Pět neděl v baloně

IX.

Mys obeplut. – Na předním výstupku. – Professor Joe přednáší o světopise. – O řízení balonů. – O hledání vzdušných proudů. – Heureka.

Resolute tíhl rychle k mysu Dobré naděje; pohoda vytrvala, jakkoli moře dmulo se silněji.

Dne 30. března, za dvacetsedm dní po odjezdě z Londýna, bylo na obzoru rozeznati obrysy Tabulové hory; Kapské město, rozložené na úpatí amfiteatru z pahorkův, objevilo se skrze námořský dalekohled, a za nedlouho spustil Resolute kotvu v přístavě. Než velitel zastavil tam jen proto, aby se zásobil uhlím, na kteroužto práci vystačil den; nazejtří zamířila loď na jih, aby obeplula polední výběžek Afriky a vjela do průlivu Mozambického.

Joe nekonal první cestu po moři, pročež netrvalo dlouho, a zdomácněl na lodi. Kde kdo mu by nakloněn pro jeho upřímnost a dobrou míru. Proslulost jeho pána odrážela se valnou měrou i na něj. Poslouchali ho jako věštce, i nemýlil se více než kterýkoli jiný.

Zatím pak, co doktor popisoval a vykládal v kroužku důstojnickém, trůnil Joe na předním výstupku a spřádal historii svým způsobem, což ostatně dělali největší dějepisci všech dob.

Přirozenou měrou byla na přetřesu pověstná cesta. Joa stálo mnoho práce, nežli vštípil zpurným duchům přesvědčení o podniku, leč jakmile plavci uvěřili, nezdálo se nic nemožným jich obrazivosti roznícené vyprávkou Joovou. – Omámivý vypravovatel namlouval svým posluchačům, že po této cestě dojde ještě na jiné. Byl to jen začátek dlouhé řady nadlidských podniků.

„Hleďte, přátelé, když člověk okusí tento druh pohybu, nemůže se již obejít bez něho; na své příští výpravě pak nepůjdeme stranou, nýbrž půjdeme přímo před sebe a budeme pořád stoupat.“

„Aj! tu se dostanete na měsíc,“ prohodil užaslý posluchač.

„Na měsíc!“ odvětil rychle Joe; „ne, na mou věru, to je příliš všední! kde kdo chodí na měsíc. Mimo to není tam vody a člověk je nucen vzít jí s sebou velké zásoby a také vzduch v lahvích, aby bylo co dýchat.“

I smáli se, leč mu věřili.

„Dobrá! je-li pak tam gin?“^[25] ozval se plavec, jenž byl náramným milovníkem tohoto nápoje.

„Ještě ne, milý brachu. Ne, s měsícem není nic; ale budeme se procházet po těch hezkých hvězdách, po těch rozkošných oběžnicích, o kterých mi pán tolikrát vyprávěl. Tak se nejprve podíváme na Saturna…“

„Je-li to ten, co má prsten?“ otázal se stanovištník.

„Ano! snubní prsten. Jenom že se neví, kam se poděla jeho žena!“

„Jakže! vy půjdete až tak vysoko?“ pravil zaražený plavčík. „Což je váš pán ďábel?“

„Ďábel? Na to je příliš dobrý!“

„A po Saturnovi?“ zeptal se jeden z nejzvědavějších v posluchačstvu.

„Po Saturnovi? No, zavítáme návštěvou na Jupitera; to je vám taková směšná země, kde má den jenom devět hodin a půl, což je vhod lenochům, a kde roky na příklad trvají dvanáct let, což je prospěšno lidem, kterým zbývá už jen šest měsíců života. Tím se jich jsoucnost trochu prodlouží!“

„Dvanáct let?“ divil se plavčík.

„Ano, hochu; v tom kraji by tebe matka ještě kojila, a onen staroch tam dole, jemuž jde na padesátku, byl by půlpátaletým klučíkem.“

„To není víře podobno!“ zvolal přední výstupek jako jedním hlasem.

„Holá pravda,“ odvětil Joe ubezpečile. „Ale co chcete? Když člověk pořád živoří na tomto světě, nenaučí se ničemu, zůstane nevědomým jako morče. Zajděte si na Jupitera a uvidíte! Na příklad je tam nahoře třeba stejnokroje, neboť jsou souputníci, na nichž není volno!“

I smáli se, leč napolo mu věřili; i vyprávěl jim o Neptunovi, kde jsou námořníci vítáni, a o Marsovi, kde si vojáci vykračují po chodníku, což je na konec obtížné. Merkur pak je špatným světem, nic než zloději a kupci sobě navzájem tak podobní, že jest těžko od sebe je rozeznat. A posléze podal jim o Venuši obraz v pravdě úchvatný.

„A až se vrátíme z té výpravy,“ dokládal roztomilý vypravovatel, „budeme vyznamenáni jižním křížem, který září tam nahoře v knoflíkové dírce dobrého Pánaboha.“

„A půjdete si ho zasloužit!“ pravili plavci.

Takhl…