval jako první. Byla to hudba Christiana Haroldsena, protože v těch prostých melodiích dál hvízdal vítr z lesů na severu, na každém tónu těžce visel příkrov spadaného listí a – a Strážce si povzdechl. Vybral ze své sady nástrojů jeden speciální, sedl na letadlo a odletěl do města, které bylo nejblíž místu, kde pracovala jistá silniční parta. V autě společnosti a s řidičem společnosti dojel slepý Strážce po cestě až na její konec, kde cesta teprve začínala vykusovat pás divočiny. Tam slepý Strážce vystoupil a uslyšel zpěv. Uslyšel, jak pisklavý hlas zpívá píseň, která rozplakala i muže bez očí.

„Christiane,“ promluvil Strážce a píseň umlkla.

„Vy?“ řekl Christian.

„Christiane, i potom, co jsi přišel o prsty?“

Ostatní muži nechápali – až na Guillerma.

„Strážce,“ řekl Guillermo, „Strážce, neudělal nic špatného.“

Na Strážcově tváři se objevil pokřivený úsměv. „To také nikdo netvrdí. Ale porušil zákon. Jak by se ti líbilo dělat sluhu v domě boháče, Guillermo? Jak by se ti líbilo být úředníkem v bance?“

„Nechte mě u silniční party, pane,“ řekl Guillermo.

„Zákon hledá, kde budou lidé šťastni. Ale Christian Haroldsen ten zákon porušil. A od těch dob si nedá říct a předkládá lidem hudbu, kterou neměli nikdy slyšet.“

Guillermo pochopil, že bitvu prohrál ještě dřív, než začala, ale neudržel se. „Neubližujte mu, pane. Jeho hudba byla pro mě. Přísahám, že jsem při ní byl šťastnější.“

Strážce zavrtěl hlavou a smutně řekl: „Buď upřímný, Guillermo. Jsi přece čestný muž. Jeho hudba ti přitěžovala, není to tak? Máš všechno, co můžeš od života chtít, ale z jeho hudby jsi smutný. Stále smutný.“

Guillermo chtěl odporovat, ale byl upřímný, zahleděl se do svého srdce a poznal, že ta hudba je plná žalu. I šťastné písně něčeho litovaly, i rozhořčené písně plakaly, i písně o lásce jako by říkaly, že všechno je smrtelné a radost je ta nejpomíjivější věc na světě. Guillermo se podíval do svého srdce, uviděl tam všechnu Šugarovu hudbu a rozplakal se.

„Aspoň mu neubližujte, prosím,“ zašeptal plačící Guillermo.

„Neublížím mu,“ řekl slepý Strážce. Pak došel k Christianovi, který nehnutě stál a čekal, a přidržel mu na krku zvláštní nástroj. Christian zalapal po dechu.

„Ne,“ řekl Christian, ale slovo se vytvořilo jen na rtech a na jazyku. Zvuk nevyšel žádný, jen vzduch zasyčel. „Ne.“

„Ano,“ odvětil Strážce.

Parta cestářů mlčky přihlížela, jak Strážce Christiana odvádí. Nezpívali několik dní. Pak jednoho dne Guillermo zapomněl na svůj žal, spustil árii z La Bohéme a od té chvíle se zpívalo nanovo. Tu a tam zazpívali i některou Šugarovu píseň, protože byly z těch, jaké se nedají zapomenout.

Ve městě dal slepý Strážce Christianovi blok a pero. Christian je okamžitě uchopil do záhybu na dlani a napsal: „Co mám teď dělat?“

Řidič otázku nahlas přečetl a slepý Strážce se rozesmál. „Však my pro tebe práci máme! My pro tebe práci máme, Christiane!“ Pes hlasitě zaštěkal, když slyšel, jak se jeho pán směje.