Lodivod dunajský

KAPITOLA XIII
Příkaz k pátrání

Karel Dragoš si nevzpomínal, že by se byl někdy za celé své kariéry zabýval případem tak bohatým na neočekávané příhody a tak záhadně vyhlížejícím, jako byl případ dunajské lupičské bandy. Neuvěřitelná pohyblivost nepolapitelné tlupy, její všudypřítomnost, nenadálost jejích kousků, už v tom všem bylo cosi neobvyklého. A teď její vůdce, sotva byl vystopován, zmizel a nebylo ho možno najít, ba zdálo se, že se vysmívá všem zatykačům, které na něho byly rozeslány na všechny strany.

Na samém počátku by se bylo dalo myslet, že se vypařil. Proti proudu ani po proudu po něm nebylo stopy. Zvlášť budapešťská policie nemohla ani při neustále prováděném dozoru ohlásit nikoho, kdo by mu byl podoben. Podle všeho musel zatím projet Budapeští, protože 31. srpna byl viděn v Dunaföldváru, což je od hlavního města Uher asi devadesát kilometrů po proudu. Karel Dragoš to nemohl vůbec pochopit, protože nevěděl, že úlohu rybáře tehdy hrál Ivan Striga, jemuž útulek poskytovala nákladní loď.

V příštích dnech byla jeho přítomnost hlášena ze Szekszárdu, z Vukovaru, z Čereviče a konečně z Karlovic. Ilja Bruš se neskrýval. Dalek toho, řekl své jméno každému, kdo je chtěl slyšet, a někdy dokonce prodal pár liber ryb. Pravda, někteří tvrdili, že ho překvapili, když ryby kupoval, což jistě působilo dost podivně.

Buď jak buď, domnělý rybář byl ďábelsky prohnaný. Policie, okamžitě vyrozuměná o tom, že se objevil, mohla spěchat sebevíc, a pokaždé přišla pozdě. Marně pak brázdila řeku všemi směry, nikdy neobjevila ani sebemenší stopu po bárce, která, jak se zdálo, se doslova vznesla do vzduchu.

Karel Dragoš byl zoufalý, když se dovídal od svých podřízených o jednom neúspěchu po druhém. Proklouzne mu zvěř mezi rukama nadobro?

Nicméně dvě věci byly jisté. První byla, že domnělý vítěz závodů pluje dál po proudu řeky. A druhá, že se zřejmě vyhýbá městům, bezpochyby proto, že se bojí tamější policie.

Karel Dragoš dal tedy zdvojnásobit dozor ve všech větších městech pod Budapeští, jako jsou Moháč, Apatin a Novi Sad, a sám si zřídil hlavní štáb v Zemunu. Tato města tvořila jakési přehrady na uprchlíkově cestě.

Bohužel se ukázalo, že Ladko se jen vysmívá řadě překážek, které se před ním nahromadily. Tak jako se dověděli o jeho průjezdu, když už byl za Budapeští, byla jeho přítomnost vždycky zjištěna příliš pozdě, když projel Moháčem, Apatinem a Novým Sadem. Dragoš, unesen hněvem, chápal, že vynáší svou poslední kartu a shromáždil opravdové loďstvo. Podle jeho příkazu křižovalo nocí i dnem nad Zemunem přes třicet člunů. Velmi obratný by musel být protivník, kterému by se podařilo proplout jejich hustou linií.

Ačkoli tato opatření byla jistě znamenitá, nebyla by přinesla žádný úspěch, kdyby byl Sergej Ladko zůstal uvězněn na Strigově nákladní lodi. Naštěstí tomu tak nebylo a Dragoš si mohl oddychnout.

Den 6. září uplynul, aniž se přihodilo cokoli nového, a Dragoš se chystal, že se 7. září v časných hodinách vydá za svým loďstvem, když tu mu p…