Dvacet tisíc mil pod mořem

Jules Verne
(Hodnocení: 1)

3,63 $

Elektronická kniha: Jules Verne – Dvacet tisíc mil pod mořem (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: verne01 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem

Anotace

O autorovi

Jules Verne

[8.2.1828-24.3.1905] Jules Verne, francouzský spisovatel a dramatik, jeden z nejpřekládanějších francouzsky píšících autorů vůbec, přichází na svět 8. února roku 1828 v Nantes jako syn advokáta. V mládí Verne studuje práva v Nantes a poté v Paříži, po studiích pak pracuje na burze. Literární ambice má Jules Verne již od mládí, do světa literatury ho jako tajemníka pařížského Théatre lyrique...

Jules Verne: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu

Vingt Mille Lieues sous les Mers

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Dvacet tisíc mil pod mořem

  1. Bořek Látal

    V dávných dobách mého dětství byla toto moje nejoblíbenější Verneovka. Teď, když jsem se rozhodl se k Verneovým knihám vrátit, jsem po ní logicky sáhl jako po první. A opět mě nezklamala. Jistě, má svoje nedostatky, je docela popisná, v příběhu je pár nelogičností a z dnešního pohledu jsou některé technické detaily možmná trochu úsměvné. Ale stejně jí dávám pět hvězd, protože to své neodolatelné kouzlo, které měla před třiceti lety, pro mě má pořád.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA VII

VELRYBA NEZNÁMÉHO DRUHU

Ač jsem byl nečekaným nárazem překvapen, všechno jsem jasně vnímal.

Byl jsem napřed stržen do hloubky asi šesti metrů. Jsem dobrý plavec, i když se nechci přirovnávat k Byronovi a Edgaru Poeovi*, kteří byli mistři v plavání. Jakmile jsem se octl pod vodou, neztratil jsem hlavu. Dvěma prudkými údery nohou jsem se vynořil zas na hladinu.

Mou první starostí bylo podívat se po fregatě. Zpozorovala posádka, že jsem zmizel? Otočil se Abraham Lincoln? Spustil kapitán Farragut na moře člun? Mohl jsem doufat, že budu zachráněn?

Byla hluboká tma. Zahlédl jsem tmavou hmotu, která mizela na východě a jejíž poziční světla vzdáleností slábla. To byla fregata! Byl jsem ztracen.

'"Pomoc! Pomoc!" volal jsem, plávaje zoufale za Abrahamem Lincolnem.

Šaty mi však překážely. Ve vodě se mi přilepily na tělo a bránily mi v pohybech. Potápěl jsem se... zalykal jsem se...

"Pomoc!"

To byl můj poslední výkřik. Do úst mi vnikla voda. Zmítal jsem se a klesal jsem do hlubin.

Náhle mě uchopila za oděv něčí silná ruka. Cítil jsem, jak mě táhne na hladinu, a zaslechl jsem slova pronesená u mého ucha:

"Jestliže bude pan profesor tak laskav a opře se o mne, poplave se mu mnohem snadněji."

Zachytil jsem se jednou rukou ramene věrného Conseile.

"To jsi ty?" řekl jsem.

"Ano, já," odpověděl Conseil, "a jsem panu profesorovi k službám."

"Srazil tě do moře také ten náraz?"

"Ne. Ale protože panu profesorovi sloužím, následoval jsem ho."

Ten chlapec to pokládal za věc docela přirozenou.

"A co fregata?" ptal jsem se ho.

"Fregata?" odpověděl Conseil, obraceje se na záda. "Myslím, že pan profesor udělá dobře, když už s ní nebude moc počítat."

"Co to říkáš?"

"Říkám, že ve chvíli, kdy jsem skočil do moře, zaslechl jsem kormidelníka volat: "Šroub a kormidlo jsou rozbity...""

"Rozbity?"

"Ano, přeraženy zubem toho netvora. Myslím, že to je jediná porucha Abrahama Lincolna. Pro nás je to však mrzuté, když už jej nelze řídit." "Pak jsme ztraceni."

"Snad," odpověděl klidně Conseil. "Ale ještě nám zbývá několik hodin a za tu dobu lze ledacos udělat."

Neotřesitelná Conseilova chladnokrevnost mě povzbudila. Plaval jsem usilovněji. Oblek mě přitom tížil jako olověný plášť, takže jsem se mohl udržet na hladině jen s vypětím všech sil. Conseil si toho všiml.

"Kdyby pan profesor dovolil, rozřízl bych mu šaty."

Vjel mi otevřeným nožem pod oblek a rychlým řezem ho odshora dolů prořízl. Pak mi ho obratně stáhl, zatímco jsem plaval za oba.

Nyní jsem stejnou službu prokázal já Conseilovi a oba jsme potom plavali vedle sebe dál.

Naše situace však byla stále stejně strašná. Našeho zmizení si zřejmě nikdo nevšiml. A i kdyby, Fregata se k nám proti větru vrátit nemohla, protože přišla o kormidlo. Mohli jsme tedy počítat jen s čluny.

Conseil uvažoval o této domněnce úplně chladnokrevně a vyvodil z ní plán. Podivná povaha! Ten netečný chlapec jednal, jako by byl doma.

Usoudili jsme, že naše jediná naděje je záchrana člunem z Abrahama Lincolna. Musíme se proto zařídit tak, abychom na něj mohli čekat co nejdéle. Rozhodl jsem se, že si rozdělíme síly tak, abychom jimi neplýtvali oba zároveň. Smluvili jsme se, že jeden z nás si lehne na záda a zůstane se zkříženýma rukama a s nataženýma nohama nehybně ležet. Druhý bude plavat a postrkovat ho kupředu. Tato vlečná služba nesmí trvat déle než deset minut. Střídáním se můžeme udržet na vodě několik hodin, možná že až do svítání.

Jak slabá naděje! Ale naděje má v lidském srdci nesmírně silné kořeny. A my jsme byli dva! Musím se přiznat, že ač se to zdá nepravděpodobné, nemohl jsem v sobě umlčet všechnu naději, a i kdybych si byl chtěl zoufat, nebyl bych to dokázal.

Ke srážce kytovce s fregatou došlo asi v jedenáct hodin večer. Počítal jsem, že do východu slunce nám zbývá osm hodin plavání. Budeme-li se střídat, můžeme to dokázat. Celkem klidné moře nás příliš neunavovalo. Občas jsem se snažil proniknout zrakem hustou tmu, v níž jiskřilo jen světélkování způsobené našimi pohyby. Pozoroval jsem světelné vlnky, které se mi lámaly na rukou a jejichž lesklý povrch se tříštil v bledé plošky. Zdálo se, že plujeme rtuťovou lázní.

K jedné hodině ranní se mě zmocnila hrozná únava. Údy se mi zkroutily v prudké křeči. Conseil mě musil podpírat, takže starost o naši záchranu ležela teď jenom na něm. Brzy jsem viděl, že ten ubohý hoch lapá po vzduchu. Jeho dech se krátil a zrychloval. Pochopil jsem, že už nebude moci. dlouho vzdorovat.

"Pusť mě! Pusť mě!" řekl jsem mu.

"Opustit pana profesora? Nikdy!" odpověděl mi. "Počítám s tím, že se utopím dříve než on."

V průrvě velkého mraku hnaného větrem na východ se v této chvíli objevil měsíc. Povrch moře se v jeho svitu rozjiskřil. Toto blahodárné světlo živilo naše síly. Vztyčil jsem zase hlavu. Mé zraky bloudily po celém obzoru. Zpozoroval jsem fregatu. Byla asi devět kilometrů od nás a vypadala jako temný, sotva pozorovatelný stín. A člun nikde!

Chtěl jsem volat. Ale jaký by to mělo smysl na takovou vzdálenost? Z oteklých rtů mi nevyšel ani jediný zvuk. Conseil ještě mohl říci několik slov. Slyšel jsem ho několikrát opakovat:

"Pomoc! Pomoc!"

Přestali jsme na chvíli plavat a naslouchali jsme. Snad to byl jen hukot vyvolaný v uších tlakem krve, ale zdálo se mi, že na Conseilův křik někdo odpovídá.

"Slyšel jsi?" zašeptal jsem.

"Ano! Ano!" A Conseil vyrazil do prostoru nový zoufalý výkřik.

Tentokrát jsme se nemohli mýlit. Na naše volání odpověděl lidský hlas. Byl to snad hlas nějakého nešťastníka opuštěného uprostřed oceánu? Nebyla to jen další oběť lodní srážky? Nebo to na nás ve tmě volají z člunu fregaty?

Zatímco jsem překonával poslední křeč, opřel se Conseil s krajním vypětím o mé rameno, vztyčil se nad vodu a vyčerpán klesl zase zpět.

"Co jsi viděl?"

"Viděl jsem...," šeptal, "viděl jsem... Ale nemluvme o tom... uchovejme si všechnu sílu!"

Co to viděl? Nevím proč, ale poprvé jsem si teď vzpomněl na netvora... Ovšem co ten hlas? Už jsou přece tytam doby, kdy se do břich velryb uchylovali Jonáš…