Pět neděl v baloně

XLIII.

Talibasové. – Pronásledování. – Zpustošený kraj. – Mírný vítr. – Viktorie klesá. – Poslední zásoby. – Poskoky Viktorie. – Obrana výstřely. – Vítr se sesiluje. – Řeka Senegal. – Vodopády Guinské. – Horký vzduch. – Přelet přes řeku.

„Kdybychom byli opominuli opatrnosti a nebyli se zbavili včera zbytečné tíže,“ pravil doktor, „bylo by po nás dojista veta bývalo.“

„Z toho je vidět, jak dobře jest udělat vše v čas,“ odvětil Joe; „člověk vyvázne, a nic není přirozenějšího.“

„Ještě není po nebezpečí,“ namítl Fergusson.

„Čeho pak se obáváš?“ optal se Dick. „Viktorie nemůže se snésti bez tvé vůle, a kdyby se snesla?“

„Kdyby se snesla! Dicku, pohleď!“

Cestovatelé měli právě kraj lesa za sebou i spatřili asi třicet jezdcův, oděných širokými spodky a vlajícími burnusy; – někteří z nich byli ozbrojeni kopími, jiní dlouhými puškami; jeli volným cvalem na bystrých, ohnivých koních směrem Viktorie, jež plula s mírnou rychlostí.

Když uzřeli cestovatele, dali se do divokého křiku, máchajíce zbraněmi; zloba a hrozba zračila se jim na černohnědých tvářích, jimž dodávaly řídké, ale ježaté vousy výrazu tím ukrutnějšího; ujížděli bez námahy po nížících se návrších a nenáhlých úbočích, jež se svážejí k Senegalu.

„To jsou oni!“ vece doktor, „krvelační Talibasové, sveřepí marabutové Al-Hadžiovi! Raději bych se octl v širém lese v kruhu dravých zvířat, nežli v rukou těch zbojníků.“

„Nevypadají příjemně!“ podotekl Kennedy, – „a jsou silní chlapi!“

„Na štěstí ty šelmy nelítají,“ dodal Joe, „a to je také něco.“

„Vizte,“ ukazoval Fergusson, „ty rozbořené vsi, ty spálené chyše! toť jejich dílo; a kde se vztahovaly žírné nivy, tam zplodili oni suchopár a pustotu.“

„Hlavní věcí jest, že na nás nemohou,“ těšil se Kennedy, „a podaří-li se nám dostati řeku mezi ně a sebe, budeme v bezpečí.“

A vzav na mušku jednoho z nejpřednějších jezdců, vypálil.

„Pravdu díš, Dicku; ale nesmíme spadnout,“ odpověděl doktor, utkvěv pohledem na tlakoměru.

„Buď jak buď, Joe,“ řekl Kennedy; „nepotážeme se se špatnou, přichystáme-li si zbraně.“

„Na škodu to nebude, pane Dicku; můžeme býti povděčni, že jsme je cestou neutrousili.“

„Má karabina!“ zvolal lovec. „Doufám, že se s ní nikdy nerozloučím.“

A Kennedy nabil ji co nejpečlivěji; zbývalo mu dostatek prachu a kulí.

„V jaké výšce tíhneme?“ otázal se Fergussona.

„Asi sedmi set padesáti stop; ale nejsme již s to, abychom hledali příznivé proudy, vystupujíce nebo sestupujíce; – závisíme zcela na balonu.“

„To je mrzuté,“ odtušil Kennedy; „vítr nevěje příliš silně a kdybychom byli uhodili na vichr, jaký nás stihl za minulých dní, byli by nám ti zákeřníci již dávno sešli s očí.“

„Ti lotři jedou za námi volným cvalem, jako by si hráli; je to jako projížďka pro zábavu,“ podotekl Joe.

„Kdybychom byli na dostřel,“ pravil lovec, „ukrátil bych si chvíli tím, že bych je smetl s koní jednoho po druhém.“

„Ouha!“ odpověděl Fergusson; „vždyť by byli oni rovněž na dostřel, a naše Viktorie byla by snadným terčem kulkám z jich dlouhých pušek; kdyby pak ji rozstříleli, suď sám, v jakém bychom byli postavení.“

Talibasové neustali stíhati vzducholoď po celé ráno. Do jedenácti hodin dopoledne urazili cestovatelé sotva dvacetpět kilometrů na západ.

Doktor pozoroval bedlivě všeliký mráček na obzoru. Obávalť se neustále změny v ovzduší. Kdyby byl zahnán zpět k Nigeru, kam by se poděl? Mimo to znamenal, že balon patrně klesá; od ranního odjezdu snesl se už níže o více nežli tři sta stop, a Senegal byl dosud vzdálen zajisté na dvacet kilometrů; při nynější rychlosti bylo ještě počítati na cestu aspoň tři hodiny.

V tom obrátil k sobě jeho zřetel nový křik; Talibasové spěchali, pobádajíce koně.

Doktor pohleděv na tlakoměr, pochopil příčinu toho ryku.

„Což sestupujeme?“ zeptal se Kennedy.

„Ano,“ přisvědčil Fergusson.

„U všech všudy!“ zaklel v duchu Joe.

Než uběhlo čtvrt hodiny, byla loďka sotva sto padesát stop nad zemí, ale vítr vál prudčeji.

Talibasové rozehnali koně, a za nedlouho rozlehl se vzduchem hromadný výstřel z pušek.

„Jste příliš daleko, hlupci!“ zvolal Joe; „uznávám za dobré odkázat ty padouchy do slušné vzdálenosti.“

A vzav na mušku jednoho z nejpřednějších jezdců, vypálil; Talibas svalil se na zemi; jeho soudruzi stanuli, a Viktorie jim nadskočila.

„Jsou opatrni,“ prohodil Kennedy.

„Poněvadž mají za jisto, že nás dostanou do své moci,“ odtušil doktor; „dostanou nás, sneseme-li se ještě níže! Musíme vystoupit stůj co stůj!“

„Co vyhodíme?“ otázal se Joe.

„Všecky zbývající zásoby pemmikanu! Ubude nám tím přec asi třicet liber!“

„Už se stalo pane!“ pravil Joe vykonav rozkaz pánův.

Loďka, která se již takměř dotýkala půdy, vyhoupla se za hlučného křiku Talibasův; ale za půl hodiny po té spouštěla se Viktorie zase kvapem k zemi; ucházelť plyn průduchy obalu.

Netrvalo dlouho a loďka vznášela se nad samou zemí; černoši Al-Hadžiovi rozjeli se za ní úprkem; ale jak se děje v podobných případech, sotva Viktorie zavadila o půdu, odmrštila se skokem a spustila se poznovu o kilometr dále.

„Což pak neunikneme?“ katil se Kennedy.

„Vyhoď zásobu kořalky, Joe,“ zvolal doktor, „nástroje, vše co má jakoukoli váhu, i naši poslední kotvu, poněvadž je toho třeba!“

Joe utrhl tlakoměry a teploměry; ale to vše vydalo málo a balon na okamžik vystoupiv klesl brzy zase k zemi. Talibasové jenjen letěli za ním a byli od něho vzdáleni už jen dvě stě kroků.

„Vyhoď obě ručnice!“ rozkázal doktor.

„Dříve ne, dokud je aspoň nevystřelím,“ ozval se lovec.

I zahoukly čtyři rány po sobě a stihly do davu jezdců; čtyři Talibasové skáceli se s koní za zběsilého křiku roty.

Viktorie opět se povznesla; vymršťovala se náramnými skoky jak ohromný pružný míč, od země se odrážející. Byla to zvláštní podívaná na nešťastníky, usilující prchnouti obrovskými kročeji, kteří zdáli se jako kdys Anteus nabývati nové síly, jakmile se dotekli půdy! Ale bylo třeba učiniti konec tomuto postavení. Nadcházelo poledne. Viktorie ochabovala, prázdnila se, prodlužovala se; její obal plaskl a vlnil se; dykyta p…