O mé rodině a jiné zvířeně

Rozhovor

Nadešlo jako a ostrov oslňoval květinami. Pod olivami dováděla jehňata s plandavými ocásky a drobným paznehtíky drtila žluté krokusy. Mladí oslíci, nejistí na nohou zakončených bambulatými kopýtky, přežvykovali mezi asfodely. Tůně a strouhy a příkopy poutaly řetězy chuchvalců skvrnitého ropušího potěru, želvy odhrabávaly stranou zimní pokrývky z listí a země a první motýli, zimou zchřadlí a otřepení, se mrákotně kmitali mezi květy.

V tomto svěžím, opojném počasí trávila rodina většinu času na verandě, kde se jedlo, spalo, četlo nebo prostě debatovalo. Právě tam jsme se obyčejně scházeli a jednou týdně četli poštu, kterou nám přivážel Spiros. Převážnou většinou to byly katalogy střelných zbraní pro Leslieho, módní žurnály pro Margo a časopisy o zvířatech pro mne. Larryho pošta obvykle obsahovala knihy a nekonečné dopisy od spisovatelů, umělců a hudebníků o spisovatelích, umělcích a hudebnících. Mezi tím vším měla máti něco málo pošty od různého příbuzenstva, s přísadou několika semenářských katalogů. Mezi čtením jsme často utrousili nějakou poznámku jeden k druhému nebo jsme si předčítali výňatky nahla. To nebylo z nějaké přátelské družnosti (protože žádný druhý člen rodiny stejně neposlouchal), nýbrž jen proto, že jsme nebyli s to extrahovat tu pravou příchuť ze svých dopisů a časopisů, jestliže jsme se o ně nepodělili s ostatními. Ale občas nějaká ta zpráva byla natolik senzační, že upoutala pozornost celé rodiny, a právě to se stalo jednoho dne na jaře, když obloha byla jako z modrého skla a my seděli v strakatém stínu révy a hltali jsme poštu.

"Ale tohle je hezké... podívej se... organdi s balónkovými rukávy... ale já bych to raději udělala ze sametu... nebo možná brokátový živůtek a rozšířenou sukni. No ne, to je hezké... to by šlo pěkně k sobě, s bílými rukavicemi a s takovým tím letním širákem, co říkáš?"

Zámlka, slabý ohlas Lugaretsiina zanaříkání v jídelně, do toho šustění papíru. Roger hlasitě zívl a po něm Bobek a Blink.

"Bože! To je krása!... Jen se na to podívejte... pušky, dalekohled, klikový závěr. To je krása! O jé... sto padesát... myslím, že to vlastně ani není drahé... No, tohle jde dobrá kvalita... počkejme... dvě hlavně... regulátor... ano... myslím, že na kachny člověk skutečně potřebuje trochu těžší kalibr."

Roger se drbal za ušima, střídavě za jedním a zas za druhým, nakrucoval hlavu ke straně s blaženým výrazem a jemně kňučel radostí. Bobek si lehl a zavřel oči. Blink se marně snažil chytit mouchu a bylo slyšet klapnutí jeho čelistí, když po ní chňapal.

"Ach jé! Antoinovi konečně přijali báseň! Ten má opravdový talent, jen kdyby se k němu dokázal propracovat. Verlaine zahájil tiskárnu ve stáji... Ph! Vydávám své spisy v malém nákladu. Ach, Bože! George Bullock zkouší umění na portrétech... na portrétech, prosím! Neuměl namalovat ani svícen. Tuhle máš dobrou knihu, máti, měla by sis ji přečíst: Alžbětinští dramatikové... báječné dílo... je tam pár prima věcí..."

Roger si čenichem razil cestu mezi chlupy na své zadní části, hledal blechu a předních zubů používal jako ponzety, a přitom hlučně funěl. Bobek nepatrně poškubával běhy a ocasem; chvílemi zdvihal a opět vraštil žlutohnědé obočí úžasem nad vlastním snem. Blink ležel a předstíral, že spí, ale bedlivě po očku číhal na mouchu, až se usadí.

"Teta Mabel se odstěhovala do Sussexu... že prý Henry prošel při všech zkouškách a teť jde do banky... aspoň myslím, že to je do banky... to její písmo je skutečně hrozné, přes všechno to nákladné vzdělání, co se jím pořád chlubí... Strýc Štěpán si zlomil nohu, chuděra stará... a něco si udělal na měchýři... Ale kde... už vidím, no ne, to je písmo... zlomil si nohu, když spadl ze žebříku... Člověk by si myslel, že strýc bude mít víc rozumu než lézt na žebřík, a v jeho věku... směšné... Tom je ženatý... vzal si jedno z těch Garnetových děvčat..."

Nakonec si máti vždycky nechala jeden tučný dopis, s adresou napsanou velkým, pevným, vypsaným rukopisem, a to každoměsíční pokračování korespondence pratety Hermiony. Ty její epištoly obyčejně vzbudily v rodině podrážděný rozruch, každý jsme odložili svou poštu a soustředili se na máti, která s rezignovaným povzdechem rozložila nějakých dvacet stránek, pohodlně se usadila a dala se do čtení.

"Říká, že prý jí doktoři nedávají velkou naději," začala máti.

"To jí už nedávají žádnou naději celých posledních čtyřicet let, a ona je pořád při síle jako tur," poznamenal Larry.

"Prý si stále myslela, že je to poněkud podivínské, jak jsme tak narychlo odjeli do Řecka, ale doma právě prožili zlou zimu, a teď si myslí, že to snad bylo moudřejší, když jsme si vybrali takové blahodějné podnebí."

"Blahodějné! No ne, to je slovo!"

"Ach jé!... ale ne!... ach Bože!..."

"Copak, copak?"

"Říká, že prý sem chce přijet k nám na návštěvu... doktoři jí radí teplé podnebí!"

"To ne, protestuju! To bych nesnesl!" rozkřil se Larry a vyskočil. "Stačí už, když mi Lugaretsia mermomocí každé ráno ukazuje dásně, a k tomu ke všemu abych musel ještě koukat na pratetu Hermionu, jak nám tu pěkně na pokračování umírá. Budeš jí muset odříct, máti... napiš jí,…