Tanečnice z Veselého mlýna

IV.
Kuřáci dýmek

Byli čtyři v rozlehlé místnosti, kde stoly pokryté pijavým papírem sloužily za psací stoly. Lampy měly stínidla ze zeleného kartónu. Dveře zely dokořán do prázdných místností. Byl večer. Byli tu jen příslušníci Bezpečnosti, kteří si krátili čas pokuřováním dýmek. Velký zrzek, komisař Delvigne, seděl na kraji stolu a čas od času si nakroutil kníry. Jeden mladý inspektor si čmáral po pijáku. Ten, co hovořil, byl ramenatý mužíček, který očividně pocházel z venkova a zůstal venkovanem od hlavy po paty.

"Sedm franků kus, když jich vezmete tucet. Dýmky, za jaké byste zaplatili v kterémkoliv obchodě dvacet franků… A bez jediného kazu! Od mýho švagra, co je v továrně v Arlonu."

"Mohli bychom jich objednat dva tucty pro celou brigádu."

"Právě to jsem švagrovi napsal. Jo, a jelikož je od fochu, dal mi náramnou radu, jak dýmky zakouřit…"

Komisař pohupoval nohou. Všichni pozorně poslouchali. Všichni kouřili. V ostrém světle lamp bylo vidět rozlézající se oblaka namodralého kouře.

"Místo abyste nacpali halabala, jak vás napadne, vezmete pěkně takhle hlavičku…" Dveře se otevřely. Vešel muž, který před sebou někoho strkal. Komisař pohlédl na příchozí a zeptal se na dálku:

"To jsi ty, Perronete?"

"To jsem já, šéfe!"

A k znalci dýmek: "Pospěš si…"

Nechal mladíka stát u dveří a ten musil vyslechnout celou přednášku o způsobu, jak zakouřit dýmky.

"Chceš taky jednu?" zeptali se Perroneta. "Dýmky z pravého vřesovcového kořene za sedm franků, zásluhou mého švagra, který je mistrem v Arlonu…"

A komisař, aniž se pohnul, zavolal: "Pojď blíž, chlapče!" Byl to Jean Chabot, mrtvolně bledý, s očima tak strnulýma, že to vzbuzovalo obavu z nervového záchvatu. Ostatní se na něho dívali, pokuřovali a prohodili navzájem ještě pár vět. Dokonce se zasmáli nějakému žertu.

"Kdepak jsi ho sbalil, Perronete?"

"Ve Veselém mlýně… a v pravou chvíli… Zrovna když se chystal hodit do klozetu stofrankové bankovky…"

Nikoho to neudivilo. Komisař šmátral okolo sebe.

"Kdo chce vyplnit papíry?"

Nejmladší z nich se usadil k jednomu stolu a vytáhl předtištěný papír.

"Jméno, křestní jména, věk, povolání, adresa, dřívější tresty… No tak! Odpovídejte…"

"Chabot, Jean-Joseph-Emile, úředník, ulice de la Loi 53…"

"Dosud netrestán?"

"Ne."

Slova těžko vycházela z příliš sevřeného hrdla.

"Otec?"

"Chabot Emile, účetní…"

"Taky nebyl dosud trestán?"

"Nikdy!"

"Matka?"

"Elizabeth Doyen, 42 roky…"

Nikdo neposlouchal. To byla administrativní součást výslechu. Komisař se zrzavými kníry si pomaloučku zapálil pěnovku, vstal, udělal pár kroků sem a tam a zeptal se někoho:

"Postarali jste se o tu sebevraždu na nábřeží Coronmeuse?"

"Je tam Gerbert!"

"Dobrá! A pokud jde o vás, mladý muži… A chcete-li dobrou radu, nesnažte se chytračit… Byl jste včera večer ve Veselém mlýně ve společnosti jistého Delfosse, jímž se budeme zabývat později…

Neměli jste na útratu a dlužili jste za předchozí dny… Je to tak?" Jean Chabot otevřel ústa a zase je beze slova zavřel.

"Vaši ro…