Pět neděl v balónu

KAPITOLA XXIX

ZNÁMKY VEGETACE – FANTASTICKÁ MYŠLENKA FRANCOUZSKÉHO AUTORA – NÁDHERNÁ ZEMĚ – KRÁLOVSTVÍ ADAMAUA – VÝZKUMY SPEKEA A BURTONA, SPOJENÉ S OBJEVY BARTHOVÝMI – HORY ATLANTIKA – ŘEKA BENOUE – MĚSTO YOLA – BAGELE – HORA MENDIF

Od chvíle vzletu se cestovatelé řítili velkou rychlostí. Nemohli se už dočkat, až opustí tuto poušť, která jim byla málem osudná.

Ve čtvrt na deset dopoledne zahlédli první známky vegetace, rostliny splývající po písečném moři, které jim podobně jako kdysi Kryštofu Kolumbovi prozradily blízkost země. Skromné zelené trsy vyrůstaly nenáročně na balvanech, které se měly stát skalisky tohoto oceánu.

Na obzoru se vlnily dosud nízké pahorky; jejich obrysy ztemnělé mlhou se rýsovaly velmi nejasně. Jednotvárnost kraje mizela.

Doktor pozdravil radostně novou krajinu a jako námořník ve strážním koši málem vykřikl: Země! Země!

Za hodinu se pod nimi táhla stále ještě dost divoká pevnina, ale už méně plochá a méně pustá. Proti šedému nebi bylo vidět obrysy několika stromů.

„Jsme tedy už v civilizované zemi?“ ptal se lovec.

„V civilizované, pane Kennedy? To je divná řeč! Vždyť ještě nevidíme obyvatelstvo.“

„Při naší rychlosti to nebude už dlouho trvat,“ odpověděl Fergusson.

„Jsme snad stále ještě v kraji černochů, pane doktore?“

„Stále, Joe. Zatím ovšem v kraji Arabů.“

„Arabů, pane doktore? Pravých Arabů s velbloudy?“

„Ne, bez velbloudů. Tato zvířata jsou v těchto končinách vzácná, ne-li neznámá. Abychom se s nimi setkali, musili bychom vystoupit o několik stupňů severněji.“

„To je mrzuté.“

„Proč, Joe?“

„Protože velbloudi by nám mohli posloužit při nepříznivém větru.“

„Jak?“

„To mi právě napadlo, pane doktore. Mohli bychom je zapřáhnout ke koši a dát se jimi táhnout. Co tomu říkáte?“

„Ubohý Joe, na tuhle myšlenku už přišel někdo před tebou. Vymyslil si to velmi duchaplný francouzský spisovatel Mery. Samozřejmě jen v románu. Cestovatelé se v jeho knize dali táhnout v balónu velbloudy. Přišel však lev, sežral velbloudy a táhl balón místo nich. A tak dále. Vidíš, že to je věc ryzí fantazie a že nemá nic společného s naším způsobem dopravy.“

Joe, pokořený pomyšlením, že na jeho nápad už někdo přišel, uvažoval, které zvíře by mohlo sežrat lva. Nepřišel na žádné, a tak začal radši pozorovat kraj.

Pod jeho zraky se táhlo nepříliš velké jezero s půlkruhem pahorků, které však ještě neměly právo na jméno hor. Vinuly se tam úrodné aleje a hustá spleť nejrůznějších stromů. Nad zelený pás vyčníval strom s listy přes čtyři metry dlouhými; vyrůstaly z kmene ježícího se ostrými trny. Bavlníky pouštěly po větru jemné chmýří svých semen. Ostrá vůně pandanusů, arabsky nazývaných „kenda“, nesla se vzduchem až do výše, v níž se vznášela Viktoria. Papajové stromy, olejnice plodící súdánské ořechy, baobaby a banánovníky doplňovaly bohatou květenu tropického kraje.

„Nádherná země,“ řekl doktor.

„A tady jsou zvířata,“ dodal Joe. „Lidé už nebudou daleko.“

„Ach, to jsou nádherní sloni!“ zvolal Kennedy. „Nemohli bychom jednoho ulovit?“

„Jak bychom se v tak prudkém větru zastavili? Ne, jen si vytrp trochu Tantalových muk. Odškodníš se později.“

Fantazie lovce se měla opravdu na čem vzrušovat. Srdce Dickovi bilo v hrudi a prsty se mu svíraly na pažbě karabiny.

Fauna tohoto kraje se vyrovnala flóře. Divocí buvoli se tu váleli v husté trávě a úplně v ní mizeli. Obrovští šedí, černí a žlutí sloni pronikali lesem jako smršť; lámali, okusovali a pustošili vše, zanechávajíce za sebou spoušť. Po svazích pahorků se řítily vodopády a vodní toky plynoucí k severu. Místy se hlučně koupali hroši a na březích se povalovali tři a půl metru dlouzí kapustňáci s vřetenovitými těly, obracející k nebi své kulaté struky plné mléka.

Byl to zvěřinec vzácných zvířat v kouzelném skleníku, kde se mezi stromy míhali četní pestrobarevní ptáci.

Podle hýřivé přírody poznal doktor nádherné království Adamaua.

„Navazujeme na nejnovější objevy,“ řekl. „Pokračuji v přerušené cestě objevitelů. To je šťastná okolnost, přátelé. Můžeme spojit práci kapitánů Burtona a Spekea s objevy doktora Bartha. Opustili jsme Anglii, abychom našli Hamburčana, a brzy dosáhneme nejvzdálenějšího místa, na které se onen odvážný vědec dostal.“

„Zdá se mi,“ řekl Kennedy, „že mezi těmito dvěma průzkumy je velmi rozlehlý kraj, mohu-li tak soudit podle naší dosavadní cesty.“

„To se dá lehko vypočítat. Vezmi si mapu a podívej se, jakou zeměpisnou délku má jižní cíp jezera Ukereve, kam se dostal Speke.“

„Je skoro přesně na sedmatřicátém stupni.“

‚A kde leží město Yola, k němuž dorazíme večer a do něhož došel Barth?“

„Asi na dvanáctém délkovém stupni.“

„To je tedy pětadvacet stupňů, z nichž každý měří sto dvacet kilometrů, dohromady tři tisíce kilometrů.“

„Hezký kousek procházky pro člověka, když jde pěšky,“ řekl Joe.

„A p…