Dvacet tisíc mil pod mořem

KAPITOLA XVI

OD MYSU HOORN K AMAZONCE

Nedovedu říci, jak jsem se octl na plošině. Snad mě tam odnesl Kanaďan. Dýchal jsem, polykal jsem osvěžující mořský vzduch. Mí přátelé se vedle mne také opíjeli jeho svěžími částicemi. Dlouho hladovějící ubožáci se nesmějí nerozvážně vrhnout na první nabídnuté jídlo. My jsme se však nemusili ovládat a mohli jsme plnými plícemi vdechovat vzduch. A mořský větřík nás přitom opájel rozkoší.

"Ach, kyslík je dobrá věc!" řekl Conseil. "Jen ať se pan profesor nebojí a dýchá! Je tu vzduchu pro každého dost."

Ned Land nemluvil, ale otvíral ústa tak, že by byl vyděsil i žraloka. Kanaďan "táhl" jako rozpálená kamna.

Síly se nám rychle vracely. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem, že jsme na plošině sami. Z posádky tam nebyl nikdo. Ani kapitán Nemo. Záhadní námořníci z Nautilu se spokojili vzduchem, který proudil dovnitř. Žádný z nich se nepřišel těšit ze vzduchu nahoru.

První slova, která jsem pronesl, byla slova díků a vděčnosti k mým společníkům. Ned a Conseil mi prodloužili v posledních dlouhých hodinách smrtelného zápasu život. Ani všechna moje vděčnost nemohla být dostatečnou odměnou za takovou oddanost.

"Dobrá, pane profesore," řekl mi Ned Land, "to nestojí vůbec za řeč! Čím jsme se zasloužili? Ničím. Byla to jen otázka aritmetiky. Váš život má větší cenu než náš. Bylo nutné jej zachránit."

"Ne, Nede," odpověděl jsem, "nemá větší cenu. Nikdo není lepší než šlechetný a dobrý člověk, a vy jím jste!"

"Dobře, dobře," opakoval Kanaďan v rozpacích.

"A co tys musil vytrpět, můj dobrý Conseili!"

"Ani ne. Abych řekl panu profesorovi pravdu, chybělo mi jen několik doušků vzduchu; myslím však, že bych se s tím vyrovnal. Díval jsem se ostatně na pana profesora, který už omdléval, a to mi vzalo všechnu chuť k dýchání. Vzalo mi to, jak se říká, dech..." A Conseil, plný rozpaků nad tím, že začíná mluvit všední fráze, větu nedokončil.

"Přátelé," řekl jsem v hlubokém dojetí, "jsme navždy spojeni jeden s druhým a vy máte právo..."

"Kterého opravdu použiji," vpadl Kanaďan.

"Jaké právo?" ptal se Conseil.

"Ano, právo vzít vás s sebou, až ten pekelný Nautilus opustíme," pokračoval Ned Land.

"Správně," řekl Conseil. "Plujeme dobrým směrem?" "Ano," odpověděl jsem, "protože plujeme za sluncem a tady slunce znamená sever."

"To jistě," pokračoval Ned Land, "ale musíme zvědět, plujeme-li do Tichého nebo do Atlantského oceánu, to jest do moří navštěvovaných nebo pustých." Na to jsem odpovědět nemohl. Obával jsem se, že nás kapitán Nemo zavleče spíš do onoho velkého oceánu, který omývá břehy Asie a Ameriky. Uzavře tak svou podmořskou cestu kolem světa a vrátí se do vod, v nichž

Nautilus nacházel největší svobodu. Ale co se stane s plány Neda Landa, vrátíme-li se do Tichého oceánu, daleko od obydlených zemí?

Tuto důležitou věc jsme se měli brzy dovědět. Nautilus plul velmi rychle. Brzy jsme přepluli polární kruh a zamířili jsme k mysu Hoorn. Tento výběžek americké pevniny jsme minuli 31. března v sedm hodin večer.

Na všechna minulá utrpení jsme už zapomněli. Vzpomínka na uvěznění v ledu se v našich myslích pomalu rozplývala. Mysleli jsme jen na budoucnost. Kapitán Nemo se neukazoval ani v salónu, ani na plošině. Jeho zástupce zanášel každodenně polohu lodi do mapy. Mohl jsem tak sledovat přesný směr Nautilu. Toho večera však mi už bylo k mému velkému uspokojení jasné, že se vracíme na sever Atlantským oceánem.

Oznámil jsem výsledek svých zjištění Conseilovi a Kanaďanovi.

"To je dobrá zpráva," odpověděl mi Ned Land. "Ale kam Nautilus pluje?"

"To nemohu říci, Nede."

"Nechce snad kapitán po dobytí jižního pólu dobýt i pólu severního a vrátit se do Pacifiku bájnou Severozápadní cestou?"

"Toho bychom se asi nemusili bát," řekl Conseil.

"Pak se s ním však ještě dříve rozloučíme," prohlásil Kanaďan.

"Ten kapitán Nemo je stejně chlapík," řekl Conseil. "Rozhodně nebudeme litovat, že jsme ho poznali."

"Zvlášť až ho opustíme," dodal Ned Land.

Když druhého dne, 1. dubna, vystoupil Nautilus několik minut před polednem na hladinu, zahlédli jsme na západě jakési pobřeží. Byla to Ohňová země, která dostala své jméno proto, že první mořeplavci na ní spatřili četné sloupy dýmu, stoupající z chýší domorodců. K Ohňové zemi patří velké množství ostrovů, jež se táhnou v délce sto třiceti kilometrů a v šířce tří set padesáti kilometrů mezi 53° a 56° jižní šířky a mezi 67° 50' a 77° 15' západní délky.

Toto pobřeží mi připadalo nízké, ale v dáli se za ním zdvihaly vysoké hory. Zdálo se mi, že jsem zahlédl horu Sarmiento, vysokou dva tisíce sedmdesát metrů nad mořem. Je to jehlancovitá břidlicová hora s ostrým vrcholem, která prý "předpovídá krásné nebo špatné počasí" podle toho, je-li zahalena mlhou, nebo jasná, jak mi aspoň řekl Ned Land.

"Je to tedy báječný barometr, příteli."

"Ano, pane profesore. Přirozený barometr, který mě při mých plavbách Magalháesovým průlivem nikdy nezklamal."

V této chvíli se před pozadím nebe rýsoval její vrchol docela jasně. Byla to předzvěst pěkného počasí, která se také splnila.

Nautilus se vrátil pod vodu a přiblížil se k břehu, podle něhož však plul jen několik kilometrů. Okny salónu jsem viděl dlouhé liány a obrovské

řasy, jejichž ukázky jsem pozoroval i na volném moři při pólu. Jejich porézní a lesklá vlákna byla až tři sta metrů dlouhá; byly to opravdu kabely silnější než palec a velmi pevné, často se jich používá k uvazování lodí. Dno bylo pokryto jinou rostlinou, známou pod jménem velp. Má dlouhé čtyřcípé listy a prorůstá korálovými útvary. Slouží jako útočiště i jako potrava obrovskému množství korýšů a měkkýšů, krabů a sépií. Sem se dostavují k skvělým hostinám tuleni a mořské vydry, aby tu střídali podle anglického způsobu rybí maso s mořskou zeleninou.

Nad tímto bujným a úrodným dnem plul Nautilus největší rychlostí. Kvečeru se přiblížil k Falklandským ostrovům, z nichž jsem druhého dne zahlédl jen strmé vrcholky. Byla tu střední hloubka. Pomyslil jsem si právem, že tyto dva ostrovy, obklopené mnoha ostrůvky, byly kd…