Mechanické piano

  KAPITOLA V

  Paul dostihl Anitu v garáži, zrovna když startovala stejšna. Aniž by mu věnovala jediný pohled, počkala, až si přisedne. Po celou cestu do klubu mlčeli a Paul se vyrovnával se svým zklamáním z drsné, iracionální reality Finnertyho osoby. Dlouhá léta, uvažoval trpce, si ve své představivosti vytvářel obraz moudrého a srdečného Finnertyho, obraz, který měl se skutečným člověkem společného jen velice málo.

Ve dveřích klubu Anita upravila Paulovi vázanku, stáhla si kapuci, aby odhalila ramena, usmála se a vplula do jasně ozářeného vestibulu.

Protější konec dvorany ústil do baru, kde dvě desítky mladých nadějí Ilijských závodů, s naprosto stejnými trávníky na hlavách a stejně střiženými smokingy, obklopovaly dva asi pětapadesátileté muže. Jeden z těch dvou — Kroner, vysoký silný a rozvážný, naslouchal mládencům s těžkopádnou laskavostí. Druhý — Baer — štíhlý a nervózní, hlučný a nepřesvědčivě extrovertní, se smál, šťouchal je do boku, poklepával jim po ramenou a neustále všechno, co se řeklo, komentoval slovy „výborně, výborně, správně, jistě, jistě, báječné, ano, ano, přesně tak, výborně, dobře“.

Ilium bylo tréninkovým hřištěm, kam byli posíláni čerství vysokoškolští absolventi, aby se obeznámili se světem průmyslu, než budou povoláni k vyšším úkolům. Personál byl mladý a ustavičně se obnovoval. Nejstaršími byli Paul a jeho zástupce Lawson Shepherd. Shepherd, starý mládenec, stál u baru, poněkud stranou od ostatních, a s namyšleným, lehce pobaveným výrazem se ušklíbal naivnosti některých mladických poznámek. Manželky se soustředily ve dvou přilehlých boxech, potichu a rozpačitě se bavily mezi sebou, ale jakmile muži zvýšili hlasy, anebo když z šumu tlumeného hovoru zahřměl Kronerův bas a pronesl tři čtyři stručná, moudrá, báječně pregnantní slova, pokaždé zvědavě otočily hlavy k pánskému hloučku.

Mládenci se obrátili, aby Paula s Anitou přivítali, přemrštěně, s žertovnou ponížeností, budíce zdání, že mají patent na veškerou zábavu a velkoryse povzbuzují starší, aby se na ní také podíleli.

Baer na ně zamával a hlasitě je pozdravil svým vysokým, pištivým hláskem. Kroner takřka neznatelně pokývl hlavou a klidně, aniž by na ně přímo pohlédl, stál a čekal, až k němu přistoupí, aby si mohli tiše a důstojně vyměnit pozdravy.

Kronerova ohromná chlupatá ruka obemkla Paulovu dlaň a Paul se v tom okamžiku navzdory sám sobě cítil poddajný, naplněný láskou a důvěřivý jako děcko. Bylo mu, jako by stál opět před svým otcem, který také z druhých vyčerpával všechnu sílu a mužnost. Kroner, nejbližší otcův přítel, v něm vždycky vyvolával tento pocit a patrně to také bylo jeho přáním. Paul si tisíckrát umiňoval, že zachová chladnou hlavu, až se zas příště s Kronerem setká. Ale nedokázal se tomu ubránit a při každém jejich setkám, tak jako dnes, zůstávala všechna síla a rezolutnost ve velkých rukách staršího muže.

Paul si byl Kronerovy paternální aury zvlášť dobře vědom, ale velký muž se snažil tento pocit budit všeobecně. Hovořil o sobě jako o otci všech svých podřízených, a tak trochu i jejich manželek, a nebyla v tom póza. Způsob, jakým spravoval Východní divizi, měl jakýsi citový nádech, a nikdo si nedovedl představit, že by divizi řídil jinak. Věděl o každém narození nebo závažnější nemoci a ve vzácných případech, kdy některá z jeho oveček zklamala očekávání, přebíral veškerou vinu na sebe. Dokázal být i tvrdý — ale opět otcovsky.

„Jak se ti daří, Paule?“ řekl srdečně. Zpytavě zdvižené husté obočí naznačovalo, že je to otázka, nikoli konvenční fráze. Z tónu jeho hlasu zněl přesně týž zájem, jako když se poptával na zdraví člověka, který právě prodělal těžký zápal plic nebo něco ještě horšího.

„Jakživ na tom nebyl líp,“ řekla pohotově Anita.

„To rád slyším. Výborně, Paule.“ Kroner ho stále držel za ruku a nespouštěl pohled z jeho očí.

„Tak jsme na tom dobře, co? Dobře? To je fajn. Prima,“ řekl Baer a několikrát přitom Paula popleskal po zádech. „Prima.“ Baer, hlavní inženýr Východní divize, se obrátil k Anitě. „No ne! Vám to ale sluší. Nojo! Ach! To se musí nechat.“ Zazubil se od ucha k uchu.

Baer byl společenský kretén, který si očividně neuvědomoval, že je všechno, jen ne příjemný a skvělý společník. Jednou se před ním kdosi zmínil o jeho nepřetržitých poznámkách ke každému rozhovoru a Baer vůbec nepochopil, o čem je řeč. Po odborné stránce by se na východě lepší inženýr, než byl on, nenašel, počítaje v to i Finnertyho. V celé divizi neexistoval snad žádný důležitější projekt, jenž by nebyl dílem tohoto drobného mužíka, který vedle Kronera vypadal jako foxteriér vedle bernardýna. Paul se často zamýšlel nad podivnou kombinací Kronera s Baerem a říkal si, zda je vůbec dokáže někdo nahradit, až jednou odejdou. Baer zosobňoval vědomosti a techniku průmyslu; Kroner perzonifikoval víru, posvátnost a ducha tohoto složitého a riskantního dobrodružství.

Jako inženýr byl Kroner popravdě řečeno dost slabý a Paula tu a tam zarážel svou nevědomostí a nepochopením technických problémů; měl však neocenitelný dar víry v systém a navíc schopnost získat pro svoji víru druhé a přimět je ke všemu, co se od nich vyžadovalo.

Ačkoli se jejich osobnosti téměř v ničem neshodovaly, bylí nerozlučnou dvojicí. Dohromady tvořili takřka ideální bytost.

„Říkal vám snad někdo, že je Paul nemocný?“ zasmála se Anita.

„Slyšel jsem, že Paula trochu zlobí nervy,“ řekl Kroner.

„To není pravda,“ ohradil se Paul.

Kroner se usmál. „To rád slyším, Paule. Jsi jedním z našich nejlepších lidí.“ Zálibně si ho změřil. „Kráčíš ve šlépějích svého otce, Paule.“

„Kdo vám co říkal o Paulových nervech?“ řekla Anita.

„Nemám tušení,“ řekl Kroner.

„Doktor Shepherd to povídal,“ řekl Baer. „Dneska ráno, byl jsem u toho. Vzpomínáš si? Doktor Shepherd.“

„Ale kdepak,“ řekl Kroner nezvykle hbitě, „Shepherd mluvil o něčem docela jiném. Jen si pořádně vzpomeň!“

„No jistě, správně, správně; o něčem jiném, o něčem docela jiném,“. řekl Baer, celý tumpachový. Znova poklepal Paulovi po rameni. „Tak už je ti líp, ano? No, to je h…