Matyáš Sandorf II.

KAPITOLA TŘETÍ
SLAVNOST V TRIPOLISU

Planina, která se rozkládá za hradbami města Tripolisu, poskytovala dne 23. listopadu zvláštní pohled. Nikdo by nebyl uhodl, je-li to prostor úrodný nebo pustý. Po celé ploše byly totiž vztyčeny pestrobarevné stany, z jejichž vrcholů vlály prapory nebo praporce křiklavých barev. Chudší stany skýtaly pohled méně lákavý. Jejich zchátralá a spravovaná látka nejen nevábila oko, ale také málo chránila obyvatele před suchým jižním větrem, zvaným „gibly“.

Tu a tam stály na planině houfy koní s bohatými arabskými ozdobami a jinde bylo vidět oslíky, velké jako hafany, a hafany o nic menší než ti oslíci. Dále tu byli četní mezci, osedlaní arabským sedlem, které se tvarem podobá hrbolům velbloudího hřbetu.

Mezi davem se projížděli jezdci s koleny zdviženými téměř až k bradě, na zádech pušku a u pasu šavli. Nohy měli ve třmenech podobných tureckým trepkám. Jezdci vjížděli mezi ženy a děti a nedbali na to, zda někoho povalí nebo zraní.

Bylo tu i hojně domorodců skoro stejně oděných v šat zvaný „huly“. Muži i ženy byli v něm skoro k nerozeznání, vyjma toho, že muži měli záhyby volného pláště na prsou sepjaté měděnou sponou, kdežto ženy si jeho hořejším cípem pokrývaly hlavu tak, že jim bylo vidět jen levé oko.

Tento šat se mění podle třídy a zámožnosti. Chudí mají pouze tento plášť a pod ním nahé tělo, kdežto zámožnější mívají vespod kabátec a široké spodky, arabští boháči pak košile na okrajích vyšívané zlatem a svrchní šat, na němž lesk hedvábí závodí s leskem ozdob.

Planinu nepřeplňovali pouze Tripoliťané. Přímo před městem se tísnili kupci z Gadameše a ze Sokny, provázení svými otroky. Byli tu i četní Židé a Židovky, ženy s odhalenými obličeji a tlusté, jak se sluší v této zemi.

Nechyběli ani černoši. Přišli ze svých chat, vystavěných z rákosí a listí. Ti neměli na sobě mnoho látky, zato hojně skvostů, hrubě pracovaných měděných náramků, náhrdelníků ze zvířecích zubů a stříbrných prstenů v uších i v nose. Bylo vidět také domorodce z pobřeží Velké Syrty, jimž datlovník, na jejich území hojný, poskytuje chléb i víno.

Mezi touto směsicí Maurů, Berberů, Turků, Arabů i Evropanů se vážně procházeli pašové, šejkové a kádíové, krátce hodnostáři města, kteří si vyšli mezi davy prostého lidu. Ten se pokorně a ochotně rozestupoval před tasenými šavlemi vojínů nebo holemi strážců, když se se vznešenou lhostejností blížil guvernér této turecké provincie, která tehdy náležela pod svrchovanost cařihradského sultána.

V tripolském území bylo více než milión pět set tisíc obyvatel, z toho šest tisíc vojínů.

Město Tripolis samo mělo pouhých dvacet až dvacet pět tisíc obyvatel. V tento den se však jejich počet nejméně zdvojnásobil, protože tu byl nával zvědavců, kteří sem přispěchali ze všech koutů tripolského území.

Návštěvníci si nehledali útulek přímo v městě. Hradbami obehnaný prostor města nebyl by všechny ty lidi pojal. Nebylo pro ně místa ani ve čtvrti sousedící s přístavem, kde byly budovy konzulátů, ani ve čtvrti východní, kam se uchýlilo židovské obyvatelstvo.

Ale planina před městem byla dost rozsáhlá, aby pojala všechny diváky, kteří přišli na „čapí slavnost“, již odedávna konanou ve východních zemích afrických. Planina, kus to Sahary se žlutým pískem, po kterém se často při východních větrech rozlévá moře, obklopuje město ze tří stran a je široká asi kilometr.

Od této planiny se na jihu živě odráží Menchijská oáza s běloskvoucími domky, se zahradami, s lesy oranžovníků, citroníků a datlovníků, s antilopami, gazelami a plameňáky. V oáze bydlí nejméně tři tisíce lidí.

Za oázou byla poušť, která se nikde v Africe tak neblíží ke Středozemnímu moři jako zde. Byla to poušť s nesmírnou hladinou písku, který vítr rozvinuje stejně snadno jako povrch moře, byl to libyjský písečný oceán, jemuž nechybějí ani mlhy tvořené drobnohlednými zrnéčky písku.

Území tripolské, velké asi jako Francie, rozkládá se mezi Tunisem, Egyptem a Saharou. Jeho pobřeží měří asi tři sta kilometrů.

Tedy do této země, jedné z nejméně známých v Africe, uchýlil se Sarkany, když odešel z Tetuanu. Jako rodák z Tripolisu, kde prováděl své prvé pokusy žít na útraty druhých, vrátil se vlastně domů. Kromě toho byl, jak jsme už řekli, spřátelen s mnoha náčelníky sekly Senussiů a mohl se spoléhat na jejich ochranu. Sloužil jim i za svého pobytu v cizině a obstarával pro ně nákup zbraní. Proto když přibyl do Tripolisu, mohl se ubytovat v domě Sidi Hazama, náčelníka Senussiů v okrese tripolském.

Po únosu Silase Toronthala, který si dosud nedovedl vysvětlit, opustil Sarkany Monte Carlo. Několik tisíc franků, které si zadržel z posledních výher a které z opatrnosti nevsadil, stačilo mu na cestovní výlohy. Zbyla mu ještě slušná částka.

Obával se, že Silas Toronthal se mu bude ze zoufalství mstít a odhalí jeho minulost nebo prozradí Savin úkryt. Bankéř totiž dobře věděl, že Sava byla dopravena do Tetuanu, kde ji střeží Namira. A Tetuan byl příliš blízko Ceuty.

Proto Sarkany tak brzo opustil Maroko a odvedl s sebou i Savu.

Dobrodruh jednal opravdu velmi rozvážně a opatrně. Silas Toronthal skutečně prozradil, kde je Sava ukryta.

V Tripolisu měl Sarkany dost prostředků k jednání i k obraně. Jak doktor Antekirt dobře pochopil, nemohl Sarkany cestovat parníkem nebo železnicí, poněvadž by se tím vydával v nebezpečí. Proto raději cestoval s karavanou Senussiů, která se ubírala na slavnost do Tripolisu.

Karavana se brala podél severní africké pouště a bez příhod dorazila k cíli.

V Tripolisu byla Sava vydána svému únosci na milost a nemilost. Ale její pevné rozhodnutí se nezměnilo a její odpor nebyl zlomen. Hrozby Namiřiny a hněv Sarkanyho na ni nijak nepůsobily.

Při odchodu z Tetuanu bylo v karavaně asi padesát osob rozdělených ve skupiny a vojensky organizovaných. Jejich počet však stále rostl, neboť se přidávali noví a noví poutníci, takže karavana čítala již tři sta osob, když se dostala k tuniskému pobřeží. Odtamtud byla už cesta snadná a dne 20. listopadu dorazila po šestinedělní cestě k cíl…