Němá barikáda

VČELAŘ

Vonná plnost léta stoupala z květů medonosných křovisek, jež vroubila na třech stranách učitelovu zahradu. Nepřestajný proud včel vyletoval z česen pestrobarevného včelína, postaveného na výsluní před domkem, a rozprostíraje se ve vějíř, pílil do všech tří stran, ke květům plným pelu, a v neustálém koloběhu, s bříšky do žluta zaprášenými, opět se vracel do domovů, jež byly označeny idylickými hvězdami, srdci a javorovými listy.

Pan řídící Havlík, široký slamák na šedivé hlavě, stál mezi kvetoucími keři, v nejhustším proudění včelího národa, a oči dalekozraké stářím napínal k hrušovickým polím, zaplaveným sluncem. Bylo mu jasno, že ten ruch, jejž rozeznával mezi pšeničništi, nepatří k žňovému shonu. Koně pádící ke vsi s prázdným žebřiňákem, hrstkovačky v půli dopoledne ubíhající k chalupám, to věru nebyl pokojný rytmus vesnického života, jak mu navykl za čtyřicet let soužití se zdejšími lidmi. Nebyl nepřipraven na tento neklid. Ti tři, co tomu rozuměli, věděli už včera, že se tu krajem potulují podivná šedivá auta, zastavující na rozcestích k nepochopitelným prodlevám, při nichž se řidiči jen tak zbůhdarma hrabou v motorech, předstírajíce opravu.

„Bude nám asi horko… zaměřují nás…“ řekli panu řídícímu jeho tři hosté. Celou noc potom stěhovali všecka svá zavazadla do lesů na Třemošnici.

Všecka, krom jediného žlutého kufříku.

„Musím tam dostat všechen materiál. Bůh ví, kdy na to bude čas. A v lese bych to nedokázal, akumulátory jsou definitivně v tahu.“

Tak ti dva zmizeli s včerejší nocí a zůstal jen telegrafista. Poslech byl zatraceně špatný. Opakuj, opakuj, nerozumím, vyklepávali z druhé strany. Rudý námahou, s prsty už dřevěnými, seděl ve včelíně u svého klíče. Uprostřed smyčky, jež se stahovala.

Nešlo to jinak.

Vrásky na vysokém oznojeném čele pana řídícího se prudce vraštily. Kolem habrových remízků, v ječmenech ještě nepokosených, přes tmavou zeleň jetelišt se táhl honecký řetěz, voják vedle vojáka, dosud nezřetelní, ale už hroziví. Křik děvčat, jež dobíhala z polí do vesnice, se srážel v slova stále srozumitelnější:

„Němci… Ježíši Kriste…! Němci táhnou na ves!“

Byl nejvyšší čas. Deseti rychlými kroky doběhl pan řídící ke včelínu, otevřel dveře a řekl polohlasem:

„Je zle. Utíkejte přes humna k Horce!“

Telegrafista vyběhl z nevelké prostory za úly.

„Ukliďte to rychle, já už proklouznu!“ usmál se bez nepokoje, vběhl do pámelníkových keřů, nedbaje včel, a lehkým mladickým hmatem se přehoupl přes plaňky zahrady. Pan řídící Havlík vešel do včelína. Na malém stolku stál nenápadný žlutý kufřík s vysílačkou. Ke stolní desce byl šroubem přitažen klíč. Sebral ty věci, složil zařízení, zaklapl víko. A

potom, při vší tísni nemoha zadržet úsměv uspokojení nad dobrým úkrytem, odklopil zadní stěnu jednoho z úlů, zasunul kufřík do skrýše a rozhlédl se kolem, bedliv, aby přece jen nezapomněl nic průkazného.

Rovnou za humny třeskly tři výstřely. Pan řídící

Havlík, vší silou bráně svou rovnováhu, dokončil práci. Upevnil zadek úlu, …