11. V černé věži
Byl to Barzini, kdo uviděl jako první rozsvícenou baterku poskakující na konci šňůry sotva dvacet metrů napravo od nás. Nemyslím, že jsem už někdy pocítil tak hlubokou úlevu. Přece jen je v pořádku – to byla moje první a bezprostřední myšlenka.
Posbírali jsme společně výstroj a zaujali postavení. Nino rozmotal horolezecké lano a připevnil je ke šňůře. Zatahal za ni, jak bylo předem dohodnuto, a lano začalo okamžitě stoupat vzhůru.
„Proč jí to sakra trvalo tak dlouho?“ zašeptal Langley.
Ne že by měl právo očekávat na to nějakou odpověď. Odsekl jsem:
„Záleží na tom? Dokázala to, ne?“
Nino si honem utáhl batoh na zádech, přehodil si přes rameno pušku a vyzkoušel lano. Ušklíbl se a opřel se o mě. „Fajn, jdeme na to! Modlete se za mě!“ Znělo to, jako by se ten mladý ďábel docela bavil. Pod jeho botou zachrastil kámen a o chvíli později už zmizel nahoře ve tmě.
Počítal jsem s dlouhým čekáním, a když se po skalách svezlo dolů druhé lano a dopadlo mi na rameno, zastihlo mě nepřipraveného. Teď jsem byl na řadě já; potom měl jít Langley a nakonec Barzini. Uvázal jsem si lano bezpečně kolem pasu, upevnil je pomocnou šňůrou a zatahal. Lano se okamžitě napjalo a já sáhl po druhém.
„Hodně štěstí!“ zašeptal za mnou Barzini a já začal stoupat.
Bylo to docela snadné. Na jedné straně, jak říkal Nino, to bylo ve tmě lehčí, protože když jste se podívali dolů, stejně jste nic neviděli, takže tu nebyla ani iluze výšky, a na druhé byla skála mnohem schůdnější, než tvrdil Zingari – byl to postupný spád s rozbitým žulovým a čedičovým povrchem, který navzdory dešti poskytoval dobrou oporu pro nohy. A velice užitečné bylo druhé lano. Nino za ně táhl tak silně, že jsem měl po většinu času dojem, že mě vytahuje nahoru, a ruce mě z výstupu vůbec nebolely.
Jen jednou jsem se zastavil, když jsem přelézal přes okraj skály, a ocitl se na římse pod hradbou. Začal znovu tahat a teprve na tomto posledním desetimetrovém úseku dostaly paže víc zabrat.
O pár okamžiků později jsem už přelezl do výklenku a byl jsem na pevné půdě ve věžičce.
V šeru se tam rýsovaly dvě postavy.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Simona.
Sáhl jsem po ní a vzal ji do náručí.
Langley byl u nás za pár minut. S Barzinim bylo víc problémů a nakonec jsme ho my tři prostě vyvlekli po laně nahoru čirou silou. Protáhli jsme ho výklenkem a on dopadl na ruce a na kolena a lapal po dechu.
„Matičko Boží!“ zašeptal. „Už nikdy – nikdy v tomto životě!“
Pomohl jsem mu na nohy, a když se odvázal, řekl Nino důrazně: „Někdo jde.“
„To je druhý strážný,“ pravila Simona.
„Cos udělala s tím prvním?“ zeptal se jí Langley.
„Musela jsem ho zastřelit.“
„Proboha! Vážně?“ V Langleyho hlase zaznělo cosi blízkého obdivu. „O tohohle se postarám já, starouši,“ prohlásil a zmizel.
Strážný se zastavil pod lampou pár metrů od nás a tiše arabsky zavolal. Nejistě k nám vykročil a ze tmy za ním se vynořil Langley a chytil ho za krk. Ve žlutém světle se matně zaleskla čepel nože, strážný zachroptěl a Langley ho odtáhl zpátky do stínu.
Když se k nám zase připojil, hvízdal si mezi zuby. „Vyřízeno, starouši,“ řekl bodře. „Kdo je na řadě teď?“
„Masmúdi,“ odpověděl jsem a vedl je po hradbách, až jsem mohl pohlédnout do osvětleného dvora dole. „Tam na druhé straně nádvoří je jeho dům.“
„Už jsem tam dneska jednou byla,“ oznámila Simona a rychle nám vysvětlila, co se stalo.
Když skončila, řekl jsem: „Dobrá. Půjdeme tam, jak jsme se dohodli, a budeme se tvářit jako oddíl ve službě. Langley půjde vpředu pro případ, že by bylo zapotřebí arabštiny, a Simona uprostřed.“ Položil jsem jí ruku na paži. „Kdyby se tam někdo objevil a zahlídl nás, bude to vypadat, jako bychom tě byli zajali, ale řekl bych, že posádka je dnes zaměstnána docela jinými věcmi.“ Sešli jsme dolů po kamenných schodech vedoucích na dvůr, na chvíli jsme se skryli za zaparkované vozy a seřadili se. Potom jsem už jen šeptem zavelel a vyrazili jsme s Langleym v čele přes náměstí.
Déšť se jen lil a bušil do dláždění. Neviděli js…
