Ze Země na Měsíc

XIX. MANIFESTACE

Soudě podle všeobecné netrpělivosti, vyšla hvězda denní nazítří velmi pozdě. Lidé shledávali, že se loudá na Slunce, které má osvětlovat podobnou událost. Ze strachu před všetečnými otázkami byl by Barbicane chtěl Ardanovy posluchače omezit na malý počet zasvěcenců – svých kolegů na příklad. Stejně dobře se však mohl pokusit zahradit Niagaru. Musil tedy od svých plánů upustit a vystavit svého nového přítele riziku veřejné schůze. Soudilo se, že nová síň tampské bursy přes své ohromné prostory obřadu nepostačí, neboť chystané shromáždění dostávalo rozměry opravdové manifestace.

Ke schůzi vybrali širou pláň za městem. V několika hodinách se podařilo zaclonit ji před slunečními paprsky, lodě v přístavu bohaté na plachty, lanoví, zásobní stožáry a ráhna poskytly součástky potřebné k sestrojení obrovitého stanu. Brzy se nad sežehlou prérií rozprostřela nesmírná nebesa z plátna a chránila ji před denním úpalem. Pod nimi našlo místo tři sta tisíc osob, které v očekávání Francouzova příchodu několik hodin vzdorovaly dusnému horku.

Z tohoto davu diváků mohla vidět a slyšet první třetina, druhá třetina viděla špatně a neslyšela, třetí skupina pak neviděla nic a slyšela zrovna tolik. A přece při tleskání nepatřila k těm méně horlivým.

Vetři hodiny se v doprovodu čelných členů Gun-Clubu objevil Michel Ardano Po pravici si vedl předsedu Barbicana, po levici J. T. Mastona, zářícího víc než slunce v pravé poledne a lesknoucího se skoro stejně rudě. Ardan vystoupil na podium a jeho zraky spočinuly na moři černých klobouků. Nevypadal vůbec rozpačitě, nepřetvářel se, stál tu jako doma, veselý, nenucený, přívětivý. Na uvítací pokřik odpověděl půvabným pozdravem, pak si rukou vyžádal ticho a ujal se slova, vyjadřuje se velmi plynně anglicky:

„Pánové, ačkoliv je velmi horko, zneužiji vašeho času k tomu, abych vám poněkud vysvětlil záměry, které vás, jak se zdá, zajímají. Nejsem ani řečník, ani vědec a vůbec jsem nepočítal s tím, že promluvím veřejně, ale přítel Barbicane mi řekl, že vám to udělá radost, a já se obětoval. Slyšte mě tedy svými šesti sty tisíci uší a omluvte laskavě autorovy chyby.“

Tento nekonvenční úvod se velmi zamlouval přítomným, kteří vyjádřili své uspokojení uznalým šepotem.

„Pánové,“ řekl Ardan, „žádný projev souhlasu nebo nesouhlasu není zakázán. A teď, když jsme se dohodli, začínám. Předně nezapomeňte, že máte co dělat s nevědomcem, jehož nevědomost sahá tak daleko, že si neuvědomuje ani překážky. Proto se mu zdálo věcí prostou, přirozenou, snadnou – nasednout do střely a odcestovat na Měsíc. Dřív či později se tahle cesta podniknout musí, a co se volby dopravního prostředku týče, řídí se docela prostě zákonem pokroku. Člověk začal cestovat po čtyřech, pak jednoho krásného dne po dvou, potom károu, potom kočárem, pak dostavníkem, pak vlakem, nu a projektil je vozem budoucnosti, mimochodem – planety jsou jen obyčejné dělové koule vržené rukou Stvořitelovou. Ale vraťme se k našemu povozu. Někteří z vás, pánové, si snad myslili, že střela poletí příliš rychle, není tomu tak, všechny hvězdy ji rychlostí předčí a sama Země nás při svém otáčivém pohybu kolem Slunce unáší třikrát rychleji. Zde několik příkladů. Prosím vás pouze o dovolení vyjadřovat se ve francouzských mílích, protože se v amerických měrách dvakrát nevyznám a bojím se, že bych své výpočty popletl.“

Žádost se zdála zcela přirozená a nebylo proti ní námitek. Řečník pokračoval ve svém projevu:

„Hle, pánové, rychlost rozličných oběžnic. Musím doznat, že tuto malou astronomickou podrobnost znám velmi dobře přes svou nevědomost, ale za minutku budete stejně učení jako já. Vězte tedy, že Neptun urazí za hodinu pět tisíc mil, Saturn osm tisíc osm set padesát osm, Jupiter jedenáct tisíc šest set sedmdesát pět, Mars dvacet dva tisíc jedenáct, Země dvacet sedm pět set.

Venuše třicet dva tisíc devadesát, Merkur padesát dva tisíc pět set dvacet, některé komety v přísluní čtrnáct set tisíc mil! Kdežto my se budeme opravdu jen beze spěchu loudat, naše rychlost nikdy nepřekročí devět tisíc devět set mil a bude stále klesat! Táži se vás, je-li tu nad čím upadat do vytržení a není-li zřejmé, že toto vše bude jednoho dne překonáno ještě většími rychlostmi, jejichž zdrojem bude pravděpodobně světlo nebo elektřina?“ Nezdálo se, že by kdo pochyboval o tvrzení Michela Ardana.

„Milí posluchači,“ pokračoval Francouz, „kdybychom dali na jisté omezence – označení jim sedí – bylo by lidstvo uzavřeno v jakémsi nepřekročitelném Popiliově kruhu a odsouzeno živořit na této zeměkouli, aniž se kdy mohlo vznést do prostorů planetárních! Ale tak tomu není! Bude se létat na Měsíc, bude se létat na hvězdy, bude se létat na planety, jako se dnes jezdí z Liverpoolu do New Yorku – snadno, rychle, bezpečně a brzy budeme pronikat oceánem atmosférickým stejně jako moři měsíčními! Vzdálenost jej en relativní slovo a nakonec bude uvedena na nulu.“

Jakkoli bylo shromáždění francouzskému hrdinovi velmi příznivě nakloněno, přece je tato odvážlivá theorie trochu zarazila. Michel Ardan to zřejmě chápal.

„Nevypadáte přesvědčeni, milí hostitelé,“ pokračoval s líbezným úsměvem.

„Dobrá, uvažujme trochu. Víte, jak dlouhou dobu by potřeboval rychlík, aby se dostal na Měsíc? Tři sta dní. Nic víc. Ani ne devětkrát kolem světa a každý jen trochu čipernější námořník nebo cestovatel urazil za svůj život pouť delší. Pomyslete, že budu jenom devadesát sedm hodin na cestě! Ach, vy si představujete, že Měsíc je od Země daleko a že si to člověk musí dvakrát rozmyslit, než se do tohohle dobrodružství pustí. Co byste však řekli, kdyby šlo o to letět na Neptun, který obíhá ve vzdálenosti jedenácti set čtyřiceti sedmi milionů mil od Slunce! Takovou cestu by mohlo podniknout jen málo lidí, i kdyby se za kilometr platilo jen pět sous. Sám baron Rothschild se svou miliardou by neměl čím zaplatit jízdenku a zůstal by trčet na cestě, protože by mu chybělo sto čtyřicet sedm milionů!“

Tento způsob odůvodňování se shromáždění zřejmě velice líbil, ostatně Michel A…