Piknik a jiné pohromy (Gerald Durrell)

POPRASK KOLEM HAVELOCKA

Pocházím z rodiny, ve které se knihy považují za základní životní potřebu stejně jako vzduch, jídlo a voda, a tak mě pokaždé poděsí, když si uvědomím, jak málo toho asi průměrný člověk za život přečte. Vždycky mi připadalo zvláštní, že většina diktátorů pohlíží na literaturu s takovou nedůvěrou, protože pro mě knihy odjakživa byly nejbližšími přáteli a trpělivými učiteli. Bylo mi jasné, že určitá díla - jako například O původu druhů, Kapitál nebo Bible - mohou člověka do značné míry ovlivnit, ale nikdy mě nenapadlo, jaký poprask může nějaká kniha způsobit, dokud jsem v hotelu Royal Palace Highcliffe nepředstavil Havelocka Ellise.

Po příjezdu do Bournemouthu jsem se co nejrychleji vydal do svého oblíbeného obchodu, knihkupectví H. G. Cummin v Christchurch Road. Je to vysoký a úzký dům, v němž se nachází obrovská a fascinující sbírka nových i starých knih. V přízemí a v suterénu na vás z regálů uhrančivě hledí nové knihy v pestrobarevných přebalech. Když však vystoupíte po křivých vrzavých schodech do čtyř horních pater domu, ocitnete se rázem v úplně dickensovském světě. V každé místnosti se od podlahy až ke stropu tyčí hromady starých svazků. Lemují stěny úzkých schodišť a obklopují vás jako krásné, teplé a provoněné lůno. Každá z knih má svoji vlastní vůni. Jedna voní prachem, druhá podzimním lesem, třetí houbami, další záhonem rozkvetlých květin nebo pečenými kaštany. Některé vydávají štiplavou vlhkou vůni páleného uhlí a jiné voní po medu. Kromě tisíců rozličných vůní si můžete vychutnat i dotek, polaskat se s těžkými koženými vazbami, hladkými jako tuleň, se zlatavě třpytivými písmeny prosvítajícími jako žíly z oblýskaných hřbetů.

Jsou tu svazky objemné jako kmen stromu, knihy štíhlé jako proutek, knihy vytištěné na papíře silném a měkkém jako listy náprstníku, knihy na papíře tak bílém a křupavém, že připomíná led, nebo na jemném průsvitném papíře podobném ojíněné pavoučí síti. A pak barvy vazeb: barvy východu a západu slunce, zářivé odstíny podzimních lesů, smutné tóny zimních vřesovišť, mramorované předsádky podobné vesmírným mlhovinám. A všechna tato potěšení smyslů vás omámí a rozradostní, ještě než prozkoumáte tituly: Velký rudý ostrov - Madagaskar, Z Pekingu do Lhasy, Brazilkou divočinou, Sierra Leone - obyvatelstvo, hospodářství, tajné spolky. Pak nastane onen skvělý okamžik, kdy otevřete první knihu. Máte pocit, jako byste mávli kouzelným proutkem a ocitli se v jiném světě.

Místnost kolem vás hned zmizí a vy náhle plujete s Wallacem po divoké Amazonce, pomáháte Mary Kingsleyové uzavírat obchody se slonovinou, spolu s du Challuem čelíte útočící gorile, milujete tisíce krásných žen v tisíci románech, kráčíte ke gilotině po boku Sidneye Cartona, smějete se ve člunu s edwardiánskými gentlemany, cestujete do Číny s Markem Polem. A tohle všechno prožíváte na křivé dřevěné podlaze knihkupectví bez vydání jediného penny. Nebo bych měl spíš říct, že člověk může tohle všechno prožít bez vydání jediného penny. Já sám však zřejmě nejsem schopen vejít do knihkupectví s prázdnýma rukama a ve stejném stavu odejít. Moje šeková knížka přitom vždy trochu zhubne a obvykle si musím objednat taxi, aby mi pomohlo odvézt mé nákupy.

Toho dne už jsem za knihy utratil daleko víc, než jsem zamýšlel. Ale který muž činu a pevného charakteru by dokázal odolat publikaci o slonech nebo Anatomii gorily? Vtom jsem náhle spatřil, jak se na polici v úrovni mých očí mírumilovně krčí řada svazků, jež jsem si už dlouho přál získat. Knihy byly vázány v temném kaštanově hnědém plátně a kromě rozdílu v tloušťce jednotivých dílů vypadaly všechny svazky stejně. Velká písmena názvu byla velmi slabě zřetelná, téměř nečitelná. Takže jsem tuto Pandořinu skříňku mezi knihami mohl klidně minout, kdyby se v tu chvíli do místnosti nezatoulal zaprášeným oknem zbloudilý paprsek zimního slunce a neosvětlil svazky a jejich titul: Halvelock Ellis - Psychologie sexuality.

Každý, kdo se zajímá o vzácná zvířata a hlavně ten, kdo je chová, chápe, jak je sexualita důležitá. Ví také, že zkoumání sexuálního chování u zvířete, které dokáže mluvit a psát o svých zkušenostech a pocitech - u zvířete zvaného člověk, znamená obrovskou pomoc při studiu jiných příslušníků živočišné říše, méně obdařených schopností komunikace. Ačkoliv vlastním dost rozsáhlou knihovnu na téma lidské sexuality, dlouho jsem postrádal jedno mistrovské dílo a celé roky jsem je sháněl - klasika Havelocka Ellise, vědce do značné míry již překonaného moderním výzkumem, autora, jehož průkopnické dílo však nepostrádá mnohé zajímavé informace.

Knihy mi pomohla odnést dolů k pokladně mladá prodavačka. Očividně si myslela, že muž v mém věku by si neměl kupovat devět svazků o sexu. John Ruston, majitel obchodu, který mě znal už spoustu let, byl chápavější.

"Ano," zabručel a pohupoval se ze strany na stranu jako tančící medvěd. "Ano, Ellis, toho tu nemíváme často."

"Pokouším se ho sehnat už celou věčnost," přikývl jsem. "Mám z něj velkou radost."

"Je to slušná věcička," pochvaloval si John a velmi mne tím pobavil, neboť právě listoval svazkem týkajícím se homosexuality. "Všimněte si, jak je zachovalá."

Tak mi mého Havelocka Ellise zabalili spolu s několika knihami, které jsem koupil na poslední chvíli (kdo, jemuž koluje v žilách krev, by si nechal ujít Řeč opic, Deník obchodníka s otroky nebo Patagonce?). John Ruston mě odvezl do hotelu, kde jsem se celý další týden věnoval téměř výlučně Havelockovi. Nosil jsem ho všude s sebou, vždy jen jeden svazek, a tužkou jsem si zatrhával pasáže, o kterých jsem si myslel, že se dají všeobecně aplikovat na chování zvířat. Neuvědomil jsem si však jednu věc - že totiž uprostřed zimy v téměř opuštěném hotelu sleduje personál mé pohyby skoro stejně pečlivě, jako já studuji svá zvířata. Vídali mě stále hluboce začteného do jedné jediné knihy (protože všechny svazky vypadaly zcela stejně), v níž jsem si navíc neustále cosi podtrhával. Knihu jsem měl v ruce, když jsem se přesouval z baru do restaurace a z restaurace do opuštěné jídelny. Když mi v půl osmé přinesli snídani, ležel jsem v posteli a četl Havelocka a noční služba mě v něm našla pohrouženého ve dvě hodiny ráno. Na té knize určitě muselo něco být. Jinak by mne jistě nedokázala na tak dlouho izolovat od okolního světa.

Onoho zájmu, který vzbudila má soustředěná četba Havelocka, jsem si vůbec nevšiml, dokud Luigi, italský barman, nepoznamenal:

"To musí být velmi zajímavá kniha, ta, co ji čtete, pane Durrelle."

"To ano," opověděl jsem neurčitě. "Je to Havelock Ellis."

Víc už neřekl, nechtěl asi přiznat, že žádného Havelocka Ellise nezná. Později mne oslovil Stephon Grumo, zástupce ředitele hotelu:

"Ta kniha, co pořád čtete, je asi velmi zajímavá."

"Ano," přitakal jsem. "Je to Havelock Ellis."

Ani on si nepřál vypadat jako hlupák, a tak pouze moudře pokýval hlavou.

Byl jsem naprosto uchvácen nejen odbornou úrovní Havelockových výzkumů, ale také stylem knihy, který vypovídal o autorově charakteru - musel to být seriózní, svědomitý až pedantický vědec bez humoru, takový, jací dovedou být jedině Američané, když nějaké téma berou opravdu vážně. Jeho osobnost připomínala koktejl namíchaný z úzkostlivé pečlivosti pruského důstoníka, opravdovosti švédského umělce a opatrnosti švýcarského bankéře. Díky tomu všemu jsem si ani neuvědomoval skutečnost, že všude okolo mě jsou lidé, kteří umírají zvědavostí zjistit, co to vlastně čtu. Nevýrazná, temně rudá obálka a téměř nerozšifrovatelný titul jim neposkytovaly žádnou stopu. Pak se jednoho dne mé tajemství náhodou prozradilo a brzy se začal odvíjet pozoruhodný řetěz událostí. Všechno to začalo docela nevinně v restauraci. Při četbě Havelocka jsem spořádal avokádo a vynikající lasagne (restaruaci výborně vedli Italové, ačkoliv část kuchyňského personálu tvořili Angličané). Mezi sousty těstovin štědře zasypaných spoustou parmezánu jsem si v Havelockovi četl o různých aspektech ženské krásy, o tom, co je v různých částech světa na ženách považováno za nejpřitažlivější. Došel jsem až k úsloví používanému na Sicílii, které by mi jistě poskytlo zajímavou látku k přemýšlení, kdybych měl alespoň matnou představu o tom, co vlastně znamená.

Trochu mě otrávilo, že Havelock předpokládá u všech svých čtenářů dokonalou znalost italštiny a neopatřil tuto pasáž poznámkou s překladem. Chvíli jsem větu luštil a pak jsem si vzpomněl, že vrchní číšník, Innocenzo, pochází ze Sicílie. Aniž jsem si uvědomil, že tím zapaluji doutnák k sudu se střelným prachem, zavolal jsem si ho ke stolu.

"Je všechno v pořádku?" zeptal se a pohled jeho oříškově hnědých očí těkal po stole.

"Jídlo bylo vynikající, ale kvůli tomu jsem vás nevolal. Neříkal jste, že pocházíte ze Sicílie?"

"Ano, jsem ze Sicílie," přikývl.

"Nemohl byste mi tohle přeložit?" požádal jsem ho a ukázal na příslušnou pasáž.

Mělo to na něj velmi zvláštní a dost nečekaný účinek. Při pohledu do knihy nevěřícně vykulil oči. Pak se podíval na mě, v rozpacích poodešel několik kroků od stolu, vrátil se a znovu si přečetl těch pár řádek. Opět na mě pohlédl a couvl, jako by mi najednou narostla druhá hlava.

"Co je to za knihu?" zeptal se.

"Havelock Ellis. Psychologie sexuality."

"A to vy čtete celý týden?" řekl vyčítavě, jako by mě nechytal při nějaké nepřístojnosti.

"No, je toho devět svazků," vysvětloval jsem.

"Devět?" zvolal. "Devět? A všechny o sexu?"

"Ano. Je to široké téma. Ale teď mě spíš zajímá tohle úsloví. Je to pravda? Říkáte tohle na Sicílii o ženách?"

"Já? Ne, ne!" vyhrkl Innocenzo spěšně a tvářil se přitom jako zosobněná nevinnost. "Já, já tohleto nikdy neříkám."

"Nikdy?" zeptal jsem se zklamaně.

"Možná to někdy mohl říct můj děda," odpověděl Innocenzo, "ale teď už se nic takového neříká. Ne, to opravdu ne. Teď už ne!" Fascinovaně zíral na knihu. "Povídáte, že ten člověk napsal devět knih? Všechny jsou o sexu?"

"Ano, o všech aspektech sexu."

"A tohle vy čtete celý týden?"

"Ano."

"Tak to už jste odborník" rozpačitě se zasmál.

"Ne, Havelock Ellis je odborník. Já se jenom učím."

"Devět knih," opakoval udiveně a pak si vzpomněl na své povinnosti. "Dáte si nějaký sýr, pane Durrelle?"

"Ne, děkuji. Ale dám si ještě víno."

Přinesl láhev, odzátkoval ji a nalil trochu vína do skleničky, abych ochutnal. Oči měl stále upřené na knihu. Přikývl jsem a Innocenzo mi nalil.

"Devět knih," přemítal nahlas a pečlivě sundaval zátku z vývrtky. "Devět knih o sexu. Mama Mia!"

"Ano," uzavřel jsem debatu. "Havelock to vzal důkladně."

Innocenzo mě opustil a já se vrátil k Havelockovi, který se vážně a puntičkářsky zabýval zkoumáním temperamentních Siciliánů. Zdejší temperamentní Sicilián mezitím zřejmě sdělil ostatním číšníkům novinku, že pan Durrell má devět knih o sexu, což je mezi hotelovými hosty bezesporu rekord. Zpráva se rozšířila po hotelu jako oheň letní krajinou. Když jsem se toho odpoledne vracel z výpravy za nákupy, přispěchali dva vrátní, aby mi podrželi dveře, a u recepčního pultu mě svým úsměvem neoslnila jedna, ale hned čtyři recepční s tvářemi krásnými jako záhony růží. Takový nadšený zájem o mou osobu mě trochu polekal, ale ve své bezelstnosti jsem si to nijak nespojoval s tím, že vlastním Havelocka. Šel jsem do svého pokoje, objednal si čaj, lehl jsem si s knihou na postel a četl. Za chvíli vstoupil do pokoje Gavin, vysoký, štíhlý mladík s jemným profilem, velikýma modrýma očima a kšticí blonďatých vlasů, podobných rozcuchané hřívě plavého koně. Nesl mi čaj.

"Dobré odpoledne," pozdravil s očima upřenýma na mou knihu.

"Dobré odpoledne, Gavine. Dejte to, prosím vás, na stůl."

Položil podnos na stůl, stál a díval se na mě.

"Prosím?" zeptal jsem se. "Potřeboval jste něco?"

"Tak tohle je ta vaše sprostá kniha?"

"Sprostá kniha?" ozval jsem se rozhořčeně. "To je Havelock Ellis, odborná publikace o psychologii sexuality. Sprostá kniha! To určitě!"

"No, vždyť to říkám," přikývl Gavin. "Je o sexu."

"Ačkoliv si většina Angličanů myslí pravý opak, na sexu není nic sprostého," upozornil jsem ho trochu hrubším tónem.

"No teda... já vím, že ne," pokračoval Gavin. "Ale, no... víte, každý to tak bere, nebo ne?"

"Naštěstí existuje menšina, která má jiný názor," odsekl jsem a ironicky dodal: "Věřím, že k ní jistě patříte i vy."

"No... ano. Chci říct, já jsem taky pro. Podle mě si každý může dělat, co se mu líbí, teda do určitý míry, když to teda není nic takovýho že třeba... víte, jako zdrogovat holky a poslat je pak do Buenos Aires a tak... Když to není nic takovýho."

"Ano, i v sexu je třeba dodržovat určitá pravidla," souhlasil jsem vážně.

Gavin zkroutil ubrousek, který držel v ruce, a prudce se nadechl. Bylo zřejmé, že má něco na srdci.

"A co se tam píše?" zeptal se konečně.

"O čem?"

"No přece o sexu."

"Který aspekt sexuality máte na mysli?"

"Co tím myslíte? Aspekt?" vypadal zmateně.

"No, chcete něco vědět o běžném sexu, lesbismu, homosexualitě, sadismu, masochismu nebo onanii..."

"Cože?" přerušil mě Gavin. "Copak se tam píše o tomhle všem? Fakticky?"

"Ano. To všechno přece k sexu patří."

"Panebože," zvolal Gavin procítěně. "Jo... no jo, to asi máte pravdu. Každý má něco. Žít a nechat žít, to je moje řeč."

"Přesně tak."

Gavin udělal na ubrousku uzel a nervózně si jím popleskával o dlaň. Bylo zřejmé, že umírá zvědavostí a chce se na něco zeptat.

"Máte nějaký problém?" zeptal jsem se.

Gavin sebou trhl.

"Kdo? Já?" vykřikl a ustoupil ke dveřím. "Ne! Kdepak! Já nemám žádný problém. To ne. Žádný problém nemám."

"Takže vám doktor Havelock Ellis nemůže nijak pomoct?"

"Ne, já pomoct nepotřebuju, to ne!" vyhrkl Gavin. "Chci říct, já žádný problémy nemám. Myslím takový ty problémy, co mají některý lidi... Za chvíli si dojdu pro podnos, ano?"

Spěšně odešel.

Usoudil jsem, že celý hotel hučí další novinkou o Havelocku Ellisovi, podobně jako džungle pulsuje zvukem tam-tamů. Popíjel jsem čaj a zvědavě čekal. Za hodinku se Gavin vrátil.

"Chutnal vám čaj?" zajímal se.

Na to se mě nikdy předtím nezeptal.

"Ano," odpověděl jsem a čekal, co bude dál.

Chvíli bylo ticho. Gavinovy prsty obratně točily podnosem.

"Přečetl jste ještě kus?"

"Pár stránek."

Zhluboka se nadechl.

"Počítám, že je dobrý si tu knihu přečíst, když má člověk... no... nějaký problémy."

"Každého to rozhodně uklidní. Ta knížka pojednává o všech tématech opravdu citlivě, takže v nikom nevzbuzuje komplex viny."

"Jo, ano... to je dobře. Když má člověk takový komplex, tak mu to nesvědčí, že?"

"Je to škodlivé. Nesmírně škodlivé a nežádoucí."

Gavin mlčel. Přehodil si tác z pravé ruky do levé.

"No..." promluvil potom zamyšleně. "Já mám kamaráda a ten má takový komplex."

"Opravdu? A čeho se týká?"

"No, víte, špatně se to vysvětluje, jako... on je docela hezkej kluk... Prostě, chci říct... nevypadá nejhůř. Zkrátka... všem holkám se líbí. Vlastně, abych pravdu řekl, dvě se kvůli němu dokonce popraly," prohlásil se skromným uspokojením. "Dvě Portugalky, pokojský... Nijak si teda neublížily. Jenom se tahaly za vlasy a strkaly. Jsou dost temperamentní, tyhlety cizinky, nezdá se vám?"

"To máte pravdu. A v tom je problém toho vašeho přítele? Střídá se mu v posteli příliš mnoho temperamentních Portugalek?"

"Ne, to ne! Ne... tak to není. On je totiž nechce, víte."

"Chcete říct, že už nějakou dívku má?"

"Ne, to ne. Chci říct... jemu se prostě holky nelíběj, chápete?" vyhrkl zoufale. "Myslím tím... jemu se nelíbí... no, víte... něco si s nima začínat."

"Chcete tím naznačit, že se mu líbí chlapci?"

Zrudnul.

"To ne... teda... no, on říká... že jako s klukama už něco měl... a říká..."

Hlas se mu nejistě rozplynul.

"Má dojem, že se mu chlapci líbí víc než dívky?"

"Jo... něco takovýho. Ano... to říká."

"No, tak na tom přece není nic špatného. On se tím trápí?"

"Vy myslíte, že na tom nic není... jako, když je někdo přihřátej?"

"Když se tak někdo narodí, není to přece žádný hřích. S tím se zkrátka nedá nic dělat. Barvu očí si taky nezměníte."

"Aha," vydechl úplně oslněn touto myšlenkou. "Tak s tím se asi fakticky nedá nic dělat."

"Nechtěl by si ten váš přítel půjčit Havelocka Ellise a přečíst si, co se tam píše o homosexualitě?"

"To myslím, že by chtěl," souhlasil Gavin opatrně a hned dodal: "Teda já bych řekl, že by asi chtěl. Já... já se ho zeptám... jako... a pak vám to povím."

"Nechcete si tu knihu radši vzít hned, pro případ, že by si ji rád přečetl?"

"No," váhal, ale oči nespouštěl z knihy, kterou jsem držel v ruce. "No, možná bych to mohl vzít už rovnou... kdyby si to něchtěl přečíst... tak bych to... přines bych vám to zpátky. Co myslíte?"

"Dobře. A povězte mu, aby mi ji nepolil pivem."

"Ne, nebojte se," odpověděl a už vycházel ze dveří s knihou v podpaží. "Dám na ni pozor."

Za mým prvním pacientem se zavřely dveře.

Pátý den ráno mi Gavin přinesl snídani. Zvesela vstoupil do pokoje.

"Tak co?" zajímal jsem se. "Nalezl váš přítel v té knize nějakou útěchu?"

"Můj přítel?" zeptal se Gavin zaraženě.

"Ano, váš přítel, ten s tím komplexem."

"Aha, ten... Ano... Povídal, že je to hrozně zajímavý. Sám jsem se na to taky kouknul. Moc zajímavý. Chci říct, píše se tam o tom... no, dost rozumně. Jako, že nejste žádnej hnusnej buzerant nebo něco takovýho."

"Tak to má být," přikývl jsem a napil se čaje.

"Ano," řekl Gavin. "Ale něco vám povím. Všechny holky z recepce jsou celý rozčilený z toho, co se tam píše o lesbismu."

"Vy jste jim to půjčil?" divil jsem se. "Uvědomil jste si, že kdyby vás chytil ředitel, vyhodil by vás? Ztratil byste práci kvůli pokoutnímu rozšiřování pornografické literatury."

"Ale, ne, ten mě nechytí," prohlásil Gavin s mírným despektem.

"No a co děvčata z recepce říkají?" zeptal jsem se a uvažoval, bude-li pro mě vůbec někdy bezpečné odvážit se sejít dolů.

"Znáte Sandru? Tu blondýnu? Takovou tu hezkou? No, tak ta má společný byt s Mary... Mary, to je taková ta trochu tlustá, co má brejle. No a když si Sandra přečetla, co se píše v tý knize, tak řekla, že bude bydlet sama. Povídala, že jí bylo divný, proč jí Mary vždycky chce mejt záda, a teď že už to ví. A že už si nic takovýho nenechá líbit. Mary je z toho úplně zdeptaná... furt brečí a říká, že není žádná lesba. Tvrdí, že je to těžký, když si má člověk umejt záda sám a že se Sandře jen snažila pomoct. Jenomže Sandře se zdá, že má už dost trablů se svým přítelem i bez toho, aby jí Mary lezla do vany."

"Na tom něco je," poznamenal jsem uvážlivě. "A co ty druhé dvě?"

"No, víte, stará slečna Hempsová povídala, že bude klidně s Mary bydlet, protože jí by se líbilo, kdyby jí někdo drbal záda, a že na tom nevidí nic špatnýho. A Sandra řekla slečně Hempsový, že se asi snaží svíst Mary. A slečna Hempsová se hrozně rozčílila a řekla, že si radši nechá drbat záda od holky než předek od chlapa, což se prej zřejmě líbí Sandře. To Sandru pěkně rozzuřilo a prohlásila, že je panna zrovna tak jako slečna Hempsová, ale že je panna, protože chce, na rozdíl od slečny Hempsový, který nic jinýho nezbejvá. Takže teď spolu všechny nepromluví ani slovo."

"To mě nepřekvapuje. Nemysllíte, že byste jim měl zanést svazek o mateřské lásce?"

"Ne, to bude dobrý," odmítl Gavin. "Taková hádka, to jim dělá dobře. Pročistí to vzduch."

"Ale taky to Mary připarví o její oblíbenou činnost," upozornil jsem ho.

"To bude v pořádku. Všechny jdou dneska na večírek. Takže budou zase v pohodě."

"Jdete na ten večírek taky?" zeptal jsem se a doufal, že ano a že budu mít zprávy z první ruky.

"Ne," trochu útočně se mi podíval do očí. "Vyrazím si se svým přítelem Rupertem."

"Tak si to pěkně užijte."

"To jo, to si pište," řekl Gavin a pyšně odkráčel z pokoje.

Později toho dne jsem si šel do recepce vyměnit šek a rozhádané dívky tam seděly se zarudlýma očima a sevřenými rty. Jednaly se mnou s mrazivou zdvořilostí, která by zastašila i ledního medvěda. Avšak kruh se ještě neuzavřel a Havelock zdaleka nedokončil celé dílo zkázy. Brzy jsem měl stálý přísun pacientů. Byl mezi nimi i mladyý poslíček Dennis, milý, ale žalostně nepřitažlivý Skot. Na tomto hochovi se podepsaly hlavně dvě fyzické vady. Koktal a navíc měl ošklivě zanícené akné, které se mu jako plastická mapa prostíralo přec celý obličej, z něhož plaše vykukovaly kulaté hnědé oči. Přinesl mi telegram a pak se nervózně ošíval u dveří.

"N-n-n-ebudete posílat ž-ž-ž-ádnou odpověď, pane?"

"Ne, děkuji vám, Dennisi."

"Mohu pro vás ještě něco u-u-u-dělat, p-p-pane?"

"Teď ne. Pokud tedy nemáte mimořádně krásnou sestru s uvolněnými mravy."

"N-n-ne, pane. Moje sestra je v-v-v-vdaná."

"Tak to dělá dobře," odpověděl jsem srdečně. "Je milé, když člověk slyší, že staré instituce stále přežívají. Člověka to zahřeje u srdce, asi jako když slyší o nálezu dinosaura."

"Ta k-k-k-kniha, co jste půjčil Gavinovi, pane... Píše se tam hodně o manželství?"

"Havelock Ellis se manželstvím zabývá dost zeširoka. Co máte konkrétně na mysli?"

"Píše tam taky něco o n-n-n-nabízení sňatku?"

"Nabízení sňatku? No, tím si nejsem moc jistý. Nemyslím, že by tam dával nějaké určité pokyny. Je to spíš taková všeobecná úvaha o tom, jak by se lidé měli po sňatku chovat."

"Ale nejdřív m-m-m-usíte p-p-p-požádat tu dívku o ruku," upozornil mě."

"Jistě, to je snadné. Koho byste chtěl požádat o ruku?"

"S-s-s-sandru."

Zmalomyslněl jsem. Sandra byla ta poslední dívka, u které mohl mít nějakou šanci, a to i kdyby vypadal naprosto skvěle, což se při jeho akné a bradě porostlé žlutým chmýřím (připomínal tím čerstvě vylíhnuté holoubě), rozhodně nedalo říct. Když se k tomu přičetlo jeho koktání, naděje získat Sandřinu ruku byla stejně mizivá jako pravděpodobnost, že se stane ministerským předsedou.

"Tak to je docela jednoduché," zvolal jsem bodře. "Vezmete ji někam ven, uděláte si hezký večer a v pravou chvíli nadhodíte tohle téma. Je to snadné. Teprve až řekne ano, nastane začátek skutečných obtíží."

"Ale já m-m-mám u-u-uhry," namítl Dennis zkormouceně.

"Každý má uhry," odpověděl jsem rychle. "Nebudu se tu kvůli vám svlékat, ale například já mám uhry po celých zádech. Vypadá to jako letecká fotografie vrcholků And."

"Ale to máte na z-z-z-ádech. Já je m-m-mám na o-o-bličeji."

"Skoro to ani není vidět," lhal jsem. "Kdybyste mě na to neupozornil, ani bych si toho nevšiml."

"A k-k-koktám. Jak můžu někoho p-p-p-požádat o ruku, když koktám?"

"To je jen lehčí vada," ujistil jsem ho rozhodně. "Až přijde onen velký okamžik, budete tak rozrušený, že koktat zapomenete."

"A t-t-taky se červenám," pokračoval Dennis, odhodlaný seznámit mne se všemi svými nedostatky.

"Každý se červená," zdůraznil jsem. "Já se taky červenám, ale není to vidět, protože mám bradku a knír. Červenání svědčí o milé a citlivé povaze. Za to se nikdo nemusí stydět. Teď si vzpomínám, Havelock se zmiňuje o červenání v osmém svazku."

"P-p-p-íše tam taky něco o k-k-koktání a o uhrech?" zeptal se Dennis hlasem plným naděje.

"O uhrech ne. To skutečně není jeho obor. Nechcete si tu knihu půjčit, abyste přesně věděl co a jak?"

"Ano, p-p-prosím," kývl Dennisk dychtivě.

Vzal si svazek osm a odcupital s ním. Náš rozhovor mě zcela vyčerpal. Připadal jsem si skleslý jako psychiatr na sklonku náročného dne. Doufal jsem sice, že Havelock vyřeší Dennisovo trápení, protože Dennis byl milý a upřímný hoch, ale zároveň jsem o tom pochyboval. Osud mu rozdal příliš špatné karty.

Další osobou, která hledala radu u Havelocka, byl Giovanni, číšník z restaurace. Vysoký, snědý, štíhlý a pohledný muž s něžnýma očima a elegancí antilopy. Čišelo z něj tak neotřesitelné sebevědomí, že se jen těžko dalo uvěřit, že by mohl mít vůbec nějaký problém, natož sexuální. Jednoho dne po obědě, kdy jsem se trochu zdržel a zůstal v restauraci jako poslední host, si mne vyčíhal. Zaujal pozici asi dva metry od mého stolu a upřeně na mné zíral, dokud jsem nepřestal psát.

"Copak?" povzdechl jsem si. "Jaký máte problém?"

"Víte," začal a dychtivě přistoupil blíž ke mně. "Já se jen chtěla zeptat... ten kniha, víte... píše se v něm taky o sadismo?"

"Ano. Proč se ptáte? Máte snad neodolatelné nutkání zbít Innocenza?"

"Ne, to ne. Já ne. To moje holka."

"Aha," řekl jsem opatrně. "A co má za problém?"

Nenápadně se rozhlédl, aby se ujistil, že jsme sami.

"Pokousává!" zašeptal syčivě.

"Okousává?"

"Ano."

"Co okousává?" zeptal jsem se mírně zmatený. Tohle totiž bylo to poslední, co jsem čekal.

"Mě okousává," vysvětloval.

"Aha!" Trochu mi to trvalo, protože ani Havelock Ellis mě nepřipravil na dívku, která okousává velké italské číšníky.

"Tedy vás kouše. A proč?"

"Žiká, že jí to chutná," prohlásil vážně.

"No a není to v pořádku?"

"Ne. To bolí," upozornil mě. "Někdy mám strach, že kouše žílu a já krvácím k smrti.

"To jistě ne. Člověk přeci nevykrvácí kvůli pár milostným polibkům."

"To není pár milostným polibkům," ohradil se dotčeně. "Ona je sadismo."

"Sadistka," opravil jsem ho.

"To taky," souhlasil.

"Ale takové vášnivé kousání je docela obvyklé," vysvětloval jsem. "Je to znamení hluboké náklonnosti a lásky."

Ješte jednou se rozhlédl, aby se ujistil, že jsme opravdu sami. Pak si rozepnul košili.

"Je tohleto láska, nebo je moje holka sadismo?" zeptal se a ukázal mi hruď pokrytou porostem připomínajícím perziánový kožich, jímž prosvítalo několik jemných kruhovitých otisků zubů. Tu a tam byla kůže prokousnutá a na jednom místě se dokonce bělal čtvereček náplasti.

"Možná to je bolestivé," poznamenal jsem, "ale nemyslím si, že to svědčí o sadismu."

"Ne?" zeptal se rozhořčeně. "A co byste chtěla, aby dělala? Snědla mě?"

"Proč ji nekoušete taky?" navrhl jsem.

"To nemůžu. To by jí nelíbilo."

Rozhodně ho to trápilo, ale zdálo se mi, že jeho hlavní problém spočívá v tom, že nemá ani tu nejmenší představu, co je to skutečný sadismus.

"Chcete si půjčit svazek, který pojednává o sadismu?" zeptal jsem se. "Myslíte, že by vám to nějak pomohlo?"

"Ano!" zazářil. "Já jí to pak pšečtu a ona nakonec pochopí, že je sadismo."

"No, neměl byste jí to číst všechno," dodal jsem obezřele. "Koneckonců, přece ji nechcete navést na nějaké bičování nebo něco podobného."

Na chvíli se zamyslel a pak přikývl: "Nejdžív to pšečtu."

"Ano, být vámi, nejdřív bych to trochu zcenzuroval. Přinesu vám tu knihu dnes večer, Giovanni."

"Děkuji vám, pane Durrelle," řekl a s úklonou mě vyprovodil z jídelny, zapínaje si přitom košili.

O dva dny později mi vracel knihu a tvářil se ustaraně.

"Je v požádku," zašeptal.

"Jak to proběhlo?"

"Myslela, že jí ty věci čtu proto, že jí to chci dělat. Tak žíkala, ne, to nikdy. Tak já jí žekl: 'Přestaň už být sadismo a já taky'."

"A souhlasila?"

"Ano, souhlasila."

"A funguje to?"

"Včera v noci," přimhouřil jedno oko a podíval se na mne, "včera v noci byla něžná jako ptáček, jako krásná malá ptáček... tak jemná."

"To je milé."

"Ne. Ona teď na mě zlobí."

"Proč?" nechápal jsem.

"Byla tak krásná, hebká, něžná, že jsem jí pokousl," přiznal se. "Teď žiká, že už se mnou nebude spát."

"To si rozmyslí," utěšoval jsem ho. Ale zdálo se, že jsem ho nepřesvědčil. A skutečně, po zbytek mého pobytu v hotelu Giovanniho krásná kousavá milenka odolávala jeho naléhání.

V nešťastném případu dvou dalších členů personálu, pomocného kuchaře a sklepmistra, jsem se díky Havelockovi stal neúmyslně příčinou nebezpečného konfliktu, který měl naštěstí jediný nežádoucí důsledek - minestra, hustá italská zeleninová polévka, byla toho dne do černa připálená. Začalo to tím, že jsem si v suterénu hotelu našel zkratku, kterou jsem chodil ven přímo k útesům u moře a nemusel jsem se trmácet míle po silnici. Moje zkratka vedla kolem popelnic, kde jsem často potkával pomocného kuchaře i sklepmistra. Kuchař byl milý Ir s líným úsměvem, velice modrýma očima a ježkem kaštanových vlasů. Tvář měl pihami kropenatou jako kosí vejce. Sklepmistr byl jeho pravým opakem - snědý a zasmušilý chlapík, jehož zakaboněná tvář vždy překvapivě zkrásněla, jakmile se usmál. Měl příjemný hluboký a chraptivý hlas a pravý dorsetský přízvuk. Zpráva, že vlastním nevyčerpatelnou studnici vědomostí o sexu (v podobě díla Havelocka Ellise) prosákla i do suterénu hotelu a oba tito sympatičtí mladíci se na mne obrátili se svými potížemi. První mne oslovil sklepmistr David.

"Koukněte, pane," mírně se zarděl a pokračoval, "myslím si o ní, že je prostě senzační. A ona to dobře ví, a taky ví, že si ji chci vzít. Ale nenechá mě nic dělat. Prostě vůbec nic. Jenomže zasejc nechce, abych to dělal s ňákou jinou, je to jasný? Teda, ne že bych jako chtěl, jo. Ale já jí říkám, že buď to se mnou prostě bude dělat, nebo si na todle najdu jinou. To je přece fér, nemyslíte?"

"Možná má dojem, že zdrženlivost prohloubí vaši náklonnost," odpověděl jsem a hned jsem toho zalitoval, protože se na mě vyčítavě zadíval.

"To není žádná legrace. Já jsem z toho prostě hotovej, fakticky. Nebylo by o tom něco v tej vaší knížce? Jako něco, co bych jí mohl dát přečíst... co by jí prostě tak trochu jako dodalo odvahu."

"Půjčím vám svazek o sexuální výchově a abstinenci," slíbil jsem. "Ale výsledek vám nemohu zaručit."

"To je jasný. To chápu. Jen jsem chtěl něco, co by ji prostě trochu odvázalo."

"Tak vám půjčím šestý svazek."

Příště mě oslovil Michael, mladík s kaštanovými vlasy. Měl se svou dívkou tentýž problém. Napadlo mě, že ačkoliv údajně žijeme v éře uvolněné morálky a promiskuity, všichni zaměstnanci hotelu se chovají jako v raně viktoriánském období. Alespoň se tedy zdálo, že dívky lpějí na svém panenství doslova urputně.

"Obávám se, Michaeli, že budete muset počkat, než na vás dojde řada. Ten svazek, co chcete, jsem nedávno půjčil Davidovi."

"Tomu? Takovému beznadějnému packalovi?" divil se Michael. "To jsem ani nevěděl, že má holku. Ten se podle mě dokáže tak sotva vyčurat a navíc pochybuju, že vůbec ví, že se s tím taky dá dělat něco jiného."

"Ale přesto má dívku a navíc strádá stejně jako vy. Takže byste mohl projevit trochu soucitu."

"Soucit potřebuju já," odpověděl. "Já z té holky zešílím. Ničí mi to zdraví. Mám kvůli ní problémy i v kostele a to je pro Ira strašná věc."

"Jaké kvůli ní můžete mít problémy v kostele?" užasl jsem.

"Obrovské! To si nemyslete. Nemám se z čeho zpovídat," řekl rozhořčeně. "A Otec O'Malley mi to nevěří. Onehdá se mě zeptal, z čeho se chci vyzpovídat, a když jsem řekl: 'Z ničeho, otče.', uložil mi, abych padesátkrát odříkal Zdrávas Maria. Protože prý lžu. Taková ostuda!"

"Půjčím vám tu knihu, hned jak ji budu mít zpátky," slíbil jsem. "S trochou štěstí snad pomůže vám i Davidovi."

Jak jsem mohl vědět, že se oba dvoří té samé dívce? Vždyť o tom neměl tušení ani jeden z nich.

Vyšel jsem si na procházku k útesům a také jsem navštívil onen kolosálně ohavný pomník špatného vkusu, sídlo Muzea a Galerie umění. Když jsem se pak vracel svou zkratkou do hotelu, stal jsem se svědkem poutavé scény. Michael a David stáli rozzuřeně proti sobě, oba hnědofialoví vzteky. Michaelovi tekla krev z nosu a David měl na čele šrám. Kulaťoučký šéfkuchař a jeho zástupce je museli držet, aby na sebe znovu neskočili. Na zemi ležel můj cenný výtisk Havelocka, poblíž se válela zmačnaná kuchařská čepice se skvrnami od krve a strašlivě ostrý sekáček na maso. Zvedl jsem knihu, zatímco oba protivníci se snažili vrhnout jeden na druhého a ječeli na sebe nadávky. Z jejich nesouvislých výkřiků jsem pochopil, že Michaelovi jeho dívka ukázala Havelocka, a protože Michael věděl, že Havelock může pocházet jen z jednoho jediného zdroje, počíhal si na Davida a pak na něj zaútočil sekáčkem na maso. David před sekáčkem hbitě uskočil, praštil Michaela do nosu a chtěl utéct. Michael po něm hodil láhev, která Davida udeřila do čela. Než se mohli pustit do křížku, odtrhli je od sebe šéfkuchař a jeho zástupce.

"Nemyslíte, že se chováte hloupě?" zeptal jsem se.

"Hloupě?" zařval Michael. "Když ten slizký protestantský had dává mojí Angele takové oplzlé knihy?"

"Tvojí Angele!" zavrčel David. "To není žádná tvoje Angela! Povídala, že si vezme mě. A taky to není žádná oplzlá kniha. Patří panu Durrellovi."

"Tebe by si nikdy nevzala, ty protestantskej neřáde! A jestli tohle není oplzlá kniha, tak ať se v tu ránu propadnu," zaječel Michael. "Promiňte, že to říkám, pane Durrelle, ale měl byste se strašně stydět, to byste teda měl, že jste pomáhal tomuhle tichošlápkovi, tomu parchantovi. Chtěl svést a pošpinit to nejlíbeznější a nejpoctivější děvče, jaké jsem kdy mimo Irsko potkal. A ať mě Bůh zatratí, jestli to není pravda."

"Ale vždyť jste si tu knihu sám chtěl půjčit, abyste ji Angele ukázal," upozornil jsem ho.

"Jistě! A to je také v pořádku! Já jsem její snoubenec!" stál si za svým Michael. Věděl jsem, že s irskou logikou nemá smysl bojovat.

"Tak a teď mě poslouchejte! Je mi úplně jedno, jestli se porvete a zabijete. To je vaše věc! Oba máte stejnou vinu, protože oba jste tu knihu chtěli za stejným účelem - dostat Angelu do postele. Vy byste se měli stydět! A s mou knihou nemáte co takhle zacházet. Kdybych to ohlásil řediteli, vyhodil by vás a ani jeden byste se pak nemohl s Angelou oženit. Stejně si nemyslím, že máte nějakou šanci. Včera večer jsem ji totiž viděl na večeři s Nigelem Merryweatherem."

Nigel by hezký a mladý člen vedení hotelu.

"S Nigelem Merryweatherem?" zvolal Michael. "S tou sviní! Co s ním má?"

"S Merryweatherem?" divil se David. "Povídala, že ho nemá ráda."

"Ano," souhlasil Michael. "Mně říkala, že se jí z něj dělá nanic."

"Tady to máte," uzavřel jsem spor. "Vypadá to, že oba ostrouháte."

"Tím je to vyřešené," prohlásil Michael. "S ženami už jsem skončil. Ode dneška budu žít jako mnich."

"Po tom všem, co jsem pro ni udělal," vzdychl David. "Podvádět mě s Merryweatherem. A to se jí z něj prej dělá špatně."

Z kuchyně začal vycházet silný zápach připáleného jídla.

"Panenko Maria, Matku Boží!" zvolal Michael.

"Moje minestra! Moje minestra! Ty podělanej irskej hajzle," zaječel šéfkuchař, popadl Michaela za paži a poklusem jej vlekl do kuchyně.

Jeho zástupce Charlie, brunátný Londýňan z Hammersmithu, pustil ze svého sevření druhého zhrzeného milence.

"Já teda nevím, co si mám o tej holce myslet, opravdu nevím," stěžoval si David.

"Nemyslete," poradil jsem mu. "Běžte, dejte si panáka a povězte Luigimu, ať to napíše na můj účet."

"Vy jste moc hodnej, pane." Celý se rozzářil a vydal se k baru.

"To byla klika, že ste přišel v pravou chvíli," řekl Charlie, když David zmizel. "Už už by se málem zabili, idioti pitomí, s tím jejich sekáčkem na maso."

"Povězte mi, jak vlastně vypadá ta Angela?" zeptal jsem se.

Charlie na mě chvíli zíral. "Chcete říct..." začal a pak se rozesmál.

"No, musel jsem si něco vymyslet," vysvětloval jsem, "jinak bychom tu strávili celý den."

"A počítám, že ste ani nikdy neviděl Nigela Merryweathera," zařehtal se.

"Neviděl, ale slyšel jsem, že je nejhezčí z mladých členů vedení, že má slabost pro děvčata a nikdy nemá hluboko do kapsy."

"Přesně tak. Hotovej loveckej pes, to je celej von."

"Lovecký pes?" zeptal jsem se zmateně.

"No, jo. víte, pořád by jen honil křepelky."

"Aha, ano," kývl jsem. "Lovecký pes. To je výstižné. Ale co, konec dobrý, všechno dobré."

"Povězte mi, co je to za knížku, že z ní byli tak celí pryč?"

Vysvětlil jsem mu to a pak jsem dodal: "Je to vynikající dílo, pokud se ovšem správně používá. Ale připadá mi, že kdokoliv z personálu si ji přečte, začne se chovat jako blázen."

"A jsou v tý knížce taky ňáký rady do manželství? Abych tak řek'... něco vo těch... intimních záležitostech?" zeptal se Charlie s melancholií v očích.

Podlomila se mi kolena. "No... ano, ale nesmíte zapomínat, že je to spíš taková odborná kniha."

"Jo," pokračoval Charlie. "Přesně to bych moh' potřebovat. Vodborná knížka. Myslíte asi něco jako učebnice, že jo?"

"No, to zrovna..."

"Helejte," začal se mi svěřovat Charlie, "já a ta moje sme spolu v poslední době dost na kordy. Je ňáká divná... furt do mě reje, jestli mi rozumíte. Nic jí není recht. Byla se před pár tejdnama podívat na ňáký to debilní porno a teď mi nadává, že to nědělám dobře. Říká, že je to furt na jedno brdo a že jí to vytáčí. Že prej nemám žádnou představivost. Řek' jsem jí, že vona taky není zrovna žádná Kama... hergot Sutra, ale vona tvrdí, že je to moje chyba."

"To je ale klidně možné."

"A ta vaše knížka... píše se tam vo tudletěch věcech? Víte, jak se to dělá jinak... a tak?"

"Ano," přitakal jsem opatrně.

"No a nemoh' bych si jí na chvilku pučit?" prosil mě. "Víte, jako abych si teda vylepšil tu... techniku."

Mohl jsem snad odmítnout tohoto cvalíka ve středním věku, který mě prosil o učebnici, aby zdokonalil vášnivé předehry svých manželských hrátek? To by byla učiněná krutost. "Dobře," souhlasil jsem rezignovaně. "Půjčím vám druhý díl."

"Děkuju, pane." Usmál se. "Snad to mojí starou trochu rozhicuje. Vsadim se, že teď už bude spokojená."

Mýlil se. Za dva dny, právě když jsem obědval, přibelhal se z kuchyně k mému stolu s druhým dílem Havelocka. Pravé oko měl přivřené, napuchlé a vyzdobené zajímavou paletou barev, od rudé na lícní kosti po šarlatovou a růžovou kolem obočí.

"Dobrý den, co jste si to udělal s okem?"

Pečlivě položil Havelocka na stůl.

"Já si to neudělal. To mi udělala stará. Po všem tom jejím rejpání a sekýrování kvůlivá sexu, vyskočila a vrazila mi takovou pecku, že sem druhou chyt' vo zem. A jestlipak víte, proč?"

"Proč?" zeptal jsem se fascinovaně.

Unaveně si povzdechl, odevzdaně, jako muž, smířený s ženskou logikou. "Že prej sem do baráku přitáh' sprostou knížku! Tak proto."

Rozhodl jsem se, že Havelock už způsobl dost problémů a že si vyzvednu všechny rozpůjčené díly. Navíc jsem chtěl brzy odjet a bál jsem se, že třeba nedostanu všechny knihy zpět, když má Havelock takový úspěch a každému připadá jako zábavná četba.

Právě jsem obcházel hotel se vzkazy pro Dennise, Gavina a Stellu (pokojskou, která měla starost, že její přítel: "Nemyslí na nic jinýho než na sex. Fakticky, dokonce se nezajímá ano o fotbal!"), když jsem narazil na ředitele, pana Weatherstone-Thompsona.

"Á. Dobré odpoledne, pane Durrelle. Slyšel jsem, že nám pozítří odjíždíte."

"Ano, bohužel, musím se vrátit do Jersey."

"Jistě, jistě, musíte mít strašně práce s těmi vašimi gorilami a podobně," neupřímně se zachechtal. "Moc nás potěšilo, že jste nás navštívil."

"Mě také těšilo," odpověděl jsem a ustupoval k výtahu.

"A celý náš personál vás bude postrádat," pokračoval pan Weatherstone-Thompson a pohotově se vecpal mezi mě a výtah. "A myslím, že budu postrádat také vaši malou... Ha ha ha... knihovničku."

V duchu jsem zasténal. Pan Weatherstone-Thompson byl obtloustlý, sípající, vždy trochu upocený padesátník, ze kterého byla cítit whisky, parmské fialky a levné doutníky. Měl za manželku asi o pětadvacet mladší blondýnu (vlasy si odbarvovala sama), ten nejnebezpečnější typ. Nejenže měla slabost pro muže, ona je přímo lovila. Ano, pan Weatherstone-Thompson měl jistě velké problémy, ale já mu nehodlal půjčit Havelocka Ellise, aby mu je vyřešil. Šikovně jsem ho obešel a zamířil k výtahu.

"Aha, jistě, Havelock Ellis. Velice zajímavé dílo," poznamenal jsem.

"To jsem si jist, to jsem si jist," přikyvoval pan Weatherstone-Thompson horlivě. "Napadlo mě, že snad, když už všechen personál... ehm... okusil z tohoto pramene moudrosti, že bych snad mohl..."

"Ale to je škoda," skočil jsem mu do řeči a potlačoval přitom mírné výčitky svědomí. "Měl jste mi říct dřív. Právě jsem ty knihy zabalil a odeslal napřed do Jersey."

Jeho zklamání bylo dojemné, ale mé srdce se již zatvrdilo.

"No, nevadí," mávl rukou. "Co se dá dělat. Já vždycky říkám, že tenhle typ knih je svým způsobem zajímavý, ale ruku na srdce, zkušení muži jako vy nebo já... no, my se přece nepotřebujeme nic učit."

"To máte pravdu. Řekl bych, že taková kniha by vaše znalosti stejně nerozšířila."

Pan Weatherstone-Thompson se zasmál a jeho oči zazářily, když si v duchu promítl své vynikající výkony.

"No, nepopírám, že mívám skvělé momenty," pronesl a znovu se zachechtal.

"Tím jsem si jistý!" souhlasil jsem vřele a nastoupil do výtahu. "Určitě byste o tom mohl knihy spíš psát a ne číst."

Nechal jsem tam toho Casanovu, Dona Juana a Ramóna Navarru v jedné osobě, jak se na oko odmítavě směje mému komplimentu jeho svůdnickým schopnostem.

Do příštího rána jsem získal zpět všechny knihy s výjimkou svazku, který jsem půjčil Gavinovi. Zjistil jsem přitom, že Havelock Ellis pokračuje ve svém díle zkázy. Dennis se přiznal, že je teď docela zmatený. Před Havelockem si vždy myslel, že existuje jen jedna podoba sexu, čistá a cudná. Stella si postěžovala, že místo aby se po přečtení Havelocka začal její chlapec zajímat o fotbal, ještě se to s ním zhoršilo a předešlou noc prožila perné chvilky v boji za uchování panenství.

Už zbýval jen Gavin. Měl právě vypůjčený svazek pojednávající o heterosexuálním chování, neboť se rozhodl prokousat se všemi devíti díly. Dozvěděl jsem se, že odjel na víkend do Shaffieldu, ale že se má vrátit v pondělí ráno, v den mého odjezdu.

Když posledního rána vystoupilo slunce na jasnou a bezmračnou oblohu, vzbudilo mne klapnutí dveří vedoucích do chodbičky mého apartmá. Po něm následovalo tlumené žuchnutí a pak se dveře znovu zavřely. Pomyslel jsem si, že mi asi přinesli snídani.

"Vstupte," zavolal jsem ospale, ale žádná odpověď se neozvala. Napadlo mě, že to byla asi nějaká přehnaně horlivá pokojská, která chtěla uklízet hned za rozbřesku, ale pak si to rozmyslela a vrátila se do postele.

Až později, když jsem vstal a šel se vykoupat, našel jsem za dveřmi apartmá ležet svazek Havelocka Ellise. Ten, koho jsem po probuzení zaslechl, byl tedy Gavin. Přišel mi vrátit osmý díl. Zvedl jsem knihu a vypadl z ní lístek:

Děkuji vám za knížku. Kéž bych si tu pitomou věc nikdy nepůjčoval! Dal jsem ji přečíst Rupertovi, a když jsem se vrátil, našel jsem ho ve své vlastní posteli s holkou. Se sexem končím. Váš Gavin

Havelock, neúprosný až do konce, takto zasadil svou poslední ránu.