14.
„Tak vida – Babinský se nám vrátil!“ podivoval se litoměřický komisař Věrtel při pečlivém studování úředních lejster, „a jak se v tak krátké době vypracoval! Z vesnického povaleče to dotáhl na dezertéra a zloděje erární kasy! To bude pěkný flastr! A není sám! Přijel nám ukázat komplice, učiněného krasavce! Toho naši chlapci určitě nepřehlédnou!“
Měl naprostou pravdu. Zločinecký ksicht se na podnikání v oboru loupežnictví naprosto nehodil. Jeho nápadnost byla mimořádná. Navíc se mu vůbec nechtělo skrývat. Toužil po hospodě a po pivu. Marně ho Babinský varoval.
„Musíme počítat s tím,“ říkal, „že už nás začali hledat. Tudíž se nesmíme předvádět na veřejnejch místech jako nějací komedianti! Musíme bejt zalezlí jako červi a vylézt, teprve až humbuk kolem nás utichne!“
Ale Hofman na tyto logické argumenty neslyšel. Měl ukrutnou žízeň a voda se mu hnusila. Proto vyrazil do litoměřické hospody U mrtvého brouka, kde byl okamžitě poznán. Nestačil vypít ani tuplák piva a už ho vlekli před komisaře Věrtela. Ten měl z úlovku očividnou radost.
„Tak jsme tě lízli, zločineckej parchante,“ řekl líbezně, „a je s tebou amen! Moc ses na Litoměřicku neohřál, co?“
„Já jsem sem taky nechtěl!“ skuhral otlemený zrzek. „V Praze mám Blaženu a tady akorát žízeň. Jenže Babinský mě donutil!“
„Ať donutil on tebe, nebo ty jeho,“ culil se Věrtel, „seš za katrem! Z toho se jen tak nevylížeš! Vojenská kasa – to je porce, která ti zaskočí v krku! To není, jako bys bráškovi štípnul pokladničku! Za chvíli si tě vojenská eskorta odveze do Prahy.“
„Že já se do toho pouštěl!“ skuhral zločinecký ksicht, „ale Babinskej mi nasadil brouka do hlavy a sliboval mi rajskej život!“
Ale to už byly jen řečičky do větru. Hofman byl ztracen a nic už ho nemohlo zachránit. Vypije si to až do dna.
Jenže Babinský je na svobodě. Nepatří k oslům, kteří sami strkají hlavu do ohlávky. Je nenápadný a opatrný. Určitě se bude vyhýbat místům, která mohl zrzek prozradit policii. Vyzná se v kraji a může unikat spravedlnosti setsakra dlouho!
Prý se tu dokonce míní usadit a zřídit si vlastní lupičskou bandu! To má tedy slušné sebevědomí, rošťák!
„Však já ho chytnu,“ těšil se komisař. „Takovej chlap mi v rajónu dlouho strašit nebude! Na mne je krátkej!“
To ale Vencu značně podcenil. Ten s lehkým srdcem oželel ztrátu zločineckého ksichtu a cílevědomě začal budovat novou existenci. Vyhledával nové úkryty, pytlačil a zkoušel navazovat užitečné kontakty. Prvním z nich byl Omejla z Pokratic. Ten obdivoval Vencu už ve škole a jeho staré sympatie se nerozplynuly. Důležitější ale bylo Omejlovo povolání. Bývalý kamarád pálil uprostřed lesa dřevěné uhlí a měl tam i malou boudu na přespání. Takový dočasný úkryt se loupežníkovi vždycky hodí.
„Venco,“ zamyslel se Omejla, „víš, žes to chytil za správnej konec? Já jsem vždycky toužil po takovým svobodným životě a nenašel jsem k němu odvahu. Huntuju si tělo prací a nesbalím ani pořádnou holku. Třeba to dám jednou s tebou dohromady!“
„Jenom nespěchej,“ radil mu Babinský, „protože u loupežnictví nikdy nevíš, jak dopadneš! Zločinců jsou plný aresty, a to jen proto, že si svý počínání nedovedli rozmyslet. Já teď ze všeho nejvíc potřebuju pořádnou partu nebojácnejch chlapů.“
To nebylo nijak snadné. Chlapíci podobní Hofmanovi by se jistě našli, ale o takové Venca nestál. V takové partě by dospěl na konec zločinecké dráhy velice rychle. Ale Omejla pochopil, o co kamarádovi z dětství jde, a tak s udáváním vhodných typů nijak nespěchal.
Babinský prozatím kroužil kolem Litoměřic jako lupič-samotář. Bylo to podnikání v malém, ale zase ho nehonily celé hordy policajtů. Vlastně na něho měl pořádnou pifku jen hajný Koštábl, a to ze zcela soukromých důvodů. Venca se občas scházel s jeho dcerou Lenkou, což bylo tatíkovi silně proti mysli.
„Taková pěkná holka,“ naříkal hajný, „a spustí se s nekalým živlem! Přímo s delikventem! Co si počneš, až až ho pověsej? Kdo tě bude chtít? Budeš jako olízanej vdolek nebo nakousnutá hruška! Ještě že se tvýho pádu…
