Pět neděl v balónu

KAPITOLA XVI

PŘÍZNAKY BOUŘE – MĚSÍČNÍ KRAJ – BUDOUCNOST AFRICKÉ PEVNINY – POSLEDNÍ STROJ LIDSTVA – POHLED NA KRAJ PŘI ZÁPADU SLUNCE – FLÓRA A FAUNA – BOUŘE – OHNIVÁ CLONA – HVĚZDNÉ NEBE

 

„To máme z toho, když bez dovolení vystupujeme jako synové Měsíce,“ řekl Joe. „Naše družice by nám byla málem zahrála nepěkný kousek! Neohrozil jste náhodou, pane doktore, svou medicínou její pověst?“

„Co bylo s tím sultánem v Kazehu?“ ptal se lovec.

„Je to starý, polomrtvý opilec,“ odpověděl doktor, „jehož smrt by nikdo nepocítil příliš těžce. Ale zdejší morálka říká, že každá pocta je pomíjející a že si v ní nesmí nikdo moc libovat.“

„Tím hůř,“ řekl Joe. „Mně se to líbilo! Být zbožňován, dělat boha podle libosti! Ale co chcete? Ukázal se Měsíc, a celý rudý, což dokazuje, že se na nás moc mrzel!“

Za tohoto hovoru, v němž Joe posuzoval noční hvězdu z hledisek docela nových, pokrylo se nebe na severu těžkými a chmurnými mraky. Dost silný vítr hnal Viktorii ve výši sto metrů na severovýchod. Nad ní bylo čisté azurové nebe, ale i to bylo jaksi tíživé.

Cestovatelé byli v osm hodin večer na 32°40’ východní délky a na 4° 17’ severní šířky. Vzdušné proudy pod vlivem blížící se bouře je hnaly rychlostí šedesáti kilometrů za hodinu. Pod nimi rychle míjely zvlněné a úrodné planiny Mfuto. Byla to obdivuhodná podívaná a cestovatelé ji také obdivovali.

„Jsme uprostřed Měsíčního kraje,“ řekl doktor Fergusson, který používal tohoto starověkého názvu, vysvětlitelného tím, že zde lidé odedávna zbožňovali Měsíc. Je to kraj opravdu kouzelný. Jen těžko bychom našli někde jinde krásnější rostlinstvo.

„Kdyby byl tento kraj poblíž Londýna, nebylo by to přirozené,“ řekl Joe, „ale bylo by to velmi příjemné. Proč jsou tak krásné věci vyhrazeny krajům tak barbarským?“

„Kdo může vědět, zda se tenhle kraj nestane jednou středem civilizace?“ odpověděl doktor. „Snad zde budou žít národy budoucnosti, až budou evropské kraje vyčerpány a nebudou moci své obyvatelstvo uživit.“

„Ty tomu věříš?“ ptal se Kennedy.

„Jistě, milý Dicku. To je vývoj událostí. Jen si vzpomeň na postupné stěhování lidstva a dojdeš ke stejnému závěru. První kolébkou lidstva byla Asie, že? Po čtyři tisíce let pracovala, byla zúrodňována, rodila, a když místo zlaté Homérovy úrody vydávala jen kamení, její děti opustily její vyčerpané a zpustlé lůno. Vidíš je, mladé a silné, stěhovat se do Evropy, která už je živí dva tisíce let. Její úrodnost však klesá, její plodnost se denně snižuje. Nové choroby, kterým každoročně podléhají zemědělské produkty, její špatná úroda, její nedostatečné prameny, to vše je neklamný znak klesající úrodnosti a blízkého vyčerpání. Tak dnes vidíme, jak se národy vrhají k živným prsům Ameriky jako ke zdrojům ne nevyčerpatelným, ale ještě nevyčerpaným. Ale i tento nový kontinent zestárne. Jeho pralesy padnou pod sekerami.. Jeho půda zeslábne, protože nadměrně plodí to, co se po ní v nadměrném množství žádá. Tam, kde rodí dvakrát do roka, bude po zeslabení rodit jen jednou. Pak nabídne Afrika novým národům své poklady skryté po staletí v jejím klínu. Její podnebí, cizincům tak osudné, zmírní se střídavým osevem a odvodněním. Její rozptýlené vody se spojí v jediný tok a vytvoří splavnou řeku. A kraj, nad kterým letíme, mnohem úrodnější, bohatší a životodárnější, stane se velkým královstvím, v němž dojde k objevům ještě úžasnějším, než byl objev páry a elektřiny (Autor zde jen tlumočí mylné názory své doby. Moderní hospodaření dokazuje, že půda je prakticky nevyčerpatelná a že při nových způsobech obdělávání může uživit mnohem více lidí, než dnes živí. Nadto jsou i v hospodářsky nejvyspélejších krajích stále ješté nevyužité půdní rezervy. Také vystéhovaleclví do Ameriky melo jiné příčiny, než uvádí autor. Tam, kde nový společenský řád zajišťuje všem lidem obživu, otázka vystěhovalectví neexistuje.).“

„Ach pane doktore, to bych chtěl vidět!“ zvolal Joe.

„Narodil ses na to příliš brzy, chlapče.“

„Bude to ostatně velmi nudná doba,“ řekl Kennedy, „až průmysl pohltí pro sebe vše na světě! Lidé vymýšlejí tolik strojů, že je stroje nakonec pohltí! Vždycky jsem si poslední den světa představoval jako den, v němž obrovský parní kotel, roztopený na tři miliardy atmosfér, vyhodí naši zeměkouli do povětří!“

„A já bych dodal,“ řekl Joe, „že s posledním strojem budou pracovat Američané.“

„To jsou opravdu velcí kotlán,“ odpověděl doktor. „Ale nezabývejme se teď takovými řečmi a spokojme se obdivováním Měsíčního kraje, když už je nám dopřáno jej vidět.“

Pod nakupenou clonou mraků proklouzávaly poslední sluneční paprsky, které zdobily zlatou obrubou i ty nejmenší vyvýšeniny půdy. Obrovské stromy, keře i přízemní mechy, všechno zářilo v oparu. Na lehce zvlněném terénu se místy zdvihaly kuželovité pahorky. Na obzoru nebyly žádné hory. Jen nesmírně křovinaťé hradby, neproniknutelná houští a trnité džungle obklopovaly volné prostory, kde se rozkládaly četné vesnice. Jako přirozené hradby je chránily obrovské pryšce vrůstající do větví křovisk tvaru korálových porostů.

Pod zelenou klenbou se brzy objevil hadovitý tok řeky Malagazari.

Přijímala četné vodní toky zrozené ze vzedmutých bystřin v době dešťů nebo z rybníků vyhloubených v hlinité půdě. Pro pozorovatele z výšky to byla síť vodopádů, které spadaly do celé západní části kraje.

Na savanách se šťavnatou trávou se pásla zvířata s velkými hrby a ztrácela se ve vysoké trávě. Lesy s nádhernými stromy se jevily očím jako obrovské kytice. Ale do těchto kytic se uchylovali lvi, hyeny a levharti, aby unikli poslednímu dennímu horku. Občas rozvlnil vrcholky porostu slon a až nahoru bylo slyšet praskot stromů, které podlehly jeho klům.

„Úplný lovecký ráj!“ zvolal nadšeně Kennedy. „Každá kulka vystřelená nazdařbůh do pralesa by zasáhla zvěř, která by jí byla hodná! Nemohli bychom to trochu vyzkoušet?“

„Ne, Dicku. Blíží se už noc, hrozivá noc, doprovázená bouřkou. A v těchto krajích jsou strašné bouřky, při nichž je země jako obrovská elektrická baterie.“

„Máte pravdu, pane doktore,“ řekl Joe. „Je dusivé horko a vítr úplně ustal. Lze vycítit, že se něco chystá.“

„Ovzduší je nabito elektřinou,“ odpověděl doktor. „Každá živá bytost je citlivá na tento stav ovzduší, který předchází boji živlů, a já se přiznám, že jsem to nikdy tak silně nepociťoval.“

„Neměli bychom tedy sestoupit?“ ptal se lovec.

„Naopak, Dicku, raději bych vystoupil. Bojím se jen, abych nebyl zkříženými vzdušnými proudy odnesen ze své cesty.“

„Chceš snad opustit směr, kterým jsme letěli od pobřeží?“

„Budu-li moci,“ odpověděl Fergusson, „poletím víc k severu od sedmého k osmému stupni. Pokusím se dostat na předpokládanou šířku k pramenům Nilu. Snad najdeme nějaké stopy výpravy kapitána Spekea, nebo dokonce Heuglinovy karavany. Jsou-li mé výpočty správné, jsme na 32° 40’ východní délky a já bych se chtěl dostat přímo na rovník.“

„Podívej se!“ přerušil Kennedy svého přítele. „Podívej se přece na ty hrochy, jak vylézají z bažiny. Vidíš ty hory krvavého masa a ty krokodýly, kteří tak hlučně nasávají vzduch?“

„Dusí se!“ řekl Joe. „Ach, je to ale krásný způsob cestování! Jak můžeme pohrdat tou škodlivou havětí! Pane doktore, pane Kennedy, vidíte tu smečku zvířat, co táhne v sevřených řadách? Je jich dobře na dvě stě; jsou to vlci!“

„Ne, Joe, jsou to divocí psi. Pověstný druh, který se nebojí napadnout ani lva. Tohle je nejhorší setkání, jaké může cestovatel prožít. Okamžitě je rozsápán.“

„No dobrá, ale nebude to Joe, kdo se rozhodne nasadit jim náhubek,“ odpověděl milý chlapec. „Je-li to konečně rys jejich přirozenosti, nemůžeme jim to mít za zlé.“

Pod vlivem bouře nastalo zvolna uklidnění. Zdálo se, že vzduch ztratil schopnost přenášet zvuk. Ovzduší bylo jako z vaty a ztrácelo ozvučnost jako sál potažený čalouny. Vodní ptáci, jeřábi, červené a modré sojky, sedmihlásci a lejsci mizeli ve vysokých stromech. Celá příroda jevila příznaky blížící se pohromy.

V devět hodin večer zůstala Viktoria nehybně tkvět nad Msene, rozlehlou skupinou vesnic, v temnu sotva viditelných. Odlesk paprsků, jež zbloudily ve ztemnělé vodě, prozradil občas pravidelně rozváděné příkopy a v posledních zásvitech mohl zrak zachytit klidné a temné tvary palem, tamaryšků, sykomor a obřích pryšců.

„Dusím se,“ řekl Skot, vdechuje pokud možno z plných plic zřídlý vzduch. „Už se nehýbeme. Nesestoupíme?“

„Ale co bouře?“ ptal se značně zneklidněný doktor.

„Bojíš-li se, že tě vítr odnese, pak myslím, že nemáš nic jiného na vybranou.“

„Dnes v noci snad bouře ještě nepropukne,“ řekl Joe. „Mraky jsou příliš vysoko.“

„To je také důvod, pro který bych nechtěl vystoupit až nad ně. Musil bych vzlétnout do velké výše, ztratil bych zemi z dohledu a nevěděl bych po celou noc, letím-li a kterým směrem postupuji.“

„Rozhodni se, Samueli, spěchá to!“

„Je mrzuté, že vítr ustal,“ pokračoval Joe. „Byl by nás odnesl daleko od bouře.“

„To je politováníhodné, přátelé, protože v mracích je pro nás nebezpečí. Skrývají se v nich protisměrné větry, které by nás mohly strhnout do svého víru, a blesky by nás dokázaly zapálit. A kdybychom vyhodili kotvu do koruny nějakého stromu, mohl by nás poryv větru srazit k zemi.“

„Co tedy dělat?“

„Musíme udržovat Viktorii ve střední výšce, mezi nebezpečím ze země i z nebes. Pro hořák máme vody dost a našich devadesát kilogramů přítěže je netknuto. Bude-li třeba, použijeme jí.“

„Budeme bdít s tebou,“ řekl lovec.

„Ne, přátelé. Dejte zásoby do bezpečí a lehněte si. Bude-li to nutné, probudím vás.“

„Neudělal byste, pane doktore, lépe, kdybyste si šel sám lehnout, když nám ještě nic nehrozí?“

„Ne, děkuji, chlapče. Budu raději bdít. Stojíme nehybně, a nezmění-li se okolnosti, budeme zítra přesně na stejném místě.“

„Tak dobrou noc!“

„Dobrou noc, bude-li to možné.“

Kennedy a Joe se natáhli pod pokrývky a doktor zůstal v prostoru sám.

Ale kupole mraků se nepozorovatelně snižovala; nastávala hluboká tma. Černá klenba jako by chtěla zeměkouli rozdrtit. Náhle prořízl tmu prudký, zářící blesk. Trhlina v mracích se ještě nezavřela, když nebeskými prostory otřásl strašlivý rachot hromu.

„Pozor!“ zvolal Fergusson.

Oba spáči, probuzeni tím strašným lomozem, stáli okamžitě pohotově.

„Sestoupíme?“ ptal se Kennedy.

„Ne, balón by to nevydržel. Vystoupíme, dříve než se tyto mraky změní ve vodu a než se přižene vítr.“

A doktor vpustil naplno plamen hořáku do závitů spirály.

Tropické bouřky se rozvíjejí s rychlostí odpovídající jejich prudkosti. Oblaka ozářil druhý blesk a po něm okamžitě dvacet dalších. Nebe bylo pokryto pruhy elektrických jisker, které syčely v těžkých kapkách deště.

„Opozdili jsme se,“ řekl doktor. „Musíme teď projít ohnivou clonou, ačkoli je náš balón naplněn zápalným plynem.“

„Spusťme se k zemi! Dolů!“ naléhal stále Kennedy.

„Buď nás zničí blesk, nebo budeme rychle rozerváni ve větvích stromů; obojí nebezpečí je stejné.“

„Stoupáme, pane doktore!“

„Rychleji! Ještě rychleji!“

V této části Afriky lze často za rovníkových bouří napočítat za minutu třicet až pětatřicet blesků. Nebe je doslova v jednom ohni a rachot hromu vůbec nepřestává.

Vítr se přihnal ohnivým ovzduším s hroznou prudkostí. Rozehnal žhoucí oblaka jako dech obrovského ventilátoru, který požár ještě rozdmýchává.

Doktor Fergusson udržoval nyní hořák na plném plameni. Balón se rozpínal a stoupal. Kennedy klečel na kolenou uprostřed koše a držel cípy stanu. Balón se závratně točil a houpal; cestovatelé prožívali znepokojující výkyvy. V obalu vznikaly velké výdutě. Vítr se do něho opíral tak prudce, že látka pod jeho tlakem praskala. Pak se ozval bouřkový hluk a vzápětí nato se přihnalo krupobití, které s rachotem bilo do Viktorie. Balón však pokračoval ve výstupu. Blesky kreslily na jeho obvodu ohnivé tečny, takže byl v plném ohni.

„Připravme se na vše!“ řekl doktor Fergusson. „I na oheň! Náš pád nemusí být prudký!“

Doktorův hlas stěží dolehl k sluchu jeho společníků. Mohli jenom vidět v zášlezích blesků jeho klidnou tvář. Pozoroval světélkující jev způsobený elektrickým sršením, při němž jiskry poskakovaly po síti balónu. Viktoria se točila, vířila, ale stále stoupala. Po čtvrhodině proletěla clonou bouřkových mraků. Pod ní se rozvíjely elektrické výboje jako obrovská koruna ohňostroje zavěšeného pod košem.

Byla to nejkrásnější podívaná, jakou může příroda člověku poskytnout. Dole bouře, nahoře hvězdné nebe, klidné, mlcelivé a nehybné, s měsícem, který svými mírnými paprsky ozařuje rozbouřené mraky.

Doktor Fergusson se podíval na tlakoměr. Ukazoval výšku tří tisíc šesti set padesáti metrů. Bylo jedenáct hodin večer.

„Všechno nebezpečí už pominulo,“ řekl doktor. „Stačí nám udržet se v této výši.“

„To bylo hrozné,“ odpověděl Kennedy.

„No dobrá,“ řekl Joe, „zpestřuje to naše cestování a nijak mě nemrzí, že jsem viděl bouřku trochu shora. Je to hezká podívaná!“