Svět podle Garpa

7. Další pokušení

A tak si ho vzala; udělala, oč ji požádal. Helena se domnívala, že pro začátek to je docela dobrá povídka. Starému Tinchovi se také líbila. "Je bohatá tou bla-bla-bláznivostí a smutkem," řekl Tinch Garpovi. Tinch Garpovi doporučil, aby "Penzión Grillparzer" poslal do jeho oblíbeného časopisu. Garp čekal tři měsíce na následující odpověď:

Vaše povídka je jen mírně zajímavá a s jazykem ani s formou nenakládá nijak nově. Nicméně Vám děkujeme, že jste nám ji ukázal.

Garpa vyvedla odpověď z míry a ukázal zamítnutí Tinchovi. I Tinche to zaskočilo.

"Asi mají zájem o n-n-novější prózu," poznamenal Tinch.

"Co to je?" zeptal se Garp.

Tinch se přiznal, že vlastně ani neví. "Nová próza se myslím zajímá o jazyk a f-f-formu," dodal. "Ale o čem pojednává, tomu skutečně nerozumím. Někdy myslím pojednává o so-so-sobě."

"O sobě?" opakoval Garp.

"Je to jakási fikce o fikci," vysvětloval mu Tinch.

Garp tomu pořád nerozuměl, ale záleželo mu hlavně na tom, že se povídka líbí Heleně.

Skoro o patnáct let později, když Garp vydal už svůj třetí román, mu týž redaktor z Tinchova oblíbeného časopisu napsal dopis. Velice Garpovi a jeho dílu lichotil a žádal ho, kdyby mohl poslat onomu Tinchovu oblíbenému časopisu cokoli nového, co napsal nebo napíše. Jenže Garp měl houževnatou paměť a podrážděnost jezevce. Vyhledal staré oznámení o zamítnutí, v kterém se jeho povídka o Grillparzeru označovala jako "mírně zajímavá"; oznámení bylo již celé zkrabatělé skvrnami od kávy a tolikrát předkládané, že bylo po krajích rozdrbané, ale Garp je nicméně přiložil k dopisu, který napsal redaktoru Tinchova oblíbeného časopisu. V Garpově přípisu stálo:

Váš časopis je pro mě jen mírně zajímavý a já stále ještě nenakládám s jazykem ani s formou nijak nově. Nicméně Vám děkuji, že jste mě požádali.

Garp měl pošetilé já, které si dobře pamatovalo urážky a zavržení vlastního díla. Naštěstí měla Helena také své divoce nezkrotné já, protože kdyby byla neměla sama o sobě vysoké mínění, byla by skončila tím, že by Garpa nenáviděla. Ukázalo se, že oba vlastně mají štěstí. Mnohé páry spolu žijí a objeví, že se nemilují, jiné páry to nikdy nezjistí. Jiní lidé se vezmou a ta zpráva je překvapí v nejpodivnějších chvílích života. V případě Garpa a Heleny to bylo tak, že se oba sotva znali, ale měli své vlastní instinktivní představy - a svým úporným a cílevědomým způsobem se do sebe zamilovali nějakou dobu poté, co se vzali.

Jelikož oba měli plné ruce práce se svou vlastní životní dráhou, nijak podrobně svůj vztah nezkoumali. Helena absolvovala fakultu dva roky poté, co začala studovat; doktorátu z filozofie v anglické literatuře dosáhla už ve třiadvaceti letech a první místo - odborné asistentky na dívčí fakultě - měla ve čtyřiadvaceti; Garpovi to trvalo pět let, než dokončil svůj první román, ale byl to dobrý román a získal mu na tak mladého spisovatele úctyhodnou pověst - i když mu nepřinesl žádné peníze. Ale tehdy na ně na oba vydělávala Helena. Celou tu dobu, co Helena chodila do školy a Garp psal, starala se o peníze Jenny.

Heleně způsobila Jennina kniha při prvním čtení daleko větší šok než Garpovi - Garp nakonec s matkou přece jen žil a její excentričnost ho nepřekvapovala; připadala mu jako něco běžného. Garpa však šokoval úspěch knihy. Nepočítal s tím, že se stane osobou veřejně známou -- hlavní postavou něčí knihy, a to dokonce dřív, než napíše sám vlastní knížku.

Redaktor John Wolf určitě nikdy nezapomněl na ono dopoledne, kdy se ve své pracovně setkal s Jenny Fieldsovou poprvé.

"Chce s vámi mluvit nějaká zdravotní sestra," oznámila mu sekretářka a zakoulela přitom očima - jako by se z toho měl vyklubat nějaký případ paternity, který má její šéf na krku. John Wolf ani jeho sekretářka nemohli tušit, že Jennin kufřík je tak těžký proto, že v něm je rukopis čítající 1158 stránek strojopisu.

"Je to o mně," oznámila Johnu Wolfovi, když otevřela kufr a vyvalila rukopis na stůl. "Za jak dlouho jste schopen to přečíst?" Johnu Wolfovi připadalo, že snad ta žena chce zůstat v jeho kanceláři, dokud celý rukopis nepřečte. Podíval se na první větu ("V tomto tak nízce smýšlejícím světě...") a pomyslel si: Panebože, jak se jen téhle zbavím!

Později se ho samozřejmě zmocnila panika, když na ni nemohl najít telefonní číslo a chtěl jí oznámit ano! - tohle rozhodně vydám - nemohl vědět, že Jenny Fieldsová je řádným hostem Ernieho Holma na Steeringu, kde Jenny s Erniem hovořili dlouho do noci, večer co večer (o všech těch naléhavých záležitostech, jež se vynoří, když rodiče zjistí, že se jejich devatenáctileté děti chtějí vzít).

"Kam můžou každý večer chodit?" zeptala se Jenny. "Vracejí se nejdřív kolem druhé nebo třetí, a minule pršelo. Celou noc, a nemají ani auto."

Chodili do zápasnického sálu. Helena měla samozřejmě klíče. A žíněnka byla stejně pohodlná a jim stejně blízká jako postel. A daleko větší.

"Prý chtějí mít děti," stěžoval si Ernie. "Helena by si měla především dokončit vzdělání."

"S dětmi Garp jaktěživ žádnou knížku nedopíše," prohlásila Jenny. Nakonec si vzpomněla, že ona musela čekat osmnáct let, než vůbec svoji knížku začala.

"Oba dovedou zabrat," prohlásil Ernie, aby ubezpečil sebe i Jenny.

"To budou muset," dodala Jenny.

"Já nevím, proč by prostě nemohli žít spolu jen tak," pokračoval Ernie. "A když jim to bude vycházet, prosím, pak ať se vezmou a ať si pořídí dítě."

"Já nechápu, proč vůbec někdo chce žít s někým jiným," prohlásila Jenny Fieldsová před Erniem. Ernie se zatvářil trochu ublíženě.

"Hm, vždyť vám taky vyhovuje, že s vámi Garp žije," připomněl jí, "a Já jsem stejně rád, že se mnou žije Helena. Když je ve Škole, opravdu mi chybí."

"To je chlípnost," prohlásila Jenny zlověstně. "Svět onemocněl chlípností."

Ernie o ni měl obavy; nevěděl, že brzy zbohatne a stane se navěky slavnou. "Nechcete pivo?" zeptal se Jenny. Ne, díky," odpověděla Jenny.

"Děti jsou to hodné," připomněl jí Ernie.

"Ale chlípnost je nakonec stejně všechny dopadne," pravila Jenny Fieldsová rozmrzele a Ernie…