4.
Václav Babinský k rodné chaloupce příliš nepřilnul. Zdála se mu malá a nepohodlná.
„To jsi nemohl postavit větší domek?“ zeptal se otce. „Máme nejmenší chalupu ve vesnici!“
„Cožpak kradu?“ vyprskl tatík zlostně. „Jsem chudej, protože jsem poctivej. Tak to na světě chodí. Když si nenakradeš, nic nemáš!“
Tato slova budoucího loupežníka značně ovlivnila. Důkladně si je promyslel a začal se vážně zajímat o cizí majetek.
Morální autority v obci sice zdůrazňovaly Boží přikázání „Nepokradeš“, ale Václava to nepřesvědčilo. Začal krást a docela ho to bavilo. Zpočátku se od svých vrstevníků příliš nelišil. Jako oni lezl do farské zahrady na ovoce, kradl pamlsky z chodeb či přístěnků a zcizoval užitečné drobné předměty. Do potoka chodil na raky i na ryby a kladl oka na zajíčky. Vypravoval se i na poutě a jarmarky do blízkých měst, kde ukradl několik zrcátek, kapesních nožů a hřebenů.
Ale málo platné, nebyla to žádná sláva.
Ten pravý impuls přišel od synka bohatého sedláka Živce. Jarouš Živců se domníval, že posílí svou autoritu a pověst mezi kluky, když jim předhodí zcela výjimečný zážitek.
„Tohle nic není,“ ušklíbl se, když zjistil, že kamarádi žvýkají nedozrálá kyselá jablka, „ale už jste někdy okusili datle?“
Nikdo z kluků nevěděl, co to datle jsou.
„To je strašně dobré ovoce až z Afriky,“ informoval je mladý Živec. „Kam se na ně hrabe med nebo cukrkandl! Učiněná pohádka! Táta mi v Litoměřicích koupil pět kusů a přísahám, že jsem si v životě tak nepochutnal!“
„To dá rozum,“ zavrčel Venca Babinský, „přece sem z Afriky nebudou dovážet nějakej fujtajbl! A kde že ty datle prodávají?“
„Má je hokynář Hrdlička,“ ochotně podával informace Jarouš, „ale hlídá si je jako oko v hlavě! Žádnýho kluka si nepustí k pultu a dává pozor i na žebráky, pobudy a všelijaké živly! Jak se někdo přiblíží k datlím, už vyvalí oči a okřikuje ho. Říká, že datle nejsou rychlokvašky nebo ostružiny. Ty mu občas některý nenechavec vyfoukne, Pán Bůh s ním, ať si to prej vyřídí se svým svědomím. Ale kdo mu sáhne na datle, tomu urazí pazouru, i kdyby měl mít kvůli tomu popotahování!“
Tohle byly informace, které rozhodně stály za to. Mezi kluky se začalo mluvit o datlích, které nikdo kromě mladého Živce neochutnal. A jak to vypadá, ani hned tak neochutná. Pokratičtí tatíci jsou šetrní a za datle pro své nezvedené děti utrácet nebudou!
Ale pro Václava to byla znamenitá inspirace. Zatoužil po datlích tak silně, že už nemyslel na nic jiného. Zdálo se mu o nich i v noci a ve škole z rozrušení vyhrkl, že hlavním městem Rakousko-uherského mocnářství jsou Datle.
„Co to meleš, Babinský?“ zaúpěl Holuběn Středohorský. „Kdo ti nakukal takový nesmysl? Cožpak jsi ještě neslyšel o spanilé Vídni?“
Ale Venca už se rozhodl, že se datlí zmocní. Má zlodějský talent a v krádeži mu nikdo nezabrání. Ještě téhož dne se vydal do Litoměřic, aby odborně obhlédl a zhodnotil situaci. Hned ale zjistil, že provedení akce nebude snadné.
Hokynář Ruprecht Hrdlička měl kvelb přímo na náměstí a své zboží si důkladně hlídal. Bedýnku s datlemi měl přímo na pultě – vedle váhy a dbal, aby se k ní nikdo podezřelý nepřiblížil. Záplatovaní otrapové si museli nechat zajít chuť. I Venca Babinský přešlapoval před krámkem a dumal, jak se africké pochoutky zmocnit. Přemýšlel a posléze byl odměněn nápadem. Všiml si, že do kvelbu lze vstoupit nejen z náměstí, ale také z chodby domu. Do té bylo třeba se dostat. Venca zkusil otevřít domovní dveře, ale ty skřípěly jako pekelná brána. Cesta by byla příliš riskantní. Ale objevila se další možnost. Opodál bylo malé sklepní okénko, jako stvořené pro rafinovaného zloděje. Venca se přímo zatetelil blahem.
Krátce nato vstoupil do Hrdličkova kvelbu z ulice a začal se tam ochomýtat. Hokynář po něm šlehl nevraživým pohledem, ale nenapomenul ho, protože se nepřiblížil k bedničce se vzácným ovocem. Venca se poflakoval po kvelbu, prohlížel si zboží a přitom se mu podařilo šlohnout několik sirek, které nutně potřeboval k uskutečnění svého plánu.
Pak zabrbla…
