Dvacet tisíc mil pod mořem

KAPITOLA XIII

JIŽNÍ PÓL

Vyřítil jsem se na plošinu.

Ano! Volné moře. Jen něco rozptýlených ker a plujících ledových hor. V dáli širé moře. Hejna ptáků ve vzduchu a spousta ryb ve vodě, která měnila podle dna barvu od syté modři až k olivové zeleni. Teploměr ukazoval tři stupně pod nulou. Jako by tu vládlo jakési jaro, uzavřené ledovou bariérou, jejíž vzdálené vrcholy se tyčily na severním obzoru.

"Jsme na pólu?" ptal jsem se s bušícím srdcem kapitána.

"To nevím," odpověděl mi. "V poledne změříme polohu." /;,Pronikne však slunce touto mlhou?" řekl jsem dívaje se k šedému nebi.

"Postačí, když se ukáže na malou chvíli," odpověděl kapitán.

Osmnáct kilometrů jižně od Nautilu se zdvihal do výše asi dvou set metrů jakýsi osamělý ostrůvek. Zamířili jsme k němu, ovšem velmi opatrně, protože moře tu mohlo být poseto úskalími.

Po hodině jsme u ostrůvku přistáli. Za dvě hodiny jsme dokončili obchůzku po jeho obvodu, který byl sedm až devět kilometrů dlouhý. Ostrůvek byl úzkým průlivem oddělen od rozsáhlejší země, snad pevniny, jejíhož konce jsme nemohli dohlédnout. Existence této země dávala za pravdu domněnce Mauryho. Důmyslný Američan Maury opravdu předpokládal, že moře mezi jižním pólem a šedesátou rovnoběžkou je pokryto plovoucím ledem na obrovské prostoře, s jakou se v Severním ledovém oceánu nesetkáme. Z toho pak vyvodil, že za polárním kruhem jsou velká území, protože ledové hory se nemohou tvořit na širém moři, nýbrž na pobřeží. Podle jeho výpočtů obklopují jižní pól ledové pokryvy až čtyři tisíce kilometrů široké.

Nautilus se z obavy před uvíznutím zastavil několik set metrů před pobřežím, lemovaným nádherným pásmem skal. Na moře byl spuštěn člun. Kapitán, dva námořníci s nástroji, Conseil a já jsme do něho nasedli. Bylo deset hodin dopoledne, avšak Neda Landa jsem dosud neviděl. Kanaďan zřejmě nechtěl u jižního pólu měnit své mínění.

Několik záběrů vesly doneslo člun na písek, kde uvízl. Conseil chtěl vyskočit na břeh, ale já jsem ho zadržel.

"Pane kapitáne," řekl jsem kapitánu Nemovi, "vám patří čest vstoupit na tuto zemi první!"

"Ano," odpověděl kapitán, "a neváhám-li vkročit na půdu jižního pólu, je to proto, že až dosud tu žádná lidská noha neotiskla své stopy."

Po těchto slovech vyskočil lehce na písek. Pohnutím se mu rozbušilo srdce. Vystoupil na skálu, která tvořila převis malého mysu, a tam zůstal se založenýma rukama a s plamenným zrakem mlčky stát. Zdálo se, že se tak uvazuje v držení těchto jižních končin. Po pěti minutách slavnostního vzrušení se k nám obrátil se slovy:

"Prosím, pane profesore!"

Vystoupil jsem s Conseilem z člunu, v němž zůstali jen oba námořníci.

Půda byla ve velkém prostoru pokryta narůžovělou porézní horninou, jako by byla posypána roztlučenými cihlami. Byla to struska, láva a pemza.

Nemohl jsem se mýlit ve vulkanickém původu této země. Na několika místech unikaly z půdy sirnaté plyny, které dokazovaly, že podzemní oheň si tu dosud zachoval rozpínavou sílu. Ale když jsem vystoupil na vysoký útes, neviděl jsem v několikakilometrovém okruhu ani jedinou sopku. Je známo, že v antarktických končinách objevil James Ross na 167° východní délky a na 77°32' jižní šířky sopky Erebus a Terror v plné činnosti.

Rostlinstva bylo na této pusté pevnině velmi málo. Jen něco lišejníků na černých skálách. Pak trochu mikroskopických rostlin, pouhých to buněk v křemitých skořápkách, a dále dlouhé purpurové a karmazínové řasy s plovoucími měchýřky, které příboj vyvrhoval na břeh. To vše tvořilo chudou květenu zdejších krajů.

Pobřeží bylo poseto měkkýši, malými slávkami, přílipkami, srdcovkami a drobnými mlži, které velryby polykají každým hltem po statisících. Z nižších živočichů se na hlubině vyskytoval větevnatý koral, který podle Rosse žije až do hloubky tisíc metrů. Dále laločnice a množství hvězdic, žijících jen v tomto podnebí. Bylo jimi pokryto celé dno.

Zato vzduch překypoval životem. Létalo a přeletovalo tu tisíce ptáků nejrůznějších druhů, kteří nás ohlušovali svým křikem. Jiní seděli na skálách a tísnili se nebojácně přímo pod našima nohama. Byli to tučňáci, ve vodě tak hbití a obratní, že si je lidé často pletou s tuňáky, ale na zemi neobratní a nemotorní. Vyráželi zvláštní skřeky a shlukovali se ve velká hejna, skoupá na pohyby, avšak přitom velmi hlučná.

Mezi ptáky jsem zahlédl druhy z čeledi brodivých, jako holub velké ptáky s krátkým kuželovitým zobákem, celé bílé a s rudým proužkem kolem očí. Conseil si jich chytil několik do zásoby, protože tito ptáci, dobře upravení, mají velmi příjemnou chuť. Ve vzduchu létali albatrosi o čtyřmetrovém rozpětí, obrovští rackové s klenutými křídly, pak druhy malých kachen a konečně mnoho dalších druhů racků, z nichž někteří byli bílí, s hnědě lemovanými křídly, a jiní, kteří žijí jen v antarktických mořích, byli modří. Řekl jsem Conseilovi, že jsou tak prorostlí tukem, že obyvatelé Faerských ostrovů k nim připevňují knoty a pak je zapalují. "Moc neschází a byly by to dokonalé lampy," odpověděl Conseil, "člověk ovšem nemůže žádat, aby je příroda opatřila knoty předem!"

O kilometr dále byla půda provrtána hnízdy tučňáků. Byly to jakési nory upravené pro snůšku, z nichž vybíhalo množství ptáků. Kapitán Nemo jich dal později několik set ulovit, protože jejich černé maso je velmi chutné. Vyráželi křik podobný oslímu hýkání. Tito ptáci, velcí jako husa, mají tělo břidlicově modré, vespod bílé a na hrdle žlutě lemované. Dávali se ubíjet kamením a nesnažili se vůbec utéci.

Mlha se však nezvedala. Ani v jedenáct hodin se ještě neukázalo slunce. To mě velmi znepokojovalo. Bez slunce jsme nemohli měření provést. Jak tedy zjistíme, zdali jsme dosáhli pólu?

Když jsem došel ke kapitánu Nemovi, našel jsem ho opřeného mlčky o skálu a hledícího na nebe. Byl zřejmě netrpělivý a mrzutý. Ale co dělat? Ten odvážný a silný muž neovládal slunce tak jako moře.

Přišlo poledne a denní hvězda se ani na okamžik neukázala. Nepoznali jsme ani místo, které zaujímala za mlžnou clonou. Mlha se brzy proměnila v sníh. "Až zítra," …