Cesta kolem Měsíce

KAPITOLA TŘETÍ.

CESTOVATELÉ SE ZAŘIZUJÍ PO DOMÁCKU.

Překvapující, ač zcela blízký a pochopitelný výklad upokojil všechny tři soudruhy tak, že se opět pokojně uložili a v náruč občerstvujícího spánku uvrhli. A kde by se nalezlo pokojnějšího místa k spaní nad to, v němž se nacházeli? Na zemi přetrhuje lomoz vozů a hřmot práce pokojný spánek, na moři náraz vlnobití, v povětrném balónu zmítající proudy větrné, zde však v dutině koule, v práznotě mezisvětové, u prostřed tichosti dokonalé, nepřerušil ani nejmenší šramot jejich spaní.

Kdo ví, jak dlouho by byli dřímali, kdyby je konečně nebyl propudil okolo sedmé hodiny ráno dne 2. prosince, tedy osm hodin po odletu, hlas v těch výšinách jisté neobyčejný.

V dutině koule ozývalo se totiž štěkání.

— Hola, naši psi se ozývají, zvolal Ardan a vstal ihned z postele.

— Mají asi hlad, řekl Nikol.

— Tak to asi bude, vždyť jsme na ubožáky docela zapomněli, odpověděl Ardan.

— Kde pak jsou? tázal se Barbikan.

Hledali je a našli jednoho z nich schouleného pod postelí. Zaleknut a omráčen prvotním nárazem zůstal ležeti ve svém koutku, až jej hlad probudil a mu opět hlasu navrátil.

Byla to Diana, která tam ležela a kňučela. Ardan ji chlácholil nejlaskavějšími slovy.

— Pojď sem, Diano, pravil, pojď sem má stará; vidíš, tys ustanovena býti chloubou celého sobáctva; tebe by měli přidružiti pohané k bohu Anubis a křesťané k svatému Rochu, neboť máš se státi Evou nového plemena psů zemsko-měsíčných.

Diana, jíž se tato chvalořeč příliš málo dotkla, připlazila se k Ardanovi, a odpovídala novým kňučením.

— Vidím Evu, připomenul Barbikan, ale Adama tu není.

— Adam? odpověděl Ardan, ten nemůže býti daleko. Musím ho zavolati. He, Satellite, pojď sem, Satellite!

Ale Satellit byl ten tam. Diana kňučela stále, ohledali ji, zdali není raněna; bylať bez úrazu; předložili jí pokrm na talíři a to konečně ukonejšilo její žalost.

Satellita dlouho nebylo lze vypátrati. Konečně byl pozorován za pažbou, mezi stěnami koule a podlahou; ubohé zvíře nacházelo se v stavu žalostném.

— I u všech rohatých! zvolal Ardan, po naší aklimasitaci psů na měsíci bude asi veta!

Pes byl posud omráčen, neb nárazem byl hozen ke stropu a poranil se tak na hlavě, že byl posud polomrtev.

Ardan jej z kouta vytáhl, vymyl zakrvácenou ránu, a vlil mu také něco vody do tlamy, což psa konečně zkřísilo, ač tiše stenaje zůstal nepohnutě ležeti.

— Nedělej si z toho nic, Satellite, těšil Ardan psa, budu té ošetřovati jako bratra, vždyť jsem za tvůj život odpovědným, i raději bych ztratil vlastní ruku, než abys přišel o jedinou tlapu.

Ošetřivše raněného psa zaměstnali se cestovatelé opět pozorováním zeměkoule a měsíce. Poloha země byla naznačena kotoučem popelavým, na kraji osvětleným; jasný pruh byl však už mnohem užší, než-li při posledním pozorování. Velikost toho kotouče byla však posud ohromná u porovnání s měsícem, ač se mu koule pořád víc a více přibližovala.

— Škoda, řekl Ardan, že jsme nevyletěli, když země byla v úplňku.

— Proč? tázal se Nikol.

— Proto že bychom byli měli pěkný pohled na pevniny a moře, a pohodlně bychom mohli se dívati na póly a rozhodnouti otázku, je-li tam moře otevřené nebo zamrzlé.

— To je pravda, doložil Barbikan, ale za to bychom zase měsíc neviděli, anoť by v záři sluneční slabé odražené světlo jeho zemské zmizelo. Lépe jest viděti před sebou stanici příjezdu, než za sebou stanici odjezdu.

— To je také mé mínění, Barbikane, podotkl kapitan Nikol, k díváníse na zem budeme míti dosti času, až budeme na měsíci a za dlouhých nocí jeho dosyta se nadíváme, jak na tom mraveništi pod námi tvorové nám podobni se hemží.

— Nám podobni? namítl Ardan, nyní jsou nám tak málo podobni jako náměsíčníci. Jsme obyvatelé nového světa, zalidněného jenom námi.

Já jsem podobný k Barbikanu, a Barbikan k Nikolu; nad námi a pod námi není však nic podobného, a nebylo co svět světem stojí.

Což nám teď do té tečky, té země, vlast naše jest celá sluneční soustava. Jen kdybychom již byli na měsíci!

— Asi za 24 hodiny tam budeme, řekl kapitán.

— Teprva? mně se zdá, že již letíme celou věčnost, podotkl Ardan.

— Toť netrpělivost! vždyť je teprv půl deváté, odpověděl Nikol.

— Budiž; avšak jářku, proč bychom pro ukrácení chvíle nesnídali; mně se všechno zdá, že mám hlad.

V skutku, po dlouhém spánku byli všickni tři při dobré chuti, a nabídnutí Ardanovo, že co Francouz v té věci znalý kuchyni obstará, setkalo se se souhlasem obou druhů jeho.

Ardan tedy rozdělal oheň na malém plynovém ohništi a ohlídl se po zásobách potravních, ve skřínkách dobře uzavřených.

Především připravil tři talíře výtečného bouillonu, dle Liebigova předpisu z masa jihoamerického skotu vytaženého; pak následovalo několik skrojků beefsteaku, stlačeného pod hydraulickým lisem a tak jemného a šťavnatého, jakoby pravé přicházel z kuchyně anglického lorda. Stlačená zelenina „čerstvější než přirozená“ následovala po masitém pokrmu a konečně vytasil se bodrý Francouz se znamenitým nálevem čaje, jehož listy sám ruský car ze svých nejlepších zásob cestovatelům zaslal, když se byl o jejich velkolepém podniku dověděl. Láhev skvostného vína byla posléze vyprázněna na zdar spojení zeměkoule s její družicí.

A jakoby i slunce, jehož paprsky ohnivý tmavorudý mok na burgundských stráních vykouzlily, svědkem chtělo býti šlechetného nadšení tří soudruhů, objevilo se najednou po straně koule, anať v tom okamžení vystoupila z kuželového stínu, jejž země za sebou vrhá.

— Hle slunce vychází! zvolal Ardan radostně.

— Chronometry jdou na sekundu, právě v tom okamžení očekával jsem východ jeho, podotkl Barbikan.

— Nezasahuje kuželový stín země až za měsíc? tázal se Ardan.

— Ovšem, a ještě dál, což poznati lze ze zatmění měsíce, totiž v tom případu, stojí-li slunce, země a měsíc za sebou v jedné čáře, poučil ho Barbikan; kdybychom v čas takového zatmění byli vyletěli, byli bychom v tom stínu zůstali po celou dobu cesty, a to by pro nás bylo zle.

— Proč?

— Proto, vysvětloval Barbikan, že bychom měli pořád tmu a zimu, kdež…