Dvacet tisíc mil pod mořem

KAPITOLA VII

STŘEDOZEMNÍM MOŘEM ZA OSMAČTYŘICET HODIN

Středozemní moře, nádherné modré moře, "velké moře" starých Židů, moře Řeků a Římanů, lemované oranžovníky, aloemi, kaktusy, přímořskými borovicemi, provoněné myrtou, zarámované strmými horami, prosycené čistým, průzračným vzduchem, ale neustále se měnící působením podzemních ohňů, je skutečným bojištěm, na němž Neptun a Pluto* dosud bojují o vládu nad světem. Na jeho březích a na jeho vodách se podle Micheleta* těší člověk jednomu z nejkrásnějších podnebí na světě.

Ze vší té krásy jsem však mohl zahlédnout jen kousek hladiny, jejíž povrch měří dva milióny devět set sedmdesát tisíc čtverečních kilometrů. Chyběly mi i osobní zkušenosti kapitána Nema, protože ta tajemná osobnost se mi během rychlé plavby ukázala jen jednou. Cestu, kterou Nautilus vykonal pod hladinou Středozemního moře, odhaduji na dva tisíce šest set kilometrů. A tuto vzdálenost zdolal za osmačtyřicet hodin. Z řeckých vod jsme vypluli 16. února ráno a 18. února za východu slunce jsme propluli Gibraltarským průlivem.

Bylo mi jasné, že Středozemní moře, sevřené zeměmi, před nimiž kapitán Nemo prchal, nemohlo se mu nijak líbit. Jeho vlny a větry v něm zřejmě vyvolávaly příliš mnoho vzpomínek, ne-li lítosti. Neměl tam také onu volnost pohybu a nezávislost manévru, jaké měl v oceánech. Jeho Nautilus byl mezi blízkými evropskými a africkými břehy příliš stísněn.

Proto také plul rychlostí šestačtyřiceti kilometrů za hodinu. Ned Land se musil ke své mrzutosti přirozeně vzdát myšlenky na útěk. Použít člunu při rychlosti třinácti metrů za vteřinu nemohl. Opustit Nautilus za takových podmínek by znamenalo totéž jako vyskočit z vlaku jedoucího stejnou rychlostí, tedy pokus rozhodně nebezpečný. Naše loď ostatně vyplouvala na hladinu jen v noci, aby obnovila zásoby vzduchu. Při plavbě se řídila pouze údaji kompasu a rychloměru.

Viděl jsem tu z hlubin Středozemního moře jen to, co vidí cestující rychlíku z kraje, který mu mizí před očima. Totiž jen vzdálené úseky, a nikoli přímé okolí, které se míhá jako blesk. Přesto jsem mohl s Conseilem pozorovat některé středomořské ryby, které, majíce silné ploutve, mohly se udržet několik vteřin vedle Nautilu. Číhali jsme u oken salónu a mé poznámky mi dovolují říci několik slov o ichtyologii tohoto moře.

Z různých ryb, které v něm žijí, jsem některé viděl dobře, jiné jen zahlédl. Nemluvím o těch, které mi rychlost Nautilu odtrhla od očí. Budiž mi tedy dovoleno zařazovat je podle tohoto podivného třídění. Zpřesní to aspoň má krátká pozorování.

Uprostřed vod jasně osvětlených elektrickým reflektorem se kmitalo několik až metr dlouhých mihulí, které žijí téměř ve všech podnebích. Pak půldruhého metru dlouzí rejnoci s bílým břichem a popelavě šedým kropenatým hřbetem, rozvíjející se před námi jako dlouhé šály unášené proudem. Jiní rejnoci nás míjeli tak rychle, že jsem nemohl rozpoznat, zda si zaslouží jméno orlů, které jim dali staří Římané, nebo jména myší, ropuch a netopýrů, kterými je obdařili rybáři dnešní.

Tři a půl metru dlouzí žraloci, postrach potápěčů, závodili v rychlosti s Nautilem. Pražmy, z nichž některé byly až třináct decimetrů dlouhé, vystavovaly na odiv svůj stříbřitý a azurový šat s proužky na temném podkladě ploutví. Viděli jsme dále ryby zasvěcené Venuši, s očima vsazenýma do zlatého rámu, vzácný to druh obývající všechny vody, sladké i slané, tedy žijící v řekách, v jezerech i v oceánech, a to v každém podnebí, a snášející každou teplotu; jejich rod pochází z nejstarších geologických dob a zachoval si svou původní krásu. Jeseteři, dlouzí devět až deset metrů, velmi rychlá to zvířata, tloukli mocnými ocasy do okenních skel a ukazovali nám modravý hřbet s drobnými hnědými skvrnami; podobali se žralokům, kterým se však nevyrovnají silou. Setkáváme se s nimi ve všech mořích na severní polokouli. Na jaře rádi vplouvají i do velkých řek, bojují s proudem Volhy, Dunaje, Pádu, Rýna, Loiry a Odry a živí se sledi, makrelami, lososy a treskami. Ač patří do nadřádu chrupavčitých, jsou velmi chutní; jedí se čerství, sušení, marinovaní nebo nasolení a kdysi byli vítězně přinášeni i na stůl Lukullův*.

.Když se Nautilus přibližoval k hladině, mohl jsem mezi rozmanitými obyvateli Středozemního moře pozorovat nejlépe tuňáky s tmavomodrým hřbetem a stříbřitě obrněným břichem, kteří mají ve hřbetních ploutvích lesklé zlaté paprsky. Říká se o nich, že sledují lodi a drží se v jejich stínu před palčivým tropickým sluncem. Nijak to nevyvrátili, protože sledovali Nautilus stejně, jako kdysi doprovázeli lodi La Pérousovy. Po dlouhé hodiny bojovali v rychlosti s Nautilem. Nemohl jsem se vynadívat na tyto ryby jako stvořené pro rychlý pohyb. Měly malé hlavy, hladká vřetenovitá těla, u některých jedinců až přes tři metry dlouhá, neobyčejně silné prsní ploutve a rozeklanou ploutev ocasní. Pluly v klínech jako někteří ptáci, kterým se rychlostí jistě vyrovnají. Proto staří učenci říkali, že tuňáci se vyznají v geometrii a ve strategii. A přesto neunikli pronásledování obyvatel jižní Francie, kteří si jich cení stejně jako obyvatelé pobřeží Marmarského moře a Italové. Jako slepé a hluché vrhají se tyto vzácné ryby do marseillských sítí a po tisících v nich hynou.

Jen tak mimochodem uvedu ještě ony středomořské ryby, které jsem s Conseilem jen zahlédl. Byli to bělaví paúhoři, kteří se kolem nás míhali jako nepostižitelná pára; murény jako třímetroví až čtyřmetroví hadi, okrášlení zelenou, modrou a žlutou barvou; až metr dlouhé tresky, jejichž játra jsou nesmírně jemná; tkaničnice, které plovou jako lehké vodní řasy; štítníci, které básníci nazývají lyrovitými rybami a námořníci pisklavými rybami a jejichž čenichy jsou ozdobeny dvěma trojúhelníkovitými zoubkovanými proužky, připomínajícími nástroj starého Homéra - lyru. Pak kaníce s rudými hlavami a s třásnitými hřbetními ploutvemi; placky z řádu bezostných s černými, šedými, hnědými, modrými, žlutými a zelenými skvrnami a nádherné kambaly. A konečně hejna obdivuhodných parmic, opravdových…