Pět neděl v baloně

XII.

Přelet přes úžinu. – Mrima. – Výrok Dickův a návrh Joův. – Předpis na kávu. – Uzaramo. – Nešťastný Maizan. – Hora Duthumi. – Mapy doktorovy. – Noc na nopálu.

Vzduch byl čistý, vítr mírný; Viktorie vystoupila téměř kolmo do výše 1500 stop, což projevilo se klesnutím o dva palce bez dvou čárek^[28] v tlakoměrném sloupci.

V této výšce silnější proud unášel balon k jihozápadu. Jak velkolepé divadlo rozvinulo se před zraky cestovatelů! Ostrov Zanzibar jevil se celý očím, obrážeje se temnější barvou jako na širé ploše; pole nabývala vzhledu různobarvých vzorků; velké skupiny stromové svědčily, kde jsou lesy a houštiny.

Obyvatelé ostrova vypadali jako hmyzové. Provolávání a hulákání zanikalo ponenáhlu v ovzduší, a jediné dělové výstřely s lodí chvěly se ve vniterní dutině balonu.

Tu se negři pustili do zuřivého hýření.

„Jak je to vše krásné!“ zvolal Joe přerušiv po prvé mlčení. Nedostalo se mu odpovědi. Doktor byl zaměstnán tím, že pozoroval odchylky tlakoměrné a zaznamenával si všeliké podrobnosti vzestupu.

Kennedy se díval, a oči mu nestačily, aby vše shlédl.

Ježto paprsky sluneční přispívaly pomocí dmuchavce, vzmohlo se napětí plynu. Viktorie dostoupila výše 2500 stop.

Resolute vypadal na pohled jako pouhý člun, a pobřeží africké rýsovalo se na západě nesmírným pruhem pěny.

„Což nemluvíte?“ ozval se Joe.

„Díváme se,“ odpověděl doktor zamířiv dalekohled na pevninu.

„Co na mně jest, musím mluvit.“

„Máš dovoleno, Joe, mluv do chuti.“

A Joe spotřeboval sám pro sebe strašlivou sílu citoslovců. Och! ha! ach! hrnuly se mu bez přítrže ze rtů.

Za přeletu přes moře uznal doktor radným setrvati v této výšce; mohlť pozorovati pobřeží větším rozsahem; teploměr a tlakoměr, zavěšené v pootevřeném stanu, byly neustále cílem jeho pohledu; druhý tlakoměr, umístěný zevně, měl konati službu za nočních hlídek.

Než uplynuly dvě hodiny, dospívala Viktorie, unášená rychlostí téměř třinácti kilometrů, patrně nad pobřeží. Doktor odhodlal se přiblížiti k zemi; zmírnil plamen dmuchavky, a balon snesl se za nedlouho na tři sta stop od země.

Tíhl nad Mrimou, jak slove tato část východního pobřeží afrického; husté obruby kořenovníků chránily jeho břehy; v nízkém přílivu bylo viděti jich spletité kořeny, ohlodané zubem indického okeanu. Jespy, navalené kdysi na rozhraní mezi mořem a zemí jevily se oblými rysy na obzoru, a hora Nguru vypínala své témě na severozápadě.

Viktorie míjela ves, kterou doktor dle mapy poznal za Kaolu. Veškero shluklé obyvatelstvo ryčelo hněvem a strachem; šípy vystřelovány nadarmo na tuto vzdušnou obludu, jež vznášela se velebně nad vším tím malomocným vztekem.

Vítr vanul na jih, ale doktorovi nevadil tento směr; mohlť tak aspoň sledovati cestu, kterou se ubírali setníci Burton a Speke.

Kennedy stal se posléze rovněž hovorným jako Joe; předstihovali se vzájem výkřiky obdivu.

„Pryč s dostavníky!“ pravil jeden.

„Pryč s parníky!“ zvolal druhý.

„Pryč se železnicemi!“ přizvukoval Kennedy, „po kterých člověk jezdí a krajin nevidí.“

„Balon! to je něco!“ liboval si Joe; „člověk ani necítí, že se pohybuje, a příroda sama se snaží, aby se rozvinula před jeho očima!“

„Jaká to podívaná! jaké divy! jaká rozkoš! sen ve visuté rohoži!“

„Což abychom posnídali?“ navrhl Joe, v němž svěží vzduch vzbudil chuť.

„To je myšlenka, hochu!“

„Ó! s kuchyní nebude valných potíží! něco sucharův a konservo vaného masa.“

„A kávy dle libosti,“ doložil doktor. „Dovoluji ti vypůjčit si trochu horka od mé dmuchavky; zbude jí ho dost. A tím způsobem nebude se nám nikterak obávati požáru.“

„To by bylo hrozné,“ lekal se Kennedy. „Vždyť je to, jako bychom měli nad sebou prachárnu.“

„Ani zdání,“ odpověděl Fergusson; „kdyby vodík na krásně chytil, shořel by ponenáhlu, a my bychom klesli na zemi, což by nám přišlo nevhod; ale nestrachuj se, náš balon je neprodyšně uzavřen.“

„Jezme tedy,“ řekl Kennedy.

„Zde, pánové,“ pravil Joe; „a následuje vašeho příkladu posloužím vám kávou, o níž mi povíte své mínění.“

„Pravda jest,“ ozval se opět doktor, „že Joe mimo tisíceré jiné ctnosti má znamenité vlohy k vaření tohoto lahodného nápoje; bere naň směs různých druhů, které mi nikdy nechtěl vyjeviti.“

„Nuže, pane, poněvadž jsme v širém povětří, mohu se vám, tuším, svěřit s tím předpisem. Je to prostě směs stejných dílů mokky, bourbonu a rio-nuezu.“

Za nějakou chvíli nality tři kouřící se koflíky, jimiž zapito jadrné snídaní okořeněné dobrou mírou stolovníků; po té zaujal každý opět své pozorovací stanovisko.

Kraj honosil se nesmírnou úrodností. Úzké, křivolaké pěšiny vinuly se pod zelenými klenbami. Letěli nad poli osetými tabákem, kukuřicí, ječmenem plně uzrálým; tu a tam prostírala se rýžoviště s rovnými stonky a květy barvy purpurové. Viděli ovoce a kozy zavřené ve velkých klecích vyvýšených na kolech na ochranu proti chrupu levhartovu. Bujné rostlinstvo vypínalo se na této štědré půdě. V četných dědinách opakovaly se výjevy ryku a zmatku, když se objevila Viktorie, a doktor Fergusson měl se bedlivě na pozoru, aby nesestoupil v dostřel šípův; obyvatelé shluklí kolem svých chat těsně skupených stíhali dlouho cestovatele svým marným proklínáním.

O poledni určil doktor poradiv se s mapou, že jest nad Uzaramem.^[29] Krajina byla porostlá kokosníky, dýněmi a bavlníky, nad nimiž Viktorie zdála se laškovati. Joe shledal toto rostlinstvo zcela přirozeným, jakmile šlo o Afriku. Kennedy viděl zajíce a křepelky, kteří si nežádali nic lepšího než dobrou ránu z pušky; leč bylo by se marně plýtvalo prachem, poněvadž nemohla se zvěř sebrati.

Vzduchoplavci pluli s rychlostí devatenácti kilometrů za hodinu a octli se v brzku na 38° 20' délky nad vsí Tundou.

„Tam,“ praví doktor, „byli Burton a Speke zachváceni prudkou zimnicí a nějaký čas neměli za jiné, nežli že jest konec jich výpravě. Byli jen málo vzdáleni od pobřeží a přece již únava a újmy těžce na ně doléhaly.“

V této končině panuje vskutku věčná malarie; doktor chtě se uvarovati jejích účinků byl nucen povznésti balon nad nakažliviny této vlhké půdy, j…