Názory na vraždu

Michal Viewegh

59 

Elektronická kniha: Michal Viewegh – Názory na vraždu (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: viewegh28 Kategorie: Štítek:

Popis

Michal Viewegh: Názory na vraždu

Anotace

Michal Viewegh – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Názory na vraždu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Daniela. Kdo byla Daniela? Milovala hezké věci a věšela se na krk odpudivému Jaromírovi. Chodila věčně polonahá – a přece jsem ji mnohokrát viděl se červenat. Vulgárně spílala matce a tvrdila, že nade vše ctí rodinu. Týden co týden nás s Floriánem zvala na drahé večeře, ale zuřivě obhajovala dvě koruny, které už určitě dala (na společnou kávu ve sborovně). Zdála se sebejistější než kdokoli jiný, a přesto jsem na vlastní oči viděl, jak ji během třídní schůzky dokázalo pár rodičovských invektiv rozplakat. Milovala děti a nechtěla je. Zbožňovala Prahu a odstěhovala se. Daniela.

„Byla to manekýna,“ odsoudila ji paní Cuřínová, neboť manekýny stály v jejím žebříčku skoro tak nízko, jako ty nepochopitelné baletky.

Daniela se znovu zmínila o matce až někdy v květnu, na jezu: Vyprávěl jsem jí něco o své matce a ona nesouhlasila s jakousi obecnou charakteristikou, kterou jsem přitom použil. Nakonec však svou námitku tak trochu vzala zpět:

„I když vlastně nevím,“ řekla.

A potom:

„Už dlouho nemám matku.“

Polekaně jsem si vybavil náš zimní telefonát: A je to tady, myslel jsem si. Leželi jsme na jedné dece, tvářemi k sobě a slunce se nám opíralo do zad. Díval jsem se na její ústa, na snědá předloktí a na stlačená ňadra a všechno mi to připadalo neskonale životnější a plastičtější než to, co se mi podle všeho chystala vyložit. A navíc: Kolik řečí o matce a o otci už jsem si užil s Floriánem! Panebože! Kolikrát jsme to všechno probrali: Otcové a děti. Potřeba samostatnosti. Kafka: Jsem teď dobře přikrytý? zeptal se otec. Freud. Rivalita. Sebeprosazení prostřednictvím negace. Všechen ten krám. Považoval jsem to za uzavřenou věc a necítil jsem nejmenší chuť se k tomu vracet, byť pro změnu v bledě modrém.

Danielina matka stále ještě visela ve vzduchu. Slunce mě přibíjelo k dece a mně dělalo potíže vůbec jen otevřít ústa, natož pak říkat takové jazykolamy, jako sebeprosazení. Připadalo mi, že o generačním sporu toho vím tolik, že bych si od hodiny mohl otevřít psychologickou poradnu, a nevěřil jsem, že bych se ještě vůbec kdy mohl dozvědět v této věci cokoli nového.

„Půjdem do vody?“ zeptal jsem se.

(Dneska si říkám, že celou tu komedii jsem si zavinil sám: Asi by mi to řekla.)

Ředitel školy dorazil k řece pět minut před šestou. Oznámil vyšetřovatelům, s kým mají tu čest (což na ně neudělalo pochopitelně naprosto žádný dojem), a dychtivě začal vyzvídat podrobnosti (které mu přirozeně nikdo neřekl). Uraženě, ale stále zasmušile se proto zatím stáhl stranou, přičemž v jeho tváři se dalo vyčíst odhodlání pronést později tu nejúplnější, nejvýstižnější a nejvěcnější výpověď, kterou kdy jaký svědek podal.

Své předsevzetí mohl beze zbytku uskutečnit v ředitelně, kam jsme později s kapitánem a jeho asistentem všichni zajeli. Ředitel, očividně poctěný poměrně vysokými hodnostmi vyšetřovatelů (do té doby navštívil ředitelnu jen sázavský strážmistr, a to ohledně muničního skladu žáků jedné bývalé šesté třídy), jim velmi uctivě nabídl židle, takže jsem přišel…