Pět neděl v baloně

XXVIII.

Rozkošný večer. – Joova kuchyně. – Rozprava o syrovém mase. – Historie Jamesa Brucea. – Pod širým nebem. – Sny Joovy. – Tlakoměr klesá. – Tlakoměr stoupá. – Přípravy k odjezdu. – Strašlivá bouře.

Večer byl rozkošný a minul ve svěžím chládku mimos po posilivé večeři; čaje a grogu nešetřeno.

Kennedy prošel malé to území všemi směry; proslídil jeho křoviny; cestovatelé byli jedinými živoucími tvory v tomto pozemském ráji; natáhli se na pokryvky a strávili pokojnou noc, za kterou zapomněli na minulé strasti.

Nazejtří dne 7. května zářilo slunce veškerým leskem, ale jeho paprsky nestačily proniknouti hustou záclonou stínu.

Poněvadž měl dostatek potravin, ustanovil se doktor na tom, že vyčká na tomto místě příznivého větru.

Joe dopravil tam svou přenosnou kuchyni a jal se vymýšleti a sestavovati všeliké pochoutky, plýtvaje vodou s bezstarostnou marnotratností.

„Jak podivný to postup strastí a slastí!“ zvolal Kennedy, „tato hojnost po tom nedostatku! tento přepych v zápětí za tou bídou! Ach! nescházelo již mnoho, a byl bych zšílel!“

„Milý Dicku,“ pravil k němu doktor, „kdyby nebylo Joa, nebyl bys tady hovoře o vrtkavosti lidských věcí.“

„Statečný příteli!“ vece Dick podávaje ruku Joovi.

„Není zač,“ odpověděl jonák. „Volím raději, pane Dicku, aby se nenaskytla příležitost oplatit mi rovnou měrou!“

„Naše přirozenost je přece jen ubohá!“ podotekl Fergusson. „Tak klesnout na těle i na duchu pro tak málo!“

„Pro tak málo vody, míníte, pane! Tuším, že je tohoto živlu velice třeba k živobytí!“

„Zajisté, Joe, a lidé, trpící nedostatkem pokrmu, vytrvají déle než lidé, trpící nedostatkem nápoje.“

„Věřím tomu; ostatně člověk v čas potřeby jí, co se mu namane, ba i své bližní, ačkoli je to asi jídlo, které mu dlouho leží v žaludku!“

„Ale divoši nehrubě se na to ohlížejí,“ ozval se Kennedy.

„Ano, to jsou však divoši, kteří jsou zvyklí jíst syrové maso; tenhle obyčej by se mi hnusil!“

„Je vskutku dosti hnusný,“ ujal se slova doktor, „a proto nikdo nepřikládal víry vypravování prvních cestovatelů po Africe; přinesli zprávu, že někteří národové živí se syrovým masem, ale tato pravda setkala se namnoze s odporem. Za těchto okolností přihodilo se Jamesu Bruceovi zvláštní dobrodružství.“

„Povězte nám je, pane, máme kdy vás poslouchat,“ prosil Joe uvelebiv se pohodlně na čerstvou trávu.

„Milerád. James Bruce byl Skot z hrabství stirlinského, jenž v letech 1768 až 1772 prošel celým Habešem až k jezeru Tanskému, hledaje nilské prameny; po té vrátil se do Anglie, kde vydal tiskem svůj cestopis teprve roku 1790. Jeho vypravování narazilo na svrchovanou nevěřivost, kterážto nevěřivost čeká bezpochyby i naše vypravování. Zvyklosti Habešanů zdály se tak lišiti od zvykův a obyčejův anglických, že nikdo v ně nevěřil. Mimo jiné podrobnosti tvrdil James Bruce, že národové východní Afriky jedí syrové maso. Ta pravda pobouřila proti němu kdekoho. Jemu se snadno mluvilo! vždyť se tam nikdo nepůjde přesvědčit! Bruce byl člověk velice srdnatý a velice popudlivý. Tyto pochybnosti jitřily mu žluč svrchovanou měrou. Jednou stalo se, že jistý Skot jal se v edinburském saloně tropiti si před ním každodenní úsměšky z jeho cest, a co se týče syrového masa, pravil zkrátka a zpříma, že to není věc ani možná, ani pravdivá. Bruce neřekl nic, vyšel a za chvilku vrátil se se syrovým beefsteackem, po africku solí a pepřem posypaným.“

„Pane,“ pravil ke Skotovi, „pochybuje o věci, kterou jsem tvrdil, dopustil jste se na mně těžké pohany; pokládaje ji za nemožnost, zmýlil jste se úplně. Abych to dokázal všem, sníte hned tento syrový beefsteack nebo mi vydáte počet ze svých slov.“

Skot byl jat strachem i poslechl, ačkoli se při tom silně ošklíbal. Když pak dojedl, doložil James Bruce s největší chladnokrevností:

„Dejme i tomu, že ta věc není pravdiva, pane, nebudete aspoň už říkat, že jest nemožna.“

„Dobře odsekl,“ prohodil Joe. „Pokazil-li si ten Skot žaludek, měl jen, čeho zasluhoval. A stane-li se, až se vrátíme do Anglie, že někdo bude brát v pochybnost naši cestu…“

„Nuže, co uděláš, Joe?“

„Přinutím nevěřící, aby snědli kousky Viktorie bez soli a bez pepře!“

I smáli se odvetě Joově. Den uběhl podobným způsobem: příjemnými hovory; se silou okřála naděje, s nadějí odvaha. Minulost ustupovala budoucnosti s neobyčejnou rychlostí.

Joe nebyl by nikdy odešel z tohoto okouzlivého útulku; to bylo království jeho snů; byl jako doma; pán musil mu zevrubně změřiti polohu místa, i zaznamenal si velmi vážně do svých cestovních zápisků: 15° 43' délky a 8° 32' šířky.

Kennedy litoval jen jedné věci, že totiž nemohl honiti v tomto lese malého vydání, říkaje, že tu neschází nic než něco dravé zvěři.

„Zdá se mi však, milý Dicku,“ pravil doktor, „že’s brzy zapomněl. Což ten lev a ta lvice?“

„E což!“ odvětil s opovržením pravého lovce pr…