Partner (John Grisham)

12

EVA ODLETĚLA Z MlAMI DO NEW YORKU, KDE

nasedla do concordu s cílem v Paříži. Let concordem byl přepych, ale ona se nyní považovala za bohatou ženu. Z Paříže zamířila do Nice a odtud autem do Aix-en-Provence, po téže cestě, kudy jeli s Patrickem skoro před rokem. Byl to vlastně jediný případ, kdy opustil Brazílii od chvíle, kdy do ní přijel. Děsil se cest přes hranice, přes svůj perfektní nový falešný pas.

Brazilci milují všechno francouzské a prakticky každý, kdo má vzdělání, zná francouzský jazyk a kulturu. Tehdy si najali apartmá ve Villa Gallici, v krásném hotýlku na okraji města, a strávili týden procházkami po ulicích, nákupy, jídlem a občasnými výlety do vesnic mezi Aix a Avignonem. Také trávili hodně času ve svém pokoji, jako by byli novomanželé. Když to jednou přehnali s vínem, Patrick prohlásil, že to je jako jejich líbánky.

 

Našla si menší pokoj ve stejném hotelu, a když se trochu prospala, posvačila v koupacím plášti na terase. Pak si natáhla džínsy a vydala se na procházku do města, na Cours Mirabeau, hlavní třídu Aix. Vypila sklenku červeného vína v přeplněné kavárničce na chodníku a pozorovala gymnazisty, jak se procházejí sem a tam. Záviděla mladým milencům, jak bez cíle bloumají ruku v ruce a nemají žádné starosti. I ona s Patrickem takhle chodili, drželi se za ruce, šeptali si a smáli se, jako by stíny za ním zmizely.

Právě v Aix, během jediného týdne, který spolu strávili bez přerušení, si poprvé uvědomila, jak málo spal. Ať se vzbudila kdykoliv, byl už vzhůru, tiše a klidně ležel a díval se na ni, jako by jí hrozilo nebezpečí. Stolní lampička svítila. Když usínala, v pokoji byla tma, ale když se vzbudila, svítilo se. Zhasl, něžně ji hladil, než zase usnula, pak na půl hodiny usnul a znovu rozsvítil. Vstal ještě před úsvitem a než se ona probrala a našla ho na terase, měl už přečtené noviny a několik kapitol z detektivky.

"Nikdy víc než dvě hodiny," odpověděl, když se ho zeptala, jak dlouho dokáže spát. Málokdy si zdřímnul a nikdy nešel brzy spát.

Nenosil zbraň a neohlížel se za stíny. Nebyl přehnaně nedůvěřivý k cizím lidem. A téměř nemluvil o svém životě na útěku. Kromě onoho podivného spaní se zdál naprosto normální, takže často zapomínala, že je jedním z nejhledanějších mužů na světě.

Ačkoliv nerad mluvil o své minulosti, v rozhovorech nastaly okamžiky, kdy to bylo nevyhnutelné. Byli přece spolu jen proto, že utekl a předstíral, že je někdo jiný. Jeho oblíbeným tématem bylo dětství v New Orleansu, nikoliv dospělý život, před nímž prchal. Téměř nikdy se nezmínil o své ženě, ale Eva věděla, že k té osobě Patrick cítil značný odpor. Bylo to nešťastné manželství; čím víc se zhoršovalo, tím pevněji byl odhodlán z něj uniknout.

Pokoušel se mluvit o Ashley Nicole, ale myšlenka na dítě mu vháněla slzy do očí. Hlas ho zradil a řekl jen, promiň. Příliš jej to bolelo.

Jelikož minulost ještě nebyla kompletní, šlo jen obtížně uvažovat o budoucnosti. Dokud se tam kdesi pohybovaly stíny, nebylo možné cokoliv plánovat. Nedovolil si uvažovat o zítřku, dokud neměl vyřešený včerejšek.

Věděla, že mu ty stíny nedají spát. Stíny, které neviděl. Stíny, které jen tušil.

 

Setkali se v její kanceláři v Riu před dvěma lety. Představil se jako kanadský podnikatel, který nyní žije v Brazílii. Prohlásil, že potřebuje dobrého právníka, aby mu poradil v otázkách importu a daní. Měl pro tuto roli na sobě hezký lněný oblek s bílou naškrobenou košilí. Byl štíhlý, opálený a přátelský. Jeho portugalština působila velmi dobře, i když ne tak dobře jako její angličtina. Chtěl s ní mluvit v jejím jazyce; ona trvala na jeho. Šli spolu na obchodní oběd, který se protáhl na tři hodiny, neustále přecházeli z jednoho jazyka do druhého, a oba si uvědomili, že budou další schůzky. Pak následovala dlouhá večeře a procházka naboso po pláži v Ipanemě.

Její manžel, starší muž, se zabil při letecké katastrofě v Chile. Děti neměli. Patrick nebo Danilo, jak si zpočátku nechal říkat, tvrdil, že se šťastně rozvedl se svou ženou, která stále žije v jejich domovském městě Torontu.

Během prvních dvou měsíců se Eva a Danilo vídali několikrát týdně a láska vzkvétala. Konečně jí řekl pravdu. Celou.

Po pozdní večeři u ní doma a láhvi dobrého francouzského vína se Danilo přiznal k minulosti a odhalil svou duši. Hovořil bez přestávky až do rána; za tu noc se změnil ze sebevědomého podnikatele ve vyděšeného muže na útěku. Vyděšeného a nervózního, ale velice bohatého.

Pocítil náhle takovou úlevu, že téměř plakal, ale ovládl se. Koneckonců byli v Brazílii a tam muži nepláčou. Zejména ne před krásnými ženami.

Milovala ho za to. Objala ho a líbala a plakala sama, když on nesměl, a slíbila, že udělá vše, co bude v jejích silách, aby ho ukryla. Svěřil jí své nejtemnější, nejnebezpečnější tajemství a ona slíbila, že ho vždycky bude chránit.

Během dalších týdnů jí prozradil, kde jsou peníze a naučil ji, jak je rychle přesunovat po světě. Společně studovali daňová útočiště a nacházeli bezpečné investice.

Když se seznámili, byl v Brazílii už dva roky. Žil v Sáo Paulu, tam měl svůj první domov, ale i v Recife a v Minas Gerais a v půl tuctu dalších míst. Dva měsíce pracoval na Amazonce, spal na plovoucí bárce pod hustou moskytiérou, poněvadž tu bylo tolik hmyzu, že zastínil i měsíc. Vyvrhoval zvěř, kterou zastřelili bohatí Argentinci v Pantanalu, v mamutí rezervaci o rozloze Velké Británie ve státech Mato Grosso a Mato Grosso do Sul. Z Eviny země viděl víc než ona sama; byl na místech, o nichž nikdy neslyšela. Pečlivě si vybral Ponta Porá za svůj domov.

Bylo to malé a vzdálené místo a Danilo došel k názoru, že v zemi milionů skvělých úkrytů je Ponta Porá to nejbezpečnější. Navíc mělo taktickou výhodu, že leželo na paraguayských hranicích, kam mohl snadno utéct, kdyby hrozilo nebezpečí.

Neodporovala mu. Byla by raději, kdyby zůstal v Riu, blízko ní, ale nevěděla nic o životě psance a neochotně se podrobila jeho rozhodnutí. Mnohokrát jí slíbil, že jednou budou spolu. Občas se sešli v bytě v Curitibě; na kratičké líbánky, které nikdy netrvaly víc než několik dní. Chtěla víc, ale on nebyl ochoten dělat nějaké plány.

Jak měsíce ubíhaly, Danilo - nikdy mu neříkala Patricku - si byl stále jistější, že ho najdou. Odmítala tomu věřit, vždyť podnikl tak puntičkářská opatření pro utajení své minulosti. Vypadal stále ustaraněji a spal ještě méně. Čím dál častěji jí připomínal, co má podniknout, když dojde k jedné či druhé alternativě. Přestal hovořit o penězích. Pronásledovaly ho předtuchy.

 

Zůstala v Aix několik dní. Sledovala CNN International a četla vše, co mohla najít v amerických novinách. Brzy Patricka přestěhují, odvezou ho domů, zavřou do vězení a obžalují z těch nejhorších zločinů. Věděl, že skončí za mřížemi, ale byl si jist, že se mu nic nestane. Zvládne to; všechno dokáže zvládnout, když ona mu slíbí, že na něj počká.

Asi se vrátí do Curychu a dá své věci do pořádku. Co bude potom, tím si Eva nebyla jistá. Vrátit se domů nepřicházelo v úvahu a to ji hrozně tížilo. S otcem mluvila třikrát, vždycky z letištních automatů, pokaždé ho ujistila, že je v pořádku. Jenom teď nemůže domů.

S Patrickem bude komunikovat přes Sandyho, ale potrvá týdny, než ho uvidí.

 

O první tabletu si řekl před druhou hodinou ranní, když ho probudila ostrá bolest. Měl pocit, že se mu do nohou vrací proud. Slyšel kruté hlasy věznitelů.

"Kde jsou peníze, Patricku?" skandovaly jako ďábelský sbor. "Kde jsou peníze?"

Prášek mu přinesl na tácku letargický noční zřízenec, ale zapomněl přinést vodu. Požádal tedy o sklenici, spolkl prášek a zapil ho kapkou zteplalé limonády, která mu zbyla v plechovce.

Deset minut, a pořád se to nelepšilo. Na celém těle mu už vyrazil pot. Prostěradla měl docela promočená. Rány pálily od slaného potu. Dalších deset minut. Pustil si televizi.

Muži, kteří ho svázali a pálili proudem, jsou pořád kolem něho, hledají peníze a nepochybně vědí, kde v této chvíli je. Ve dne se cítil bezpečnější. Tma a sny je přiváděly nazpět. Třicet minut. Zazvonil na službu, ale nikdo se neozval.

Usnul.

V šest hodin, když se dostavil jeho lékař, dnes bez úsměvu, už byl Patrick vzhůru. Doktor mu rychle a rutinně osahal rány a prohlásil: "Už můžete odsud odejít. Tam, kam jdete, na vás čekají dobří lékaři." Načmáral cosi do formuláře a beze slova odešel.

Za půl hodiny se všoural do pokoje agent Brent Myers. Nepříjemně se šklebil a zablýskl odznakem FBI, jako by ten pohyb trénoval. "Dobré ráno," pozdravil. Patrick mu nevěnoval ani pohled, jen poznamenal: "Neumíte nejdřív zaklepat?"

"Jistě, pardon. Poslyšte, Patricku, právě jsem mluvil s vaším lékařem. Skvělá zpráva, člověče, jedete domů. Zítra vás propustí. Dostal jsem rozkaz vás přivézt. Odjedeme ráno. Vláda vám zajistila speciální transport do Biloxi ve vojenském letadle. Není to nádhera? A já pojedu s vámi."

"Mohl byste už jít?"

"Jistě. Uvidíme se brzy ráno."

"Jděte už."

Vypadl z pokoje a zavřel za sebou. Následoval Luis, který tiše vstoupil s podnosem, na němž byla káva a džus a nakrájené mango. Strčil Patrickovi pod matraci balíček a zeptal se, jestli ještě něco nepotřebuje. Ne, řekl Patrick a tiše mu poděkoval.

Za hodinu se objevil Sandy. Představoval si, že s Patrickem stráví dlouhý den hrabáním v uplynulých čtyřech letech a hledáním odpovědí na nespočetné otázky. Vypnuli televizi, otevřeli okenice a pokoj se rozjasnil.

"Chci, abys okamžitě jel domů," řekl Patrick. "A tohle vezmi s sebou." Podal mu balíček. Sandy usedl na jedinou zdejší židli a začal listovat ve fotografiích dokumentujících rány na nahém těle svého přítele. Dával si na čas.

"Kdy se to fotilo?" zeptal se.

"Včera." Sandy si to poznamenal do žlutého bloku.

"Kdo to fotil?"

"Luis, ten zřízenec."

"Kdo ti to udělal?"

"Kdo mě zadržel, Sandy?"

"FBI."

"Tak já si myslím, že mi to udělala FBI. Moje vlastní vláda mě vystopovala, chytla mě, mučila a ted mě vleče zpátky. Vláda, Sandy! FBI, ministerstvo spravedlnosti a místní úřady - státní žalobce a zbytek vítacího výboru. Jen se podívej, co mi udělali."

"Za to bychom je měli žalovat," prohlásil Sandy.

"O miliony. A hned. Řeknu ti svůj plán. Ráno odletím nějakým vojenským letadlem do Biloxi. Umíš si představit, jak mě tam přijmou. Toho bychom měli využít."

"Využít?"

"Přesně tak. Měli bychom podat žalobu dnes odpoledne, aby se to zítra objevilo v novinách. Prozraď to novinářům. Ukaž jim dvě fotografie, ty, co jsem na rubu označil!"

Sandy listoval, až snímky našel. Jeden zobrazoval v detailu popáleniny na Patrickově hrudi, bylo vidět i obličej. Na druhém byla zdokumentována popálenina třetího stupně na levém stehně. "Ty chceš, abych je předal tisku?"

"Jenom místním novinám. Ty jediné mi dělají starosti. Čte je osmdesát procent lidí z okresu Harrison, odkud bude určitě naše porota."

Sandy se usmál. "Včera jsi toho moc nenaspal, že ne?"

"Nespím už čtyři roky."

"Tohle je skvělé."

"Ne, ale je to jedna z několika taktických výhod, s nimiž můžeme vyrukovat na ty hyeny, co krouží kolem mé mrtvoly. S tímhle jim vpadneme do boku a trochu zahrajeme na city. Jen si to představ, Sandy. FBI mučí podezřelého amerického občana."

"Skvělé, prostě skvělé. Zažalujeme jenom FBI?"

"Ano, nekomplikuj to. Já versus FBI, tedy vláda - za trvalé fyzické a psychické poškození utrpěné při brutálním mučení a vyslýchání někde v brazilské džungli."

"To zní nádherně."

"Bude to znít ještě lip, až to rozpitvá tisk."

"Kolik?"

"To je mi jedno. Deset milionů za skutečné škody, sto milionů jako represivní náhrada."

Sandy si psal poznámky a obrátil další stránku. Potom se zarazil a zadíval Patrickovi do očí. "Ale nebyla to FBI, že ne?"

"Ne," odpověděl Patrick, "nebyla. FBI mě předali nějací neznámí gauneři, kteří mě už dlouho sledovali. A stále ještě jsou někde ve střehu."

"FBI o nich ví?"

"Ano."

Pokoj ztichl. Sandy čekal na další informace, ale Patrick zmlkl. Bylo slyšet, jak sestry s čímsi haraší na chodbě.

Patrick změnil polohu. Tři dny na zádech, a už chtěl změnit prostředí. "Musíš si pospíšit domů, Sandy. Na mluvení budeme mít moře času později. Já vím, že se chceš zeptat na spoustu věcí, ale dej mi trochu času."

"Tak dobře."

"Tu žalobu podej s co největším povykem. Vždycky ji můžeme doplnit o jména skutečných pachatelů."

"Žádný problém. Není to poprvé, co budu žalovat nepravé pachatele."

"Je to strategie. Trocha sympatií neuškodí."

Sandy uložil blok a fotografie do kufříku.

"Buď opatrný," ozval se Patrick. "Jakmile se prozradí, že jsi můj obhájce, přilákáš pozornost různých podivínů a mizerů."

"Novináře?"

"Ano, ale ty jsem neměl na mysli. Zahrabal jsem spoustu peněz, Sandy. Jsou lidé, kteří udělají cokoliv, aby je našli."

"Kolik peněz zbylo?"

"Všechny. A ještě něco navíc."

"Možná je budeš potřebovat, aby ses zachránil, kamaráde."

"Mám plán."

"To vím. Tak na shledanou v Biloxi."