35.
„Už tady začínáme být jako doma,“ omlouval se Vápenec doktoru Beruškovi, „ale asi nemůžeme nic jiného dělat.“
„Nic si nevyčítejte,“ usmíval se psychiatr, „rád vás vidím. Pojďte na chvíli ke mně. Snídali jste?“
Vápenec se neklidně ošil a vzápětí se ukázalo, že plným právem.
„Včera jsem si koupil černá vejce,“ informoval kriminalisty Beruška, „a myslím, že jsou znamenitá.“
„To snad…“ bránil se kapitán, „měl jsem chleba s marmeládou.“
„Alespoň si spravíte chuť,“ těšil ho Beruška, „černá vejce jsou nízkokalorická a lahodná.“
„Doktore!“ vykřikl Vápenec, „hledám vraha a každý, kdo by mu chtěl napomáhat, je jeho spoluviník! Kdybych tu vařenou shnilotinu jenom spatřil, určitě by to se mnou seklo. Vyjděte nám laskavě vstříc při vyšetřování nezákonného činu, ale nepokoušejte se zneškodnit vyšetřovatele!“
„Bože, jaká zaostalost!“ zabědoval Beruška. „Čeká nás ještě mnoho osvětové práce na všech úrovních!“
„Já bych to vejce okusil,“ zašeptal Kotásek stydlivě, „dost jsem o něm slyšel, ale prozatím…“
„Jednou skončíš jako Orobejl!“ řekl Vápenec. „A ještě hůř, protože se otrávíš ve službě. Dávám ti pět minut.“
„Deset,“ žadonil psychiatr. „To by to nemohl vychutnat. Černé vejce není špekáček.“
„Dobrá, deset,“ houkl kapitán. „Počkám na balkóně a něco si promyslím.“
Za slabou čtvrthodinku bylo všechno v naprostém pořádku. Kotásek zářil jako vánoční stromeček a úplně zapomněl na to, že jeho předpoklady, které měly vést k zatčení vraha, utrpěly povážlivé trhliny. Pomlaskával, vrněl a uznale pokyvoval hlavou. Teprve Vápenců v rezolutní příchod ho konečně navrátil do náruče drsné reality.
„A teď, doktore,“ děl přísně kapitán, „nechci už o jídle slyšet ani slovo. Jinak vás zatknu. Víte přece, že jsme sem přišli kvůli Květě Soukalové. Jak jí je?“
„Myslím, že spí,“ řekl Beruška, „naší zásluhou. Byla tak rozrušená, že nám tu chtěla skákat z okna, a takovou komplikaci si v renomovaném zdravotnickém zařízení nemůžeme dovolit.“
„Přesto doufám.“ děl kapitán, „že se někdy probudí. Budete se divit, ale rádi bychom si s ní důkladně promluvili.“
„Pochopitelně,“ chápal jeho stanovisko psychiatr. „Dal jsem příkaz, aby vám byl k paní Soukalové umožněn přístup, jakmile to bude možné.“
„Nemůže se nečekaně probudit a něco si udělat?“
„Sestra Paličková je naprosto spolehlivá. Její maso po sečuánsku nemá v amatérské kuchyni konkurenci..“
„Mne zajímá spíš ta Soukalová. Ta zase umí znamenitě nakládat houby. Pro jistotu jsem nechal zabavit obsah její spíže a poslat jej do našich laboratoří.“
„Vidíte v ní masového vraha?“
„A vy?“
„Spíš nešťastného člověka, kterému to začalo myslet nesprávným směrem. Představuji si to asi takhle: René Petrtýl byl životní láskou poněkud ztřeštěné mladé dívky. Nedovedla si svůj život představit jinak než po jeho boku. Když se její plány, a především přání, zhroutily, vinila z toho dva muže. Jiřího Orobejla, který zahradil Petrtýlovi cestu k rychlému úspěchu a značnému finančnímu zisku, a samotného Petrtýla. Orobejlovou vinou přijal René místo v Brně, odcizil se Květě a našel si dívku, s níž se oženil. Květa patrně Orobejla nenáviděla, a právě tak pojala nesmiřitelnou zášť k bývalému milenci, který jí, podle jejích představ, zničil život. Pomalu v ní klíčila touha po pomstě, přestože se zdánlivě uklidnila a uzavřela sňatek s inženýrem Soukalem. My, kteří jsme se s ní tu a tam stýkali, jsme mohli pozorovat, že není psychicky v naprostém pořádku. Bezdůvodně propukala v usedavý pláč, nebo zas byla nepřirozeně veselá. Dvakrát nebo třikrát mě navštívila v ordinaci a prosila mě o nějaká analgetika. V manželství se necítila šťastná a stále myslela na svou velikou lásku, která si v Brně vedla dost úspěšně. Pak se stalo, že René začal spolupracovat s pražskými divadly a televizí. Znovu se střetl s Květou a projevil zájem o obnovení známosti. Šlo mu ovšem jen o milenecký poměr, kterým si nehodlal příliš komplikovat život. Když Květa pochopila, že nemůže s Petrtýlem počítat jako se stálým partnerem, znovu se v ní prob…
