Pět neděl v balónu

Jules Verne

69 

Elektronická kniha: Jules Verne – Pět neděl v balónu (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: verne73 Kategorie: Štítek:

Popis

Jules Verne: Pět neděl v balónu

Anotace

Nezkrácené vydání s francouzskými ilustracemi.
Román vypráví o dobrodružné výpravě doktora Fergussona, který se svým přítelem Richardem Kennedym a sluhou Joem Vilsonem podnikl výzkumnou cestu řiditelným balónem Viktoria (balón byl vybaven zařízením umožňujícím libovolný vzestup a sestup, a tak mohl vzduchoplavec využívat větrů vanoucích v různých výškách rozdílným směrem) nad pevninou tehdy ještě neprobádané Afriky.

Jules Verne – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

Cinq semaines en ballon

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pět neděl v balónu“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA XX

NEBESKÁ LÁHEV – PALMOVÝ FÍKOVNÍK – MAMUTÍ CEDRY – VÁLEČNÝ STROM – OKŘÍDLENÉ SPŘEŽENÍ – BOJ DVOU KMENŮ – KRVEPROLITÍ – BOŽSKÝ ZÁSAH

 

Vítr byl teď prudký a nepravidelný. Viktoria se ve vzduchu strašně zmítala. Vichr ji vrhal brzy k severu, brzy k jihu. Nikde nemohla najít stálý vítr.

„Letíme velmi rychle a přitom nijak nepostupujeme,“ řekl Kennedy, pozoruje neustále výchylky magnetky.

„Viktoria letí rychlostí nejméně padesáti kilometrů za hodinu,“ řekl Samuel Fergusson. „Vykloňte se a podívejte se, jak pod námi kraj rychle ubíhá. Hleďte! Ten les vypadá, jako by se proti nám řítil.“

‚A z lesa se už stala světlina,“ odpověděl lovec.

‚A světlina se změnila ve vesnici,“ pokračoval Joe za několik okamžiků. „Hleďte na ty strnulé tváře černochů!“

„To je přirozené,“ řekl doktor. „Když spatřili francouzští sedláci poprvé balón, stříleli na něj, protože ho pokládali za vzdušného netvora. Dovolme tedy súdánským černochům kulit na nás oči.“

„Opravdu,“ řekl Joe, když Viktoria přelétala vesnici ve výši třiceti metrů, „hodím jim dolů prázdnou láhev, dovolíte-li, pane doktore. Dopadne-li celá, budou ji zbožňovat. Rozbije-li se, udělají si ze střepů talismany.“

Při těchto slovech vyhodil láhev, která se roztříštila na tisíc kousků, zatímco domorodci se s hrozným křikem rozutekli do svých kulatých chýší.

Kousek dál Kennedy zvolal:

„Pohleďte na ten podivný strom! Nahoře to je jiný druh než dole! Viděli jste už něco takového?“

„No tohle!“ zvolal Joe. „Tady je kraj, kde stromy rostou jeden na druhém.“

„Je to docela prosté,“ odpověděl doktor. „Na kmen fíkovníku se dostalo trochu ornice, jednoho krásného dne tam vítr přinesl palmové semeno a z něho vyrostla palma jako na volném poli.“

„To je báječný zvyk, ten přenesu do Anglie,“ prohlásil Joe. „V londýnských parcích se to bude krásně vyjímat. Nehledě k tomu, že to bude prostředek, jak zdvojnásobit počet ovocných stromů. Budeme mít visuté zahrady, což uvítají především majitelé malých zahrádek.“

V této chvíli se musila Viktoria vznést, aby přeletěla les se stromy přes sto metrů vysokými. Byl to druh věkovitých smokvoní.

„To jsou nádherné stromy,“ zvolal Kennedy. „Neznám nic krásnějšího.“

„Výška těchto smokvoní je opravdu úžasná, Dicku. Ale v lesích Nového světa by to nebylo nic divného.“

„Cože? Jsou tam snad stromy ještě vyšší?“

„Ovšem. Mezi nimi i ty, kterým říkáme »mamutí cedry«. Tak v Kalifornii se našly cedry vysoké sto čtyřicet metrů, což je výška přesahující věž parlamentu, a dokonce i velkou egyptskou pyramidu. Pata těchto stromů měla šestatřicet metrů v obvodu a soustředné kruhy let v jejich dřevě prozradily stáří více než čtyři tisíce let.“

„Ach pane doktore, pak to není nic divného! Žije-li někdo čtyři tisíce let, je zcela přirozené, že má tak krásný vzrůst!“

Během doktorova a Joeova rozhovoru ustoupil už les velkému seskupení chýší postavených do kruhu rozlehlého prostranství. Uprostřed stál jediný strom. Když jej Joe spatřil, vykřikl:

„Jestliže tento strom vytvářel podobné květy čtyři tisíce let, určitě se mu nepokloním.“

A ukazoval na obrovskou sykomoru, jejíž kmen celý mizel v kupě lidských kostí. Květy, o nichž Joe mluvil, byly čerstvě uřezané hlavy na dýkách vražených do kůry.

„Válečný strom lidojedů!“ řekl doktor. „Indiáni odřezávají jen kůži z hlavy, černoši celou hlavu.“

„To je věc módy,“ řekl Joe.

Ale vesnice se zakrvácenými hlavami už mizela za obzorem. Trochu dál skýtala druhá vesnice podívanou neméně odpudivou: kostry rozpadlé v prach a rozházené lidské údy ponechané napospas hyenám a šakalům.

„To jsou patrně těla zločinců. Podobně to dělají v Etiopii, kde zločince předhazují divé zvěři, která je zakousne a pak sežere.“

„Není to o nic krutější než šibenice,“ řekl Skot. „Je to jen špinavější a to je vše.“

„V krajích jižní Afriky se spokojují s tím, že zavřou zločince do jeho chýše s jeho zvířaty a snad i s jeho rodinou. Pak chýši zapálí, takže v ní všechno shoří. Považuji to za kruté, ale souhlasím s Kennedym v tom, že je-li šibenice méně krutá, je stejně barbarská.“

Joe svým výborným zrakem, kterého dovedl dobře využívat, zahlédl na obzoru několik hejn dravých ptáků.

„To jsou orli,“ zvolal Kennedy, když je poznal dalekohledem. „Nádherní ptáci, a letí stejně rychle jako my.“

„Jen aby nás nenapadli!“ řekl doktor. „Jsou nám nebezpečnější než dravá zvěř nebo divoké kmeny.“

„Však bychom je výstřely zahnali,“ řekl lovec.

„Byl …