Cesta do středu Země

ODJEZD

Tak skončil náš pamětihodný rozhovor. Rozpálil mne. Vyšel jsem ze strýcovy pracovny jako omámený, a protože v hamburských ulicích nebylo pro mne dost vzduchu, vydal jsem se na břeh Labe k parnímu přívozu, který spojuje město s hamburským nádražím.

Byl jsem přesvědčen vším tím, co jsem právě slyšel? Nepodlehl jsem převaze profesora Liddenbrocka? Měl jsem brát vážně jeho rozhodnutí sestoupit do zemského nitra? Měl jsem souhlasit s nesmyslnými úvahami šílence? Nebo to snad byly vědecké důvody velkého génia? Ostatně kde končí pravda a začíná omyl?

Zmítal jsem se mezi tisíci protichůdnými domněnkami, neschopen upnout se na některou z nich.

Přesto jsem cítil, že jsem přesvědčen, ač mé nadšení už počalo vyprchávat.

Byl bych však chtěl odjet hned a neztrácet úvahami čas. Ano, v této chvíli mi nechyběla odvaha k balení zavazadel.

A přece musím doznat, že po hodině mé vzrušení opadlo, nervy se mi uklidnily a já jsem z hlubokých zemských propastí vystoupil zas na povrch.

To je směšné, pomyslil jsem si. Nemá to vůbec smysl. Rozumnému chlapci nelze přece dát takový návrh vážně. Nic z toho neexistuje. Špatně jsem spal a měl jsem zlé sny!

Pustil jsem se po břehu Labe a obešel město. Když jsem došel k přístavu, dostal jsem se na altonskou silnici.

Vedla mě tam předtucha, oprávněná předtucha, protože brzy nato jsem zahlédl svou malou Gretu, která se pružným krokem vracela do Hamburku.

„Greto!“ vykřikl jsem už z dálky.

Děvče se zastavilo, myslím, že trochu zmateno zvukem svého jména na velké silnici. Deseti kroky jsem byl u ní.

„Axele!“ zvolala překvapeně. „Tys mi přišel naproti? To je od tebe hezké.“ Když se na mne Greta podívala, všimla si mého znepokojeného a zmateného výrazu.

„Co je ti?“ zeptala se a podala mi ruku.

„Co mi je, Greto?“ řekl jsem.

A v několika vteřinách jsem třemi větami zasvětil hezkou dívku do celé situace. Chvíli mlčela. Tlouklo jí srdce stejně jako mně? To nevím, ale její ruka se v mé dlani chvěla. Ušli jsme tak beze slova asi sto kroků.

„Axele,“ řekla konečně.

„Má drahá Greto!“

„To bude krásná cesta.“

Po těchto slovech jsem poskočil.

„Ano, Axele. A hodná učencova synovce. Je dobře, když se může člověk vyznamenat nějakým velkým činem.“

„Cože, Greto, ty mě od té výpravy nezrazuješ?“

„Ne, drahý Axele. Dokonce bych hrozně ráda jela s tebou a s tvým strýcem, kdyby vám ovšem nebylo obyčejné děvče na obtíž.“

„Mluvíš pravdu?“

„Pravdu.“

Ach vy ženy! Nepochopitelná ženská srdce! Nejsteli nejskromnější z bytostí, jste jistě nejstatečnější! Rozum nad vámi zůstává stát. Tohle dítě mě povzbuzuje, abych se výpravy zúčastnil! Sama by se nebála pustit do takového dobrodružství. A nutí tam mne, kterého má přece ráda!

Byl jsem vyveden z míry a nutno říci, že zahanben. „Greto,“ pokračoval jsem, „uvidíme, budeš-li tak hovořit ještě zítra.“

„Zítra, drahý Axele, budu mluvit stejně jako dnes.“ Drželi jsme se za ruce a pokračovali mlčky v cestě. Byl jsem dojmy dnešního dne zničen. Nakonec jsem si pomyslil, že začátek července je ještě daleko, že snad ještě dojde k mnoha událostem, které mého strýce vyléčí z touhy po podzemním cestování.

Když jsme došli k domu na Královské třídě, byla už noc. Byl jsem přesvědčen, že najdu klidný dům, strýc že bude už spát a Marta že bude dělat v jídelně poslední úklid.

Nepočítal jsem však se strýcovou netrpělivostí. Našel jsem ho, jak křičí a pobíhá ve skupině nosičů, kteří vybalovali na ulici nějaké věci. A stará hospodyně nevěděla, kde jí hlava stojí.

„Pojď rychle, Axele! Pospěš si, nešťastníku!“ volal už z dálky strýc, když mě zahlédl. „Nemáš sbalená zavazadla, já nemám v pořádku papíry, nemohu najít klíč od svého cestovního kufru a hledám marně kamaše!“ Zůstal jsem jako omráčen. Nemohl jsem vůbec promluvit. Jen stěží jsem dostal se rtů slova:

„My tedy odjíždíme?“

„Ano, nešťastníku! A místo abys tu byl, tak se někde touláš!“

„Tak my odjíždíme,“ opakoval jsem slabým hlasem.

„Ano, pozítří ráno hned za svítání.“

Víc jsem už nechtěl slyšet a utekl jsem do pokojíku.

Nedalo se o tom pochybovat. Strýc využil dnešního odpoledne k nákupu několika předmětů a přístrojů, nezbytných k jeho cestě. Zahrada před domem byla zavalena provazovými a uzlovými žebříky, pochodněmi, láhvemi, železnými háky, špičáky, okovanými holemi a motykami nejméně pro deset lidí.

Strávil jsem strašnou noc. Nazítří brzy ráno mě někdo volal. Byl jsem rozhodnut neotvírat dveře. Nemohl jsem však odolat sladkému hlasu, který pronesl slova:

„Drahý Axele!“

Vyšel jsem z pokoje. Myslel jsem, že můj neupravený zjev, má bledost a mé oči bděním zrudlé zapůsobí na Gretu a změní její názor.

„Ach drahý …