Tanečnice z Veselého mlýna (Georges Simenon)

IV.
Kuřáci dýmek

Byli čtyři v rozlehlé místnosti, kde stoly pokryté pijavým papírem sloužily za psací stoly. Lampy měly stínidla ze zeleného kartónu. Dveře zely dokořán do prázdných místností. Byl večer. Byli tu jen příslušníci Bezpečnosti, kteří si krátili čas pokuřováním dýmek. Velký zrzek, komisař Delvigne, seděl na kraji stolu a čas od času si nakroutil kníry. Jeden mladý inspektor si čmáral po pijáku. Ten, co hovořil, byl ramenatý mužíček, který očividně pocházel z venkova a zůstal venkovanem od hlavy po paty.

"Sedm franků kus, když jich vezmete tucet. Dýmky, za jaké byste zaplatili v kterémkoliv obchodě dvacet franků… A bez jediného kazu! Od mýho švagra, co je v továrně v Arlonu."

"Mohli bychom jich objednat dva tucty pro celou brigádu."

"Právě to jsem švagrovi napsal. Jo, a jelikož je od fochu, dal mi náramnou radu, jak dýmky zakouřit…"

Komisař pohupoval nohou. Všichni pozorně poslouchali. Všichni kouřili. V ostrém světle lamp bylo vidět rozlézající se oblaka namodralého kouře.

"Místo abyste nacpali halabala, jak vás napadne, vezmete pěkně takhle hlavičku…" Dveře se otevřely. Vešel muž, který před sebou někoho strkal. Komisař pohlédl na příchozí a zeptal se na dálku:

"To jsi ty, Perronete?"

"To jsem já, šéfe!"

A k znalci dýmek: "Pospěš si…"

Nechal mladíka stát u dveří a ten musil vyslechnout celou přednášku o způsobu, jak zakouřit dýmky.

"Chceš taky jednu?" zeptali se Perroneta. "Dýmky z pravého vřesovcového kořene za sedm franků, zásluhou mého švagra, který je mistrem v Arlonu…"

A komisař, aniž se pohnul, zavolal: "Pojď blíž, chlapče!" Byl to Jean Chabot, mrtvolně bledý, s očima tak strnulýma, že to vzbuzovalo obavu z nervového záchvatu. Ostatní se na něho dívali, pokuřovali a prohodili navzájem ještě pár vět. Dokonce se zasmáli nějakému žertu.

"Kdepak jsi ho sbalil, Perronete?"

"Ve Veselém mlýně… a v pravou chvíli… Zrovna když se chystal hodit do klozetu stofrankové bankovky…"

Nikoho to neudivilo. Komisař šmátral okolo sebe.

"Kdo chce vyplnit papíry?"

Nejmladší z nich se usadil k jednomu stolu a vytáhl předtištěný papír.

"Jméno, křestní jména, věk, povolání, adresa, dřívější tresty… No tak! Odpovídejte…"

"Chabot, Jean-Joseph-Emile, úředník, ulice de la Loi 53…"

"Dosud netrestán?"

"Ne."

Slova těžko vycházela z příliš sevřeného hrdla.

"Otec?"

"Chabot Emile, účetní…"

"Taky nebyl dosud trestán?"

"Nikdy!"

"Matka?"

"Elizabeth Doyen, 42 roky…"

Nikdo neposlouchal. To byla administrativní součást výslechu. Komisař se zrzavými kníry si pomaloučku zapálil pěnovku, vstal, udělal pár kroků sem a tam a zeptal se někoho:

"Postarali jste se o tu sebevraždu na nábřeží Coronmeuse?"

"Je tam Gerbert!"

"Dobrá! A pokud jde o vás, mladý muži… A chcete-li dobrou radu, nesnažte se chytračit… Byl jste včera večer ve Veselém mlýně ve společnosti jistého Delfosse, jímž se budeme zabývat později…

Neměli jste na útratu a dlužili jste za předchozí dny… Je to tak?" Jean Chabot otevřel ústa a zase je beze slova zavřel.

"Vaši rodiče nejsou zámožní. A mnoho nevyděláváte. Navzdory tomu si však žijete na vysoké noze. Dlužíte peníze kdekomu… Je to tak?"

Mladík sklopil hlavu, přesto dál cítil upřené pohledy pěti mužů. Komisařův tón byl shovívavý, se špetkou pohrdání.

"Dokonce i v trafice! Protože včera jste jim ještě byl dlužen… To známe! Cápkové, kteří si chtějí hrát na flamendry a nemají na to. Kolikrát jsi štípl peníze z tátovy náprsní tašky?" Jean zrudl. Tahle věta byla horší než facka. A nejstrašnější na ní bylo, že byla jak pravdivá, tak nepravdivá.

V podstatě všechno, co komisař říkal, byla pravda. Avšak pravda takto vyslovená, v tak surovém světle, bez sebemenšího odstínu, už téměř nebyla pravdou.

Chabot začal popíjet s přáteli pivo v Pelikánu. Zvykl si pít večer co večer, protože se tam setkávali a vytvářelo to vřelou kamarádskou atmosféru.

Jednou platil rundu ten, podruhé onen. Přišlo to tak na šest až deset franků. Čas tak příjemně ubíhal! Po kanceláři, po kázáních prvního koncipienta, být tady, v nejluxusnější kavárně z celého města, dívat se na hemžení lidí na ulici Pont-d'Avroy, tisknout ruce, vidět hezké ženy, které si někdy přisedly k témuž stolu.

Nepatřil jim celý Lutych?

Delfosse platil víc rund než ostatní, protože měl v kapse víc peněz.

"Půjdeme dnes večer do Veselého mlýna…? Je tam ohromná tanečnice." To bylo ještě opojnější. Granátové lavice. Těžká, horká atmosféra, plná vůní… s hudbou, Victorova důvěrnost, a především důvěrnosti žen s nahými rameny, které si nadzvedávaly šaty, aby si narovnaly punčochy.

A tak se to pomaloučku polehoučku stávalo potřebou. Jednou jedinkrát, protože nechtěl nechat stále platit ostatní, vzal Jean peníze, ne doma, ale z příruční pokladny. Zaúčtoval víc za několik doporučených zásilek… Stěží dvacet franků!

"Nikdy jsem otce neokradl!"

"No pravda, jemu asi není co ukrást…! Vrátím se k včerejšímu večeru… Jste oba ve Veselém mlýně… Nemáte ani sou… A ještě hostíte tanečnici…! Dejte mi vaše cigarety…" Mladík mu podal nechápavě balíček.

"Luxorky s filtrem. Je to ono, Duboisi?"

"Ty samé!"

"Dobrá! V podniku je muž, který se zdá být zámožný, pije šampaňské a asi má pěkně naditou náprsní tašku… Proti svému zvyku odejdete dvířky… Dnes se totiž našly na schodech do sklepa, poblíž tohohle východu, dva nedopalky a stopy kroků, které dokazují, že místo abyste opravdu odešli, schovali jste se tam… Cizinec byl zabit… Ve Veselém mlýně nebo někde jinde… Jeho náprsní taška zmizela… Zrovna tak ostatně jeho zlaté cigaretové pouzdro… Dneska platíte dluhy… A dnes večer, když jste cítil, že jste sledován, pokusil jste se hodit peníze do klozetu…" To všechno bylo řečeno neutrálním tónem, jako kdyby komisař nebral celou záležitost vážně. A k ostatním, když zavěsil sluchátko: "To bylo ohledně té služtičky, co spáchala sebevraždu…

Zaměstnavatelé se nemůžou dočkat, kdy jim odvezou mrtvolu…" Chabot zíral upřeně do špinavé podlahy. Svíral čelisti tak silně, že by mu je byli nerozevřeli ani ostřím nože.

"Kde jste přepadli Graphopoulose? V nočním podniku? U východu?"

"To není pravda!" zachroptěl Jean. "Přísahám vám na hlavu svého otce…"

"Dobrá, dobrá! Nechte otce na pokoji! Jemu už nebude do smíchu…" Tahle slova vyvolala křečovité chvění. Jean se rozhlížel kolem dokola s hrůzou. Teprve teď mu došlo, v jaké je situaci. Uvědomil si, že za hodinu za dvě budou jeho rodiče všechno vědět!

"To není možné! To není pravda! Já nechci!" řval.

"Tiše, mladíku!"

"Já nechci! Já nechci! Já nechci!"

A vrhl se na inspektora, který stál mezi ním a dveřmi. Zápas trval krátce. Mladík ani nevěděl, co chce. Byl bez sebe. Křičel. Škytal. A nakonec se válel po zemi, nepřestával vzlykat a lomit rukama. Ostatní se na něj dívali, kouřili a vyměňovali si pohledy.

"Sklenici vody, Duboisi! Kdo má tabák?"

Sklenice vody byla vychrstnuta Chabotovi do obličeje a jeho nervový záchvat přešel v záchvat pláče. Pokoušel se zarýt si prsty do krku.

"Já nechci…! Já nechci…!"

Komisař pokrčil rameny, zabručel: "Jeden jako druhý, zatracení uličníci… A za chvíli budu muset promluvit s otcem a matkou!"

Prostředí se dalo přirovnat jedině k nemocnici, kde lékaři jsou shromážděni u pacienta, zápasícího se smrtí.

Bylo jich pět okolo mladíka, chlapce. Pět zralých mužů, kteří takových už viděli a bránili se soucitu.

"No tak! Vstaň!" řekl komisař netrpělivě.

A Chabot poslechl jako ovečka. Jeho odpor byl zlomen. Nervový záchvat ho úplně vyčerpal. Rozhlížel se kolem sebe s hrůzou, jako zvíře, které se přestalo bránit.

"Snažně vás prosím…"

"Radši nám pověz, kdes vzal peníze!"

"Nevím… Přísahám… Já…"

"Nepřísahej pořád!"

Černý oblek měl zaprášený, a jak si otíral špinavýma rukama obličej, rozmazal si po tvářích šedivé šmouhy.

"Otec je nemocný… Se srdcem… Loni měl záchvat a lékař mu doporučil, aby se vyhýbal rozčilení…" Mluvil jednotvárným hlasem. Byl úplně otupělý.

"Neměls tropit neplechu, chlapečku! A teď bys udělal nejlíp, kdybys kápl božskou… Kdopak ho praštil? Byls to ty?… Nebo Delfosse?… S tím to taky nemohlo jinak dopadnout! Stejně, jestli je to komu přišít, tak to bude asi on…"

Vešel další policista, pozdravil vesele ostatní a šel si sednout ke svému stolu, kde zalistoval v nějakém spise.

"Vidíte, mladíku, jak se člověk dostává na scestí… vyklopte, co víte! To je to nejlepší, co můžete udělat… Třeba vám to budeme moci přičíst k dobru…"

Zazvonění telefonu. Všichni zmlkli, kromě inspektora, který zvedl sluchátko.

"Haló! Ano… Dobrá… Řekněte mu, že pohřební vůz tam bude co nevidět."

"Já jsem ho nezabil… Já ani nevěděl…"

"Dobrá! Připouštím, žes ho nezabil…"

Teď, když mládenci tykal, jednal komisař spíše otcovsky.

"Přinejmenším něco víš… Peníze nepřišly do tvé kapsy samy od sebe… Včera jsi žádné neměl a dneska jsi při penězích… Podejte mu někdo židli…"

Protože bylo jasně vidět, že Chabot vrávorá. Sotva stál na nohou. Dopadl ztěžka na židli vyplétanou slámou a sevřel hlavu v rukou.

"Nepospíchej s odpovědí… Rozvaž si to… Řekni si, že je to pořád nejlepší způsob, jak se z toho dostat… Ostatně, není ti ještě sedmnáct… Půjdeš před soud pro mladistvé… A nehrozí ti víc než polepšovna…"

Chabotovi bleskl hlavou nápad a rozhlédl se kolem sebe jasnějšíma očima. Prohlédl si své katy jednoho po druhém. Neviděl mezi nimi nikoho, kdo by se podobal muži se širokými rameny…

Nespletl se? Byl neznámý opravdu od policie? Nebyl to spíš vrah? Byl večer předtím ve Veselém mlýně. A zůstal tam po nich!

A jestliže je sledoval, nebylo to právě proto, že se snažil, aby byli zatčeni místo něho?

"Myslím, že už vím…" vykřikl, třesa se radostí. "Ano, myslím, že znám vraha… Veliký, velice silný muž s vyholenou tváří…"

Komisař pokrčil rameny. Ale Chabot se nedal odradit.

"Přišel do Veselého mlýna skoro hned po Turkovi… Byl sám… Dneska jsem ho viděl, sledoval mě…

A vyptával se na mě zelinářky…"

"Co to povídá?"

Inspektor Perronet zabručel: "Nevím přesně. Ale včera byl ve Veselém mlýně opravdu host, kterého nikdo neznal…"

"Kdy odešel?"

Komisař pohlédl pozorně na Chabota, který znovu nabyl naděje. Pak si ho už nevšímal. Obrátil se teď na ostatní.

"V jakém pořadí odešli?"

"Nejdříve oba mládenci… Přinejmenším předstíraný odchod, protože je prokázáno, že byli schovaní ve sklepě… Potom tanečník a hudebníci… Zavíralo se… Muž, o něhož jde, odešel s Adélou, která patří k podniku…"

"Zůstal tam tedy majitel, Graphopoulos a oba číšníci…"

"Promiňte, jeden z číšníků, ten, co mu říkají Joseph, odešel současně s hudebníky…"

"Tedy majitel, jeden číšník a Řek…"

"A ti dva mládenci ve sklepě…"

"Co říká majitel?"

"Že host odešel v té chvíli a že spolu s Victorem zhasli světla a zamkli dveře…"

"Toho, co o něm mluví Chabot, jste už neviděli?"

"Ne! Popsali mi ho také jako velkého muže s širokými rameny… Myslí, že je Francouz, protože nemá zdejší přízvuk…"

Komisař si zívl a ve způsobu, jakým vyklepal dýmku, bylo znát jistou netrpělivost.

"Zavolejte tedy do Veselého mlýna a zeptejte se Girarda, co se tam děje…" Chabot čekal s úzkostí. Bylo to ještě strašnější než předtím, protože teď tu byla jiskřička naděje. Ale bál se, aby se nemýlil. Ten strach přímo bolel. Ruce položené na kraji stolu se mu třásly. Těkal očima od jednoho ke druhému, a zejména se díval na telefonní aparát.

"Haló!… Prosím Veselý mlýn, slečno…"

A policista s dýmkami se zeptal ostatních:

"Tak platí, napíšu švagrovi…? A jaké vlastně chcete radši? S rovnou troubelí nebo zahnutou?"

"Rovné!" odpověděl komisař.

"Tak teda dva tucty rovných dýmek… Řekněte, už mě nepotřebujete? Kluk má spalničky a…"

"Můžeš jít."

Než odešel, pohlédl policista naposled na Jeana Chabota a zeptal se šéfa: "Necháme si ho tady?" A mladík, který to slyšel, se snažil zaslechnout i odpověď, všechny smysly ve střehu.

"Ještě nevím… Každopádně do zítřka… Státní zastupitelství rozhodne…" Všechna naděje byla tatam. Jeanovy svaly ochably. Pustí-li ho zítra, bude pozdě. Jeho rodiče se to dovědí. Už teď ho čekají a dělají si starosti. Ale nemohl už plakat. Byl úplně vyčerpaný. Nejasně vnímal telefonický rozhovor.

"Girard? Tak co, co tam dělá? Cože? Namol opilý…? Ano, je stále tady. Ne! Zapírá, samosebou…

Počkej! Zeptám se šéfa…"

Obrátil se na komisaře:

"Girard se ptá, co má dělat? Ten mladík je namol… Objednal šampaňské a pije s tanečnicí, která na tom není o nic líp než on… Máme ho zatknout?"

Šéf pohlédl s povzdechem na Jeana:

"Máme už jednoho… Ne! Ať ho nechá na pokoji… Možná, že se dopustí nějaké nepředloženosti…

Ale ať ho Girard nespustí z očí… Jen ať nám za chvíli zase zavolá…" Komisař se uvelebil v jediném křesle, které v místnosti bylo, zavřel oči a zdálo se, že spí. Ale pramínek kouře, stoupající z jeho dýmky, dokazoval, že tomu tak není. Jeden z inspektorů přepisoval načisto výslech Jeana Chabota, jiný rázoval po místnosti a netrpělivě čekal, až budou tři hodiny a bude si moci jít lehnout.

Ochladilo se. I kouř se zdál být studený. Mladík nespal, v hlavě měl zmatek. S oběma lokty na stole zavíral a otvíral oči a zase je přivíral. A pokaždé když rozevřel víčka, viděl týž papír s hlavičkou, na němž bylo napsáno krásnou anglickou antikvou:

Protokol s panem Josephem Dumouroisem, nádeníkem, bydlištěm ve Flémal e-Haute, o krádeži králíků ku škodě…

Zbytek zakrývala podložka.

Zazvonění telefonu. Přecházející inspektor zvedl sluchátko.

"Ano… Dobrá… Platí! Řeknu mu to… Ten se nudit nebude, to tedy ne…" Přistoupil k šéfovi.

"To je Girard… Delfosse a tanečnice si vzali taxi a dali se odvézt do Adélina bytu v ulici Régence…

Vešli spolu dovnitř… Girard hlídá…"

V narůžovělé mlze, která zaplavovala jeho mozek, představil si Jean Adélin pokoj, postel, kterou viděl rozestlanou, tanečnici, jak se svléká, jak zapaluje petrolejový vařič…

"Pořád ještě mi nemáte co říct?" zeptal se ho šéf z křesla. Neodpověděl. Neměl k tomu sílu, stěží pochopil, že otázka platí jemu. Komisař si vzdychl a řekl inspektorovi: "Můžeš jít… Nech mi tu jen trochu tabáku…"

"Myslíte, že z něho něco dostanete?"

A ukázal na shrbenou černou siluetu Jeana, ležícího hlavou na stole. Nové pokrčení ramen.

A velká díra v Chabotově paměti. Černá díra, v níž se to hemží nejasnými postavami a tím vším přeletují rudé jiskry, které nic neozařují.

Vztyčil se, když zaslechl naléhavé vyzvánění telefonu. Spatřil tři velká bledá okna, zažloutlé lampy, komisaře, který si mnul oči, popadl mechanicky se stolu svou vyhaslou dýmku a šel ztěžka, se ztuhlýma nohama k telefonu.

"Haló! Ano… Haló! Bezpečnost, ano!… Ale ne, kamaráde… Je tady… Cože? Ať se na něho přijde podívat, když mu to udělá radost…"

A komisař, s pachutí v ústech, si zapálil dýmku, vtáhl několikrát hořký kouř a pak se postavil před Chabota: "To byl tvůj otec, který ohlásil na komisařství šesté divize, že jsi zmizel… Myslím, že přijde."

Nad sousední střechou vystřelily surově paprsky slunce, zapálily jednu z okenních tabulí a objevili se zřízenci s kbelíky a smetáky, aby uklidili kanceláře.

Z trhu, který byl asi dvě stě metrů odtud, proti radnici, sem doléhal zmatený ruch. První tramvaje se rozjížděly a vyzváněly, jako by jejich posláním bylo probudit město. Jean Chabot s kalnýma očima si prohrábl pomalu vlasy.