Pět neděl v baloně

XLI.

Blíž a blíže k Senegalu. Viktorie klesá více a více. – Vyhazuje se a pořád se vyhazuje. – Marobut Al-Hadži. – Pánové Pascal, Vincent, Lambert. – Soupeř Mohamedův. – Obtížné hory. – Kennedyovy zbraně. – Obratný kousek Joův. – Zastávka nad lesem.

Dne 27. května okolo desíti hodin jevil kraj novou tvářnost; táhlé svahy změnily se v pahorky věstící blízké hory; Viktorii bylo přeletět i pásmo, jež dělí poříčí Nigerské od poříčí senegalského jsouc předělem vodstva, tekoucího do zálivu Guinejského, a vodstva, tekoucího do zátoky Zeleného mysu.

Až k Senegalu jest tato končina africká vyhlášena za nebezpečnou. Doktor Fergusson věděl to ze zpráv svých předchůdců; zakusiliť tisíceré újmy a podstoupili tisícerá nebezpečenstva mezi těmi barbarskými černochy; zdejší osudné podnebí schvátilo většinu soudruhů Mungo-Parkových. Fergusson byl tudíž více než kdy jindy odhodlán nevstupovati na tuto nehostinnou zemi.

Leč neměl ani chvilky klidu; Viktorie klesala očitě; bylo třeba vyhazovati mnoho věcí více nebo méně nepotřebných, zvláště když šlo o to, aby se přenesli přes nějaký hřbet. A to se opakovalo neustále cestou dvou set kilometrů; navystupovali a nasestupovali se do úmoru; balon jako nový balvan Sisyfův klesal ustavičně; jeho podoba málo již nadmutá úžila a prodlužovala se tak, že vítr vydouval v obalu široké prohlubiny.

Kennedyovi nedalo, aby se o tom nezmínil.

„Což má balon trhlinu?“ řekl.

„Nemá,“ odpověděl doktor; „ale guttaperča patrně horkem změkla nebo se rozpustila a vodík uchází dykytou.“

„Jak učiníme přítrž tomu ucházení?“

„To je nemožná věc. Ulehčeme si; toť jediný prostředek; vyhoďme, co lze vyhodit.“

„Ale co?“ otázal se lovec rozhlížeje se po loďce silně již vyprázdněné.

„Zbavme se stanu, jehož váha je dosti značná.“

Joe, kterému svědčil tento rozkaz, vylezl nad kruh, v němž se sbíhaly provazy sítě; odtud bylo mu snadnou věcí odvázati tlusté opony stanové, i vyhodil je.

„To je něco, co učiní šťastným celý kmen černošský,“ prohodil; „z toho se obleče tisíc tuzemců, neboť co se tkne látky, jsou dosti šetrni.“

Balon popovznesl se, ale za nedlouho bylo zřejmo, že se blíží opět k zemi.

„Sestupme,“ navrhl Kennedy, „a podívejme se, lze-li něco učinit s tím obalem.“

„Opakuji ti, Dicku, že nemáme, čím bychom jej opravili.“

„Co tedy počneme?“

„Obětujeme vše, čeho nebude nezbytně třeba; chci se stůj co stůj vyhnouti zastávce v těchto místech; lesy, nad jichž vrcholky právě plujeme, nejsou nikterak bezpečny.“

„Jakže? lvi? hyeny?“ prohodil Joe pohrdavě.

„Cosi horšího, milý brachu: lidé, a to z nejukrutnějších, jací přebývají v Africe.“

„Kdo to řekl?“

„Cestovatelé, kteří tu byli před námi, pak Francouzové, již zabírajíce osadu senegalskou dostali se do nuceného styku s okolními národy; za vlády plukovníka Faidherba podnikány silně výzkumné výpravy do vnitrozemí; důstojníci, jako pánové Pascal, Vincent, Lambert, přinesli vzácné zprávy se svých výprav. Probádali krajiny, prostírající se u ohybu Senegala, kde válka a plen nezůstavily nic než zříceniny.“

„Co se tu sběhlo?“

„Toto. Roku 1854 vzbouřil marabut ze senegalské Futy, Al-Hadži, jenž pravil se býti nadšen s hůry jako Mohamed, veškery kmeny do války proti nevěřícím, to jest Evropanům. Roznesl zhoubu a spoustu mezi řekou Senegalem a jejím přítokem Falemo. Tři fanatické hordy jím vedené zrejdily zemi tak, že neušetřily ani chaty, drancujíce a ubíjejíce; postoupil až do úvalu nigerského k městu Segu, jemuž hrozilo dlouho nebezpečí. Roku 1857 zamířil více na sever a ohrožoval tvrz Médinu, vystavěnou Francouzi na březích řeky; tuto usedlost hájil rek, Pavel Holl, jenž odrážel útoky po několik měsíců nemaje potravy, nemaje skorom střeliva, až přitrhl plukovník Faidherbe a jej vybavil. Al-Hadži a jeho roty přešli pak zase Senegal a vrátili se do Kaarty, kde dále loupili a krev prolévali; v tyto končiny pak uprchl a zde nalezl útulek se svými loupežnými sbory, a věřte mi, že by nebylo radno octnouti se v jeho moci.“

„Neoctneme se v ní,“ pravil Joe, „bychom i musili obětovat svou obuv, aby se Viktorie vznesla.“

„Nemáme daleko k řece,“ odvětil doktor „ale tuším, že náš balon nebude s to, aby nás donesl za ni.“

„Bude vyhráno, jen když se dostaneme na její břehy,“ ozval se lovec.

„O to se právě pokoušíme,“ vece doktor; „ale jedna věc mě znepokojuje.“

„Jaká?“

„Musíme se přenést přes hory, a to bude těžké, poněvadž nemohu zvýšiti vzestupnou sílu balonu, i když vyvodím žár co možná největší.“

„Vyčkejme,“ pravil Kennedy, „a pak uvidíme.“

„Ubohá Viktorie!“ posteskl si Joe, „přilnul jsem k ní jako námořník k lodi; nerozloučím se s ní bez bolesti. Není již taková, jako byla, když jsme se vydali na cestu, ovšem! ale proto se nesmí tupit! Prokázala nám platné služby, a srdce mi bude krvácet, budu-li ji musit opustiti.“

„Upokoj se, Joe; opustíme-li ji, opustíme ji z donucení. Bude nám sloužiti, až jí dojdou síly nadobro. Žádám na ní jen dvacetčtyři hodiny ještě.“

„Vysiluje se,“ pravil Joe pozoruje balon, „chřadne a život z ní prchá. Ubohá vzducholoď!“

„Nemýlím-li se,“ podotekl Kennedy, „vidím na obzoru hory, o nichž jsi se zmínil, Samuele.“

„Jsou to ony,“ odtušil doktor prohlédnuv si je dalekohledem, „zdá se mi, že jsou velmi vysoké, bude nám krušno dostati se přes ně.“

„Což se jim nemůžeme vyhnouti?“

„Nemyslím, Dicku; viz, jak ohromné prostranství zaujímají: téměř polovic obzoru!“

„Ba zdá se, jako by se kolem nás stahovaly,“ řekl Joe; „přibývá jich na pravo i na levo.“

„Musíme přes ně stůj co stůj.“

Neohrožený jonák přidržoval se okraje loďky.

Tyto překážky tak nebezpečné zdály se blížiti s náramnou rychlostí, či ať lépe díme, vítr velice prudký hnal Viktorii k ostrým štítům. Buď jak buď, musili vystoupiti, ač nechtěli…