10
Pozdě na podzim roku 1920, kdy byly pro váznoucí dodávky obilí vytvořeny rekviziční oddíly, začalo to mezi kozáctvem donské oblasti vřít. V hornodonské oblasti, v Šumilinské, Kazanské, Migulinské, Meškovské, Věšenské, Jelanské, Slaščevské a na jiných místech se objevily nevelké ozbrojené bandy. To byla odpověď kulacké a movité části kozáctva na vytvoření rekvizičních oddílů, na zostřená opatření sovětské vlády pro plnění dodávkové povinnosti.
Většinou se tyto bandy, čítající pět až dvacet mužů, skládaly z místních obyvatelů-kozáků, bývalých aktivních bělogvardějců. Byli mezi nimi ti, co sloužili v letech 1918—1919 v trestných oddílech, poddůstojníci mladšího velitelského sboru, kteří se vyhnuli zářijové mobilizaci, jezdečtí a kozáčtí rotmistři bývalé Donské armády, povstalci, kteří se proslavili popravami zajatých krasnoarmejců za loňského povstání v hornodonském okruhu, krátce lidé stojící proti sovětské vládě.
Bandy přepadaly ve vsích rekviziční oddíly, posílaly zpět povozy s obilím, jedoucí na obilní stanice, vraždily komunisty a bezpartijní kozáky věrné sovětské vládě.
Likvidací band byl pověřen strážní prapor hornodonského okruhu, ubytovaný ve Věšenské a v Bazkách. Nicméně všechny pokusy zničit bandy, rozptýlené na rozsáhlém území okruhu, byly bezúspěšné — především proto, že místní obyvatelstvo s bandity sympatizovalo, zásobovalo je potravinami, podávalo jim zprávy o pohybech krasnoarmejských oddílů a také poskytovalo útočiště pronásledovaným banditům, za druhé proto, že velitel praporu Kaparin, bývalý štábní kapitán carské armády a eser, neměl v úmyslu zničit nedávno vzniklé kontrarevoluční bandy na horním Donu a všemožně se z toho vykrucoval. Jen čas od času — na nátlak předsedy okruhového výboru strany — podnikal menší výpady a znovu se vracel do Věšenské, odvolávaje se na to, že nemůže tříštit síly a nerozumně riskovat, ponechávaje Věšenskou s jejími okružními úřady a skladišti bez náležité ochrany. Prapor, čítající asi 400 pěšáků a 14 kulometů, konal posádkovou službu: krasnoarmejci hlídali vězně, vozili vodu, káceli stromy v lese a také sbírali v rámci pracovní povinnosti duběnky na výrobu inkoustu. Dřevem a inkoustem prapor úspěšně zásoboval všechny početné okružní úřady a kanceláře, zatímco počet drobných band na okruhu hrozivě vzrůstal. Teprve v prosinci, kdy začalo velké povstání na území bogučarského újezdu ve Voroněžské gubernii, sousedícího s hornodonským okruhem, muselo se přestat s kácením dřeva a sběrem duběnek. Na rozkaz velitele jednotek donské oblasti byl prapor, složený ze tří rot a kulometné čety, společně se strážní eskadronou, prvním praporem 12. zásobovacího pluku a dvěma nevelkými miličními oddíly vyslán, aby potlačil toto povstání.
V boji o přístupové cesty ke vsi Suchoj Doněc zaútočila věšenská eskadrona za vedení Jakova Fomina na povstalecké bandy z boku, porazila je, obrátila na útěk a při pronásledování porubala asi sto sedmdesát mužů, při čemž sama ztratila všeho všudy tři vojáky. V eskadroně, až na vzácné výjimky, byli samí kozáci ze stanic od horního Donu. Ani tady se nezpronevěřili staleté kozácké tradici: po boji přes protesty dvou komunistů si polovina vojáků vyměnila staré vojenské pláště a vatované kabáty za solidní kožíšky z vydělané kůže, které stáhli s pobitých povstalců.
Za pár dní po potlačení povstání byla eskadrona odvolána do Kazanské. Fomin, odpočívaje po trampotách vojenského života, bavil se v Kazanské, jak mohl. Jako náruživý milovník žen a veselý, družný hýřil byl po celé noci nezvěstný a domů se vracel teprve před úsvitem. Když vojáci, s kterými jednal Fomin velmi familiárně, zahlédli večer na ulici svého velitele v brilantně vyleštěných botách, významně na sebe mrkali a říkali:
„Náš hřebec jde řádit! Dnes to potáhne až do rána.“
Potají, bez vědomí komisaře a politického instruktora eskadrony, docházel Fomin i do bytu k známým kozákům z eskadrony, když mu řekli, že mají pálenku a že bude pitka. To se stávalo dost často. Brzy se však chrabrý velitel za…
