Cesta do středu Země

Jules Verne

65 

Elektronická kniha: Jules Verne – Cesta do středu Země (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: verne04 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Jules Verne: Cesta do středu Země

Anotace

O autorovi

Jules Verne

[8.2.1828-24.3.1905] Jules Verne, francouzský spisovatel a dramatik, jeden z nejpřekládanějších francouzsky píšících autorů vůbec, přichází na svět 8. února roku 1828 v Nantes jako syn advokáta. V mládí Verne studuje práva v Nantes a poté v Paříži, po studiích pak pracuje na burze. Literární ambice má Jules Verne již od mládí, do světa literatury ho jako tajemníka pařížského Théatre lyrique...

Jules Verne: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Voyage au Centre de la Terre

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Cesta do středu Země“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

VÝSTUP NA SNEFFELS

Sneffels je vysoký pět tisíc stop. Svými dvěma vrcholy zakončuje trachytové pásmo, které se odděluje od horského systému ostrova. Z našeho východiska jsme však nemohli vidět jeho dva štíty, rýsující se na pozadí šedého nebe. Zahlédl jsem jen velkou, nakloněnou sněhovou čapku na čele obra.

Kráčeli jsme za sebou s lovcem v čele. Ten stoupal úzkou stezkou, na níž by dvě osoby vedle sebe neprošly. Hovor se tím stal téměř nemožným.

Za čedičovou stěnou u fjordu Stapi se napřed táhla zelená vláknitá rašelina jako zbytek staré vegetace poloostrovních bažin. Množství tohoto dosud nevyužitého paliva by stačilo k topení všemu islandskému obyvatelstvu na celé století.

Rozsáhlé rašeliniště bylo podle hloubky dna některých roklí až dvacet metrů vysoké a skládalo se z vrstev zuhelnatělých rostlinných zbytků, proložených vrstvami pemzového tufu.

Jako pravý synovec profesora Liddenbrocka jsem navzdory svému vzrušení se zájmem pozoroval mineralogické zvláštnosti, vystavené v tomto obrovském přírodovědném kabinetě. Zároveň jsem si tím osvěžoval v paměti celé geologické dějiny Islandu.

Tento zajímavý ostrov se zajisté vynořil z vod v době poměrně nedávné.

Možná že se nepozorovatelným pohybem dosud zvedá. Je-li tomu tak, nutno jeho původ přiřknout působení podzemního ohně. V tom případě jsou však všechny teorie Humphry Davyho, Saknussemmův dokument a předpoklady mého strýce k ničemu. Tato domněnka mě přiměla k pečlivému studiu utváření půdy.

Brzy jsem zjistil sled všech jevů, které řídily utváření ostrova.

Island nemá vůbec vrstvy usazenin. Skládá se pouze ze sopečných tufů. To znamená, zeje vytvořen nakupením kamenů a skal porézní struktury. Před objevením sopek to byl rudný masív, zvolna vyzvedávaný nad hladinu tlakem vnitřních sil. Podzemní ohně dosud nepronikly na povrch.

Ale později na jihozápadě a na severozápadě ostrova vznikly příčné široké trhliny, kterými se zvolna rozlévala trachytová hmota. Tento jev neprošel bez prudkých změn. Výtok byl obrovský a roztavené hmoty vyvěrající z hlubin země se klidně rozlévaly v širokých pokryvech nebo do pahorků. V této době se objevily živce, syenity a porfyry.

Díky těmto rozlivům se rozměry ostrova pozoruhodně zvětšily a tím i jeho odolnost. Je pochopitelné, co pružných tekutých hmot se muselo shromáždit v jeho nitru, když už nemohly po ztvrdnutí trachytové kůry nikudy ven. Tak přišla chvíle, kdy mechanický tlak plynů prorazil těžkou kůru a vytvořil v ní vysoké komíny. Tam nadzvedly sopky zemskou kůru a vytvořily si prudce krátery až ke svým vrcholkům.

Pochody vzniku vyvřelin byly vystřídány projevy sopečnými. Novými krátery unikala napřed čedičová hmota, jejíž nejtypičtější vzory nám ukazovala planina, kudy jsme právě šli. Kráčeli jsme po těžkých, tmavě šedých skálách, které ochlazením vykrystalizovaly v šestiboké hranoly. V dálce jsme viděli množství plochých kuželů, i ty byly kdysi ohnivými krátery.

Po vyčerpání žulových erupcí a po vyhasnutí vedlejších kráterů počala zesílená sopka vyvrhovat lávu a proudy popele a strusky, jejichž dlouhé svazky roztroušené po svazích vypadaly jako silné prstence.

Tak šly za sebou jevy, které Island vytvořily. Vše to způsobil vnitřní oheň.

Bylo by proto šílenství předpokládat, že vnitřní hmoty nejsou stále ve žhavě tekutém stavu. A největší šílenství je chtít tady dosáhnout nitra Země.

Tím jsem se cestou na Sneffels uklidnil co do východiska naší výpravy.

Cesta byla stále obtížnější. Půda stoupala. Vyčnívající kameny byly vyviklány, musili jsme jít co nejopatrněji, abychom zabránili nebezpečným pádům.

Hans postupoval klidně jako po nejrovnější půdě. Častokrát zmizel za velkým skalním blokem a my ho na čas ztratili z očí. V těch chvílích mu vycházel z úst ostrý hvizd, kterým nám naznačoval cestu. Častokrát se taky zastavoval, sebral několik skalních úlomků a skládal z nich značky určené pro zpáteční cestu.

Byla to v podstatě správná opatrnost, ale budoucí události z ní udělaly věc zcela zbytečnou.

Tři únavné hodiny pochodu nás přivedly k úpatí hory. Tam dal Hans znamení k zastávce. Rozdělili jsme si skromnou snídani. Strýc polykal dvojitá sousta, aby byl dřív hotov. Přestávka k jídlu byla i přestávkou k odpočinku. Musili, jsme se podřídit dobrému zdání vůdce, který dal až za hodinu z…