Cesta do středu Země

BEZ VODY

Nazítří jsme vyrazili za časného rána. Musili jsme si pospíšit, čekala nás třídenní cesta k jeskyni.

Nebudu čtenáře zatěžovat líčením útrap zpáteční cesty. Strýc je snášel se vztekem člověka, který se už necítí příliš silným, a Hans s odevzdaností své mírné povahy. Já se přiznávám, že jsem naříkal a ztrácel odvahu. Nedokázal jsem čelit nepřízni osudu.

Jak jsem předvídal, došla nám voda už na sklonku prvního dne. Naše zásoby tekutin se zmenšily jen na jalovcovou kořalku. Ale tento pekelný likér nám spaloval hrdla. Ani podívat jsem se na něj nemohl. Bylo dusivé vedro. Únava mě ochromovala. Několikrát bych byl málem bezmocně upadl. Musili jsme se zastavovat. Strýc i Islanďan mi pomáhali, jak mohli. Viděl jsem však, že i strýc už těžko bojuje s nesmírnou únavou a s mukami žízně.

Konečně v úterý 8. července jsme se po rukou a po kolenou a napůl mrtví dovlekli ke spojení obou chodeb. Zůstal jsem tam bezvládně ležet na lávové půdě. Bylo deset hodin ráno.

Hans a strýc se opřeli o stěnu a pokoušeli se rozkousat několik sucharů. Z

mých okoralých rtů vycházely dlouhé steny. Pak jsem vysílením upadl do hlubokého spánku.

Za chvíli se ke mně přiblížil strýc a nadzdvihl mě.

„Ubohý chlapče,“ šeptal s přízvukem skutečné soustrasti.

Jeho slova mě dojala. Nebyl jsem u divokého profesora na něhu zvyklý.

Vzal jsem jeho rozechvělé ruce do svých. Nechal si to líbit s pohledem upřeným do mých očí. Tekly mu slzy.

Viděl jsem, jak bere svou polní láhev zavěšenou u boku. K mému velkému překvapení mi ji přiložil ke rtům.

„Pij!“ řekl.

Slyšel jsem dobře? Nezešílel strýc? Díval jsem se na něho vytřeštěným zrakem. Nemohl jsem to pochopit.

„Pij!“ opakoval.

Zdvihl láhev a vlil mi její obsah do úst. Ach, jaká nekonečná rozkoš! Doušek čerstvé vody smočil mé vyprahlé rty. Jediný doušek, ale stačil k udržení života, který už ze mne unikal. Poděkoval jsem strýci stiskem ruky. „Ano,“ řekl, „doušek vody! Poslední, slyšíš? Poslední! Pečlivě jsem jej uschoval. Dvacetkrát, stokrát jsem musil vzdorovat strašné touze po napití. Ale přece jsem jej uchoval pro tebe, Axele.“

„Strýčku,“ šeptal jsem, zatímco se mi velké slzy valily z očí.

„Ano, ubohý chlapče, věděl jsem, že po návratu do této jeskyně padneš polomrtvý na zem. Proto jsem schovával poslední kapku vody, abych tě přivedl k životu.“

„Děkuji, děkuji,“ zvolal jsem.

Ač jsem uhasil žízeň jen částečně, přece jsem nabyl trochu sil. Až dosud sevřené svaly hrdla se mi uvolnily. Rozpálené rty mi trochu vychladly. Mohl jsem mluvit.

„A teď,“ řekl jsem, „můžeme udělat jen jedno. Protože nemáme vodu, musíme se vrátit po svých stopách zpět.“

Strýc se při těchto slovech bránil pohledu na mne. Sklonil hlavu a jeho oči se mi vyhýbaly.

„Musíme zpět,“ zvolal jsem. „Musíme vystoupit na Sneffels. Kéž máme sílu dostat se do kráteru!“

„Vrátit se!“ řekl strýc, jako by odpovídal spíš sobě než mně.

„Ano, vrátit se, a to okamžitě!“

Nastalo dlouhé ticho.

„Těch několik kapek vody ti tedy, Axele, nevrátilo odvahu a energii?“ zeptal se mě strýc zvláštním tónem.

„Odvahu?“

„Jsi stále tak zkrušen jako předtím. Slyším od tebe jen slova zoufalství.“ S jakým člověkem jsem to hovořil a jaké plány si jeho odvážný duch ještě dělal?

„Cože, vy nechcete?“

„Vzdát se této výpravy ve chvíli, kdy vše svědčí o m…