Názory na vraždu

V sobotu si vyjeli do Prahy. Vidělo je spousta lidí; moje matka je spatřila přicházet k nádraží. Daniela prý měla krátké (žluté nebo zlaté) večerní šaty a také Pražák měl údajně oblek, který – vyjádřila se matka – musel pamatovat jeho lepší léta. Tady jsem se dnes při přepisování zarazil. Sešel jsem do kuchyně k matce, nešťastný a nevrlý jako kocourkovský kronikář.

„Jak jsi to mínila s těmi lepšími léty?“

Nechápala. Útočně jsem jí připomněl celý kontext.

„Vždyť je to tak dávno, bože,“ řekla.

„No a? To s tím nemá co dělat!“ Sarkasticky jsem se jí pak vyptával, podle jakého kritéria dělí léta na lepší a horší: Tvrdila, že oněch slov užila docela náhodně, mechanicky; prý se to tak říká. Současně vyjádřila obavu, že mi mé psaní už leze na mozek.

„Nechápu,“ zuřil jsem, „že se jako právník můžeš takhle unáhlit!“

„Dobrý večer,“ řekl nám Pražák. Měl příjemný, sytý hlas. Na sobě měl světlou košili a plátěné kalhoty, které si před vstupem do vody ohrnul nad kolena; byl ještě bos a po hubených, neopálených nohách se mu zplihle kroutily mokré chloupky. Sako a boty držel v levé ruce. Všiml jsem si rovněž, že si nejspíš koupil nové brýle – tenké, drátkové; doposud nosil masivní černé obroučky, které snad byly v módě někdy v šedesátých letech. – Říká se, že spisovatelova vizáž bývá pro čtenáře často zklamáním; Pražák mne v tomto smyslu vlastně nikdy nezklamal, ba co víc, vyhlížel často jako svá titulní postava. Jeho novela a jeho život podivuhodně splývaly.

Daniela nás představila: Zatímco já jsem Pražákovi jen s mlčenlivým, zvědavým respektem tiskl ruku, Florián se k němu choval s nadsazenou ( a tudíž lehce urážlivou) zdvořilostí.

„Těší mne,“ řekl chladně. „Mnoho jsem o vás slyšel.“

Byla v tom také narážka pro Danielu, která nám o Pražákovi neřekla skoro vůbec nic: Pobaveně Floriána pozorovala. Zaduněly bicí – kapela se po přestávce hlučně přihlásila ke slovu. Parket se rychle zaplnil.

„…na automaty…, než zavřou,“ křičela Daniela.

Pražák i já jsme s úsměvem přikývli. Florián lhostejně, sotva znatelně pokrčil rameny. Daniela se do něj zavěsila a táhla ho vpřed; mohl si dovolit se bránit, protože s jistotou věděl, že jej nepřestane přemlouvat – tuhle jistotu jsem já nikdy neměl: Florián je ale hezký a paličatost mu pouze sluší.

Osaměl jsem s Pražákem vzadu za nimi. Chvíli jsme šli mlčky. Přátelsky se usmíval – kolemjdoucí, kteří ho znali, užasle přihlíželi té proměně. Mnoho atrakcí už tonulo v naprosté tmě. Prach na cestě už vychladl, ale vzduch byl stále teplý. Dík modrým nafukovacím rybám – asi to byli delfíni – vypadaly poslední otevřené střelnice jako nasvícená obrovská akvária; topili se v nich však i kočky a zajíci. V pokladně před kosmickým korábem jsem v kouřovém skle na okamžik zahlédl svůj rozpálený obličej – něco už jsem přeci jen vypil. Cítil jsem se však ohromně. Podléhal jsem kouzlu té noci: Víno, světla, hudba, rvačky, milování, tančící dívky s měkkou výslovností. Karneval. Chyběl už jen tichý hovor o literatuře.

„Vaše kniha s…