Cesta kolem Měsíce

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ.

JIŽNÍ POLOKOULE MĚSÍCE.

Nikol a Ardan sledovali s napnutou pozorností vypravování Barbikana, Ardan zvláště byl u vytržení nad beryllovým chrámem a naléhal otázkami na Barbikana stran bližších podrobností divuplných výjevů, jež byl Barbikan na měsíci spatřil.

— Nebyl to než sen, odpověděl Barbikan, sen ovšem živý a možná i z částky se skutečností souhlasný; avšak přátelé již se vzdejme veškeré naděje, že v stavu střízlivém ony divy vlastníma očima spatříme. Neníť nám smrtelníkům popřáno, protrhnouti zúplna závoj, jenž nám svět hvězdný zakrývá; to, co známe, jsou jen mlhové obrazy vyzískané pilnou prací hvězdářů, jež těkající obraznost svou barevnou hrou ozdobuje, avšak přece nikdy až k nepochybnému poznání neosvětluje.

Kolem letící koule panovala pořád tma a zima, a chronometer ukazoval již půl čtvrté odpoledne.

Koule sledovala svou křivočárnou dráhu kolem měsíce, avšak nezměnila se opět tato dráha přitažlivostí posledního meteoru? Obava tato nebyla bez důvodů.

Koule musela, toť bylo jisté, následkem zákonu tíže pohybovati se dle jedné z mathematických křivek, buď dle hyperbole, nebo parabole nebo dle ellipsy.

Barbikan klonil se k domněnce, že se pohybuje v dráze parabolické, a v tom případu musila by se brzo ze stínu měsíce na opačnou osvětlenou stranu jeho dostati. Stín měsíce není široký, anať vzdálenost jeho od slunce jest tak znamenitá a průměr jeho u porovnání s průměrem slunce tak malý. Doba, kdy koule ze stínu se vynoří, nemohla tedy již býti příliš vzdálena. Dráha i rychlost koule byly však neznámy, a v temnotě nebylo lze žádné pozorování k ustanovení jejich učiniti; trapná nejistota svírala tudíž naše cestovatele, neb každého okamžení mohli se nadíti nové nepředvídané události, která pro osud jejich mohla býti rozhodnou.

Okolo páté hodiny rozdělil Ardan svačinu, několik kusů chleba a studeného masa, jež soudruzi kvapné požili, a při tom se od skel ve stěně ani nehnuli, stírajíce z nich ledový povlak, jenž se ze sražené vlhkosti dechu neustále obnovoval.

Bylo pět hodin a 45 minut odpoledne, když Nikol svým ručním dalekohledem odkryl na jižní straně měsíce a ve směru, kam se koule pohybovala, několik jasných bodů, které před tím na černé obloze nebeské nebyl pozoroval. Body tyto se množily a přecházely znenáhla v třesoucí se tenkou, světlou čáru přibývající jasnosti.

Nebylo možno se mýliti, nebyl to ani meteor ani sopečný snad výbuch na měsíci.

— Hle, východ slunce! zvolal Barbikan.

— Jak že? slunce? divili se Nikol a Ardan.

— Ano, přátelé, toť záře vycházejícího slunce, která pozlacuje vrcholy hor na nejzazším kraji měsíce; blížíme se patrně k jižnímu pólu jeho!

— Tedy jsme prolítli již celý prostor mezi severním a jižním pólem měsíce a letíme kolem něho? tázal se Ardan.

— Ano, statečný Michale.

— Tedy žádná hyperbole, žádná parabole! nemáme se již nekonečných křivek co obávati!

— Nikoliv, letíme v křivce uzavřené.

— A ta se jmenuje?

— Ellipsa. Místo abychom zabloudili kamsi do prostoru meziplanetárního, nese nás koule v kružici elliptické kolem měsíce. — Nuže, to se naše koule stala satellitem měsíce!

— Tak jest, nyní jsme v měsíci měsíce. Avšak nutno podotknouti, doložil Barbikan, že jsme ztraceni tak jako jinak.

— Nu jen když to bude jinak, řekl bezstarostný Francouz, nemiluji jednotvárnosti. President Barbikan měl pravdu. Pohybovala-li se koule skutečně v křivce elliptické, nemohla by se z ní již nikdy vyšinouti; neboť pak by se stala oběžnicí, podřízenou měsíci, zalidněnou třemi obyvateli, kteří by pro nedostatek vzduchu brzo musili zahynouti. Barbikan nemohl ovšem z této okolnosti nikterak se těšiti.

Nic méně, neodávajíce se strachu, počali všickni tři s netajeným uspokojením pozorovati osvětlenou část měsíce. Možná, že výminky života jejich potrvají ještě tak dlouho, aby mohli spatřiti zeměkouli v plném ozáření slunečním, a že ji budou moci zaslati ještě poslední pozdrav na rozloučenou.

Potom nebude koule jejich nic než tmavá, mrtvá hmota, pohybující se ve věčně stejném sledu kolem měsíce, puzena setrvající mocí prvního nárazu a neustale působící přitažlivostí jeho. Jediná útěcha spočívala nyní jen v tom, že konečně přece vyrazí z příšerného stínu, a že zase cítiti budou blahodárné účinky slunečního tepla a světla.

Světlý pruh, jejž Barbikan co vrcholy horské poznal, šířil se mezi tím více a více a zřetelně již vystupovaly jednotlivé obrysy pohoří. Byly to jmenovité hory Dörfel a Leibnic, kteréž strměly blíže jižního pólu měsíce.

Barbikan a Nikol jali se ihned výšku těch hor měřiti, kterouž úlohu, použivše zkušeností od hvězdářů nabytých, provedli tak zevrubně, že sotva jest na zemi hory, jejíž výška by spolehlivěji ustanovena byla, než výška vynikajících těchto vrcholů měsíčných.

Spůsob, jímž toto měření se provozuje, jest trojí.

Pozorujíce měsíčnou horu, když za ní slunce zachází a jen již vrchol její co osvětlená tečka nad planinu noční vyniká, změří hvězdáři vzdálenost její v oblouku čili úhlu od rozhraní světla a noci v tom okamžení, když shasíná čili poslední paprsek slunce dostává. Pak jest tento paprsek tangentou měsíčného povrchu a z délky její a z poměru ke známé délce měsíčného průměru lze vypočísti výšku hory nad rovinou.

Již Galilei a Hevelius určili tímto spůsobem výšku několika bodův dosti určitě (první na 4/5 míle, druhý na 2/3 míle) a to v době, ve které o výškách zemských hor ještě byla taková nejistota, že někteří nejvyšším připočítávali 4 míle, jiní jen 1 míle.

K zevrubnému měření spůsob tangent však se nehodí.

Druhý spůsob měření jest použití profilů, ten spůsob však se hodí jen pro hory v obvodu měsíce se nalézající; takto ustanovili Maedler a Schmidt výšku hor Dörfel a Leibnic mezi 3800 a 4300 sáhů, a Barbikan i Nikol toto měření nyní svým pozorování potvrdili.

Třetí nejčastěji upotřebený spůsob jest používání stínů měsíčných hor, při čemž se měří délka stínu a vzdálenost stinného předmětu od rozhraní světla.

Tento spůsob vymyslil slavný hvězdář Olbers pro svého přítele Schröttera; Maedler a…