Kmen Andromeda

druhý den
PIEDMONT

5 / První hodiny

Veškerá technika byla připravena. Kabely, kódy, dálnopisy čekaly nečinně dva roky. Čekaly na to, až Manchek zavolá a uvede všechna zařízení do chodu.

Když skončil vytáčení, uslyšel několik mechanických klapnutí a pak slabé hučení, jež znamenalo, že byl zapojen na jednu z hlavních linek zajištěných proti odposlouchávání. Po chvíli hučení ustalo a nějaký hlas řekl: „Váš hovor je zaznamenáván. Udejte své jméno, oznamte zprávu a zavěste.“

„Major Arthur Manchek, letecká základna Vandenberg, řídící středisko Scoop. Domnívám se, že je nutno vyhlásit poplach plánu Wildfire. Mám tu průkazné vizuální údaje, jež jsem dal z bezpečnostních důvodů prohlásit za tajné.“

Jak tak mluvil, napadlo ho najednou, že to zní vlastně nevěrohodně. Ani magnetofon mu nebude věřit. Pořád ještě držel telefon v ruce, jako by čekal na odpověď.

Nepřišla však. Pouze to klaplo, když se automaticky přerušilo spojení. Linka už byla vypnuta; zavěsil a vzdychl. Byl velice nespokojen.

Manchek čekal, že ho za několik minut zavolají z Washingtonu. Očekával, že v nejbližších hodinách bude mít spoustu hovorů, a tak zůstal u telefonu. Nezavolal ho však vůbec nikdo; Manchek nevěděl, že proces, který uvedl do chodu, je plně zautomatizován. Když byl jednou plán Wildfire spuštěn, postupoval neúchylně dopředu a nedal se po dvanáct prvních hodin odvolat.

Za deset minut po Manchekově telefonátu začaly dálnopisy po tajných kabelech vyťukávat po celých Spojených státech tuto zprávu:

      ZAČÁTEK

PŘÍSNĚ TAJNÉ

KÓD:
CBW 9/9/243/435/6778/90
PULG KOORDINÁTY DELTA 8997

ZPRÁVA:
POPLACH WILDFIRE VYHLÁŠEN OPAKUJI
POPLACH WILDFIRE VYHLÁŠEN
OZNÁMENO:
NASA/AMC/NSC/COMB DEC

ČAS ROZKAZU:
LL–59–07 PODLE DATA
DALŠÍ URČENÍ
ZNÍ:
ZÁKAZ PUBLIKACE
POTENCIÁLNÍ SMĚRNICE 7–12
POPLACH TRVÁ DO ODVOLÁNÍ
KONEC ZPRÁVY

Tak zněl vydaný telegram. Všechno v něm, to co vyplývalo z Manchekova hlášení, i oznámení o utajení události před tiskem a o směrnici 7–12, bylo vysláno automaticky.

O pět minut později tu byl druhý telegram, který jmenoval skupinu plánu Wildfire:

      ZAČÁTEK

PŘÍSNĚ TAJNÉ

KÓD:
CBW 9/9/234/435/6778/900

ZPRÁVA:
TITO AMERIČTÍ OBČANÉ MUŽSKÉHO POHLAVÍ BYLI ZAŘAZENI POD STATUT ZET KAPPA DŘÍVĚJŠÍ PROVĚŘENÍ PRO PŘÍSNĚ TAJNÉ ÚKOLY
POTVRZENO

JMÉNA:
STONE JEREMY       81
LEAVITT PETER      04
BARTON CHARLES     51
CHRISTIANSENKRIKEŘÁDKA NEPLATÍ ŘÁDKA NESPRÁVNĚ:
KIRKE CHRISTIAN    142
HALL MARK          177

JMENOVANÝM UDĚLEN STATUT ZET KAPPA DO ODVOLÁNÍ

KONEC ZPRÁVY

Teoreticky byl i tento telegram podle rutinního postupu. Měl jmenovat pět členů, jimž byl udělen statut Zet Kappa, což byla šifra prověření. Bohužel však stroj vytiskl nesprávně jedno jméno, a nepřečetl znova celou zprávu. (Normálně totiž, když jeden dálnopis na tajné hlavní lince nesprávně vytiskne část zprávy, musí být celá zpráva znovu přepsána; počítač ji čte celou znova, aby potvrdil správnost opraveného znění).

Zpráva tedy v této formě vyvolala jistou pochybnost. Ve Washingtonu a jinde byli povoláni experti, aby potvrdili přesnost zprávy takzvaným obráceným kontrolním postupem. Washingtonský odborník vyslovil své znepokojení, pokud jde o platnost zprávy, neboť stroj tiskl i další menší chyby, jako například „L“ místo „1“.

Výsledek toho všeho byl, že první dvě jména na seznamu byla schválena a ostatní, až do odvolání, nikoliv.

Allison Stoneová byla už unavena. Se svým mužem, přednostou bakteriologického ústavu Stanfordovy university, pořádala ve svém domě v kopcích nad universitním areálem večírek, a nikdo z těch patnácti mužů a jejich manželek, které pozvala, se pořád nezvedal k odchodu. Paní Stoneová byla rozmrzelá: byla vychována ve Washingtonu, kde se druhý šálek kávy, podaný již bez koňaku, považuje za jemný pokyn k odchodu. Litovala, že se lidé z university nechovali podle tohoto pravidla.

Už před několika hodinami podávala kávu, a všichni tu ještě byli.

Krátce před jednou hodinou v noci zazvonil u domovních dveří zvonek. Když otevřela, uviděla ke svému překvapení dva muže ve vojenském stejnokroji. Zdálo se jí, že jsou nějací nevrlí a nervózní: pomyslela si, že tu v okolí asi někoho nemohou najít. Lidé, když v noci projížděli touto vilovou čtvrtí, tu často zabloudili.

„Mohu vám nějak pomoci?“

„Promiňte, prosím, že vás obtěžujeme,“ řekl jeden z nich zdvořile, „bydlí tu doktor Stone?“

„Ano,“ řekla a poněkud se zamračila. „Bydlí.“

Podívala se za oba muže dozadu na ulici. Parkovala tam modrá vojenská limuzína. Vedle vozu stál další muž. Zdálo se, že něco drží v ruce.

„Nemá ten člověk flintu?“ řekla.

„Nezlobte se,“ řekl jeden z mužů, „ale musíme hned mluvit s doktorem Stonem.“

Všechno se jí to zdálo nějak divné, a začala se bát. Pohlédla přes zahradu a spatřila čtvrtého muže, jak stojí u domu a nakukuje do okna. V bledém světle, jež dopadalo na trávník, viděla zřetelně, že má v ruce pušku.

„Co se děje?“

„Paní Stoneová, nechceme rušit vaši společnost, zavolejte, prosím, pana doktora ke dveřím.“

„Nevím, jestli –“

„Jinak bychom museli za ním,“ řekl muž.

Chvíli váhala a pak řekla: „Počkejte tady.“

Ustoupila, a když chtěla zavřít dveře, jeden z mužů proklouzl do haly. Stanul u dveří zpříma a velmi zdvořile, klobouk držel v ruce.

„Počkám tuhle,“ řekl a usmál se na ni.

Šla zpátky k hostům a snažila se nedat před nimi nic najevo. Všichni se tu bavili a byli veselí, pokoj byl naplněn hlukem a kouřem z cigaret. Našla Jeremyho v rohu, jak s někým živě debatuje o nepokojích a násilnostech v amerických městech. Dotkla se zlehka jeho ramene, aby se vzdálil od skupiny hostů.

„Možná ti to bude připadat divné,“ řekla, „ale v hale stojí nějaký voják, před dveřmi také. Kromě toho jsou ještě dva na zahradě, a ozbrojeni. Chtějí s tebou mluvit.“

Stone vypadal chvilku překvapeně, a pak kývl. „Vyřídím to,“ řekl.

Jeho reakce se jí nelíbila; vypadal, jako by je čekal.

„Mohls mi o tom říct, když jsi to věděl.“

„Nevěděl,“ řekl. „Vysvětlím ti to později.“

Vykročil spěšně směrem k hale, kde na něj důstojník stále če…