Mechanické piano

  KAPITOLA XXVIII

  „Od modré Cayudy,“ kníkaly mladé hlasy podzimním odpolednem —

„...z dolin a hor

o slávě Cornellu zaznívá chór —“

Doktor Harold Roseberry, TV-002, položil oba dva dokumenty jeden vedle druhého na holou, voskovanou plochu svého psacího stolu z palisandrového dřeva. Psací stůl, sdostatek rozlehlý, aby na něm mohl přistát vrtulník, byl darem cornellských absolventů, jak také stálo na stříbrném štítku na jednom z jeho rohů. Ospravedlnění tohoto marnotratného daru bylo vyloženo intarzií ze vzácných dřev na stolní desce: výsledky fotbalových zápasů Rudých obrů za posledních pět sezón. Původ a důvod tohoto předmětu nenechá aspoň budoucí archeology na pochybách.

„Od východu k západu duní jeden hlas,“ vřeštěly mladé hlasy a doktor Roseberry se jen s obtížemi soustředil na dva dokumenty před sebou: sdělení děkana fakulty věd a umění, kuriózního, staromódního muže sídlícího v kuriózní, staromódní části univerzity, a pět let starý kritický dopis absolventa, který napadal chování mužstva mimo hřiště. V děkanově sdělení se pravilo, že do města zavítal pan Ewing J. Halyard, aby ukázal univerzitu šáhovi z Bratpúru a při té příležitosti aby zde čestně napravil sedmnáct let staré opomenutí složením zkoušek z tělesné výchovy.

Děkan pak žádal doktora Roseberryho, aby na ráno příštího dne určil jednoho ze svých asistentů, který s Halyardem vykoná předepsané zkoušky z tělocviku.

„Cornell stále vítězný!

Mistrem bude zas!“

vtíraly se hlasy.

Poslední verš vyvolal v tváři doktora Roseberryho ironický úsměv. „Jistě, mistři loni a celé čtyři předcházející roky,“ bručel ve své plodné samotě. Ale teď se psal další rok, který se už v palisandrové intarzii nemusel tak skvěle vyjímat. „Zítra, pozítří a popozítří,“ pronesl ustaraně. Každý trenér Severoamerické univerzitní ligy pásl jen po jednom: srazit ho opět do kvalifikace TV-003, k čemuž by docela stačily dvě prohry. Yaleova a Pensylvánská měly peněz jako želez. Yaleova vypsala půjčku, aby mohla koupit celou obranu Texaské A&M a Pensylvánská koupila za 43 000 dolarů Breslowa z Wisconsinu.

Roseberry zaúpěl. „Jak dlouho si kruci myslí, že člověk může hrát špičkový fotbal?“ dožadoval se odpovědi. Před šesti lety ho Cornell koupil od Wabashské univerzity a vybídl ho, aby jim na papíře sestavil mužstvo svých představ. A potom, přisámbohu, mu to mužstvo koupili. „Ale co si kruci myslí, že vlastně koupili?“ ptal se sám sebe. „Soumary z železobetonu? Čekají, že jim vydrží věčně?“ Od té doby mu nekoupili ani svačináře a průměrný věk Rudých obrů se rychle blížil jedenatřiceti letům.

„Vysoko nad Cayugou

shlíží na tento svět

vznešená alma mater,

nádherná na pohled —“

„Nádherná, to rozhodně,“ řekl doktor Roseberry. „Ale kdo si kruci myslíte, že to zaplatil?“ První dva roky vydělávalo fotbalové mužstvo na sebe. V dalších třech vydělalo na novou budovu chemické fakulty, tepelnou a mechanickou laboratoř, novou administrativní budovu fakulty zemědělského inženýrství a čtyři nová profesorská křesla: filozofie tvůrčího inženýrství, dějin tvůrčího inženýrství, tvůrčích styků s veřejností a tvůrčího získávání širokých spotřebitelských vrstev.

Roseberry, od něhož se neočekávalo, že by se zajímal

o akademickou stránku univerzity, si nicméně vedl pečlivé účetní výkazy o všech těchto vylepšeních nádherných na pohled, k nimž došlo od chvíle, kdy se vysoko nad Cayugou objevil on se svým fotbalovým mužstvem. V neblahé předtuše nevalné sezóny skládal v hlavě polemický dopis absolventům, v němž by akademické útraty sehrály významnou roli. První větu dopisu, hned po oslovení „Příznivci sportu,“ měl už promyšlenou a kochal se představou, jak by ji napsal velkými písmeny:

„BUDE FOTBAL NA CORNELLOVĚ UNIVERZITĚ

I NADÁLE VÝDĚLEČNÝM PODNIKEM NEBO MAJÍ BÝT RUDÍ OBŘI SPROVOZENI ZE SVĚTA?“

A vzápětí mu inspirovaně přišla na mysl další věta: „ZA CELÝCH POSLEDNÍCH PĚT LET NEBYL DO NAŠEHO MUŽSTVA VLOŽEN JEDINÝ CENT, ANI JEDINÝ CENT NEBYL ODLOŽEN STRANOU PRO JEHO INOVACI!“

Teď bylo jasné, že by všechno muselo být psáno velkými písmeny. Situace vyžadovala dopis, který čtenáři zacloumá.

Zazvonil telefon.

„Doktor Roseberry.“

„Tady Buck Young, doktore. Našel jsem tu vzkaz, že se mnou chcete mluvit.“ Chraptivý hlas byl podbarven neklidem, jak v to ostatně Roseberry doufal. Živě si dovedl představit, jak Buck s jeho vzkazem v ruce proseděl u telefonu několik minut, než se odvážil vytočit číslo. Když už ale zašel takhle daleko, řekl si Roseberry, jistě to dotáhne až do konce.

„Ano, ano,“ řekl Roseberry a ústa se mu roztáhla do blaženého úsměvu. „Jakpak se ti vede, Bucky?“

„Dobře. Co vás zajímá?“

„Snad bych se měl ptát, co zajímá tebe.“

„Termodynamika. Výpočty tlaků. Proudění kapalin. Diferenciální rovnice.“

„Ááááá,“ řekl Roseberry, „co takhle dát si pohov a zajít se mnou k Holanďanovi na pivo? Řeknu ti svoje novinky a pak budeš mít možná zájem o jiné věci.“

„Hurá, hurá, zas přišel náš čas,

naše další slavná chvíle —“

zpívaly hlasy a doktor Roseberry netrpělivě čekal, až virvál utichne. Když už se jejich fandové musí scházet, přál by si, aby se scházeli někde jinde a neotravovali svým halekáním jeho ani mužstvo. Tohle byla další nepříjemnost: Cornell byl tak laciný, že jeho sportovci museli bydlet na kolejích, místo aby jim zařídil oddělené ubytování stranou všeho ruchu studentského života. „Počkej, až zavřou hubu, Bucky, neslyším vlastního slova.“

„Hurá, hurá, zas přišel náš čas,

pozdravme své rudobílé!“

Buď půjde Cornell s dobou, nebo si můžou hledat nového kouče, řekl si Roseberry. Jo, Tennessee — to byl pokrokový přístup k věci. Jejich mužstvo žilo po celý rok v Miami Beach a potom není divu, že k nim Milankowitz odešel za 35 000 dolarů, když předtím odmítl Chicagu nabídku čtyřiceti táců. „Dobrý, Bucky, už tě zase slyším. Co kdybychom se tedy za patnáct minut sešli u Holanďana a hodili do sebe nějakou tu skleničku?“

Hlas na druhé straně byl slabý a nerozhodný. „Ale jenom na půlhodinku.“

Doktor Roseberry vlezl n…