Cesta do středu Země

Jules Verne

65 

Elektronická kniha: Jules Verne – Cesta do středu Země (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: verne04 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Jules Verne: Cesta do středu Země

Anotace

O autorovi

Jules Verne

[8.2.1828-24.3.1905] Jules Verne, francouzský spisovatel a dramatik, jeden z nejpřekládanějších francouzsky píšících autorů vůbec, přichází na svět 8. února roku 1828 v Nantes jako syn advokáta. V mládí Verne studuje práva v Nantes a poté v Paříži, po studiích pak pracuje na burze. Literární ambice má Jules Verne již od mládí, do světa literatury ho jako tajemníka pařížského Théatre lyrique...

Jules Verne: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Voyage au Centre de la Terre

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Cesta do středu Země“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ZTROSKOTÁNÍ

Zde končí to, co jsem nazval „palubním deníkem“ tak šťastně zachráněným při ztroskotání. Pokračuji v líčení jako dřív.

Nemohu říci, co se stalo s prámem po nárazu na skaliska při pobřeží. Cítil jsem, že padám do vody. Jedině proto, že mě silná Hansova ruka vyrvala propasti, unikl jsem smrti a mé tělo nebylo rozerváno ostrými skálami.

Odvážný Islanďan mě odnesl z dosahu vln na žhavý písek, kde jsem se octl vedle strýce.

Pak se vrátil ke skaliskům, do nichž bily zuřivé vlny, aby zachránil několik trosek z rozbitého prámu. Nemohl jsem mluvit. Byl jsem zmožen dojmy i únavou. Trvalo to celou hodinu, než jsem se vzpamatoval.

Diluviální déšť však padal stále, ale už s onou zdvojenou silou, která věští konec bouře. Několik převislých skal nám poskytlo přístřeší před proudem vod z nebe. Hans připravil trochu jídla, kterého jsem se však nemohl ani dotknout. Vyčerpáni třídenním bděním, upadli jsme všichni do bolestného spánku.

Nazítří bylo nádherné počasí. Nebe i moře se jako ve vzájemné dohodě uklidnily. Všechny stopy bouře zmizely. Mé probuzení doprovázela veselá profesorova slova:

„Nu, chlapče, spal jsi dobře?“

Byl bych řekl, že jsme v našem domě na Královské třídě, sestupuji klidně k snídani, a že ještě téhož dne budu mít svatbu s Gretou.

Běda! Vrhla-li nás bouře k jihu, propluli jsme pod Německem, pod mým drahým Hamburkem, pod ulicí, kde bydlí ta, kterou mám na světě nejraději. Oddělovalo nás sotva čtyřicet mil! Ale čtyřicet mil svislého směru žulovou zdí, ve skutečnosti přes tisíc mil!

Všechny tyto bolestné úvahy prošly rychle mou myslí, než jsem odpověděl na strýcovu otázku:

„Nu,“ opakoval, „nechceš mi říci, jak ses vyspal?“

„Velmi dobře,“ odpověděl jsem. „Jsem sice celý rozlámaný, ale to nic není.“

„To opravdu nic není. Trochu únavy a to je vše.“

„Ale vy mi připadáte, strýčku, dnes ráno nezvykle veselý.“

„Jsem okouzlen, chlapče, okouzlen! Jsme na místě.“

„Na konci naší výpravy?“

„To ne, ale na konci tohoto moře, které nemělo konce. Teď se zas vydáme na cestu po souši a vnikneme už opravdu do nitra Země.“

„Dovolte mi jednu otázku, strýčku.“

„Dovoluji, Axele.“

„Co bude s návratem?“

„S návratem? Ty myslíš na návrat, když jsme sem sotva došli?“

„Ne, chci jen vědět, jak se budeme vracet.“

„Tím nejprostším způsobem na světě. Jakmile se dostaneme do středu zeměkoule, buď tam najdeme novou cestu zpět na povrch, nebo se docela měšťácky vrátíme dosavadní cestou. Doufám aspoň, že se za námi neuzavře.“

„Ale pak budeme muset dát prám zase do pořádku.“

„Nezbytně.“

„Ale budeme mít k dokončení tak velké výpravy dost potravin?“

„Jistě. Hans je obratný chlapík a já si jsem jist, že většinu zásob zachránil.

Pojďme se o tom ostatně přesvědčit.“

Opustili jsme jeskyni, otevřenou všem větrům. Měl jsem naději, která byla zároveň obavou. Zdálo se mi nemožné, že by strašný náraz prámu na břeh nezničil vše, co jsme na něj naložili. Mýlil jsem se. Po příchodu na pobřeží jsem spatřil Hanse uprostřed hromady pečlivě složených věcí. Strýc mu sevřel se vřelým pocitem vděčnosti ruku. Tento muž pracoval po dobu našeho spánku s nadlidskou obětavostí, s jakou bychom se asi u jiného nesetkali, a zachránil s nasa-zením života všechny cenné věci.

Utrpěli jsme vlastně jen jednu citelnou ztrátu: přišli jsme o zbraně. Ale bez těch jsme se mohli obejít. Zásoba střelného prachu zůstala však nedotčena, i když v bouři málem vyletěla do povětří.

„Protože už pušky nemáme, musíme se zříci lovu, řekl strýc.

„Dobře, ale co přístroje?“

„Tady je tlakoměr, nejužitečnější ze všech, za který bych dal všechno ostatní! S ním mohu propočítat hloubku a zjistit, kdy dosáhneme zemského středu. Bez něho bychom mohli jít stále dál a vyjít až u našich protinožců.“ Strýcovy žerty byly nemožné.

„A co busola?“ ptal jsem se.

„Tady je, na téhle skále, a v dokonalém stavu! Stejně i chronometr a teploměr. Ach, ten lovec je vzácný člověk!“

To jsem musel uznat. Z přístrojů nechybělo nic. Co se nástrojů a nářadí týče, viděl jsem na písku rozházené žebříky, lana, špičáky, motyky atd.

Zbývalo objasnit ještě otázku potravin.

„A co zásoby?“ řekl jsem.

„Podíváme se!“ odpověděl strýc.

Bedny s potravinami byly srovnán…