Dvacet tisíc mil pod mořem

KAPITOLA X

PODMOŘSKÉ UHELNÉ DOLY

Nazítří, 20. února, jsem se probudil velmi pozdě. Únava z minulé noci mi prodloužila spánek až do jedenácté hodiny. Spěchal jsem zjistit polohu lodi. Přístroje mi ukázaly, že plujeme k jihu rychlostí šestatřiceti kilometrů za hodinu v hloubce sto metrů.

Vstoupil Conseil. Vyprávěl jsem mu o naší noční výpravě. Poněvadž byla okna odkryta, mohl ještě část potopené pevniny zahlédnout.

Nautilus skutečně plul jen deset metrů nad pláněmi Atlantidy. Vznášel se jako balón unášený větrem nad pozemskými lukami. Správněji řečeno, byli jsme spíš cestujícími ve vagónu rychlíku. V popředí, které míjelo před našima očima, byly fantasticky rozeklané skály a lesní porosty, které z říše rostlinné přešly do říše nerostné a jejichž nehybné obrysy se na nás pod vodou šklebily. Byly tam také kamenité útvary pokryté kobercem mořských sasanek a naježené dlouhými svislými rostlinami. Pruhy podivně zkroucené lávy svědčily o zuřivosti sopečných projevů.

Zatímco tyto podivné útvary zářily v našem elektrickém světle, vyprávěl jsem Conseilovi o Atlantech, kteří z hlediska ryzí představivosti inspirovali Baillyho* k tolika půvabným stránkám. Vyprávěl jsem mu i o válkách tohoto hrdinského národa. Hovořil jsem o Atlantidě jako člověk, který už o ní nemůže pochybovat. Ale roztržitý Conseil mě neposlouchal. Lhostejnost, s jakou přijímal můj historický výklad, se mi brzy vysvětlila. Jeho zraky přivábily totiž četné ryby, a viděl-li Conseil ryby, strhla ho vášeň zařazovat je a neměl smysl pro skutečný svět. V tom případě mi nezbývalo než připojit se k němu a pokračovat s ním v ichtyologických studiích.

Ryby v Atlantském oceánu se ostatně příliš nelišily od ryb, které jsme až dosud pozorovali. Byli to rejnoci obrovských těl, dlouzí až pět metrů a nadaní úžasnou svalovou silou, která jim umožňuje vyskakovat nad vodu; dále různé druhy žraloků, mezi nimi i pětimetroví žraloci s trojbokými ostrými zuby, které jsou při své průsvitnosti ve vodě téměř neviditelné; hranatí jeseteři, podobní svým druhům ze Středozemního moře; jehly mořské, půl metru dlouhé, žlutohnědé, s malými šedými ploutvemi, bez zubů a bez jazyka, které se vlnily jako tencí a pružní hadi. Z kostnatých ryb zaznamenal Conseil ostnatce živých barev, známé již za časů Aristotelových pod jménem mořští draci, kteří jsou při chytání velmi nebezpeční svými ostny ve hřbetní ploutvi. Pluli zde krásní měsíčnici tvaru azurově lesklých kotoučů, kteří, osvětleni shora sluncem, tvořili ve vodě stříbrné skvrny, a konečně mečouni, neohrožená to zvířata, spíše býložravá než masožravá, jejichž samečkové poslouchají samičky jako dobře vychovaní manželé na nejmenší pokyn.

Při pozorování nejrůznějších ukázek podmořské zvířeny neopomíjel jsem zkoumat rozlehlé planiny Atlantidy. Nečekané výčnělky dna nutily Nautilus často ke zmírnění rychlosti, takže pak proklouzával úzkými soutěskami mezi pahorky jako obratný kytovec. Jestliže se ponorka dostala do obtížného bludiště, stoupala vzhůru jako balón a po překonání překážky pokračovala v rychlé plavbě několik metrů nade dnem. Byla to skutečně obdivuhodná a půvabná loď, která svými pohyby připomínala let balónu, ovšem s tím rozdílem, že trpně poslouchala vedení svého kormidelníka. Ke čtvrté hodině odpolední se dno počalo zvolna měnit. Až dosud bylo pokryto hustým bahnem plným zkamenělých větví. Nyní se však objevily skály pokryté slepencem a čedičovým porézním tufem, zbytky lávy a sirnatého sklovitého obsidiánu sopečného původu. Napadlo mi, že hornatý kraj bude brzy vystřídán širokými pláněmi; a skutečně, po několika manévrech Nautilu jsem spatřil na jižním obzoru vysokou hradbu, která nám zdánlivě uzavírala cestu. Její vrchol musel jistě sahat až nad hladinu oceánu. Je to buď pevnina, nebo aspoň ostrov, snad v Kapverdském nebo v Kanárském souostroví. Protože poloha lodi nebyla stanovena - snad úmyslně -, nevěděl jsem, kde jsme. Tato stěna znamenala rozhodně konec Atlantidy, z níž jsme spatřili celkem jen nepatrnou část.

Pokračoval jsem v pozorování i v noci. Zůstal jsem sám. Conseil odešel do své kabiny. Nautilus zpomalil plavbu a jen se vznášel nad nejasným dnem. Někdy se ho dotkl, jako by na něm chtěl spočinout, jindy zas vrtošivě stoupal k hladině. Zahlédl jsem okny několik zářivých souhvězdí, především pět nebo šest hvězd ze zvěrokruhu, které se táhnou k ocasu Orionu. Ještě dlouho jsem zůstal u okna, obdivuje krásy moře i nebe, když se náhle okna zavřela. V té chvíli se Nautilus dostal k úpatí oné stěny. Nemohl jsem si představit, co bude dělat. Odešel jsem do své kabiny. Nautilus se ani nehnul. Usnul jsem s pevným úmyslem, že po několikahodinovém spánku vstanu.

Ale když jsem ráno vstoupil do salónu, bylo už osm hodin. Podíval jsem se na manometr. Ukázal mi, že Nautilus pluje po hladině oceánu. Zaslechl jsem také na plošině zvuk kroků.

Žádné výkyvy však neprozrazovaly pohyb vln. Vystoupil jsem na plošinu. Byla otevřená. Ale místo očekávaného jasného dne mě obklopila hluboká tma. Kde to jsme? Nemýlil jsem se? Což byla ještě noc? Ne! Nade mnou nezářila jediná hvězda a noc není nikdy absolutně tmavá.

Nevěděl jsem, co si o tom myslet, když mi jakýsi hlas řekl: "To jste vy, pane profesore?"

"Ano, kapitáne Nemo," odpověděl jsem. "Kde to jsme?" "Pod zemí, pane profesore."

"Pod zemí?" zvolal jsem. "A Nautilus ještě pluje?" "Stále pluje." "Pak tomu nerozumím."

"Počkejte chvíli! Náš reflektor zazáří, a máte-li rád jasno kolem sebe, budete spokojen."

Vystoupil jsem na plošinu a čekal jsem. Tma byla tak hluboká, že jsem neviděl ani kapitána Nema. Když jsem se však podíval přímo nad hlavu, zdálo se mi, že vidím nejasný svit, jakési pološero v okrouhlém otvoru. Vtom se náhle rozsvítil reflektor a v jeho prudkém světle onen matný svit zmizel.

Zavřel jsem na chvíli oči oslněné elektrickým světlem a pak jsem se rozhlédl. Nautilus nehybně stál. Ležel na vodě u jakéhosi příkrého břehu, upraveného jako přístavní hráz. Voda, která nás nyní nesla, byla voda nějakého jezera, sevřeného skalními stěnami do …