15.
Kamenitou cestou kolem vrchu Lovoše supěl zavilý obézní chlapík. Funěl jako přerostlý kanec, zlostně uplivoval a každou chvíli si otíral čelo rukávem. Život se mu jevil jako nepřiměřené utrpení a veliká nespravedlnost. Před měsícem ho vyhodili z polepšovny pro kruté zacházení s chovanci a on se musel vrátit na volnou nohu.
„Ty školy jsou moc daleko od sebe,“ hučel, „takže než dojdu od jedné k druhé, příšerně se vyčerpám. Potom nemohu podat standardní výkon. Při vyplácení uličníků se zadýchávám a jejich řev mě přestává naplňovat blaženým pocitem z dobře vykonané práce. Kdyby školské úřady za něco stály, vozily by mě od vesnice k vesnici bryčkou. Cesta by se zrychlila a můj výkon by stoupl. Jenže Hřib je ten poslední, na koho se pamatuje!“ Pan Hřib se ukřivděně zachmuřil.
„A nikdo si mé namáhavé práce neváží!“ mumlal, „naopak ji každý podceňuje. Ještě se nestalo, že by mě někdo veřejně pochválil nebo mi přiřkl zvláštní odměnu! Má snaha přichází nazmar! My, pedagogové, to máme zkrátka na draka! Za dobrou práci jsme ponižováni!“
V té chvíli ale byl vyrušen zcela nečekaným způsobem. Ze zalesněného srázu se ozval nejprve silný praskot a pak se na silnici vyvalilo několik zdatných udělaných chlapisek. Nemohlo být pochyb o tom, že to jsou loupežníci, o kterých už se v kraji začalo vykládat coby o nebezpečné hrozbě.
Pedagog Hřib se ovšem příliš nezalekl. Neměl u sebe ani vindru, neboť inkasoval až po výprascích. Jedinou cenností, kterou přenášel z místa na místo, byl karabáč, a o ten jistě lupiči nebudou mít zájem. Proto se Hřib na vagabundy přátelsky usmál. Nebylo mu to nic platné.
Chlapi ho popadli a odnášeli jako pytel brambor.
„Kamarádi, co to děláte?“ kvičel pedagog. „Kam mě to nesete? Jsem nemajetný občan, ze kterého vám nekyne žádný prospěch! Zbytečně ztrácíte čas váš i můj! Nechte si to vysvětlit a propusťte mě na svobodu!“
Leč zločinci to nemínili udělat. Odmítli s Hřibem diskutovat a odnášeli ho do míst, která dosud nenavštívil. Složili ho na malé pasece k nohám samotného Babinského.
„No to je úlovek!“ zaradoval se loupežník. „Vítám tě, Hřibe, mezi drsňáky skoro tak zdatnými, jako jsi sám!“
Hřib se velice podivil. „Pane, já vás neznám,“ oklepával ze sebe jehličí, „a vaše přátele rovněž ne! Proto nechápu příčinu svého únosu. Domnívám se, že jde o omyl, za který se mi omluvíte!“
„Kdepak, Hřibe!“ rozesmál se nahlas Babinský. „O žádný omyl nejde! Nechal jsem si tě přinést, abych se s tebou vyrovnal! Jsem ti totiž ještě něco dlužen!“
„Neznám vás!“ vykřikl Hřib. „A určitě jsem vám nic nepůjčoval. Pokud přece jen ano, můžete si to klidně nechat!“
„Ale kdepak!“ mávl rukou Venca. „Nejsem žádný lajdák a své dluhy vždycky vyrovnávám. Snad si vzpomeneš, jak jsem ti kdysi málem ukousl prst, když jsi mě přišel do Pokratic seřezat! Na to přece nemůžeš zapomenout!“
„Vy jste…“ zakoktal Hřib, „ten sympatický nezbeda, kterého jsem musel, ač velice nerad, příkladně potrestat? Patrně by spíše byla na místě domluva či podobně mírný trest…“
„No, smlsnul sis na mně pěkně,“ konstatoval Babinský, „rozsekal jsi mi prdel, že jsem se měsíc nemohl posadit. A já ti teď, Hřibe, taky nebudu domlouvat. Oko za oko, zub za zub! Seřežu tě tak, že uslyšíš andělíčky zpívat!“
„Ne! Proboha ne!“ zavřeštěl Hřib. „Já nechci slyšet zpívat andělíčky!“
„Uslyšíš je tedy proti své vůli,“ slíbil mu loupežník. „Už proto, že mně to udělá náramnou radost. Dostaneš vix, jakej jsi snad ještě nikomu neuštědřil. Mám totiž smysl pro úroky! Slibuju ti obrovský zážitek!“
To Hřiba natolik vyděsilo, že se pokusil utéci. Pochopitelně se mu to nepodařilo. Dosáhl jen toho, že loupežníky upřímně pobavil. Svalnatí chlapi píchali obtloustlého Hřiba do břicha a rozverně recitovali posměšnou říkanku: „Kominíku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku!“
„Tak to už by stačilo, mládenci,“ ukončil zábavu Babinský. „Teď mi Hřiba přivažte tady k té kládě!“ Nebyl důvod mu nevyhovět. Loupežníci naříkajícího a plačícího Hřiba položili břichem na ležící kládu a pevně ho přikurt…
