Báječná léta pod psa

Michal Viewegh
(Hodnocení: 3)

77 

Elektronická kniha: Michal Viewegh – Báječná léta pod psa (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: viewegh21 Kategorie: Štítky: , , ,

Popis

E-kniha Michal Viewegh: Báječná léta pod psa

Anotace

O autorovi

Michal Viewegh

[31.3.1962] Michal Viewegh se narodil roku 1962 v Praze. Jeho otec je inženýrem chemie, matka právničkou. Základní devítiletou školu navštěvoval od 1968 v Sázavě. Po maturitě na gymnáziu v Benešově pak dva roky studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze. Poté ze školy odešel a pracoval jako noční hlídač v podniku Chemapol Praha a příležitostně také jako průvodčí vlaku a stavební...

Michal Viewegh: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

3 recenze Báječná léta pod psa

  1. Jiří Markut

    Tohle je asi nejlepší věc od Viewegha. Takovej správnej mix smíchu a nostalgie. Všechny ty příhody, co zažívá hlavní hrdina, jsou úsměvný, ale zároveň to má i takovej vážnej podtext a ukazuje, jak složitý byl život v téhle zemi. Mám rád, jak Viewegh píše o normálních lidech, co bojujou s každodenníma věcma. Celý to dává dohromady takovej ten kouzelně nostalgický pocit z mládí (jo, jsem tzv. Husákovo dítě). Kdybych měl popsat knihu jedním slovem, bylo by to „báječné“.

  2. J. Poustevník

    Film mě možná bavil ještě o trošku víc, ale knížka je to fakt dobrá. Doporučuju jako jednu z nejlepších od Michala Viewegha.

  3. Gábina Brotánková

    Moc krásná knížka s nádechem doby komunismu. Príběh je navzdory komickým momentům vlastně smutný a v jistém smyslu beznadějný, ale zároveň podaný s přesnou dávkou sarkastické lehkosti. Po přečtení téhle knihy jsem si opět uvědomila, že jsem ráda za dobu, ve které jsem vyrůstala a ve které nyní žiju. Pro lidi, kteří tuto dobu zažili déle, může mít kniha ještě i něco navíc.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4.

Oslnivé výboje Kvidova otce si žádaly stálé obdivovatele. To však byla potíž: Kvido i jeho matka otci už nechtěli popřávat sluchu, Paco byl moc malý, babička Líba ze známých důvodů nepřicházela do úvahy vůbec, a konečně dědeček Jiří, který rodinu občas navštěvoval a jehož uznání by si byl Kvidův otec vydobyl mimořádně rád, byl zase životem už příliš unavený, než aby se mohl stát tím správným posluchačem historek ze Západu. Zbýval ale dědeček Josef, jehož nekritický obdiv k této části světa byl všeobecně znám, a babička Věra.

Jezdívali do Sázavy většinou jednu sobotu v měsíci, přímým vlakem z vršovického nádraží. Dědeček měl ve vlaku zakázáno číst noviny, aby se zbytečně nerozčiloval, ale vzhledem k tomu, že nemohl ani kouřit, klidný stejně nezůstal, a na všechno, co mu babička řekla, reagoval velmi popuzeně.

„Slyšíte ji? Slyšíte ji??!“ dovolával se účasti zděšených spolucestujících, drtě v ústech troubel nezapálené dýmky tak, jako epileptik drtívá svou dřevěnou špachtli.

„Nech toho!“ křičela babička nešťastně.

Dříve či později pak pronesla tu či onu osudovou poznámku, která dědečka definitivně a neodvolatelně zdvihla ze zeleného koženkového sedadla a hnala ho skrze spojovací tunýlky vagónů co nejdále od ní jako skutečného štvance. Jeho klopýtavé úprky přes batohy pohoršených občanů dokázal zastavit jedině až samotný konec soupravy, kde – s pohledem divoce těkajícím mezi nárazníky lokomotivy, nebo, v opačném případě, mezi ubíhajícími pražci – prudce oddychoval, odháněje od sebe „závan perutí šílenství“ jako obtížnou mouchu.

Tím se stávalo, že po příjezdu na nádraží v Sázavě vystupoval každý z nich z úplně jiného vagónu. To ovšem mátlo Něhu, která je v doprovodu Kvidova otce chodívala přivítat a která pak svým ostnatým obojkem škubala hned na jednu, hned na druhou stranu a nerozhodně vyla.

„Tati,“ říkával vyčítavě Kvidův otec, „co to tady zase proboha předvádíte?“

Kvido, který jejich příjezd, respektive jeho část, raději sledoval zpoza záclony u svého okna, potom v ohybu cesty spatřil nejprve dědečka, kterak zběsile pochoduje v jakési zlostně předsunuté pozici, vyrážeje přitom nesrozumitelné kletby. Teprve třicet čtyřicet metrů za ním pak přicházeli babička, otec a Něha. Otec nesl babičce tašku a usmíval se jako pozorný, úspěšn…