Kmen Andromeda (Michael Crichton)

2 / Vandenberg

Tři sta mil odtud, ve velkém čtvercovém sále řídícího střediska projektu Scoop, seděl poručík Edgar Comroe s nohama na psacím stole. Před sebou měl kupu článků z různých odborných časopisů. Comroe měl noční službu řídícího důstojníka; tuto povinnost měl dvakrát do měsíce, kdy řídil noční operace dvanáctičlenné operační skupiny. Dnes v noci sledovali pohyb vozu s krycím jménem Caper 1, který právě jel přes mohavskou poušť.

Comroe neměl tuhle práci rád. Šedivý sál byl ozářen jen fluoreskujícími světly a svým strohým, účelovým zařízením byl vyloženě nepříjemný. Comroe chodil do řídícího střediska pouze při startech, kdy tu byla úplně jiná atmosféra. To byl sál plný techniků, kteří měli plné ruce práce, každý z nich měl na starosti jeden komplexní úkol a všichni byli plni zvláštní chladné nedočkavosti, jež předchází každý kosmický start.

Zato noci byly nudné. V noci byl vždycky klid. Toho Comroe využíval, aby si něco načetl. Povoláním byl oběhový fyziolog, zkoumal zejména stresy při akceleračním přetížení organismu. Té noci četl Comroe článek nadepsaný „Stoechiometrie oxygenační kapacity a difúzní gradienty při zvýšeném tlaku plynů v artériích“. Článek nebyl ani příliš čtivý, ani zajímavý. Proto skoro uvítal, když se z reproduktoru nad ním ozval přenos z vozu, kde byli Shawn a Crane.

Shawn se ohlásil: „Tady Caper 1, volám Vandal, Caper 1, volám Vandal. Jak jde odečítání? Přepínám.“

Comroe odpověděl, to že tedy dobře.

„Chystáme se vstoupit do osady Piedmont a zajistit družici.“

„Dobře, Capere. Nevypínejte.“

„Rozumím.“

Takovýto postup při zajišťování družice nařizoval předpis „Systémová pravidla projektu Scoop“. Byla to tlustá šedá brožura, která ležela na rohu psacího stolu, aby do ní Comroe mohl kdykoliv pohodlně nahlédnout. Comroe věděl, že se rozhovor mezi vozem a základnou nahrává a že se stane částí protokolu, ale nebylo mu jasné, proč. Zdálo se mu to totiž prosté: vůz vyjede, sebere družici a vrátí se s ní zpátky.

Pokrčil rameny a zahloubal se do práce o napětí plynů a jen na půl ucha poslouchal Shawnův hlas, jak říká: „Jsme teď ve městě. Míjíme benzínovou pumpu a motel. Je tu klid, žádné známky života. Signály družice sílí. Pár domů před námi je kostel. Nevidíme světla, ani známky jakékoliv činnosti.“

Comroe odložil časopis. Napětí v Shawnově hlase bylo zcela zřejmé. Normálně by měl Comroe legraci z pomyšlení, že se dva dospělí muži klepou, když vcházejí do malého, ospalého pouštního městečka. Znal však Shawna osobně a věděl, že má mnoho výborných vlastností, zato že mu vysloveně chybí představivost. Shawn třeba klidně usnul v kině při horroru. To byl celý on. Comroe začal pozorně naslouchat.

Kromě praskání atmosférických poruch slyšel hluk motoru a klidný rozhovor obou mužů ve voze.

Shawn: „Je tu ticho jako v hrobě.“

Crane: „Ano.“

Pak pauza.

Crane: „Pane poručíku.“

Shawn: „Ano?“

Crane: „Viděl jste to?“

Shawn: „Co?“

Crane: „Tamhle vzadu na chodníku. Vypadalo to jako mrtvola.“

Shawn: „Vymejšlíte si.“

Další pauza, pak slyšel Comroe, jak vůz se skřípěním brzd zastavil.

Shawn: „Ježíši!“

Crane: „Zase jeden.“

Shawn: „Asi taky mrtvej.“

Crane: „Neměl bych snad – “

Shawn: „Ne. Zůstaňte ve voze.“

Jeho hlas byl najednou silnější a zněl úředně, když se hlásil.

„Tady Caper 1, volám Vandal. Přepínám.“

Comroe popadl mikrofon. „Poslouchám vás. Co se děje?“

Shawn řekl stísněným hlasem: „Vidíme tu těla. Spoustu. Zdá se, že jsou mrtví.“

„Jste si tím jisti, Capere?“

„Páni,“ řekl Shawn, „samozřejmě si tím jsme jisti!“

Comroe řekl mírně: „Capere, postupujte dál k družici.“

Rozhlížel se při tom po místnosti. Dvanáct ostatních mužů ze skupiny na něj hledělo se skelnýma očima a nevnímalo ho. Naslouchali vysílání.

Vůz se znovu rozhrčel.

Comroe rychle shodil nohy se stolu a zmáčkl červený knoflík „Zajištění“. Tímto knoflíkem se automaticky izolovala operační místnost řídícího střediska. Nikdo nesměl vstoupit ani odejít bez Comroeova svolení.

Pak zvedl telefon a řekl: „Dejte mi majora Mancheka. Manchek. Volám bleskově, čekám.“

Manchek byl v tomto měsíci velícím důstojníkem. Byl po celý únor přímo zodpovědný za všechno, co souviselo se Scoopem.

Přidržel si sluchátko ramenem, a zapálil si cigaretu. Z reproduktoru bylo slyšet Shawna, jak říká: „Zdají se vám mrtví, Crane?“

Crane: „Ano. Docela klidní, ale mrtví.“

Shawn: „Oni nevypadají jako opravdu mrtví. Něco tu chybí. Něco je tu divné… A jsou tu všude. Musí jich být desítky.“

Crane: „Jako kdyby zemřeli v chůzi. Zapotáceli se a skáceli.“

Shawn: „Všude, v jízdní dráze, na chodnících…“

Chvíli ticho, pak Crane: „Pane poručíku!“

Shawn: „Panebože!“

Crane: „Vidíte ho? Toho člověka v dlouhé bílé košili, jak jde přes ulici?“

Shawn: „Vidím!“

Crane: „Jde přes ně, jako –“

Shawn: „Míří k nám.“

Crane: „Pane poručíku, asi bychom měli odtud vypadnout, jestli dovolíte –“

Následoval kvílivý výkřik a praskot. Vysílání bylo přerušeno a řídící středisko projektu Scoop ve Vandenbergu už nenavázalo s oběma muži spojení.