Němá barikáda (Jan Drda)

NENÁVIST

Nebylo daleko k soumraku. Kolotoče, houpačky

N i střelnice, stěsnané na tržišti, rozžíhaly bílá i barevná světla. Libeňští mládenci, správní páskové, jak si hrdě říkali v periferním slangu, rozhoupávali své lodičky vysoko do plachty, ani ne tak pro radost děvčatům, jako na vztek německým vojákům, pihovatým, křivonohým a vyjeveným lemounům, sehnaným z horáckých vesnic a určeným, aby zacpali díry, které v jejich armádě natropila jedna ruská zima.

Ach, moci jim tak vrazit jednu tvrdou do zubů, moci je tak správně setřít někde za větrem, mysleli si jeden jako druhý, po očku měříce šedozelený vojenský hmyz, roztoulaný po tržišti mezi stánky. A pro tu bezmocnost, mučivou a neúkojnou, aspoň se na

Němčíky vytahovali u houpaček, aspoň těm volatým horákům ukazovali, co dovede správný pražský frajer, aspoň jim v tlačenici dupli na baganče nebo nenápadně nastavili nohu u schůdků ke kolotoči. A

Němci, samolibě pitomí, nic nechápajíce, brouzdali mezi nepřátelským davem, marně oslovovali svou hrdelní hatmatilkou, tolik podobnou dávení, česká děvčata, která se od nich odvracela se zřejmým ušklíbnutím, a nakonec se natlačili k pultu střelnice, k puškám a lidským terčovým figurínám, k primitivní alegorii vraždění, které jim bylo ze všeho nejbližší. Teď zejména pocítili pevnou zem pod nohama, teď byla pro ně příležitost k chvástání.

„Schau, Ferdl, ein echter Bolschewist!“ ukazovali si na groteskní postavičky ševců, šikmookých Číňánků i neforemných myslivců, a s naivní pýchou posílali broky do širokých terčů, hulákajíce nadšením, kdykoli se jim podařilo převrátit figurku na zadek. Bylo to střílení jednoduchoučké, zrovna pro slabomyslné. Lojza Mrázek, šofér a za starých svobodných časů četař s dvěma střeleckými medailemi, se nemohl vzteky udržet. Povytáhl si kalhoty, odstrčil řadu čumilů a hodil na pult dvě koruny:

„Pane šéf, podejte mi tu mařenu!“

Pak těm skopčákům ukázal, jak se to neomylně cvrnká do lehkých kuliček z bezové duše, tančících na vrcholu vodotrysku, i jak se stírá rozhoupaný střípek zrcátka, jen letmým zábleskem poskytující příležitost k ráně. Pak praštil prázdnou flintou o pult.

Bylo to jako politická demonstrace. Nějaké děvče se rozchechtalo tenkým jizlivým smíchem, pár chlapských basů souhlasně zabručelo, někdo neznámý poklepal Lojzovi na rameno. Vojáci nejistě zatěkali očima po houfu, konečně ucítivše, jak je nabit nepřátelskou elektřinou.

„Takoví sekáči… a vystřelit si nesměli i“ křikla najednou babka v šátku, a jako by se v tu ránu lekla své velezrady, honem couvla někam hloub do nezřetelné tlačenice, která anonymně zahučela souhlasem.

„Žádnej strach, matko, dyť my si eště vystřelíme!“

Jen to Lojzovi z huby vyklouzlo, už by byl tu poznámku nejraději spolkl i s jazykem. Zmerčil před sebou ošklivého, suchého chlapíka, v obličeji zrovna zeleného, v krátkém černém zimníku, s černým tvrdáčkem na okraji ošoupaným až do šeda, s očima studenýma jako litina.

„Tě bůh, fízl mě má v drápech!“ blesklo Lojzovi hlavou, a po celém těle ucítil pevný dotek těch protivných, hrotitých kukadel. Byl ještě čas na kličku a únik. Temné kouty uliček, ústících do tržiště, důvěrná zákoutí jeho chlapeckých lumpačin ho zrovna zvaly k takovému triku. I kdyby se s tímto práskačem rozběhlo celé hejno pitomých skopčáků, co okouněli kolem, vzal by jim Lojza najisto roha, v pár vteřinkách by zdrhl k řece. Ale zlé furiantství, které ho najednou popadlo, nedovoluje běžet. Vždyť kromě těchto studených šedých očí, jež se mu provrtávají do samého vnitřku, cítí jich na sobě ještě desítky, a to jsou oči obdivné, nadšené, oči, které mlčky vzdávají Lojzovi čest. Odchází proto pomaloučku, tak pomalu, jak jen to dokáže, třebaže cítí špeha v zádech, třebaže i v tom hluku rozeznává šelest jeho kroků. Už ho má po levé ruce, už je si jist, že začne malér. Najednou ten chlap zatahá Lojzu za rukáv.

„Vo co de?“ zahuláká Lojza ostře, neboť ví, že v této hře je obecenstvo na jeho straně. A zblízka pohlédne do tváře papírové, bledé, vysušené do ostrých záhybů, do očí palčivých a zaostřených.

„Kdybyste na chvilinku prominul…“ a tvrďásek srovná svůj kratší krok s Lojzou, nepouštěje jeho záloktí. Lojza bláhovec zanedbá svou poslední příležitost. Neudeří pravičkou, která se sama zaťala v kapse, neuskočí do tmy a lidského hluku. Jako beránek jde vedle mužíka na sám okraj tržiště, z dohledu svého obecenstva, ba, jak se zdá, rovnou do neznámé pasti. Teprv o samotě se zastavují.

„Krásně jste střílel…“

„No a?“

„To máte jistě… vojenský výcvik.“

„Ste fízl?“ pustí to Lojza rovnou do černého. Mužovy oči se lehce rozevřou údivem nad tím nezvyklým výrazem. Pak smekne buřinku:

„Účetní Babánek… Chtěl jsem vás totiž poprosit, kdybyste laskavě… teoreticky je stříleni jednoduché. Neběží o nic jiného než dostat tři body, totiž bod hledí, bod mušky a bod… ehm… cíle do jedné přímky. To už jsem si promyslel… jinak ovšem…

nikdy v životě…“

Příštího večera spolu prostříleli padesátikorunu.

A já ho pořád vidím, pana účetního Babánka, smutného jako pták, který věští smrt. Brouzdá Prahou od pouti k pouti, od střelnice k střelnici. V zimě, kdy praští mráz a Praha je pod sněhem, okouní v pasážích blízko sportovních střelnic, nahlíží svýma studenýma, šedýma očima do výkladních skel, zabodává je do černobílých terčů. Už je pryč ten čas, kdy hledal samotu, kdy střílel nejraději bez diváků, ostýchavě pokládaje svůj tvrďáček na prázdný pult.

Čeká, čeká.

Pasážemi se loudají houfce německých vojáků.

V holínkách, páchnoucích potem a teletinou, dupají na dlažky, chvátají ke každému výkladu, dychtivi utratit své marky, nakupují hovadné sádrové figurky a kachlíky, tak nevkusné, jako by se jimi výrobce úmyslně mstil. Zahlédnou-li sportovní střelnici, nikdy ji neminou jen tak. Snad si tu v teple a v klidu chtějí zopakovat svou řezničinu, snad jsou dychtivi ohyzdných loutek a zmetkového skla, určených za výhru. Čtyři, pět, šest se jich nahrne do střelnice, znalecky okukují flinty, pouštějí barevné šipky do terčů. Oči pana účetního Babánka jsou přitisknuty na samé sklo. Výkladní skříň se omžívá jeho dechem. Pan Babánek se chystá na svůj výstup, tolikrát opakovaný. Když jsou vojáci v nejlepším, vejde i on do střelnice. Vejde s ledovou jistotou komika, jenž umí od první vteřiny rozesmát své obecenstvo.

Skopčáci po každé sednou na lep.

Chechtají se při pomyšlení, že by tenhle prašivý civilist, tenhle kancelářský skrček, mohl vůbec udržet flintu. Považují ho za tupce, který se zmýlil ve dveřích. Honem ho zvou svou huhlavou skopčáčtinou k pultu, nutí mu do rukou pušku, nabízejí se, že za něho zaplatí ránu. Ale pan Babánek, studený a klidný jak železo na mrazu, jen opakuje svůj zamítavý posunek. On si své rány zaplatí sám.

S odbornou věcností vezme pušku a přesně jako stroj, bez omylu, bez nervosy, bez váhání nasází všecky své šipky do černých středů terčů. Položí prázdnou pušku, zvedne s pultu svůj tvrdáček a odchází.

Jeho ostré, ledové oči bez mrknutí přehlédnou tváře ohromených Němců. Představení je u konce. Nač při něm myslil pan účetní Babánek?

Devátého května, v ty radostné dopolední hodiny, kdy rudé tanky ukončily pražské drama, nedavše mu vyrůst v tragedii marného vzdoru, uviděl jsem pana účetního Babánka.

Seděl v malinké školní lavici za jednou z oněch předměstských barikád, kde tři dny bez oddechu sklízela smrt, a svýma šedýma očima, jen malinko unavenýma, se díval kamsi do prázdna. Na tmavozelené desce školácké lavice ležela německá puška.

A tu jeden z těch čerstvých barikádníků, kteří teprve teď přišli shánět zbraň jako legitimaci statečnosti, zahlédl směšného pana Babánka, s ohmataným tvrdáskem, ve svrchníku uváleném a zmuchlaném, obrázek bezmocného kancelářského človíčka, který se v tato místa dostal nějakým hloupým nedorozuměním.

„Hele ho, páprdu, ten akorát potřebuje břízu!“

uplatnil novopečený barikádník už v periferním přízvuku svou chlapáckou převahu, popadl Babánkovu pušku a znalecky zarachotil závěrem. Vysoký, suchý tramvaják, jenž seděl na dlažebních kostkách, ruce sepjaty na vztyčené flintě, se pomaloučku natáhl jako člověk nerad vyrušený, a vší silou praštil chlapíka svou pažbou přes ruku. Flinta upadla na zem.

„Táhni vocud, ty smrade,“ usrkl jedním koutkem,

„náhodou je to náš nejlepší střelec!“

Ukázal špinavým prstem na černý strop převržené tramvaje, zastavěné v kamení barikády. Křídou tam byla napsána řada zkratek a čárek, zrovna tak, jak to psávají šenkýři na dlužnickou tabuli. Uprostřed nich jsi mohl číst:

BAS |||||||||||||||

Někdo z diváků vykřikl závistivě: „Patnáct!“

Pan účetní Babánek se s jistou námahou shýbl pro pušku, zvedl ji se země, rukou otřel dřevo i kov, a dívaje se opět tak studeně a nepřítomně, řekl potichu:

„Patnáct… copak je to patnáct! Chlapce mi zastřelili za Heydricha… Patnáct tisíc by bylo málo!“

A jeho oči, dva ledové body ve staré tváři, popsané vysílením, oči strašné neúkojnou nenávistí, zůstaly trčet na patnácti špinavě bílých čárkách…