7.
Komisař Věrtel hleděl na Babinského téměř s porozuměním. Byl to vlídný usedlý pán a vyslechl si Babinského verzi střetnutí bez přerušování či potměšilých poznámek. Je docela možné, že jí i věřil.
„Co s tebou budeme dělat, chlapče?“ ptal se sám sebe. „S tebou budou vždycky potíže. Jsi povahy prudké a postavy svalnaté. Mravů nevalných a chtivý konfliktů. Jsi smyslný a hrabivý. Rád bys brzy zbohatl. To ovšem nevěstí nic dobrého!“
Babinský zarputile mlčel.
„To je všecko ošemetná situace,“ mumlal Věrtel a tvářil se, jako by tu situaci sám zavinil. „Tvé okolí ti nepřeje. Vidí v tobě vagabunda a svůdce ubohých vdov. Pan Pánek tě bude žalovat a jistě k soudu přivede hodnověrné svědky. Co ty na to, Václave?“
„Že je to všecko lumpárna!“ prohlásil Venca, „a já jsem v tom úplně nevinně. Co jsem vlastně udělal? To je zločin, nastěhovat se k vdově s velkým poprsím?“
„Je to pohoršující,“ řekl komisař, „a nemusí to tvrdit ani pan farář. Celá vesnice je proti a ani tví rodiče to neschvalují. Vdova je prý pomatená z žalu nad ztrátou milovaného chotě. Žila s ním ve šťastném manželství a kdyby nebyl klepnut Josefou, tedy pepkou, mohlo jejich příkladné manželství trvat celá desetiletí!“
„Ale netrvalo,“ upozornil ho Venca, „a já na tom nenesu žádnou vinu. Pánkový jsem si začal všímat až jako soudně ověřené vdovy. Vlastně ona si začala všímat mne! Nabídla mi novej domov, a to se v mý situaci neodmítá.“
„Zkrátka jsi zneužil její osamělosti,“ mínil Věrtel, „a zoufalství nad ztrátou milovaného manžela. Zavětřil jsi majetek a chopil ses příležitosti. Na práva Pánkova bratra jsi ani nepomyslil?“
„Na jaký práva?“ málem zařval Venca. „Je svým pánem a provozuje sedlářství! Svou ženu prej utejral a teď dostal chuť na švagrovou. To ale není právo, nýbrž hamižnost! Chtěl těžit ze smrti vlastního bráchy! A taky toužil po tom, užívat si s jeho ženou! To je pěkná prasárna!“
Věrtel to nekomentoval.
„Tvé pohnutky rovněž nebyly čisté,“ obvinil Vencu, „a navíc si jich kdekdo všiml. Lidé si kladli otázky, jak mohlo dojít k tak nerovnému a pobuřujícímu soužití. O tebe přece stálo mnoho mladých děvčat. Mnohé jsi prý připravil o věneček!“
„Jenomže jejich rodiče by mě jako ženicha těžko uvítali!“ bránil se Babinský. „Spíše by na mne poštvali psa!“
„Tady vidíš,“ přikývl komisař celkem spokojeně, „jak jsi mezi lidmi oblíben. Mají tě rádi jako osinu v zadku. I když budeme velkorysí a nezavřeme tě, myslíš, že ti tady bude dobře? Neuvažoval jsi ještě o tom, že bys mohl ve vlastním zájmu změnit povětří?“
„Ani ne,“ přiznal se Venca, „protože všude je chleba o dvou kůrkách, a tady už jsem zvyklej. U vdovy Pánkový je mi docela dobře. Je ke mně uznalá a dost se mi líbí. Možná že bych si ji i vzal!“
„Na to vůbec nemysli, Babinský,“ radil mu Věrtel, „protože to by určitě špatně dopadlo. Spíš by ses měl zdejchnout!“
„Ale kam?“ zeptal se Venca. „Svět je velikej a já bych v něm mohl zabloudit!“
„Měl bych pro tebe řešení,“ mlaskl komisař, „a vůbec ne špatný! Dokonce velice dobrý! Takový, že si ho vůbec nezasloužíš! Co bys říkal, Babinský, uniformě? Tobě by, chlapče, náramně slušela! Byl bys voják jako panna!“
„Já, na vojnu?“ vykulil oči Babinský. „Na čtrnáct let? Copak jsem spad z višně?“
„Seš odolnej,“ konejšil ho Věrtel, „a čtrnáct let si odsedíš nahou prdelí na žhavý plotně! Pamatuj si, že vojna dělá z lidí chlapy! Tam se zocelíš a vrátíš se jako zasloužilej občan. A něco si užiješ! Budeš samá holka, povedeš dobrodružnej život a poznáš vzdálený kraje! Člověk nemá trčet na jednom místě!“
Komisař mluvil dlouho, velice dlouho a posléze Vencovi nasadil brouka do hlavy.
„Jen abych toho nelitoval!“ obával se. „Takovejch už byla spousta. Dali se nalejt a pak z toho byli celý špatný!“
„Protože neměli vojenskýho ducha,“ vysvětlil mu Věrtel, „a neměli pojem o tom, co to je chrabrost a statečnost. Byli to zkrátka sralbotkové! Ty seš z jinýho těsta, Babinskej! Kouknu na tebe a vidím chlapa, jakýho císař Pán ve svý armádě potřebuje! Ty se staneš chloubou ozbrojenej…
