Lodivod dunajský

KAPITOLA XV
U cíle

10. října se rozednívalo už podeváté od té doby, co bárka začala znovu sledovat proud Dunaje. V uplynulých osmi dnech urazila přibližně sedm set kilometrů. Blížila se k Ruse, kam měla dorazit před večerem.

Zdálo se, že na palubě se nic nezměnilo. Tak jako kdysi vezla bárka dva společníky, Sergeje Ladka a Karla Dragoše, z nichž jeden se znovu změnil v Ilju Bruše a druhý v dobráckého pana Jägera.

Avšak způsob, jakým první z nich hrál svou úlohu, znesnadňoval druhému pokračovat v jeho roli. Sergej Ladko, jakoby hypnotizován touhou přiblížit se co nejvíc k Ruse, vesloval ve dne v noci a zapomínal na nejzákladnější obezřetnost. Nejenže odložil brýle, ale nepoužíval břitvy ani barviva na vlasy a dovolil, aby se změna v jeho vzhledu, k níž došlo za dobu jeho věznění, projevovala čím dál výrazněji. Tmavé vlasy bledly den ze dne víc a více a světlé vousy začínaly nabývat úctyhodné délky.

Bylo by přirozené, kdyby se Karel Dragoš takové změně trochu podivil. Neříkal však nic. Byl rozhodnut sledovat až do konce cestu, na kterou se vydal, a řekl si, že nebude vidět nic z toho, co by mohlo vyvolávat nějaké rozpaky.

Ve chvíli, kdy se setkal se Sergejem Ladkem tváří v tvář, bylo jeho dřívější mínění silně otřeseno a nechtělo se mu už tolik připustit, že se jeho někdejší společník z cesty něčím provinil.

První příčinou tohoto obratu byla příhoda vyvolaná zasláním příkazu k pátrání do Salky. Karel Dragoš vlastně zahájil pátrání na vlastní pěst. Nedal se uspokojit tak snadno jako policejní komisař z Ostřihomu, dlouze se vyptával obyvatel městečka a odpovědi, které dostal, ho uvedly do rozpaků.

První věc byla nepopiratelná, totiž že jistý Ilja Bruš, který doposud žil nejspořádanějším životem, si zvolil Salku za své bydliště a že odtamtud odjel krátce před závody v Sigmaringenu. Viděl někdo Ilju Bruše od té doby, a zvláště v noci z osmadvacátého na devětadvacátého srpna? V této druhé věci zněly výpovědi svědků vyhýbavě. I když si nejbližší sousedé vzpomínali, že někdy koncem srpna zpozorovali světlo v rybářově domě, který byl déle než měsíc předtím zavřen, přece jen se neodvažovali tvrdit nic určitého. Tyto informace, přestože byly nejasné a nejisté, přirozeně mátly detektiva ještě víc.

Zbývalo objasnit třetí bod. Kdo byl ten člověk, s nímž mluvil ostřihomský policejní komisař v domě, který zatčený označil za své bydliště? V tomto ohledu se Dragošovi nepodařilo zachytit žádnou stopu. Ilja Bruš byl v Salce dosti znám, a jestliže tam byl, musel rozhodně přijít a odejít v noci, protože ho nikdo neviděl. Tato záhada, podezřelá už sama o sobě, stala se ještě podezřelejší, když Karel Dragoš našel majitele malé hospůdky, kterého se neznámý člověk 16. září večer, šestatřicet hodin před návštěvou ostřihomského policejního komisaře, ptal na adresu Ilji Bruše. Problém se stával o něco složitějším. A ještě složitějším se stal, když hospodský pod tlakem otázek udal popis neznámého muže, který se do písmene shodoval s popisem vůdce dunajské…