Cesta do středu Země

PŘEKÁŽKA

Od počátku cesty jsem už zažil mnoho překvapení, myslel jsem si proto, že jsem obrněn proti každému údivu a že pohrdnu každým okouzlením. A přesto při pohledu na ona dvě písmena, vytesaná zde před třemi sty lety, zůstal jsem v tupém ochromení stát. Nejenže jsem četl na skále podpis učeného alchymisty, ale držel jsem nadto v ruce jeho dýku! I kdybych byl býval obzvlášť nedůvěřivý, nemohl jsem už pochybovat o existenci onoho cestovatele a o jeho skutečné cestě.

Zatímco mi tyto úvahy vířily hlavou, profesor Liddenbrock se dal unést až k chvalozpěvnému obdivu Arna Saknussemma.

„Jaký to génius!“ volal. „Nezapomněl na nic, co by mohlo i jiným smrtelníkům otevřít cesty zemskou kúrou, aby i jeho bližní mohli najít stopy, které zanechaly jeho nohy před třemi stoletími na dně temného podsvětí! Umožnil i cizím zrakům spatřit tyto zázraky! Jeho jméno, vyryté v určitých úsecích, vede přímo k cíli cestovatele tak odvážného, aby ho sledoval a v samém středu naší planety našel ještě jednou jeho vlastnoruční podpis. Nuže, i já půjdu vepsat své jméno na poslední žulovou stránku! A ode dneška nechť tento mys, objevený jím u moře, taky jím navštíveného, nese napříště jméno Saknussemmův mys!“ Tak nebo téměř tak zněla profesorova nadšená slova, která jsem tam slyšel a která nadchla i mne. Zapomněl jsem na vše, na nebezpečí návratu i na nástrahy cesty Co dokázal jiný, chtěl jsem dokázat taky a nic lidského se mi nezdálo nemožné!

„Kupředu! Kupředu!“ zvolal jsem.

A už jsem se vrhal k temné chodbě, když mě profesor náhle zadržel a sám mi přes svou vznětlivost radil k trpělivosti a k chladnokrevnosti.

„Vraťme se napřed k Hansovi,“ řekl, „a dopravme prám na toto místo!“ Ač nerad, schválil jsem tento postup a vklouzl jsem mezi pobřežní skaliska.

„Nezdá se vám, strýčku,“ řekl jsem cestou, „že nám byly okolnosti až dosud neobyčejně příznivé?“

„Myslíš, Axele?“

„Určitě. Tak tomu bylo i s tou bouří, která nás přivedla na správnou cestu.

Bud tedy bouři chvála! Dovedla nás na toto pobřeží, které by bylo za pěkného počasí zůstalo daleko za námi. Představte si na chvíli, že bychom se byli přídí svého prámu nedotkli jižního pobřeží Liddenbrockova moře! Co by se bylo s námi stalo. Nebyli bychom spatřili Saknussemmův podpis a byli bychom teď opuš-

těni na pobřeží bez východu.“

„Ano, Axele, je v tom něco opravdu prozřetelného, že plavbou na jih jsme se vrátili na sever k Saknussemmovu mysu. Musím říci, že to je víc než podivné a z1 v tom je něco, co absolutně nemohu vysvětlit.“

„Ale co na tom? Nejde o vysvětlení faktů, nýbrž o jejich využití.“

„Snad, chlapče, ale…“

„Ale teď budeme pokračovat v cestě k severu a dostaneme se snad pod kraje severní Evropy, pod Švédsko, Rusko a Sibiř a kdoví kam ještě, místo pod africké pouště a vlny oceánu. Dál už ani nechci uvažovat.“

„Ano, Axele, máš pravdu. Ale je to tak lepší, protože opustíme tohle vodorovné moře, které nás nemůže nikam zavést.

Budeme sestupovat, stále jen sestupovat. A víš, že k cestě do zemského středu nám zbývá překonat už jen vzdálenost tisíce pěti set mil?“

„Co to je?“ zvolal jsem. „To nestojí ani za řeč! Na cestu! Na cestu!“ Náš nesmyslný hovor trval až do setkání s lovcem. Vše už bylo připraveno k okamžitému odplutí. Všechna zavazadla byla na prámu. Zaujali jsme na něm svá místa a Hans s nataženou plachtou zamířil podle pobřeží k Saknussemmovu mysu.

Pro plavidlo, které mohlo plout jen po větru, nevál příznivý vítr. Na mnoha místech jsme se musili odstrkovat okovanou holí. Často nás skaliska, vystupující až hladině, přinutila k dlouhým objížďkám. Konečně Po tříhodinové plavbě, to je k šesté hodině večerní, jsme dorazili na místo příhodné k vylodění.

Vyskočil jsem na břeh, sledován strýcem a Islanďanem. Cesta mě nijak neuklidnila. Naopak. Navrhoval jsem dokonce „spálit lodi“, abychom si znemožnili návrat. Strýc se však tomu vzepřel…