10. Simona sama
V kabině starého náklaďáku bylo horko a nepohodlí a páchlo to tam naftovými výpary. Zingari byl bezohledný řidič a vůz poskakoval po nedlážděné cestě za hromadných protestů žen vzadu. Jedna z nich zabušila na přepážku a italsky něco navrhla tak sprostými slovy, jaká si jen lze představit.
Otočil se k Simoně a jeho bledý krysí obličej se v matném odrazu světel na přístrojové desce zaleskl potem.
„Je to tam vzadu cháska. Rovnou z kanálu.“
„Ale vašim účelům slouží dobře, ne?“ poznamenala.
Pokrčil rameny. „Svět je, jaký je, signorino. Já jsem si jeho pravidla nevymyslel.“
Snažila se potlačit v sobě hněv, vědoma si opovržení, které pociťovala k tomu mizerovi.
„Ráda bych věděla, co by se stalo, kdyby se rozhodly, že se obrátí, a vrhly se na vás.“
Podíval se na ni polekaně, tvář žlutou strachem, a přinutil se k úsměvu.
„To je málo pravděpodobné, signorino. Nemají kam jít. Tohle je – jak že to říkají Američani? – konec lajny.“
Pro mě taky? pomyslela si. Ta myšlenka ji zamrazila až v morku kostí a instinktivně si položila ruku na stehno a dotkla se nože, který jí tam připevnil Barzini. Jak by ho mohla použít? Jak by dokázala vůbec použít takové zbraně?
Uvědomila si, že po ní Zingari po straně pokukuje, a když se podívala dolů, zjistila, že se jí sukně vyhrnula nahoru a odhalila její stehna v nylonu. Pokoušela se stáhnout si ji níž, ale nešlo to.
Zingari si olizoval rty, potil se víc než jindy a zápach byl v tom omezeném prostoru dusivý a útočný. Podívala se vyzývavě přímo na něho a on se přiměl k dalšímu z těch svých slabošských úsměvů.
„Jste příliš krásná, signorino. Ve srovnání s těmi prasaty tam vzadu budete zářit jako pochodeň ve tmě.“
„A co bych s tím měla podle vás dělat?“
„Za vaším sedadlem je starý burnus. Zkuste si ho!“
Vytáhla jej a rozložila na kolenou. Byl toho druhu, jaké nosí Arabové obojího pohlaví – plášť sahající až po kotníky se špičatou kapuci a modrými a bílými pruhy.
Zingari strčil ruku pod plášť a stiskl jí stehno. Podlézavě se usmál.
„Zakrýváte si ty rozkošné nožičky, signorino? Aby vás nepřivedly do nesnází?“
Její kabelka ležela na podlaze vedle její levé nohy. Sáhla do ní, vytáhla pistoli a položila si ji na klín s ošklivým masivním tlumičem namířeným přímo na něho.
„Ještě jednou se mě dotkněte,“ řekla klidně. „Stačí jenom jednou…“
Honem odtáhl ruku a vůz se zapotácel z jedné strany silnice na druhou. Zevnitř zazněl další sborový protest.
„Prosím vás, signorino! Ani za nic na světě bych vás nechtěl urazit.“
Třásl se jako list a zdálo se, že pach jeho potu ještě zesílil. Opřela se do rohu s tváří obrácenou ven a držela pistoli ukrytou pod burnusem. Drobný déšť ženoucí se od moře přinášel s sebou sůl a Simona se snažila myslet jenom na Granta a na nic jiného. Ráda by věděla, kde je teď a co je s ním.
Mezi mraky se objevil měsíc a na okamžik spatřila moře a nad ním, na vrcholku velkého skalního výběžku, pevnost na Rás Kanai. Mys hrůzy. Když jí zase zmizel z dohledu, schoulila se, najednou vylekaná.
Když dorazili na místo, ženy z prvního náklaďáku už vystupovaly. Nad hlavní branou zářily reflektory a osvětlovaly celou scénu. Malá dvířka po straně byla otevřená a vedle nich stálo pár vojáků v maskáčích. Asi metr před nimi stál obrovský chlap s černými vousy a seržantskými prýmky, ruce v bok a cigaretu v ústech, a prohlížel si ženy.
„To je Husejní, nejstarší poddůstojník,“ řekl Zingari Simoně. „Dejte si dobrý pozor, abyste mu nepadla do rukou, signorino. Už byste nikdy nebyla taková jako teď. A teď si přehoďte přes sebe burnus a počkejte na druhé straně náklaďáku!“
Vystoupil a zašel dozadu. Simona slyšela, jak křičí na ženy; odpovídal mu pískot a křik. Vyklouzla z kabiny, přetáhla si burnus přes hlavu a čekala ve stínu.
Ženy z druhého vozu začaly postupovat kupředu a přidávat se k ostatním. Zingari přešel na druhou stranu kabiny a sáhl dovnitř, aby vypnul světla.
„Signorino!“ zavolal tiše. „Jděte mezi ženy! Ztraťte se mezi nimi a modlete se! Víc pro vás udělat n…
