Cesta kolem Měsíce

KAPITOLA ŠESTÁ.

OTÁZKY A ODPOVĚDI.

Dne 4. prosince ukazovaly chronometry pátou ranní hodinu zemského času, když se cestovatelé zbudili; byliť již 54 hodiny na cestě. Co do času uplynulo sice teprva 5 hodin a 40 minut nad polovinu lhůty k vykonání celé dráhy potřebné; co do dráhy urazili však již skoro sedm desítin délky její. Tato zvláštnost pocházela od toho, že rychlosti koule stále ubývalo.

Zeměkoule pozorována dolejším sklem měla nyní podobu temné skvrny, ponořené do paprsků slunečních; osvětlený okraj její již zcela zmizel a také popelavého světla nebylo na ní více. Příštího dne o půlnoci měla vstoupiti země do nové čtvrti právě v tom okamžení, když měsíc bude v úplňku. Bylo viděti, jak se měsíc pořáde víc a více blíží k onomu bodu na vrcholu oblohy, kde se měl s koulí setkati; vrchol ten byl na ten čas ještě zaujat skvělými tečkami hvězdními, jež zponenáhla postupovati se zdály; jinak jevily se slunce a hvězdy zrovna tak jako se země. Měsíc byl již značně zvětšen, ale poněvadž dalekohledy cestovatelů příliš silně nezvětšovaly, nedala se posud činiti pozorování dostatečná, aby se jimi vědomosti cestovatelů o topografických a geologických zvláštnostech jeho mohly rozmnožiti.

Cestovatelé si tudíž čas ukráceli rozmlouváním; hovořilo se ovšem nejvíce o měsíci a každý vytasil se s příspěvkem svých vědomostí nebo nápadů, Nikol a Barbikan pořád vážně, Ardan pořád šprýmovně. Probírána jest koule, její směr a postavení k měsíci, mluveno o případech, které se mohou ještě přihoditi, o opatřeních, jichž třeba uchystati před pádem koule na měsíc a o podobných věcech více.

Při snídaní zavdala otázka Ardanova, týkající se koule, příležitost, k odpovědi Barbikana, již dlužno zde uvésti.

Ardan totiž předpokládaje, že by koule náhle byla zastavena, dokavad ještě úžasnou rychlostí prvotní se pohybovala, chtěl věděti, jaké následky by takové náhlé zastavení mělo.

— Nenahlížím, odpověděl Barbikan, z jaké příčiny by se koule náhle mohla zastaviti.

— Dejme tomu, že by se tak stalo, namítl Ardan.

— Toť podmínka lichá, odvětil praktický Barbikan, leda že by silný prvotní náraz byl kouli rozdrtil, v nynějších však okolnostech bude se rychlost její pořád umenšovati, avšak o náhlém zastavení nemůže býti řeči.

— Dejme tomu, prohodil Ardan, že by se byla s nějakým tělesem na své dráze setkala.

— S jakým?

— Nuže na příklad s ohromným oním meteoritem, jejž jsme minuli.

— V tom případu, řekl Nikol, byla by se rozlítla v tisíce kusů, a my s ní.

— Nejen to, dodal Barbikan, nýbrž byli bychom shořeli na prach a popel.

— Tak? zvolal Ardan, škoda že by to nešlo bez toho malého úrazu, byla by to bývala podívaná! Však proč bychom byli právě shořeli?

— Z té příčiny, odpověděl Barbikan, že teplo není nic jiného, než spůsob pohybu a zejmena, že zadržený pohyb v teplo přechází a naopak teplo zase v pohyb. Má-li se vařiti voda, uvede se do ní teplo, a to spůsobí pohyb jejích částek.

— Aha, řekl Ardan, toť zase nějaká nová theorie!

— Ano, odpověděl Barbikan, avšak velmi podařená, neb vysvětluje všechny výjevy tepla. Teplo není dle ní nic jiného než pohyb prvočástek, jakési přerychlé trnutí jejich. Tluče-li se kladivem na kovadlinu, ohřeje se kladivo, neb pohyb nárazem zadržený způsobí trnutí v prvočástkách kladiva a toto trnutí sdělivši se ruce, vzbuzuje v ní pocit tepla. A proč se mažou kola u vozu? Proto aby se umenšilo tření a tudíž zadržování pohybu, kteréž by se proměnilo v teplo a kolo zapálilo; rozumíš tomu teď?

— A jak! odpověděl Ardan. Kdybych na příklad tak dlouho běžel, až bych se tak zahřál, že by ze mne pot se lil, proč bych se pak zastaviti musil? Proto, že by můj pohyb se proměnil v teplo a že bych již utíkati nemohl.

Barbikan se zasmál tomuto dokladu, a pokračoval ve svém výkladu dále.

— Zrovna tak jest to také, padá-li nějaký meteor k zemi; také jeho rychlost odporem vzduchu se zadržuje a přechází v tak velké teplo, že se rozpálí a co žhoucí koule na zem padne. Kdybychom tedy byli s naší koulí padli na ono velké těleso, jež jsme minuli, byl by pohyb náš, náhle zaražený, přešel v teplo a koule i my bychom byli shořeli.

— A co by se stalo, tázal se Nikol, kdyby země ve svém oběhu náhle byla zaražena?

— Teplota její, odpověděl Barbikan, dosáhla by tak vysokého stupně, že by se celá v páry a plyny proměnila.

— I to bychom tomu dali! zvolal Ardan, nechme ji raději letět dál.

— A což kdyby zem padla do slunce?

— Jest vypočteno, že by se tím vyvinulo tolik tepla, jako kdyby shořelo 1600 koulí uhlíkových, z nichž by každá byla tak velká jako země.

— Toť hezký přírostek tepla, podotkl Ardan, a obyvatelé Urana a Neptuna by se proto jistě nehněvali, neboť při nynějším teple slunečním pořádně promrznou.

— Nuže tedy, přátelé, opakoval Barbikan, každým pohybem náhle zastaveným, vyvinuje se teplo. Na základě tohoto přírodního zákona měli někteří fysikové za to, že teplo sluneční se vzbuzuje neustálým padáním meteoru na slunce, ba vypočítali

— Vary, zvolal Ardan, zase se ženou cifry.

— Ba vypočítali, pokračoval Barbikan, nevšímaje si Ardanových šprýmů, že náraz každého meteoru na slunce vyvinul by tolik tepla, jako 4000kráte těžší hmota uhlíková.

— A jak velké jest teplo sluneční? tázal se Ardan.

— Tak velké jako teplo, jež by spůsobilo shoření vrstvy uhlí kolem slunce rozložené a 27000 metrů tlusté.

— A toto teplo?

— Bylo by s to, za hodinu uvésti k bodu varu 2900 billionů krychlových myriametrů vody.

— A při takovém teple jsme se ještě neupekli? zvolal Ardan.

— To se snadno pochopí, vysvětloval Barbikan, neb zemský vzduch pohlcuje čtyři desítiny tepla; a jinak, s ohledem na všechno množství tepla sluncem vyzařovaného, přicházejí na zem jen dvě tisícmilionté částky toho tepla.

— Nahlížím, řekl Ardan, že vzduch jest velmi dobrým vynálezem, an nám dovoluje nejenom dýchání, nýbrž zamezuje také naše upečení.

— Jen škoda, doložil Nikol, že ho není na měsíci.

— Ah co! odpověděl Ardan, neztráceje nikdy důvěry; je-li tam obyvatelů, bude tam také vzduchu, aby mohli dýchati, a není-li jich …