KAPITOLA III
Doktor Paul Próteus, člověk s nejvyšším příjmem v Iliu, přejel ve svém laciném a starém plymouthu přes most do Domoviny. Měl tenhle vůz už v dobách dělnických povstání a mezi všelijakými krámy v přihrádce na rukavice — trhacími zápalkami, technickým průkazem, baterkou a papírovými kapesníky — byla i zrezavělá pistole, kterou tehdy vyfasoval. Nechávat pistoli na místě, kde se k ní mohla dostat nepovolaná osoba, bylo hrubým prohřeškem proti zákonu. Dokonce i vojáci obrovské, stálé armády sloužili bez střelných zbraní, které dostávali až po vylodění do okupační služby v zámoří. Pouze policie a tovární stráž byly ozbrojeny. Paul o pistoli vůbec nestál, ale ustavičně ji zapomínal vrátit. Jak se tak během let pokrývala patinou rzi, začal ji považovat za neškodnou starožitnost. Přihrádka nešla zamknout, a tak Paul schovával pistoli pod kapesníky.
Motor nedělal dobrotu, občas zaváhal, znova se rozběhl, náhle zpomalil, znova se rozběhl. Paulova ostatní auta, nový stejšn a velice drahý sedan, zůstávala doma pro Anitu, jak tvrdil. V Domovině žádný z těchto nových vozů nikdy nebyl a také Anita tam nevkročila už hodnou řádku let. Anita si ho pro jeho oddanost starému autu nikdy nedobírala, ačkoli pro ostatní považovala zřejmě za nutné jisté vysvětlení. Zaslechl jednou, jak říká hostům, že vůz předělal a že je teď po technické stránce daleko lepší než auta, která sjíždějí z automatických montážních linek v Detroitu — což prostě nebyla pravda. Nebylo ani logické, že by člověk s tak pozoruhodným vozem znova a znova odkládal opravu rozbitého blinkru. Uvažoval, jak by asi zdůvodnila, kdyby o tom ovšem věděla, proč vozí v kufru starou koženou bundu a proč se do ní před každou cestou za řeku převléká ze svého saka a sundává si kravatu. Podnikal tuto cestu, jen když nebylo zbytí
— dejme tomu, aby koupil láhev irské whisky jednomu z mála lidí, kteří mu kdy byli blízcí.
Na konci mostu musel zastavit. Asi čtyřicet mužů se tam opíralo o pajcry, krumpáče a lopaty, blokovali cestu, kouřili, bavili se a kolotali kolem čehosi uprostřed chodníku. S ovčí tupostí otočili hlavy k Paulovi a loudavě, jako by měli času habaděj, ustoupili na obě strany mostu, nechávajíce mezi sebou uličku jen taktak pro Paulův vůz. Když se rozestoupili, uviděl Paul, kolem čeho to stáli. Vedle výmolu zvícího asi půl metru v průměru klečel drobný mužík a uplácával lopatou čerstvou směs asfaltu a štěrku.
Mužík důležitě naznačil rukou, aby Paul záplatu objel, aby ji nepřejížděl. Ostatní zmlkli a sledovali, zda ji Paul skutečně objede.
„Hej, bráško, máš rozflákanej blinkr!“ křikl jeden z mužů. Ostatní se připojili a vážně to po něm sborem opakovali.
Paul kývl hlavou na znamení díků. Začalo ho svrbět po těle, jako by se zničehonic potřísnil nečistotou. Byli to příslušníci rekonstrukčních a zušlechťovacích sborů, „krumpáče a lopaty“, jak se sami titulovali. Ti, kdo nedokázali ekonomicky konkurovat strojům a jinak neměli žádný zdroj příjmů, měli na vybranou mezi armádou a rekonstrukčními a zušlechťovacími sbory. Vojáci, skrývající svoji prázdnotu za nablýskanými knoflíky a přezkami, nažehleným seržem a lesklou kůží, nepůsobili na Paula ani zdaleka tak tísnivě jako krumpáče a lopaty.
Projel zvolna pracovní četou kolem černé vládní limuzíny a byl v Domovině.
Hospoda byla kousek za mostem. Paul musel zaparkovat o půl bloku dále, poněvadž před hospodou proplachovala další parta naplno puštěným požárním hydrantem stoky. Kdykoli přijel do Domoviny a pokud právě nemrzlo, vždycky našel nějaký hydrant otevřený.
Statný muž s majetnickým vzezřením svíral v rukou klíč, kterým se řídila síla proudu. Další mu stál po ruce jako jeho zástupce, náhradní pouštěč. Kolem nich a po celé délce potůčku stékajícího do kanálové mříže postával dav čumilů. Ukoptěný klučina zachytil cár papíru unášený podél chodníku, složil z něj neumělou lodičku a pustil ji po vodě. Všichni se zájmem upřeli zraky na křehké plavidlo a bylo vidět, že mu drží palce, jak se řítí nebezpečnými peřejemi…
