Němá barikáda

Jan Drda

64 Kč

Elektronická kniha: Jan Drda – Němá barikáda (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: drda01 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Jan Drda: Němá barikáda

Anotace

 

O autorovi

Jan Drda

[4.4.1915-28.11.1970] Jan Drda byl český spisovatel, dramatik, novinář, autor moderních pohádek. Narodil se v chudé příbramské rodině jako syn dělníka a nalezenkyně, navíc mu brzy zemřela matka. Po smrti vychovával Jana a jeho sestru Marii dědeček. Drda se měl vyučit klempířem, avšak na jeho další život a tvorbu měla značný vliv jeho babička, která prosadila, aby studoval na gymnáziu, které...

Jan Drda: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Němá barikáda“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PADLÍ V AKCI MARTINA

Tak ležel v nenatřené, rozklopené rakvi: sotva třicátník, krátkých světlých vlasů, ze široka se usmívaje na vlastní smrt. Pod rozepjatou železničářskou kazajkou bylo vidět modrobílé pruhované tričko s černou skvrnou průstřelu blizounko srdce.

Někdo mu položil pod ránu malou snítku modrého bezu.

Stovky lidí, hledající horečnýma očima své ztracené příbuzné, chodily kolem mrtvoly, odvracejíce oči od tváře načisto nepovědomé.

„Napište: Neznámý železničář!“ řekli posléze, když se nad ním vystřídali dělníci ze všech pražských nádraží.

Nikdo z nich ho v životě neviděl. Nikam nepatřil.

Neměl dokladů.

V kapsách mu našli skrojek zatvrdlého chleba a sedm kostek cukru.

Leží ve společném hrobě padlých barikádníků a na domovní zdi, u níž ztratil život, visí na hřebíku jeho modrá čepice, kytka růží a nápis v zaskleném rámečku:

 

Na tomto místě hrdinně padl

v boji proti hordám SS

5. května

NEZNÁMÝ ŽELEZNIČÁŘ

 

Když ho v sobotu přinesli na obvaziště, nepřidělal sanitě práci.

„Okamžitá smrt!“ řekl lékař, jenž ho prohlédl.

A mladík v manšestrových kalhotách a červenobíle natřené německé přilbě, který držel zadní konec nosítek, dodal:

„Dostal ji hodně zblízka. Viděl jsem Němčoura, co mu ji vpálil. Svalil se, ani nehlesl. To byla ss… sakramentská smůla…“

Voda té cizí bezejmenné řeky tak jako včera, jako předevčírem tiše bila do boku upoutaného člunu, neměnný vteřiník jediného Hryhoryjova časoměru.

Kdykoli vyhlédl škvírami rozpukaných prken, jež kolem něho tvořila kryt před nebezpečným okolím a nad hlavou mu vybíhala v protideštnou střechu, viděl její šedozelené vlnění od břehu k břehu, splývavé jak sám čas, který už přečkal v dřevěné, plísněmi páchnoucí rakvi starého lodního domku, jehož podlaha se bortila pod nohama a jehož dávno vytlučená okénka byla pancéřována pomalovanými plechy pradávných krámských reklam.

Toho jitra vyryl Hryhoryj šestnáctý vrub na okraj dřevěné palandy, pod jejíž provlhlý, zespoda hnijící slamník schoval šiněl, soukennou krasnoarmějskou čapku i polorozpadlou uniformu, látanou desaterým druhem hadrů a v prasklých švech sešívanou kousky rezavého drátu.

Snad by bylo rozumnější, kdyby to všecko byl zatížil kamenem a utopil na dně řeky, aby smazal poslední znamení své totožnosti. Snad se měl spokojit modrobíle pruhovaným morjáckým tričkem, které si beztak nechal na holém těle pod košilí, a v němž chodívají námořníci, ač jinak nazí, přes práh své vlastní smrti.

Ale což právě tyto trosky nejsou jediným svědectvím, jedinou řečí i jedinou slávou námořníka Hryhoryje? Znova a znova leštil křemenitým pískem pět zbylých mosazných knoflíků, až jejich hvězdy svítily jako za slavných přehlídek: hlásí se, soudruhu maršále, Jakimčuk Hryhoryj, námořník černomořského flotu, čtyřikrát raněn, třikrát vyznamenán. Že zajat? Zajat! Mina mnou třískla o zem, potvora, duši se pokoušela z těla vyrazit. Ale morjacká duše je houževnatá. Povyrazila ji, na samém okraji byla, jen kousek chybělo, aby mne chytla zubatá do smrt…