Příliš tlustý dobrodruh (Miloslav Švandrlík)

35. ROZMLUVA S DÁMOU

Pochopitelně jsem se střetl i se Sophií Borberro. Když mi dáma byla představena, ani na okamžik neupadla do rozpaků.

„Jsem ráda, že vás vidím, seňore Gonzalesi,“ usmála se zářivě. „Rozhodně mě musíte co nejdřív navštívit! Mám pozoruhodný zvěřinec!“

Slíbil jsem, že určitě přijdu, neboť jsem členem Klubu přátel zoologické zahrady v Tróji.

„A jak se vám líbí Acapulco?“ otázala se. „Líbezné hnízdečko, což? Jen zde má člověk velice málo skutečných přátel. Tím smutnější je, když některý z nich nečekaně odejde. Znal jste seňora Pereze?“

„Toho herpetologa?“

„V plazech se opravdu vyznal. Ale říkalo se o něm, že i v pašování heroinu, což byla jistě pomluva.“

„O heroinu jsme spolu nikdy nemluvili. Spíše o hadech a krokodýlech.“

„No vidíte,“ vzdychla Sophia. „S takovými nebezpečnými obludami přicházel denně do styku a nakonec ho ubodaly včely. Věřil byste tomu?“

„Ani mi neřekl, že včelařil.“

„Nevčelařil. Vystoupil z auta a střetl se s včelím rojem.“

„Smůla.“

„Doufejme. Také ho ovšem mohl někdo k tomu osudnému kroku donutit.“

„A máte ponětí kdo?“

„Ale, pane Gonzalesi!“ spráskla ruce. „Já přece nejsem policejní komisařka! Jen jsem slyšela, že před hotelem Quialiman, kde tuším bydlíte, bylo nalezeno Perezovo auto.“

„Byl tedy ubodán včelami před hotelem Quialiman?“

Sophie se srdečně rozesmála. „Božínku, jak jste nechápavý!“ jásala. „Opravdový milionář! Ten, kdo umožnil seňoru Perezovi střetnutí s včelami, nechal chudáka ležet u cesty a přijel vozem do Acapulca. Dost možná, že se ubytoval právě v hotelu Quialiman.“

„Nezvolil špatně,“ řekl jsem, „je to velice slušný podnik, mohl bych ho každému doporučit.“

„Jsou ve městě i lepší,“ tvrdila, „a já sama dávám přednost vlastní vile.“

„Se zvěřincem.“

„Správně. Pohled na zvířata mě uklidňuje. Právě tak jako projížďky po moři. Mám velice pěknou jachtu. Co kdybych vás někdy pozvala?“

„Cítil bych se velice poctěn.“

„Tak tedy platí,“ podala mi ruku. „Seznámím vás s některými význačnými osobnostmi zdejšího světa. Říkám světa, protože Acapulco je svět sám pro sebe. To jste, doufám, již pochopil!“

„Stává se ze mne místní patriot,“ přiznal jsem se, „ještě nikde se mi nepodařilo vyhrát přes sto miliónů dolarů.“

„Červená na třináctku, že ano?“ řekla. „Určitě to taky někdy zkusím!“

Rozloučili jsme se velice přátelsky. Musím přiznat, že se mi tentokrát Sophia zdála docela roztomilá. Jednak nebyla dosud pod vlivem drogy a za druhé jsem se na ni nemusel dívat mřížovím klece. Pak mě objevil bývalý toreador Alfonso.

„Seňore,“ oslovil mě vzrušeně. „Doktor Radona vás prosí, abyste ho okamžitě navštívil. Seňoru Fikaní Blumoví se přihodilo neštěstí!“