Němá barikáda

A VSTANOU MRTVÍ…

Ztraceni v neznámé krajině jak uprostřed nepřátelského moře, ujížděli už třetí den od severovýchodu na jihozápad, v tu stranu, kde tušili své Bavorsko. Šedozelený kamion se znamením WH, které ještě nedávno znamenalo Wehrmacht Heer, ale o němž s pochmurnou jistotou věděli, že teď už neznamená nic, potácel se po silnicích jako raněné zvíře.

Řidič až k nevidomí unavený, se strachem v zádech i v očích proklínal cestu, často tarasenou selskými vozy, zásekami z kmenů nebo kupami balvanů, a pololeže na velikém kole volantu, snažil se proniknout očima skrze tlusté čelní sklo, oprchávané neustálým deštěm. Třicet vojáků, kteří seděli namačkáni na dřevěných lavicích pod strakatou kamuflážní plachtovinou, střídavě upadalo do tupého zoufalství, že opravdu už není úniku, že opotřebovaný motor stroje za chvilku definitivně zcepení někde při okraji silnice, a střídavě zas shledávalo starou žoldnéřskou zpupnost, když bylo třeba někde ve vesnici ukořistit alkohol a jídlo. Ale jako by znamení své bezmoci měli už napsáno na čele, odpírali jim sedláci obojí, a vojáci ku podivu už ztratili starou samozřejmost, s níž sahávali po pistolích, kdykoli jim bylo něco odpíráno. Ujížděli tedy většinou o hladu a vzpamatovali se drobátko, když za nimi přestala hučet strašná ruská dělostřelba, před jejíž frontální bouří nebylo možno nikomu obstát. Uniknout z jejího fantastického okruhu, to v jejich touhách znamenalo štěstí až k zalknutí. Ale vzápětí znova ztráceli rovnováhu mysli, když proud motorizovaných uprchlíků na strojích zřejmě silnějších začal houstnout, ucpávaje neširoký pás jízdní dráhy a donucuje krajní vozidla k neodvratnému pádu do příkopu, jakmile pro poruchu začala povolovat v tempu.

Vzteklí SS, kteří i na beznadějném útěku uplatňovali své staré přednostní právo, stříleli ze stažených okének svých vozů po řidičích nákladních aut, neochotných postoupit esesmanům výhodnější pořadí, a vojáci to ze vzteku opláceli jejich osamělým vozům hlučnými plechovými granáty, které víc strašily, než zabíjely.

Armáda, roztrhaná v několik nesouvislých částí, drolila se v hnilobném rozpadu s neuvěřitelnou rychlostí. Už nebylo regimentů, ale nebylo ani batalionů, ani kompanií. Zbývaly už jen jednotlivé automobily, jejichž posádky sjednocovala společná vůle po útěku tak dlouho, dokud byl jejich vůz schopen pohybu, na obrátku z nich činíc nepřátele kohokoliv druhého, kdo by se jim postavil v cestu. Z celé Wehrmacht zbyla jen smečka prchajících vlků, kteří uznávali toliko cenu vlastní kůže.

Oberfeldwebel Wilibald Obermayer, dentista z norimberského předměstí, tvrdě se natřásal na sedátku vedle řidiče, tiskna na kolenou nespořádaný chumel vojenských map, nikomu už v tom zmatku nepotřebných. Věřil jenom kompasu, a podle ručičky, nespolehlivě rozechvívané blízkostí elektromagnetu, hádal na každém rozcestí, kudy dál. Žluté návěštní sloupy s černými obrubami, s německou důkladností vstavené na každou křižovatku, už přestaly konat svou povinnost. Vyvráceny nebo po…