Pět neděl v baloně

XIV.

Gumovníkový les. – Modrá antilopa. – Heslo k návratu. – Nenadálý útok. – Kaněme. – Noc v širém vzduchu. – Mabunguru. – Džihu la Mkoa. – Zásoba vody. – Příjezd do Kaze.

Holý, vyprahlý kraj, jevící jílovitou půdu, jež vedrem pukala, zdál se býti liduprázdný; tu a tam bylo viděti stopy karavan, zbělelé hnáty lidské a zvířecí na polo ohlodané a s okolním prachem splynulé.

Po půlhodinném pochodu zabrali se Dick a Joe do gumovníkového lesa s prstem na spoušti ručnice, rozhlížejíce se bystrýma očima. Nevěděliť, na koho uhodí. Jakkoli Joe nebyl riflemanem^[33], dovedl přec obratně vládnouti palnou zbraní.

„Je věru příjemno projít se, pane Dicku, a přece není tato půda hrubě pohodlná,“ prohodil zakopnuv o několik drobných křemenů, jimiž byla poseta.

Kennedy pokynul soudruhovi, aby mlčel a stanul. Musili se obejíti bez psův, a ač byl Joe velice hbitý, nebyl přec obdařen čenichem ohaře nebo chrta.

V korytě ručeje, kde se rozlévalo posud několik kaluží, napájelo se stádo asi dvanácti antilop. Tato půvabná zvířata zdála se znepokojena větříce nebezpečí; po každém doušku vztyčovala čile lepé hlavy, lokajíce pohyblivými nozdrami vzduch směrem k lovcům.

Kennedy obešel několik houštin, kdežto Joe setrval nehybně na místě; dostal se na dostřel a vypálil. Stádo zmizelo mžikem; jediná antilopa, samec, byvši střelena za lopatku, skácela se na zemi jako bleskem zasažena. Kennedy pospíšil ke kořisti.

Byl to blawe-bock, překrásné zvíře bleděmodré s odstínem do siva, a na břiše a vniterních stranách noh jako sníh bílé.

„Znamenitá rána!“ zvolal lovec. „Je to velmi vzácný druh antilopy, i doufám, že se mi podaří upraviti její kůži tak, aby zkázy nevzala.“

Viktorie sestupovala po protějším úbočí Rubeha.

„Jakže? míníte to do opravdy, pane Dicku?“.

„Zajisté! Pohleď pak na tu nádhernou srst.“

„Ale doktor Fergusson nikdy nedopustí přibrat takové nadbytečné břímě.“

„Máš pravdu, Joe! Je však mrzutá věc zanechati celé zvíře tak krásné!“

„Celé? ne, ne, pane Dicku; odejmeme mu všecky živné výhody, jimiž se honosí, a dovolíte-li, provedu to rovněž dobře jako starosta počestného cechu londýnských řezníků.“

„Jak ti libo, příteli, víš však, že dovedu jakožto lovec rovněž snadno stáhnouti zvěři kůži jako ji skoliti.“

„O tom nepochybuju, pane Dicku; neobtěžujte si tedy postavit kamna ze tří kamenů; suchého dříví máte tu hojnost, i vyprošuju si jenom několik minut, abych využil řeřavých uhlů, které napálíte.“

„To nepotrvá dlouho,“ odtušil Kennedy.

Jal se hned budovati ohniště, jež za několik minut plápolalo.

Joe vyřízl z těla antilopy tucet řízkův a nejchutnějších kusů z beder, které proměnily se brzy v šťavnaté roštěnce.

„To potěší přítele Samuela,“ pravil lovec.

„Víte-li pak, nač myslím, pane Dicku?“

„Na to, tuším, co strojíš: na beefsteaky?“

„Ani zdání. Myslím, jak bychom se asi utvářili, kdybychom už nezastihli balonu.“

„Aj! jaká to myšlenka! Což chceš, aby nás doktor opustil?“

„Nechci, ale což kdyby se kotva vytrhla?“

„Nemožná věc. Ostatně nebylo by Samuelovi za těžko zase s balonem sestoupit; vládne jím dosti dobře.“

„Ale což kdyby jej vítr odnesl, kdyby nebyl s to, aby se k nám vrátil?“

„Poslyš, Joe, dej pokoj s těmi domněnkami; nejsou nikterak zábavné.“

„Ach, pane, co se děje na tomto světě, všecko je přirozené; všecko pak může se přihodit, a proto sluší všecko předvídat…“

V tom houkl vzduchem výstřel.

„Co to?“ lekl se Joe.

„Má karabina! znám její třesk!“

„Znamení!“

„Hrozí nám nebezpečí!“

„Možná, že jemu,“ odpověděl Joe.

„Ku předu!“

Lovci sebrali chvatně výtěžek honby a dali se v pochod, řídíce se ulomenými větvemi, jimiž byl Kennedy označil cestu. Pro houštinu téměř neproniknutelnou neviděli Viktorie, od níž nemohli býti příliš vzdáleni.

Zahučela druhá rána.

„Je nakvap,“ prohodil Joe.

„Hoj, ještě jedno třesknutí.“

„Zdá se mi, jako by to byla osobní obrana.“

„Pospěšme si.“

I pádili, co jim nohy stačily. Dorazivše na kraj lesa uzřeli předkem Viktorii na svém místě a doktora v loďce.

„Co se s ním děje?“ zeptal se Kennedy.

„Velký Bože!“ vykřikl Joe.

„Co vidíš?“

„Tam dole zástup černochů, kteří obléhají balon.“

Na tři tisíce kroků tísnilo se vskutku asi třicet postav u paty sykomory posunkujíce, ryčíce a skáčíce. Několik jich vylezlo na strom a šplhalo se až do nejvyšších větví. Podobalo se, že je svrchované nebezpečí.

„Po pánovi je veta!“ zvolal Joe.

„Vzhůru, Joe, chladnou krev a bystré oko. Máme v rukou život čtyř těch mouřenínů. Ku předu!“

Když uběhli přes tisíc kroků největším hurtem, vyšla z loďky nová rána; stihla velkého chlapa, jenž lezl po provaze od kotvy. Bezduché tělo padalo s větve na větev a uvízlo na dvacet stop nad zemí, klátíc ve vzduchu oběma pažema i oběma nohama.

„Co to?“ podivil se Joe stanuv, „čím se, u ďasa, drží ten lotr?“

„Na tom nesejde,“ odpověděl Kennedy, „běžme! běžme!“

„Ha! pane Kennedy,“ rozesmál se Joe: „za ocas! drží ten se za ocas! Opice! jsou to jen opice.“.

„Ty jsou ještě horší než lidé,“ odslovil Kennedy vraziv do vřeštící smečky.

Byla to tlupa paviánů dosti strašných, divokých a ukrutných, na jichž psí mordy hrozno bylo pohleděti. Než několik střelných ran přimělo je k rozumu, a pitvorná ta rota utekla, zůstavivši několik členů na zemi.

Kennedy chytil se mihem řebříku; Joe vlezl do sykomory a vybavil kotvu; loďka spustila se až k němu, i dostal se do ní bez obtíží. Za několik minut pak vznesla se Viktorie do povětří a zamířila k východu povanem mírného větru.

„To byl pěkný útok!“ pravil Joe.

„Domnívali jsme se, že’s obležen domorodci.“

„Byli to na štěstí jenom opice!“ odpověděl doktor.

„Z dáli neliší se valně od lidí, milý Samuele.“

„Z blízka také ne,“ dodal Joe.

„Buď jak buď,“ ujal se slova Fergusson, „tento útok opic mohl míti velmi vážné následky. Kdyby byla kotva povolila jich neustálému škubání, kdo ví, kam by mě byl vítr zanesl!“

„Co jsem vám říkal, pane Kennedy?“

„Měl jsi pravdu, Joe; ale rovněž pravda jest, že jsi v tu chvíli pekl antilopí řízky, které dráždily mou chuť pouhým pohledem.“

„Rád věřím,…