Ze Země na Měsíc

XXI. JAK UROVNÁVÁ SPORY FRANCOUZ

Zatím co předseda a kapitán projednávali podmínky souboje, krutého a barbarského souboje, v němž každý protivník pořádá lov na člověka, Michel Ardan, zmožený svým triumfem, odpočíval. Odpočíval není zřejmě správný výraz, neboť americké postele mohou v tvrdosti závodit se stoly z mramoru nebo žuly.

Ardan tedy dost špatně spal, převraceje se sem tam mezí ubrousky, které mu sloužily za ložní prádlo, a snilo tom, že si do své střely pořídí pohodlnější lůžko, když ho ze sna vytrhl divoký hluk. Nepravidelné rány lomcovaly jeho dveřmi, jako by do nich kdosi tloukl nějakým železným nástrojem. Strašlivé výkřiky se mísily v tento poněkud příliš časný lomoz.

„Otevři!“ volal někdo. „Proboha, tak otevři!“

Ardan neměl důvodu, proč vyhovět žádosti vyslovené tak hlučně. Nicméně se zvedl a otevřel dveře právě, když se málem zbortily pod útoky zatvrzelého návštěvníka. Tajemník Gun-Clubu vtrhl do pokoje. Ani bomba by nevpadla dovnitř s menší obřadností.

„Včera večer,“ zvolal J. T. Maston ex abrupto, „během schůze byl náš předseda veřejně uražen. Vyzval na souboj svého odpůrce – není to nikdo jiný než kapitán Nicholl. Bijí se v Skersnawském lese dnes ráno. Dozvěděl jsem se všechno z Barbicanových úst. Bude-li zabit, je našim plánům konec! Musíme tedy tomu souboji zabránit! Ale jen jediný člověk může mít na Barbicana dost vlivu, aby ho zarazil, a to Michel Ardan!“

Zatím co J. T. Maston takto hovořil, Michel Ardan, nepokoušeje se ho přerušit, natáhl si spěšně své širé kalhoty a za necelé dvě minuty se oba přátelé rozběhli k tampským předměstím.

V běhu zasvětil Maston Ardana do situace. Sdělil mu skutečné příčiny nepřátelství mezi Barbicanem a Nichollem, že toto nepřátelství je starého data, proč se až dosud dík společným přátelům předseda a kapitán nikdy nesetkali tváří v tvář, dodal, že se jedná pouze o soupeření mezi pancéřem a dělovou koulí a konečně že výstup na schůzi nebyl pro Nicholla než dlouho vyhledávanou příležitostí, jak vyrovnat staré účty.

Nic není strašnějšího než tyto souboje, které jsou americkou zvláštností, oba soupeři se hledají v mlází, číhají na sebe na kraji houštin a střílejí po sobě z křoví jako na dravou zvěř. Tehdy asi každý z nich zatouží po zázračných vlastnostech vrozených Indiánům z prérií: po jejich ostrovtipu, po jejich důmyslné lstivosti, po jejich stopařském smyslu, po jejich větření nepřítele. Jeden omyl, jedno zaváhání, jeden chybný krok mohou způsobit smrt. K těmto střetnutím berou Yankeeové často psy a stíhají se navzájem celé hodiny, jsouce lovci i zvěří zároveň.

„Co jste to za lidi!“ zvolal Michel Ardan, když mu jeho druh s mocným elánem vylíčil celý výjev:

„My už jsme takoví,“ skromně odtušil J. T. Maston, „ale pospěšme si.“

Nadarmo však Michel Ardan a Maston utíkali plání ještě celou orosenou, brodili se rýžovišti a říčkami, nadbíhali si zkratkami, do Skersnawského lesa se nedokázali dostat před půl šestou. Barbicane minul jeho okraj jistě již před půlhodinou.

U lesa pracoval starý bushman, svazoval do otepí osekané větve stromů.

Maston se k němu rozběhl a volal:

„Viděl jste vejít do lesa muže s puškou, Barbicana, předsedu… mého nejlepšího přítele?“

Ctihodný tajemník Gun-Clubu se prostomyslně domníval, že jeho předsedu musí znát celý svět. Ale zálesák jako by mu nerozuměl.

„Lovce,“ řekl tedy Ardan.

„Lovce? Ano,“ odpověděl bushman.

„Už je tomu dlouho?“

„Asi hodinku.“

„Příliš pozdě!“ zvolal Maston.

„A slyšel jste výstřely?“ zeptal se Micnel Ardan.

„Ne.“

„Ani jeden?“

„Ani jeden. Ten lovec nevypadá na dobrý lov.“

„Co dělat?“ řekl Maston.

„Vejít do lesa přes nebezpečí, že nás trefí kulka, která nám není určena.“

„Ah!“ vzkřikl Maston s přízvukem, o jehož upřímnosti nebylo možno pochybovat, „deset kulek v mé vlastní hlavě by mi bylo milejší než jediná v hlavě Barbicanově!“

„Kupředu tedy!“ řekl Ardan, tiskna svému druhovi ruku.

Několik vteřin později zmizeli oba přátelé v mlází. Byla to velmi hustá spleť, obřích cypřišů, sykomor, liliovníků, oliv, tamaryšků, dubů a magnólií. Tyto rozmanité stromy splétaly své větve v nerozpletnou změť, která nedovolovala zraku proniknout do dálky. Michel Ardan a J. T. Maston šli vedle sebe, tiše procházeli vysokou travou, razili si cestu mezi silnými liánami, zkoumavě prohlíželi křoví nebo větve ztrácející se v temné houšti loubí a při každém kroku čekali obávaný výstřel pušek. Stopy, které Barbicane při své chůzi lesem jistě zanechal, nebyli s to rozeznat, a tak kráčeli naslepo po sotva vyšlapaných stezkách, na nichž by byl Indián sledoval chůzi svého protivníka krok za krokem.

Po hodině marného hledání se oba poutníci zastavili. Jejich neklid se zdvojnásobil.

„Už musí být po všem,“ řekl Maston sklesle. „Muž jako Barbicane před nepřítelem nekličkoval, ani mu nestrojil úklady, ani před ním neuhýbal. Je příliš přímý, příliš statečný. Šel rovnou do nebezpečí a patrně dost daleko od zálesáka, takže vítr odnesl třesk výstřelu!“

„Ale my! my!“ odpověděl Michel Ardan, „po vstupu do lesa byli bychom jej byli zaslechli…“

„A co když jsme přišli příliš pozdě!“ zvolal zoufale Maston.

Na to Michel Ardan nenašel odpověď. Dali se s Mastonem znovu na pochod.

Čas od času zplna hrdla zakřičeli, volali buď Barbicana, nebo Nicholla, ale ani ten ani onen z obou protivníků neodpověděl na jejich volání, Ve větvích mizela hejna štěbetajících ptáků vyplašených hlukem a několik poděšených daňků prchalo o překot mlázím.

Hledání se protáhlo o další hodinu. Prozkoumali větší díl lesa. Nic neprozrazovalo přítomnost duelantů. Už málem zapochybovali o zálesákově tvrzení a Ardan chtěl ustat v neužitečném pátrání, když se Maston najednou zastavil.

„Pst! Tam někdo je!“ zašeptal.

„Někdo?“ odpověděl Michel Ardan.

„Ano! Nějaký muž! Jako by se nehýbal. Pušku už nemá v rukou. Co to dělá?“

„Poznáváš ho?“ ptal se Michel Ardan, jemuž při takových příležitostech velmi vadila jeho krátkozrakost.

„Ano! Ano! Obrací se,“ odpověděl Maston.

„A je to?…“

„Kapitán Nicholl.“

„Nicholl!“ zvolal Michel Ardan a poc…