Cesta do středu Země

NA DNĚ KRÁTERU

Rychle jsme zhltli večeři a naše malá skupina se usadila, jak mohla nejlépe.

Noc byla zlá, přístřeší nedostatečné, situace ve výši pěti tisíc stop nad mořem velmi žalostná. A přesto jsem po celou noc docela klidně spal. Byla to nejklidnější noc za celou tu dlouhou dobu. Ani se mi nic nezdálo.

Nazítří nás napůl zmrzlé probudil chladný vzduch a paprsky krásného slunce. Opustil jsem své žulové lůžko a šel jsem se potěšit nádhernou podívanou, která se mi otvírala před očima.

Stál jsem na vrcholu jednoho ze dvou štítů Sneffelsu, na štítu jižním. Měl jsem odtud rozhled po větší části ostrova. Optický klam velkých výšek mi vyzdvihl všechny břehy, zatímco vnitrozemí vypadalo jako propadlé. Jako by se pode mnou rozvíjela jedna z Helbesmerových plastických map. Viděl jsem hluboká údolí, křížící se všemi směry, propasti vyhloubené jako studny, jezera změněná v rybníčky a řeky zmenšené na velikost potůčků. Vpravo se táhly nesčetné ledovce a množství štítů, z nichž některé měly na vrcholu chochol z lehkých par. Dlouhé vlny těchto hor se sněžným pokryvem vypadaly jako zpěněné a vyvolávaly ve mně představu rozbouřeného moře. Obrátil-li jsem se k západu, viděl jsem oceán šířící se do vznešené rozlohy jako pokračování vzdutých hor.

Jen těžko jsem rozpoznal, kde končí země a začínají vody. Oddal jsem se kouzlu, do jakého nás uvádějí vysoké hory. Tentokrát však bez závrati, protože jsem si na nádhernou podívanou už zvykl. Můj zrak se ztápěl v průhledných svazcích slunečních paprsků. Zapomněl jsem, kdo jsem i kde jsem a vžil jsem se do života skřítků a vil, pohádkových bytostí skandinávské mytologie. Opíjel jsem se rozkoší z výšek, zapomínaje na propast, do které se řízením osudu vnoříme. Ale příchod profesora a Hanse mě vrátil do skutečnosti. Vystoupili za mnou na vrchol štítu.

Strýc se obrátil k západu a ukázal na lehký obláček, na mlhavý náznak země, která se zdvihla nad čárou vod.

„Grónsko,“ řekl.

„Grónsko?“ zvolal jsem.

„Ano. Jsme od něho vzdáleni jen pětatřicet mil. Za oblevy se odtamtud dostávají lední medvědi na krách až k Islandu. Ale na tom nezáleží. Jsme na vrcholu Sneffelsu. Vidíš ty dva štíty? Jeden je na jihu, druhý na severu. Hans ti řekne, jak říkají Islanďané tomu, na němž teď stojíme.“ Po dotazu lovec odpověděl: „Scartaris.“

Strýc se na mne vítězně podíval.

„Do kráteru!“ řekl.

Kráter Sneffelsu vypadal jako obrácený kužel, jehož základna mohla mít půl míle v průměru. Jeho hloubku jsme odhadovali asi na dva tisíce stop. Představte si, jak taková nádrž vypadá, naplní-li se ohněm a blesky. Dno této nálevky nemohlo mít v obvodu víc než pět set stop. Celkem pozvolné svahy umožňovaly snadný sestup až do spodní části. Srovnával jsem kráter bezděčně s nálevkovitým ústím starých pušek a toto srovnání mě vyděsilo.

Sestoupit do ústí pušky, pomyslel jsem si, když je možná nabitá a může při nejmenším nárazu spustit? To je šílenství! Nemohl jsem však ucouvnout. Hans se s lhostejnou tváří postavil do čela naší skupiny. Beze slova jsem ho následoval.

Aby si sestup usnadnil, postupoval Hans do nitra kužele protáhlými elipsami. Musili jsme přecházet sopečné skály, z nichž některé se uvolňovaly ze svých lůžek a řítily se rachotivě na dno propasti. Jejich pád vyvolával opakované ozvěny neobyčejné síly.

V některých místech kužele byly vnitřní ledovce. Hans tam postupoval neobyčejně opatrně, zkoumaje půdu svou okovanou holí, aby zjistil možné trhliny.

Na mnoha podezřelých místech jsme se musili svázat dlouhým lanem, aby byl každý z nás při nečekaném klopýtnutí zadržen svými druhy. Vzájemná pomoc byla nutnou opatrností, ale nebezpečí nevylučovala.

Přesto navzdory všem obtížím sestupu po svazích, které vůdce neznal, uběhla cesta bez nehod. Jen jeden Islanďan upustil balík lan, který se nejkratší cestou zřítil do propasti.

V poledne jsme dorazili k cíli. Zdvihl jsem hlavu a spatřil horní ústí kráteru.

Rámovalo pozoruhodně malý, ale dokonale kulatý kus oblohy. Jen na jednom místě přečníval štít Scartarisu, rozplývající se v nekonečnu.

Na dně kráteru se otvíraly tři chodby, jimiž v časech sopečné činnosti Sneffelsu vycházela z podzemních ohnivých hnízd láva a páry. Každá z chodeb měla asi třicet metrů v průměru. Jejich otvory nám teď zely pod nohama. Neměl jsem odvahu nahlédnout dovnitř. Profesor Liddenbrock však rychle prozkoumal jejich uspořádání. Byl celý bez dechu. Pobíhal od jedné chodby k druhé, mával rukama a vyrážel nesrozumitelná slova. Hans a jeho společníci seděli na kusu lávy a pozorovali ho. Zřejmě ho pokládali za blázna.

Náhle strýc vykřikl. Myslil jsem, že uklouzl a spadl do jedné z tří propastí.

Ne. Viděl jsem, že stojí se zdviženýma rukama uprostřed kráteru, rozkročen před žulovou skálou, jako stvořenou pro podstavec Platónovy sochy. Zaujal postoj největšího překvapení. Po jeho údivu však brzy následoval výkřik nezměrné radosti:

„Axele, Axele! Rychle! Rychle!“

Rozběhl jsem se tam. Hans a Islanďané se ani nehnuli.

„Podívej se!“ řekl mi profesor.

Se stejným údivem, i když ne se stejnou radostí, četl jsem na západní stěně skály tisíckrát prokleté jméno, napsané runovým, dobou už napůl porušeným písmem:

„Arne Saknussemm!“ volal strýc. „Ještě budeš pochybovat?“ Neodpověděl jsem a vrátil se zničeně ke svému lávovému kamenu. Skutečnost mě zdrtila.

Nevím, jak dlouho jsem zůstal pohroužen do svých myšlenek. Vím všehovšudy jen to, že když jsem zdvihl hlavu, spatřil jsem před sebou pouze strýce a Hanse.

Islanďané se už s námi rozloučili a nyní vystupovali po vnitřních stěnách kráteru, aby se vrátili do Stapi.

Hans docela klidně spal při úpatí skalní stěny na lávovém proudu, na němž si upravil narychlo lůžko. Strýc obcházel dno kráteru jako divá zvěř v lapací jámě.

Neměl jsem ani chuť, ani sílu vstát. Vzal jsem si příklad z vůdce a upadl jsem v bolestné strnuti. Zdálo se mi v něm, že slyším jakýsi hluk a cítím záchvěvy v bocích hory.

Tak uplynula má první noc na dně kráteru.

Nazítří se šedé, zatažené a těžké nebe snížilo až nad vrchol kužele. Spíš než podle setmění v kráteru poznal jsem to podle zlosti, která přepadla mého strýce.

Pochopil jsem příčiny a do srdce mi vnikl poslední zbytek naděje. Proč?

Ze tří chodeb otvírajících se pod našima nohama prošel Saknussemm jen jedinou. Podle sdělení islandského učence měli jsme ji poznat z oné zvláštnosti, o níž mluvil kryptogram. V posledních dnech června měl se jejího ústí dotknout stín Scartarisu.

A špičatý štít hory jsme skutečně mohli pokládat za ručičku obrovských slunečních hodin, jejíž stín nám měl v udaný den ukázat cestu do středu Země.

Nebude-li však svítit slunce, nebude ani žádný stín! A ručička nic neukáže!

Bylo 25. června. Zůstane-li slunce ještě pět dní skryto, budeme muset odložit průzkum na příští rok.

Nechci popisovat bezmocný vztek profesora Liddenbrocka. Den uplynul a na dno kráteru se neprodloužil žádný stín. Hans neopustil své místo. A musilo mu být přece divné, na co čekáme. Bylo-li mu vůbec něco divné! Strýc mi neřekl ani slovo. Hleděl neustále k nebi, ztrácejícímu se v šedé mlze.

Dne 26. června se nic nezměnilo. Po celý den padal déšť se sněhem. Hans postavil z kusů lávy jakousi chýši. Já jsem se trochu bavil pozorováním tisíců dočasných vodopádů na svazích kužele, jejichž ohlušující činnost každý kámen ještě zesiloval. Strýc nebyl k uklidnění. Bylo by to však rozzuřilo i nejtrpělivějšího člověka, protože to bylo opravdu ztroskotání před přístavem.

Nebe však k velkým žalům neustále připojuje i velké radosti a profesoru Liddenbrockovi schovávalo zadostiučinění, které se vyrovnalo jeho zklamání.

Nazítří bylo ještě zataženo, ale v neděli 28. června, tři dny před koncem měsíce, nastala nová čtvrt luny a dostavila se i změna počasí. Slunce vniklo svě-

telným proudem do kráteru. Každý výstupek, každá skála, každý kámen, každý výčnělek byl zasažen jeho blahodárným světlem a vrhl ihned svůj stín na zem.

Především Scartaris vytvořil výrazný stín, který se neznatelně posouval podle pohybu zářivého slunce.

Strýc postupoval s ním.

V poledne, kdy byl nejkratší, dotkl se lehce kraje prostřední chodby.

„Tady je to!“ zvolal profesor. „Tady je to! Tudy se jde ke středu Země!“ dodal dánsky. Podíval jsem se na Hanse.

„Forüt!“ řekl klidně vůdce.

„Vpřed!“ opakoval strýc.

Byla jedna hodina a třináct minut odpoledne.