Děti kapitána Granta

KAPITOLA XIII
POSLEDNÍ HODINY

Když se slunce začalo sklánět za jezerem Taupo, za vrcholky Tuhahuy a Puketapu, odvedli Maorové své zajatce zpátky do vězení. Neměli je již opustit až ve chvíli, kdy se vrcholky pohoří Wahiti zanítí v prvním rozbřesku dne.

Jenom jediná noc cestovatelům zbývala, aby se připravili na smrt. Přestože byli sklíčeni a prožili takovou hrůzu, povečeřeli společně.

„Budeme potřebovat všech svých sil,“ řekl Glenarvan, „abychom přijali smrt zpříma. Musíme těm divochům ukázat, jak dovedou Evropané umírat.“

Po večeři se Mary Grantová a lady Helena uchýlily do kouta chýše a tam ulehly na rohoži. Zakrátko se snesl na jejich víčka spánek, jenž utišuje každý bol. Ženy si usnuly v náručí. Únava a bezesné noci je přemohly.

Glenarvan vzal tedy své přátele stranou a řekl jim:

„Drazí přátelé, je-li nám souzeno, že zítra zemřeme, jsem jist, že zemřeme statečně, jak to odpovídá šlechetným úkolům, které jsme si předsevzali. Ale nás nečeká jenom smrt, nás čeká mučení, a snad i potupa, a tyto dvě ženy…“

Do té chvíle byl Glenarvanův hlas pevný. Nyní se zlomil. Glenarvan zmlkl, aby ovládl své pohnutí. Potom po krátkém odmlčení pokračoval:

„Johne,“ řekl mladému kapitánovi, „tys Mary slíbil to, co já lady Heleně. Jak ses rozhodl?“

„Domnívám se,“ odpověděl John Mangles, „že mám právo dodržet tento slib.“

„Ano, Johne! Ale nyní nemáme zbraně.“

„Zde je,“ odpověděl John, ukazuje dýku. „Vytrhl jsem ji z Kara-Tetových rukou, když se vám skácel k nohám. Mylorde, kdo z nás dvou zůstane poslední naživu, vyplní přání lady Heleny a Mary Grantové.“

Po těch slovech zavládlo v chýši hluboké mlčení. Posléze je přerušil major, když pravil:

„Přátelé, ponechte toto krajní opatření až na poslední okamžik. Nehoruji pro věci, které se nedají už nikdy napravit.“

„Nejde mi o nás,“ odpověděl Glenarvan. „Ať nás čeká jakákoliv smrt, my se jí budeme umět postavit v tvář. Jen kdybychom byli sami, dvacetkrát bych byl již zvolal: »Přátelé, pokusme se o výpad! Vrhněme se na ty bídáky!« Ale Helena, Mary…!“

John v té chvíli nazdvihl rohož a napočítal dvacet pět domorodců, kteří hlídali u dveří vareatuy. Venku plál veliký oheň a vrhal po hrbolatých hradbách „pá“ zlověstné odlesky. Někteří strážci leželi kolem ohně, jiní nehybně stáli a jejich černé siluety se ostře odrážely od jasného pozadí plamenů. Všichni se však často ohlíželi na chýši, kterou střežili.

Říká se, že větší vyhlídky má vězeň, který chce uprchnout, než žalářník, který ho hlídá. Je to přirozené, protože vězni jde o víc než žalářníkovi. Ten může zapomenout, že hlídá, ale vězeň na své uvěznění zapomenout nemůže. Zajatec myslí mnohem častěji na útěk než jeho strážce na to, aby mu v tom zabránil. Proto vězňové tak často a podivuhodně unikají.

Zde však střežila zajatce nenávist, pomstychtivost, a nikoli lhostejný žalářník. Zajatci nebyli spoutáni jen proto, že to bylo zbytečné, vždyť u jediného východu z vareatuy hlídalo dvacet pět mužů.

Chýše se opírala zadní stěnou o skálu, jež uzavírala opevnění. Přístup k ní byl jediný – po úzkém pruhu země, který ji vpředu spojoval s nádvořím „pá“. Zbývající dvě strany chýše stály nad srázným úbočím a pod nimi zela sto stop hluboká propast. Sestoupit tudy bylo nemožné. Ani podlahou chýše se nedalo uprchnout, neboť tu tvořila obrovská skála. Jediným východem byl sám vchod do vareatuy a Maorové střežili tento úzký pruh země, který je spojoval s „pá“, jako nějaký padací most. Nikudy nebylo možno uprchnout, a když Glenarvan dvacetkrát prozkoumal zdi svého vězení, byl nucen tuto skutečnost uznat.

Noc plná úzkosti zatím míjela hodinu za hodinou. Neproniknutelná tma zahalila horu. Ani měsíc, ani hvězdy nerušily hlubokou temnotu. Do úbočí „pá“ se opíraly občasné nárazy větru. Kůly chýše skřípaly. Prchavé závany větru nečekaně rozdmychávaly oheň domorodců a záře plamenů pak vrhala chvatné odlesky až do nitra vareatuy. Na skupinu zajatců zasvitlo na okamžik světlo. Nešťastníci byli pohrouženi do svých posledních myšlenek. V chýši panovalo smrtelné ticho.

Bylo asi kolem čtvrté hodiny ranní, když majorovu pozornost upoutal šramot, přicházející jakoby od kůlů zadní stěny, tedy z té strany, kde se chýše opírala o skálu. Mac Nabbs si toho zprvu nevšímal, ale když viděl, že hluk neustává, začal poslouchat; nepřetržitý šramot vyvolal v něm konečně takový zájem, že přitiskl ucho k zemi, aby lépe slyšel. Zdálo se mu, že někdo nebo něco venku hrabe či dlabe.

Když si tím byl jist, přisunul se ke Glenarvanovi a Johnu Manglesovi, vytrhl je z jejich bolestných myšlenek a zavedl je k zadní stěně chýše.

„Slyšíte?“ zeptal se tiše a naznačil oběma druhům, aby se schýlili.

Hrabání bylo stále zřetelnější. Bylo slyšet, jak nějaký ostrý předmět skřípe o kaménky a jak ty se potom kutálejí dolů.

„Nějaké zvíře si tu hrabe doupě,“ řekl John Mangles.

Glenarvan si přejel rukou čelo.

„Kdož ví,“ namítl, „co kdyby to byl člověk…?“

„Ať už je to člověk nebo zvíře,“ odpověděl major, „přesvědčíme se, oč jde.“

Wilson a Olbinett se připojili ke svým druhům a všichni začali dlabat u stěny jámu, John dýkou a druzí buď kameny, které vyhrabali ze země, nebo jen holými nehty. Mulrady zatím ležel u vchodu a škvírou pod rohoží pozoroval skupinu domorodců.

Divoši seděli nehybně kolem ohně a neměli tušení, co se děje dvacet kroků od nich.

Půda, pokrývající křemenitý tuf, byla lehká a kyprá. Proto i když neměli nástroje, otvor se rychle zvětšoval. Zakrátko bylo zřejmé, že jeden nebo více lidí, přidržujících se úbočí „pá“, prorážejí do něho zvenčí chodbu. Za jakým asi účelem? Věděli, že jsou zde zajatci, anebo šlo o nějaký osobní, nahodilý počin?

Zajatci zdvojnásobili své úsilí. Jejich rozedřené prsty krvácely, ale žádný z nich nepřestával hrabat. Po půlhodinové práci byla díra vyhrabána do hloubky půl sáhu. Podle zřetelnějšího šramotu poznávali, že od jejich pomocníků je dělí už jenom tenká vrstva země.

Uplynulo ještě několik minut. Tu major ucukl rukou, zraněn čísi ostrou čepelí. Zadržel bolestný výkřik deroucí se mu na rty.

John Mangles,…