Robinson Crusoe (převyprávění)

XIV
NEMOC

Robinson věděl, že se na ostrově pravděpodobně budou střídat pravidelně období dešťů s měsíci krásné, slunné pohody. Podle loňské zkušenosti by měly tedy přijít za půldruhého měsíce opět dva měsíce stálých dešťů. Do doby, než nastanou deštivé dny, chtěl přinést větší zásobu hlíny na výrobu hrnců. V bažinách kolem Velkého potoka se však zdržovala velká hejna komárů a ti Robinsona při práci velmi sužovali

Robinson se proto rozhodl, že dříve než bude nosit od Velkého potoka hlínu, zhotoví si z kozích kůží pořádný oblek. Kozích kůží měl v jeskyni již slušnou zásobu

Jednoho dne ráno se chtěl dát do šití obleku a jako každého dne šel se nejdříve vykoupat do mořské zátoky. Toho dne cítil v celém těle nesmírnou únavu a bolela ho hlava. Když vylezl z vody, rozrazila ho zima. Domníval se, že velká únava a bolest svalů v celém tele je následek častých cest s velkým nákladem hlíny od potoka. Při dojení koz pozoroval, že ani v prstech nemá dnes takovou sílu a že při této práci ho bolí i paže. Ani snídaně mu nechutnala. Aby se zbavil malátnosti a podivného mrazení v zádech, běhal chvíli po písečném pobřeží a pak se ještě jednou vykoupal. Po koupeli však jej drtila zima tak, že se mu chvěly i čelisti. Běhal ještě chvíli po břehu, aby se zahřál, ale marně. Zimnice chvěla jeho tělem. Nedovedl si nijak vysvětlit svůj podivný tělesný stav. Bude nejlépe, myslí si, když půjde do jeskyně a ulehne. V jeskyni se přikryl kůžemi, aby se zahřál. Zima po chvíli přestala, zato však jej rozpálilo nesmírné horko. Hlava mu bolestí až třeštila, v ústech mu vyschlo. Trápila ho žízeň. Jsem nemocen, myslí si a smutně hledí na papouška, který naň z klece volá jeho jméno. Papoušek se divil, že mu Robinson dnes neodpovídá. Po chvíli Robinson vstal, aby se napil mléka. Nohy sotva vlekl, byly jako z olova. Proto opět ulehl. Po horečce jej drtila opět zimnice. Na chvíli usnul

Když se probudil, měl opět žízní vyschlé hrdlo a rozpálené tělo. Vstával s nesmírnou námahou. Dobelhal se k nádobě s vodou. Tykev v zesláblých rukou sotva unesl. Napil se, postavil tykev vedle lože a opět ulehl. Strachoval se, co se stane, jestliže se rozstůně opravdu vážně.. . Není tu nikoho, kdo by jej ošetřoval. Nemá ani žádných léků. Za těchto smutných úvah opět usnul

Když se probudil, byla vůkol tma. Jen nad krbem bledla ještě záře uhasínajícího ohně a na stole svítily "věčné lampičky". Měl velkou horečku Ustavičně pil, žízeň však zahnat nemohl. To je jistě zimnice, myslí si. Vzpomněl, že má uschovánu v jedné kokosové skořápce kůru z chininového stromu. Dobelhal se do zadní části jeskyně, kde byla na cihlách položena deska a na ní stály vedle sebe hrnečky, které kdysi vyrobil, kokosové skořápky, skořápky z amerických ořechů a nádoby z tykví. Vyhledal chininovou kůru a rozžvýkal ji. Nedbal na její odporně hořkou chuť. Rty mu od horečky okoraly a bolestivě pálily. Zimnice se střídala s horečkou

Druhého dne žvýkal opět chininovou kůru a vypil již všechnu vodu i mléko. Chtěl jít do stáje podojit kozy, nemohl se však udržet na nohou. Jeho dech byl rychlý a tváře mu hořely. Upíral oči na malý plamének "věčné lampičky". Ten matně ozařoval malý kruh kolem sebe. Nastala opět noc. Robinsona přepadla úzkost. Vůčihledě slábne, nemůže již ani chodit a jistě brzo zemře

Vzpomínal na domov. Vzpomínal, jak se o něj doma v nemoci všichni pečlivě starali, s jakou něžností, starostlivostí a úzkostlivou péčí jej ošetřovala maminka. Celou noc byla u jeho lůžka, podávala mu každou chvíli nápoj, léky, vyměňovala obklady na rozpáleném těle a těšila jej milými slovy. Ach, předobrá maminka! Kdyby aspoň, než zemře, uslyšel ještě její hlas. Kdyby mohl spatřit její tvář..

A Robinsonovi vstoupily do očí slzy a hrdlo se stáhlo hořkou lítostí. Před očima mu vyvstal obrázek. Bylo to před mnoha lety v zimě. Ležel nemocen. Z lůžka viděl oknem do zasněžené zahrady. Tenkrát jej také sužovaly vysoké horečky. Domácí lidé chodili kolem jeho lůžka po špičkách. A když jednou, velmi již zesláblý, zašeptal mamince, že má strach, že umře, hladila jej maminka chvíli po rozpálené tváři, dívala se smutnýma očima oknem do zahrady a tiše řekla: "Neboj se, můj hochu, uzdravíš se! Musíš být trpělivý. Nemoc určitě přejde! Neboj se, neumřeš.. ." Kdyby tak maminka věděla, jak tu teď leží opuštěn, sám a sám bez pomoci! Není nikoho, kdo by mu podal doušek vody, aby si mohl svlažit vyprahlá ústa

uhasit palčivou žízeň. Nikdy tu neuslyší vlídné slovo a neuvidí již milou a drahou maminčinu tvář. Opuštěn, bez pomoci, bídně tu zahyne. Nikdo mu tu nezatlačí po smrti oči, nikdo nad ním nezapláče, nikdo jej nepolituje... Snad až po mnoha letech najdou nějací trosečníci v jeskyni jeho kostru. Snad uloží jeho tělesné pozůstatky tu poblíž jeskyně do hlíny a označí hrob křížem. Snad potom postojí chvíli nad jeho hrobem, smeknou klobouky a vzdají tak poslední lidskou poctu neznámému nešťastnému člověku. A snad ani to se nestane ..

Takhle tu tedy skončí život. Robinsonovi táhly hlavou vzpomínky na celý uplynulý rok, prožitý v osamocení na tomto ostrově. Vzpomínal na všechnu svoji práci, jak se snažil ulehčit si tu život. Teprve zde se naučil vážit si práce a ctít ji. Zde teprve poznal, že jedině práce může přinést člověku dobrodiní. Jemu přinášela i zapomnění na hořký osud

Za všechna ta léta v cizině se mu nikdy jasněji neobjevily v mysli dny jeho šťastného dětství v dalekém domově jako teď, když leží bezmocný, zkrušen nemocí. Viděl otcovský dům, důvěrně známé pokoje, tmavé schodiště do prvního poschodí, kde zažil v dětství kolikrát i dost strachu, když musel bez světla sám projít temnotou. Jak se bál všech tmavých koutů! Viděl prostornou kuchyň s okny do sadu. Jak rád sedával v kuchyni na lavici pod oknem a pozoroval kuchařku Bětu, když se míhala kolem syčících a kouřících hrnců v široké sukni a bílé zástěře, když přikládala veliká polena do pece! Jak milé to byly chvíle, když za zimních podvečerů vyprávěla Běta krásné pohádky o princích a dobrých vílách! Jak mu běhal mráz po zádech při hrůzos…