Draculův švagr (Miloslav Švandrlík)

Draculův švagr

Vezmete-li si za manželku promovanou zooložku, v žádném případě se nevyhnete komplikacím. Zdá se však, že to, co se přihodilo mně, přesahuje všechny přijatelné meze. Slávka se specializovala na výzkum netopýrů a ti se, jak známo, zřídkakdy vyskytuji na sídlišti mezi paneláky. Musel jsem se tedy smířit s tím, že manželku uvidím pouze tehdy, když právě nebude prolézat rozličné jeskyně a tunely po celé Evropě.

Začátkem loňského léta odjela se svou přítelkyní a spolupracovnicí doktorkou Soňou Švejcarovou do Rumunska. I v Transylvánských Alpách totiž žijí netopýři a v zájmu vědy je třeba zjistit mnoho podrobností z jejich nesporně velice zajímavého života. Pro mne to ovšem znamenalo dva měsíce samotářského života, s nimž jsem se při každé manželčině výpravě těžko smiřoval. Ještě že nepatřila k ženám, které nerady píší dopisy. Takto jsem alespoň mohl doufat, že budu podrobně informován o rozmanité zvířeně Transylvánských Alp. To se však kupodivu nestalo. První dopis, který jsem od Slávky dostal, zněl takto:

Miláčku!

Vzpomínám na Tebe v tak romantickém prostředí, jaké si ani nedovedeš představit. Stanujeme se Soňou v horách přímo vedle vodopádu, který hučí tak nádherně, že je to až k zbláznění. Je tu spousta zajímavé zvěře od veverek až po jeleny a medvědy, ale vím dobře, že Tě tohle příliš nezajímá. Právě tak by Tě asi nudilo, kdybych Ti líčila, jak lezeme do jeskyň za netopýry.

Ale jako milovníka hororů Tě určitě zaujme to, co jsme se dozvěděli v nedaleké osadě. Mezi místními obyvateli se totiž stále věří na vampýry, zlé duchy a podobné nesmysly. Je tu dokonce ještě živá ta stará povídačka o nejslavnějším upírovi všech dob, hraběti Draculovi. Jeden starý ovčák nás včera dovedl k zřícenině nad obrovskou propastí a s vážnou tváři tvrdil, že to je bývalý Draculův zámek. V každém případě si nás velice zavázal, protože ve věžích žijí desetitisíce netopýrů a ti nás, jak jistě víš, zajímají víc, než staré hrůzostrašné povídačky. Pokud jsem je přece jen poslouchala, bylo to spíš kvůli Tobě, abych Ti mohla napsat něco, co alespoň na oko vypadá jako senzace.

Tak tedy dávej pozor: podle verze, kterou nám vyprávěl onen ovčák, s Draculou ještě není definitivní konec. Starému hraběti sice, jak je psáno i v knížce, uřízli hlavu a probodli srdce stejně jako třem jeho pomocnicím, ale zůstal tu ještě jeden nebožtík, o němž neměli hrdinové příběhu ani tušení. Byl to Draculův švagr a samozřejmě šlo rovněž o upíra. V době, kdy Dracula odjel do Londýna sát krev obyvatelům Albionu, se jeho švagr, nacucaný krví téměř k prasknutí, uložil do své rakve, aby zde na několik desetiletí usnul. Tak se stalo, že prospal nejen události, které ve své knize líčí pan Stocker, ale i obě světové války, z nichž ta druhá mu notně pošramotila obydlí. Nyní se však Draculův švagr má opět čile k světu a celé okolí se křižuje při pouhém vyslovení jeho jména. Vesničané nás varovali před přenocováním ve stanu a nabízeli nám nocleh ve svých domech, které před rozedněním nikdo neopustí. Takový je tady strach před vampýry.

Nám je ale dobře v přírodě a tak se připravujeme na noční exkurzi přímo do Draculova hradu.

Líbám Tě, vyřizuji Ti pozdrav od Soni a těším se na shledanou v Praze.

Tvá Slávka.

Druhý dopis jsem dostal přesně za týden:

Miláčku,

dnešním dopisem si asi Tvá škodolibost přijde na své. Říkal jsi, že nechápeš, jak mohou dvě ženské spolu vydržel lakovou dobu a vlastně jsi měl pravdu. Ze Soni se stala dokonalá podivínka a ani si nedovedeš představit, jak mi v této pustině leze na nervy. Zdá se, že zapomněla, za jakým účelem sem přijela, a se zatajeným dechem poslouchá ty nesmyslně historky o upírech, kterými ji domorodci ochotně zásobují. To je konečně její věc a já bych jí to ráda dopřála, kdyby tím neobtěžovala také mne.

To, co se s ní děje, je téměř neuvěřitelně. Doktorka zoologie, specialistka na netopýry, se začíná v noci bát a nehne se ode mne na krok. Když jsme prolézaly zříceninu, o níž jsem Ti posledně psala, vyděsil ji dokonale sám předmět jejího bádání - veliký netopýr. S vážnou tváří mi tvrdila, že nepatří k žádné známé zoologické skupině a že s ním není něco v pořádku. Když jsme se vrátily na své tábořiště a lehly si do stanu, okamžitě jsem usnula. Za chvíli mě však Soňa vzbudila a šeptala mi, že ten veliký netopýr, kterého nedovede zařadit, krouží kolem našeho stanu. Kromě toho prý příšerně vyjí vlci. Což o to, vlci vyli, ale to ve zdejších horách není nic tak výjimečného. Abych Soňu uklidnila, vyšla jsem před stan. Netopýrů jsem spatřila několik, ale žádného mimořádného. Chytali hmyz jako každé ráno těsně před svítáním.

Ale se Soňou se děje něco podivného. Čití se ohrožena a stále se něčeho bojí. Snad doopravdy toho smyšleného Draculova švagra. Několikrát jsme se pohádaly, nesčíslněkrát jsem jí domlouvala, ale marně.

Mám dojem, že to tady ukončíme dřív, než jsme původně plánovaly.

Líbá Tě Tvá Slávka.

Dost jsem se tím dopisem pobavil, neboť jsem znal Soňu jako neohroženou ženu a tvrdošíjnou materialistku. Bádání jí bylo nade vše a také mu všechno podřizovala. Dokonce i svůj soukromý život. Nemohl jsem uvěřit, že by se Soňa, jak jsem ji znal, mohla polekat obyčejného netopýra. Viděla jich přece statisíce, ne-li milióny. Co se s ní asi děje? Zřejmě se z ní stává neurotická a její potíže pramení z počínajícího staropanenstvi, k němuž se v zajmu všemocné vědy sama odsoudila. Měla několik znamenitých nápadníků, ale jejich znamenitost vždy musela ustoupit před přitažlivosti netopýrů a jiné noční havěti. Ted tedy má, co chtěla!

Pak přišel třetí dopis. Express.

Miláčku,

zdá se, že Soňa je vážně nemocná. Kdybys ji viděl, sotva bys ji poznal. Je průsvitná, bledá a její milovaná zoologie už ji vůbec nezajímá. Naopak, šumění netopýřích křídel jí nahání hrůzu. Někdy mám pocit, že se pomátla. Tvrdí, že k ránu, kdy já spím, přilétá veliký netopýr a saje jí krev. Ukazovala mi také nepatrné ranky na krku, které připomínají kousnutí nějakým malým zvířetem. Když jsem jí navrhla, abychom se vrátily domů, odmítla. Prý jí to její pán zakázal. Opravdu si s ní už nevím rady a jsem z ní dokonale bezradná. Do smrti nepochopím, jak může rozumný, racionalisticky uvažující člověk do této míry propadnout pověrám a k tomu tak primitivním, jako jsou ty o hraběti Draculovi.

Líbá Tě Tvá Slávka.

Následujícího dne došel telegram.

Soňa mrtva. Záhadné okolnosti. Vrátím se do Prahy. Slávka.

Místo manželky však přišel jen další dopis.

Miláčku,

přes tragédii, které jsem byla svědkem, jsem se rozhodla zůstat. Nemohla jsem jinak, protože to, co jsem viděla na vlastní oči, odporuje všemu, co jsem až dosud o netopýrech věděla. V noci těsně před Soninou smrtí jsem se probudila a zjistila jsem, že ve stanuje veliký netopýr, kterého jsem nedovedla zařadit do žádné známé skupiny. A zvíře opravdu sálo na mé přítelkyni krev!

To, co se stalo, vzbudí jistě ve vědeckých kruzích senzaci. V Evropě nebyl dosud zaznamenán jediný případ, že by se netopýr živil krví živočichů. Podobné případy známe pouze z Jižní Ameriky, kde netopýři vysávají krev hovězímu dobytku nebo koním. Myslím, že jsem na prahu velikého zoologického objevu a proto jistě pochopíš, že zde musím ještě nějakou dobu zůstat. Tím spíše, že Soňa vlastně položila život na oltář vědy. Kdyby nebylo její tragické smrti, mé podezření by nikdy nevzniklo, protože onen podivný netopýr je jistě i zde velice vzácný.

Vesničané samozřejmě přičítají Soninu smrt hraběti Draculovi a podle toho se také chovají. Vykrápějí svá stavení svěcenou vodou, strkají do zámku hostie a za nic na světě by v noci nikomu neotevřeli. Až zveřejním své zoologické objevy a přesně popíši život dosud neznámého netopýra, leckde zřejmě pochopí, proč právě zde vznikly a navzdory pokroku vědy stále se udržuji ony hrůzostrašně historie o upírech. Přej mi v mém bádání hodně úspěchů!

Líbá Tě Tvá Slávka.

Znal jsem Slávčinu vědeckou horlivost, která často hraničila s fanatismem a vzdal jsem se představy, že se s ní brzy shledám. Přiznám se však, že mě silně znepokojila příčina Soniny smrti. Nevěděl jsem o netopýrech ani zdaleka tolik, co moje žena, ale těžko jsem mohl uvěřit tomu, že by tento neškodný živočich mohl usmrtit člověka.

Očekával jsem další Slávčin dopis, ale listonoš přinesl pouze pohlednici, na níž bylo napsáno:

Miláčku,

dějí se podivné věci, daleko přesahující hranice zoologie. Někdy se obávám, že jsem zešílela. Ale musím těm záhadám přijít na kloub. Drž mi, prosím Tě, palce!

Líbá Tě Tvá Slávka.

Pak jsem se se Slávkou shledal až v sibiuské nemocnici. Byla zcela bledá a vyčerpaná. Ležela na lůžku, neschopna jakéhokoliv pohybu. Na hrdle měla dvě malé červené ranky. Mohl jsem u ní pobýt pár minut krátce před tím, než dostala transfuzi krve, která jí zachránila život. Když mě spatřila, slabě se usmála, ale hned se v jejích očích objevily stopy děsu. Zřejmě mi chtěla cosi prozradit. Sklonil jsem se nad ní a ona namáhavě zašeptala. "Nebyl to netopýr. Byl to... člověk!" a omdlela.

Dnes už je se Slávkou všechno v pořádku. Alespoň zdánlivě. O svém pobytu v Transylvánských Alpách se mnou rozhodně odmítá mluvil. Říká, že to, co zažila, je v příkrém rozporu s vědou, a co je v rozporu s vědou, nemůže být pravda. Jsme přece materialisté, moderní lidé, a ne nějaké svíčkové báby! To, čeho byla svědkem, byly zřejmě halucinace, které vznikly následkem nečekané Soniny smrti. Barvité líčení upírských historek z úst vesničanů také sehrálo svou negativní roli. Ale to vše už patří minulosti, hlavní je svědomitá a seriózní vědecká práce! Jedině materialismus může světem pohnout dopředu!

Ale mne znepokojuje jedna věc. Slávčin vzhled se od jejího návratu změnil. Má mnohem tvrdší pohled a kolem úst sejí vytvořily dvě hluboké, mužské vrásky. A nejvíce ze všeho mě děsí její zuby. Horní špičáky se nápadně prodloužily a jejich ostré hroty připomínají zuby krutého a nebezpečného dravce.