KAPITOLA VII
Vojín první třídy Elmo C. Hacketts mladší připochodoval k bratpúrskému šáhovi, doktoru Ewingu J. Halyardovi z ministerstva zahraničních věcí, jejich tlumočníkovi Kášdrárovi Miasmovi, armádnímu generálovi Milfordu S. Bromleyovi, veliteli tábora generálu Williamu K. Corbettovi a veliteli divize generálmajorovi Earlu Pruittovi a jejich pobočníkům.
Vojín první třídy Hacketts pochodoval uprostřed první čety druhé roty setniny B. prvního praporu 427. pluku 107. pěchotní divize devátého sboru dvanácté armády, držel se pevně na svém místě a na každý úder velkého bubnu došlapoval levou nohou na zem.
„Di-vííí-ze!“ vykřikl do tlampače velitel divize.
„Plu-kúúúú!“ zařvali čtyři velitelé pluku.
„Pra-po-rééé!“ zahulákalo dvanáct velitelů praporu.
„Set-ni-nóóó!“ houklo šestatřicet velitelů setnin.
„Bate-riééé!“ zaječelo dvanáct velitelů baterií.
„Ro-tóóó!“ zabrumlalo sto devadesát dva velitelů rot.
„Hackettsi,“ rozkázal sám sobě vojín první třídy Hacketts.
„Zasta-vííít, stát!“
A Hacketts zastavil, ráz, dva.
„Vpra-vóóó!“ zahýkal tlampač.
„Vpravo, vpravo, vpravo, vpravo, vpravo, vpravo ...!“ opakovala ozvěna dvě stě padesáti šesti hlasů.
„Vpravo,“ řekl sám sobě vojín první třídy Hacketts.
„V bok!“
Hacketts udělal vpravo v bok, ráz, dva. A zíral přímo do malinkých, bystrých oček bratpúrského šáha, duchovního vůdce šestimiliónového národa kdesi jinde.
Šáh se lehce uklonil horní polovinou těla.
Hacketts se neuklonil, poněvadž to na něm nikdo nevyžadoval, a Hacketts nemínil hnout prstem, když se to na něm nežádá, a těch třiadvacet let, co mu ještě zbývá odsloužit, už nějak proklepe, a pak bude mít vojnu z krku a celá armáda mu může být ukradená, a až po těch třiadvaceti letech nějaký zasraný plukovník nebo poručík nebo generál přijde a řekne: „Jak to, že nezdravíte,“ nebo „Seberte toho vajgla,“ nebo „Vyleštěte si boty,“ prostě něco na ten způsob, tak mu klidně odpálí: „Polib mi prdel, synku,“ a vytasí se s proupouštěcíma papírama, flusne mu do oka a s hurónským řehotem půjde domů, poněvadž on si svých pětadvacet let odkroutil a teď už bude akorát vysedávat se starou partou v Hookerově putyce v Evansvillu a čekat na šek starobního důchodu, a ty si trhni nohou, nádivo, poněvadž mě už nikdo buzerovat nebude, já to mám za sebou a —
Šáh potěšeně zatleskal a dál upíral oči na vojína první třídy Hackettse, mohutného, zdravého muže. „Niki Takaru!“ vykřikl a vydechl mocný výpar sumkliše.
„To ne takaru!“ řekl doktor Halyard. „Vo-já-ci.“
„To ne takaru?“ řekl zaraženě šáh.
„Co to povídá?“ zeptal se armádní generál Bromley.
„Říká, že jsou to pěkní otroci,“ řekl Halyard. Otočil se opět k šáhovi a zahrozil na snědého mužíka prstem. „To ne takaru. Ne, ne, ne.“
Kášdrár z toho byl také perplex a nijak Halyardovi objasnění téhle sporné otázky neulehčil.
„Sim koula takaru, akka sán šálet?“ řekl šáh Kášdrárovi.
Kášdrár pokrčil rameny a zpytavě zdvihl oči k Halyardovi. „Šáh se ptá, co je dokáže přimět, aby dělali to, co dělají, když to nejsou otroci?“
„Vlastenectví,“ prohlásil pevně armádní generál Bromley. „Vlastenectví, krucifix.“
„Láska k vlasti,“ řekl Halyard.
Kášdrár to přetlumočil šáhovi a ten lehce přikývl, ale zmatený výraz jeho tvář neopustil.
„Sidi ba —“ nakousl nejistě.
„Cože?“ řekl Corbett.
„Ale přesto —“ přeložil Kášdrár, zmítaný nemenšími
pochybnostmi.
„Vle-vóóó!“ zařval tlampač.
„Vlevo, vlevo, vlevo, vlevo, vlevo, vlevo...“
„Vlevo,“ řekl sám sobě Hacketts.
A Hacketts dumal nad tím, jak tuhle neděli prodřepí v kasárnách, zatímco všichni ostatní dostanou propustku do města, a to jen kvůli té pitomé ranní prohlídce, před kterou zamet a vyleštil podlahu, umyl okna vedle svého kavalce, vypnul deky a prostěradla, zkontroloval, jestli zubní pasta leží nalevo od holicího krému a jestli jsou kloboučky na obou tubách obráceny od uličky, jestli záševky smotaných ponožek v jeho botníku směřují vzhůru, jestli má vycíděný ešus, hrnek, lžíci, vidličku, nůž a polní láhev, jestli má jeho puška naleštěnou dřevě…
