Kapitola 84 – Sjednocení
Kaja se kousla do spodního rtu. Něco bylo špatně.
Znovu vytočila Harryho telefonní číslo.
A znovu se jí ozvala hlasová schránka.
Proseděla v příletové hale – která byla očividně i halou odletovou – tři hodiny a plastová židle se jí zahryzávala do všech částí těla, s nimiž přišla do styku.
Zaslechla šum letadla. Vzápětí na jediném monitoru v hale, zprohýbané bedně visící na dvou rezavých ocelových drátech ze stropu, naskočilo, že spoj KJ337 z Curychu právě přistál.
Každou druhou minutu si prohlížela osoby v hale a konstatovala, že nikdo z příchozích není Tony
Leike.
Vytočila Harryho číslo ještě jednou, ale hned spojení přerušila, neboť jí došlo, že mu volá jenom proto, aby něco udělala, že to není činnost, nýbrž apatie.
Posuvné dveře vedoucí k zavazadlovým pásům se rozevřely a objevili se první pasažéři s příručními zavazadly. Kaja vstala a došla ke stěně vedle posuvných dveří, aby viděla na jména naplastových cedulích a papírech, které zvedali do vzduchu taxikáři. Žádná Juliana Verniová ani Lene
Galtungová.
Vrátila se zpátky ke své pozorovatelně na židli. Posadila se na ruce, cítila, že je má zpocené. Co má dělat? Posunula si velké sluneční brýle níž a zírala na dveře.
Vteřiny ubíhaly. Nestalo se nic.
Lene Galtungová byla téměř schovaná za párem fialových slunečních brýlí a přímo před ní kráčel velký černoch. Vlasy měla červené, vlnité a oblečená byla do džínové bundy, khaki kalhot a mohutných pohorek. Táhla kufr na kolečkách, odpovídající velikostí maximálním rozměrům příručního zavazadla. Neměla kabelku, zato však nesla lesklý kovový kufřík.
Nestalo se nic. Stalo se všechno. Paralelně i současně, minulost i přítomnost. Kaja zvláštním způsobem pochopila, že se konečně objevila příležitost. Příležitost, na niž čekala. Možnost udělat to, co je správné.
Kaja se nedívala přímo na Lene, dbala však na to, aby ji měla nalevo v zorném poli. Jakmile ji
Lene minula, klidně vstala, popadla batoh a vydala se za ní. Do oslepujícího slunečního světla. Na
Lene se zatím nikdo neobrátil a podle jejích rychlých rozhodných kroků Kaja usoudila, že Lene dostala podrobné instrukce, co má dělat. Lene prošla kolem taxíků, přešla ulici a nastoupila dozadu do tmavě modrého range roveru. Dveře jí přidržel černoch v obleku. Nasedla, černoch dveře zabouchl, obešel auto a posadil se na místo řidiče. Kaja vklouzla na zadní sedadlo taxíku stojícího v řadě úplně vpředu, naklonila se mezi sedadla, rychle se zamyslela, avšak došlo jí, že v podstatě neexistuje jiný způsob, jak to formulovat, a pronesla: „Follow that car.“
Ve zpětném zrcátku se setkala s řidičovým pohledem a povytaženým obočím. Ukázala na automobil před nimi a taxikář pokývl, že rozuměl, přesto motor dál běžel na volnoběh.
„Double pay,“ dodala Kaja.
Řidič krátce pokývl a pustil spojku.
Kaja zavolala Harrymu. Stále to nebral.
Plížili se pomalu západním směrem po hlavní třídě. Ulice byly plné náklaďáků, kár a aut s kufry přivázanými na střeše. Po obou stranách silnice kráčeli lidé nesoucí na hlavách hromady oblečení a majetku. Někde se provoz zcela zastavoval. Taxikář očividně pochopil, oč jde, a dbal na to, aby mezi ním a taxíkem Lene Galtungové bylo vždy nejméně jedno auto.
„Kam všichni míří?“ zeptala se Kaja.
Řidič s úsměvem zavrtěl hlavou, že nerozumí. Kaja zopakovala otázku francouzsky, avšak opět bez odezvy. Nakonec jen tázavě ukázala na lidi plahočící se kolem jejich auta po cestě.
„Re-fu-gee,“ odpověděl taxikář. „Go away. Bad people coming.“
Kaja přikývla.
Poslala Harrymu esemesku. Snažila se ovládnout paniku.
Uprostřed Gomy se hlavní silnice rozdělovala ve dví. Range rover zabočil doleva. O kus dál znovu odbočil doleva a zamířil dolů k jezeru. Dojeli do úplně jiné části města, s velkými vilami, obklopenými vysokými ploty a pěstěnými zahradami se stromy, jež poskytovaly stín a bránily pohledům zvenčí.
„Old,“ vysvětlil řidič. „The Bel-gium. Co-lo-nist.“
Ve vilové čtvrti nebyl žádný provoz a Kaja taxikáři naznačila, že si má drže…
