Dvacet tisíc mil pod mořem

KAPITOLA IX

HNĚV NEDA LANDA

Nevím, jak dlouho náš spánek trval, ale musil být dlouhý, protože nás zbavil vší únavy. Probudil jsem se první. Mí společníci se dosud ani nepohnuli a leželi na stejném místě jako bez vlády.

Sotva jsem se zvedl ze svého značně tvrdého lůžka, pocítil jsem uvolnění v hlavě a duševní čilost. Počal jsem si znovu pozorně prohlížet naši kabinu. V jejím vnitřním zařízení se nic nezměnilo. Vězení zůstalo vězením a vězňové vězni. Jen lodní sluha využil našeho spánku a sklidil se stolu. Nic nesvědčilo o blízké změně naší situace a já jsem si docela vážně pomyslil, zda nám není souzeno žít navždy v téhle kleci.

Tato vyhlídka se mi zdála tím trudnější, že ačkoli jsem se zbavil včerejších dotěrných myšlenek, cítil jsem na prsou podivný tlak. Dýchal jsem jen s velkými obtížemi. Těžký vzduch už nestačil mým plícím. Kabina byla sice dost velká, ale jistě jsme už spotřebovali většinu kyslíku, který tu byl. Vždyť každý člověk spotřebuje za hodinu kyslík ze sto litrů vzduchu a vydýchaný vzduch, nasycený téměř stejným množstvím kysličníku uhličitého, stává se prostě nedýchatelným. Bylo tedy nejvýš nutné obnovit vzduch v našem vězení a bezpochyby i vzduch v celé ponorce.

Položil jsem si v duchu otázku, jak to velitel tohoto plujícího domu asi dělá. Získává vzduch chemickými prostředky, to jest uvolňuje kyslík teplem z chlorečnanu draselného a pohlcuje kysličník uhličitý louhem draselným? V tomto případě by musil mít ještě styk s pevninou, aby si opatřil látky nezbytné k tomuto postupu. Nebo se omezuje jen na zásoby vzduchu pod velkým tlakem v nádržích, z nichž jej vypouští podle potřeb své posádky? Snad. Nebo používá prostředku pohodlnějšího a hospodárnějšího, a tím i nejpravděpodobnějšího, to jest spokojuje se tím, že vyplouvá nadýchat se na hladinu jako kytovec a obnovuje si tak vždy na čtyřiadvacet hodin zásobu vzduchu? Buď jak buď, zdálo se mi, že by bylo rozumné, aby jen co nejdřív některého z těchto způsobů použil.

Musil jsem opravdu zrychlit dech, abych z kabiny dostal ještě tu trochu kyslíku, která v ní dosud zbývala. Náhle jsem však byl osvěžen proudem čerstvého vzduchu, provoněného solnými výpary.

Byl to skutečně osvěžující a jódem nasycený mořský vzduch. Otevřel jsem široce ústa a hluboce dýchal. Zároveň jsem pocítil houpání s malými, ale jasně zřetelnými výkyvy. Člun, ocelový netvor, se zřejmě právě vynořil na povrch oceánu, aby se tam nadýchal jako velryba. Způsob zásobování vzduchem jsem tedy poznal dokonale.

Když jsem si naplnil plíce čerstvým vzduchem, hledal jsem otvor, nebo chcete-li "vzduchovod", kterým blahodárná látka přicházela až k nám. Netrvalo to dlouho a našel jsem jej. Nad dveřmi ústil větrací otvor a tím teď vnikal proud čerstvého vzduchu, obnovující nedýchatelný vzduch v kabině.

Až tam jsem se dostal se svými výzkumy, když se Ned Land a Conseil skoro současně probudili pod vlivem osvěžujícího větrání. Protřeli si oči, protáhli paže a okamžitě vyskočili.

"Spal pan profesor dobře?" ptal se mě Conseil se svou obvyklou zdvořilostí.

"Velmi dobře, chlapče," odpověděl jsem. "A co vy, mistře Lande?"

"Tvrdě, pane profesore. Ale jestliže se nemýlím, zdá se mi, že dýchám něco jako mořský vzduch."

Námořník se v tom nemohl mýlit. Vyprávěl jsem Kanaďanovi, co se stalo za jeho spánku.

"Dobrá," řekl," to dokonale vysvětluje ono řvaní, které jsme slyšeli ve chvíli, kdy se domnělý narval octl v dohledu Abrahama Lincolna."

"Opravdu, mistře Lande, bylo to jeho dýchání!"

"Jenomže já nemám ani ponětí, kolik je hodin, pane Aronnaxi, a nevím také, není-li už čas na oběd."

"čas k obědu, statečný harpunáři? Řekněte spíše čas k snídani, protože je už určitě ráno."

"Což dokazuje," dodal Conseil, "že jsme spali skoro čtyřiadvacet hodin."

"To si taky myslím," řekl jsem.

"Já se s vámi nehádám," prohlásil Ned Land. "Ať oběd nebo snídaně, sluha bude uvítán s tím i s oním."

"Nebo s obojím," dodal Conseil.

"Správně," odpověděl Kanaďan. "Máme právo na dvě jídla a já sám bych přijal oboje."

"Čekejme tedy, Nede," řekl jsem. "Je jasné, že ti neznámí nemají v úmyslu nechat nás zemřít hlady, o čemž svědčí včerejší večeře."

"Jestliže si nás ovšem nechtějí vykrmit," namítl Ned.

"Protestuji," řekl jsem. "Nepadli jsme přece do rukou lidožroutů!"

"Jeden případ nepotvrzuje ještě pravidlo," řekl zcela vážně Kanaďan. "Kdo ví, zda ti lidé nejsou už dlouho bez čerstvého masa. V tom případě by tři zdraví a dobře stavění lidé, jako je pan profesor, jeho sluha a já..."

"Zapuďte takové myšlenky, mistře Lande," odpověděl jsem harpunáři, "a především z nich nevyvozujte nějaké zaujetí vůči našim hostitelům, což by mohlo naši situaci nesmírně zhoršit."

"Mám však rozhodně ďábelský hlad," řekl harpunář, "a jídlo, ať už oběd nebo snídaně, nepřichází!"

"Mistře Lande," řekl jsem mu, "musíme se přizpůsobit lodnímu řádu.

Já předpokládám, že se naše žaludky proti kuchařovu zvonci předcházejí." "No tak si je seřídíme," odpověděl klidně Conseil.

"To jsi celý ty, Conseili," dodal netrpělivý Kanaďan. "Jako bys ani neměl žluč a nervy. Jsi pořád klidný. Dokázal bys poděkovat za jídlo ještě před obědem a raději zemřít hladem než si stěžovat!" "A k čemu by to bylo dobré?" ptal se Conseil.

"Přece k tomu, aby si člověk stěžoval! A to už je něco. A jestli si ti piráti - říkám jim piráti z úcty, a abych nepohněval pana profesora, který mi zakázal říkat jim lidožrouti -, jestli si ti piráti myslí, že mě nechají v téhle kleci, kde se dusím, a že neuslyší proklínání, kterým si kořením svůj vztek, pak se mýlí! Myslíte, že nás budou držet v téhle železné krabici dlouho?"

"Abych pravdu řekl, nevím o tom nic víc než vy, příteli Lande."

"Ale co si o tom myslíte?"

"Myslím si, že jsme náhodou odhalili velmi důležité tajemství. A jestliže posádka této lodi má zájem na jeho zachování a je-li tento zájem důležitější než život tří lidí, pak pokládám naše životy za velmi ohrožené. V opačném případě věřím, že netvor, který nás pohltil, vrátí nás zase do světa obydleného našimi bližními."

"Pokud nás …