Názory na vraždu

Daniela přijela do Sázavy dvacátého sedmého listopadu, krátce před desátou hodinou dopoledne. Zima přišla loni nečekaně brzy, a toho dne dokonce drobně sněžilo; tenká vrstvička sněhu však okamžitě odspodu nasákla špinavou vlhkostí země a rychle tála. Vzduch byl velmi syrový a městečko, poseté ostrůvky té nahnědlé krusty, vyhlíželo více než pošmourně.

Důsledně vzato, vůbec první člověk, který Danielu uviděl, byl Florián: Kolona svatebčanů totiž zatáčela na most právě ve chvíli, kdy prázdný pražský autobus vyjížděl ze zastávky (Florián, který si odmítl půjčit otcův vůz, seděl na předním sedadle ředitelovy bílé lady a pravděpodobně svým vzdorným mlčením naznačoval, že i tato vypočítavě dobrá vůle mu byla pouze vnucena). Řidič autobusu – vyprávěl Florián – se rychle dovtípil a zdravil ženicha mocným troubením a také dálkovými světly. Florián prý přitiskl ruku ke sklu, a ještě než ji stáhl nazpět, uviděl Danielu skrze roztažené prsty: Přes zábradlí mostu se nakláněla nad kalnou řeku. Její dva kufry stály před opuštěnou zastávkou.

„To bude ona,“ řekl Florián.

„Ach,“ řekl tehdy údajně ředitel, „naše nová kolegyně!“

Předcházející – jaksi mužné – troubení v něm zřejmě zanechalo silný dojem, neboť i on stiskl klakson, nasazuje přitom bezpochyby svůj domněle laskavý úsměv – avšak Daniela, která se polekaně otočila už při prvním troubení, se tentokrát již nedala zmást a klidně dál pozorovala kachny, jak si strkají hlavy do peří. (A zklamaný ředitel jí to už nikdy neodpustil…)

Pokud jde o mne, jel jsem společně s druhým svědkem na samém konci kolony. Danielu jsem spatřil už ve chvíli, kdy – vláčejíc své kufry – zamyšleně odfukovala do světlé ofiny. Ještě dnes si vybavuji, jak její červená lyžařská bunda ostře kontrastovala s blátivými barvami okolí. Kdosi z auta před námi se jí nabídl, že zavazadla vezme, ale s úsměvem odmítla a kráčela dál, k ubytovně, za svým cílem, o němž jsem tenkrát neměl ani potuchy.

Na Floriána čekala toho dne řada nástrah – zametáním střepů na prahu hostince počínaje a trochu křečovitým únosem nevěsty konče –, ale všechno to zvládal s jistotou a se sympatickým šarmem, což bohužel nemohu říci o své roli svědka: Cítil jsem se nesvůj mezi těmi cizími lidmi z vesnic ještě menších, než je Sázava, a navíc mne později posadili po pravici něčího strýčka, který mi po celou dobu oběda podrobně líčil, jak mu zarůstají nehty. Opíraje se o slušnou znalost děl Terezy Novákové a Antala Staška, snažil jsem se strýčka pochopit a být k němu milý, ale Florián vycítil mé rozpaky a jako zkušený učitel mne přesadil. Později pak ke mně co chvíli zaběhl a přinášel mi kávu se smetanou, ořechové dorty a gruzínský koňak; pamatoval si mé chutě vždy naprosto přesně a mne to nemálo těšilo, protože tento druh paměti se odjakživa nazývá přátelství.

„Co tu máte, vy dva?“ přišla za námi v jedné chvíli Irena. Byla ve třetím měsíci a svatební šaty jí praskaly ve švech.

„Coby,“ řekl Florián a posadil si ji na klín.

Nic tehdy nebylo mezi námi. Popíjeli js…