Stínadla se bouří (Jaroslav Foglar)

10. Svazek rezavých klíčů

Zatím se skoro úplně setmělo. Téměř v každé ulicí potkávaly teď Rychlé šípy menší i velké skupiny Vontů, živě rokující nebo zase poslouchající řečnícího Vonta. Pokud to bylo možné, snažily se zaslechnout alespoň úryvky hovorů. Řeč se většinou točila kolem nového zmrtvýchvstání celé vontské organizace a také kolem toho, ke které skupině se má ulice připojit. Zřejmě bylo mnoho zájemců o titul Velkého Vonta.

Z kupeckého krámu vyšla malá dívka. V ruce nesla síťovou tašku s jakýmsi sáčkem a několika cibulemi.

"Haló, neznáš tu nějakého Hačiříka?" zeptal se jí vlídně Mirek.

Dívka sebou trochu polekaně trhla, ale když uviděla Mirkovu ušlechtilou tvář a ostatní slušně vyhlížející hochy, hned se uklidnila a odpověděla ochotně: "Proč se ptáte? Já ho moc neznám. Ale v klubovně Rezavých klíčů byste se o něm dověděli."

Rychlé šípy byly již zvyklé na všelijaké situace a náhlé změny - a dovedly se mistrně ovládat. Přesto však musely vynaložit celou svou sílu, aby na sobě nedaly znát radostné rozčilení, které se jich po slovech děvčete zmocnilo. Mirek namáhavě polkl sliny, než mohl znovu promluvit. Upravil svůj hlas do nejlhostejnějšího tónu a zeptal se: "A kde je ta klubovna - nevíš? Rádi bychom Rezavé klíče navštívili!"

Dívka se na Mirka zpytavě podívala a vrhla trochu podezíravý pohled i na ostatní hochy: "Tak pojďte se mnou! Dovedu vás tam. Je to u nás ve dvoře. My tam máme domovnictví - víte?" Při těch slovech už vykročila a Rychlé šípy ji ochotně následovaly.

Mirek umíral strachem, aby je nepotkal nějaký její známý Vont.

Stopa po Hačiříkovi, který je vlastně snad na dosah ruky, by se tak ztratila - a ještě by určitě nastal boj! A panečku - tady z té hloubky a motanice ulic by se těžko utíkalo!

Až dosud probíhala cesta hladce. Prošli několika krátkými uličkami, potom vešli do jakéhosi domu a všichni hoši si již mysleli, že jsou na místě. Děvče však šlo dál a oni poznali, že to byl jen průchod.

Přes dvůr vešli do průjezdu dalšího domu a jím vyšli do druhé ulice.

"Tak, tady je to!" řekla pak dívka a zabočila do domu se širokým, starodávným vjezdem. Všechno zde bylo cítit koňským pachem.

Když průjezdem vešli do dvora, poznali hned příčinu: byla zde řada koňských stájí. Jejich čtyřnozí obyvatelé řehtali za jednotlivými vrátky a podkovami hrabali stájní dlažbu.

Jakýsi muž točil na dvoře u pumpy vodu do dřevěných věder a potom je nesl do jedné ze stájí. Bylo slyšet jeho obhroublý, a přece vlídný hlas, když ke koním promlouval. Ve tmě nebylo možné rozeznat jeho tvář.

Děvče ukázalo kamsi do tmy, do pozadí dvora, kde se nezřetelně rýsovala jakási kůlna. "Tam to je!" řekla. "Tam v tom baráčku, to je jejich klubovna. Ale je tam tma. Tak to oni tam dnes nejsou!"

Rychlé šípy udělaly velmi zklamané obličeje. Tak! Oni tady nejsou! To znamená, že se dnes nemohou o Hačiříkovi už nic dozvědět!

Teď, když už jsou tak daleko! Ale vlastně - jak by vůbec s tím podivným sdružením Rezavých klíčů o Hačiříkovi mohly mluvit? Co by mu měly říct na vysvětlenou? Není naopak lépe, že tu ty Rezavé klíče nejsou?

Než však mohl Mirek dívce něco odpovědět, ta již odcházela ke schodišti, které ústilo ze dvora do domu: "Počkejte tady! Přinesu klíče! Musíme je mít pořád u nás, kvůli požáru!"

"U všech plantážníků," spráskl Rychlonožka ruce nad hlavou, když děvče zmizelo na schodech. "Slyšeli jste to? Přinese klíče! No to je dobré! Ještě by nám sem mohla natáhnout nějaký kobereček, aby se nám šlo pohodlněji!"

Zamířili opatrně ke stavení, a když došli blíže, shledali, že je to přízemní domek, spíše kůlna se šikmou stříškou a dvěma okny.

Takovou klubovnu měly Rychlé šípy také, než se nastěhovaly do své dnešní. Shořela jim, když v domě vypukl požár.

Mirek opatrně pouštěl oknem dovnitř úzký paprsek ze své baterky.

Uprostřed byl stůl s nějakou rozevřenou knihou a různými lejstry.

Za stolem byly na zdi police, na jejich obsah Mirkova baterka však již nestačila dosvítit.

"No, podívat se tam můžeme - když nám to děvče dobrovolně odemkne," mínil trochu nejistě Mirek. Sám dobře nevěděl co dělat, co dále podniknout. "To snad přece nebude nic zlého! Nic tam přece nevezmeme, ani nerozbijeme!"

Na schodišti se ozvaly drobné kroky. Děvče přicházelo s klíčem.

Jarka jí šel naproti. Mirek posvítil baterkou, aby děvče mohlo vsunout klíč do zámku a Červenáček řekl: "Víš, my máme taky klub jako Rezavé klíče! A takovouhle klubovnu jsme měli, ale vyhořela nám!"

Dveře se otevřely, všichni vstoupili dovnitř a dívka otočila vypínačem.

Pěkně zařízená klubovnička, útulná a čistá, se hochům zjevila v elektrickém světle. Dívka ztratila svou počáteční nedůvěru a chtěla se zřejmě trochu pochlubit, že o Rezavých klíčích hodně ví.

Vzala do rukou knihu a řekla: "To je jejich kronika. Sem si všechno píší!" Převrátila v ní několik listů a pak odešla k policím, kde bylo asi dvanáct knížek. Také nějaké vývěsky byly na zdech a ona o nich cosi vykládala.

Červenáček a Rychlonožka stáli vedle ní a se zájmem jí naslouchali. Ale Mirek, který byl pořád ještě u stolu a prohlížel kroniku, objevil náhle něco, co mu vehnalo krev do tváří. Jarka ho pozoroval a hned viděl, že se něco děje. Také Jindra, bloumající u vývěsek na protější straně, hned nenápadně přispěchal.

Mirek vytáhl z lejster na stole jakýsi papír, pokrytý třaslavým, slabým písmem, a usmál se vítězoslavně na Jarku a Jindru: "Piš!"

zašeptal přitom Jarkovi. "Rychle piš!"

Jarka byl příliš chápavý, než aby se dlouze vyptával, proč má psát a co! Bleskurychle vytáhl z kapsy svůj zápisník s tužkou. Ve škole se učil těsnopisu. Teď ho tedy použije poprvé v praxi! Ruka se mu však trochu chvěla, když opisoval tu úžasnou a neuvěřitelnou zprávu: Já, Hačiřík Emil ze Stínadel, prohlašuji dobrovolně a za zcela jasného vědomí toto: Jednoho dne, když už byl sníh všude roztálý, přišel ke mně Široko, se kterým jsem se seznámil předtím na podzim v ulici Na ostrůvku, a řekl mi, abych se připravil, že půjdeme na druhý den do opuštěného svatojakubského kostela. Já jsem se ptal, co tam budeme dělat, a on mi řekl, abych se na nic neptal, nikomu nic neříkal, a že uvidím!

Druhý den jsem vlezl se Širokem do kostela oknem ve zdi, kudy prý jednou utíkaly Rychlé šípy. Tam už nás čekali dva cizí chlapci, které jsem předtím nikdy neviděl. A měli takové divné dlouhé tyče s připevněnými hrnky na konci a také Širokovi a mně takové dali.

Potom jsme šli všichni po schodech dolů do sklepení a Široko mi řekl, že budeme hledat v bahně stoky ježka v kleci, který tady byl utopený při poslední volbě Velkého Vonta.

Tak jsme vybírali bahno i s vodou ze stoky těmi hrnky, vyklápěli jsme je dnem vzhůru a Široko vždycky to vyklopené bahno dnem hrnku rozplacatil, aby bylo vidět, jestli v něm hlavolam není. Někdy jsme s bahnem vynesli z vody i obrovskou krysu, a té jsme se hrozně štítili, a tak jsme hrnek vždycky honem potopili do vody zpátky.

Tak jsme se tam scházeli vždycky k večeru asi čtyři dny, nebo snad ještě déle. Ten poslední den vylovil ježka jeden z těch dvou, které jsem neznal. Všichni jsme křičeli radostí a brali ježka do ruky.

Já jsme pak šel domů dříve, protože mně stříklo trochu bahna do úst a udělalo se mi strašně špatně. Druhý den už jsem pak zůstal ležet až dodnes. Co se pak s ježkem v kleci stalo dál, to už nevím.

Je to všechno pravda tak, jak jsem to napsal a na tu pravdu chci i umřít.

Emil Hačiřík Jarka ještě ani nestačil sklapnout notýsek a vstrčit jej do kapsy, když se rozletěly dveře a dovnitř klubovny vpadli tři vskutku zuřivě vypadající Vontové.

"Stát! Stát! Stůjte!" křičel zlobně nejstarší z nich, ačkoli se Rychlé šípy ani nehnuly, jak byly tím vpádem překvapeny. "Co tady děláte?

Jak jste se sem mohli opovážit? Tak mluvte, mluvte přece!" sípal zlostí. Přiskočil k Mirkovi, uchopil ho za ramena a zlobně jím třásl.

Také druzí dva se výhrůžně rozkřičeli.

"Ale tak počkejte přece!" vzmohl se Mirek na slova odporu, jakmile první okamžiky překvapení pominuly, "Pusťte nás přece ke slovu. A netřes se mnou jako s vánočním stromečkem!" Na ta slova Vont Mirka skutečně pustil, ale nejvyšší stupeň hněvu a zloby se mu i nadále zrcadlil ve tváři.

"Ptali jsme se tady na Hačiříka!" pokračoval teď už klidně Mirek.

"A děvče od správce domu nás dovedlo až sem - a dokonce se na- bídlo, že přinese klíče od klubovny! Viď, že je to tak," obrátil se ke stěně s vývěskami, kde předtím děvče stálo. To tam již však nebylo, protože poděšeně vyklouzlo ven, když Vont cloumal Mirkem. "Už je pryč; to nevadí, můžete se zeptat dodatečně!"

"Nebudeme se nikoho ptát!" zuřivě vykřikl druhý Vont. "Nepotřebujeme se nikoho ptát! Rozumíte, vy - vy - " a dříve, než si v rozčilení mohl vymyslet nějakou silnou urážku, kterou by si alespoň trochu odlehčil, vpadl mu do řeči zase první Vont, nejstarší: "Ano, nemusíme se nikoho ptát! Pro nás je to jasné! Přistihli jsme vás ve své klubovně, a tak jste zloději. A jste zloději - a jste - a i kdyby za vámi stáli třeba všichni Dabinelovci nebo všichni Uctívači ginga a já nevím které ještě party, tak u nás jste zloději a dost!"

V Rychlých šípech po těch urážkách vzkypěla krev. Jindra Hojer sevřel pěsti a postoupil výbojně vpřed. Rychlonožka a Červenáček si stoupli takticky ke dveřím, aby Vontové nemohli utéct pro pomoc, kdyby došlo k nějaké řeži. Ale Mirek se rozhodl k rozumnějšímu řešení tohoto náhlého a ostrého sporu.

"Chápeme vaše rozčilení," řekl Vontům klidně, "ale nesmíte nás nazývat zloději. Máme zrovna tak čest v těle jako vy! Nic jsme vám neukradli. Můžete se přesvědčit. Prohledejte si všechny svoje věci a uvidíte, že vám ani jedna neschází." Pokynul ke stolu s papíry a pokračoval; "Opsali jsme si jen to Hačiříkovo prohlášení, protože nás …"

"Cože?" vyjekl vztekle Vont. "Opsali jste si … no aby ne! Aby ne! Aby vás to nezajímalo! K čertu s tím celým Velkým Vontstvím.

K čertu s jeho talismanem! Ale ježka v kleci jsme našli my, rozumíte, MY - aspoň pevnou stopu po něm - a nebudeme se o ni s nikým dělit! Kašleme na Velké Vontství! Slyšíte to! Kašleme! Potřebujeme hlavolam pro sebe a pro žádného Velkého Vonta!"

Křičel, dupal a mával zlobně rukama při tomto výbuchu nového vzteku. Rychlé šípy na něj hleděly skoro s ustrnutím. Zdálo se, že se celá malá místnost chvěje jeho křikem.

Když na vteřinu utichl, aby nabral dech k dalšímu výbuchu, pokusil se jej Mirek mírným, odzbrojujícím hlasem uklidnit: "Neboj se! Nejsme ani Dabinelovci, ani Uctívači ginga! Dáváme ti na to své slovo! Snad nám to ani nebudete věřit - ale my nejsme dokonce ani ze Stínadel!"

Kdyby v té chvíli vybuchla v klubovně puma, nebyli by Vontové snad více překvapení než po tomto Mirkově prohlášení. Nejstarší z nich uskočil od Mirka jako hadem uštknutý a také druzí dva sebou trhli nevýslovným překvapením.

"Co - cože?" zmateně vykřikl nejstarší a v jeho hlase byla snad ještě větší zuřivost než předtím. "Tak vy nejste ani ze Stínadel? A to máte tu odvahu sem vůbec vniknout?"

"Jak vidíš, máme!" ujistil ho klidně Mirek, a dokonce se mu podařilo sebevědomě se usmát.

"A odkud - odkud jste? A jak jste se sem mohli vůbec odvážit?"

"Snad je to teď vedlejší, odkud jsme!" mínil Mirek. "Že nejsme ze čtvrti zbabělců, na to můžete vzít jed! Hlavní však je, že vám nabízíme svou pomoc!"

"Vy? Vy nám nabízíte svou pomoc?" zvolal udiveně Vont a rozesmál se podivným smíchem. "Jste nám vydaní na milost a nemilost!

Stačí jen vyjít do ulice a zavolat naše lidí - a jste vyřízení za minutu. Jakou pomoc nám můžete nabídnout?"

"A přece!" trval neochvějně na svém tvrzení Mirek. "Můžeme vám pomoct při pátrání po ztraceném hlavolamu Jana Tleskače!

Z toho, jak jsi nás uvítal, když ses domníval, že jsme Dabinelovci nebo ti - ti Uctívači ginga, vidíme, že s hlavními skupinami Vontů nepěstujete přátelské styky. Navažte tedy přátelskou spolupráci s námi! Můžeme vám prokázat opravdu platné služby!"

Vont se díval na Mirka s úžasem i nedůvěrou. Pak se obrátil ke svým dvěma druhům. Bylo na nich vidět, že mu chtějí něco říct, co nemají Rychlé šípy slyšet. Odešel proto s nimi do kouta klubovny, kde se chvíli tiše radili. Byla to nějaká pohnutá rozmluva a Rychlým šípům se chvílemi zdálo, že se hádají.

Pak se Vont, který předtím s Mirkem rozmlouval, zase vrátil, ale tvářil se ještě nedůvěřivěji: "A co byste za své služby chtěli? A jak si tu svou pomoc vůbec představujete?"

"Chceme jít s vámi v dobrém i zlém," řekl slavnostně Mirek, "při pátrání po Tleskačově hlavolamu. A naše odměna? Nechceme nic víc a nic míň, než abychom dostali hlavolam jako první do ruky, až se objeví! Jen na chvíli. Pak vám ho dáme zase nepoškozený zpět! A to bude naše odměna za pomoc."

Rychlé šípy rozuměly Mirkově požadavku! Věděly, proč si přeje dostat jako první do rukou ježka v kleci. Uvnitř rozšroubované kuličky v hlavolamu je po léta schovaný Tleskačův plán létacího kola!

Ten je nutné vyjmout dříve, než se s hlavolamem zase něco stane!

Než zase zmizí, jako tehdy při volbě Velkého Vonta v podzemí svatojakubského kostela. Proto si Mirek zamlouvá právo dostat ježka v kleci jako první do svých rukou.

Vontovi však byl tento požadavek ovšem nepochopitelný a záhadný a zvýšil ještě více jeho nedůvěru. Mirek to zpozoroval, a proto ještě dodal: "Dáváme vám své slovo, že vám hlavolam vrátíme zase zpět!

Můžete nás obklopit sebesilnější stráží, až ježka na tu chvíli dostaneme do rukou!

To zřejmě pomohlo. Vont se trochu pousmál a řekl: "Ale to si ještě počkáme! No ale když jste tedy tak odvážní, tak nám pomozte!

A to hned!"

"Dobrá!" kývl na souhlas Mirek, "Řekněte jen kde a jak!"

"Vidíte tyhle klíče?" zeptal se Vont místo odpovědi a vzal do rukou dva klíče, které mu visely na provázku na prsou.

"Ano, vidím!" přisvědčil Mirek. "Všiml jsem si jich hned, jak jste sem vstoupili. Vidím taky, že ty máš dva, zatímco tvoji kamarádi tady mají každý po jednom." Bylo to skutečně tak; oba druzí Vontové měli každý na prsou jeden klíč.

"Ty klíče vedou k železným dveřím se čtyřmi zámky," pokračoval Vont. "Víme, kde dveře jsou, a tušíme za nimi ohromně cenné věci.

Ale nemůžeme se sami odvážit je otevřít. Klíče nám kdysi obstaral Emil Hačiřík, když byl ještě v klubu, Taky vypátral dveře, k nimž klíče patří! Emil byl vůbec podnikavý člověk!" Vont si při těchto slovech slabě povzdechl a odmlčel se.

"Taky bych řekl!" usmál se Mirek. "Že je podnikavý člověk, to dokazuje nejlépe to, že vylovil s tím Širokem Tleskačův hlavolam! A kdo to vlastně je ten Široko?"

Vont pokrčil rameny. "To nevíme! Nikdo to neví! V době, kdy se s ním seznámil, nebyl už Emil u nás v klubu! Rozhněvali jsme se tenkrát."

"Toho Široka musíme najít!" bouřil Mirek. "Protože on má hlavolam!

Emil Hačiřík to přece docela zřetelně píše ve svém doznání.

Emil nám musí o Širokovi všechno říct. Copak se nemůžete s Emilem smířit?"

"My jsme se smířili!"

"No - a řekl vám něco?"

"Neřekl!"

"Proč?" vykřikl skoro Mirek. "Proč vám nic neřekl? To jste se neptali?"

"Ptali jsme se! Nemohl však mluvit. Byl těžce nemocný."

"Ale tak - a kdy bude smět mluvit?"

"Už nikdy!" pravil Vont bezbarvým hlasem. "Emil před týdnem umřel!"