Sonáta bez doprovodu

Orson S. Card

63 

Elektronická kniha: Orson S. Card – Sonáta bez doprovodu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: card04 Kategorie:

Popis

Orson S. Card: Sonáta bez doprovodu

Anotace

Orson S. Card – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Unaccompanied Sonata

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Sonáta bez doprovodu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Třetí věta

„To máme dnes krásné ráno!“ zpíval dělník z party cestářů, který pocházel z Oklahomy.

„Kolébej mou duši v klíně Abrahámově!“ zpíval cestář, který se naučil zpívat, když se jeho rodina sešla s kytarami.

„Veď mě, světlo vlídné, když je kolem šero!“ zpíval cestář, který věřil.

A silniční dělník bez rukou, který přenášel značky upozorňující řidiče, aby zastavili nebo zpomalili, poslouchal, ale nezpíval.

„Proč nikdy nezpíváš?“ zeptal se ho cestář, který měl rád Rodgerse a Hammersteina; ptali se všichni a často.

Ale muž, kterému říkali Šugar, jen pokrčil rameny. „Není mi do zpěvu,“ odpovídal, pokud vůbec odpověděl.

„Proč se mu říká Šugar,“ zeptal se jednou nový parťák.

A muž, který věřil, mu řekl: „Má iniciály C. H., ale čte se to jako š. Jako Šugar. C a H. Chápeš?“ A nový chlapík přikývl. Byl to hloupý žertík, ale jeden z těch, jakými si party silničních dělníků zpříjemňují život.

Ne že by ten život byl tak těžký. Vždyť i tito lidé prošli zkouškami a dělali práci, při níž byli nejšťastnější. Byli pyšní na bolest, když je slunce spálilo, i na své namožené svaly, a cesta, která se za nimi táhla a zužovala, byla pro ně to nejkrásnější na světě. A tak si celý den při práci zpívali a věděli, že snad ani nemohou být šťastnější než jsou.

Až na Šugara.

Pak přišel Guillermo. Malý Mexičan, který mluvil s přízvukem. Všem, kteří se zeptali, tvrdil: „Jsem možná ze Sonory, ale moje srdce patří Milánu!“ A když se ho někdo zeptal proč (a často i tehdy, kdy se nikdo na nic nezeptal), vysvětlil: „Jsem italský tenor v mexickém těle.“ A dokázal to tak, že přezpíval všechny tóny, které kdy napsali Pucini a Verdi. „Caruso byl nula,“ chvástal se Guillermo. „Poslechněte si tohle!“

Guillermo měl desky a zpíval podle nich. Když někdo z cestářů při práci začal zpívat, přidal se k jeho písni a sladil se s ní, nebo zpíval obligát nad melodií svým vysokým tenorem, který bral střechu nad hlavou a stoupal až k oblakům. „Já umím zpívat,“ říkal Guillermo, a ostatní silniční dělnicí mu brzy začali odpovídat: „To teda umíš, Guillerno! Zazpívej to ještě jednou!“

Ale jednou večer přišla na Guillerma upřímnost a vyšel s pravdou ven.

„Ale kamarádi, já žádný zpěvák nejsem.“

„Jak to myslíš? Jsi zpěvák!“ ozvala se jednohlasná odpověď.

„Hloupost!“ zvolal teatrálně Guillermo. „Jestli jsem tak velký zpěvák, tak proč nikdy nejezdím nahrávat? No? Tohle má být velký zpěvák? Hloupost! Velké zpěváky vychovávají, aby byli velcí zpěváci. Jsem jenom chlap, kterej rád zpívá, ale talent nemám žádný. Jsem jenom chlap, kterej rád pracuje na cestě s takovýma, jako jste vy, a zpívá z plných plic, ale v opeře bych to nezvládl! Nikdy!“

Neřekl to smutně. Řekl to vroucně, sebejistě. „Sem patřím! Zazpívám vám, když mě rádi posloucháte. Sladím se s vámi, když cítím harmonii v srdci. Ale nemyslete si, že Guillermo je nějaký velký zpěvák, protože to není pravda!“

Byl to večer, kdy byli upřímní všichni a vysvětlovali, proč jsou na cestě šťastní a nikde jinde nechtějí být. Všichni kr…