49.
K žebrotě se Václav Babinský neodhodlal, ale zato se stal vyhledávaným lidovým vypravěčem. Jak k tomu došlo, již víme. Posluchačů neubývalo a nebyli mezi nimi jen strejci z okolí. Přicházeli také ti, kteří na pohnutém loupežníkově životě hodlali něco vydělat. Jako první Babinského životopisec se objevil Jindřich Albert Novohradský, vydavatel z Kampy. Za pouhých deset krejcarů bylo lze koupit pozoruhodné dílo Babinský žije! Byla to snůška naivních hororů, při jejichž čtení se Venca chytal za hlavu. Pak ho ale napadlo, že by si zasloužil honorář. Přece není možné, aby se nějaký pisálek obohacoval na jeho účet! Načež si loupežník v. v. nechal zavolat kočár a rozjel se na Kampu.
Nakladatelství bylo skromné a pan autor se nechal zapřít. To ale na Babinského neplatilo.
„Už jsem zapálil pět paláců, dva zámky a bezpočet obytných stavení,“ zahřímal. „Jsem nejen mordýř, ale také zasloužilý palič. Nevidím důvod, proč by tahle peleš lotrovská neměla lehnout popelem! Žádnej hasič neuhasí, co Babinskej zapálil! V tomhle směru jsem vyhlášenej kabrňák!“
Po tomto důrazném projevu se Jindřich Albert Novohradský nečekaně objevil.
„Vítám vás, pane Babinský,“ švitořil. „Tak vzácnou návštěvu jsme v našem malém a chudičkém nakladatelství ještě neměli! Kdo by za námi také chodil, že ano? Od nás nechytne ani sirka, jsme chudí jako kostelní myši. Ba ještě chudší!
Ocitli jsme se přímo na mizině a opouštějí nás i ti nejvěrnější přátelé. Proto jsem šťasten, že jste nás přišel navštívit právě vy, největší loupežník tohoto osvíceného století! Patrně jste nám přišel poděkovat za vkusnou popularizaci vaší vzácné osoby. Dělali jsme to s velikou láskou a mimořádnými oběťmi. Já jsem dílo sepsal bez nároku na honorář a tiskárna B. E. F. Mohrmanna, vdovy a synů mi je vydala na dluh. Musím do roka splatit i nekřesťanské úroky. Tak už to v naší branži chodí! Jsme malý podnik v malých poměrech. Přesto jsme rádi, že jsme mohli pomoci naší národní kultuře a vydat dílo, které jsme rozeslali také našim předním osobnostem. Všichni byli potěšeni, ne-li dojati. Také prý dojde k tomu, že se jeden kulturní a vzdělávací spolek na Malé Straně bude jmenovat Babinský.“
„No jo,“ přerušil ho konečně emeritní loupežník, „ale co z toho budu mít já? Kdekdo si mastí kapsy a já bídně živořím!“
„Nepřehánějte, Mistře!“ usmíval se nakladatel. „Je o vás přece postaráno. Lid vás miluje a také vás ustavičně hostí! Kéž by se tak dobře vedlo i nám, vašim sluhům a kulturním otrokům! Ale s prázdnou byste od nás odejít neměl. Zde jest vzácný škrobený límec, který mi věnoval básník Boleslav Jablonský. K němu vám přidám ještě něco vzácnějšího: černou hedvábnou kravatu, kterou měl otec národa František Palacký v den pohřbu Karla Havlíčka Borovského. Vy jste ten pravý člověk, který má svaté právo tyto kulturní skvosty nosit!“
„A co prachy?“ zeptal se Babinský. „Prachy nedostanu? To se mi nelíbí!“
„Komu by se to líbilo, Mistře?“ souhlasil nakladatel, „ale kde nic není, ani čert nebere. Prozatím jsme s knihou ještě ve ztrátě, a musíme věřit, že prodejnost se zvýší. Konkurence je značná. Takový Rinaldo Rinaldini jde stále na dračku. Vy byste měl vymáhat honorář spíše na písničkáři Haisovi, který o vás sepsal Hrůzostrašnou píseň, kterou zpívá již pátým rokem. Samozřejmě ji vydal i tiskem. Mějte se krásně, pane Babinský, a zůstaňte nám příznivě nakloněn. Vydáme-li dílo Babinský žije! v dalším rozšířeném vydání, určitě se s vámi vyrovnáme i finančně!“
Rozhovor skončil a Babinský vypadl neuspokojen. Nakladatelství nezapálil, a nemohl se zbavit pocitu, že byl obelstěn.
Škrobený límec a hedvábná kravata byly nedostatečnou odměnou za tak pohnutý život.
Nicméně dary nezahodil ani nezničil. Naopak je začal nosit a často zdůrazňoval jejich původ. Zejména s kravatou od Palackého se chlubíval téměř s dojetím. Snad si v té chvíli i myslel, že ho velkorysý nakladatel přeplatil.
Příšerná knížka Babinský žije! vyšla ještě čtyřikrát. Loupežník na to již nereagoval a o podpálení nakladatelství ne…
