Děti kapitána Granta

KAPITOLA X
TŘICÁTÁ SEDMÁ ROVNOBĚŽKA

Za týden po obeplutí mysu Pilares vjížděl Duncan plnou parou do překrásné, dvanáct mil dlouhé a devět mil široké Talcahuanské zátoky. Počasí bylo nádherné. Od prosince až do března nebývá zde na nebi jediný obláček a podél břehů, chráněných andským pohořím, vane stálý jižní vítr. John Mangles plul podle rozkazu Edvarda Glenarvana těsně u ostrova Chiloé a jiných nesčetných úlomků amerického kontinentu. Nějaká troska, kus zlomeného ráhna nebo úlomek dřeva opracovaného lidskou rukou mohly přivést Duncana na stopu trosečníků. Nikdo však nic nespatřil a jachta pokračovala v cestě, až posléze, čtyřicet dní po vyplutí z mlhavých vod Clydské zátoky, zakotvila v talcahuanském přístavu.

Glenarvan dal okamžitě spustit na moře člun, a doprovázen Paganelem, přirazil k přístavní hrázi. Učený zeměpisec chtěl využít příležitosti a uplatnit své znalosti španělštiny, jíž se dosud tak svědomitě učil. Ale k svému velkému překvapení se nemohl s domorodci dorozumět.

„Nemám správný přízvuk,“ řekl.

„Pojďme na celnici,“ odtušil Glenarvan.

Tam mu bylo několika anglickými slovy a výmluvnými posunky vysvětleno, že britský konzul sídlí v Concepciónu, hodinu jízdy odtud. Glenarvan si snadno opatřil dva rychlé koně a zanedlouho vjel s Paganelem do bran tohoto velkého města, které založil Valdivia, podnikavý a statečný druh bratří Pizarrů.

Jak mnoho ztratilo to město ze svého někdejšího lesku! Nejednou bylo vypleněno domorodci, roku 1819 zapáleno, pak pustošeno, ničeno, a tak nyní je se zdmi doposud zčernalými ohněm zastíněno Talcahuanem. Má sotva osm tisíc obyvatel. Pod jejich lenivýma nohama se změnily ulice v louky. Ustal zde všechen obchod, činnost i podnikání. Z každého balkónu zpívaly dnes mandolíny, za okenicemi lkaly milostné písně a Concepción, kdysi město mužů, stal se městečkem žen a dětí.

Glenarvan se pramálo zajímal o příčiny tohoto úpadku, přestože se ho Paganel snažil v tomto směru poučit, a neztráceje ani okamžik, odebral se ihned k J. R. Bentockovi, konzulovi britského Veličenstva. Konzul ho přijal velice zdvořile, a když se dověděl o osudu kapitána Granta, zavázal se, že opatří zprávy z celého přímoří.

Na otázku, zdali trojstěžník Britannia ztroskotal na třicáté sedmé rovnoběžce u chilského nebo araukánského pobřeží, dostali zápornou odpověď. Ani konzul, ani jeho kolegové z druhých zemí nevěděli o žádné podobné události. Glenarvan se však nevzdával. Vrátil se do Talcahuana, a nešetře námahy ani peněz, rozeslal po celém pobřeží zvědy. Všechno marné. Ani nejpečlivější pátrání u přímořského obyvatelstva nepřineslo kladné výsledky. Z toho vyplývalo, že Britannia nezanechala po svém ztroskotání žádnou stopu.

Glenarvan pověděl svým druhům o bezvýsledném pátrání. Mary Grantová ani její bratr nemohli zakrýt svou bolest. Bylo to šestého dne po příjezdu Duncana do Talcahuana. Cestující se shromáždili na záďové nástavbě. Lady Helena konejšila obě děti kapitána Granta – ovšem nikoliv slovy, neboť co by byla mohla říci? Jacques Paganel vzal znovu do ruky listiny a pozorně se do nich zahloubal, jako kdyby jim chtěl vyrvat nová tajemství. Přes hodinu je tak prohlížel, až ho posléze Glenarvan oslovil:

„Paganele, spoléhám na váš důvtip! Byl snad náš výklad těchto listin mylný? Je snad smysl těchto slov nesprávný?“

Paganel neodpovídal. Přemýšlel.

„Byly snad mylné naše domněnky o místě katastrofy?“ pokračoval Glenarvan. „Nebije snad slovo Patagonie samo do očí i nejméně důvtipného člověka?“

Paganel stále mlčel.

„Cožpak nám nedává za pravdu slovo Indián?“ řekl Glenarvan.

„Úplně,“ odpověděl Mac Nabbs.

„A není tedy jasné, že trosečníci se obávali, když psali tyto řádky, že padnou do zajetí Indiánů?“

„Okamžik, drahý mylorde,“ ozval se konečně Paganel, „jsou-li všechny ostatní vaše závěry správné, tenhle přinejmenším není oprávněný.“

„Co tím chcete říci?“ otázala se lady Helena a oči všech přítomných se upřely na zeměpisce.

„Chci tím říci,“ odpověděl Paganel a zdůrazňoval každé slovo, „že kapitán Grant je nyní v zajetí Indiánů, a dodal bych ještě, že listina o tom neponechává nejmenších pochybností.“

„Vysvětlete to, prosím,“ řekla miss Grantová.

„Nic není snadnějšího, drahá Mary. Místo padnou do zajetí budeme v listině číst jsou v zajetí a všechno je okamžitě jasné.“

„Ale to je vyloučeno!“ odporoval Glenarvan.

„Vyloučeno! A proč, vážený příteli?“ otázal se Paganel s úsměvem.

„Protože láhev mohla být vržena do moře jenom ve chvíli ztroskotání. Z toho důvodu se stupně šířky a délky týkají přímo místa neštěstí.“

„Nic to nedokazuje,“ odvětil živě Paganel, „a já nechápu, proč by trosečníci odvlečení Indiány do vnitrozemí nemohli dát zprávu o místě svého zajetí pomocí láhve.“

„To je prosté, milý Paganele, protože když chceme hodit láhev do moře, musíme k tomu to moře mít;“

„Anebo když ne moře,“ odtušil Paganel, „aspoň nějakou řeku, která se do něho vlévá!“

Tato nečekaná a přece správná odpověď byla přijata užaslým mlčením. Podle toho, jak se jeho posluchačům rozzářily oči, Paganel poznal, že všichni začínají znovu doufat. Lady Helena promluvila první.

„To je mi nápad!“ zvolala.

„A docela šťastný,“ dodal prostoduše zeměpisec.

„Co tedy navrhujete?“ otázal se Glenarvan.

„Navrhuji, abychom vyhledali místo, kde sedmatřicátá rovnoběžka vstupuje na americké pobřeží, a abychom ji sledovali bez sebemenší úchylky až do míst, kde se noří do Atlantského oceánu. Na její dráze snad nalezneme trosečníky Britannie.“

„Trochu slabá naděje!“ odvětil major.

„Ať je jakkoliv slabá,“ odpověděl Paganel, „my ji nesmíme zanedbat. Jestliže mám náhodou pravdu a láhev se dostala do moře po některé z řek tohoto kontinentu, pak zde musíme najít stopy zajatců. Pohleďte, přátelé, jen pohleďte na mapu, a nepochybně vás přesvědčím!“

Při těchto slovech rozložil Paganel na stole mapu Chile a argentinských provincií.

„Dívejte se,“ řekl, „a sledujte mě na cestě napříč americkým kontinentem. Projděme úzkým pásem chilského území. Překročme Andy. Sestupme dolů do pamp. Jsou v těchto krajích…