Písečná magie (Orson S. Card)

Nenasytná poušť mohla za jedinou noc dokázat stokrát víc, než by zmohl Cer sám s pochodní nebo s nožem. Za hodinu pohltila olivové háje. Za noc byly písku neseného větrem plné domy, za týden pohřbena města a za pouhé tři měsíce zahnal Nefyřany za Greebeck a řeku Nefyr. Mysleli si, že tam za nimi strašlivé písečné bouře nemohou.

Jenže bouře pronikla i tam. Cer naučil poušť, jak řeku téměř zasypat, aby se voda rozlila na míle široko, ale byla jen stopu hluboká. Zaplavila území, které trpělo suchem, ale zároveň nabídla slunci větší plochu, ze které mohlo pít. A než řeka dosáhla moře, vyschla a poušť se přes ni přehnala do samotného srdce Nefyrydu.

Nefyřané odjakživa bojovali silou paží a hrdost jim byla v každé válce nejvěrnějším druhem. Ale proti poušti byli bezmocní. S pískem bojovat nemohli. Kdyby to Cer býval věděl, mohl být pyšný, že i bez učitele se stal nejmocnějším písečným čarodějem, jaký kdy žil. Nenávist se ukázala být lepším učitelem než všechny svazky temných nauk, a Cer nenávistí žil.

A byla tím jediným, čím žil. Nic nejedl, nepil, posiloval se jen silou větru a slunečním žárem. Úplně vyschl a v žilách mu přestala kolovat krev. Žil z energie bouří, které rozpoutával. A poušť ho ochotně krmila, protože on na oplátku krmil poušť.

Šel v patách svých bouří a procházel se opuštěnými nefyrskými městy. Viděl, jak uprchlíci spěchají na východ a na sever, do výše položených krajů. Viděl mrtvoly těch, které bouře zaskočila. A v noci zpíval staré písně Greetů, válečné písně. Křídou psal jméno svého otce po hradbách všech měst, která zničil. Jméno matky psal do písku a tam, kde je napsal, vítr nevanul a písek se neusazoval. Zůstávalo, jako by je vytesal do skály.

Jednoho dne, v přestávce mezi bouřemi, Cer spatřil, jak k němu z východu někdo přijíždí. Je to Abadapnu, hádal, nebo Nefyřan?

Pro oba případy vytáhl nůž a nasadil drážku šípu na tětivu luku.

Ale muž přijížděl s rukama rozpřaženýma a zdálky volal: „Cere Cemreete.“

Cer netušil, že jeho jméno někdo zná.

„Písečný čaroději Cere Cemreete,“ zvolal neznámý, když se přiblížil. „Už víme, kdo jsi.“

Cer neodpověděl, jen se mu podíval do očí.

„Přišel jsem ti říct, že tvá pomsta je naplněna. Nefyryd je na kolenou. Uzavřeli jsme s Greetem dohodu a už nepodnikáme nájezdy do Hetterwee. Nejzápadnější části našeho území se zmocnili Driplinové.“

Cer se usmál. „Nezajímá mě vaše říše.“

„Tak aspoň kvůli našim lidem. Smrt tvého otce byla stotisíckrát pomstěna, neboť tvýma rukama přišlo o život dvě stě tisíc lidí.“

Cer se zasmál. „Nezajímají mě vaši lidé.“

„Tak kvůli vojákům, kteří to spáchali. Přestože jen poslouchali rozkazy, byli uvězněni a popraveni, stejně jako ti, kteří jim rozkazy vydali, dokonce i náš nejvyšší generál, to všechno na příkaz krále, aby tvá pomsta byla úplná. Na důkaz jsem ti přinesl jejich uši,“ řekl muž a odepjal od pasu vak.

„Nezajímají mě vojáci ani důkazy pomsty,“ řekl Cer.

„Tak co tě zajímá?“ zeptal se tiše neznámý.

„Smrt,“ řekl Cer.

„I tu ti přivážím,“ řekl muž a v ruce se mu najednou zaleskla dýka, kterou vrazil Cerovi do prsou, tam kde mělo být srdce. Ale když dýku vytáhl, žádná krev nevytryskla a Cer se jenom usmál.

„Ovšem žes mi ji přivezl,“ řekl Cer a bodl ho tam, kam bodli jeho otce, a vedl dýku vzhůru, stejně jako projela otcovým tělem, jenže zavadil o srdce a muž zemřel.

Cer pozoroval, jak se krev vpíjí do písku a najednou uslyšel v uších matčin nářek, který tolik let umlčoval. Slyšel, jak vzlyká, vzpomněl si na otce, na matku a na sebe sama v dětských letech a rozplakal se. Zvedl tělo muže, jehož zabil, kolébal se na písku sem a tam a na šatech a kůži se mu srážela krev. Jeho slzy se mísily s krví a stékaly do písku a on si uvědomil, že poprvé od otcovy smrti pláče.

Nevyschl jsem, řekl si. Ještě je ve mně voda, kterou poušť může vypít.

Pohlédl na své ruce, zbrocené cizí krví, a pokusil se setřít sraženou krev pískem. Ale krev zůstávala, pískem se očistit nemohl.

Znovu se rozplakal. Potom vstal, otočil se na západ směrem do pouště a řekl: „Pojď.“

Zvedl se vítr.

„Pojď,“ oslovil poušť. „Pojď a vysuš mi oči.“

A vítr přišel, písek s ním, a ten písek Cera Cemreeta pohřbil. Oči mu vyschly, z těla mu vyprchal všechen život a ze světa odešel poslední písečný čaroděj.

Pak nastaly zimní deště a uprchlíci z Nefyrydu se do své země vrátili. Vojáky povolali domů, protože války skončily, a jejich zbraněmi se teď staly pluh a rýč. Znovu vyhloubili kanál mezi řekami Nefyr a Greebeck a zanedlouho se k moři opět valila hluboká řeka. Rozeseli semena trav a vyčistili své domy od písku. Kanály a akvadukty přivedli vodu na zpustošená pole.

Do Nefyrydu se pomalu vrátil život.

Poušť, která ztratila svého mága, se pomalu vrátila do starých hranic, aby se už nikdy nepokoušela zanést smrt tam, kam patřil život. Dost bylo smrti tam, kde nežilo nic, dost žízně tam, kde nebyla voda.

V lese nedaleko Mitherkamu se o tom od potulného dráteníka dozvěděl lesní čaroděj.

Čaroděj odešel do lesa a tiše oslovil Jilm, Dub, Sekvoj i Osiku. Když tu zprávu všichni uslyšeli, les se rozplakal za Cera Cemreeta. Každý strom dal větev na hranici na jeho památku a uronil mízu, aby se jeho jménem vpila do země.