Děti kapitána Granta

KAPITOLA XVI
MAJOR TVRDÍ, ŽE TO JSOU OPICE

Příštího dne, 5. ledna ráno, vstoupili cestovatelé na rozlehlé území murrayské. Tento rozsáhlý a neobydlený okres se prostírá až k nejvyšším hřebenům Australských Alp. Civilizace ho ještě nerozdělila na hrabství. Je to málo známá a málo navštěvovaná část provincie. Její lesy jednoho dne padnou pod sekyrou drvoštěpa, na její pastviny vtrhnou stáda squatterů. Ale zatím je to půda nedotčená, tak jak se vynořila z Indického oceánu, pustina.

Na anglických mapách jsou tato území označena výmluvným názvem „Reserve for the blacks“ – Černošská rezervace. Tam byli totiž černoši surově zahnáni osadníky. Na odlehlých pláních, pod nepřístupnými lesy, bylo jim vyhrazeno trochu místa, kde australští praobyvatelé pozvolna vymírají. Kterýkoliv bílý člověk, osadník, přistěhovalec, squatter nebo drvoštěp, může překročit hranice těchto rezervací. Jenom černoch z nich nikdy nesmí vyjít.

Paganel se cestou rozhovořil o ožehavé otázce domorodých kmenů. V této věci panoval jednotný názor, že totiž britský systém koneckonců hubí porobené kmeny a vyhání je z krajů, kde bydleli jejich předkové. Tato zhoubná snaha je všude patrná, a v Austrálii zejména. V prvních letech po zřízení kolonie se deportovaní i sami osadníci dívali na černochy jako na divou zvěř. Pořádali na ně štvanice a stříleli je. Vyvražďovali je a dovolávali se právnických autorit, aby dokázali, že Australan stojí mimo zákon, a proto vraždění těchto ubožáků prý nemůže být zločinem. Sydneyské noviny dokonce navrhovaly účinnější prostředek, jak se zbavit kmenů od jezera Hunter: hromadně je otrávit.

Jak je zřejmé, Angličané si při kolonizaci pomáhali na počátku svých výbojů vraždami. Jejich ukrutnosti byly hrozné. Počínali si v Austrálii právě tak jako v Indii, kde zmizelo pět miliónů Indů beze stopy, nebo jako v Kapsku, kde miliónové hotentotské obyvatelstvo se ztenčilo na sto tisíc. Proto domorodci, decimovaní krutým zacházením a opilstvím, na celém kontinentě dík vyvražďující civilizaci pozvolna vymírají. Pravda, někteří guvernéři vydali proti krvelačným drvoštěpům dekrety! Trestali několika ranami bičem bělocha, který uřízl černochovi nos nebo uši, nebo mu usekl malíček, aby si z něho „udělal dýmku“. Nadarmo! Vraždění se organizovalo ve velkém měřítku a celé kmeny byly vyhubeny. Stačí uvést jenom Van Diemenův ostrov, kde bylo počátkem století pět set tisíc domorodců a v roce 1863 už jen sedm! A Mercure nedávno konstatoval, že do Hobart Townu přišel poslední Tasmánec.

Ani Glenarvan, ani major, ani John Mangles Paganelovi neodporovali. I kdyby byli Angličany, nebyli by mohli bránit své rodáky. Fakta mluvila jasnou a nezvratnou řečí.

„Před padesáti lety,“ dodal Paganel, „byli bychom na své cestě potkali ještě četné kmeny a nyní se za celou dobu neukázal ani jediný domorodec. Za necelé století bude tento kontinent úplně bez černých obyvatel.“

Opravdu se zdálo, že rezervace je zcela opuštěná. Nikde nebylo stopy po tábořišti nebo chatrčích. Pláně se střídaly s vysokými hvozdy a krajina pozvolna nabývala divokého vzhledu. Ba zdálo se, že žádný živý tvor, člověk ani zvíře, nepřichází do těchto odlehlých končin, když se Robert pojednou zastavil před eukalyptovým hájem a zvolal:

„Opice! Podívejte, opice!“

A ukazoval na velké černé tělo, které s neobyčejnou obratností klouzalo z větve na větev a přehupovalo se z vrcholku na vrcholek, jako kdyby je ve vzduchu udržovaly létací blány. Snad v této podivné zemi opice nelétaly jako jistý druh lišek, jimž příroda propůjčila netopýří křídla?

Vůz se mezitím zastavil a všichni pozorovali živočicha, který se ponenáhlu ztrácel v korunách eukalyptů. Po chvíli ho spatřili, jak se rychlostí blesku spustil na zem, jak kličkoval a poskakoval po zemi a jak se potom jeho dlouhé paže chytily hladkého kmene obrovského gumovníku. Všichni byli zvědavi, jak se onen tvor vyšplhá na přímý a kluzký strom, který nemohl ani obejmout. Ale opice do kmene střídavě zasekávala jakousi sekerku, tak v něm dělala malé záseky a po těchto opěrných bodech pravidelně rozložených dostala se až k větvím gumovníku. V několika vteřinách zmizela v hustém listí.

„Co je tohle za opici?“ otázal se major.

„Ta opice,“ odpověděl Paganel, „je čistokrevný Australan!“

Zeměpiscovi druhové měli sotva čas pokrčit údivem rameny, když se nedaleko nich ozvaly výkřiky, které by bylo možno zapsat takto: „Kou-í! Kou-í!“ Ayrton pobodl voly a asi po sto krocích se cestovatelé neočekávaně octli v táboře domorodců.

Jaký to truchlivý obraz! Na holé zemi stálo deset stanů. Stany zvané „guňo“ byly zhotoveny z pruhů kůry zasunutých za sebe jako tašky a chránily ubohé obyvatele jenom z jedné strany. Tyto lidské bytosti, sešlé bídou, byly odpuzující. Bylo zde asi třicet mužů, žen a dětí, oděných do roztrhaných klokaních kůží. Když se vůz přiblížil, byl prvním pohybem domorodců pokus o útěk. Ale několik slov, která pronesl Ayrton v jejich nesrozumitelné řeči, Australany patrně uklidnilo. Vrátili se tedy zpola důvěřivě, zpola bázlivě jako zvířata, když jim podáváme pamlsek.

Domorodci, vysocí pět stop čtyři palce až pět stop sedm palců, neměli černou pleť, ale spíše barvu vybledlých sazí, chomáčkovité vlasy, dlouhé paže, vystouplá břicha, zjizvená a zarostlá těla s tetováním nebo zářezy, které si dělají při pohřebních obřadech. Nemůže být většího protikladu k evropskému ideálu krásy než jejich obludná tvář, obrovská ústa, zploštělý nos přimáčknutý k tvářím, vystupující spodní čelist s bílými, ale šikmými zuby. Žádný lidský tvor se nikdy tolik nepodobal zvířeti.

„Robert se nemýlil,“ řekl major, „jsou to opice – čistokrevné opice, chcete-li!“

„Mac Nabbsi,“ odpověděla lady Helena, „dával byste tedy za pravdu těm, kteří je štvou jako divou zvěř? Ti nebozí tvorové jsou lidé.“

„Lidé!“ zvolal Mac Nabbs. „Nanejvýše přechodné bytosti mezi člověkem a orangutanem! A to kdybych změřil jejich lícní úhel, byl by jistě tak ostrý jako u opice!“

Bylo zde asi třicet mužů

V této věci měl Mac Nabbs pravdu. Lícní úhel australského…