Pět neděl v balónu

KAPITOLA XLI

POBLÍŽ SENEGALU – VIKTORIA KLESÁ NÍŽ A NÍŽ – STÁLE SE NĚCO VYHAZUJE – MARABUT AL-HADŽI – PASCAL, VINCENT, LAMBERT – MOHAMEDŮV SOK – OBTÍŽNÉ POHOŘÍ – KENNEDYHO ZBRANĚ – JOEÚV MANÉVR – ZASTÁVKA NAD PRALESEM

Dne 17. května v devět hodin ráno se kraj opět změnil. Dlouhá zvýšená návrší přešla v pahorky věštící blízkost hor. Cestovatelé teď měli překonat horský řetěz, který odděluje povodí Nigeru od povodí Senegalu a určuje spád vod jednak do Guinejského zálivu, jednak do zálivu Zeleného mysu.

Tato část Afriky až k Senegalu je pokládána za nebezpečnou. Doktor Fergusson to znal z vyprávění svých předchůdců. Ti tu zažili nesčetná strádání a prošli tisícerým nebezpečím mezi barbarskými černochy. Zhoubné podnebí zabilo převážnou většinu společníků Munga-Parka. Fergusson byl proto více než jindy rozhodnut nesestupovat na tak nehostinnou zemi.

Neměl teď ani minutu klidu. Viktoria stále viditelně klesala. Musil vyhodit množství předmětů více nebo méně zbytečných, především při přeletu horského hřebenu. Tak tomu bylo při cestě dlouhé přes dvě stě dvacet kilometrů. A neustálé výstupy a sestupy unavovaly. Balón, tento nový Sisyfův kámen (Sisyfos z řeckého bájesloví byl krutý korintský král, který musil po smrti za trest valil do kopce velký kámen. Z vrcholu kopce se však kámen vždy zase svalil dolů a Sisyfos musil svou marnou práci stále začínat znova.), neustále klesal. Tvar nedostatečně naplněného balónu se už měnil. Prodlužoval se a vítr do uvolněného obalu vydouval velké kapsy.

Kennedy se neubránil, aby na to neupozornil.

„Ze by měl balón trhlinu?“ řekl.

„Ne,“ odpověděl doktor. „Ale guma jistě změkla nebo se teplem rozpustila a vodík teď tkaninou uniká.“

„Můžeme nějak jeho úniku zabránit?“

„To není možné. Jediný prostředek je balónu ulehčit. Vyhoďme vše, co můžeme vyhodit!“

„Ale co?“ řekl lovec, rozhlížeje se po vyprázdněném již koši.

„Zbavme se stanu, ten má značnou váhu.“

Joe, jehož se tento rozkaz týkal, vylezl na kruh, který spojoval provazy sítě, odvázal tam těžký stanový kryt a vyhodil ho ven.

„To přinese štěstí všem černošským kmenům,“ řekl. „Do toho se oblečou tisíce černochů, protože jsou na látku dost nenároční.“

Balón se trochu vznesl, ale brzy bylo zřejmé, že se zase blíží k zemi.

„Sestupme,“ radil Kennedy, „a podívejme se, co se s tím obalem dá dělat!“

„Opakuji ti, Dicku, že nemáme žádnou možnost jej opravit.“

„Co tedy budeme dělat?“

„Obětujeme vše, co nebudeme nezbytně potřebovat. Chci se rozhodně vyhnout přistání v těchto lesích. Lesy, nad kterými teď letíme tak nízko, jsou velmi málo bezpečné.“

„Jakže? Lvi, hyeny?“ řekl opovržlivě Joe.

„Něco horšího, chlapče! Lidé! A nejkrutější ze všech afrických obyvatelů!“

„Odkud to víte?“

„Od cestovatelů, kteří nás předešli. A od Francouzů, kteří okupovali kolonii Senegal a musili se stýkat s okolními kmeny. Za správy plukovníka Faidherba byl proveden průzkum vnitrozemí. Důstojníci Pascal, Vincent a Lambert podali pak přesné zprávy o své výpravě. Prozkoumali kraje v ohbí Senegalu, kde války a loupeže zanechaly jen rozvaliny.“

„Co se tam stalo?“

„Roku 1854 marabut Al-Hadži, muslimský kněz ze senegalské Futy, prohlásil o sobě, že jedná z Mohamedova vnuknutí, a vyhlásil válku všech kmenů proti nevěřícím, to jest proti Evropanům. Přinesl zkázu a ničení mezi Senegal a jeho přítok Faleme. Tři fanatické hordy, kterým velel, protáhly krajem tak, že neušetřily jedinou vesnici, všechno vyloupily a vyvraždily. V údolí Nigeru se tito válečníci přiblížili až k městu Segu a dlouho je ohrožovali. Roku 1857 postoupili dál na sever a obklíčili pevnost Medinu, založenou Francouzi na břehu řeky. Tato stanice byla hájena hrdinou Paulem Hollem, který několik měsíců bez jídla a téměř bez střeliva držel pevnost až do chvíle, kdy ho přišel plukovník Faidherbe vysvobodit. Al-Hadži a jeho tlupy přešli pak k Senegalu a vrátili se do Kaarty, kde pokračovali v loupení a ve vraždění. To jsou tedy kraje, kam se uchýlil se svými tlupami banditů, a já opakuji, že by nebylo dobré padnout jim do rukou.“

„Však jim do rukou nepadneme,“ řekl Joe, „i kdybychom měli obětovat poslední boty, aby se Viktoria vznesla.“

„Nejsme daleko od řeky,“ pravil doktor, „ale domnívám se, že náš balón nás nebude moci přes ni přenést.“

„Dostaneme se aspoň k břehu a to už bude znamenat výhru,“ řekl lovec.

„O to se pokusíme,“ odpověděl doktor. „Jen jedna věc mě znepokojuje.“

„Jaká?“

„Musíme přeletět hory a to nebude snadné, protože už nemohu zvětšit nosnou sílu balónu ani nejsilnějším plamenem.“

„Počkejte tedy,“ řekl lovec, „a pak uvidíme.“

„Ubohá Viktoria, vzdychl Joe. „Přilnul jsem k ní jako námořník ke své lodi a jen nerad se s ní budu loučit! Není sice už to, co byla na počátku cesty, ale nesmíme o ní mluvit ve zlém! Prokázala nám úžasné služby a mně bude při loučení s ní pukat srdce.“

„Buď klidný, Joe. Opustíme-li ji, uděláme to proti své vůli. Bude nám sloužit až do konce svých sil. Žádám od ní ještě čtyřiadvacet hodin.“

„Vyčerpala se,“ prohlásil Joe, dívaje se na balón. „Slábne a život z ní uniká. Ubohý balón!“

„Nemýlím-li se, ukazují se na obzoru hory, o kterých jsi mluvil, Samueli,“ upozornil lovec.

„Ano, jsou to opravdu ony,“ řekl doktor, když si je prohlédl dalekohledem. „Zdají se dost vysoké. Budeme mít při přeletu potíže.“

„Nemůžeme se jim vyhnout?“

„Myslím, že ne, Dicku. Táhnou se do daleka. Skoro přes půl obzoru.“

„Vypadají, jako by se kolem nás stahovaly,“ řekl Joe. „Vlevo i vpravo se zvětšují.“

„Musíme rozhodně přeletět přes ně.“

Tato nebezpečná překážka se zdánlivě blížila nesmírnou rychlostí, lépe řečeno velmi silný vítr hnal Viktorii pří…