Matyáš Sandorf II.

KAPITOLA PÁTÁ
NA ANTEKIRTĚ

Za patnáct hodin poté Elektrika 2 zakotvila v antekirtském přístavu.

Není těžké představit si, jak tam přivítali doktora Antekirta a jeho společníky.

Savě sice již nehrozilo nebezpečí, ale vysvětlili jí, že je zatím nutno zachovat v tajnosti, jaký svazek ji poutá k doktoru Antekirtovi a kdo doktor Antekirt vlastně je.

Matyáš Sandorf chtěl zůstat neznám až do té chvíle, kdy dokoná své dílo. Ale stačilo, že Petr, který byl všude znám jako doktorův adoptovaný syn, byl zasnouben se Savou Sandorfovou, aby se radost antekirtského obyvatelstva projevovala různými blahopřáními jak snoubencům, tak i doktorovi.

Netřeba také říkat, jak se zaradovala paní Bathoryová, když jí Sava po tolika útrapách padla do náruče.

Dívka se rychle zotavovala a stačilo několik dní štěstí, aby se zotavila úplně.

Všichni věděli, že Pescade dal v sázku život, aby Savu zachránil, a že hlavně on přispěl ke zdaru výpravy. Ale poněvadž ten dobrý hoch pokládal všechno za věc docela přirozenou, nebylo možno projevit mu vděčnost jinak než slovy.

Stačilo mu, že Petr Bathory ho vřele objal a doktor Antekirt ho obdařil pohledem plným uznání, obdivu a vděčnosti. Pescade o jiném už nechtěl slyšet a podle svého zvyku přičítal hlavní zásluhu o Savino zachránění Matifouovi.

„Jemu poděkujte,“ opakoval stále. „Kdyby neměl Matifou tolik síly, aby mě zvedl i s tyčí, nikdy bych se nebyl dostal do Hazamova domu. A kdyby nebyl čekal u hradby v pravý okamžik, kdy Sava skočila dolů, byla by se zabila.“

„Jen mi nelichoť, Pescade, přeháníš jako…“

„Jen mlč, příteli,“ nedal mu domluvit Pescade. „Skromnost tu není na místě. Já nejsem dost silný, abych snesl všechny ty pochvaly a lichocení, kdežto ty… Nu, nechme toho a pojďme si trochu zarýt do zahrádky.“

Matifou poslechl a časem zvykl i tomu, že ho zahrnovali díky a lichotkami, které byly malému Pescadovi tak nepříjemné…

Bylo ujednáno, že se Petrova svatba se Savou má slavit brzy, totiž 19. prosince. Jakmile se Petr Bathory stane chotěm Savy Sandorfové, bude se domáhat uznání nároku na dědictví po Matyáši Sandorfovi.

Dopis paní Toronthalové byl dostatečným důkazem dívčina původu a kromě toho bylo možno vynutit písemné prohlášení na bankéři.

Pokud šlo o Španěla Carpenu a bankéře Silase Toronthala, mělo být o jejich osudu rozhodnuto teprve tehdy, až se k nim v antekirtském vězení přidruží i Sarkany. Pak teprve bude dílo spravedlivé odplaty dokonáno. Ale v téže době, kdy doktor Antekirt přemýšlel o trestu pro zrádce, musil se bedlivě starat o bezpečnost své osady.

Jeho jednatelé z pobřeží severní Afriky mu oznamovali, že hnutí Senussiů nabývá vážných rozměrů a že dochází k velkému soustřeďování jejich sil v okolí Benghází.

Zvláštní poslové udržovali stálé spojení mezi podnáčelníky Senussiů a jejich vrchním velitelem. Poněvadž pak Senussiové byli důstojnými nástupci starých tuniských lupičů, kteří měli smrtelnou zášť ke všemu evropskému, musil být doktor Antekirt neustále na stráži před hrozícím nebezpečím. Senussiům bylo lze přičítat všechny vraždy v severní Africe za posledních dvacet let.

A nebylo jich málo. Roku 1863 zahynul v Kanemu Beurhann, roku 1865 u řeky Džuby Van der Decken a jeho společníci, roku 1865 v Nadi Abedžu slečna Tinnéová a její družina, roku 1874 Dournaux, Duperrey a Joubert nedaleko inaharských studní, roku 1876 Paulmier, Bouchart a Menoret nedaleko In Kalahu a roku 1881 duchovní Richard, Morat a Pouplard z misie gadamešské, plukovník Flatters, setníci Masson a Dienoux, doktor Guiard a inženýři Beringer a Roche. Ti všichni padli za oběť krvelačnosti Senussiů.

Doktor Antekirt mluvíval o nebezpečí velmi často s Petrem Bathorym, Ludvíkem Ferratem, kapitánem svého loďstva, i s jinými obyvateli ostrova.

Mohla Antekirta odolat nepřátelskému útoku? Jistě, i když opevnění nebyla dosud dokončena – ale jen tehdy, když útočníci nebudou příliš početní.

Na druhé stráně šlo o to, zda Senussiové skutečně mají zájem na tom, aby se ostrova zmocnili. Bezpochyby ano, protože z Antekirty mohli ovládat záliv, který omývá břehy Tripolisu a Kyrenaiky.

Víme již, že jižně od ostrova Antekirty byl ostrůvek Keukrof. Víme také, že doktor Antekirt, když mu nestačil čas k opevnění ostrůvku, vytvořil z něho obrovský podkop. V jeho skalnatém nitru bylo ukryto množství výbušných látek. Stačila jediná jiskra, která mohla být vyslána po drátě z Antekirty, aby ostrůvek vyletěl do povětří se vším, co bylo na jeho povrchu.

Pobřežní dělostřelectvo bylo dokonale vybaveno

V obranných přípravách se pokračovalo ve všech směrech.

Pobřežní dělostřelectvo bylo dokonale vybaveno a zbývalo jen podle potřeby svolat muže, kteří byli vycvičeni v jeho obsluhování. Tvrz na středním pahorku ostrova byla dohotovena a mohla dalekonosnými děly šířit zkázu na všechny strany. Četné miny pak měly uzavřít vjezd do malého přístavu.

Ferrato a všecky tři Elektriky byly připraveny a vyzbrojeny, aby se bránily útoku nebo samy podnikly útok na nepřátelské loďstvo.

Slabina ostrova byla na jihozápadní straně. Na této části pobřeží, kterou nemohlo chránit ani pobřežní dělostřelectvo, ani dělostřelectvo z tvrze, mohlo nepřátelské loďstvo vysadit na břeh své mužstvo. Tam hrozilo nebezpečí a již nezbýval čas, aby tam vystavěli obranné tvrze.

Bylo jisté, že Senussiové skutečně podniknou útok na Antekirtu? Byl to odvážný a nebezpečný podnik, který by si vyžádal velké přípravy a značného nákladu.

Ludvík Ferrato o hrozícím nebezpečí pochyboval. Jednou když s doktorem Antekirtem a Petrem prohlíželi ostrovní opevnění, vyslovil tuto pochybnost nahlas.

„Soudím jinak,“ odpověděl mu doktor Antekirt. „Antekirta je bohatý ostrov a ovládá pobřeží. Už proto se dříve nebo později stane předmětem útoku, neboť Senussiům bude záležet na tom, aby se ostrova zmocnili.“

„To je naprosto jisté,“ dodal Petr Bathory, „a proto se musíme všestranně připravit.“

„A já se dokonce obávám, že chystaný útok provedou co nejdříve,“ pokračoval doktor Antekirt. „Sarkany je jedním z nejhorlivějších stoupenců Senussiů a v Evropě jim sloužil jako nakupovač zbraní. Pamatujete se jistě, že Pescade zaslechl rozmluvu Sidi Hazama se Sarkanym, při které několikrát padlo jméno Antekirta. Sarkany ví, že ostrov náleží doktoru Antekirtovi, kterého se obává tak, že před ním varoval i Zirona. Bude se jistě snažit, aby se tohoto nebezpečí zbavil co nejdříve.“

„To k vám má takovou zášť, pane doktore?“ ptal se Ludvík Ferrato. „Zná vás?“

„Je možné, že mě viděl v Dubrovníku,“ odpověděl doktor Antekirt. „Rozhodně je mu však známo, že jsem se stýkal s rodinou Bathoryovou. Kromě toho se dověděl v domě Sidi Hazama z úst Saviných, že Petr Bathory žije. Všechno to si jistě srovnal v hlavě a došel k správnému závěru, že Petr Bathory a Sava nalezli ochranu na Antekirtě. Má tedy až dost příčin, aby proti nám popudil sektu Senussiů, kteří by nás jistě nešetřili, kdyby se ostrova zmocnili.“

Doktorovy důvody byly tak pádné, že jeho posluchači je musili uznat.

Nebylo pochyby, že Sarkany neví, že doktor Antekirt je vlastně hrabě Matyáš Sandorf, ale jistě mu záleží na tom, aby mu vyrval dědičku Sandorfových statků. Není proto divu, že všemožně pobízel náčelníka Senussiů, aby proti Antekirtě podnikl výpravu.

Zatím plynuly dny, aniž nějaké známky nasvědčovaly, že by k útoku mělo dojít v blízké době. Všechny ostatně ukolébala v blahou jistotu radost, že se konečně shledali. Jen doktor Antekirt se nedal oklamat.

Kromě něho všichni myslili jen na chystanou svatbu Savy Sandorfové s Petrem a namlouvali si, že dny útrap a úzkostí náleží nenávratně minulosti.

Tento pocit bezpečnosti sdíleli i Pescade a Matifou.

Oba přátele těšilo štěstí ostatních tak, že žili stále v jakémsi blaženém opojení a že všechno viděli v růžovém světle.

„Člověk tomu skoro ani nemůže věřit,“ řekl jednou Pescade svému obrovskému příteli.

„Čemu?“ zeptal se Matifou a pohlédl na svého druha.

„Že ses stal zámožným měšťákem. Rozhodně musím pomýšlet na to, abych tě oženil.“

„Mne a oženit?“

„Ano, však už máš nejvyšší čas…“

Zatímco Pescade o svatbě Matifouově jen žertoval, vážně se zabýval svatbou Petra Bathoryho a Savy Sandorfové.

Doktor Antekirt vyplnil Pescadovo přání, aby v den svatby byla uspořádána velká slavnost s veřejnými produkcemi, s tanci, s velkou hostinou pod širým nebem, s pochodňovým průvodem a s ohňostroji. Všichni se mohli spolehnout na to, že Pescade uspořádá slavnost opravdu důstojnou. Vždyť to byl jeho živel.

A Pescade si umínil, že vystrojí slavnost tak nádhernou a velkolepou, že se o ní bude hovořit celý rok a dlouhá léta se na ni bude vzpomínat.

Ale všechny přípravy byly náhle přerušeny jinými událostmi.