Matyáš Sandorf II.

KAPITOLA ČTVRTÁ
POSLEDNÍ SÁZKA

Herny v Monte Carlu – zvané obyčejně kasino – otvíraly se v jedenáct hodin dopoledne. Hráčů bylo málo, ale u několika stolků se již hrála ruleta.

Ruletové stolky byly pečlivě vyváženy; musily být přesně vodorovné. Každé nerovnosti, která by působila na pohyb točící se kuličky, by si hráči všimli a hned by jí využili v neprospěch banky.

Na každém ruletovém stolku leželo šedesát tisíc franků ve zlatě, stříbře a bankovkách; na obou stolech, kde se hrála hra trente et quarante, po sto padesáti tisících.

To jsou obvyklé sázky banky a málokdy je musí banka doplňovat. Hráč má nepatrnou pravděpodobnost, že vyhraje. Možno tedy říci, že všechny takové hry jsou nejen nemravné, ale ze stanoviska hráčů vůbec nesmyslné.

U každého stolu zaujal místo „krupier“. Kolem dokola stáli nebo seděli hráči i diváci. Místnostmi herny procházeli dozorci, kteří pozorovali stejně bedlivě hráče i krupiery. Mezi davy hráčů pak se proplétali sloužící, připraveni k službám jak obecenstvu, tak i správě herny. Správa herny totiž v té době zaměstnávala sto padesát úředníků a zřízenců.

V půl jedné přivezl vlak z Nizzy obvyklé hloučky hráčů. Dnes byly dokonce trochu větší, protože včerejší průběh hry byl mocným lákadlem. Rytíři Štěstěny se dostavili houfně, aby se oddali vášni hry.

Za hodinu byly již místnosti herny plné. Nejvíce se hovořilo o neobvyklém průběhu včerejší hry.

Není nic smutnějšího nad ty obrovské síně, tak bohatě zdobené a přepychově zařízené. Z krásných lustrů se rozlévá záplava světla a nad každým stolkem jsou ještě umístěny lampy se zelenými stínítky.

Je zde stále plno lidí, ale směsici hlasů není tolik slyšet jako cinkot zlatých a stříbrných peněz, šustění bankovek a jednotvárné vyvolávání zřízenců, kteří řídí hru a oznamují její průběh. Je to strašně smutné.

Dva hráči, kteří se proslavili tím, že včera ztratili nejvíc, dnes se ještě neobjevili. Někteří hráči se již pokusili připoutat k sobě štěstí, ale zisk a ztráta se celkově vyrovnávaly a nic nenasvědčovalo, že by zase došlo k výjimečným událostem jako včera.

Teprve ve tři hodiny vstoupili do herny Sarkany a Silas Toronthal. Než vešli do vlastní herny, procházeli se v předsíni, kde byli předmětem pozornosti obecenstva. Lidé je zastavovali a vyptávali se, zda podniknou nový zápas s osudem, který je včera tolik stál.

Někteří „profesoři“ hry by jim byli rádi při té příležitosti prodali své neomylné návody ke hře, jenže oni neměli o ně zájem. Bankéř, nanejvýš rozčilený, ani neviděl, co se kolem něho děje. Oba myslili jen na poslední pokus, který hodlali podniknout.

Mezi těmi, kdož oba pozorovali se zvědavostí, s jakou se hledívá na odsouzence, byl nápadný cizinec, který se od nich nevzdaloval ani na jediný okamžik.

Byl to mladý, asi dvaadvacetiletý hoch s jemnými rysy obličeje, s chytrým výrazem v tváři a se špičatým nosem, člověk, o jakém se říká, že nosem nejen cítí, ale i vidí. Oči měl zakryty brejlemi, které však ani nenosil z nutnosti.

Mladík měl ruce stále v kapsách svrchníku a nohou jako by stále hledal pevnější oporu. Byl oděn vybraně, avšak nikoli výstředně. Choval se nenuceně, ale zdálo se, že v přiléhavém oděvu mu není příliš volně.

Na tom není nic divného. Ten mladík byl Pescade. Jeho věrný přítel Matifou čekal na něho nedaleko v sadech.

Přišli sem do tohoto ráje nebo pekla na popud doktora Antekirta.

Předešlého dne dopravila je do Monte Carla Elektrika 2. A přibyli sem z tohoto důvodu:

Za dva dny po svém únosu byl Carpena přes všechny protesty vsazen do žaláře na ostrově Antekirtě. Tam poznal, že vlastně zaměnil jeden žalář za druhý. Nebyl již trestancem ceutským, ale nevěda o tom, byl v moci doktora Antekirta. Nevěděl, kde je, a nemohl předvídat, zda tato změna znamená zlepšení jeho osudu. Tyto otázky si kladl nikoliv bez obav. Byl však hotov učinit vše, aby svůj osud zlepšil. Proto odpověděl na první otázku doktora Antekirta zcela upřímně.

Doktor Antekirt se ptal, zda zná Silase Toronthala a Sarkanyho. Carpena odpověděl, že Toronthala nikoli, Sarkanyho ano, ale že ho vídal jen zřídka.

„Měl Sarkany styky s Zironem a s jeho lupiči na Sicílii?“ ptal se doktor dále.

„Ano, Sarkany měl přijet za Zironem na Sicílii. Byl by tam jistě přijel, kdyby nebyl Zirone zahynul při výpravě proti Domu Angličanů.“

„Kde je teď Sarkany?“

„V Monte Carlu, jestli už neodjel. Zdržuje se tam již dlouho spolu se Silasem Toronthalem.“

Carpena víc nevěděl, ale doktoru Antekirtovi to stačilo.

Netřeba podotýkat, že Španěl nevěděl, proč se ho doktor Antekirt zmocnil, a netušil, že doktor ví o zradě, kterou spáchal na Ondřeji Ferratovi. Nebylo mu známo, že Ludvík je syn rovinjského rybáře.

Na Antekirtě byl Carpena střežen přísněji než v ceutské káznici a nesměl se s nikým stýkat. Netrpělivě vyčkával, co s ním bude.

Jeden ze zrádců, kteří byli příčinou krvavého konce terstského spiknutí, byl tedy v rukou doktora Antekirta. Zbývalo ještě zmocnit se dalších dvou a Carpena prozradil, kde je lze bezpochyby najít.

Poněvadž však Silas Toronthal znal doktora Antekirta a Sarkany znal nejen jeho, ale i Petra, bylo nutno, aby nejednali sami, dokud nebudou mít pevnou naději na úspěch. Nalezli stopy obou bídníků a nesměli je spustit z očí, dokud doba neuzraje k činu.

Proto poslal Antekirt Pescada a Matifoua do Monte Carla. Pescade měl sledovat zrádce na každém kroku, a kdyby bylo třeba, Matifou mu měl přispět svou silou. Až nastane vhodná doba, doktor Antekirt, Petr Bathory a Ludvík přijedou na Ferratu za nimi.

Oba přátelé připluli večer k monackým břehům a hned se pustili do svého úkolu. Snadno zjistili, v kterém hotelu se ubytovali Toronthal a Sarkany, a Pescade druhého dne od rána číhal nedaleko hotelu, až spatřil v jednu hodinu vycházet Sarkanyho a Toronthala. Všiml si, že bankéř je velice sklíčený a nemluvný, kdežto Sarkany stále živě hovořil.

Již ráno se Pescade dověděl, co se stalo předešlého dne v herně a jaké oběti si vyžádala hra. Slyšel též jména Sarkany a Toronthal, kteří prý prohráli nejvíce ze všech.

S…