KAPITOLA XXIII
JOE MÁ VZTEK – SMRT SPRAVEDLIVÉHO – HLÍDKA U MRTVÉHO – VYPRAHLÝ KRAJ – POHŘEB – BALVANY KŘEMENE – JOE MÁ HALUCINACE –VZÁCNÁ PŘÍTĚŽ – POPIS ZLATONOSNÝCH HOR – POČÁTEK JOEOVA ZOUFALSTVÍ
Nad zem se snesla nádherná noc. Vysílený kněz klidně usnul.
„Už se neprobudí,“ řekl Joe. „Ubohý mladík! Sotva třicetiletý!“
„Zhasne nám v náručí,“ pravil doktor zoufale. „Jeho už dost slabý dech ještě zeslábl a já nemohu pro jeho záchranu nic udělat.“
„Ti ničemní bídáci!“ zvolal Joe, který občas podléhal záchvatům vzteku. „A když si pomyslím, že ten dobrák pro ně měl ještě slova lítosti, omluvy a odpuštění!“
„Nebe mu posílá krásnou noc, Joe; snad to bude jeho poslední. Nebude už trpět a jeho smrt bude jen klidný spánek.“
Umírající pronesl několik přerývaných slov. Doktor se k němu sklonil. Dech nemocného byl nepravidelný. Kněz volal po vzduchu. Když doktor úplně odhrnul stanový závěs, vdechoval nemocný s rozkoší lehký vánek jiskřivé noci. Hvězdy k němu vysílaly své chvějivé světlo a měsíc ho zahalil bílou rouškou svých paprsků.
„Přátelé,“ řekl zesláblým hlasem, „odcházím! Kéž se šťastně dostanete do přístavu! Kéž vám osud zaplatí můj dluh vděčnosti!“
„Doufejte ještě,“ odpověděl mu Kennedy. „Je to jen přechodná slabost. Nezemřete! Lze vůbec v tak krásné letní noci umírat?“
„Smrt už přichází,“ pokračoval misionář. „Vím to! Nechte mě pohledět vám do tváří. Smrt je jen konec pozemských starostí. Pomozte mi na kolena, bratři, prosím vás.“
Kennedy ho nadzdvihl. Byl to žalostný pohled, když se pod nemocným podlamovaly bezvládné nohy.
„Bože můj!“ zvolal. „Slitování!“
Padl pak do náručí Kennedymu, jehož obličej byl zalit velkými slzami.
„Mrtev!“ řekl doktor, skláněje se k němu. „Mrtev! Zítra ráno ho pohřbíme v této africké zemi, kterou skropil svou krví.“
Po zbytek noci bděli u mrtvého střídavě Fergusson, Kennedy i Joe. Ani jediným slovem neporušili nábožné ticho. Všichni plakali.
Nazítří se zdvihl jižní vítr a Viktoria plula zvolna nad rozsáhlou hornatou planinou, nad vyhaslými krátery a pustými roklemi. Na vyprahlých hřebenech nikde kapka vody. Nakupené skály, bludné balvany, bělavá opuka, to vše svědčilo o bezútěšné pustině.
Doktor se rozhodl zemřelého pohřbít, a proto v poledne sestoupil do jedné z roklí mezi sopečnými skálami prahorních útvarů. Okolní hory ho měly chránit a umožnit mu sestoupit s košem až na zem, neboť v okolí nebyl žádný strom, na kterém by se zachytili.
Ale jak už to vysvětlil Kennedymu, protože před únosem kněze vyhodil přítěž, nemohl sestoupit jinak než za cenu ztráty určitého množství plynu. Otevřel tedy záklopku vnějšího balónu. Vodík unikl a Viktoria se snesla klidně do rokle.
Jakmile se koš dotkl země, doktor záklopku uzavřel. Joe vyskočil na zem, a drže se jednou rukou okraje koše, nasbíral druhou určité množství kamenů, které nahradily jeho vlastní váhu. Pak už mohl použít obou rukou. Brzy nakupil do koše přes dvě stě padesát kilogramů kamení. Teď mohl vystoupit i doktor s Kennedym. Viktoria zůstala v rovnováze. Její nosná síla byla ke vzletu nedostatečná.
Joe ostatně nemusil sbírat kamenů příliš mnoho, protože sebrané balvany byly neobyčejně těžké, což vzbudilo pozornost doktora Fergussona. Země zde byla pokryta křemenem a porfyrickými skálami.
To je zvláštní objev, řekl si pro sebe doktor.
Kennedy a Joe zatím o několik kroků popošli, aby vyhledali místo pro hrob. V rokli obložené kamením jako pec byla nesmírné horko. Polední slunce tam vysílalo kolmé palčivé paprsky.
Musili napřed odstranit ze země nakupené úlomky skal. Pak vykopali jámu tak hlubokou, aby divoká zvěř nemohla mrtvolu vyhrabat, a s úctou do ní položili tělo mučedníka.
Nato pokryli tělesné pozůstatky nešťastníka zemí a na ni nakupili velké úlomky skal jako náhrobek.
Doktor tu pak zůstal dlouho stát, pohřížen do svých myšlenek. Neslyšel ani volání přátel, neodešel s nimi hledat úkryt před denním vedrem.
„Na co myslíš, Samueli?“ ptal se ho Kennedy.
„Na podivné protiklady přírody, na podivnou hru náhody. Víte, v jaké zemi je pohřben tento skromný muž, toto prosté srdce?“
„Co tím míníš, Samueli?“ ptal se Skot.
„Tento kněz, který učinil slib chudoby, odpočívá nyní ve zlatodolu.“
„Ve zlatodolu?“ zvolali Kennedy a Joe.
„Ano, ve zlatodolu,“ odpověděl klidně doktor. „Tyto kameny, do kterých kopete jako do bezcenných, jsou nesmírně čisté nerosty.“
„To není možné! To není možné!“ opakoval Joe.
„V trhlinách této břidlice byste nemuseli dlouho hledat zlaté valouny.“
Joe se vrhl jako šílenec na rozházené úlomky nerostů. Kennedy ho málem napodobil.
„Uklidni se, Joe!“ řekl doktor.
„Pane doktore, hovoříte o tom tak klidně…“
„Cože? Ty, takový kovaný filozof…“
„Pane doktore, tohle by nevydržela žádná filozofie!“
„Přemýšlej však trochu! K čemu by nám to bohatství bylo dobré? Nemůžeme je ani odnést.“
„Že je nemůžeme odnést? No tohle!“
„Pro náš koš je to trochu těžké. Dokonce jsem váhal říci ti o svém objevu, abych v tobě nevzbudil lítost.“
„Jakže?“ zvolal Joe. „Opustit takový poklad? Nechat tu jmění, které nám patří, a právem?“
„Dej si pozor, pnteli, aby tě neposedla zlatá horečka! Což tě ten mrtvý, kterého jsme právě pohřbili, nepoučil o marnosti všeho pozemského?“
„To je všecko pravda,“ odpověděl Joe. „Ale zlato je zlato! Pane Kennedy, nepomůžete mi sebrat tady pár miliónů?“
„Co bychom s nimi dělali, ubohý Joe?“ řekl lovec, který se nemoh…
Jules Verne
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.