Pět neděl v baloně

XVI.

Známky bouře. – Měsíčná země. – Budoucnost africké pevniny. – Stroj poslední doby. – Rozhled po kraji při západu slunce. – Květena a zvířena. – Bouře. – Ohnivé pásmo. – Hvězdnaté nebe.

„Takové jsou konce,“ pravil Joe, „když se lidé vydávají za syny měsíce bez jeho dovolení Tento souputník byl by nám málem vyvedl ošklivý kousek! Či jste snad, pane, uškodil svým lékem jeho pověsti?“

„Ano,“ ozval se lovec, „kdo vlastně byl ten kouzelný král?“

„Starý, polomrtvý opilec,“ odpověděl doktor, „jehož smrt nezpůsobí valného hoře. Avšak plyne z toho mravní naučení, že pocty rychle pomíjejí, a proto nemějme v nich přílišné záliby.“

„Tím hůře,“ vece Joe. „Mně se tu líbilo! Být zbožňován! hrát si na boha po chuti! Ale co chcete? Měsíc se ukázal, a to celý červený, což je pádným důkazem, že se zlobil!“

Za tohoto a podobného hovoru, v němž Joe posuzoval nočního poutníka po blankytu nebeském se stanoviska z brusu nového, zatáhla se obloha na severu velkými mračny… mračny chmurnými a těžkými. Vítr dosti silný, na nějž uhodili ve výši tří set stop nad zemí, hnal Viktorii k severovýchodu. Nad ním klenula se jasná báň nebeská; leč bylo cítiti, že jest obtěžkána.

Kolem osmi hodin večer octli se cestovatelé na 32° 40' délky a 4° 17' šířky; vzduchové proudy unášely je vlivem nastávající bouřky rychlostí padesáti kilometrů za hodinu. Pod nohami míjely jim rychle úrodné zvlněné roviny mfutské. Divadlo bylo hodno obdivu a s obdivem se potkávalo.

„Jsme v samé zemi Měsíčné,“ vysvětloval doktor Fergusson, „neboť uchovala si toto jméno, kterým ji obmyslil starověk, bezpochyby proto, že tu byl měsíc od jakživa uctíván za boha. Je to v pravdě nádherná krajina, a krásnější rostlinstvo sotva by se jinde nalezlo.“

„Kdyby bylo vůkol Londýna, nebylo by to přirozené,“ podotkl Joe; „ale bylo by to velice příjemné! Proč jsou ty krásné dary uštědřeny právě zemím tak barbarským?“

„Kdo ví,“ odtušil doktor, „nestane-li se někdy tato končina střediskem vzdělanosti? Možná, že se sem příští národové nahrnou, až budou evropské kraje tou měrou vyčerpány, že nevyživí svého obyvatelstva.“

„Věříš-li tomu?“ prohodil Kennedy.

„Zajisté, milý Dicku. Viz průběh události; považ postupné stěhování národův a dospěješ k témuž důsledku jako já. Asie jest první živitelkou lidstva, není-li pravda? Snad po čtyři tisíce let pracuje, zúrodňuje se, plodí, a potom, když kamení vyrazilo tam, kde vyrážely zlaté žně Homerovy, opustili její zplozenci její vysílené, uvadlé lůno. Vidíš je, ani se valí do Evropy mladé a mohutné, která je živí po dva tisíce let. Ale její úrodnosti již ubývá; její plodnost menší se den ode dne; ty nové choroby, jež zachvacují každý rok zemské plodiny, ty hubené sklizně, ty nedostatečné pomůcky, to vše jest neklamným znamením chabnoucí zdatnosti životní, nastávající výsily. Tato nová pevnina stárne rovněž; její hvozdy kácejí se pod sekerou průmyslu; její půda jaloví vydavši příliš mnoho toho, co se na ni přílišnou měrou vymáhalo; kde vybujela dvojí žeň každoročně, vzchází stěží z té půdy jediná, a to vynuceně. Tu pokyne Afrika novým plemenům, nabízejíc jim poklady nahromaděné v jejím lůně prodlením věků. Podnebí osudné cizincům vyčistí se odvodněním a vysoušením; ty rozptýlené vody sloučí se ve společné koryto a utvoří splavnou tepnu. A tato země, nad kterou se vznášíme, úrodnější, bohatší, životnější nad jiné, stane se nějakou velkou říší, kde vzniknou vynálezy ještě podivuhodnější, nežli jest pára a elektřina.“

„Ach! pane, to bych rád viděl,“ pravil Joe.

„Přišel jsi na svět příliš záhy, hochu.“

„Mimo to,“ prohodil Kennedy, „možná, že to bude doba velmi nudná, když průmysl pohltí vše pro sebe! Aby vynalézali stroje, nechají se lidé jimi požírat! Vždycky jsem si představoval, že posledním dnem světa bude den, kdy nějaký ohromný kotel vytopený na tři milliardy atmosfér vyhodí naši zeměkouli do povětří!“

„A já dodávám,“ ozval se Joe, „že Američané nebudou posledními, kteří budou pracovat o strojích!“

„Jsou opravdu velkými kotláři,“ přisvědčil doktor. „Ale nepouštějíce se příliš do takových přetřesů, spokojme se a obdivujme se této zemi Měsíčné, poněvadž jest nám dopřáno ji viděti.“

Slunce, vysílajíc poslední paprsky pod spoustou nakupených mraků, zdobilo zlatým lemem všeliký výstupek půdy: obrovské stromy, stromovité rostliny; mechy v úrovni země, vše bylo účastno této skvoucí záplavy; půda slabě krabatá vypínala se tu a tam v kuželovité pahorky; na obzoru nejevily se hory; náramné zarostlé ohrady z kolů, neprostupné ploty, trnité džungle dělily od sebe mýtiny, kde se rozkládaly četné vsi; ohromné pryšce vystávaly kolem nich jako přirozené hradby, splétajíce se s korálovitým větvovím křovin.

Za nedlouho spatřili Malagazari; hlavní přítok jezera Tanganiky, an se vine zelenými houštinami; vnímal v sebe četné vodotoky, vznikající z ručejů vzdýmajících se za plístě, nebo rybníky vyhloubené v jílovitém ložisku půdy. Pozorovatelům s výše byla to síť vodopádů rozestřená po vší západní straně kraje.

Skot s velkými hrby pásl se na tučných luzích, mizeje ve vysoké trávě; lesy v pravdě velikolepé jevily se zrakům náramnými kyticemi; leč v těchto kyticích skrývali se lvi, levharti, hyeny, pardalové, chráníce se proti poslednímu vedru dne. Časem rozvlnil slon vrcholky houštin, a vzduchem rozlehl se praskot stromů povolujících jeho mohutným klům.

„Jaké to loviště!“ zvolal nadšený Kennedy; „kulka vystřelená jenom na zdařbůh do samého lesa, stihla by zvěř jí hodnou! Což by se nemohl učinit malý pokus?“

„Nikoli, milý Dicku; nadchází noc… noc hrozivá, provázená bouřkou. Bouřky pak jsou děsné v této končině, kde půda je takového rázu, jako nesmírná elektrická batterie.“

„Máte pravdu, pane,“ přisvědčil Joe; „parno jest už přímo dusné, vítr utišil se nadobro; je cítit, že se cosi chystá.“

„Parokruh je prosycen elektřinou,“ odpověděl doktor; „kdekterý živoucí tvor je citliv tohoto stavu v povětrnosti, jenž předcházívá před řáděním živlův, i přiznávám se, že se mne nikdy nedotýkal takovou měrou.“

„Nuže,“ otázal se lovec,…