Pět neděl v balónu

KAPITOLA XLIII

TALIBASOVÉ – PRONÁSLEDOVÁNÍ – ZNIČENÝ KRAJ – MÍRNÝ VÍTR – VIKTORIA KLESÁ – POSLEDNÍ ZÁSOBY – SKOKY VIKTORIE – OBRANNÉ VÝSTŘELY – VÍTR SÍLÍ – ŘEKA SENEGAL – GOUINSKÉ VODOPÁDY – TEPLÝ VZDUCH – PŘELET ŘEKY

„Kdybychom byli z opatrnosti balón včera neodlehčili,“ řekl doktor, „byli bychom bez milosti ztraceni.“

„Tady je vidět, co znamená udělat všechno včas,“ odpověděl Joe. „Pak se člověk zachrání a je to docela přirozené.“

„Dosud nejsme mimo nebezpečí,“ namítl Fergusson.

„Čeho se ještě bojíš?“ ptal se Dick. „Viktoria bez tvého povolení nemůže sestoupit. A kdyby sestoupila?“

„Kdyby sestoupila? Podívej se, Dicku!“

Balón už přeletěl okraj pralesa a cestovatelé mohli zahlédnout asi třicet jezdců v širokých kalhotách a s vlajícími plášti. Byli ozbrojeni: někteří kopími, jiní dlouhými puškami. Sledovali klusem na bujných, ohnivých koních směr Viktorie, která letěla jen mírnou rychlostí.

Při pohledu na cestovatele vyráželi divoké výkřiky a chápali se zbraní. Na jejich osmahlých tvářích, kterým dodával vzhled divokosti řídký a rozcuchaný vous, zračil se vztek a hrozby. Bez námahy ujížděli po pláních a po svazích vedoucích k Senegalu.

„To jsou oni!“ řekl doktor. „Krutí Talibasové, divocí kněží Al-Hadžiho! Raději se octnout v pralese mezi divou zvěří než padnout do rukou těmhle banditům.“

„Nevypadají nijak snášenlivě,“ řekl Kennedy. „A jsou to silní chlapíci!“

„Naštěstí tahle zvířata nelétají,“ podotkl Joe. ‚A to něco znamená.“

„Podívejte se,“ řekl Fergusson, „na ta zbořená města, na ty zapálené chýše! To je jejich dílo! Tam, kde se táhla obdělávaná pole, přinesli zpustošení a vyprahlou poušť.“

„Ale nás nemohou dostihnout,“ namítl Kennedy. ‚A podaří-li se nám nechat mezi sebou a jimi řeku, budeme v bezpečí.“

‚Ano, Dicku, jenom nesmíme spadnout,“ řekl doktor, dívaje se na tlakoměr.

„Rozhodně neuděláme chybu, Joe, když si prohlédneme zbraně,“ pokračoval Kennedy.

„To jistě nemůže škodit. Teď se ukáže, že bylo správné nerozsévat je po cestě.“

„Ach, má karabina!“ zvolal lovec. „Doufám, že se s ní nikdy nerozloučím.“

A Kennedy ji s největší péčí nabil. Prachu a kulí mu zbylo ještě dost.

„V jaké jsme teď výši?“ ptal se Fergussona.

‚Asi dvě stě padesát metrů. Ale nemáme už možnost hledat příznivý vítr výstupem nebo sestupem. Jsme vydáni napospas balónu.“

„To je mrzuté,“ pokračoval Kennedy. „Vítr je dost slabý. Kdybychom se teď setkali s uragánem jako v minulých dnech, byli by ti bandité už dávno z dohledu.“

„Ti taškáři nás sledují bez nejmenší námahy,“ řekl Joe. „Jen klusem. To je opravdu procházka.“

„Kdybychom byli na dostřel,“ prohlásil lovec, „bavil bych se tím, že bych jednoho po druhém shazoval ze sedla.“

„Ano,“ souhlasil Fergusson, „ale pak bychom byli na dostřel i my a naše Viktoria by byla pro jejich dlouhé muškety příliš snadným terčem. A kdyby ji roztrhli, dovedeš si jistě představit naši situaci.“

Talibasove pokračovali v pronásledování po celé odpoledne. K jedenácté hodině uletěli cestovatelé sotva sedmadvacet kilometrů na západ.

Doktor pátral po nejmenším obláčku na obzoru. Neustále se bál změny počasí. Co se stane, bude-li zahnán zpět k Nigeru? A nadto zjistil, že balón viditelně klesá. Od svého vzletu ztratil už přes sto metrů a Senegal byl ještě dvaadvacet kilometrů daleko. Při této rychlosti musil počítat ještě s třemi hodinami letu.

V této chvíli přivábil jeho pozornost nový pokřik. Talibasové pobízeli chvatně koně. Doktor pohlédl na tlakoměr a pochopil příčinu jejich řevu.

„Klesáme!“ řekl Kennedy.

„Ano,“ odpověděl Fergusson.

K čertu! pomyslil si Joe.

Za čtvrt hodiny byl koš jen padesát metrů nad zemí, ale vítr zesílil.

Talibasove zrychlili cval a brzy zazněly vzduchem výstřely z mušket.

„Příliš daleko, pitomci!“ zvolal Joe. „Myslím, že by bylo dobré držet ty ničemy trochu dál.“

Zamířil na nejbližšího jezdce a vystřelil. Talibas se skulil na zem. Jeho druhové se zastavili a Viktoria tím získala náskok.

„Jsou opatrní,“ řekl Kennedy.

„Protože jsou přesvědčeni, že nás dostanou,“ odpověděl doktor. „A podaří se jim to, budeme-li ještě klesat. Musíme se rozhodně vznést výš.“

„Co vyhodit?“ ptal se Joe.

„Celý zbytek zásoby pemikanu. Tak se zbavíme ještě třinácti kilogramů!“

„Hotovo, pane doktore!“ řekl Joe, když uposlechl Fergussonova rozkazu.

Koš, který se už téměř dotýkal země, vznesl se za křiku Talibasů výš. Ale za půl hodiny počala Viktoria zase rychle klesat. Plyn unikal všemi póry obalu.

Koš brzy letěl až při zemi. Al-Hadžiho černoši se za ním vrhli. Ovšem jak se za podobných okolností stává, sotva se Viktoria dotkla země, zdvihla se zas skokem výš, ale o kilometr dál znovu narazila.

„Neunikneme jim!“ zvolal vztekle Kennedy.

„Vyhoď naši zásobu pálenky, Joe,“ nařídil doktor. „I naše přístroje a vše, co může ještě něco vážit, protože je to nutné!“

Joe urval tlakoměry a teploměry. To však nestačilo. Balón se na chvíli vznesl a opět sestoupil k zemi. Talibasové cválali v jeho stopách. Nebyli už ani na dvě stě kroků daleko.

„Vyhoď obě pušky!“ zvolal doktor. „To neudělám dřív, než je vystřílím,“ odpověděl lovec.

A čtyři výstřely postupně zasáhly skupinu jezdců. Čtyři Talibasové padli za zuřivého pokřiku celé tlupy.

Viktoria se znovu vznesla. Dělala teď nesmírné skoky jako obrovský pružný míč poskakující po zemi. Byla to podivná podívaná na nešťastníky, snažící se uniknout gigantickými skoky. Podobali se bájnému obru Anteovi, který při každém doteku země nabýval nových sil.

Ale tato situace musila jednou skončit. Bylo už skoro poledne. Viktoria slábla, prázdnila se a protahovala. Její vlající obal už byl téměř splasklý. Záhyby tkaniny se o sebe skřípavě třely.

„Štěstí nás opustilo,“ řekl Kennedy. „Musíme spadnout.“

Joe neodpověděl. Díval se na doktora.

„Ne,“ řekl Fergusson. „Můžeme odhodit ještě přes šedesát kilogramů přítěže.“

„Co ještě?“ ptal se Kennedy, přesvědčen, že se doktor zbláznil.

„Koš,“ odpověděl Fergusson. „Zavěšme se do sítě! V jejím pletivu se můžeme udržet a dostat se přes řeku. Rychle! Rychle!“

Naši odv…