Ze Země na Měsíc

XXIII. VAGON – STŘELA

Po dokončení slavné Kolumbiady obrátil se zájem veřejnosti ihned na střelu, tento nový dopravní prostředek určený k cestě tří smělých dobrodruhů prostorem. Nikdo nezapomněl, že ve své depeši z 30. září žádal Michel Ardan pozměnění plánů, na nichž se členové výboru usnesli.

Předseda Barbicane si tenkrát právem myslil, že na tvaru střely málo záleží, neboť po několika vteřinovém průletu atmosférou bude se projektil nadále pohybovat v naprosté prázdnotě. Výbor se tedy rozhodl pro kulatý tvar, aby se koule mohla otáčet kolem své osy a chovat se, jak jí bude libo. Ve chvíli, kdy byl projektil změněn ve vozidlo, nastala však jiná situace. Michel Ardan netoužil ani dost málo cestovat jako veverka, chtěl stoupat s hlavou nahoře a nohama dole, stejně důstojně, jako by byl v loďce balonu, ovšem rychleji, a neoddávat se metání kotrmelců, pro jeho věk málo vhodných.

Firmě Breadwill & spol. v Albaně byly tedy zaslány nové plány s doporučením, aby je bezodkladně provedla. Takto pozměněná střela byla ulita 2. listopadu a hned vypravena po východní železnici do Stone’s Hillu. Desátého došla bez nehody na místo určení. Michel Ardan, Barbicane a Nicholl očekávali s krajní netrpělivostí „vagon-střelu“, v němž měli vykonat svůj let za objevením nového světa.

Třeba uznat, že to byl nádherný kousek kovu, hutnický výrobek, který průmyslovému geniu Američanů dělal největší čest. Tehdy byl po prvé vyroben hliník v tak značném množství a mnozí to právem považovali za zázračný výkon. Drahocenný projektil jiskřil v paprscích slunce. Při pohledu na jeho imposantní tvary a kuželovitou čepičku člověk by ho by málem považoval za jednu z těch tlustostěnných vížek podobných pepřence, jaké středověcí stavitelé vztyčovali na rozích hradebních opevnění. Chyběla mu jen korouhvička a střílny.

„Čekám, že z něho co nejdříve vyjde zbrojnoš v brnění s halapartnou v ruce,“ zvolal Michel Ardan. „Budeme se uvnitř cítit jako feudální panstvo a s trochou dělostřelby bychom odolali všem selenským vojskům, ovšem pokud nějaká na Měsíci jsou!“

„Vozidlo se ti tedy líbí?“ ptal se Barbicane.

„Ano, ano, jistě,“ odpověděl Michel Ardan, který je zkoumal okem umělce.

„Jenom lituji, že nemá protáhlejší tvar a půvabnější kužel, byli by je měli zakončit ozdobným chocholem z tepaného kovu, třeba nějakou chimérou, chrličem, salamandrem, který s rozpjatými křídly a otevřenou tlamou vystupuje z ohně…“

„Nač?“ řekl Barbicane, jehož praktický duch vnímal krásy umění jen málo.

„Nač? Příteli Barbicane! Žel, bojím se, že to nikdy nepochopíš, když se ptáš!“

„Jen mi to pověz, kamaráde.“

„Nu podle mého mínění třeba do všeho, co děláme, vkládat trochu umění, dodává to věci na ceně. Znáš indickou hru Hliněný vozík?“

„Nikdy jsem o ní neslyšel,“ odvětil Barbicane.

„Tomu se nedivím,“ řekl Michel Ardan. „Poslyš tedy, v této hře vystupuje zloděj, který v okamžiku, kdy se chystá prorazit zeď domu, přemítá, má-li dát otvoru tvar lyry, květiny, ptáka nebo amfory. A teď mi řekni, příteli Barbicane, kdybys byl tenkrát členem poroty, byl bys toho zloděje odsoudil?“

„Bez váhání,“ odpověděl předseda Gun-Clubu, „a s přitěžující okolností vloupání.“

„A já bych ho byl osvobodil, příteli Barbicane! Proto mě nebudeš moci nikdy pochopit!“

„Ani se o to nebudu pokoušet, drahý umělče.“

„Když už zevnějšek našeho vagonu-střely není takový, jak bych si přál,“ nedal se Ardan, „dovolte mi aspoň, abych si jej uvnitř zařídil po svém se vším přepychem, který sluší vyslancům Země!“

„V tom ohledu, milý Micheli,“ odpověděl Barbicane, „dělej si, co chceš, my ti dáme úplnou volnost.“

Dříve než pomyslil na zpříjemnění cesty, staral se předseda Gun-Clubu o její bezpečnost a opatření, která vynalezl na zmírnění účinku zpětného nárazu, byla zavedena s dokonalým porozuměním.

Barbicane si řekl – oprávněně –, že žádné pero by nebylo dost pružné, aby náraz utlumilo, a nakonec za své památné procházky v Skersnawském lese rozřešil tento těžký problém důmyslným způsobem. Počítal, že mu jako tlumič poslouží voda. Takhle:

Střela bude naplněna vrstvou vody silnou tři stopy, na ní bude spočívat dřevěný, naprosto vodotěsný kotouč, těsně přiléhající k vnitřním stěnám projektilu. Na tomto opravdovém voru zaujmou svá místa cestující. Tekutina bude pak rozdělena vodorovnými podlážkami, které náraz při odletu postupně rozbije. Každá vrstva vody od nejspodnější k nejvyšší bude unikat potrubím do horní části střely, a tak každá zvlášť poslouží jako pružné pero. Teprve po postupném rozdrcení jednotlivých podlážek dopadne kotouč, opatřený neobyčejně silnými nárazníky, na dno projektilu. Až všechna kapalina unikne, pocítí cestovatelé nepochybně ještě prudký náraz, ale první úder bude tímto velmi účinným vyrovnávacím zařízením téměř úplně utlumen.

Pravda, tři stopy vody na rozloze padesáti čtyř čtverečných stop budou vážit asi jedenáct tisíc pět set liber, podle Barbicana však uvolnění plynů, nahromaděných v Kolumbiadě, postačí tento přírůstek na váze překonat. Náraz ostatně vypudí veškerou vodu v době kratší jedné vteřiny, takže střela rychle nabude své obvyklé váhy.

Tak si to předseda Gun-Clubu představoval a domníval se, že tímto způsobem rozřešil vážnou otázku zpětného nárazu. Inženýři firmy Breadwill pak správně pochopili svůj úkol a výborně jej provedli, jakmile zařízení splní svůj účel a voda bude vypuzena ven, mohou se cestující snadno zbavit roztříštěných podlážek a rozmontovat pohyblivý kotouč, který je ponese ve chvíli odletu.

Horní stěny střely byly opatřeny silným polštářováním potaženým koží.

Toto čalounění spočívalo na spirálách z nejlepší oceli pružných jako hodinová pera. Odváděcí potrubí se pod nimi úplně ztratilo, tak dobře bylo zamaskováno.

Všechna myslitelná opatření na oslabení prvního nárazu byla tedy učiněna, a jak říkal Michel Ardan, člověk by musil být „velmi špatné jakosti“, aby se dal rozdrtit.

Projektil měřil zvenčí devět stop na šířku a dvanáct stop na délku. Aby nebyla překročena stanovená váha, zmenšili trochu tloušťku stěn a zesílili spodek tak, aby vydržel prudký náraz plynů, které se vyvinou při vznícení pyroxylu.

Tak se to ostatně dělá i u válcovitokuželovitých bomb a šrapnelů, na spodu jsou vždy silnější.

Do této kovové věže se vcházelo úzkými dvířky v plášti kužele, která se podobala „čisticím otvorům“ parních kotlů. Zavírala se hermeticky hliníkovou deskou upevněnou zevnitř mohutnými tlakovými šrouby. Cestovatelé tedy budou moci ze svého pohyblivého vězení vystoupit, jakmile dosáhnou Měsíce.

Ale nestačilo jen vydat se na cestu, bylo třeba na ni také vidět. Nic snazšího.

Pod čalouněním totiž byla čtyři okénka opatřená velmi silným čočkovým sklem, dvě byla proražena do pláště střely, třetí do dna a čtvrté do kuželovité čepičky.

Cestovatelé tedy budou s to za svého letu pozorovat Zemi, kterou opouštějí, Měsíc, jemuž se blíží, a hvězdné prostory nebes. Proti nárazům při odletu byla okénka ovšem chráněna pevně přiléhajícími deskami, odšroubováním vnitřních matiček šlo snadno je odklopit. Vzduch nemohl ze střely unikat, a pozorování bylo přece umožněno.

Všechna tato zařízení byla sestrojena s obdivuhodnou obratností a fungovala velmi lehce, ani při zařizování vnitřku vagonu střely neprojevili inženýři méně důvtipu.

Bezpečně upevněné nádržky měly obsahovat vodu a potraviny potřebné pro tři osoby, cestující si mohli dokonce opatřit oheň a světlo pomocí plynu, uskladněného ve zvláštní nádržce pod tlakem několika atmosfér. Stačilo otočit kohoutkem a šest dní bude plyn toto pohodlné vozidlo osvětlovat a vytápět.

Jak vidno nechybělo nic z věcí nutných k životu, a dokonce i k pohodlí. Zásluhou Michela Ardana se nadto k užitečnému připojilo příjemné v podobě uměleckých předmětů, kdyby byl měl místo, byl by ze svého projektilu udělal opravdový umělecký atelier. Kdo by se domníval, že se v této kovové věži musily tři osoby tísnit, by byl ostatně na omylu. Její vnitřek měl plochu asi padesáti čtyř čtverečních stop a sahal do výše deseti stop, to poskytovalo pasažérům jistou volnost pohybu. Takové pohodlí by nebyli měli ani v nejpřepychovějším železničním vagoně Spojených států.

Když rozřešili problém potravin a osvětlení, zbývala k vyřešení ještě otázka vzduchu. Bylo jasné, že na čtyři dny, nepostačí cestujícím k dýchání vzduch uzavřený ve střele. Vždyť člověk spotřebuje za hodinu všechen kyslík ze sto litrů vzduchu. Barbicane, jeho dva druhové a dva psi, které chtěli vzít s sebou, tedy spotřebují za dvacet čtyři hodiny dva tisíce čtyři sta litrů kyslíku neboli na váhu – asi sedm liber.

Vzduch v projektilu bylo nutno obnovovat. Jak? Velmi prostým způsobem, objeveným pány Reisetem a Regnaultem, o němž se Michel Ardan zmínil v diskusi na slavné schůzi.

Každý ví, že se vzduch zhruba skládá z jednadvaceti dílů kyslíku a sedmdesáti devíti dílů dusíku. A co se děje při dýchání? Velmi prostý jev. Člověk pohlcuje ze vzduchu kyslík bezpodmínečně nutný k zachování života, a dusík vrací netknutý. Vydechnutý vzduch ztratil asi pět procent svého kyslíku a obsahuje přibližně stejný objem kysličníku uhličitého, konečného produktu spalování krevních částic vdechnu tým kyslíkem. Tím se stává, že v uzavřeném prostředí nahradí po určité době všechen kyslík kysličník uhličitý (CO2) plyn velice zhoubný.

Otázka se tudíž omezovala na dva body: ježto dusík zůstává nedotčen, nutno za prvé – doplňovat spotřebovaný kyslík – za druhé – ničit vydechovaný kysličník uhličitý.

Za pomoci chlorečnanu draselného a žíravého drasla je to zcela snadné.

Chlorečnan draselný (KClO3) je sůl, která má tvar bílých šupinek, zahřejeme-li ji nad teplotu 400 stupňů, mění se v chlorid draselný (KCl) a kyslík v ní obsažený se zcela uvolňuje. Z osmnácti liber chlorečnanu draselného získáme sedm liber kyslíku, to jest množství nutné pro cestující na dvacet čtyři hodiny. Tím je vyřešen bod první: obnova kyslíku.

Žíravé draslo neboli hydroxyd draselný (KOH) je zas látka, která velmi dychtivě pohlcuje kysličník uhličitý smíšený se vzduchem, stačí draslem míchat, aby se s ním sloučilo a vytvořilo bikarbonát draselný neboli kyselý uhličitan draselný (KHCO3). Tím je vyřešen bod druhý – ničení kysličníku uhličitého.

Nikdo nepochyboval, že kombinací těchto dvou postupů nabude zkažený vzduch všech svých životodárných vlastností. Oba chemikové, pánové Reiset a Regnault, to s úspěchem vyzkoušeli. Nutno však říci, že až dosud byly pokusy prováděny in anima vili. Přes veškerou jejich přesnost a vědeckost nikdo neměl ani potuchy, jak by takový pokus snesli lidé.

Tato námitka byla vznesena na schůzi, kde se o této vážné otázce jednalo.

Michel Ardan nechtěl připustit žádné pochyby o možnosti života v umělém vzduchu a nabídl se, že to před odletem vyzkouší.

J. T. Maston se však energicky domáhal cti podstoupit tuto zkoušku.

„Když už neletím,“ pravil onen udatný kanonýr, „nechte mě aspoň v projektilu týden bydlet.“

Bylo by bývalo nezdvořilé odmítnout ho. Vyhověli tedy jeho tužbám. Dostal dostatečné množství chlorečnanu draselného a žíravého drasla spolu se zásobami na týden, 12. listopadu potom v šest hodin ráno stiskl svým přátelům ruku, doporučil jim výslovně, aby jeho vězení neotvírali dříve než 20. listopadu v šest hodin večer, a vklouzl do střely, jejíž uzávěra byla neprodyšně upevněna.

Co se sběhlo uvnitř za ten týden? Nemožno se domyslet. Tlusté stěny bránily každému zvuku proniknout ven.

20. listopadu přesně v šest hodin večer byla uzávěra odstraněna, přátelé J. T. Mastona byli přece jen trochu nepokojní. Ale rychle se uklidnili, když zaslechli bujarý hlas hlaholit bouřlivé hurá!…

Brzy se na vršku kužele objevil tajemník Gun-Clubu, vítězoslavně se vypínaje. Ztloustl!