Lodivod dunajský

KAPITOLA VI
Modré oči

Když Karel Dragoš opustil bárku, odebral se do středu města. Znal Řezno a bez váhání, kterým směrem se dát, pustil se tichými ulicemi, v nichž se tu a tam zvedaly desetiposchoďové věže šlechtických paláců města, kdysi kvetoucího, teď však oživovaného už jen obyvatelstvem, jehož počet poklesl na dvacet šest tisíc.

Karlu Dragošovi ani nenapadlo prohlížet si město, jak se domníval Ilja Bruš. Necestoval jako turista. Poblíž mostu se octl před dómem, katedrálou s nedostavěnými věžemi, ale vrhl jen letmý pohled na její zvláštní portál z konce patnáctého století. Rozhodně nehodlal obdivovat gotickou kapli a oválnou chodbu v paláci knížat Thum-Taxisů, ani knihovnu dýmek, podivnou kuriozitu tohoto někdejšího kláštera. Nemínil navštívit ani „Rathaus“, někdejší sídlo sněmu a dnes pouhou radnici; její síň je vyzdobena starými nástěnnými koberci a vrátný zde ukazuje s jistou pýchou mučírnu, vybavenou různými mučidly. Nemusel platit žádný trinkgeld, jak se německy říká spropitnému, za služby průvodce. Nepotřeboval ho a zamířil bez jakékoli cizí pomoci na poštu, kde ho čekalo několik dopisů, označených smluvenou zkratkou jména. Karel Dragoš si je přečetl, přičemž se v jeho obličeji neprojevilo žádné citové pohnutí, a byl už na odchodu z budovy poštovního úřadu, když vtom k němu přistoupil u dveří dosti prostě oděný muž.

Tento muž se s Dragošem znal, protože Dragoš ho pohybem ruky zarazil právě v okamžiku, kdy se chystal promluvit. Tento pohyb zřejmě znamenal: „Tady ne.“ Oba spolu zašli do vedlejší místnosti.

„Proč jsi na mne nečekal na nábřeží?“ zeptal se Karel Dragoš, jakmile usoudil, že jsou mimo doslech nepovolaných uší.

„Bál jsem se, že vás propasu,“ zněla odpověď. „A protože jsem věděl, že musíte přijít na poštu…“

„Konec konců jsi zde a to je to hlavní,“ přerušil ho Karel Dragoš. „Nic nového?“

„Nic.“

„Ani obyčejné vloupání někde v kraji?“

„Ani v kraji, ani jinde, totiž na Dunaji.“

„Ze kdy máš poslední zprávy?“

„Nejsou tomu ještě ani dvě hodiny, co jsem dostal telegram z naší ústředny v Budapešti. Hluboké ticho po celém toku.“

Karel Dragoš chvilku uvažoval.

„Půjdeš místo mne na prokuraturu. Udáš svoje jméno, Friedrich Uhlmann, a poprosíš, aby tě vyrozuměli, jakmile se přihodí sebemenší věc. Potom odjedeš do Vídně.“

„A co naši lidé?“

„O ty se postarám já. Uvidím je cestou. My se sejdeme ve Vídni ode dneška za osm dní, to je rozkaz.“

„Necháme tedy horní tok bez dozoru?“ zeptal se Uhlmann.

„Na to stačí místní policie,“ odpověděl Dragoš, „a my přispěcháme při sebemenším poplachu. Ostatně od Vídně směrem proti proudu se zatím nestalo nic, co by patřilo do naší pravomoci. Ti chlapíci nejsou tak hloupí, aby se do něčeho pouštěli tak daleko od své základny.“

„Od své základny?“ opakoval Uhlmann. „Máte snad nějaké zvláštní informace?“

„V každém případě mám svůj názor.“

„A ten je?“

„Jsi moc zvědavý. Ale buď jak buď, předpovídám ti, že začneme mezi Vídní a Budapeští.“

„Proč právě tam, a ne jinde?“

„Protože tam byl s…