19. NAPOLEON NADRANC
Vešli, nebo lépe řečeno vevrávorali jsme do staré řezbářské dílny. Řezbář Oivalo tu až donedávna vyřezával svaté figury na karneval a zhotovoval rámy k obrazům. Pak mu ale u tancovačky zlomili ruku, takže řemeslo pověsil na hřebík a pěstoval kdesi na dobře utajeném políčku marihuanu. Dílnu pronajímal pro osvětové účely. Střídali se zde kejklíři, výstavy všeho druhu a dokonce se tu na několik týdnů usadil pákistánský ranhojič, který bezbolestně trhal zuby. Francouzské voskové panoptikum tedy mělo znamenité předchůdce.
Marcel zapálil petrolejovou lampu a osvětlil místnost blikavým světlem. Vydechli jsme netajeným údivem. Francouzské dějiny před námi ležely jako na dlani.
„Hle,“ škytl důstojně Marcel a zamával lampou jako výpravčí zastavující na slepé koleji rychlík, „toto je sám Ludvík XIV., zvaný král Slunce. V jeho době Francie ještě něco znamenala, ale tak už to na světě chodí, každý chvilku tahá pilku. Podívejte se raději na Madame Pompadour, která byla milenkou Ludvíka XV. a velice ho ovlivňovala. Tohle je Voltaire, stejně jako náš přítel, spisovatel. Vedle něho Marat. Zapíchli ho ve vaně, z čehož vyplývá, že hygienu nemáme přehánět. A pohlédněte na tento podstavec: je to chlouba mé sbírky, sám císař Napoleon. Pán světa! Malý tělem, velký duchem. Prohlédněte si ho pozorně, něco tak báječného už nikdy v životě neuvidíte!“
Chtěli jsme mu udělat radost, a tak jsme se seskupili kolem legendárního Korsičana, který mi v tomto provedení dost připomínal Kašpárka. Nikdo z nás neskrblil chválou a Buňulo vykřikoval, že Napoleon by si v lihovarnictví zasloužil vznešenější pomník, než je francouzský koňak.
Připili jsme Napoleonovi buňulkou a já jsem navrhl zazpívat na jeho počest francouzskou hymnu.
Marcel pohotově spustil Hej Slované, takže jsem možnost jeho francouzského původu zavrhl s definitivní platností. Pak se mi nějak zatočila hlava. Zavrávoral jsem. Zatápal jsem kolem sebe rukama. A právě tím jsem způsobil katastrofu hrůzných rozměrů. Strhl jsem císaře Napoleona z jeho podstavce.
Veličenstvo pád příšerně odskákalo. Zřejmě nebylo příliš kompaktní, neboť mu od těla odskočila nejen hlava, ale i všechny končetiny s výjimkou pravé nohy. Marcel se okamžitě rozplakal, jako by mu barbaři vyvraždili rodinu.
„Neřvi,“ chlácholil ho Buňulo. „To se dá přece slepit!“
„Dá,“ připustil Marcel, „ale bude to složitá operace. Zítra je neděle a jak mám bez Napoleona otevřít panoptikum? To bych falšoval francouzské dějiny.“
Nejvíce se rozbitý Napoleon líbil fotbalovému rozhodčímu. Ukazoval na císaře a vykřikoval, že právě takhle vypadal on v Albardu, když neuznal gól z postavení mimo hru.
„No vidíš – a dostal ses z toho!“ řekl Buňulo. „Tenhle se z toho dostane taky!“
„Jenomže já přijdu na buben!“ sténal nepravý Francouz. „Bez Napoleona neotevřu panoptikum. Přijdu o veliké peníze. Nebudu mít na zaplacení nájemného. Řezbář mi rozbije hubu. Policie mi zabaví figuríny. To jsem se dostal do pěkné situace! Proč jsem vás sem jenom zval?“
„Protože ses kamarád,“ vysvětlil mu Buňulo, „a my jsme taky kamarádi. Měj k nám důvěru, my tě v tom nenecháme! Něco vymyslíme, abys zítra mohl panoptikum otevřít a vzdělání našeho lidu nepřišlo zkrátka!“
„Tady se nedá nic dělat,“ děl zdrcený Marcel. „Bez Napoleona neotevřu!“
„Tak otevřeš s Napoleonem!“ vykřikl radostně Buňulo. „Kdo říká, že Veličenstvo musí být právě z vosku? Podívej se na našeho přítele Čecha: postavy je pomenší, tváří naducaných! Kdyby si navlékl císařův kostým a stoupl si na podstavec, byl by od světa pána k nerozeznání!“
„A udělal by to pro mne?“ zeptal se plačtivě Marcel.
Poněkud ve mně hrklo, ale pocit viny mě příliš trápil, než abych se odhodlal k protestu. Přikývl jsem a začal si zkoušet Napoleonův oblek. Padl mi jako ulitý, jen břicho jsem si musel navíc opásat šerpou, kterou jsme zcizili hraběti Cagliostrovi.
„Nádhera!“ řičel Buňulo. „Kdybys takhle vyrazil do ulic, bylo by to větší pozdvižení, než když se donu Puňalovi splašili býci!“
Vyšplhal j…
