Děti kapitána Granta

KAPITOLA III
ZÁMEK MALCOLM

Malcolm je jedním z nejpoetičtějších zámků ve Skotské vysočině – Highlands; leží poblíže vísky Luss, nad jejímž krásným údolím vévodí. Průzračné vody Lomondského jezera omývají jeho žulové zdi. Od nepaměti náleží zámek rodu Glenarvanů, který si v zemi Rob Roye a Ferguse Mac Gregora, skotských hrdinů z románů Waltera Scotta, zachoval staré pohostinné zvyky. V době, kdy ve Skotsku probíhala sociální revoluce, bylo mnoho leníků vyhnáno z půdy, protože nemohli platit starým vládcům klanů (Klan byl starý skotský a irský rod. V dávných dobách měly klany společný majetek.) vysoké nájemné. Mnozí zahynuli hladem, jiní se stali rybolovci a ostatní se vystěhovali. Byla to pro všechny zlá doba.

Jen Glenarvanové byli přesvědčeni, že věrnost jsou povinni zachovávat nejen malí k mocným, ale i mocní ke svým poddaným, a věrně stáli s lidem svého panství. Jediný člověk nemusel opustit rodný dům, jediný člověk neodešel z kraje, kde odpočívali jeho předkové, do jednoho setrvali v klanu svých dávných pánů. A tak i v době našeho příběhu, v tomto století nelásky a nejednoty, obklopovali rodinu Glenarvanů na jejich zámku i na palubě jejich lodi jen samí Skotové. Všichni byli potomky někdejších leníků Mac Gregorových, Mac Farlanových, Mac Nabbsových nebo Mac Naughtonsových, to jest všichni byli rodáky z hrabství stirlingského a dumbartonského. Stateční, poctiví lidé, tělem i duší oddaní svým pánům; leckterý z nich dokonce mluvil ještě galštinou starobylé Kaledonie.

Lord Glenarvan měl nesmírný majetek. Konal mnoho dobrých skutků a jeho dobrota převyšovala i jeho štědrost, neboť ta byla nezměrná, kdežto jeho štědrost měla nevyhnutelně své meze. Pán z Luss byl zástupcem svého hrabství ve Sněmovně lordů. Ale angličtí státníci ho neměli rádi, stavěl se příliš energicky proti politickému nátlaku „lidí z jihu“.

Edvard Glenarvan nebyl nijaký zpátečník, ani omezený nebo úzkoprsý člověk, ale zůstával v jádru Skotem, třebaže jeho hrabství bylo dokořán otevřeno všemu pokroku. Se svými závodními jachtami se zúčastňoval soutěží Královského temžského jachtklubu jenom pro slávu milovaného Skotska.

Edvardu Glenarvanovi bylo dvaadvacet let. Byl vysoké postavy, měl poněkud přísný obličej, neskonale milý pohled a celá jeho osobnost nesla v sobě pečeť poezie Skotské vysočiny. Byl znám svou neobyčejnou statečností, podnikavostí a rytířskostí jako skutečný Fergus XIX. století; avšak vynikal především dobrotou, kterou předčil i samotného svatého Martina, protože on by byl chudým lidem ze své vysočiny daroval svůj plášť celý.

Lord Glenarvan byl ženat tři měsíce. Pojal za manželku miss Helenu Tuffnelovou, dceru velkého cestovatele Williama Tuffnela, který se stal jednou z nesčetných obětí zeměpisné vědy a objevitelské vášně.

Miss Helena nebyla ze šlechtické rodiny, byla však Skotka, což lord Glenarvan cenil víc než šlechtické tituly. A tuto půvabnou, odvážnou a oddanou dívku si zvolil pán z Luss za svoji životní družku. Jednoho dne se s ní setkal v Kilpatricku, v domě jejího otce, kde žila osiřelá dívka sama téměř bez jakýchkoliv prostředků. Poznal, že tato dívka vyroste ve statečnou ženu, a oženil se s ní. Miss Heleně bylo také dvaadvacet let. Byla plavovlasá a její modré oči se podobaly vodě skotských jezer za krásného jarního jitra. Její láska k manželovi byla mocnější než její vděčnost. Vesničané a sloužící by byli za ni položili život a nazývali ji „naše dobrotivá paní z Luss“.

Lord Glenarvan a lady Helena žili šťastni na svém zámku uprostřed čarokrásné a divoké přírody Skotské vysočiny, při procházkách ve stinných alejích kaštanů a sykomor, na březích jezera, kde ještě zaznívají starobylé válečné písně, a v pustých rozsedlinách, v nichž jsou do staletých zřícenin vepsány dějiny Skotska. Někdy bloudívali v březových či modřínových hájích, v rozlehlých žloutnoucích vřesovištích a jindy zase vylézali na strmé vrcholky Ben Lomondu, nebo se projížděli na koních opuštěnými dolinami, objevovali a poznávali tento snivý kraj, podnes nazývaný „zemí Rob Roye“, i všechna ta slavná místa, která tak statečně opěval Walter Scott a obdivoval se jim. Když se pak večer za soumraku rozsvěcovala na obzoru „Mac Farlanova svítilnička“, toulali se bartazennou, starým kruhovitým ochozem, který se táhl kol dokola podél cimbuří starého zámku; tam, zamyšleni a ztraceni, jako kdyby byli sami na celém světě, usedali na některý vypadlý kámen, a obklopeni tichem přírody, zaliti bledým svitem měsíce, když na vrcholcích zšeřelých hor pozvolna houstla noc, prodlévali pohrouženi do nezkaleného obdivu a důvěrného okouzlení, jehož tajemství znají na světě jen milující srdce.

Tak proběhly první měsíce jejich manželství. Avšak lord Glenarvan nezapomínal, že jeho žena je dcerou velkého cestovatele. Byl přesvědčen, že lady Helena bude mít po svém otci všechny jeho touhy v krvi, a nemýlil se. Duncan byl dobudován a měl nyní zavézt lorda a lady Glenarvanovy do nejkrásnějších míst na světě, do středomořských vln a až k ostrovům Archipelagu (Starověký název řeckého souostroví. Dnešní ostrovy Jónské.). Každý si jistě představí radost lady Heleny, když jí manžel oznámil, že je jí Duncan k službám! A existuje snad větší štěstí než doprovázet svého nejmilejšího do těchto překrásných končin Řecka a trávit líbánky na čarovných březích Orientu?

Zatím však lord Glenarvan odjel do Londýna. Vždyť šlo o záchranu nešťastných trosečníků a sama lady Helena byla spíše netrpělivá než smutná nad touto okamžitou nepřítomností svého manžela. Příštího dne v ní manželova depeše vzbudila naději na jeho brzký návrat, ale večer ji žádal v dopise o strpení, protože návrhy lorda Glenarvana narážely na jisté potíže. A pozítří přišel nový dopis, v němž lord Glenarvan neskrýval svou nespokojenost s admiralitou.

Toho dne se počala lady Helena znepokojovat. Když byla večer ve svém pokoji sama, přišel pojednou zámecký správce Halbert a zeptal se, chce-li přijmout jakousi dívku s chlapcem, kteří si přejí mluvit s lordem Glenarvanem.

„Jsou to zdejší lidé?“ otázala se lady Helena.

„Ne, paní,“ odpověděl správce, „protože je neznám. Přijeli vlakem do Ballochu a cestu z Ballochu do Luss vykonali pěšky.“

„Ať vstoupí, Halberte,“ řekla lady Glenarvanová.

Správce odešel. Za okamžik poté uvedl do pokoje lady Heleny dívku s chlapcem – bratra se sestrou. Byli si tak podobni, že nebylo možno o tom pochybovat. Dívce bylo šestnáct let. Svou hezkou, poněkud znavenou tváří, očima, jež zřejmě často plakaly, zkroušeným, ale statečným výrazem, chudobným, avšak čistým oblečením upoutávala na první pohled. Za ruku držela dvanáctiletého chlapce rozhodného vzezření, který se tvářil jako ochránce své sestry. Na mou věru, kdyby se někdo opovážil ukřivdit jeho sestře, měl by co činit s tímto chlapíkem! Sestra se poněkud zarazila, když stanula před lady Helenou. Ta se spěšně ujala slova.

„Přejete si se mnou mluvit?“ řekla a povzbudivě pohlédla na dívku.

„Ne,“ odpověděl chlapec pevně, „s vámi ne, ale přímo s lordem Glenarvanem.“

„Nezlobte se na něho, paní,“ promluvila teprve teď sestra a káravě pohlédla na bratra.

„Lord Glenarvan není na zámku,“ odvětila lady Helena. „Jsem však jeho žena, a mohu-li ho zastoupit…“

„Vy jste lady Glenarvanová?“ otázala se dívka.

„Ano, slečno.“

„Žena lorda Glenarvana z Malcolmu, který uveřejnil v Times oznámení o ztroskotání Britannie?“

„Ovšem, ovšem!“ odpověděla lady Glenarvanová dychtivě. „A vy…?“

„Já jsem dcera kapitána Granta, paní, a to je můj bratr.“

„Grantova dcera! Grantova dcera!“ zvolala lady Helena, uchopila dívku za obě ruce a přivinula ji k sobě. Chlapce zlíbala na obě líčka.

„Paní,“ promluvila opět dívka, „co víte o ztroskotání mého otce? Žije? Uvidíme se s ním ještě? Povězte, prosím!“

„Drahé dítě,“ pravila lady Helena, „nerada bych vám za takovýchto okolností odpověděla nějak lehkomyslně a nechtěla bych ve vás vzbuzovat klamné naděje…“

„Mluvte, paní, mluvte! Jsem připravena na každou bolest a mohu slyšet všechno.“

„Drahé dítě,“ odpověděla lady Glenarvanová, „máme jenom slabou naději, avšak ztrácet ji nesmíme, a jednoho dne se snad se svým otcem opět shledáte.“

„Ach bože!“ zvolala dívka, nemohouc zadržet slzy, kdežto Robert líbal ruce zámecké paní.

Když pominul první nával zármutku i radosti, zahrnula dívka lady Glenarvanovou nesčetnými otázkami a lady Helena jí vyprávěla celý příběh o listinách, o tom, jak Britannia ztroskotala na patagonském pobřeží, jak se po tomto neštěstí kapitán a oba námořníci, kteří jediní katastrofu přežili, nejspíše dostali na pevninu, a posléze, jak se dovolávali pomoci celého světa v listinách napsaných ve třech jazycích a svěřených rozmarům oceánu.

Robert Grant lady Helenu při jejím vyprávění přímo hltal očima, jako kdyby jeho život závisel na jejích slovech. Dětská fantazie mu živě kreslila strašlivé výjevy, jejichž obětí byl jeho otec. Viděl ho na palubě Britannie, sledoval jej uprostřed mořských vln, spolu s ním se chytal pobřežních skalisk a bez dechu se vlekl pískem, aby se dostal z dosahu mořských vln. Několikrát mu při vyprávění lady Heleny uklouzl z úst výkřik:

„Tatíčku! Ubohý tatíčku!“ Přitom se tiskl ke své sestře.

Miss Grantová poslouchala se sepjatýma rukama a nepronesla jediné slovo, dokud nebylo vyprávění u konce. Teprve pak zvolala:

„To je hrozné, paní! A co listiny, kde jsou?“

„Ty už nemám, drahé dítě,“ odpověděla lady Helena.

„Já jsem dcera kapitána Granta…“

„Vy už je nemáte?“

„Nikoli. Už v zájmu vašeho otce musil je lord Glenarvan odvézt do Londýna. Ale řekla jsem vám jejich obsah slovo za slovem, i jak se nám podařilo nalézt jejich přesné znění. Mezi těmi útržky smazaných vět ušetřily vlny několik číslic, délka však bohužel…“

„Bez té se obejdeme!“ zvolal chlapec.

„Ano, pane Roberte,“ odpověděla Helena, usmívajíc se jeho rozhodnosti. „Vidíte tedy, miss Grantová, že znáte nejmenší podrobnosti těchto listin právě tak jako já.“

„Ano, paní,“ odpověděla dívka, „byla bych však ráda viděla písmo svého otce.“

„Uvidíte, vždyť snad už zítra se lord Glenarvan vrátí. Můj manžel se rozhodl, že předloží tento nesporný dokument odpovědným úředníkům admirality, aby vymohl okamžité vyslání lodi, která bude pátrat po kapitánu Grantovi.“

„Opravdu, paní?“ zvolala dívka. „To jste pro nás udělali?“

„Ano, drahá miss, a očekávám lorda Glenarvana každým okamžikem.“

„Paní,“ řekla dívka s hlubokou vděčností, „kéž se vám a lordu Glenarvanovi budeme moci odvděčit!“

„Drahé dítě,“ odpověděla lady Helena, „nezasluhujeme si žádné díky, protože každý jiný člověk by na našem místě učinil totéž co my. Kéž by se splnily naděje, jež jsem ve vás vzbudila! Až do návratu lorda Glenarvana zůstanete na zámku…“

„Paní,“ odpověděla dívka, „nerada bych zneužívala vašeho soucitu s námi. Jsme přece cizí lidé.“

„Cizí lidé, mé dítě! Ani váš bratr, ani vy nejste v tomto domě cizími lidmi a já chci, aby lord Glenarvan po svém návratu sám oznámil dětem kapitána Granta, co bude podniknuto pro záchranu jejich otce.“

Nebylo možno odmítnout tak srdečné pozvání. Bylo tedy dohodnuto, že miss Grantová a její bratr počkají na zámku na návrat lorda Glenarvana.