první den
KONTAKT
1 / Země bez hranic
Muž s triedrem. U něho to všechno začalo. U toho člověka stojícího jedné zimní noci vedle silnice na vršku, ze kterého bylo vidět malou arizonskou osadu.
Ten studený kovový triedr musel být poručíku Rogeru Shawnovi určitě na obtíž. V kožešinové bundě s kapucí a v tlustých rukavicích si Shawn připadal neohrabaný. Ostře vydechoval do vzduchu zalitého měsíčním svitem a dech mu zamlžoval objektivy. Každou chvíli musel všeho nechat a prsty navlečenými v neohebných rukavicích je utírat.
Neuvědomoval si marnost svého počínání. Triedrem nemohl vidět do osady tak, aby odhalil její tajemství; a asi by se hodně divil, kdyby se dověděl, že ti, jimž se to nakonec podařilo, museli použít přístrojů miliónkrát výkonnějších než dalekohled.
V představě Shawna, jak leží na mezi, opírá se o ni pažemi a přidržuje si u očí triedr, je cosi smutného, bláhového a lidského zároveň. Triedr mu sice překážel, ale víceméně mu nevadil, protože na něj byl zvyklý. Byl to jeden z posledních příjemných a důvěrně známých pocitů, než zemřel.
Pokusme se zrekonstruovat, co se událo od tohoto okamžiku.
Poručík Shawn prohlížel osadu pomalu a metodicky. Viděl, že není velká, tak půl tuctu dřevěných domků, rozsazených podél jediné hlavní ulice. Všude klid, tma, nic se nehýbalo, větřík k němu nedonesl ani šelest.
Pak obrátil svou pozornost ke kopcům v okolí. Byly nízké, oblé, skoro holé, s ježatým porostem, tu a tam s uschlou zavátou yuccou. Za těmi kopci byly další kopce, a pak už jen širá, pustá mohavská poušť. Indiáni ji nazývali Země bez hranic.
Poručík Shawn si uvědomil, že se v studeném větru třese zimou. Byl únor, nejchladnější měsíc, a bylo už po desáté. Vydal se po cestě zpátky nahoru ke svému velkému fordu s mohutnou otáčivou anténou na střeše. Motor běžel tiše naprázdno – byl to jediný zvuk, který slyšel. Otevřel zadní dveře, vylezl nahoru a zavřel za sebou.
Octl se v kabině zalité tmavočerveným světlem. To proto, aby nebyl oslněn, když musel v noci vystoupit z vozu. V tomhle červeném světle přístroje a elektronické zařízení zeleně světélkovaly.
Seděl tam s ním Lewis Crane, technik od elektroniky, také v kožešinové bundě. Shrben nad mapou něco počítal a čas od času cosi odečetl na přístrojích před sebou.
Shawn se ho zeptal, jestli si je jist, že jsou na správném místě, a Crane mu řekl, že určitě ano. Oba byli unaveni: jeli z Vandenbergu celý den a hledali poslední z družic typu Scoop. Ani jeden toho o nich moc nevěděl, až na to, že to je série tajných družic pro výzkum horních vrstev atmosféry, s plánovaným návratem. Shawn a Crane měli za úkol vyhledat je okamžitě po přistání.
Pro usnadnění měly družice vysílačku, která začala signalizovat, jakmile družice sestoupily do výšky osmi tisíc metrů.
Proto bylo také ve voze tolik přístrojů pro určování směru. Prováděli si totiž sami triangulaci. Ve vojenských předpisech se tomu říkalo „triangulace samostatnou jednotkou“, což byla metoda sice pomalá, zato vysoce účinná. Postup byl zcela jednoduchý: vůz se zastaví, zjistí svou polohu a zaznamená sílu a směr signálu z družice. Pak se automobil přemístí třicet kilometrů v nejpravděpodobnějším směru družice. Tam zastaví a určí nové souřadnice. Zmapuje se tak série triangulačních bodů a vůz postupuje klikatou dráhou k družici; vždy po třiceti kilometrech zastavuje, aby se zkorigovaly případné chyby. Tato metoda byla pomalejší než při použití dvou vozů, byla však bezpečnější. V armádě se domnívali, že by dva automobily v jedné oblasti mohly vzbudit nežádoucí pozornost.
Po šest hodin se vůz přibližoval k družici Scoop. V této chvíli už byl téměř u ní.
Crane ťukal nervózně tužkou do mapy a ohlásil jméno osady na úpatí kopce: Piedmont ve státu Arizona, 48 obyvatel. Oba muži se tomu smáli, i když je to v duchu znepokojovalo. Podle Vandenbergu bylo PMP neboli předpokládané místo přistání osmnáct kilometrů severně od Piedmontu. Ve Vandenbergu propočítali toto místo na podkladě údajů radaru a 1410 možných projekcí drá…
