Pád Cařihradu (Mika Waltari)

6. dubna 1453

Je pátek, islámský svátek. Zrána v záři slunce objížděl sultán Mehmed hradby, doprovázen několika sty muži, vzdálen na dostřel dělové koule. Nerozpoznal jsem jeho obličej, ale poznal jsem ho podle držení těla a hlavy, Podle barev šatů a podle čapek jsem rozpoznal i některé čestné osobnosti jeho doprovodu.

Ani z jedné strany nevyletí šíp, ani nebylo vystřeleno. V noci byly odklizeny mrtvoly, které zůstaly po výpadu na poli a na úbočí návrší. Když dokončil objížďku, věnovanou obhlídce hradeb, vyrazil sultán k návrší, před bránu svatého Romana. Tam byl mezitím vztyčen jeho mohutný hedvábný stan se sloupovou stěnou a nesčetní kopáči již vybudovali vodní příkop a palisádu.

Stále sedě na hřbetu koně, vyslal sultán před brány města svého vyjednávače s bílou vlajkou příměří. Vyjednávač zpěvným hlasem vyzýval císaře Konstantina k míru. Hovořil špatnou řečtinou, ale nikdo na hradbách se nerozesmál. Císař Konstantin povstal na věži velké hradby, na hlavě měl korunu se zlatými pery, obklopen předepsaným doprovodem, a ukázal se vyjednávači.

Sultán Mehmed postupoval podle koránu a nabízel mír, dávaje své slovo, že ušetří všechny obyvatele, jestliže se město vzdá bez odporu. To byla poslední možnost velkovezíra Halila a přívrženců mírové strany v prosazování svých rad. Myslím, že Mehmed na nedalekém návrší se ve svém sedle ani nehnul, obávaje se více než čeho jiného, že by jeho požadavkům bylo vyhověno.

Císař Konstantin nechal Frantzese opakovat slova, která již napsal sultánovi do Drinopole. Frantzesův tenký hlas dvořany a učence se nenesl daleko. Giustinianiho latinci byli již syti naslouchání a začali po žoldnéřském způsobu pokřikovat posměšky na sultánova vyjednávače. Rozkřičeli se i Řekové, až se mohutný křik po celé délce hradeb donášel k tureckým uším. Řekové se tak povzbuzovali, když slyšeli vlastní hlasy, blýskaly jim oči a tváře rudly. Několik lučištníků napnulo nadšením své zbraně. Ale císař Konstantin pozvedl ruku a rozhodně zakázal střílet na vlajku příměří, chránící sultánova vyjednávače.

Vyjednávač se obrátil a při jeho návratu k sultánovi slunce vystoupilo na zenit své dráhy - bylo poledne, chvíle modliteb. Sultán Mehmed seskočil z hřbetu koně, rozvinuli před ním modlitební kobereček a vpředu zapíchli oštěp ve směru, kde leží Mekka. Sultán se uchopil za zápěstí, sklonil hlavu a poklekl na pokrývku a stlačil před svým bohem čelo až do země - o nařízení o obmytí se nestaral - byl přece na válečné výpravě a jeho nesčetné armádě by ani nepostačovala na obmytí voda. Mnohokrát stlačil své čelo do země a celá armáda od břehu moře až po přístavní záliv poklekla a stlačila svá čela ve stejném rytmu jako on. Bylo to, jako by nějaký beztvarý, živoucí, hýbající se koberec pokryl zemi, až kam oko dohlédne - několik tisíc kroků od hradeb.

Jako odpověď se rozezněly zvony ve všech kostelích města a v klášterech mniši bušili do svých gongů.

Hlahol zvonů a klášterních gongů zaplnil město odvahou a doléhal až k tureckým uším a rušil je v jejich poledním zamyšlení.

Když odříkal několik modliteb za sebou, pozvedl sultán Mehmed obě ruce nad hlavu a slavnostně vyhlásil zahájení obklíčení. Jakmile Turci zaslechli jeho slova, opakovali provolání z plných hrdel a křik se přenášel z řady na řadu kolem města jako hukot moře. „Obklíčení se začalo,“ křičeli Turci a zároveň se celá armáda dala do pochodu; zbraně se jim míhaly a zdálo se, že se blíží k městu jak za plného útoku. Jako vlny postupovaly kupředu různobarevné oddíly, až i z hradeb byla vidět křikem rozevřená ústa a pokroucené obličeje. Pohled byl tak mocný a strašidelný, že nezkušení Řekové se stáhli a odkládali zbraně a latinci spěšně napínali luky a tasili své meče.

Ale Turci se zastavili, dobře organizováni, ve vzdálenosti asi tisíc kroků od hradeb, na vnější straně dostřelu děl, a začali budovat kolem města nepřetržitou palisádu, nosit kamení a zarážet do země kůly, opevňující ležení. Jen několik janičárů přijelo na okraj vodního příkopu a začali vybízet Řeky do boje muž proti muži. Důstojníci císařských pluků žádali nadšeně povolení od císaře, aby mohli ukázat Turkům své šermířské umění - i mezi zkušenými Giustinianovými těžkooděnci byli muži, kteří by si přáli vyzkoušet obouručný meč západních bojovníků v boji proti krátkým zahnutým mečům janičárů. Ale Giustiniani rozhodně zakázal jakékoli neužitečné procvičování.

„Nežijeme již v době turnajů, nemá význam pokládat životy nejlepších šermířů v úsilí o nesmyslnou čest. Byli jsme pozváni do války a ne na hry!“

Chladnokrevně přikázal nejlepším střelcům zacílit pušky a luky a současně vystřelit - čtyři janičáři padli pod šípy a náboji - ostatní se rozběsnili nad porušením čestných a dobrých zvyků a zalykajíce se zlostí křičeli a nadávali Řekům a latincům do zbabělců a dobytka, když se odváží jen ve skrytu hradeb střílet na statečné muže. Když ještě dva z nich padli, dostali ostatní rozum, naložili si těla svých mrtvých druhů na záda a pokusili se je odnést. Ale i na ně se střílelo z hradeb a mnoho z nich padlo. Spěšně přiběhli ještě jiní janičáři a sbírali těla beze strachu z kulí a šípů. U vodního příkopu nezůstal ležet jediný Turek. Jen krvavé skvrny v trávě dokazovaly, že tam padla lidská těla.

Zatímco se turecká armáda pilně zabývala kopáním a výstavbou palisády, objížděl Giustiniani po hřebenu hradeb a odhadoval počet nepřátel. Janičárů, kteří se utábořili kolem sultánova stanu před branou svatého Romana, bylo na dvanáct tisíc - to jsme věděli - jízdy a sipáhijů bylo asi stejné množství. Povšechně se Giustiniani domníval, že dostatečně vyzbrojených a částečně obrněných a v oddílech zařazených vojáků je na sto tisíc. Stejné množství je chudáků, kteří nejsou začleněni do armády - následovali sultánovy výzvy jen z fanatické víry anebo z touhy po kořisti. Přispěchali oblečeni do cárů, s mečem či prakem, někteří se štíhlým dřevěným štítem, potaženým kůží. Jen asi čtvrtina ze všech sultánových vojsk měla kožené opásání zesílené vyvatováním. Počet Turků byl zastrašující, ale podle Giustinianiho je bojový prvek u pomocných oddílů bezvýznamný. Nezmalomyslněl, ani když viděl jízdu. Divil se jen, kde zůstala sultánova děla, o nichž se tak hovořilo.

Pro povzbuzení obránců nechal císař Konstantin - po dohodě s Aloisiem Diedem - pochodovat mužstva benátských galér pod jejich vlajkami po hřebenu vnějších hradeb, od přístavního zálivu až po Mramorovou bránu. Píšťaly a bubny vyhrávaly a vlajka svatého Marka se lvem vlála hrdě ve větru. Tato paráda byla bezpochyby významným diplomatickým vítězstvím císařovým, neboť sultán si musel uvědomit, že je také ve válce s Benátkami.

S příchodem večera se ukázalo, za jakou cenu se uskutečnila tato paráda! Císař Konstantin převelel oddíly osobní stráže z blachernského paláce a usadil je trvale jako Giustinianiho rezervu mezi hradbami před sultánovým stanem. Do uprázdněného paláce vpochodoval benátský baíl s benátskou posádkou a dobrovolníci z řad obchodníků. K večeru zavlála na paláci vedle císařské purpurové zástavy vlajka se lvem svatého Marka. A tak se celé mocně opevněné okolí Blachern dostalo do moci a pod ochranu Benátek. Kdyby se město ubránilo a obklíčení skončilo sultánovou porážkou, mohlo mít benátské rozmístění hrozivý strategický význam - není již divu, proč Benátčané tak nadšeně souhlasili s výkopem příkopu, chránícího část blachernských hradeb. O tom všem byli již bezpochyb tajně dohodnuti s císařem. Přesila benátského loďstva v přístavu a benátská posádka v severním výběžku města a i zvláštní opevnění zabezpečily město před možným nebezpečím janovského převratu.

Giustiniani a jeho těžkooděnci mají však čestné místo, naproti janičárům, po obou stranách brány svatého Romana,. Do prostoru mezi ní a Charisijskou branou umístil Giustiniani přinejmenším tři tisíce vybraných vojáků, i když vzdálenost mezi oběma věžemi neměří ani pětinu z celé délky hradeb. Ale před touto částí je sultán se svými janičáry!

A kolik je všech obránců dohromady? To vědí pouze císař Konstantin a Giustiniani. Když ale Giustiniani zdůvodňoval, proč vyslal pomocné oddíly od brány svatého Romana na jiná, ohrožená místa hradeb, prořekl se neopatrně, že vždy polovina každého oddílu je převelena do prostoru mezi Charisijskou bránu a bránu svatého Romana. Podle toho by nás, obránců města, nemělo být včetně mnichů a řemeslníků víc než šest tisíc. To se mi zdá neuvěřitelné - vždyť jen benátských námořníků je několik tisíc, ale ti musí být drženi na galérách - svým nasazením hlídají přístav a řetěz. Přesto se domnívám, že je nás na hradbách přinejmenším téměř deset tisíc, ačkoli těžkooděnců i s Giustinianiho šesti sty Janovany je na tisíc.

Řekněme deset tisíc proti dvěma stům tisícům. Ale stále ještě nedorazila sultánova děla a není vidět jeho loďstvo.

Místo toho jsme odpoledne slyšeli ve směru Selymbrie ojedinělé dunění, připomínající hromobití. Ale obloha je bez mráčku. Z modravého ostrova v Marrnarském moři stoupal k obloze sloup kouře.